Téma: Následky farmakoterapie a psychoterapie
Ahojte,
opět jsem psala, zde je origo ZDE (klikni) akorát koukám, že je to docela dlouhý, snad to někdo přečte 
A třeba to nějakému pacošovi pomůže 
Je tu volné pokračování předchozího článku. Nakousla jsem v něm mé dojmy z psychoterapie i farmakoterapie, což bych teď ráda rozvedla
Psychoterapie
Začala jsem ji podstupovat kolem roku 2016, tuším, že to byl únor. Byla jsem čerstvě po šílených vtíravkách - týkaly se mé, dnes (01.09.2018) již skutečně zemřelé, tety. Neustále jsem co minutu (!! ) myslela na to, že tetička určitě umře a já už se s ní nesetkám. Byl to stav, který nešel nijak zahnat, bylo to opravdu na zbláznění. Měla jsem to dohromady asi třikrát s menšími pauzami.
Dále jsem měla vtíravé myšlenky kvůli bratrovi, u něhož jsme trávily Vánoce. Z těch jeho bezcitných keců a dalších věcí… Dost mě tam s mámou setřeli a mé "sick head" to vůbec nepomohlo. Ze zoufalství jsem i psala na mou oblíbenou Modrou linku - a oni mě odpověděli, třebaže mi již bylo dávno 18…
No a do toho všeho jsem se samozřejmě vzpamatovávala z žití s tím nejstarším bratrem - neustále jsem to vnitřně řešila a nebyla jsem vůbec v pohodě. Bohužel mému stavu nepřispíval ani nový život v domácnosti, kde byla má sestřenice - když ji vidím občas, normálně pokecáme, ale žít, to se s ní opravdu nedá.
Svým způsobem to bylo z bláta do louže - odešla jsem od jednoho stresoru k dalšímu…
Poslední zásadní věcí bylo smiřování se s CFS - už jsem psala, že i to mi trvalo docela dlouho - procházela jsem všemi gůgl nemocemi, než mi po pár měsících došlo, že zřejmě žádnou závažnou chorobou netrpím. Jenže únava mi způsobovala postupnou izolaci, a tak měla má psychická nemoc o to větší šanci mi vrazit pořádný úder.
A tak se také stalo…
Sestřenice mi nabídla kontakt na psycholožku - mně to popravdě bylo více méně jedno, ale říkala jsem si, že když někomu sdělím svůj příběh, asi neprohloupím, a tak jsem do toho šla.
Brala jsem to prvně opravdu lehkovážně - prostě tam něco řeknu, ona se zatváří soucitně a zdarec.
Trvalo mi, než jsem tomu začala přikládat váhu a už vůbec mě nenapadlo, jak moc brutálně mě to ovlivní.
V březnu 2016 se tedy seznamuji s mou první psycholožkou. Vypadá sympaticky, nechá mě strašně dlouho vykecávat, pohledy má vskutku soucitné…
Postupně jsem tak odhalovala svůj život, své "konstrukty", a vlastně sebe samotnou… Dávala jsem nevědomky na odiv jak moc jsem mimo - měla jsem velice nebezpečné pocity viny, prakticky za vše jsem mohla ve své hlavě jen já. Všechny jsem omlouvala a vytvářela tím ony nesmyslné, rádoby racionální konstrukty. Vůbec, snaha racionalizace mě provázela celou psychoterapií a vlastně je mi vlastní až dodnes; je to prostě můj způsob zpracovávání traumat s tím, že se na všechny aktéry dívám z mnoha úhlů, nikoliv jen z mého úhlu oběti.
Paní psycholožka mi jednoho krásného dne řekla, že je těhotná a kolem léta odejde. Byla jsem z toho rozhozená, protože jsem cítila, že jsme si zatraceně sedly. A nejen to, později podotknu, že jsme vlastně zdravý vztah "pacient - terapeut" porušily, a to z obou stran.
