Téma: Rodiče nesouhlasí s mým vztahem, uvítali by rozchod

  Já se snažím být šťastná..... Tak snad jsi šťastná, ne? Musíš napsat víc a přesně, co rodičům vadí, jinak nemohu napsat objektivní radu. Mě jednoho přítele rodiče taky rozmlouvali, nakonec jsme se rozešli, protože jsem zjistila, že mají vlastně pravdu. A dnes jim za to děkuji, protože mám partnera, který si mě opravdu váží.

S přítelem šťastná jsem, stará se o mě, chtěl by se mnou trávit všechen čas, máme společné záliby a ty, které nemáme si navzájem tolerujeme, ale rodičům vadí vlastně vše, od vzhledu - je fakt že přítel patří k těm, kteří mají tetování a velké náušnice (i když v dnešní době nic neobvyklého) a pak jim vadí, že již má dítě, ale alimenty platí a dítě žije spíše s matkou a nakonec si myslí, že mi nemůže stačit mentálně - on vyučený a já na VŠ, ale zjistila jsem, že co se já nedovím v knihách, to naučí on mě. Mentálně mi rozhodně stačí, ale hlavně otec by vedle mě chtěl vidět nějakou lepší "sortu". I kdybych do budoucna zjistila, že pro není ten pravý, myslím, že lepší, když si na to přijdu sama. Ale nejhorší je snášet ten nátlak, že co děláš, děláš proti jejich přesvědčení....všechno to se to nahromaďuje a pak už ti není špatně jen na duši, ale i na těle

  Špatně Ti je od svědomí, protože na tom co rodiče vidí asi něco bude. Já chodila s muzikantem, když už bylo rande, tak ve zkušebně, nebo na zábavě, kde hrál. Nikdy neměl čas na mě, ale na kamarády a hospodu jo. Dlouho jsem jej obhajovala před rodiči, asi dva roky. Jenže jsem zjistila, že vlastně rodiče mají pravdu. Naši jeli na dovolenou a já měla jet taky, ale prosadila jsem si, že budu doma. Bláhově jsem si plánovala romantiku a týden u nás s miláčkem. Jenže neměl čas, vlastně měl, ale na kamarády, fotbálek, hospodu atd..... Konec. Přivést našim ženicha s dítětem, tetováním a naušnicema, tak jsem mrtvá cérka. Trochu přemýšlej, co Ti může nabídnout, nestará se o své první, bude se starat až bude mít s Tebou druhé? Svobodná holka má opravdu na víc, než chlapa s dítětem. Ale je to pouze můj názor, rozhodnutí je na Tobě. Pokud je rozumný a miluje Tě počká, pokud ne a bude na Tebe tlačit.... Je to na Tobě. Testuj si ho, klidně mu řekni, že rodiče s ním nepočítají, uvidíš jak zabojuje, aby Vám všem ukázal, že to s Tebou myslí vážně a že se postará. Ale já si myslím, že bude zuřit a bude se snažit odtrhnout od rodičů.

Tvé špatně zkušenosti trochu znehodnotily Tvoje rady.
Tady je problém hlavně v dítěti a bohužel úrovni. Zní to škaredě, ale to se od dávných dob nezměnilo, že o princeznu se mohli ucházet jen princové (pohádky, kdy vyhrál Honza jsou v TV a je to výjimka, která potvrzuje pravidlo).

Já jsem spíš pro samopoznání. I když jsem zažil něco podobného a dopadlo to špatně, ale u mě šlo "jen" (budu to nazávat přímo) o peníze. Ne že bych neměl, ale o více a více... Chovat se umím, VŠ mám, partnerka je u mě na prvním místě. Rodiče mě akceptovali až snad po 2 letech a když jsme měli spolu bydlet, tak to byl taky vítr.
Zažil jsem za ty roky spousty pěkného a nepřipouštěl si rozchod. Ale když se nad tím hluboce zamyslím,  tak jsem to někde v podvědomí asi měl. Taky jsem slýchával, že nejsem dostatečně dobrý apod. Ale šel jsem do toho, bojoval s tím. Druhá strana však nevydržela nátlak a psychologickou rafinovanou hru rodičů a jistého movitého okolí v posledním roce.

