Téma: Rozchod mi změnil povahu,možná nejsem v pořádku, co pomůže ?

Ahoj všem,

nevím, kam bych se obrátila, abych našla někoho, kdo si prošel něčím podobným, tak bych to ráda zkusila zde Před téměř dvěma lety (jaro 2016) jsem se rozešla s tehdejším partnerem, nebyl to pěkný rozhod a hodně mne ranil, neuměla jsem situcaci řešit, rady jako sport, sex, práce, zaměstnat hlavu. apd. mi absolutně nepomáhaly, tak jsem to řešila prakticky neustálým spaním a pitím alkoholu, tyhle stavy občas prolnul nějaky ten brek, sebelítost, výčitky, nebo naopak snaha přesvědčit sama sebe, že je mi to všechno jedno… a pak jsem se opět vrátila k pití, spaní, pití. občas nějaká práce, aby se neumřelo hlady, občas nějaky kamarádi, ale pak zase zpět… Takhle to šlo téměř rok, ač mne mnoho lidí ujištovalo, že mě to jednou přejde, že nebyl jediný atd. neuměla jsem se s tím jinak vyrovnat. Akohol pomáhal, aspon na chvíli jsem se cítila dobře, byly to chvíle, kdy jsem si uměla říct, že to není taková hrůza, jen chlap, co mne už nechtěl. ale bohužel i vypitý stav trval jen určitý čas. Vím, že to byla hloupost a teď toho lituji, mám totiž pocit, že mi tento probrečený rok změnil povahu. Dříve jsem byla poměrně klidná, nad věcí, uměla jsem zatnout zuby a něco kousnout, když byla potřeba. Ale změnila jsem se a vnímám to nejen já. Stačí mi opravdu málo a jsem schopná uplně se rozklepat, hroutit se, bát se, mám šílený stres z věcí, které ani nenastaly, jen se bojím, že mohou nastat. Třeba se bojím zajít do krámu, protože se bojím, že potkám někoho, koho nechci. Bojím se třeba i zajít na uřad, vyřešit některé věci. Je to zvláštní, ale dost omezující, Nevím, jestli je na čase začít vyhledávat specialistu na nějaké psychické poruchy, nebo to snad samo odezní. Je rok 2018, mám jiného partnera, už téměř rok moc nepiju, ani se zbytečně nenervuji, už mohu upřímně říct, že na bývalého nemyslím, nechybí mi, ale bohužel mi připadá, jakoby to na mě něco zanechalo, nevím, jestli je to vliv alkoholu, nebo dlouhotrvajícího stresu a smutku, ale ráda bych věděla, zda se někomu něco takového přihodilo, zda někoho něco podobně přehnaně zasáhlo, až by to narušilo jeho nervy? Ráda bych byla taková jako dřív, bez věčného strachu. Zatím jsem to tak nějak zvládala, kam jsem nechtěla, tomu jsem se vyhla. šlo to ukočírovat, ale poslední dobou jsem v situaci, kdy musím čelit některým situacím, (mám tu například pár konfliktů s lidmi, se kterými se výdat musím) normální člověk se jim postaví a jak se říká, zatne zuby, vždyt' o nic nejde, no u mě je to těžko řešitelný problém, už jsem se i přistihla, jak se bojím zajít pro dopisy do schránky, protože bych mohla někoho potakt a nechci. A tak se tak ptám spíš sama sebe, jestli mi vysloveně přeskočilo, nebo jestli mi alkohol odvařil něco v hlavě na tolik, že s tím neumím sama pracovat. Bojím se, že se mohu dostat i do stavu, kdy si sednu do nějakého kouta a prostě si v tom koutě budu sama s sebou žít. příšerná představa. Je tu někdo, kdo něco podobného zažil?