Záleželo mi na ni totiž víc, než jsem si myslela. Chápala mě úplně nehorázně moc a já byla udivená, že mi někdo tak moc rozumí! Bylo to strašně příjemné, protože traumat jsem měla vskutku hodně, pořád jsem si vše vyčítala, pořád jsem byla ta odstrčená Kateřina, a pak přijde někdo, z koho cítíte, že mu na vás velmi záleží, že vám rozumí, že se vás snaží navést na lepší cestu, vědom si toho, že vy ve svém zbídačeném stavu si můžete nevyzpytatelně hodit mašlu…
Byla jsem tím omráčená a paní terapeutka mi přirostla k srdci; cítila jsem z ní totiž mateřskou lásku - a co si budem povídat, přišlo to vhod, protože jsem přesně tohle v tu danou chvíli potřebovala…
Snažila se mi pomoct, snažila se mě povzbudit jak ve vnímání, tak např. v hudbě, myslím, že ze sebe vydávala víc, než měla - a tím narážím právě na vztah "pacient-terapeut".
V žádném případě toho nelituji; jak už jsem psala, přišlo to vhod a důležité je, že nijak negativně nás - doufám - toto porušení nepoznamenalo.
Já si naopak té její lásky velmi vážím. Vlastně mi to připomnělo babičku…
Přesto však s odstupem a nadhledem vím, že náš vztah asi nebyl úplně zdravý - terapeut se nesmí až tak "zamilovat" do pacoše a pacoš zase nesmí tolik podlehnout terapeutovi a stát se na něm div ne závislým…
Takže poučení: přísně při terapii dbejte na vymezení hranic!
Znovu ale podotýkám, že to přišlo vhod a že toho nelituji.
Když skutečně odcházela, měla jsem své klasické popírání - nechtěla jsem tomu věřit, nechtěla jsem ji opustit, nedokázala jsem si představit život bez ní. A tak jsem se před ní na posledním sezení rozbrečela a nebyla schopná slov…
Dala jsem jí kytičku slunečnice - protože se otáčí za sluncem - a musela ji nechat jít.
Vězte, že mi lidsky trvalo velmi dlouho, než jsem se z toho šoku vzpamatovala; připomnělo mi to má bláznivá zamilování, čili absťáky, špatné nálady, smutek, popírání…
Vypíchnu tedy pár bodů:
- Lidsky jsme mi sedly, což je základ pro důvěrný vztah mezi pacientem a terapeutem.
- Opravdu jsem jí věřila a nestyděla se jí říct spoustu bolestivých věcí, velmi osobních dojmů a silných traumat
- Snažila se mi pomoct, jak nejlíp mohla - opravdu si troufám říct, že ze sebe vydávala víc, než oficiálně měla; viz její těhotenství a tím pádem o to silnější mateřské pudy - a já byla v roli nechtěného, opuštěného dítěte. A skvěle jsem to tím pádem přijímala…
- Bourání konstruktů - musím uznat, že mi zdařile zbourala mé nesmysly, mé smyšlené konstrukty apod.
- Snížení pocitů viny - ano, velmi mě nahlodala, a to tak, že mi dopomohla zbavit se (téměř) velmi zákeřné věci, která mmj. způsobuje nevědomou autoagresi - pocitů viny.
- Viz bod výše - dopomohla mi tedy i k zdravému vzteku na autority.
- Postupem jsem dokázala nabýt většího sebevědomí a jistoty a myslím, že i u tohoto procesu má prsty ona.
- Očista traumat - vysypala jsem na ni všechny ty hrůzy a skutečně se mi ulevilo, zjistila jsem, že spoustu z nich mám zdárně uzavřené, tudíž vyřešené (nebo aspoň většinově).
- Mimořádně se mnou soucítila!! Nezřídka jsem ji viděla s kapesníčkem u oka… v duchu jsem se divila - to má alergii, je nemocná, nebo snad pláče kvůli mně? ! …
- Též mě silně podporovala - snažila se ve mně vzkřísit mé touhy po koníčcích.
Teď však přejdu k negativům - upozorňuji, že to nemyslím zle, já dokonce i velmi dobře chápu, proč ta negativa vznikla - a vězte, že to vina psychologů není - přesto bych lhala, kdybych nevypíchla i pár "negativ".
