Téma: Přítel emoční manipulátor - jak se rozejít a opustit ho?

Problem bude nejspis v tom, ze  jsi pozitine naladeny optimista a prehlizis realitu. On vyuziva tve slusnosti a nekonfliktnosti. At uz to dela vedome nebo nevedome, ublizuje ti tim.
Myslim si, ze sama dobre vis, ze s nim nikdy stastna nebudes.
Pokud se s nim rozejdes, je jasne, ze vinu svede na tebe. S tim musis pocitat. Ale komu na tom zalezi? Je to preci uplne jedno. Proste se k sobe nehodite a hotovo.

Pokud se v tom vztahu necítíš dobře, tak není co řešit.

No, každý nazývá věci jinými jmény, ale neumím si úplně představit, jak může být pozorný, starostlivý a pečující, když "vždycky všechno jelo podle jeho plánua na tebe nebral ohled", když se s ním nedá "normálně diskutovat", má vždy poslední slovo a tvoje slova překrucuje, bojíš se mu oponovat a žárlí. Což by spíš odpovídalo termínům, že je sebestředný, postrádá empatii a manipuluje a citově vydírá.

Takže si kladu otázku, jestli když tam mluvíš o jeho starostlivosti a péči, jestli z tebe nemluví spíš něco jako soucit - což je taky druh citu a svým způsobem druh lásky. Jen se na tom těžko staví láska partnerská.  

No, nevím, co poradit, myslím, že to co píšeš už není nějaká přeháňka a že s ním být už v hloubi duše nechceš, jen se ti nechce do toho rozcházení, protože to je vždycky nepříjemné. A máš výčitky kvůli tomu soucitu a asi kvůli tomu, že tě umí citově vydírat.

No asi potřebuješ ještě čas, abys nabrala odvahu.

Řešit, jestli svede vinu na tebe nebo ne, je to poslední, čím by ses měla trápit - no tak svede - a co? Přece kvůli tomu nezahodíš zbytek života, aby ti tenhle člověk nemohl nic vyčítat - zvlášť když si asi nějakou příležitot k výčitkám najde i když s ním budeš. Tak ať tě obviňuje třeba do alelujá, to je jeho problém.

Poradila bych možná jednu věc - začni si psát deník vašeho vztahu. Každý den zaznamenej, jak jste se k sobě chovali, jestli na tebe byl pozorný nebo ne, jak ti s ním bylo, jestli ti dělal radost nebo otravoval život. Může ti to pomoct si utřídit myšlenky a až sebereš sílu na to, se rozejít, tak celý ten deník bude pádná odpověď na to, proč se rozcházíš. Stačí říct, ať si přečte, jak ses cítila, jak jsi jeho jednání vnímala.

Paní to asi myslela v maličkostech, všedních věcech. To víte, když se to někomu hodí do krámu, tak je z něj milius. Ale nechci být krutá, třeba to myslí i on v těch chvílích vážně a pak se nedokáže prostě krotit, když dojde na podstatnější věci

To je právě to. Nejčastěji jsme spolu 2 dny týdnu (nějakou dobu jsme spolu i bydleli). Když je klid, tak se chová normálně, je ohleduplný, starostlivý, často (možná až moc často) projevuje slovně lásku. Když jsem byla nemocná, byl učiněný vzor péče a starostlivosti.

Pravdou je, že se ten čas, který spolu trávíme, neobejde bez ironických poznámek, nebo nepovedených vtipů (já pak můžu za to, že se jeho vtipům nesměju). nebo nějakého nedorozumění. Zezačátku si stěžoval, že nemůžeme prožít chvíli v klidu, když jsme spolu. Já hledlala chybu u sebe, ale zároveň jsem cítila, že je v nepořádku něco jiného, jak když se v jeho přítomnosti nemůžu plně uvolnit. Hodně jsem vůči němu ochladla, vytvořila si jakoby zeď, on si toho všiml a připadá mi, že manipuluje o to víc.  

Děsivé je, že určitý druh empatie má, ale připadá  mi, že ji používá, když se mu hodí, nebo jak to říct. Párkrát měl i slzy v očích, nepamatuji si, kvůli jaké situaci, ale vím, že to hrané nebylo. Připadá mi ale přecitlivělý.

Děkuju za radu s tím deníkem, to je dobrý nápad. Napadlo mě sepsat si všechno, co se mezi námi odehrálo, abych to měla před sebou černé na bílém a ulehčilo mi to ten odchod.  

Ale říkat mu o tom, jak jsem se cítila a jak jsem ho vnímala, nejspíš nebudu. Vím, jak by reagoval - "tak já jsem zase ten špatný, já jsem všechno myslel dobře, připadá mi, že mě nikdo neocení, nedovedeš si představit, jak bylo mě, já neměl dlouho práci atd… " tohle už opravdu nechci poslouchat po xté…

Očividně je sám se sebou nespokojený, negativně naladěný, nesebevědomý Asi  by to rád změnil, ale neví jak, a tak to řeší tak nešikovně. Ale když se nedokáže ovládat a říká ti to pokaždé, to už opravdu normální není.

Myslím, že je jedině dobře, že spolu nebydlíte, pak by to mohlo mít právě ještě větší a ničivější grády.  

A důležité je, že si toho seš již vědoma, co teprv, kdyby to bylo za 5, nebo 10 let.

Hlavně, abys nabrala sílu a odhodlání, znovu nabyla sebevědomí a spokojenosti. A nedávala si nic za vinu .

Tvůj odhad je zřejmě výstižný, blbé je, že jako manipulátor není dalek od eventuálního despotismu. Už tak, ta podezřívavost, shazování viny na všechny, jen ne na sebe, je nebezpečná. Máš tedy svatou trpělivost a jsi laskavá, ale opravdu bys na to mohla spíše doplatit. Být s takovými lidmi je neuvěřitelně vyčerpávající, desktruktivní a nejhorší je, že je to marný.  

Nezmění se, naopak, čím víc si postupně dovolí, tím víc tě bude dusit.

Už tak se trápíš a bylo by škoda se trápit dál.

Držím palce a hlavně neměj žádné výčitky!

Ano, opravdu je to hrozně vyčerpávající. Jenom mě štve, že jsem si to neuvědomila dřív, že jsem tomu nevěnovala větší pozornost.  

Děkuju!  

Je to zjevně manipulátor do pocitů viny, pokud se mu manipulace a kontrola nezdaří, hysterčí. Paranoidní tendence jsou typické.

Chtělo by to začít cvičit kontramanipulace a postupně se odpoutat. Literatury je hafo, třeba Nazare-Aga, takže  počíst a  podebatovat, možná si o tom s někým promluvit. Až bude zakladatelce jedno, co objekt plácá, odejde snadno. A nebude muset nikomu nic  dokazovat, domluvit se stejně  nejde.

Pro knížku od Nazare-Aga si jdu právě zítra (01.02.2016) …

Zatím jsem o tom mluvila jen se dvěma nejbližšími lidmi, když jsem jim řekla a popsala některé situace, obě byly dost překvapené a říkaly, kdoví, v co horšího by se to vyvinulo. když mě ta možnost, že by mohl se mnou mohl manipulovat, napadla poprvé, nechtěla jsem tomu věřit a přičítala to sobě, že mu dostatečně nerozumím…

Přesně tak, domluva je nemožná…

No jo, žádnej med. Tak držím palec, můžeš ještě zkusit zkontaktovat různé poradny, fóra, napiš dotazy psychologům a koučům, co jsou je ochotní zadarmo zodpovědět. Kamkoli cokoli, vymluv se, vypiš se, sbírej názory, to většinou  proces urychlí. Cvič se v kontramanipulaci a ono ti to po nějaké době skutečně bude jedno. Získáš  náhled a sebevědomí.