Petro, nikde není psáno, že Tvůj přítel nemůže být úspěšný a vypracovat se na "někoho" ve svém oboru. To, že má na Tebe čas a zbytečně  nechodí do hospod apod. je dobrý základ vaší lásky. Já bych mu dal šanci, ale musíš vidět, že to světlo lepších zítřků je na konci toho tunelu a hlavně musíš vytrvat (pokud o vztah máš zájem).
Jo a buď svá, snaž se, aby Tě známí, kamarádi, rodiče, kdokoliv co nejméně ovlivnili. Jejich názor si vyslechni, to každopádně, ale rozhodni se pak dle sebe a raději srdcem (já jsem spíš srdcař než materiálně rozhodující se, proto. Jiní budou mít možná jiný názor)

Jsem ráda, že se tu projevil názor i druhého pohlaví :D já osobně jsem ani jednou nezapřemýšlela nad tím, že bych se s ním rozešla kvůli rodičům, možná být tak o pár let mladší o několik zkušeností chudší, ale teď když jsem poznala konečně někoho, u kterého mi nic nechybí (samozřejmě zatím, nikdy nevíme, kdy budeme chtít něco jiného), tak o rozchodu VŮBEC nepřemýšlím, spíš jsem zmatená z toho, jak to podat těm rodičům a jak jim to co nejvíc ulehčit srovnat se s novou skutečností. ale chtěla bych vám poděkovat za názory, protože každý nový pohled nás dokáže posunout o kus dále :) dík moc

Přítel ví, jakou mám doma situaci a samozřejmě, že mu vadí, že na to kolik mi je si nedokážu prosadit svou, ale zatím si prostě jen přeje, abychom spolu trávili více času. Zažila jsem i stejnou situaci, že když naši odjeli na dovču a já si prosadila být doma, strávili jsme spolu krásný týden, nemůžu si stěžovat, že by dával přednost před kamarády, spíše naopak, využíváme každou chvíli, abychom byli spolu. Ale máš pravdu, že mě hryže to svědomí, ale taky mi přijde nefér, že si rodiče kategoricky udělali názor, který nemají snahu změnit, i když vidí, že já spokojená jsem. a  co se týče dítětě, není o tom, že by se nechtěl starat, spíš o tom, že si ho slečna udělala bez jeho souhlasu a nemá ani potřebu dávat mu ho na starost....já samozřejmě vím, jak to rodiče vidí a že by byli spokojenější, kdybych byla s někým jiným, proto se s nimi snažím vycházet co nejlépe a doufám, že postupem času, když uvidí, že mi to všechno vychází a vyhovuje, tak třeba trochu změní názor, nebo když mi to nevyjde, tak řeknou: my ti to říkali a bude taky klid :D :D prioritou teď pro mě je, rozfoukat ten ošklivý studený mrak, který nás tak sužuje, máma aspoň situaci bere tak, že s tím nic nenadělá, i když je z toho hodně smutná, ale tatík, jelikož už taky není nejmladší to vidí ještě černěji a když jsem ve škole, tak to s mámou pořád řeší a to pro ni taky není moc příjemné, nejhorší je taková ta bezmoc, že i když jsme si o tom dokázali s našima rozumně popovídat, tak jsme se k ničemu nedobrali :/

Ahoj, nevím, kolik jsi předtím měla vážných vztahů, ale ono je to pro tatínky a vůbec rodiče těžký, když si poprvé uvědomí, že ztrácí svojí "holčičku"... To si myslím, že je hlavní důvod... no a navíc to, že má dítě, nevypadá podle rodičů jako "slušný člověk"... s tím bohužel nic neuděláš. Snaž se jim ukázat, že je máš ráda a i čas si na ně najdeš a tak...
No, já to měla taky, ale u mě, ač to přiznávám nerada, měli pravdu... Ovšem ani jednou se jim žádný nelíbil... tak nevím, jestli je to tím, že fakt žádnej nestál "za to" nebo jestli by se jim nelíbil ani ten, co by za to stál:D 

Ahoj,

taky přidám názor - já to mám (měla) doma dost podobné. Chodím s přítelem přes tři roky, ale řeknu ti, že první rok to byl boj - celá rodina proti... Tím víc to dávala máma najevo, když mi říkala, že si mám najít někoho lepšího. 
Teď je situace už o moc lepší - máma se snad snaží, táta neřeší a ségra pořád protestuje, ale už je všem jasný, že neustoupím. Sice má občas ještě někdo nějkou poznámku, ale já to přecházím anebo odcházím z pokoje :)
Takže pokud ho máš ráda, přeju pevné nervy 

Děkuju za zajímavé počtení. Doufám, že jednou nebudu stejný jako Tví rodiče.

Určitě se drž toho co máš, buď ráda, že vám to ve vztahu klape. Názor rodičů není až tak podstatný, hlavně že se máte rádi. Je blbý, že se moc hledí na školy, profese a peníze a málo na ryzí lásku.