Předně to musím ale nějak osvětlit, takže kde začít… Začnu třeba u toho, proč, že ty negativa vznikly - vznikly totiž zcela banálně. Podívejte se na to takhle: vysypala jsem znenadání všechna má traumata, všechnu svou bolest apod. Nechci si stěžovat, ale asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jsem toho prožila opravdu hodně - a to jak "jednorázových" silných traumat, tak konstantních "menších" traumat.
Jako dítě jsem těmto situacím nedokázala rozumně čelit, proto mi to způsobilo tolik problémů. A představte si, že vy svůj 22-23 letý život shrnete do pár sezení s psychologem. Najednou se na vás všechno navalí, protože se otevíráte docela rychle, a tak stihnete probrat opravdu vše možné. Jenže to jen otevřete, ale hned nevyřešíte a co víc, psycholog vám najednou ukazuje úplně jinou pravdu, jinou skutečnost… A to byl ten problém - najednou se mi otevřelo tisíce ran, v kterých se někdo rejpal a ještě do nich přisypával sůl - to nemohlo dopadnou dobře.
A taky nedopadlo.
Výsledek? Pociťování zcela nové věci - vnitřní bolesti, opravdu dramatické zhoršení stavu - černé myšlenky, postupná izolace, kdy jsem rok pouze ležela a chodila jen za psycholožkou a nikam jinam. Nakonec jsem musela zvolit psychiatrii, protože můj stav byl již neúnosný - já si nevěděla rady a psychoterapie mi stav již jen zhoršovala.
Když se na to podívám "objektivně", pokud to vůbec jde, nemohu jim to klást úplně za vinu - byť nepopírám, že se na ně krapet zlobím (no jo, jsem jako malé dítě).
Za prvé - ony asi ani netušily, jak moc to mnou otřese - a já to netušila též. Proto tomuto stavu zřejmě ani nešlo předejít.
Za druhé - jen to ukazuje na vážnost traumat a na jejich nezpracování. Pokud bych chtěla skutečně někoho vinit, nejsou to ony, ale ti, kteří mi ty šrámy způsobily - z většiny tedy má rodina.
Opět však vypíchnu pár věcí - doporučení, která si jako zkušený pacient troufám vypsat pro ostatní potenciální pacienty:
- Hledejte terapeuta, který vám sedne, ale u kterého zároveň cítíte, že spolu máte zdravý vztah a přirozené hranice.
- Pokud máte velmi mnoho traumat, buďte ostražití - když to vezmu podle sebe, dnes (01.09.2018) bych jednala následovně: terapeutovi bych hned (!! ) sdělila, že toho mám za sebou hodně a že se to nikdy odborně neřešilo. On by to dle mě měl jako profík okamžitě správně vyhodnotit a tím pádem i lépe jednat - asi by vás možná trochu brzdil v povídání, probíral by dýl jednotlivé věci a hlavně neustále sledoval váš vývoj - a pokud by to bylo jen k horšímu, buď by navrhl pomoc psychiatra anebo na chvíli terapii přerušil.
- Psychiatr - pokud vám duševní stav brání v běžném životě - což mě vlastně bránil i před psychoterapií a při ní se to jen zhoršilo - jděte rovnou k němu; o to líp pak budete snášet ono probírání ran, protože vás budou korigovat prášky.
Po této psycholožce přišla na řadu její zástupkyně - zdála se mi lepší v tom, že byla víc racionálnější, ale bohužel jsme se na sebe nenapojily; připadala mi spíš hodně akademická - tedy, že má znalosti, ale nikoliv dostatečné prožitky. (Což mimochodem samozřejmě nevím, třeba toho měla taky hodně za sebou, ale mně se tak zkrátka nejevila)
Tím pádem jsme to měly trochu těžší - ze začátku jsme spolu i trochu bojovaly, což by vůbec nemělo být a hlavně, důsledně dodržovala to, co její předchůdkyně - až nezdravé shazování mé mámy. A já si na mámu prostě šáhnout nenechám. Ano, je to i kvůli tomu, že ona je jediný můj pevný bod, ale zároveň mi i intuice říkala, že ony ji vidí až v moc špatným světle; zato já s ní žila a cítila, že ona taková není a věřila jsem tomu - a nemýlila jsem se, viz můj předchozí článek.
