Téma: Oslovila jsem přítele "lásko" a tchýně mi nadala jak malé holce - štve mě to

Zkusmo jsem se podívala a garsonka v Havířově vyjde okolo tří tisíc.  

To snad by za trochu toho klidu stálo.

Nenapsala jsi, jak na to reaguje pritel? Ten by mel matku usmernit (i kdyz si myslim, ze tady bude kazda snaha marna). Nepises, jak je dum rozdeleny, jestli sdilite spolecnou kuchyn? Nemuzes varit ve sve kuchyni a podle sveho jenom pro vas dva?
Dve zenske pod jednou strechou, navic v jedne kuchyni, to nedela nikdy dobrotu, pokud tedy nejde o vlastni dceru.
Na tvem miste bych dala priteli i matce nejakou lhutu, a kdyz se pomery nezlepsi, vystehovala bych se.
Mozna, ze nebudes prvni, kterou matka z domu vypudila. A tvuj pritel se bude muset rozhodnout, co vlastne chce?

A co na to přítel? Myslím si, že pořádek by si měl udělat on, tedy alespoň se o to pokusit s tím, že pokud by nepochodil, tak pak opravdu si najděte své bydlení, jste dva, to byste měli utáhnout, za ten klid a vlastní soukromí to stojí.

Jinak:

1) Myslím si, že Tě prostě jeho maminka nepřijala a nikdy nepřijme, otázka je, zda-li vůbec někdy přijala synovy předchozí partnerky? Nevím, kolik je příteli (jejímu synovi) let, ale řekla bych, že jeho maminka ještě dosud tzv. nepřestřihla pupeční šňůru a ze svého syna dělá mamánka. Tebe nebere jako jeho partnerku, ale ženu znamenajíc pro ní hrozbu a konkurenci, neboť chce mít svého syna jen pro sebe a za jejích podmínek, si myslím já.

2) Možná se jí dotklo i to, že: "jakmile jsem spatřila v domě pár nedostatků, snažila jsem se je opravit já… " Někteří starší lidé nemají rádi, když jim někdo "cizí" takto začně měnit to jejich, byť je to myšleno v dobrém.  

3) Má přítel také nějaké děti? Jestli ne, o to více může jeho maminka nezdravě lpět na svém synovi stále jako na malém dítěti. Některé mámy nejsou schopny i přes vlastní rodiny svých dětí nebo svého dítěte respektovat právo na jejich vlastní život, rozhodnutí, životní styl atd. , stále je mají za malé, neschopné atd. s tím, že mají pocit, že o ně i v 50 letech musí pečovat, radit jim atd. , neboť jen ONY to dělají a vždy správně, prostě nad ně není a hotovo. S takovými maminkami se nedá žít ve společné domácnosti, ani s vlastními (jsou-li takové), neboť ani domluva pravidel vzájemného soužití nefunguje, stejně tak vymezení si vzájemných hranic, možná na chvíli, ale pak to stejně z jejich strany sklouzne zpět do jejich osvojeného chování, které již nelze v jejich věku měnit.

4) Maminka Tvého přítele zřejmě nemá partnera, tak se o to víc upíná na svého syna, aniž by si uvědomovala, že mu tím vlastně ubližuje.

Prostě ať to vezmu zleva nebo zprava, myslím, že to společné soužití v jejím domě bude nemožné.

Holky Ti už napsali to podstatné.  Já bych jen doplnila, že společné bydlení mám za sebou v několika obměnách a již nikdy více! I za cenu nižšího komfortu, vyšších výdajů, prostě nikdy, ne takhle, ne jako nevěsta v domácnosti tchýně.

Ať to vezmeš zleva nebo zprava, společné vícegenerační bydlení vyžaduje velkou toleranci ze všech stran a i při sebelepší snaze, to není jednoduché, vždy někdo někdy ustupuje míň nebo víc a pokud jsou v rodině neshody, tak je to jen cesta k rozchodu.

Na druhé straně, pokud jde o domácnost jako takovou, i když pominu ten zjevný nesoulad mezi Tebou a tchýní, spravedlivě musím přiznat, že každý má svoji domácnost uzpůsobenou podle sebe a i ten nejméně konfliktní a tolerantní člověk jistě nebude nadšený, když přijde nějaký "vetřelec" a začne se snažit o nějaké změny a je úplně jedno jestli je to ku prospěchu.

