Téma: Matka s námi bydlí a ovládá nám život - cítí se přesto ukřivděná

Danielo, společné soužití dvou generací nese vždy nesrovnalosti. Už v minulosti byl pro pradiče "výminek", aby bydleli sice v blízkosti mladých, ale každý ve své domácnosti. Myslím, že hněv zase přejde, ale musíte to vyřešit. Určitě bude lepší až bude mít maminka svůj byteček a vy budete žít, zase jako rodina a budete svou paní domu.  Zase se budete navštěvovat, je to přece vaše mamka a Vy její dcera a je také babička dětiček. Chvíli to potrvá, ale věřím, že po čase se to srovná. To víte všude je něco a rodina má držet pohromadě. Krev není voda. Držím palečky. Pavla

Fíha, teď to vypadá, jakoby nebylo cesty ven. Trochu tvoje pocity znám (ale skrz matku přítele). Věř mi ale, že pokud v sobě ten hněv budeš pěstovat dál, ublíží to hlavně tobě.

Sama jsi přesně vystihla, kde jsi udělala chybu. Pokud si hned od začátku nenastavíš pravidla a se zdravým sebevědomím, aniž bys ubližovala, nesdělíš svoje přání, je to později jen těžší. A co je nejhorší, nejde to pak už ani říct v klidu.

Vlastně už jste řešení našli. Byt jste mamce zajistili. Zkus se jenom "naposledy" ovládnout, sesbírat síly, uvědomit si, že tvoje mamka je taky jen člověk a to co dělá, ti nedělá schválně. Pokud se s ní rozloučíš v poklidu, bude to do budoucna lepší a jednodušší. Hlavně nikoho zbytečně neobviňuj sebe ani ji, takové výčitky nejsou k ničemu. Zkus to vzít tak, že tvoje mamka má prostě jiný pohled na svět, domácnost a podobně. A ty si ten svůj můžeš nechat, aniž by sis jej musela nějak vyhádat. Nech si ho prostě pro sebe a žij si podle něj. Časem třeba zjistíš, že bys v něčem dala mamce zapravdu , ale teď to vnímáš jinak - jen jako naschvál.

Ze mě mluvil vztek, to já vím. A taky neříkám, že máma nemá mnohdy pravdu. Ale já zkrátka nechci přijímat rady od někoho, kdo zásadně nepřijímá rady od druhých. Ona je věčný kritik. A chápu, že to vychází z jejího nebohýho sebevědomí. Já s ním byla taky na štíru - ale když jsem jí říkala, že shazovala sama sebe a tím mi ukazovala, jak si mám sama sebe vážit, jakou mám cenu, nechce o tom slyšet. Ale dělá to i mojí dceři. Naposledy můj malý syn říkal - babička je hloupá, sama to o sobě říkala. A to je přece hrozný. Když ji na to upozorním, že se toho bojím, že tohle přece děti poslouchat nemají, lituje se a říká, že ji jenom buzeruju. To se dá těžko ustát. Kolikrát jsem ji prosila, aby si našla svoje bydlení. Já jsem vinná tím, že neustojím situaci, vyletím jako čert z krabičky - ale je to vždycky pro to, že ona nerespektuje něco, co já si přeju. Protože ONA má přece nárok na svoje potřeby, ne já. Shodným způsobem u sebe nechala před lety bydlet ona svého bráchu. Já spala na zemi, aby on se vyspal na posteli - pak když po půl roce chtěla nějaké přispění na bydlení a stravu, jí on řekl, jestli není blázen. A kdo byl vinný? Ona. On s ní dodnes nemluví, ona dnes nebude mluvit se mnou. Včera řekla, že nikdy nezapomene na to, jak se k ní chovám. A jak se k ní chovám? Jo, teď už vím, že blbě - jenže jako desetiletý děcko jsem za tohle zodpovědná nebyla. Udělala si ze mě partnera jen to hvízdlo, určitě z toho cítíte výčitku právem. Jenže toho se tak rychle zbavit neumím. Jsem dospělá, ale zase jsem se vrátila do těch samých kolejí. Ona i před čtyřimi lety neposlouchala - já říkala, tohle dělat nebudeš, odešla jsem a po návratu to stejně bylo podle ní, protože už se neptala. A já zkrátka nevím, co se s tímhle dělá. Ona má své potřeby, ona se ze všeho vypovídá, mně obvykle řekne "Promiň, já tě teď neposlouchám. " Hotovo dvacet. Ale tohle není fér. Proč si mám pořád všechno uvědomovat já? Jediný, co si přeju, je, aby taky jednou řekla, musím se sebou něco udělat, takhle už to dál nejde. Jen se lituju.  

Jsem v tom stavu teď taky, já to vím. Jen si ulevuju.  Může mít v mnohých věcech pravdu, tak to bývá, je to rodič, mnohý zažila, ví, co bude následovat. Jenže vykládejte to někomu, kdo si myslí, že je lepší šlápnout vedle, ale přijít na to sám - poučit se až následně.  