To také zkusím, o psychologovi jsem uvažovala, ne snad, že bych se z toho vyloženě sypala, ale v něčem mi to dost podrylo sebevědomí a hlavně si pořád nedokážu v hlavně srovnat, jak se tohle mohlo stát.  

Děkuju za rady  

Manipulátoři nebo tedy manipulující osobyjsou docela běžní, alespoň, co mám možnost pozorovat. Je to v podstatě patologický způsob obrany, manipulátor manipuluje, protože nevěří, že by mu rovnoprávný vztah přinesl to, co manipulace. Pocit kontroly, a tím pádem bezpečí, a  nadřazenosti a tedy určitého osobního komfortu. Typické pro slabšího nebo nemorálního jedince z mocensky pojaté rodiny. , v podstatě jde o devalvaci druhé osoby, aby se jedinec cítil líp. Podsunout někomu chyby, špatné úmysly, cokoli. Je to taky běžné pro určitá životní období, patologické mocenské hry.

Někdy je pravda, že nevědí co dělají, někdy to vědí až moc dobře.  

Ale rozhodně to nějak zkoumat nechtějí.

Já to vidím tak, že celý problém je mnohem jednodušší a méně dramatický než zaškatulkování on je manipulátor a ona je ta hodná.

To mi přijde jako příliš jednobarevné vidění situace.

Vy k sobě prostě nepatříte, protože si nerozumíte na osobní úrovni. Ani jeden z vás není jen hodnej nebo jen špatnej. Oba jste jednoduše jiní.

Ona:

Přehnaně optimistické vidění světa se často nezakládá na realitě, což je pro jednoduché a krátkodobé cíle vhodné a příjemné a snadno se tímhle přístupem navazují vztahy. Z dlouhodobého hlediska to ale k velkým cílům nevede (např. udržení vztahů nebo vytvoření nového složitějšího produktu v práci), neboť často chybí vytrvalost a pokud věci nejdou podle optimistické varianty narůstá sklon k ústupu.

On:

Jeho negativizmus pramení z prožitých zkušeností. Zato umí překonávat těžkosti v dlouhodobém měřítku. To, co se ještě nenaučil je emoční disciplína a sebekontrola, a komunikace s křehkými lidmi (kterých je většina a on si to ještě neuvědomuje, což se změní po vašem rozchodu). Naučit se něco takového ale není snadné a pokud to bude chtít udělat, ubere to hodně z jeho dosavadní osobnosti. A je to na dlouho.

Pokud má histerické sklony je to problém. Souvisí to s jeho emočním nevyzráním a slabou sebekontrolou. (Ovšem nejde o neřesitelný stav, dá se to naučit, ale neříkám, že zvládne každý ani źe je to snadné)

Protože jste oba naprosto odlišní a chcete od života jiné věci, nejste kompatibilní v otázce času a vytrvalosti, proto to nemůže mezi vámi fungovat.

Jednoduše řečeno: nejste si souzeni, pokud ovšem v tom druhém nezačenete hledat více pochopení. Což zatím ani jeden z vás nedělá a oba si jedete pouze tu svou.

PS1: Každý člověk – my všichni jsme do jisté míry manipulátoři. I ti hodní. A i když to o sobě víme i když to o sobě nevíme. Resp. i když to o sobě prohlašujeme i když to o sobě neprohlašujeme.  

PS2: Lidé s nízkým sebevědomím dokážou zázraky v momentě, když jim někdo projeví skutečnou víru. (Mluvím spíše o práci než o osobním životé, neboť v osobním životě častěji dochází k rozpadům vztahů - ne každý je manažer.)

á jsem v něj doopravdy věřila docela dlouhou dobu. Nechci si přisvojovat nějaké svoje "zásluhy", ale skutečnost, že se mu podařilo alespoň začít dělat to, co si vždycky přál, připisuji kromě jeho odhodlání i tomu, že jsem mu říkala, že na to má, že má talent, obdivovala každý jeho "produkt". Sám mi řekl, že do té doby se takových lidí moc nenašlo a myslel si, že talent prostě nemá. Otázka je, jak dlouho může ve vztahu fungovat to, že jeden druhého podporuje a ten druhý ze sebe pořád dělá oběť. Ať řeknu co řeknu, není to dost. A když náhodou zapomenu pochválit nebo věnuju méně pozornosti, než si dotyčný představuje, mám to hned na talíři. To mám být pořád ve střehu?  

Stejně tak hraní jeho her. Když náhodou nejde něco podle jeho plánu, tak se urazí, sekne sebou. Pokud to chci normálně probrat, tak není schopný dát mi kloudnou odpověď, přímá komunikace zde neexistuje.  

Nechci na něj házet špínu a už vůbec si nemyslím, že já jsem ta hodná a on je ten špatný. Moc dobře vím, kde jsem sama udělala chyby.  

Pravdou bude, že se k sobě prostě nehodíme.  

No, zda se k sobě lidé hodí nebo ne v tomhle případě je i o té vytrvalosti. Každá věc vyžaduje nějaký čas. Spravit sebevědomí u talentovaného člověka, kterého v mládí nedokázali rozvinout jeho rodiče je na dlouho. Jeden nebo dva roky jsou opravdu málo.

Ty to ale vzdáváš moc brzo.

Na druhou stranu neříkám, že se máš obětovat. To vůbec ne.

Neříkám že to odsuzuji a neříkám, že vím co je lepší udělat. Nevím.

V životě je to často o štěstí – koho potkáme a svět není spravedlivý. Někdo potká ideál již ve dvaceti a žije s ním celý život a někdo nepotká první sex ani do 70-ti.

Někdo je stavěný na dlouhodobé věci, někdo na krátkodobé.

Někomu rodiče pomůžou, někoho zase zničí.

Tak to prostě je.

My si můžeme jen vybrat jak se k těm kartám co nám život přichystal postavíme a zda je vyhodíme hned v naději že nám přijde lepší. Nebo si je podržíme a zkusíme s nimi zahrát.

A jelikož je to o náhodě, proto říkám, že nevím co je lepší udělat. To už je na Tobě.

Jediné co vím je, že ty vaše nešvary jsou něco, z čeho oba dva za 10 let vyrostete. Teď ještě nejste na své povahy zralí.

Jo, je to hodně o štěstí.  

Jenže když už jsme u toho vzdávání, tak on první začal vzdávat náš vztah s vidinou toho, že od sebe budeme 130 km.  

I když on je možná víc při zemi, než, já, na druhou stranu v žádné práci dlouho nevydržel, vždycky končil, protože mu něco nevyhovovalo, nedokáže respektovat autoritu, přitom když se sám dostane na vyšší pozici, není úplně férový. Já mám tu kariérní linku v životě daleko vyrovnanější, ve které se projevuje právě schopnost dlouhodobé práce.  

Ale je pravda v tom, že tohle je hodně o rodičích a o prostředí, ve kterém člověk vyrůstal. On to neměl jednoduché, biologický otec ho opustil, když byl batole, vychovávali ho spíš prarodiče, mamka musela pracovat. Tohle všechno chápu a na člověku se to musí dost podepsat. Jenom nevím, jestli mám kapacitu na to, mu dělat náhradu za tohle všechno, co se mu v životě nedostávalo.  

Máš pravdu v tom, že zralá v něčem nejsem. Ale snažím se na tom pracovat…

Co to znemená "začal vzdávat vztah"?  

Není to spíše tak, že pouze vyjádřil obavy? Ono začít naplňovat skutkovou podstat věci a vyjádřit obavy jsou dvě rozdílné věci.  

Pokud si ale nerozumíte v komunikaci, ve významu slov, pak to nemá snadné řešení.  