Pokud jsi přesvědčená, že mu rodiče křivdí, musíš se snažit aby viděli to, co vidíš ty - i když nebudou chtít. Mluvili s ním vůbec někdy? Co takhle dohodnout společnou večeři? předpokládám že by snad přežili chovat se pár hodin slušně, a pokud je opravdu tak úžasný, jistě je o tom dokáže přesvědčit. Ale to musí chtít i on. Jeho přístup "vadí mu, že si nedokážu prosadit svou" se mi tedy ani trochu nelíbí. Tohle přece není o prosazování svého. On sám by měl vnímat jako problém, že není "dost dobrý", a měl by se snažit dokázat že tomu tak není. Kdyby předvedl že se o tebe dokáže postarat lépe než kdejaký inženýr nebo doktor, jistě by se na něj koukali lépe. Mě rodiče nikdy do vztahů nemluvili, za což jsem jim vděčná, ale poznám na nich že se jim něco "nezdá" - a musím uznat, že měli vždy pravdu. U mého současného přítele se jim hodně nezdálo když se dozvěděli "co je zač" (v mém případě jde o řekněme, hm, exotičtějšího cizince ), ale když jsem ho přivedla domů a měli možnost s ním mluvit a poznat se blíž, říkají, že je to bezkonkurenčně nejlepší chlap, jakého jsem kdy měla. Ovšem i kdyby se jim i nadále nezdál, můj přítel by chápal jako svou, nikoliv mou povinnost přesvědčit je o své "dostatečnosti". Tak to bylo kdykoliv v historii, že mladý muž musel rodičům sám prokázat že je dost dobrý, a myslím že je to velice dobrý "zvyk". Rodiče se snaž chápat, nemyslí to zle. Přece jenom, taky jednou třeba budeš mít dceru, která si domů přitáhne bůhví koho, a tobě bude JASNÉ, že se žene do neštěstí.

V tomto případě bych hledala někde jinde. Rodiče myslí trochu dál. Jde o to dítě z předchozího vztahu. Teď jsou to alimenty v takové a takové výši, dítě poroste, nároky se zvyšují, přítel si polepší, opět se zvýší částka výživného  + příspěvky na např.l sportovní výbavu, školu v přírodě a pod., do toho přijdou děti s Petrou a snížení možného standardu jejich společných dětí díky dalším nárokům a v neposlední řadě nárok dítěte na pořízené majetky a v očích rodičů to bude právě Petra, která bude mít vyšší příjmy a bude to zase ona a jejich děti, kdo bude na to všecko doplácet. Pro jejich postoj mám pochopení.

To já rozhodně taky, ale slečna se zjevně rozcházet nehodlá, tudíž jediná možnost je přesvědčit rodiče že i přesto že je to pankáč s dítětem je to to nejúžasnější, co jí mohlo potkat. Pokud opravdu je, jistě je o tom dokáže přesvědčit sám. Pokud není, snad o tom brzy přesvědčí i tu slečnu...

Někdy má starší generace potřebný nadhled a vidí i další souvislosti, je dobré vyslechnout a zvážit, ale kecání do života je nutné v určitém věku zatrhnout. Ještě nyní po 25 letech mého štastného manželství se mi snaží rodiče radit co by snacha měla a neměla a jsem nucen je "usměrňovat". Dceři (22) se snažím poradit, když o to požádá, ale nedovolil bych si ji argumetovat o vhodnosti partnerů, a funguje to.

Rodiče s mým přítelem mluvili a znají ho, protože jsem s ním před tím kamarádila a občas k nám chodil na grilovačky a pomáhat na zahradu, když bylo něco potřeba. To si na nic nestěžovali, ale jakmile jsem oznámila, že spolu chodíme, tak to má zákaz. Dokonce u nás byl dříve i s dítětem a to bylo všechno taky v pohodě, dokonce od mámy dostalo dárek k narozeninám a teď zpětně tvrdí, že už tehdy jim vadil, v tomto případě mě zas mrzí ta přetvářka od nich, kterou zjevně projevovali. dříve už jsem měla dva vztahy a ani do jednoho mi naši nemluvili, i když občas si taky "rejpnuli" :D až teď to začali opravdu řešit, vidí totiž ve mě někoho, kdo si asi začně brzo zakládat rodinu, což opravdu nechystám, přece jen mě čeká škola atd.... navíc o sobě vím, že jsem dostatečně inteligentní a že se snažím často nad vším, co dělám, přemýšlet i mozkem (ne jen srdíčkem s růžovými brýlemi) a vím, že až jednou uznám, že mi vadí dítě nebo nedostatek peněz, že se podle toho dokážu zařídit, bohužel jak již tu zmiňovala Barča, naši hledí do budoucna, jenže si myslím, že až moc, v nejbližších 5 letech mě určitě nějaké výraznější životní rozhodování nečeká a tak mi jde hlavně  o to, aby to naši taky tak brali. a myslím si, že časem se prostě zákonitě musí projevit, jestli mi to bude fungovat nebo ne, ze zkušeností vím, že i ty největší lásky můžou časem uvadnout a že se může stát ještě spoustu věcí...nehodlám se zítra vdávat, jenže jak uklidnit rodiče, že mi v nejbližší době rozhodně nehrozí nějaké mravní či jiné nebezpečí :D :D 