Myslela jsem, že jsem už dál, že se s tímhle porovnám - ale když řekla, že za to nemůže, že říká jen to, co cítí, zcela beztrestně - že jí jednou vyčtu i byt, který jí kupujeme, přestože by mě to ani na chvilinku nenapadlo, bylo mi to hrozně líto. Ale je to jako souboj. Prosila jsem ji, aby se mnou někam šla, že si to vypovídáme před někým, že jim všechno řekneme - a ona na to, že by se musela stydět za to, co jsem jí kdy řekla a o čem by ona musela mluvit. A potom prohodila "NO, když je to tvoje výslovný přání…" 

Chápete? To je prostě jedna velká hra.  A pak zapadne do svýho pokoje, kde zůstane tři dny… 

Nic mě nebaví, jenom bych někam zalezla a spala. Jenže se musím starat o děti (asi naštěstí) a ještě se chovat tak, abych nedělala zle jim. A to jde těžko, když to mám pořád v hlavě. Připadám si jako malej fagan a podle všeho se tak i chovám. A terapie je jako zahozenej peníz, protože se ve stresu vracím ke stejnýmu způsobu chování. Jsem bezmocná a vzteklá. A ona? Řekne zase jenom, že přemýšlí, po kom jsem to zdědila. Tohle je začarovanej kruh a já se na něm celkem vezu.  

No, pak jedině prostě říct: "Mami promiň, nedělám ti to schválně. Pokud to nechápeš, nemůžu ti pomoct, i když mě to mrzí. " Pokud je nějaká věc, která ti vyloženě vadí, tak jí řekni, ať to prostě nedělá, že ji o to prosíš. Fakt s tím asi nic víc dělat nejde. Ještě by ses s ní mohla přestat stýkat, ale to jak asi sama tušíš není optimální.

Že tvým dětem vykládá, že je hloupá, s tím nic neuděláš. Maximálně jí můžeš říct, že ona samotná by asi nestála o to, aby jí někdo vykládal, jak je hloupej a nanicovatej. Pokud jsi jí něco takového říkala a ona to vzala zase jako buzeraci, tak už toho fakt víc nenaděláš. Maximálně ji naposledy upozornit, že se s ní taky můžou všichni přestat bavit, když bude dělat to, co dělá. Asi ti přijde, že to vyzní naprázdno, ale ty budeš vědět, že jsi ji jen tak neposlala do háje.

Víš, ono to taky může být tak, že ona některé tvoje připomínky slyší a přemýšlí nad nimi, jenže její ego nebo co jí nedovolí to hned projevit.

Já si myslím, že se to uklidní, až se odstěhuje. A jestli ti i potom bude vykládat, jak jsi špatná, tak už s tím nic nenaděláš. Pakliže ti nebude chodit domů vykládat, jak jsi nevděčná dcera, nemusíš nic řešit. Maximálně čas od času projevit zájem a nabídnout ji návštěvu nebo pomoc - tím nemyslím nechat si zase vykládat jak tohle a tamto.

Jelikož my to ještě nemáme vyřešené, nemůžu ti říct, jak to dopadlo u nás. Každopádně ti držím palce! A věř tomu, že tyhle řeči znám a je fakt těžký se z toho nezbáznit. Já si vždycky říkám: "Neřeš je, neřeš je. To je jejich boj. Ty máš svůj život, tak v něm žij. Ostatní neřeš, je to k ničemu, stejně to děláš jen z nějakýho pocitu zadostiučinění. "

Danielo, i máma někdy potřebuje pochovat. Posílám Vám takové destaero pro matky a dcery. Mně přijde moudré a pravdivé. Možná byste ho mohla vytisknout, aby bylo na očích Vám i mamce.

Pravidla pro matky dospělých dcer:

1/ Berte svou dceru jako hotovou bytost a nesnažte se ji nijak měnit ani dodatečně vychovávat.

2/ Věřte jejím úsudkům a nekomentujte její volbu partnera ani výchovu dětí (zvláště ne krtiticky)

3/ Pomáhejte jí podle svých sil, i když s ní nesouhlasíte. A neříkejte: já Tě varovala!

4/ Chvalte, chvalte chvalte (a obdivujte) ji. Ať si to zaslouží nebo ne.

5/ V pravou chvíli uvařte její oblíbené jídlo nebo upečte dort a podávejte kapesníky.

Pravidla pro dospělé dcery:

1/ Berte svou matku jako hotovou bytost, nepodezřívejte ji z předčasné demence a nesnažte se ji

měnit.

2/ Věřte jejím úsudkům a nekomentujte její volbu známých a život s partnerem (ať je to a nebo není

otec.

3/ Pomáhejte jí podle svých sil, i když s ní nesouhlasíte. I maminky potřebují někdy pochovat.

4/ Chvalte, chvalte, chvalte (a obdivujte) ji. Ať si to zaslouží nebo ne.

5/ V pravou chvíli ji vytáhněte na kosmetiku nebo dovolenou a podávejte kapeníky.

To je moc pravdivé a hezké, Pavlo. Ale asi ne každý to zvládne, možná ne v takovém stavu, jako je teď Daniela a hlavně těžko říct, jak by se k takovým pravidlům stavěla její matka. Jenže když nezačne jeden, druhý se ani nemůže přidat.