Pokud ale naznačoval něco, že se rozejde on a začal k tomu dělat i patřičné kroky, pak je s takoým mužem   (hysterikem) moc práce a je lepší se rozejít.  

Adame, ve vší úctě, vážím si vašeho názoru, ale nemohu souhlasit s tím, že ten muž z toho za deset let vyroste. Podle toho, co já vím o manipulátorech a to náhodou moje specializace je, tenhle vypadá tutově. Určité známky jsou neklamné. Ráda bych se mýlila, ale obávám se, že se nemýlím.

Proto jsem tazatelce doporučila to probrat zleva zprava, ale spíš proto, aby si byla svým postojem jistá. Nikoli proto, že by se dala očekávat změna ve vztahových vzorcích.

Plamínku, po několika posledních diskuzích ženy vs. muži zde na serveru začínám mít pocit, že každý chlap je v očích žen zlý manipulátor a každá žena je ta hodná, které je ubližováno.

(to si Ineso neber osobně, jelikož narážím na obsah jiných diskuzí)

Ja přece nepopírám to, že manipulátor je. Jen jsem tak trochu zděšen pohledy žen, které jsou zde na serveru reprezentovány. Je to hrozně černobílé pojetí.

Nic s tím neudělám, hodně jsem se zde naučil a pořád se učím, ale nemyslím si, že pouze očernit partnera a ignorovat i své chyby může vést k dlouhodobému zlepšení.  

Toť vše.  

Tohoto trendu jsem si také všimla. Sama vím, že jednou v jiné diskuzi rovnou některé diskutující ženy očernili muže, že je prostě manipulátor, a on jím nebyl. Nemám ráda tohle zaujetí vůči mužům (nebo naopak vůči ženám), stejně tak černobílé vidění.  

A chápu tvůj postoj. Bohužel (a to opravdu bohužel, protože ani v nejhorších snech jsem si nemyslela, že tohle někdy budu řešit) jsou asi blíže pravdě Plamínek, Kateřina a spol. Ani nevíš, jak ráda bych byla, kdyby to tak nebylo.  

To mě mrzí, Adame, že to tak opět vidíte, ale jak už jsem řekla, diskuse s manipulující osobou je zbytečná.

Nikam to nevede, točí se to v kruhu nesmyslných obvińování, urážek, absurdit, a hlavně vytáček.  Pokuď někdo manipuluje debatu tímto způsobem, je lépe se mu vyhnout. , . Nemá cenu utrácet čas neplodnou debatou, tam je to zablokované.  

Před nějakou dobou jsem se ptala kolegyně, taky Slovenky, jak jí jdou mediace (na Slovensku jsou před zahájením soudního sporu povinné) a dozvěděla jsem se to, co vždycky.  

S lidmi s poruchou osobnosti s manipulativními rysy mediace selhávají. Ten sluníčkový přístup o spásné komunikaci prostě všude nefunguje. Bodejť. když se někdo domluvit nechce, tak nechce. A dělají to i osoby, které sice mocenské hry obvykle nehrají, ale domluvit se nechtějí. A povšimněte si, kolik se skutečně mezi populací takových lidí najde, takže si Inesa stěžovala, jak moc často jsou lidi černobíle odsouzeni, že jsou manipulátoři, nejčastěji to jsou jen ti výše uvedení lidi, co se prostě se domluvit nechtějí a  manipulují debatu. Tady je označení manipulátor spíš lidové, asi jako narcis a psychopat, to se taky hodně často podobá ale ne vždy kryje.

Pokud je hovor zablokován v něčem pro váš vztah nepodstatném, je to jedno. Ale pokud v něčem, co nemůžete přijmout, už to jedno není. Tady to černobílé je.  Všechny ty bohulibé a otřepané teorie o komunikaci se tady lámou na nevůli druhé strany vést s vámi upřímný a otevřený hovor, k domluvě jsou potřeba dva. Pokuď se nedomluvíte, vnějšně to tolerujete ale vnitřně nepřijmete, zaplatíte za to. J

Pokud máte pocit, že se ženy chovají tak a tak, jak jste popsal, měli jsme na tohle téma několik debat, takže jsem stran vašeho názoru v obraze.

To s tou  nemožnou diskuzí musím potvrdit. Ani nevím kolikrát jsem byla po našich diskuzích totálně vyčerpaná a zničená, protože ač jsem se snažila, jak jsem chtěla, nikam to nevedlo. Vinila jsem pak za to sebe, že s ním neumím mluvit, že ho nechápu.  

Až jednou se pustil do diskuze, když u toho byla moje sestra. Ona mi pak řekla, že celá ta diskuze byla dost divná, že jí zničeho nic uzavřel, aby nikdo jiný k tomu nemohl nic říct. Viděla model, který jsem akceptovala docela dlouho…

Když jsme řešili nějaký problém, tak nebyl schopný rovných odpovědí, vždy uhýbal, nebyl schopný se vyjádřit přímo nebo jsem měla pocit, že to není diskuze, ale boj o to,  kdo z koho. Jednou jsem mu řekla, vždyť jsme partneři, a ne nepřátelé. On to nepochopil. Když jsem si dovolila mít o trochu jinou náladu, než obvykle (byla jsem smutná z nevydařené věci ve škole), tak z toho byl nevrlý a řešil, proč nemůžu být alespoň s ním veselá. Když se jindy ptal "co se zase stalo? ! " a já se mu svěřila, tak nakonec všechno obrátil tak, že on je větší chudák a jemu ubližují všichni víc a to, co se děje mě, vlastně není podstatné.

Mohla bych takhle pokračovat donekonečna. Někdo by se mohl ptát, proč jsem tohle akceptovala, jenže jak jsem psala výše, tohle všechno prokládal projevy lásky a pozornosti, vzbudil ve mně dojem, že ho v životě potřebuju, nevím, jak to vysvětlit. Nebyla jsem schopná odejít, což teď vnímám jako vlastní slabost, na kteér musím pracovat.  

No tak to je ono. To je bohužel přesné.

Pokud se ti podaří dotáhnout ho do poradny, je možná dvojí tvář, to tady vídáme, ale ačkoliv jsem pro to, bojovat o vztah, tady to nemá řešení.

Nech to uzrát a uvidíš.

Já bych mu snad poradnu ani nedokázala navrhnout. Když měl nízké sebevědomí z toho, že nemá práci, a byl pořád negativní, stěžoval si a nadával, tvrdil, že má deprese (což nezpochybňuji), říkala jsem mu, že stojím při něm, že to bude lepší, jmenovala mu x věcí, které se mu daří, projevovala náklonnost i fyzicky, nic nepomáhalo. Po nějaké době jsem mu řekla, že to na mě působí špatně (to bylo slabé slovo), jestli by jsme neměli jít do poradny a on na mě koukal jak na blázna a řek, že jediné, co mu pomůže bude, když budu šťastná a spokojená a že mě takovou nevidí.

Kdybych navrhla poradnu teď, předpokládám, že bych to odnes (02.02.2016) la s tím, že já jsem udělala plno chyb a JEHO posílám do poradny.

Jo,  a taky jsi měla objevit  lék proti rakovině a udělat něco s tlakovou výší nad Azorama.

Hm, najdi si jiného. Ale  myslím, že jsi skutečně snadno ovlivnitelná a manipulovatelná a máš sklon věci, které děláš vysvětlovat, nebo obhajovat.  

Získala jsem takový dojem, ale třeba se pletu.  

Nejsi povinna nikomu vysvětlovat nic. jejda, musím do práce.

No, spíš moc brzy důvěřuju a mám trochu naivní představy, když se zamiluju, jsem taková idealistka. i když po téhle zkušenosti už nejspíš nebudu.

