Téma: Zhroutila jsem se kvůli matce, je na mě zlá a říká že jsem sobecká, chovám se jako princezna a jsem prý k ničemu - už nevím jak dál

Zdravím,

Potřebuji se svěřit.

Ani nevím jak začít… Nemůžu si tady stěžovat na to, jak mám hrozný život, protože jsou lidé, kteří jsou v daleko horších situacích než já. Umírají, jsou vážně nemocní, umírá jim někdo blízký, hroutí se jim manželství, propadli závislosti… je toho spousta.

Můj problém je, že se především nemám komu svěřit.

Jednou jsem se emocionálně zhroutila ve špatnou chvíli na špatném místě a všimla si toho moje babička. Mám ji ráda a ona mně, bohužel je to asi jediná osoba, které na mně aspoň trochu záleží.

Hned co jsem se tenkrát uklidnila jsem si uvědomila, že se to moje zhroucení nesmí dostat k matce.  

Protože to ona byla příčinou. Stejně jako u předešlých zhroucení a u těch následujících.  

Vždy je to po tom, co mi nějak emočně ublíží.

Tenkrát jsem babičku prosila ať jí to neříká, ale neposlechla mě.  

Druhý den mi ve škole přišla od matky SMS, že si mám odpočinout. Babička jí řekla, že jsem ve stresu ze školy, částečně to byla pravda, ale nebylo to něco, kvůli čemu bych se zhroutila, jen mi to nepřidalo.

Když jsem si zprávu přečetla, myslela jsem, že to se mnou sekne na místě.

Udělalo se mi zle, nemohla jsem dýchat. Bylo to, jako by mě zradila poslední osoba, které jsem aspoň trochu důvěřovala.

Odmítala jsem se o tom s matkou bavit a babičku jsem ignorovala za tu zradu.

Obě se na mně naštvaly. To se asi dalo očekávat. Ale v té chvíli mi to vážně nepomohlo.

Po pár dnech jsem se s oběmi jakž takž urovnala a dala jsem si dva dny volno.  Nebudu lhát, trocha klidu, když byli všichni v práci a ve škole mi prospěla. Bohužel až po pár dnech jsem zjistila, jaká to byla všechno chyba.

Matka mě za to seřvala. Za to, že jsem potřebovala chvíli klidu, chvíli na to se vzchopit.  

V podstatě jsem byla potrestaná za to, že jsem se emocionálně zhroutila.

A proto se svěřuji sem, protože když to řeknu komukoli známému, zase dopadnu špatně. Nenalhávám si to. Matka na mně řve v jednom kuse. Za naprosté hlouposti a nejradši na mně řve za něco, co pro mě musela udělat.

Už nevím jak dál.

Nevím co dělat. Vylévá si na mě svůj vztek a frustraci ať už z práce, nebo z čehokoli, co ji naštve.

Vždycky to odnesu já.  

Mám mladšího bratra a on byl vždycky takovej ten,, mamánek". Ubrečenej, když něco chtěl prostě se rozbrečel a dostal to. Teď už sice nebrečí, ale i tak dostane vždycky co chce. Má ho radši než mě a dává to jasně najevo. Nedokážu se s tím srovnat. Nedokážu přijmout ten fakt, že mě vlastní rodič nesnáší.  

Tolik to bolí. Nejsem schopná s tím něco udělat. Nedokážu ani pochopit její důvody. Jedním by možná mohlo být to, že jsem po tátovi. Rozešel se s ní když mi bylo osm a hodně jí to sebralo. Už několikrát na mně zhnuseně vyprskla, že,, jsem jako můj otec". Nevím, jsetli je to ten důvod. Jestli si na mě vylévá vztek kvůli tátovi.

Pořád slýchám, jak jsem zlá, sobecká, myslím jen na sebe, chovám se jako princezna, jsem k ničemu… Všechno i horší od matky. Občas od bratra. Slýchám to tak často, že si říkám, že mají asi pravdu.  

Asi jsem taková. Hrozná, špatná osoba, zlá, co všem jen ubližuje. Co jen bere a nikdy nic nedá.  

Někdy si přeju abych mohla prostě umřít. Prostě nebýt.  

Jsem naprosto nepotřebná osoba…

Já prostě nemám pro co žít.

Matka mě nenávidí. Nikdo mě tady nepotřebuje.  

Každodení pocity méněcennosti a zhnusení ze sebe sama už mě nebaví. Už to nevydržím. Nevím co mám dělat. Se svým životem, se sebou. Jsem vážně tak špatná, jak říkají? Mám tedy odejít?  

Ale kam, pokud nepočítám smrt? Nemám peníze na to se odstěhovat. A kdybych je měla, asi bych je spíš dala rodině. Za to, že mě museli vychovat a já je pak tolik zklamala.  

Děkuji, že jsem se mohla někde svěřit.