Takže jsem mámu opět pořád jen bránila, už jen to mě unavovalo a znechucovalo… Dále mě ony rány čím dál víc bolely, stav se rapidně zhoršil, až jsem si od ní vzala kontakt na mou psychiatričku.
Nakonec naše sezení vyšuměla - já si našla ještě jednu práci (která byla mmch. snad ta nejhorší, co jsem kdy měla a taky mě připravila o mou původní práci) a vinou silné únavy už jsem nestíhala k ní chodit. A tak se mi prostě přestala ozývat a tím to haslo.
Farmakoterapie
Podstupuji léčbu psychofarmaky již víc, jak rok.
Beru následující léky (z většiny antipsychotika, čili ještě silnější kalibr, než antidepresiva) :
- Asentra - 1 prášek denně
- Aktiprol - dohromady 3 prášky denně
- Nykob - 1 prášek večer
- Lexaurin - dle potřeby, minimálně, protože je to dryák, na kterým vzniká závislost
Původně jsem brala Asentru ve větším množství, avšak málem jsem po ní zkolabovala, a tak mi byla snížena. Dnes (01.09.2018) s ní potíže nemám.
Aktiprol je úplně v pohodě a stejně tak i Nykob.
Lexaurin je skutečně silně návykový, takže na to bacha!!
Po zhruba necelém roce jsem přibrala - patrně díky hormonální změně - ale já měla jednu "výhodu" - byla jsem podvyživená, tudíž mi ztloustnutí přišlo vhod, teď vážím tak akorát, cítím se dobře, vypadám víc žensky a hlavně na tvářích to vypadá líp.
V krevním obraze mi to žádné změny nezpůsobuje, za což jsem ráda - krom mé internistky o tom žádný doktor neví, protože se bojím, že by mě pak odstrčil.
Řekla bych to jedině, kdyby mi někdo chtěl nějaké prášky naordinovat - aby se s psychofarmaky nekřížily.
Dále to pravděpodobně snižuje libido, což mi vůbec neva.
Léčba antipsychotiky mi pomohla stabilizovat stav - léky neléčí příčinu (!! ), ale dokážou utlumit příznaky, které v mém případě byly docela vážné - hlavně ty černé, neodolatelné myšlenky.
Již jsem psala o vůli, plus jsem virtuálně - teď tedy ne - ale byla jsem v kontaktu s psycholožkou, kterou skutečně respektuji - je mimořádně inteligentní, má velmi podobné prožitky, plus je to odborník, tudíž mi dokáže nevídaně rozumět a poodhalovat mi zajímavé věci. I ona mi velmi pomohla, spoustu věcí mi osvětlila - já bych na ně přišla až kdoví kdy.
Aby toho nebylo málo, virtuálně znám ještě dvě úžasné duše, přičemž jedna z nich má dokonce stejnou dg. jako já - a asi se brzy uvidíme - což je skvělé v jedné věci: původně jsem byla zaslepená a idealistická… myslela jsem, že i mně, jakožto duševně nemocné, dokáže i zdravý člověk porozumět. Dnes (01.09.2018) již vím, že v jistých věcech to asi úplně možné není - a proto je fajn znát někoho, kdo vás pochopí, protože některé pochody jsou tak absurdní a tak mimo, že naprosto rozumím zdravým lidem, kteří i při veškeré snaze nedokážou zcela pochopit ony pochody.
Nemyslím to vůbec ve zlým, beru takto: všichni máme své limity - to za prvé. Ani já nejsem s to pochopit všechny věci na světe, tudíž mají i ostatní svaté právo určité věci nechápat - každý chápeme něco jiného.
A za druhé: některé věci jsou opravdu tak mimo, tak závažné a patologické, že patří do rukou mimořádně zkušených odborníků, čili laik zde prostě téměř neuspěje, i když se moc snaží.