A já si naopak myslím, že Tě Plamínek a Lištička odhadly docela dobře - to nemyslím nijak špatně vůči Tobě. Proč? Protože se Ti to stalo i tady v diskusi. Podívej se třeba na to, kam jsi se nechala vtáhnout reakcemi QAdama = až tam, že skoro každá Tvoje reakce, kdy jsi se snažila obhájit, končila tím, co si myslí on. Schválně si to přečti znovu, s odstupem času, dní, týdnů a přemýšlej = nestojíš si pevně za svými názory, jsi tak hodná nebo tak i v tomto "poničená" Tvým přítelem (což sama v některé své odpovědi připouštíš), že každou další reakcí začneš nad nimi pochybovat, začneš nad sebou pochybovat, začneš o sobě pochybovat, ale víc, než je nutné a než je zdrávo. Já si myslím, že Ty osobně to máš v hlavě srovnané dost, umíš o všem přemýšlet ze všech možných úhlů a tak, abys byla co nejvíce objektivní a rozhodně si nemyslím, že jsi ještě nezralá a budeš až za 10 let. Souhlasím se všemi, kdo Ti radí, jděte od sebe = potřebuješ se od něj navždy odpoutat, aby jsi se z toho nezdravého, do čeho jsi byla přítelem vtažena, uzdravila - zjednodušeně řečeno.  

PS: QAdama mi jistě s ohledem na jeho PS1 promine

Každý rozumný člověk s novými informacemi své názory mění a nelpí na starých jen z prinicpu.  

Každý rozumný člověk se hlavně zamyslí i sám nad sebou, uzná i své chyby, nesvádí je na feminismus, a nemyslí si o sobě a neprezentuje se pouze tak, že jedině on je ten rozumný a neuráží ostatní.

Plamínku, v tom, že nemá cenu zachraňovat nebo diskutovat s manipulátorem jsme samozřejmě ve shodě.

To, že je Inesin ex-přítel manipulátor v tom jsme taky ve shodě.

To, z čeho já jsem překvapen je asi tohle:

A povšimněte si, kolik se skutečně mezi populací takových lidí najde.  

Asi mě to překvapuje. Přece není možný, aby skoro každý chlap (opět narážím na jiné diskuze), se kterým se žena rozejde byl jen despota resp. manipulátor, což zde tak velice často vyznívá.

Nebo se zde jen koncentrují tyto případy ve větší míře? Nevím.

A nebo to pravda bude, pak potěš koště. Vzhledem k narůstajícímu trendu rozvodů/rozchodů nás logicky nečeká optimistická budoucnost.

Pak mi přijde i rada rozejdi se a najdi si jiného (koho jiného než dalšího manipulátor??? ) ne zcela optimistickým řešením.

Přiznávám, v tomhle černobílem světě jsem zmatenej.

Já mám pocit, že žen manipulátorek bude hodně podobně, jako mužů. Nevím no.

A v těch diskuzích je asi otázkou, jak upřímně zakladatelky sdělují pravdu o svém vztahu nebo o tom dotyčném. Já tedy doufám v to, že minimálně více jak polovina mužů a žen manipulátoři nejsou (ať osobností, nebo pouze v diskuzi). Na druhou stranu mám kolem sebe úžasné muže, ať už vezmu mého taťku, známé, kamaráda, to jsou všechno hrozně fajn chlapi. Tak si myslím, že to snad nebude tak hrozné.

Ale ne, to jsem vás zmátla já, to mě mrzí, to jsem nechtěla. To mi to zas jde!

Povšimněte si, že manipulující osoby (myslím tím osoby manipulující diskusi), ji manipulují z toho důvodu, že si nepřejí- blízkost, odhalení svých skutečných pocitů a záměrů, někdy potřebují mít pocit nadřazenosti a kontroly, kam až smí druhého pustit, nedůvěru, neochotu vyjasnit si stanoviska a přiznat chyby…

Jsou často z tradičních rodin, v dětství za chyby trestání, neuvyklí otevřenému láskyplnému vztahu, s nejistou a vyhýbavou vazbou. Opírají se o pocit hierarchie, neznají z rodiny otevřenou komunikaci, problémy se zametaly pod koberec. Časté je rčení- o tom se nemluví.

Jsou to takové "narcistické" hodnoty. Obecně jsou připisovány spíše mužům, ale taková zarytá měšťka, ta dá taky zabrat. A co se týká víry, tak tam jsou vůbec debaty zablokované, prostě hotovo.

Tito lidi blokují diskuse a věří společenským hodnotám.

Je to velmi časté u mužů, jakoby nechtějí ztratit tvář, ale to by jim mohlo vyjít tak při tanci kolem ohně, kdy náčelník nepřizná bolest. V domácích podmínkách je to nevhodná strategie.  

Na druhou stranu, ženy z takováchhle rodin jsou na tom úplně stejně.

No a vzdávání vztahu, označení muže jako nevhodného. Víte, ono je to z obou stran.  

Pokud nkdo blokuje diskusi, dá se s ním jít do poradny. Pokud je to ale manipulátor, nikoli jen manipulující osoba, nepomůže nic.

Doba nahrává snadné výměně spotřebičů i partnerů. Nic neřešit, všechno se pořídí nové, to je častý přístup.  

Samozřejmě je ideální stav, zjistit si a vypozorovat o co v mém vztahu jde a prostě na to přijít. Ale do toho se zas řadě lidí nechce z výše uvedených důvodů. Je to taková ta varianta, uklidíme špajz, je tam bordel…

Ne, neuklidíme, protože je tam možná bordel (to si říká pro sebe) a to by mě znepokojilo. Takže je tam pořádek a je to. Popřu to.

Pokud jeden chce řešit problémy a ten druhý ne, moc možností taky není.  

to QAdama

Zase tady řádíte v roli obhájce mužů. Stěžujete si, že vaše příspěvky jsou špatně pochopeny. Že se probírá a vyvozuje něco, co vůbec nebylo vyřčeno. Sám přitom vždycky hodíte do diskuze do očí bijící názor. Vždycky je v něm kus negativity vůči ženám. Vaši potřebu neustále obhajovat mužské pokolení v každém příspěvku opravdu nechápu, je to směšné.

Jako byste se identifikoval s (podle vás) ublíženým celkem. Přitom tady nejde o celek, ale jen a jen o vás. Šíříte své znechucení nad tím strašným ženským myšlením a chováním dál a ještě tady zmátnete samotnou chuděru pisatelku. Jak ta k tomu příjde.

Prozatím jste si z předešlých diskuzí nic nevzal. A pokud nebudete chtít, ani nevemete.

Poznámka o tom, že za 10 let by z toho vyrostli je opravdu úsměvná. Myslím, že za 10 let by byla slečna totálně vydeptaná, vyčerpaná, nesebevědomá. Když dáte najevo "jo, ty se mnou můžeš zametat", velmi těžko se to mění. Je to jako se šikanou; nebráníte se, nechcete dělat problémy. Místo klidu tím ale dáte najevo "slabost", na kterou se sletí šikanéři jako supi. Slabost je jejich potrava. Nejlepší na tom je, že i když se tváří jako sebevědomý a děsivý osobnosti, ve skutečnosti mají malou dušičku. Sami jsou totiž slabí.

Nikdo tady nehaní muže, kor tato pisatelka. Ta to probírá ze všech stran a snaží se furt hledat něco pozitivního na něm a na sobě naopak chybu. Vůbec nechápu ty řeči o vztazích, jak se každej má snažit a jiné kecy. Snažit se u lidí, kteří jsou na hraně, nebo i za ní je z hlediska pudu sebezáchovy naprosto zcestné. Od takových rychle pryč. Pomáhat člověku překonat jeho nezdárnou povahu, je-li si toho vědom a chce to, lze i bez toho, abyste to měli doma. Z bezpečné vzdálenosti.

