Téma: Zpětný pohled na rodičovskou výchovu - trápí vás něco dodnes?

Tátovi bych vytkla, že mi vlastně s ničím nikdy nechtěl pomoct. Jako malé třeba s učením. Jako velké, např. když jsem si pořídila svoje první auto a píchla jsem a i když jsem se snažila, nešla mi prostě ta zatracená rezerva vyndat.

To tedy nakonec přijel (byla jsem pět minut od jeho práce), pneu  mi vyměnil, ale těch keců. Nakonec mi půjčil svoje kolo, protože moje rezerva byla jaksi k ničemu. Uznám, jako řidič jsem totálně selhala, no na straně druhé byla to má první taková zkušenost. Takže když mi pak dal druhý den auto na špalek, protože jsem si hned nesehnala nové pneu na svůj disk a jeho mu nevrátila, dost mě to naštvalo a dlouho mě to mrzelo.

Jenže na straně druhé, jsem se hodně rychle naučila si takové a podobné věci řešit sama.

A i když si stále myslím, že samostatnosti se mají děti učit jinak, tak to ve výsledku nevidím pro mě jako úplně špatnou věc.

Pro něj ano, kvůli takovým a podobným věcem mezi námi nikdy nebyla žádná zvláštní důvěra a náš vztah je dodnes spíš takový chladný. Svým způsobem ho mám ráda, ale příliš blízcí si nejsme.

Naproti tomu s mojí maminkou jsme si blízké hodně. I když to tak někdy nemusí vypadat. Přesto i jí bych jednu věc vytkla a to, že se snažila být tátovým absolutním protikladem a naopak se mi snažila pomáhat až přespříliš.

Vůči ní jsem se zase tak moc snažit nikdy nemusela a tak mi to zase některé věci v budoucnu spíš zkomplikovalo.

Zvlášť v období puberty jsem si maminky příliš nevážila a to i když už je dneska všechno jinak, mě stejně mrzí.

Čili ve výsledku nic dramatického a když to shrnu tak špatně jsem nedopadla, ale cesta ke "dnešku" byla celkem "držkopádná".

Mně chybí takové to vybavení do života, ten příklad. Slovních rad jsem pár dostala a taký nějaký ten výprask, ale člověk nejvíc pobere z příkladu, co vidí kolem sebe. Taky mně mrzí, že jsme skončili v děcáku, rodiče se rozvedli.  Chybělo mi pomazlení a víc citu. Někdy mi přijde, že jsem v nitru spíš dítě, jak dospělá.  Nějak se víc ode mně chtělo chovat se rozumně a to dítě v sobě potlačit. Moji rodiče zažili válku a zřejmě je to také ovlivnilo. Vidím to tak, že dle svých možností a hlavně svých schopností udělali asi vše co uměli.  Pavla

Bylo něco málo věcí, které mě trápily velmi dlouho, myslel jsem dokonce, že jsou to věci závažné. Naštěstí jsem časem pochopil, rodiče dělali vše, co si mysleli, že je správné a v zájmu nás dětí. Bylo to vlastně na úrovni poznání a tradic a úrovně společnosti a známých z té doby, koncem války.

Tak jsem se sám snažil vychovávat své děti a být jim příkladem tak, jak jsem byl přesvědčen, že je to správné. Dnes už vím, jaké jsem sám nadělal chyby.

Například maminka se mně snažila stále nařizovat, co mám dělat, kritizovala mé tehdejší kamarádky a ani v době, když už jsem měl sám děti, neustala v ostré kritice všeho, co jsem dělal.

Mým dospívajícím dětem jsem proto několikrát řekl, že jsem tu pro ně a připraven jim pomoci, ale nebudu jim nikdy říkat, co mají jak dělat, v případě, že se když se zeptají, povím, co bych dělal já v takové situaci, ale rozhodnout se musí sami, je to jejich život.

Pochopil jsem, že je v mém zájmu, nenosit v sobě křivdy a odpustit každému a hlavně svým rodičům a snažit se nedělat stejné chyby.

Věřte, ohromně se člověku uleví, když tyto domnělé křivdy a myšlenky na ně vypustíme z hlavy a snažíme se sami chovat a konat v každém okamžiku podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Já si taky myslel, že je to naprd všechno, ale postupem času a dnes to vidím jinka a vše bylo OK.