Závěrem:
ačkoliv se teď psychoterapii bráním, v žádném případě ji obecně neshazuji - naopak! Máte-li závažné patologické problémy, které vám významně ovlivňují život, buďte odvážnější než já a najděte si šikovného terapeuta.
Koneckonců, i já na tom vidím něco moc pozitivního - mám posledních 5-6 let jakoby v mlze. Připadá mi, že to rychle uběhlo a že jsem se nikam nepohla. V něčem je to pravda - např. ve studiu jsem se nikam nepohla, ale! Je to vlastně dobře, protože jsem měla úžasnou příležitost řešit se, aniž bych musela být vyhozená ze školy. Naučila jsem se s nemocemi i jakž takž pracovat, jsem odhodlaná teď i studovat a že jsem ničeho během uplynulých let nedosáhla? Omyl! Spoustu věcí se podařilo nakousnot, vyřešit, zlepšit, utlumit apod. Zkrátka jsem pracovala na zpracovávání těch nejhorších traumat, plus jsem se učila žít s fyzickou i psychickou nemocí a vůbec, obě nemoci mi mnohé daly. Měla jsem čas i prostor řešit svou duši a za to jsem moc ráda a asi to za to stálo - je totiž dost možné, že to nejhorší jsem si odbyla teď, přitom kdybych to neřešila teď, doběhlo by mě to třeba o 10, 20 let později a zbytečně bych si tím pokazila život.
(0 lidí)
(0 lidí)
Stránka otevřena 2244x Předchozí téma | Další téma
Reakce čtenářů
Ahoj.
Myslím si, že méně znamená více. Dlouhé texty lidi moc nečtou (mám letité zkušenosti s tvorbou stránek, tak vím jak lidi za monitorem myslí).
Doporučuji Ti sehnat si copywritera, který by Ti Tvé megatexty zkrátil do 10ti řádků 
Ahoj, díky za nápad, ale nepřipadá to v úvahu - já moc dobře vím, proč ty texty píšu a kdo chce, ten si to přečte, kdo ne, ten nikoliv. Je to můj styl psaní a já ho nechci potlačovat, jsem spíš taková "spisovatelka" než typická blogerka.
PS: sama jsem jako copywriter pracovala
"Mimořádně se mnou soucítila!! Nezřídka jsem ji viděla s kapesníčkem u oka… v duchu jsem se divila - to má alergii, je nemocná, nebo snad pláče kvůli mně? "
Můj názor je ten, že v tom sehráli roli hormony, byla těhotná… proto to prožívala více.
"důsledně dodržovala to, co její předchůdkyně - až nezdravé shazování mé mámy."
To si nemyslím. Nešlo o shazování, nýbrž o počáteční rozebrání toho, jaké zásadní chyby Tvoje mamka v Tvém životě udělala a které Tě ovlivnily a o pouhé ukázání na ně s tím, že kdybys to bývala dotáhla do konce, došlo by k tomu, aby jsi pochopila, proč vlastně jsi ve stavu, ve kterém jsi = nalezení příčiny a po té by došlo ke správnému zpracování pod vedením odborníka psychologa tak, aby se traumata a jejich následky následnými životními situacemi, které 100% přijdou a nikdo znás (ani Ty) je nemůže předem předvídat, Tě znovu "nehodily" na začátek.
Pořád nechápeš jednu věc = psychologovi nejde o to, aby zboural iluze o Tvé mámě. Proč by to dělal? Co by z toho měl? Jemu jde vždy nejdříve a zcela logicky o to, najít příčinu/y, ať je jí/jimi cokoliv nebo kdokoliv. To je zcela logický postup, respektive začátek řešení, začátek cesty… na jejímž konci je pochopení, správné zpracování a ono odpuštění + ideálně nalezení cesty zpět k sobě mezi příčinou a poškozeným.
Traumatizovaný člověk, navíc pod AD nemůže sám tak těžká traumata a jejich následky rozumně zpracovat tak, aby se nikdy v budoucnu znovu nějaké potíže nevynořili či je něco opět nespustilo. To nejde, protože takový člověk není a nemůže být objektivní a nezaujatý, když v tom osobně žil. To dokáže pouze někdo z venčí, kdo tím není jakkoliv ovlivněn, kdo v tom nebyl přímo zainteresován, tedy někdo, kdo sám nebyl stranou zúčastněnou.