"Vždycky je v něm kus negativity vůči ženám. Vaši potřebu neustále obhajovat mužské pokolení v každém příspěvku opravdu nechápu, je to směšné. "

Tvůj dohad je mimo. Stavíš ho zákaldě dvou diskuzí. Evidentně nebereš do úvahy diskuze, kde hájim ženy. A každý kdo Tvůj koment lajkuje také ne - což je to jediné co mě mrzí, ale každý se svobodně rozhoduje co vidět chce.  

S tým negativizmem vůči ženám jsi taky zcela mimo. Já ženy rozlišuji. Některé, které si to zaslouží mám rád. Jiné, které si to nezaslouží rád nemám. A nebojím se to dávat najevo.

Inesku mám v oblibě a znám ji déle než Ty. Mrzí mě, že jsem do této diskuze zatáhl i věci z jiných diskuzí. Ale co Ty o tom můžeš vědět, že! ?

Ovšem nejsem zaslepeně naivní a nehážu všechny lidi do jednoho pytle. Nejsem ani přehnaně korektní. Nesdílím feministické přesvědćení, že všechny ženy jsou hodné a všem je jen ubližováno. V tom je rozdíl, který evidentně nejsi schopna vidět.

Naprosto Ti chybí objektivita - to je přesně to, co mi na ženách tvého typu vadí. Urcyhlené závěry jen z vybraného vzorku dat, který se hodí do krámu a absence schopnosti podívat se na problém komplexně.

(Pro tebe zdůrazňuji znovu že NE na všech ženách, protože ne všechny jste stejné, díky bohu)  

Přesně to jsem čekala. Nezklamal jste mě. Zase jste si to vzal moc osobně, bráníte se. Já vás nesoudím a nestojím o vaše obhajoby. V ideálním případě byste se nad tím měl aspoň zamyslet. Což se nestalo a asi ani nestane.

Furt něco povídáte o černobílosti. Přitom se jí sám dopouštíte. Kážete vodu, pijete víno.

Feministka fakt nejsem, nemám ráda okaté boje, které vezmou každou maličkost, udělá z ní tragédii a nespravedlnost a snaží se na to hlučně upozornit. V době vzniku feminismu, sufražetky atp. to ale svůj smysl mělo. Dnes (02.02.2016) je to bohužel zneužité jako póza. Něco jako hlasití vegetariáni, vegani, raw stravovači, bio eko fajnšmeškři. Jo a ještě šamani, kteří znají lidské tělo víc, než mudr který se to magor učí 6 let. Víte jak, jsme přece překyselení. To jen tak na okraj.

Škoda, že se vždycky vzpouzíte, nic nepřipustíte a ještě uděláte blbce z toho, kdo si dovolí proti vám postavit. Trochu mi to připomíná charakteristickou vlastnost právě těch manipulátorů. Já nic, já jsem vždy bez viny (tři tečky - musím to napsat slovy, vždy se promění v jednu tečku)

Ještě že tu byla dizkuze o manipulaci.  

Děkuji za názornou ukázku.

Jakože ve finále manipuluji já? Díky za info!

Takže za odlišný názor honem do škatulky "manipulátor". To jsem fakt nečekala.  

Ještě jednou dík!

To si vcelku přehnal, Adame, škoda, protože někdy umíš opravdu dobře poradit… ale teď si navíc i protiřečíš. Nebudu se vypisovat v čem, bylo by to zbytečné, už jsem to kdysi udělala, a dostala jsem stejnou odpověď, kterou jsi napsal Rypoušici, že v tom a v tom jsem mimo, takže proč se namáhat, když už dopředu je výsledek znám, že…

No jo, je to neprůchodný, taky jsem byla mimo. Je to škoda.  

Tak není všem dnům konec. Mají li spadnout šupiny z očí, nemožno je strhávat. Ačkoliv mám tisíc chutí.

Inesa:

Měla by sis opakovat a připomínat následující věci:

- jestli se cítí míněcenný není to tvoje vina a tvůj problém. Je to jeho problém a řešit ho musí on ne ty. Ty se mu sice můžeš snažit pomoct, ale to neznamená se mu obětovat a působit si újmu.

- vždycky máš svobodnou vůli a máš právo na cokoliv říct: "ne".

Máš dokonce svobodu volby i v tom, co si budeš brát osobně a co ne a co se tě dotkne a co ne. Chce to jen někdy zpočátku trochu trénink, ale není to složité, stačí si ve chvíli, kdy si uvědomím nelibost z toho, že partner mě z něčeho obviňuje, že mě vydírá, že mě napadá, tak si v duchu pojmenovat tu situaci a distancovat se od ní. např. si v duchu říct: "teď ve mně chceš vyvolat vinu, ale já jsem se rozhodla, že ji necítím. Je to jen tvůj problém." Nebo "teď chceš, abych tě litovala, ale já se nyní rozhodnu, že tě nelituji. Neděje se ti nic hrozného, navíc sis to způsobil sám a můžeš to napravit, rozhodla jsem se, že k lítosti nemám důvod." nebo "Teď se mně chceš dotknout a ranit mě, ale mluví z tebe jen tvé vlastní zranění. Mě se to netýká a nedotýká."

Jak jsem psala, zpočátku to chce trénink a netřeba to definovat tak do detailů, ale princip je jednoduchý - vždy mít na paměti, že máš na vybranou, jestli se budeš cítit jak chce on, nebo jestli se budeš snažit v tomto nespolupracovat.  

- žít s někým není tvoje povinnost. Odejít je tvoje právo a můžeš k tomu mít jakékoliv důvody. V podstatě stačí pouze jeden důvod, že s ním už nechceš být dál a tečka.

To, abys s ním chtěla být, není tvoje práce, ale jeho práce a jeho starost - a ne tvoje. A jestli z toho, že si tě neudržel, odvodí, že on není dost dobrý, je to jeho volba si toto myslet - a ty máš zase možnost si vybrat jestli tento jeho názor chceš sdílet, vyvracet mu ho, nebo si vybrat že už se tě to netýká.

Podtrženo sečteno, on z tebe tak trochu udělal oběť svých problémů. Ty cítíš, že to nechceš, ale evidentně ses z lásky tomu podvolovala. První krok k tomu, abys z toho kříže slazla dolů, je mít na paměti, že máš vždy na vybranou a pokud se dnes (01.02.2016) večer zase necháš k něčemu manipulovat, tak si to uvědom alespoň potom a uvědom si i, že se to stalo proto, že buď ses rozhodla, že to tak taky chceš - anebo proto, že ses vzdala své volby to neakceptovat.

A příští den to už může být jinak.

Držím palce.

Souhlasím s tím co píšeš, jen bych podotkl, že říct některé věci takhle jednoznačně zní nebezpečně.  

Nejsem zastáncem rozchodů bez boje. Je to snadné, levné a děje se to moc často. Přitom to velice často nebývá nakonec ani žádná výhra, jelikož si lidé chyby znovu zopakjí a pak se znovu rozejdou.

Ono těch rozchodlů z malicherních důvodů, které lze napravit a řešit, je v dnešní době příliš. A není to jen v soukromí ale i v práci. A často ani rozhod není to nejlepší řešení. Přičemž by stačilo více otevřené a upřímné komunikace mezi partnery.

Narážím konkrétně na tohle:

"To, abys s ním chtěla být, není tvoje práce, ale jeho práce a jeho starost - a ne tvoje."

