Téma: Mí rodiče nemají radost že mám přítele s dětmi - mám k nim úctu a divný pocit, když jsem s přítelem

Zdravím všechny, ráda bych se podělila o svůj problém a poprosila o nějakou radu nebo názor.

Je mi 26 let, chodím do práce, jsem po 2 docela těžkých rozchodech, které mi vzaly spoustu sil a energie, ale myslím že už jsem z nejhoršího venku.   Po 3 letech jsem se vrátila bydlet k rodičům se kterými mám hezký vztah, vím že by pro mě udělali první poslední a já se snažím taky. Zvlášt s tatou máme velmi hezký vztah, mám v něm velikou oporu a nesnesu když ho něco trápí.

Myslím, že se snažím žít normální život, aby se naši nemuseli stresovat, mám vystudovanou vysokou školu, pracuji, nekouřím, skoro nepiju, neberu drogy, nemám dluhy.

Teď jsem si našla přítele, který je taky docela po těžkém rozchodu, má 2 malé děti 2 a 4 roky. Problém je že se jim to doma nelíbí abych s ním byla.

Nevím jak se mám rozhodnout, je mi špatně a mám uzkosti když mám třeba říct že u něj budu spát, vím je to směšné že v 26 letech pomalu musím dovolovat, abych mohla jít spát k němu, ale já mám takový divný pocit vždycky jako když něco dělám špatně a přitom je to blbost, je to přece můj život a oni by to měli respektovat a jestli to nevyjde tak ten nos si v první řadě nabiju zase já.

Přítel mi řekl že to je jak když mi bylo 15 tak se mu snažím vysvtělit že chci aby mi to přáli, že nemůžu jen tak přijít domu a říct jim Stěhuju se, dík za všechno, jdu za klukem kterej má dvě děti a se kterým si nepřejete abych s ním byla,  prostě to mi přijde vůči nim ošklivý,  už jak se to zpívá v té pisniččce Jen táta a máma jsou s náma,  ale na druhou stranu je to zas nefér vůči tomu klukovi… Občas mi přijde že je táta trochu na mě závislý a teď přišel někdo kdo mu chce vzít,, jeho princeznu" která už ale vyrostla. Už jako malá jsem třeba nemohla se jít učit jezdit na koni, které miluju, musela jsem vždycky chodit brzy domu, to trvá pomalu i ted, když přijedu domu po tmě tak hned kde jsem byla tak dlouho a tak. Holky třeba chodí posilovat a doma hned aby se mi nestalo něco s břichem, nemám jezdot autem po tmě a tak. když se s rodičema na něčem neshodnem, začnu mít uplně strašný výčitky a přitom se nic vlastně neděje.

Teď se u mě objevily nějaké zdravotní prpblémy byla jsem hospitalizovaná a táta byl z toho uplně hotovej, pořád mi volal, brečel do telefonu a já se pak rozplakala taky až jsem se začla klepat, protože nesnesu když jeho něco trápí, jednou ležel v nemocnici a já tam jezdila každý den, pořád jsme si volali někdy mám i sen, vždycky se tam někdo snaží tátovi nebo mámě ublížit taka já jsem uplně nepříčetná, rvu se tam zuby nehty… Vím že by za mě dýchali a já za ně taky, ale přijde mi že někdy nechtějí respektovat muj názor a rozhodnutí. Vím že pro mě chtějí jen to nejlepší.  Nejsem naivní, vím že si pro mě nepřijede princ na bílém koni. Jim ,, pohádkový vztah" vyšel hned napoprvé, ale já prostě takové štěstí nemám, ale nevadí mi když bych měla vychovávat,, cizí" děti.

Řekla jsem přitelovi at přijede, že jsi s našima sednem a proberem to at se to vyřeší a řekne každý k tomu svůj názor, ale on že ne že není dobrej řečník a já už nechci obhajovat jeho před rodičema a rodiče před ním. Já chci mít hezkej klidnej vztah, prostě obyčejně v klidu žít.