"Léčba antipsychotiky mi pomohla stabilizovat stav - léky neléčí příčinu (!! ), ale dokážou utlumit příznaky, které v mém případě byly docela vážné - hlavně ty černé, neodolatelné myšlenky."
To je pravda, musela jsi sáhnout po AD, ale u toho jsi měla pokračovat i u psycholožky, neboť jak sama píšeš, léky neléčí příčinu. Ta stále zůstává jako kostlivec ve skříni. Můžeš si 100x namlouvat, že tam není, že ho nevidíš, že jsi mu odpustila, ale on tam je, je a číhá…
Místo odborníka psychologa jsi si zvolila jako terapii svůj blog a MS. Jenže zase, ani Tvůj blog, ani MS nejsou pomocníky odbornými. To žádaný výsledek nemůže přinést. Navíc, hodně a dlouho jsem o tom přemýšlela, snažila se vžít do kůže všech zúčastněných. Ano, nejsem odborník, ale mám toho za sebou též hodně, i podobné životní zkušenosti, které však rozhodně nehodlám zveřejňovat. A tak si tak už nějakou dobu říkám a kladu otázku, jsi si jista, že všichni zúčastnění a hlavně Tvoje mamka stojí až o takovou publicitu? Jsi si jistá, že se dokážeš vžít do doho, jak tuto nevyžádanou publicitu Tvoje hlavně mamka, ne navenek, ale uvnitř sebe prožívá? Vzhledem k tomu, že jsem cca ve věku Tvé mamky, tak si myslím, že ne. Podle mě, jí veřejně tlačíš někam, kam by si sama ani ve snu nepřála být tlačena. V podstatě je zahnaná do kouta a tohle jí musí vnitřně velmi trápit to, že celý národ všechno čte a ví. V tom je mi jí upřímně líto, protože to už nikdo nesmaže. Je vystavena duplicitnímu tlaku, soukromému a veřejnému.
Řešit se to muselo, to nezpochybňuji, ale mělo se to řešit u odborníka a tam to zůstat.
Vem si, co s Tebou udělala snaha to řešit u psycholožky = takovou bolest, že jsi to vzdala. A co myslíš, že cítí Tvoje mamka? Myslíš, že pro ní je to méně bolestivé? Mohu Tě ujistit, že není. Naopak, ví, že udělala chyby, které už nemůže vzít zpět. Došlo jí, že nevědomky pomohla k tomu, že ublížila svému dítěti, to je hrozný pocit, se kterým se denně usíná, a který zůstane do konce života.
Tvoje mamka to neudělala schválně a vědomě, tomu věřím. Prostě jela v nějakém životním rychlíku, kdy musela řešit spoustu věcí najednou a zcela logicky nemohla zvládnout každou z těch věcí pouze na jedničku. To se prostě stane, stalo, dá se to i pochopit. Ale můj názor je ten, že tím veřejným propíráním jí sypeš sůl do ran Ty, jenže Tvoje mamka z tohoto už nemůže utéct, nikdy a je úplně jedno, že jí ve výsledku chválíš. To je můj úhel pohledu jako ženy a mámy cca ve věku Tvé mámy pro Tebe k zamyšlení.
Nepiš o tom, že jsi zkušený pacoš, když máš zkušenosti nedokončené. Zkušený pacoš je pro mě ten, který si projde celým procesem od začátku až dokonce a teprve pak, ideálně uzdraven, se o své zkušenosti dělí, a to ať jde o jakékoliv onemocnění, psychické nebo fyzické.
A aby nedošlo zase k nedorozumění, nic z toho, co píši, není kritika ani shazování Tvé snahy, jakékoliv. Napsala bych to stejně komukoliv jinému jako postřehy k zamyšlení, které mě po přečtení napadly.