Tak jak je to řečeno to zní nebezpečně, jelikož přesně toto mnoho lidí aplikuje v praxi (nechat veškerou zodpovědnost jen na druhého) a pak se diví, že se pořád rozcházejí a hledají si nové a lepší partnery, přičemž o několik let, často s dětmi končí stejně - osamoceni.  

Věřím tomu, že vztah je práce … obou lidí … a né že ne.  

Vztahů znám hodně, ale neznám jediný, který by vydržel dekády a neřešil nějaký vážnější problém.  

Jenže rozchod bez boje navrhl on. Z ničeho nic, údajně proto, že jsem poslední dobou chladná. Kdo by nebyl, když musí poslouchat ironické poznámky a žárlivé řeči a do toho neustále řeišt jeho špatnou náladu kvůli práci.
Za pár hodin se mu to rozleželo a psal mi, jak mu chybí přání na dobrou noc, a druhý den mlžil. Když jsem se ptala, jak to tedy myslí, jestli je to definitivní rozchod, odpovědí mi byly elaboráty o tom, že vůbec nic definitivně nemyslel, ale že má v sobě zmatek, že neví, atd atd. Celé mi to začalo připadat divné, zavzpomínala jsem na naše neshody a postupně mi došlo, že se mnou docela úspěšně manipuloval. Já to beru, měl to těžký, nemá to lehký ale mě už došly síly…

Ano, vztah je práce obou lidí. Ale když jeden člověk nedostává to, co od vztahu potřebuje, protože se snaží druhého chápat, že to nemá jednoduché (nemoci, práce, .), a do toho vlastně zpětně zjistí, že ho to extrémně vysávalo, zatímco ten druhý se sice chová pozorně a mile, ale nikdy člověk neví, kdy zase bude mít náladu, nebo mu něco nebude pochuti. do toho neustálé nikdy nesplněné sliby… to není vztah, to je spíš tragikomedie. nebo možná jsme oba na vztahu pracovali, ale každý jiným způsobem. už opravdu nevím.

Teď si tu nechci stěžovat nebo hrát oběť ze sebe, ale už se to ve mně trochu začíná vřít…

Teď jsi připsala důležité informace.  

To souvisí s tím, co jsi psala v úvodu: "Vždycky musel mít poslední slovo a cokoliv jsem řekla, vysvětil si jinak a pak mi to tak předložil i když jsem mu tisíckrát říkala, že jsem to tak vůbec neřekla/nemyslela.  "

Tento váš vztah už je pasé. Ale pro přiší vztah je dobré si uvědomit, že to co se mezi vámi dělo mělo opodstatnění. Teď už je to jasně vidět.

Nékterým věcem které jsi psala jsem totiž ani já nerozuměl hned a proto jsem k odpovědím došel na kloub až postupně. Ale Tvé očekávání bylo, že nám (mužům) to má být jasné hned z toho co jsi psala v úvodu.  

No nebylo a nikdy nebude. Nejsme telepati.

Muži a ženy myslí a vnímají jinak.  

Ty spoléháš na to, že my muži budeme čist tak důležité věci mezi řádky, nebo že je vycítíme z toho co vy ženy neřeknete. Takhle to ale nikdy fungovat nebude. Muži i ženy se musí mezi sebou naučit komunikovat. Jinak bude docházet k tomu nedorozumění o kterém píšeš v úvodu pořád.

Ješté se zeptám doplňující dotaz: není on náhodou zaměřením technická/kreativní profese a ty sociální (společenská) nebo umělecká?

Ale Tvé očekávání bylo, že nám (mužům) to má být jasné hned z toho co jsi psala v úvodu.  

To ani ne Já jsem počítala s tím, že když založím diskuzi na tohle téma, tak nelze obsáhnout zdaleka všechno, co se v mém vztahu odehrávalo a jak jsem to cítila a vnímala. Napsala jsem pro mě to nejpodstatnější s tím, že jsem si říkala, jestli má někdo podobné zkušenosti a v hloubi duše tak trochu doufala v rady, co dál.

A nečekám ani od mužů, ani od žen, že mě pochopí co myslím, to ne. A pokud mi někdo nerozumí, snažím se to dovysvětlit.

Jj, já jsem sociálněvědní, ale mám umělecké sklony. On je spíš technicky zaměřený, s uměleckými sklony.

Děkuju moc.

Teď mi tyhle rady opravdu pomůžou, protože co se teď opět dozvídám o našem vztahu a o mě, to je bez komentáře. Chyba byla ve mně, já byla chladná, já byla ta špatná, já ho nepochopila, já dávala najevo málo lásky. Chtěl rozumnou diskuzi a všechno se obrací proti němu (poté, co pouze komentuji situaci, která se stala). Opravdu přestávám věřit vlastním očím.

"A vidíš to je ono, já bych nikdy neměl takový program, aby jsi tam ty nebyla" co to je????

Přitom já nezačala žádnou hádku, žádný špatný tón, nic. On se mě ptal, jestli jsem ho vůbec někdy milovala, já řekla, že samozřejmě ano, ale on tomu prostě nevěří. Neměla jsem právo se uzavřít do sebe a soustředit se na povinnosti (po roce, kdy jsem snášela jeho deprese jsem na to neměla právo?? ), když se nám ve vztahu nedařilo, to on nikdy neudělal a vždycky myslel hlavně na mě!

Snažím se to nebrat osobně, ale tohle člověka opravdu zamrzí.

Inesa:  

to je pochopitelné, že tě to mrzí, ale to je účel toho, proč to říká. Chtít zranit partnera - pokud to není jen v afektu, ve hněvu - je taky způsob mocenského boje. Ten, kdo dokáže zranit, je silněší než ten, kdo se nechá zranit.  

Někdy se takhle chovají "energetičtí upíři". Když se cítí slabí, vezmou sílu někomu jinému tím, že se nad ním pokusí mít moc - což jde nejsnáz tak, že ti ublíží nebo že tě rozčílí. V tu chvíli tě mají "ve své moci".

Že jde o toto, se nejlíp pozná z toho, že takovému "energetickému upírovi" se po té, co tě dokázal buď ranit nebo rozhodit, viditelně zlepší nálada. Pokud nezlepší, nemusí jít o "upíra", pak si ten člověk třeba řeší jiný problém.

Nu, jak to tak čtu, podle mě by sis měla položit tu otázku, kterou jsem napsala a které byla shledána nesmyslnou, ale podle mně zrovna pro tebe má smysl velký: Proč to zachraňovat?

Odpovědět si musíš sama, ale odpověď typu: "abych to nevzdala bez boje" je jen obecná fráze (sorry Adama). Najdi si konkrétní důvody. Něco tě na něm přitahovalo, má to ještě nebo už to nemůžeš najít? Ohlédni se jak jste se spolu měli - vrátila bys něco z toho ráda a prožívala to dál, nebo už si to ani neumíš představit? Když si představíš, že s tímhle člověkem budeš za pět, deset, dvacet let, jaký je tvůj první bezprostřední pocit? Pocítila jsi radost nebo úzkost? Chtěla bys, aby vychovával tvoje děti?  

Pokud dojdeš k tomu, že na tom člověku je stále ještě dost hodnot, že jste prožili něco, co chceš zažívat dál, že s ním chceš prožít život a mít děti, pak máš rozumnou odpověď na otázku, proč za to bojovat. A pak bych asi doporučila si dojít do nějaké Poradny - ale oba spolu. Oba totiž potřebujete pomoct se vzájemnou komunikací. On navíc i se sebevědomím…

A pokud důvod proč o tohle bojovat nenajdeš, protože cítíš, že představa budoucnosti a rodiny s ním tě netěší nebo dokonce děsí či zneklidňuje, pak asi je načase vážně uvažovat o tom rozchodu.

