Téma: Potrat po rozchodu - nechci být na to sama

Já Ti nevím. Pochyboval o vztahu…kolik mu bylo? Neměl třeba pocit, že mu něco uniká, že pro něj ještě život má něco v záloze? Opravdu byl vztah ten pravý - z Tvého pohledu?

    Jestli spolu máte být, předpokládám, že čas všechno urovná a nakonec budete spolu nějaké překážky a konflikty budou vždycky a páry se je musí naučit překonávat. Čím dřív, tím líp. A když se nenaučí je lepší když se rozejdou než přijdou na svět děti.

     Zárodek nepřežil, tak asi nemá smysl to řešit. Z potratu si nic nedělej - 1/3 embryí spontánně zanikne během prvních dnů protože se buňky třeba špatně rozdělily nebo nedojde k uhnízdění. Tak se svěř mamce, kámoškám, proberte to, ale nijak se tím neutápěj. To je jednoduchý mechanismus přírody, která se snaží zamezit narození postižených nebo nemocných jedinců a s tím člověk nic neudělá. Navíc jsi byla v prvních dnech ve stresu a to by vývoji moc nepřidalo.

     Kvůli tomu bych ho asi nekontaktovala - lepit vztah miminem je hloupost. Když už, bylo by lepší probrat proč se vztah vlastně rozpadl. Těhotenství jsou sice rozbouřené hormony, ale po porodu to bude daleko horší (a nejen po hormonální stránce). Pokud jste neustáli začátek, je asi lepší, že to skončilo takto.

  Tak se drž…

Pravý? Říká se, že to člověk pozná teprve až když se na konci života ohlédne. Já jen vím, že to je někdo s kým mi bylo krásně. Bylo nám krásně. Možná si začal myslet, že by to mohlo být napořád. Jako jsem začala být přesvědčena já. A vyděsilo ho to. Možná začal panikařit, co kdyby někde byla nějaká lepší a on přijde o tu příležitost (je mu 26). Nebo mě prostě přestal mít rád. Nebo je třeba jen nedorozumění. Nevím, do hlavy mu nevzlezu. Stejně jako nedokážu říct, jestli bych ho vůbec vzala zpět, kdyby přišel - utekl při prvním konfliktu. Takže i kdyby to udělal a prosil o druhou šanci, tak budu potřebovat čas, abych mu mohla znovu věřit. Jestli se to vůbec podaří.  

Promiň, ale není mi moc příjemné, když mluvíš o zárodku apod. Už mu tlouklo srdíčko… už to byla lidská bytůstka. A to že stejnou a i mnohem větší ztrátou trpí jiní lidé není zrovna uklidňující. Pokoušela jsem se o tom mluvit s kamarádkami. Ovšem většina z nich podstoupila potrat dobrovolně. Jedna to má dokonce místo antikoncepce. A mamča je naopak příliš starostlivá a bojím se, že by se mnou jednala jako se smrtelně nemocnou, což je druhý extrém. Já bych jen potřebovala, aby si se mnou někdo pobrečel nad nespravedlností světa. Aby mě někdo objal a řekl, že zas bude dobře, protože náš život prostě musí jít dál, jen tomu maličkýmu nebylo přáno. Nikdy bych to nevyužila k tomu lepit vztah, to nemá cenu. A i kdyby neumřelo, tak bych na něj jeho tatínka nelákala. Dokonce jsem chvíli uvažovala, že bych mu to vůbec neřekla, nechtěla jsem, aby cítil povinnost se mnou být. Já nijak nechci ten vztah vracet, já chci jen přežít ty následující týdny…

Myslím, že sis odpověděla sama. Nevíš, jestli bys mu odpustila a vzala ho zpět apod. Pochopila jsem, že tys byla ta, která "přestřelila" a udělala z komára velblouda. A nevíš jestli bys mu mohla zas věřit? Zvláštní.

   Myslím, že oba potřebujete čas dospět. Tak to na mě působí.

   Promiň, nechtěla jsem se Tě dotknout. Pro mě je to bytost až zhruba od poloviny gravidity, kdy lze rozlišit části těla, končetiny, obličej. Už jen pro to, že jsem párkrát byla svědkem situace, jako je teď ta tvá. Pro Tebe už to byl on, živá "bytost", kterou teď oplakáváš, jako by Ti zemřelo dítě v náruči. Přijde mi, že si tu bolest sama děláš velkou. A zbytečně. Bráchova přítelkyně potratila ve fázi, kdy se opravdu už jedná o plod. Jenže nebyl zdravý a příroda zasáhla. Zkusili to znovu a za týden má termín - bude to zdravý kluk. Chápu, že je to smutné a bolestivé. Ale nedělej si to horší.  

     Plakat nad "nespravedlností světa" není k ničemu. Situace byla a je ve vašich rukou - řekli jste si s přítelem něco, co nemělo být vyřčeno a teď se tomu nedokážete postavit. A utápět se v tom, že Ti zemřelo dítě, které ještě ani moc dítě nebylo není moc moudré a následující týdny Ti to neulehčí.

