Téma: Rodiče se ke mě chovají jako k onuci a mé názory je nezajímají

Zkušenost mně praví, že se ke mně vždy ostatní chovají tak, jak jim to dovolím.

Cítíš-li se jako onuce, tak se k tobě i jiní také chovají. Nedovol myšlenkám se cítit tak, jak ti jiní vnucují.

Měj se hodně ráda a měj dostatek zdravého sebevědomí.

Každý člověk byl stvořen jako dokonalá bytost a má úkol si se všemi životními výzvami poradit.

Proti vulgárnostem je třeba se rázně ohradit i proti rodičům. Každý má právo na důstojné zacházení.

Pokud se rodiče v chování nezmění a stále ti vysávají energii, přeorganizuj svůj život a odejdi z domova.

Nevím v čem spočívá Váš hendikep, ale mentální není v žádném případě, vůbec nejste hloupá. Nejen, že píšete správně a bez chyb a sloh, či Vaše vyprávění má hlavu a patu. Čím jsou Vaši rodiče? Nemohou být nevzdělaní, jen nechápu to jednání a vyjadřování vůči Vám. Pokud máte své příjmy, osamostatnila bych se, tím si zvednete sebevědomí a budete si věřit. Žijte si svůj život, protože čas velmi rychle utíká. Držím palečky.  

Bohužel tohle velmi dobře znám, musela jsem být před třemi lety rok s rodiči doma a byl to nejhorší rok mého života. Dodnes to úplně nechápu…Ano, otec byl cholerik vždycky, mamku trápil a mě od mala bil a nadával mi, ale byly i dny, kdy byl celkem normální. Mamka byla vždycky hodná, vše trpělivě snášela. Už je jí ale 70 a vidím, jak je to s ní psychicky stále horší, myslím, že má i deprese, možná i nějaký typ počínající demence. No a  co se tenkrát stalo? Když jsem byla doma, otec začal žárlit. Chtěl, aby mamka věnovala veškerou pozornost jemu, protože ode mě to čekat nemohl, tím, jak se ke mě v dětství choval si ke mě jednou pro vždy zavřel cestu. Śel na to tak, že usilovně, cíleně a promyšleně poštvával mamku proti mě a sám se k ní (po těch dlouhých letech) najednou choval jako milius, chodil nakupovat, kupoval jí sušenky, nekřičel na ni nebo alespoň ne tolik. No a jí se to samozřejmě líbilo, tak na tu "hru" přistoupila. Oba mě začali psychicky šikanovat, nebojím se říct týrat. Neustále mě uráželi, ponižovali, chování, schopnosti i vzhled. v té době jsem měla přerušenou školu, medicínu, těsně před státnicemi. v tomhle prostředí to ale nešlo, jen jsem se trápila a neviděla vůbec východisko…Peníze jsem neměla, na kolej jsem kvůli přerušení nárok neměla…Pak jsem se přes net seznámila s přítelem a odešla za ním. Ta obrovská úleva, která přišla se snad nedá ani popsat, konečně jsem se mohla svobodně nadechnout…S pomocí psyachologů jsem se z toho dostávala další rok, pak se nám narodilo se nám dítko a s ním už se škola zvládnout nedá, Avatárek mi to jistě potvrdí…Takže mi rodiče defakto částečně zničili život…Lituju toho, že jsem neodešla dřív, tak jestli jen trochu můžeš, utíkej.

Ahoj. taky bydlím s rodiči… nemůžu dýchat… mojí matce nevěřím. léčí si na mě svoje komplexi, poštvala i otce a on věří jí… ona se tvaří vždy jako ta ublížená a mě nikdo nevěří… je to peklo. chtěla bych vyhrát, koupit si dům a odejít a mít klidný život… mám pocit křivdy a nemám peníze… moje matka podědila majetek a všem, hlavně tedy mě dává najevo, že ona je paní a dokud budu bydlet po její střechou budu poslouchat. otce má jako podporu, aby se cítila silná, jinak je moje matka docela člověk, který se bojí lidí… otce  shazuje taky, když ho zrovna nepotřebuje, ale on je trouba a ještě jí podporuje, aby měl sám klid. Mám díky tomu v životě zmatek, vždy mi říkala jen jdi a uvidíš jak dopadneš holčičko, nameleš si držku, ty jsi dámička. nejsem. jen jsem díky těmto kecům, nedostalo odvahu odejít, bojím se, že v dnešní době nebudu mít dostatek peněz, abych vše utáhla, mám jen učňák, ale vždy jsem pracovala a nikdy jsem nemusela zatím ani na pracák. , nechci se dostat do krize a domů se vrátit s potupou, že jsem to nezvládla. mojí matc se nikdy  nemůžu svěřit, šla by to vykecat i svojí matce a popř. použít, aby mě ponižovala. Když  dojde k hádce, řeknu jim, jak to vše cítím a vidím jak se ke mě chovají a jediné co udělají moji rodiče, tak mi řeknou, že nejsem normální, ať se jdu léčit. Je fakt, že díky těmto vztahům docela ujíždím v sebeovládání, ale mám v sobě tolik špatných pocitů a nevím kam je dávat a když bouchnu řeknu vše jak mi pusa narostla, prostě narovinu. a kolikrát si vzájemně i nadáváme, mám pocit, že jsem v životě neudělala naším ostudu a některé věci si nemusím nechat líbit, jen protože jsou to rodiče a jsou starší… už je to neúnosné a moje matka to dělá cíleně, tím jsem si jistá… mohla bych psát dál a dál, nevím jak to vše napsat… neříkám, že mě moje matka nevychovala a neměla se mnou jako s dítětem práci, ale proč mě chtěla když mi vyčítá, jak se musela obětovat… nemám jí už ráda… prostě do mě jede a pak ze sebe dělá chudinku… Já pak mám do hodiny po hádce vyčitky a je mi jí někdy i líto… přitom cítím jak mi vadí její přítomnost. nechápu to co se mi děje… přemýšlím jestli zajít k psychologovi, aby mi pomohl jak to vše brát, jen pak bych se zas asi cítila, že je to moje vinna aj sem divná Já, nemám odvahu osobně to říkat cizímu člověku, trochu se i stydím, jinak jsme slušná rodina, ale doma je to psycho… promiňte za pravopisné chyby.

Ahoj Karin. Ty pěstuješ bylinky? A cítíš se sama? Asi jsem to tady na tomto webu nikdy nikomu za těch 5 let nenabídl (jsi první), ale nechtěla by jsi se mnou zajít na kafe si jen tak popovídat? Třeba i proto, že jsme ze stejného města. A proto, že se věnuju bylinkám už od 14 let.

Zvaž to a kdyby náhodou, napiš mi na mlzb@seznam.cz, jo?