Téma: Přítelkyně odešla s jiným mužem ale není s ním šťastná

Dobrý den,

po 6ti letém vztahu ode mě v září odešla moje přítelkyně (o tři roky starší). Říká se, že to nikdy není chyba jen jednoho, ale vím, že většina viny je na mně. Byl jsem neuvěřitelnej sobec, nic jsem nechtěl řešit, přítelkyni jsem nedával to, co po mně chtěla, to, co vlastně chce každá žena. Nebyl jsem jí oporou, nestaral sem se o zábavu tak, jak by si přála atd. Největší problém přišel, když sem se začal "otáčet" po jiných. Šlo o "pouhé" psaní a to jen jako kamarádi (někdo tomu asi neuvěří, ale nemám důvod proč bych lhal). Nikdy jsem k žádné ani z poloviny necítil to, co k mé přítelkyni. Jen sem se asi dostal v tu dobu do stereotypu a chtěl jsem z něj utéct. Bohužel mě nenapadlo, že kdybych si o tom se svou přítelkyní promluvil - všechno by se vyřešilo, společně bychom něco změnili a byli by jsme spolu šťastni. Moje drahá se mnou měla obrovskou trpělivost, jenomže opět se potvrdilo, že člověk opravdu pozná o co přišel....

 Když odešla, začalo peklo, najednou jsem poznal, že bez ní žít nemůžu. Poznal jsem, jak moc toho pro mě vytrpěla a jak moc jsem jí ublížil. Najednou můj život opravdu postrádal smysl. Nad vším jsem přemýšlel a spoustu věcí mi došlo. (I dnes jsme se schodli, že si o tom stačilo jen promluvit). Snažil sem se jí přesvědčit, že můj pohled na život se změnil, ale v tu chvíli mi řekla, že "teď to prostě nejde". Dnes vím, že to bylo dobře, že mě tím donutila stále dokola přemýšlet nad tím, o čem je vztah atd.. Moc to bolelo, ale všichni v mém okolí mi radili, abych tomu dal čas. Tak jsem jí nějaký čas nepsal a úplně se od ní izoloval. Zhruba po měsíci se mi ozvala, jestli bychom si o tom nemohli promluvit. Věděli jsme, že je to pro oba těžké, tak jsme se domluvili, že tomu ještě dáme čas. Pár týdnů na to, mě pozvala k sobě domů. Bylo to nádherné a bylo nám spolu krásně. Pak jsme si psali a o několik dní později mi napsala, že se u ní v žiově někdo objevil. (Nevím jak dlouho spolu už byli) Hned jsem si s ní o tom promluvil a z ní vypadlo, že ho má ráda, že se o ní umí postarat, ale že ho nemiluje a že na mě nemůže zapomenout a ani nechce. Nevěděl jsem, co mám dělat. Chvilku jsem se jí snažil přesvědčit, že s ní chci začít znovu, ale když jsem viděl, že není rozhodnutá co má dělat a stále "oficiálně" zůstává s ním. Opět jsem jí přestal kontaktovat a dal jí prostor, aby si vše srovnala v hlavě. Když mě zhruba 3 týdny nekontaktovala,   s velikým odporem jsem se začal připravovat na nejhorší. Pak se ale ozvala s tím, že s tím jejím současným se jí to ze začátku líbilo, protože jí dokázal dát, to k čemu já byl slepý, ale že teď ji chybí láska, kterou cítila kě mně. Od té doby jsme se několikrát sešli a bylo nám spolu nádherně. Ona ale stále neví co má dělat. Ví, že v něm bude mít oporu a nemohu jí přesvědčit, že já se po tom "očistci" dívám na vztah jinak a že tu samou oporu jí nabídnu i já. Ona mi sice říká, že mi věří, ale bojí se toho. Ještě jeden faktor, který hraje proti mně, je že její rodina viděla jak se kvůli mně trápila. (Jednou mi napsala, že nejhorší je, že kouká na to aby byla spokojená rodina místo toho, aby koukala na své štěstí). Já s tím problém nemám, jsem přesvědčen, že jí dokážu udělat šťastnou a tím i přesvědčit její rodinu.Jsem romantik stejně jako ona a tak jsem přesvědčen, že naše láska to musí "zlomit".

Někdo mě možná odsoudí, za to, co jsem udělal, někdo možná proto, že jsem mladší. Byl bych ale vděčný, za názor někoho, kdo se na to dokáže podívat objektivně. Děkuji