Napsala jsi to moc hezky a rozumně. Rodiče Tě znají a měli by Ti věřit. Otázka, proč tomu tak není.

Zdravím)..velmi zajimava debata..jsem v podobne situaci, s laskou moji jsme spolu skoro 10 let, mame krasne miminko..ale byt spolu pohromade nemuzeme, muj tatinek mi rekl, ze by mu to zlomilo srdicko...to prece nemuzu udelat lidem, ktery me miluji vic nez svuj zivot,   vse pro me delaji s laskou a maximalni peci..a ja s tim jedinym co v srdicku ho mam, nemuzu odejit(..co  stim?

Goldie, ale Ty už přeci nejsi dítě? Jsi skoro 10 let partnerka, teď i sama rodič - máma = máš svoji rodinu a ta má přednost. To, že by to tatínka mrzelo je jedna věc, ale to, že nežiješ pohromadě se svojí rodinou = svým dítětem a patrnerem je druhá věc. Nevidím žádný, natož závažný důvod, proč by jsi nemohla odejít a žít život ve své rodině. To není v zájmu Tvého dítěte ani v Tvém a Tvého partnera. Jak k tomu Tvoje rodina přijde? (nemyslím Tvé rodiče) A co chceš jednou svému dítěti, až se bude ptát, říct? Že si to Tvůj tatínek nepřál? Proto nebude mít vedle sebe svého tátu Tvoje dítě, a Ty vedle sebe svého partnera, otce Tvého dítěte, Tvoji lásku? Promiň, ale to, co Ti řekl Tvůj táta není láska, ale citové vydírání a sobectví, nebo se tatínek ještě nesmířil s tím, že už nejsi jeho malá holčička, ale dospělá žena a taky máma. V Tvém věku a zejména v situaci, kdy máš již svoji rodinu, máš právo na svůj samostatný život. A to by měl Tvůj táta pochopit. Proč by Tě neměli mít rodiče i tak stejně rádi a dál Ti pomáhat?

Co s tím? To se musíš rozhodnout Ty sama, čemu "dáš" přednost, jsi partnerka a hlavně máma. Já bych nepřemýšlela a neváhala ani minutu, žila bych pohromadě se svým dítětem a partnerem, svojí rodinou.

Já myslím že mám stejný problém…

Mám takový problém, miluji jednu ženu co pro mě hodně znamená. Rodiče prostě ji neakceptuji a nelíbí se jim že má děti. Ikdyž mají tento názor tak ja o ni stojím a její děli mam hodně rád. Rozumíme si dost a jak nejsme spolu tak trpíme oba dva. Ještě k tomu nastal problém, že jsem s ní byl u jejich rodičů, tam jsem měl zpoved pořádnou a jejjí mamka si udělala názor takový, že nejsem k ni ten správný. Přitom to myslím s ní vážně. Nevím jak se k tomu mámpostavit, když mi poporvé v životě o někoho moc jde. Ještě bydlím u rodičů ale udělal bych to že bych šel do podnájmu at dokážu že není problem se vystěhovat. Miluji ji čím dál více. Její rodiče ji ovlivnili tak že se mnou ani nekomunikuje. Jen vidím jak dává příspěvky na fb a jak je smutná že nejsme spolu. Vím, že rodiče jsou důležité pro ni ale co udělat abych na ně nějak zapůsobil a dokazal jim že to fakt s ni myslím vážně děkuji moc

Je mi 23, jsme s přítelem necelý rok a prožívám do puntíku to samé. Dokonale, přesně. Jako bych četla svůj příběh

Ahoj, stejný problém zde. Je mi 22 let a s přítelem jsme spolu 1 rok a 4 měsíce, a stále s tím pereme. Přeji Tobě i všem, kteří mají pdoobné potíže, aby situaci zdárně zvládli - jsme tu příliš krátce na to, abychom se neustále trápili. To dáme!