     Když ne máma tak třeba babička nebo si zajdi k psychologovi, pomůže Ti pochopit Tvé pocity a zorientovat se v nich. Život jde dál a jednou bude lépe. Kdyby se dítě narodilo, nemělo by otce. To není úplně nejlepší start do života. Tak se s tím teď vyrovnej, nech to všechno uležet, užij si ještě života. Jednou najdeš někoho, o kom budeš vědět, že je to on - Tvůj nastávající a otec Tvých dětí a pak to půjde samo.

    Kdyby Ti bylo přes 30 a zoufale se snažila už několik let o dítě a stalo se toto, bylo by to pochopitelnější. Máš ještě moře času, tak se tolik netrap. Už jen proto ne, že se to může stát ještě jednou, dvakrát třikrát. A třeba o tom vůbec nebudeš vědět protože "dítě umře" ještě dřív než vůbec zjistíš, že jsi těhotná.

… a najednou sis začala všímat a koupila sis těhotenský test? A co menstruace, ta byla? Já jen, že jestli jsi byla těhotná 3 týdny, tak najdeš snadno na netu, že o dítě ještě ani zdaleka nešlo a Tvoje reakce na slovo zárodek byla zbytečně přehnaná. Vlastně chci říct, že během dvou týdnů jsi toho zažila hodně a to je důvod Tvé přecitlivělosti, ne ztráta dítěte. Ztráta přítele, potrat, následná kyretáž … a samota, smutek za přítelem. Nespravedlnost světa? Ne, normální běh života, jak ho v tuto chvíli prožívá tisíce dívek a žen.

Byl to 10tt… menstruace byla - ovšem slabší než obvykle, jen tak dva-tři dny. ale zdůvodnila jsem si to nemocí a velkým úbytkem váhy v poslední době. A vzhledem k tomu, že jsem užívala jak HA, tak ve většině případů i kondom nebo minimálně přerušovanou soulož, tak mě to při všech starostech, které v poslední době byly, opravdu nenapadlo. Křížek v kalendáři byl, nevolnost žádná, HA beru roky přesně na hodinu a nikdy ani náznakem neselhala. Nebyl sebemenší důvod předpokládát těhotenství.

A problém nebyl jen ve mě. Vlastně já ani pořádně nevim, kde ten problém je. Dokonce mi přijde jako pravděpodobné, že až se znovu potkáme, tak nám dojde, že jsme to zvorali. Pak jsme si jen vyčítali odlišný způsob stlaní a to, že k sobě do bytu koupil dámský šampon pro tmavé vlasy, když já jsem blondýnka… ani pořádně nevím, čím to začlo. Teda tím, že pochybuje o vztahu. Ale nevybavuji si žádný inteligentní argument. Bývalý přítel je od přírody dost výbušná povaha, hned má sklony se hádat. Ventiluje tak svůj stres. Klapalo nám to výborně, protože já jsem naopak ledově klidný člověk. Vždy když měl tendenci kvůli něčemu vybouchnout, tak jsem ho okamžitě ochladila… A najednou jsem mu to dost drsně vracela. A když jsem naštvaně uprostřed téhle hádky odešla, tak jsem mu pak naopak posílala dost emotivní maily. Ano, byla to chyba. Ale byla to má první chyba. Navíc jsme oba v uplynulém roce prošli dost špatnými věcmi. Asi se to v nás nahromadilo a muselo to jít ven přes tyhle hlouposti. Pro něho to byl běžný ventil, pro mě zcela netypické, proto to dávám za vinu hormonům - já běhám. Ovšem pro mě není moc důvěryhodný muž, který odejde v okamžiku první hádky. Prvního problému. Protože život je o problémech. Prostě když to převedu do extrému: nechci se v manželství bát, že když chlapa napomenu, aby sebral ty ponožky z podlahy, že se naštve a rozvede. Ale já tu narovinu psala, že ho nechci získat zpátky. Jestli spolu máme být, tak si k sobě cestu najdem. Šlo mi o to, jestli to nemá vědět. Dřív jsme se bavili o přítomnosti otce při porodu - jako reakce na nějaký internetový článek. Tvrdil, že on by tam chtěl být, i když tam nemůže nic dělat. Říkal, že by si nikdy neodpustil, kdyby se něco stalo a maminka tam na to byla sama. A teď to tak nějak chápu… protože na tohle nikdo nechce být sám.