Ještě mě napadla jedna věc. Tvoje články jsou dlouhé, to je pravda. Nicméně asi poprvé u tohoto mi to až tak nevadí, protože myslím, že chápu, proč je tak dlouhý. Předpokládám, že jsi do něj chtěla napsat vše důležité, jako takové jakési shrnutí možná i těch článků předchozích, a za sebe říkám, že některé myšlenkové pochody nejsou úplně od věci a je v nich znát i částečný posun k lepšímu.
Prostě máš ještě cestu před sebou…
Ahoj Dany, předně - díky, že sis to přečetla a věnovala mi čas s poznatky - vážím si toho!
Budu se snažit na ně odpovědět.
Takže:
Ad hanění mámy: jak to říct… já na jednu stranu vím, že to bylo prospěšné, dokonce mi to mohlo dojít ke fázi vzteku a odpuštění, ale! Ony ji viděy až moc špatně a mně na tom něco nehrálo - a vím, proč to tak bylo. Ony ji neměly před sebou, stejně, jako ty, tudíž z mých kusých informací vyvozovaly určité závěry, ale neměly to nejdůležitější - její pohled. Věř mi, že kdyby ji znaly - i ty - rázem byste pochopily, že není potřeba v ní vidět jen zlého člověka. Nicméně ty dál píšeš o tom, že ji chápeš, což jsem moc ráda - kdybys je slyšela, ony na ní neviděly téměř nic dobrého… A mě to moc bolelo.
Ale ano, znovu říkám, že mi to pomohlo ke zdravé fázi vzteku, ke které jsem si měla dojít.
Ano, já dokonce stále při určitých impulzech prožívám velice nebezpečné stavy, týká se to mých občasných hádek s mámou… to je něco, co vím, že bych chtěla řešit, to je kostlivec, co mě sráží, ale! Já vím, kde to má příčinu a druhak, nikde není psáno, že já na terapii již nepůjdu - psala jsem, že možná za pár let. Teď na ni prostě nemám.
Ad léčba: znovu ti píšu, že o psychoterapii do budoucna uvažuji, již jsem napsala jasně proč na ni teď nemám. Já vím, že to se mnou myslíš dobře, ale zkus si představit mě - já už si to teď opravdu nemohu dovolit, konečně cítím zodpovědnost, a proto vím, že momentálně na terapii nemám. Již nemůžu přerušit studium, ani být bez peněz, ani v sociální izolaci… A mé obavy z toho, že bych se znovu razantně zhoršila, jsou tak veliké, že to teď prostě s terapií vzdávám. Zkus mě, prosím, pochopit a respektovat to. Znovu ale zdůrazňuji, že vím, že o mě máš starost a věříš, že by mi terapie pomohla. Já tomu nechám chvilku času.
Publicita: máma můj blog čte zřídkakdy a o MS neví. Já o ní nepíšu nic hrozného, naopak, když už, tak spíše to pozitivní - jediná nehezká věc, co jsem o ní napsala, byla, že byla ke mně chladná. To ona sama moc dobře ví. Já nepíšu nic, co by ji mělo nějak zranit, nebo jí dát pocit, že ji zahnávám do kouta. Nedělám to se zlým úmyslem, ale díky za podnět - vůbec by mně nenapadlo dívat se na to takhle, a protože jsi sama máma, myslím, že tvůj názor rozhodně není lichý - je to pro mě zamyšlení, rozhodně na to budu do budoucna pamatovat.
Blog mohu kdykoliv upravit/smazat.
A ještě můj názor: nevím, jestli dokážu působit "motivačně" ale věz, že já blog nepíšu ani tak primárně kvůli sobě, jako kvůli ostatním - chci autenticky ukázat život s fyzickou i duševní nemocí, přičemž nemocný si z toho může něco vzít a zdravý zase třeba trochu víc pochopit pochody někoho nemocného.
Ano, já mámu moc dobře chápu, vím velmi dobře o tíži, se kterou musí žít, možná to z toho nevyplynulo, ale divila by ses, kolik věcí o ní vím a jak moc jí chápu - proto jsem ji i bránila, protože je to člověk věčně trápený a nezaslouží si jen hanit.
Ano, cesta je to předlouhá a já to vím.