Co mě ale trápí, no trápí, spíš štve, že táta měl a pořád má spoustu kontaktů a nikdy mi nepomohl, co se týče práce a nějakého zařizování. Vše jsem si našel a udělal vždy sám a až když jsem měl tu práci třeba, tak mi chtěl pomáhat. To platí i o mojem současném zaměstnání. Jednal jsem s předsedou představenstva a aso po půl roce mi řekl (táta), že zná majitele a jestli nechci s něčím pomoct. Najednou. Ale když jsem neměl 3 -4 měsíce práci, tak nic není, nic nejde apod. a pak to najednou jde a chce pomoct.

Nechápu to.

Jinak klasická výchova, když jsem byl malý, tak v poho. Spoustu věcí budu dělat obdobně.  A uvědomuju si i důsledky, když můj táta teď sklízí naučené věci ode mě - někdy se pořádně zasmějem.

A mamka by se rozdala, ale zase má omezené možnosti a vždy, když mohla, tak pomohla a pomáhá.

mozna to bere tak ze tu vecne nebude a vecne ti to domlouvat nebude moct, a vetsinou takova tlacenka ktere ma vsechno vsude predem domluvene je po smrti rodicu v prdeli

Kdyby mi jednou pomohl, tak to beru. Ale má tolik možností a nikdy nic. Stačilo dohodit kontakt, dál bych si už to zařídil.

S těma tlačenkama souhlasím, ale pak už máš zkušenosti z té dané firmy a praxi, takže další práci najdeš snáz, pokud ten dotyčný není úplná trotl.

jako asi u kazdeho kdysi se mi na jejich vychove nelibilo nic, postupem casu to zacinam chapat a kdybych aspon tak vychoval a tak se staral o decka jako moji rodice tak budu rad

Sebekriticky přiznám, že jsem pro chov značně problematický už od mládí, tak jsem šťastný za to, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Vychovávat je fuška. A ne vždy se děje podle našich představ. Děcka se snažíme vychovat k samostatnosti. Jsou dost brzo po sobě a já se neroztrhnu, že? Jenže malá je poslední dobou pořád nemocná, tak ji děda rozmazluje a ničí morálku. Malá poručí, děda naklusá. Zkouší to i na nás a veškeré naše snahy jsou v háji.

A co se týká mých rodičů-  chyběla mi pochvala od táty. Taky mě štvaly facky, občas zákazy, ale asi to bez toho to někdy nejde.   Musím je pochválit, povedla jsem se jim

Zajímavé téma, Barčo.

Měl jsem štěstí prožít dětství ve velmi uspořádané rodině a rád vzpomínám na časy, když jsem byl dítě.  Na rodinné zvyky, tradice třeba o vánocích, víkendech a vůbec na čas mého dětství a dospívání.

Každý rodič chce pro své dítě jenom to nejlepší. Nemám, co bych chtěl svým rodičům vytknout, protože dělali pro mě pokaždé jenom to, co si mysleli, že je pro mě nejlepší. Jenomže s odstupem mého věku a dospívání jsem sám rozhodoval co je pro mě nejlepší. Dovoluji si tvrdit, že své rodiče si naše duše vybírá ještě před naším narozením. Vlastně nás mají naši rodiče, něco naučit a zřejmě i naše duše je.

Mrzí mě, že s mámou nemám tak dobrý vztah jako než od nás odešel můj táta do dalšího života. Dospěl jsem k názoru, že člověk si, ale nemá nic vyčítat, také by neměl nikomu nic vyčítat, protože tak se lépe žije. Pořád se učím správně žít.

Vytknout by se dalo. A nejen rodičůl, ale i určitým autoritám, učitelům, vychovatelům atp…Je jedna věc si přiznat či vzpomenout (třeba i za pomoci nějaké terapie) jaká příkoří jste jako malé dítě utrpěla a tzv. se z toho "vyléčit" a druhá věc je pak pochopit jednání rodičů v té dané chvíli. Uvědomte si, že každý člověk žije z toho co má, jestli mi rozumíte a Vaši rodiče nebyli vyjímkou. Sami občas způsobíte příkoří aniž byste si to uvědomovala. A to je to o čem píši. Toto lehčeji zakomponují do svých životů lidé vědomi si toho, že prostředí do kterého se narodili je to co sami přitahují. To označuje ten dnes tak populární pojem "karma" (nikoliv ta plynová na ohřev vody ). Důležité je, co s takovými dětskými zkušenostmi dotyčná osoba udělá v dospělosti. Né všechno je tak zlé, jak se hned zdá a často platí, že "všechno zlé, je k něčemu dobré".