Téma: Strach z přísných starostlivých rodičů - jsou nepředvídatelní

Byl bych moc rád za vaše zkušenosti se vztahy s rodiči v době adolescence.

Mám přísné rodiče, od mala jsem měl pocit, že mají vysoké nároky. Prožíval jsem úzkosti, nemohl jsem nalézt sám sebe apod.

Po ZŠ se mě rodiče snažili připravit na gymnázium, učil jsem se několikrát týdně v různých kurzech M a ČJ, mnoho dřiny a volného času. S kamarády jsem chodil v této době ven minimálně, protože bych se podle nich dostatečně neučil.

Dostal jsem se na gympl, kde jsem se opět musel skoro pořád učit, abych vůbec zvládal projít ročníky. Měl jsem doučování z M, F, CH a AJ.

Odjakživa jsem ale přitom měl výtvarné nadání, které jsem v době prokrastinace od učení ještě více začal rozvíjet.

Během školy jsem opět měl velkou kontrolu ze strany rodičů, když jsem chtěl jít s někým ven, musel jsem volat domů, že jsem v pořádku a často mě naši bombardovali SMS a běda jak jsem dlouho neodpovídal…

Kolem 17-18 let jsem začal vzdorovat a komunikovat co nejméně to šlo, když jsem párkrát přišel domů později, než mi řekli, řvali na mě a fackovali mě. Tak jsem to vzdal a chodil ven jen, když jeli o víkendu pryč. Počkal jsem až máma večer zavolá a řekl jsem jí, że jdu spát. Přitom jsem hned po hovoru vypadl ven za kamarády, se kterými jsem později začal i hodně hulit trávu, malovat graffiti apod.

Díky tomu jsem se stal oblíbený, protože jsem uměl lidem sehnat drogy a pomaloval jsem okolí školy a později i školu samotnou.

Rodiče neměli ani tušení a stále si mysleli, že jsem vzorný student.

Pak jsem si uvědomil, že můj status a uznání je falešné a s nadcházející maturitou jsem se začal ještě víc učit, abych rodiče nezklamal. Přitom jsem si stále dělal pauzy hulením trávy. Kamarádi chtěli ale hulit víc, než mi přišlo snesitelné a také hodně pili alkohol, tak jsem se od nich později odstřihl, občas si zahulil sám a pokračoval ve studiu.

Jsem rád, že jsem nikdy nezanevřel na kreslení a zájem o výtvarné umění, protože po maturitě jsem se dostal na uměleckou velmi dobrou VŠ, kam budu na konci září 2018 nastupovat (za cca měsíc).

Domnívám se, že jsem se díky silné vůli polepšil a cítím se mnohem lépe, našel jsem svůj cíl jinde, než mi rodiče předkládali a nakonec se s tím snad i smířili.

To s čím mám velký problém je to, že je vlastně stále poslouchám na slovo a nemohu se jim vzepřít, protoże nikdy nepřestali být přísní a snaží se mi řídit život. Všechno musí vědet a pořád mi volají, kontrolují mě. O mých průšvizích se nikdy nedozvěděli, protože jsem vymýšlel velmi dobré lži a občas jsem se musel smířit s tím, že půjdu ven jindy, kdy nebudou doma.

Nyní mi to ale velmi vadí, protože mí přátelé i já máme omezený čas, kdy se můžeme vidět (brigády, učení) a tak se stává, že se chceme vidět i večer nebo v noci a občas se trochu uvolnit i v hospodě a podobně. Jenže to naši nemůžou ani slyšet. Chodí spát v 22 a dokud nepřijdu domů, tak neusnou.

Občas jsem dokonce kvůli nim lhal přátelům, že nejsem doma, abych nemusel říkat, že nemohu jít ven, protože podle mých rodičů je už moc pozdě. Přál bych si mít větší svobodu… Nevím jak se s nimi domluvit tak, aby pocholili, že už nejsem dítě a že mí přátelé jsou lidé, kterým se dá věřit.

Ve 21 letech mi to přijde dost nanic, když se o mě pořád tak šíleně bojí a volaji. Mám z toho velký stres, ze budou zase řvát a vrací se mi vzpomínky z dětství. Občas se mi i zdálo, jak mě bijí a křičí na mě a pak jsem křičel ze spaní. Jsem člověk, co si potřebuje žít svůj život po svém a zároveň je nechci zraňovat. Mám pocit, že je to důvod, proč se občas vracím k hulení trávy (už ne tak často jako dřív) abych se konečně po dnech, kdy mi mluvili do věcí, uvolnil a pořádně si užil. Ven chodím průměrně tak 2x týdně, někdy více, někdy vůbec. Chci udržovat vztahy s lidmi a nesedět pořád jen doma na zadku nebo pracovat.  

Myslíte si, že je můj přístup k žití dobrý? Co bych měl změnit, aby rpdiče přestali tolik řídit můj život, když mám strach se vzepřít, aby mě nezrestali a doma nebyla nanic atmosféra?