Navíc, když vezmu Tvůj věk a předpokládaný věk tchýně, tak ona má něco nějak doma zavedeného a Ty jsi prostě vetřelec. Mohlo by to do jisté míry fungovat, když se kompletně přizpůsobíš, ale budeš to ještě Ty? Vydržíš to? Nejspíš ne, protože se možná přemůžeš na oko, ale bude to jen podporovat nesoulad, frustraci mezi Tebou a přítelem. Tohle prostě nefunguje.

Vidím to u mých tchánů. Žijeme zvlášť, ale velmi blízko. Z domácnosti tchýně bych se zbláznila, ona měla svůj "systém", pro mě naprosto nelogický, ale já jenom obstarávala, nějak jsem si v tom našla způsob jak se přizpůsobit a pak jsem si odešla do svého, tak mě to zase tak moc neprudilo.

Před nedávnem tchýně zemřela, respektovala jsem přání tchána nechat věci jak jsou, jen jsem uzpůsobila pár drobností pro něj. Nicméně za pár dnů měl CMP a je zcela imobilní kompletně odkázán na mou neustálou péči a proto jsme museli s mužem do jejich, nyní už tedy jeho domácnosti zasáhnout velmi razantně a uzpůsobit jej nastalé situaci. Přestože ještě dost věcí zůstává po staru, spoustu jsme překopali od základů a protože tam trávím dny i většinu noci, uzpůsobila jsem si domácnost už z velké části podle mého. Je to prostě nutnost a vidím na tchánovi velkou nevoli s nastalými změnami. Jenže nemá na výběr, protože chce být doma, ne v nemocnici a tak se prostě musí přizpůsobit a akceptovat změny. Ovšem nebýt této situace, nedovolil by mi vyměnit ani obyčejný koš na odpadky.

Takže tak. Zdrhejte dokud ještě můžete a nemusíte se ještě o maminku starat. Jednou možná ta společná domácnost zase přijde na řadu, ale za jiných okolností, teď tam být nemusíte.

Předem omluva za těžkej off-topic, ale musím vyseknout poklonu Veselce. Asi si neportpíš na patos a velká slova (co si budem povídat, výpovědní hodnota takovýchto výplodů je kolísavá ) ale nemohu odolat: onehdy, před měsícem a něco jsi psala o tchyni, nemocné, se stařeckou demencí či Alzheimerem tuším - a teď vidím, že již není, ale zato je tchán po příhodě. A ty se zase staráš. Přitom jsi měla relativně nedávno sama závažný zdr. problém (snad neva, když jsem to napsala takto - nechci to psát rovnou, nevím, aby to nebylo až moc zásah do soukromí, tak snad mi taková "obecná" forma projde ) a do toho zvířata, kterých máš evidentně požehnaně… Omg, jak to dáváš?

Ne, fakt tohle obdivuju, je to pro mě nepředstavitelné. Pořád máš něco, staráš se o ty, o které bys čistě teoreticky nemusela; vypadá to, že pořád jedeš naplno, ač se starosti jen hrnou… Jen ti moc přeju pořádný odpočinek, nějakou pomocnou ruku, cokoliv, co ti pomůže od každodenních starostí a aby už žádná potvora nezasáhla do života tvých blízkých, no a hlavně tvého - a přiznávám, že zde mám trochu obavu, ale doufám, že bude lichá. Bohužel sama vím, kam spěje permanentní stres a to jsem nikoho nemohoucího neobstarávala.

Nijakou praktickou radou tedy nemohu pomoct, já se přímo o nikoho nestarala/nestarám, byť se dá říct, že jsem min. jednu osobu "doprovázela". Emočně, psychicky jsem toho prožila až až, ale prakticky zdaleka ne; a o to víc tot obdivuju. Asi skoro každý, když na to přijde, dokáže jet v "nouzovém režimu" a dělá věci, které si ani nedovedl představit. Možná, že o tom je život - přijímat vše tak, jak to přijde a čelit tomu se ctí. Ale možná je to jinak, kdo ví… A možná je to prostě na každém z nás, jak se k tomu postavíme. Každopádně kvituju tvůj přirozený morální kredit - mnohdy ani pokrevní příbuzní nedají tolik, co patrně dáváš ty.

Takže shrnutí: přijmi, prosím, můj upřímný obdiv; přeji ti, abys měla čas na sebe, na tělo i duši a aby po takových ťafkách přišly klidnější léta.  

Asi je ti pár žblechtů od rypoušice na nic, ale kdyby tě to náhodou potěšilo, budu ráda Myslela jsem to upřímně!

A teď jdu spát .

Náhodou si mě Rypoušnice potěšila. Je to malicherné, ale prostě mě potěší, že to není taková samozřejmost a že to někdo vidi. Díky.