Mrzí mě to, protože jsem se mu otevřela a řekla narovinu věci, jak jsem je měla, jak jsem je vnímala, co pro mě znamenal a proč jsem pak ochladla, co se mi honilo hlavou. Omluvila se za svoje chyby. A vlastně jsem za to dostala vynadáno. Tohle už je opravdu něco, co nedokážu normálním rozumem pochopit.  

Poslední dobou mě párkrát rozhodil, nechci tu psát čím, a viděla jsem zvláštní lesk v jeho očích a jakoby skrytou radost. Dost mě to zarazilo, ale pak jsem to vypustila z hlavy. Já dělám totiž hroznou chybu v tom, že dostatenčně nevěnuju pozornost své intuici…

Nějaké pěkné chvíle jsme spolu prožili, ale já si nedokážu momentálně představt, že bysme je mohli prožívat znova, protože z něj mám strach. Zvlášť po tom, co mi řekl dneska (01.02.2016). Při představě, že s ním mám děti, je mi zle, protože i když jsem si o něm dřív myslela, že by byl dobrý a starostlivý otec, teď mám spíš pocit, že by dětem říkal, že on je miluje víc, než já, a že by si na nich vylíval zlost, kdyby se nechovaly tak, jak on si představuje (protože to dělal mně.).  

Mně jen hodně štve, že to takhle celé dopadlo, ptám se proč, ptám se, co jsem mohla udělat jinak a říkám, si, že kdybych něco jinak udělala, jestli by se tohle nestalo. Pak si ale vybavuji situace, které se staly, ještě než on měl krizi a než já byla chladná, a ty nebyly úplně běžné.  

Takže teď v sobě hledám sílu na ten rozchod, protože se bojím, že když se s ním rozejdu, bude mi dělat nějaké problémy.  

Pokud spolu nebydlíte, nevidím problém. Pokud ano, stěhování za jeho nepřítomnosti atd … Tenhle příspěvek mluví za vše. Není co zachraňovat.

Inesa:  

to je pochopitelné, že tě to mrzí, ale to je účel toho, proč to říká. Chtít zranit partnera - pokud to není jen v afektu, ve hněvu - je taky způsob mocenského boje. Ten, kdo dokáže zranit, je silněší než ten, kdo se nechá zranit.  

Někdy se takhle chovají "energetičtí upíři". Když se cítí slabí, vezmou sílu někomu jinému tím, že se nad ním pokusí mít moc - což jde nejsnáz tak, že ti ublíží nebo že tě rozčílí. V tu chvíli tě mají "ve své moci".

Že jde o toto, se nejlíp pozná z toho, že takovému "energetickému upírovi" se po té, co tě dokázal buď ranit nebo rozhodit, viditelně zlepší nálada. Pokud nezlepší, nemusí jít o "upíra", pak si ten člověk třeba řeší jiný problém.

Nu, jak to tak čtu, podle mě by sis měla položit tu otázku, kterou jsem napsala a které byla shledána nesmyslnou, ale podle mně zrovna pro tebe má smysl velký: Proč to zachraňovat?

Odpovědět si musíš sama, ale odpověď typu: "abych to nevzdala bez boje" je jen obecná fráze (sorry Adama). Najdi si konkrétní důvody. Něco tě na něm přitahovalo, má to ještě nebo už to nemůžeš najít? Ohlédni se jak jste se spolu měli - vrátila bys něco z toho ráda a prožívala to dál, nebo už si to ani neumíš představit? Když si představíš, že s tímhle člověkem budeš za pět, deset, dvacet let, jaký je tvůj první bezprostřední pocit? Pocítila jsi radost nebo úzkost? Chtěla bys, aby vychovával tvoje děti?  

Pokud dojdeš k tomu, že na tom člověku je stále ještě dost hodnot, že jste prožili něco, co chceš zažívat dál, že s ním chceš prožít život a mít děti, pak máš rozumnou odpověď na otázku, proč za to bojovat. A pak bych asi doporučila si dojít do nějaké Poradny - ale oba spolu. Oba totiž potřebujete pomoct se vzájemnou komunikací. On navíc i se sebevědomím…

A pokud důvod proč o tohle bojovat nenajdeš, protože cítíš, že představa budoucnosti a rodiny s ním tě netěší nebo dokonce děsí či zneklidňuje, pak asi je načase vážně uvažovat o tom rozchodu.

Odpovědět si musíš sama, ale odpověď typu: "abych to nevzdala bez boje" je jen obecná fráze (sorry Adama). Najdi si konkrétní důvody.  

No tak tohle je buď ukázkový příklad manipulace nebo nepochopení psaného textu. Vytrženo z kontextu a překrouceno.  

QAdama:

Nevím, kým podle tebe manipuluji, mám zde jediný zájem a to podělit se s Inesou, jejíž příběh mě zajímá, o nějaké zkušenosti.  

Čtu, že ti přijde nemístná má otázka Proč bojovat za vztah  (a opravdu nechápu důvody) proto na tvou adresu bylo směřováno mé "sorry". Nic víc, nic míň.

Evidentně tě skoro každý můj projev něčím irituje, věnovala jsem dnes (01.02.2016) dost času snaze najít nějakou společnou řeč, evidentně se to nedaří, budeme se s tím muset smířit oba dva.  

QAdama:

Já zas nejsem zastáncem toho, že všichni mají o všechny vztahy vždycky bojovat - to je případ od případu - znám i takové, co promarnili léta bojem, co měl tolik smyslu asi jako křísení mrtvoly. A ani si nemyslím že rozchody jsou snadné a levné.

Chápu, co tím asi chceš říct, ale když mi řekneš, že za vztah mám bojovat, zeptám se: a proč? Protože rozchodů je moc? Protože vztah má/musí/měl by trvat 10/20/30let/celý život jinak je to špatně?  

Přiznám se, že nic z toho pro mně není důvod ani v nejmenším.

Důvod pro mně osobně je jedině ten, že ten druhý člověk má takové kvality, kvůli kterým mu chci být dál nablízku i přes jeho nedostatky, že jsme spolu zažili něco tak cenného, co dává naději, že to bude cenné i dál. Že si myslím, že s ním mi bude lépe než bez něj nebo než s někým jiným. (čili svou práci na tom, abych měla proč s ním být, odvedl dobře).  To pro mě je důvod. A pokud tyto důvody už nenecházím, opravdu nevím, zač bojovat. Za to, abych dostála nějakým společenským konvencím a trhla nějaký rekord v udržení vztahu? Nikomu to neberu - ale za sebe: "děkuji. nechci".

A co se týče té věty, co ti tak vadí - jde mi pouze o zodpovědnost sám za sebe.

Pro Inesu přeci zase platí, že je její práce a její starost je, aby chtěl být On s Ní.

Stejně tak je tvoje práce a tvoje starost, aby s Tebou chtěla být tvoje partnerka a práce a starost tvojí partnerky je abys Ty chtěl být s ní - to je pro mně ta práce obou dvou lidí o kterých píšeš, ale dělá ji každý za sebe (samozřejmě krom extrémních případů, jako je nemoc a jiné podobné oslabení). Jakmile ji dělá jen jeden, čili jeden se snaží, aby byl pro toho druhého přínosem a ten druhý nedělá nic a jen konzumuje, dojde samozřejmě k nerovnováze.

Jinak řečeno, každý z nás by se měl snažit, aby bylo oč stát a ne že hodíme zodpovědnost na toho druhého: ty jsi zodpovědný za to, jaký já jsem člověk a ty můžeš za to, že mě nemáš rád/a! . Tohle zase já vnímám, že aplikuje hodně lidí a pak se diví, že se rozcházejí.

Čili moje práce je, abys ty mně chtěl a tvoje je, abych tě chtěla já.  
Nebezpečné? Komu a čím?