Věk: 49
No nazdar to je ale dlouhé.
Věk: 28
Ahoj,
byl jsem tu kvuli jinému tematu, jak jistě víš, ale ze zvědavosti jsem otevřel tohle tebou založené, neboť prožívám podobnou situaci (taky víš). Tvůj příběh mě velice dojmul a je to opravdu úžasné, že jste si s terapeutkou vybudovali takový vztah, samozřejmě nic se nemá přehánět.
Zaujala mě tvoje pasáž o farmakologii, neboť léky o kterých píšeš už jsem snad taky měl všechny (snad lexaurin ne). Za 3 aktiproly máš můj obdiv, já ho chvíli bral, ale prostě to nešlo. Bral jsem ho ráno a cestou do práce mi v autobuse bylo úplně blbě od žaludku jako na zvracení, navíc jsem po něm měl pěknou zácpu! Nykob jsem nevěděl co je, ale vyguglil jsem si, že je to olanzapin, na ten bacha, protože se po něm šíleně přibírá na váze. Taky se divím, že můžeš brát aktiprol a ten nykob dohromady (čili 2 antipsychotika! ? ). Jinak ti přeji hodně zdaru ve tvé terapii.
Ahoj - předně moc díky, že jsi mi věnoval svůj čas a přečetl to! ; )
Aktiprol je fakt v pohodě, mně dělala problém ta Asentra - po ní jsem prakticky zkolabovala, tlak jsem měla jak mrtvola.
Ano, po Nykobu jsem zloustla, ale já byla fakt podvyživená, takže já si to pochvaluju, ale lidi, co váží normálně nebo mírně nad normálem, pro ty je to riziko.
A ano, jsou to antipsychotika - já měla/mám tu depresi fakt velikou, ona asi moc dobře věděla paní psychiatrička, proč mi nasadila takový kalibr. A já jí za to žehnám, protože mi zachránila život.
Já psychoterapii teď nemám - moc mě rozbolely rány a já už to nesnesla, proto se jí teď bráním, ale do budoucna ji nemohu vyloučit - třeba se budu cítit tak jistě a tak dobře, že snesu i prohrabování ran… zatím na to ale nemám, i když se na mě možná někteří zlobí, ale já vím, proč tak činím - cítím už konečně zodpovědnost - kterou jsem v době nejhlubší krize necítila - a vím, že si nemohu dovolit zas jen ležet doma.
I tobě přeji hodně štěstí, ať už se pro terapii rozhodneš nebo ne - a pokud ano, pak u ní prosím vydrž, vždy je to na dýl a ne na 2 sezení.
10 nejnovějších témat v kategorii:
|
Téma |
Odpovědí | Otevřeno |
Datum přidání (Autor) |
|---|---|---|---|
| Mám nárok na ozz? | 1069x |
17.02.2024 12:45:56 (MightyZett) |
|
| Odmítání jídla | 4 | 2001x |
07.01.2023 19:35:03 (mafianka) |
| Nevím co se sebou dál, cítím se v pasti | 9 | 2633x |
09.05.2022 15:11:19 (MightyZett) |
| Péče o matku s demencí, jsem z toho v depresi | 17 | 2548x |
31.10.2019 07:44:19 (Judita) |
| Nespavost a usnutí jen po pivu, bojím se alkoholismu | 4 | 1831x |
19.10.2019 03:37:16 (Rem) |
| Nevím co dál | 3 | 1686x |
08.10.2019 09:28:23 (Anonym88) |
| Já a moje kamarádka Schizofrenie | 3 | 1580x |
04.10.2019 03:23:32 (Jarmila Johánková) |
| Strach z lidí, pronásledování, z únosu i léčby | 1 | 1846x |
12.08.2019 00:34:45 (Gremlins) |
| Schizofrenie - znáte někoho s touto diagnózou? | 7 | 2016x |
28.06.2019 00:44:14 (JIri Láska) |
| Přítel s Aspergerovým syndomem odmítá brát antidepresiva - miluji ho, co s ním bude? | 2 | 2232x |
12.04.2019 07:52:58 (HelenaHavlíková9) |