Jinak, dělám, co je nutné, z druhé strany zase nic tak nenormálního, alespoň podle mě.

Nemám se za co stydět, aspoň mám zkušenost, ačkoliv bych se bez ní obešla, to nerozporuji, ale klidně to řeknu jsem po 09/2014 IM, 08/2016 CMP levostranná paralýza. Aspoň mám náhled, že to i jde a zvládla jsem to nebo zatím to zvládám a doufám, že už mám vybráno a už bude dobře. Jsem celkem ok, levá strana funguje v zásadě v pohodě, akorát noha mě ne úplně dokonale poslouchá, když při relativně vyšším zápřahu, tak to prostě bolí a pajdám, ale už jsem se naučila s tím žít a najít si způsob jak si ulevit.

Jak to zvládám? No, na jedné straně nic moc, na druhé to docela jde, může být hůř. První týden byl krutý, protože jsem spala max. dvě hodiny denně, teď už je to lepší. Najeli jsme už na relativně normální režim, úkony už mám zažité, tak se nezdržuji blbostma jako na začátku přebalování atp. , to mi zabralo dost času než jsem si osvojila nějaký takový rozumný systém. Výživu NGS taky zvládám v pohodě … už jsem ohodila, co se dalo (než jsem to dostala do ruky, měnila se výživa atp. , tak mi sem tam vylétla sonda od stříkačky.  

Pak je to také otázka priorit, některé věci prostě musejí jít stranou. No a v neposlední řadě, nejsem na to úplně sama, to bych nedala i při sebelepší vůli. Po-Pá chodí zdravotní sestra na kontrolu a rehabilitaci, takže rehabilituji před a po, dvakrát týdně chodí děvčata ze sociálky na koupání a masáž, takže mám o dvě koupání a masáž méně.

No a taky, to mi hodně pomáhá sem několikrát v týdnu jezdí moje mamka, jednak psychická podpora, podívá se s tchánem na Prostřeno a povídají si o tom, tak mám čas na to, abych si připravila nutné věci a taky mi nakrmí králíky a slepice. V ostatní dny to dělám rychlostí blesku s krmením ráno a v noci než jdu spát, abych se aspoň zvládla pár minut pomazlit s těmi všemi mými čičáky, potkany atd.

K tomu samozřejmě manžel se také snaží, tak první ranní výživu dává on než jde do práce, tak mám právě tu hodinku k dobru na spánek a doma po práci obstará jídlo a nádobí, někdy pračku, když nestíhám, to jede každý den.

Plus jsou mi nápomocné radou a  podporou lékařky a ergoterapeutka z Motola, to mi taky hodně pomáhá, že vím, když mám problém nebo něco nevím, můžu napsat nebo zavolat a také mám "povoleno" zavolat tísňovou linku, co jsme zřídili pro případ nouze, že když prostě budu potřebovat morální podporu, tak mi vždycky někdo odpoví.

Zkrátka i když většinu dělám sama, tak na to úplně sama nejsem. Jediný kdo mě točí je praktická doktorka, má v zásadě pravdu v tom, že jeho stav je na hospitalizaci, není to vůbec dobré, ale na druhé, on se doma cítí velmi dobře, do nemocnice nechce, při sebemenším náznaku se rozbrečí a začne úplně rozkládat, tak si myslím, že by hergot měla napsat žádanky na krev, kultivaci atd. , vše co se dá odebrat doma a poslat na rozbor, aniž by mi pořád tvrdila, že to je zbytečné, ať ho pošlu do nemocnice.

Něco vážného se děje, ale nevíme co, protože nemá jakékoliv jiné příznkay než nově krev v moči a ty blbé žádanky mi prostě odmítá napsat, abychom alespoň vyloučili či potvrdili možný předpokládaný problém a on se dobrovolně odvézt kvůli tomu nenechá. Už jsem to tedy vyřešila s lékařkou z Motola, protože je na zítra (01.03.2017) objednán na plánované vyšetření srdce, které se tedy dělat nyní nejspíš nebude, ale před tím mu všechna tato vyšetření musí tak jako tak udělat, ale je to k nas. , protože je to zbytečná prodleva.

Ještě jednou děkuji a omlouvám se za OT.

Smekam pred tebou klobouk!!!

Nechápu, jak můžet když jste dva dospělí lidi bez malých dětí bydlet někde, kde očividně nejste vítáni. je úplně jedno co je za osobnost, prostě vás tam asi nechce, no. Jediný normální řešení je normálně se odstěhovat.