Nu a ještě jedna věc - nemohu to tvrdit, ale mám podezření, že ani celoživotní vztah nezaručuje, že člověk nebude osamělý a mám dost pochybností o tom, že v minulosti vztahy, které přečkaly dekády, byly zároveň zárukou šťastně prožitého života… celoživotní vztah v páru je jen jeden z modelů, jaké si lidstvo vyzkoušelo a tak nějak každý model měl své výhody i nevýhody…

Některé Tvé otázky mi tak trochu nedávají smysl.  

 že za vztah mám bojovat, zeptám se:  a proč?  

Není to snad to, co tady lidé dělají?

Hledají odpovědi a způsoby jak se rozejít nebo jak vztah zachránit. Asi proto, že nějaké výhody ty vztahy mají a rozchody nebo samota zase mají i nevýhody a tudíž lidé mají důvody pro urovnání a zachování vztahů.  

Samozřejmě těch, které davají smysl. Nikde jsem neřekl, že je nutné bojovat za všechny vztahy, takže v tom, že je to případ od případu se shodneme.  

Jde jen o to, že rozchodů přibývá a nešťasných lidí taky. Zmírnit to mi přijde jako docela dobrý důvod proč by se lidé měli učit o vztahy starat - pracovat na nich a ne je brat jako že jinde to bude samo od sebe lepší. Statistiky rozvodovosti snad dostatečně ukazují, že ani jinde to bez práce lepší není.  

QAdama:

Otázka: Proč mám za vztah bojovat? Ti nedává smysl?

Pak si asi nikdy nebyl v situaci, kdy sis ji musel položit - a to ti vlastně gratuluji.  

Jde o to, že v situaci, kdy takovou otázku řešíš (a přeju, abys ji nikdy řešit nemusel), většinou nevíš, jestli ten vztah ještě má nebo nemá smysl - jinak by si takovou otázku nepoložil. Nevíš to - můžeš jen doufat nebo věřit. A popravdě když jsem si ji musela položit já, tak to poslední, co mě zajímalo bylo to, jestli rozchodů/rozvodů přibývá nebo ne. Nebudu s někým jen proto, abych nebyla další rozejítá a abych "zmírnila" celosvětové skóre.

Je to asi věc osobní zkušenosti. Před deseti, patnácti lety bych myslím psala to samé co ty. Jenže jsem měla celý život sklon bojovat marné bitvy jen kvůli nějakým přednastaveným zásadám typu: "nevzdáme to bez boje" - to nemluvím jen o partnerských vztazích ale i jiných životních situacích. A popravdě jsem "vyhrála" jen dost nepříjemností.
Mnohaletý boj o jeden vztah, kterým jsem ztratila kus života, pokládám za jadnu ze svých nejhorších chyb a kdybych mohla vrátit čas, neudělala bych ji znovu. Dnes (01.02.2016) už koukám, kude vede cesta. Když cestu nevidím, nevrhám se už hlavou proti zdi, mám ji omlácenou dost a tu cestu jsem si tam stejně nikdy neprorazila. A představ si, že s touto filozofií jsem mnohem spokojenější a vyrovnanější než v bojových dobách.
Tím netvrdím, že bojovat se nemá - o vztah nebo cokoliv - jen tvrdím, že by to neměl člověk dělat automaticky, ale měl by se snažit mít jasno v tom, proč ten boj vede, čili jaká je ta hodnota, kterou může získat nebo ztratit.

Pro někoho je samota horší než žít s alkoholikem, někdo i v jednadvacátém století má pocit, že s rozvodem má cejch hanby na čele - pak chápu, že bude bojovat i když "vyhraje" jen další roky trápení a nakonec třeba i nějakou ošklivou nemoc z potlačované nespokojenosti. Ale jsou i tací, co potřebují mít tu výhru definovanou nějak jinak, třeba tak, jak jsem napsala - definovanou hodnotami partnera a prožitých let.

Mimochodem, jak jsi došel k tomu, že nešťastných lidí přibývá? Moje prarodiče spolu sice byli dokud je smrt nerozdělila, ale šťastné manželství to nebylo… moji rodiče spolu byli pětadvacet let, pak se rozvedli a po rozvodu jsou/byli mnohem spokojenější než těch posledních 10/15 let než se k rozchodu rozhoupali (jako dítě jsem byla radši, když byl doma jen jeden, jinak bylo dusno). Statistiky rozvodovosti sice měřit a zjistit jde, ale kde bereš těn údaj, že je víc lidí nešťastných?

Chápeš to špatně.

Mě nedávalo smysl klást takovou otázku zrovna na tomhle serveru, kde lidé tuhle otázku řeší.

No, a to nejlepší nakonec. Fingoval rozchod, protože u mě tak chtěl vzbudit zájem a že se za ním připlazím a budu mu psát, že mi chybí.

Vtipné je, že ten rozchod mě doopravdy zamrzel a dala jsem mu najevo, že je mi to líto a že když některé věci probereme a pokusíme se je řešit, že bysme to mohli dát dohromady.

DNeska (01.02.2016) jsem se dozvěděla, že jsem pro to, abysme se k sobě vrátili, nic neudělala. Jo.

On je skutecne manipulator!! A ty jsi vhodny objekt, protoze se das. Jak to ma s jinyma lidma? Taky je nechava hrat ve svem predstaveni?
Tenhle chlap potrebuje submisivni partnerku, ktera k nemu bude vzhlizet. Nevylucuji, ze i takove vztahy mohou fungovat, ale musi se v nich oba citit dobre.
Projevila jsi nesmirnou trpelivost, ale myslim, ze ted uz to staci!!
Paradoxni je, ze ne ti manipulatori, ale jejich obeti vyhledavaji pak odbornou pomoc. Oni si mysli, ze jsou v poradku!!
Doporucuji ti, precist si nejake knizky, ale hlavne se od nej distancovat. Vyjadrim to jeho slovy: Nejsi pro neho dost dobra!! A bud za to moc rada!! Jinak bys trpela cely zivot!!

Já ani nevím, jak to má s jinými lidmi, protože jsem nikdy nepoznala jeho kamarády. Namluvil  mi, že se s nima uvidíme, že mě představí, že se ho na mě ptají, ale nikdy k tomu nedošlo a když jsem se ho ptala, tak řekl, že se to zrovna nehodí, že už naplánoval něco jiného. Takže nevím, jak to má s jinými lidmi

Jen vím, že dlouho v žádné práci nevydrží, že má občas výbuchy vzteku a doma je zvyklý dost trucovat, ale tím, že jeho maminka na něj nedá dopustit a otce má nevlastního, tak doma nemá asi dobrý vzor a motivaci. A vžyd, když jednal s mými rodiči, snažil se budit možná až moc dobrý dojem a byl až urputně ohleduplný. První, komu to připadalo divné, byla sestra…

Inesa:

připomínám, že i teď máš na vybranou, jestli jeho vydírání akceptuješ nebo ne. Jestli přijmeš roli vidíka, co se dost nesnažil, a musí mát výčitky svědomí - nebo oběti, které je ukřivděno a musí se obhajovat… pak ale musíš počáítat s tím, že tě bude vydírat i dál. nebo jestli se mu na to vydírání vykvákneš. pak ale musíš počítat s tím, že to třeba už nebude mét žádný pozitivní řešení.

Doporučuji s ním přerušit komunikaci a neozvat se dřív než se na to jednou nebo dvakrát vyspíš… ať si mezitím finguje, co chce…

Děkuju všem diskutujícím za rady a za pomoc. Nakonec jsem se s přítelem rozešla a teď doufám, že už si "nepřitáhnu" někoho podobně labilního. I když mi ho je teď spíš líto.