Pro mě to byl prostě človíček od okamžiku, kdy se objevila ta druhá čarka. Bylo to naprosto nečekané, ve zcela nevhodnou dobu, navíc (možná) bez táty. Taky bych řekla, že to bylo technicky skoro vyloučeno. Ale přesto to byl maličký človíček o velikosti fazole, kterému tlouklo srdíčko. A rozhodně není dobře, že se nenarodil. Je mi 25, i kdyby nás nechtěl jeho tatínek, tak bych mu ještě zvládla opatřit nějakého hodného. Navíc by měl skvělého dědu a babičku a spoustu bláznivých strýčků a tet. A mámu, která by tu pro něj byla napořád. Je hloupost nedat život dítěti jenom kvůli tomu, že nebylo přímo pozváno a objevilo se ve špatnou dobu. Asi jsem nějaká moc citlivá osoba, nedokážu to brát tak racionálně jako vy. Pro mě je to prostě smutné. Tak se omlouvám, jestli jsem tím někoho pohoršila… 

Tvůj přítel ale netušil, že jsi těhotná, proto nebyl s Tebou. Vůbec mi trochu přijde, že sis Váš vztah vysnila jako nádherný - ale i když jsi to dle vlastních slov přehnala, nemyslím, že jeho útěk byl tím nejlepším řešením… Píšeš, že pokud k sobě patříte, zase se vrátí. Nevím, jestli to tak má být. Jestliže se hádáte kvůli stlaní postele, představ si, že právě do takového prostředí přivedeš dítě. Samo si tak trošku vybralo, co myslíš? Tím ale nechci říct, že by sis měla dávat jakoukoliv vinu! Potrat v 10. týdnu obvykle značí třeba nějakou vývojovou vadu. Zkus zajít za někým, kdo bude rád poslouchat. Vidíš, že jsi se příteli automaticky nesvěřila, i když to bylo tedy vlivem okolností, za mamkou jít nechceš. Najdi někoho, třeba psychoterapeutku, která bude poslouchat. Mnohdy to stačí, aby se člověku ulevilo.  Až opadne ten největší smutek, možná se na tu situaci podíváš jinak. Budu na Tebe myslet. Zkus nebýt sama - napadá mě, jeslti se stane něco tak zásadního, když se s tím, co se přihodilo, přéíteli přeci jen svěříš? Nevím, ale pokud bych viděla někoho sobě blízkého zdrceného situací, rychle bych mu odpustila a snažila se zjistit, jak mu pomoct. Třeba se obáváš jeho reakce docela zbytečně… 

Já mám spíš strach, aby se ke mě kvůli tomu nevrátil. Z lítosti. Stejně tak miminko není důvod ke vztahu. Proto jsem váhala říct mu i o těhotenství. On by chtěl udělat správnou věc a vrátil by se. Ale dva by spolu měli z jiného důvodu. Jinak spolu nebudou šťastní a akorát to za pár let skončí nechutným rozvodem. Pro dítě je vždy lepší rodina neúplná než nefunkční. Proto jsem se mu nakonec rozhodla o těhotenství zatím neříct. Chtěla jsem, aby se sám rozhodl, jestli mu chybím a chce se mnou být. Bez jakéhokoliv nátlaku. Lítost není láska. A já opravdu nevím, jak mám tuhle situaci řešit - buď budu mrcha, že se ho snažím násilím přimět, aby se mnou byl… Což je svým způsobem pravda, chci ho přinutit, aby tu byl - ale ne, aby se ke mě vracel. Já vůbec nevím, jestli to dává smysl. Nebo budu mrcha, že jsem mu něco takového zamlčela… A já na to nechci být sama, zároveň mu nechci ublížit, protože i když mu teď nedůvěřuji a nevím, jestli ho chci zpět, tak ho mám pořád strašně ráda… Já prostě nevím, co je správné. Naprosto se v tom ztrácím. Přijde mi, že ať udělám cokoliv, tak si to odskáču  

Tak předně si myslím, že mu to přeci vůbec říkat nemusíš. Pokud jsi byla těhotná a potratila jsi, tak se to tvůj bývalý nemusí vůbec dozvědět. Proč bys měla být mrcha? To bys byla maximálně v případě, když by těhotenství vyšlo a ty bys zmizela a nedala mu šanci se vyjádřit.

Myslím, že teď určitě není rozumný mu něco o tom říkat. Očividně s tím rozchodem nejste oba ještě srovnaní - to prostě trvá. Pokud bys mu to chtěla říkat jen proto, abys na to nebyla sama, tak mi to přijde trochu sobecké. Protože on není tvůj kámoš, kterýu se můžeš svěřit s tím, co tě potkalo s tvým ex. On je ten tvůj ex a je v tom celým zainteresovaný a tak si myslím, že ti ani nemůže být pořádnou oporou.

Píšeš, že takovými věcmi jako potrat by lidé měli procházet ve dvou. Já si to nemyslím, protože každého se věci dotýkají jinak a stejně si v čemkoli vždycky sama a sama se s tím musíš taky poprat. Jasněže ten druhý ti může být oporou, ale to většinou musí být nestranný a nebo musíte být oporou navzájem - jenže z toho co popisuješ si vy dva asi těžko pomůžete. Jenže stejně je prostě to hlavní na tobě, ty se musíš vyrovnat s tím, co tě trápí, nikdo jiný to za tebe neudělá. Fakt nemáš vůbec žádnou kamarádku se kterou by sis mohla pokecat? Ani jen tak prostě o životě a ne hned o tom, co tě potkalo?

Vyřeš si to fakt napřed sama v sobě a pak mu to klidně řekni, jestli ještě budeš mít pocit, že je to potřeba. Nebo kdybyste se k sobě vrátili.

Přeju hodně síly!