Je to těžké překousnout, protože člověk má pocit, že to rodiče dělají naschvál. Znám to od svého přítele. Několikrát jsem ho přesvědčovala o tom, že mu to jeho matka schválně nedělá, ale stejně si to pořád myslí. Blbé je, že ten vztah už mají hodně pošramocený, v podstatě od přítelova dětství. Navíc jsou si oba dost podobní, ale to člověk často nevidí. Někdy slyším úplně to stejné od obou stran vyčítají si podobné věci.

Pořád věřím, že to stěhování pomůže jak Daniele, tak nám (mně a příteli). Jsem třeba od svých rodičů zvyklá na úplně jiný přístup a s přítelovými rodiči se nějak nemůžu srovnat. V podstatě jakoby nechápu, že taková situace může nastat.

Ještě mě napadá, co zkusit najít mamce nějaký koníček či zábavu? Aby měla myšlenky na jiné věci.

Nebo vlastně možná je to úplně jednoduché a stačilo by říct: Mami, má tě ráda.

Máš ji přece ráda, ne? I přes to, že jí teď pomalu nemůžeš přijít na jméno. Možná by to mohlo být to, co mezi vámi chybí. Psala jsi, že ti umřel táta, jestli jsem to dobře pochopila, takže tvé mámě umřel manžel. Zkus si představit, že jsi v její situaci. Já vím, štve tě, má někdy zbytečné rady, dělá věci jinak, než si to představuješ ty. Ale možná ji fakt chybí obyčejné objetí.

Sama moc dobře víš, že když se budete hádat a odporovat si, tak se nic nevyřeší. Bude to jen horší. Třeba by ji opačná reakce zaskočila. Teď mi došlo, že je to vlastně skoro to jediné, co můžeš udělat. Kdy jste si s mámou naposledy řekly, že se máte rády? Řekly jste si to vůbec někdy?

Voslíku, já nevím, jestli to, že budu své mamce ještě hledat zábavu, někomu pomůžu. Nevím, jestli se vlastně zase nedopustím chyby v tom, že se za ní budu snažit něco vyřešit. Chtěla jsem, aby pracovala. Podle všeho má ale velký problém, něčeho se bojí. A bojí se především důvěřovat mi - Jestli jsme si to vůbec někdy řekly??? Ani nevím, kolikrát jsem jí řekla, jak ji mám ráda. Že se těším na chvíle, kdy zase bude mít svoje, kdy za ní budeme jezdit a půjdeme jen tak na kafíčko, nebo mi zavolá, jestli by nemohla přijet ona… Jenže následuje reakce typu "Ale já už tady žít nechci…" Sice ještě to samé odpoledne odjede do města hledat byt, ale mě v tom nechá, uřvanou a vynervovanou, že si to zase všechno rozmyslela. Jsem na ní tak zvláštně závislá, chci, abysme to překonaly a obě dokázaly žít svůj dospělý život. Vždycky tvrdila, že vlastně nikdy nikoho nemilovala, jenom nás (děti). Teď se vidí ve vnoučatech. Je to těžký. Já na ně nežárlím, ale je mi líto, že to, co bylo dřív, jí už teď přijde zbytečný. My se máme rády, a myslím, že moc - myslím, že je to i z její strany taková podivná závislost. Ona se bojí, co bude, až bude muset být sama a zodpovědná zase jen sama za sebe - jen toho bylo moc a já jí nechtěla ublížit stěžováním si kamarádce, která zná i ji, vypovídala jsem se tady. My si dokážeme povídat zcela normálně. Já vařím to, co ona má ráda, kupuju to, co by jí mohlo udělat radost - koupím jí sem tam knížku, takovýho andílka z vitráže dostala nedávno, čtyřlístek, nějakej hadřík na sebe, sladký, co má ráda. Jenže ona jako by to nechtěla vidět… 

Mně umřel táta, ale to už je dost dlouho - nežil s námi prakticky nikdy. Měl svoji novou rodinu. Mamka to neměla nikdy lehký. Vždycky se cítila jako černá ovce. Rodiče se k ní tak chovali a já nikdy nevěděla, jak jí mám pomoct, zlobila jsem se, že se tak k ní chovají, zastávala jsem jí, vždycky jsem se o ni bála. A trvá to dodnes. A problém je v tom, že jsme tak naučený, že když vybočím z tohohle rámce - "já to za Tebe, mamko, vyřeším" - ona se zlobí. A neví, co s tím - prostě si myslí, že jsem ji v tu chvíli zradila - když chci, aby si rozhodla něco sama. Bez mojí pomoci a názorů. Od začátku jí to tu všechno přišlo blbý, hloupý, chtěla to měnit. Ale měla si zařizovat svůj domov, ne to měnit u nás k obrazu svému. Jenže mně vždycky trvá, než na to přijdu. Než mi to dojde. Mám ji moc ráda. Odjela zase na chvíli pryč. Stýská se mi po ní hned záhy. Chtěla bych to všechno napravit, vážně vidím řešení v tom, že si nás poslechne někdo třetí. A nebudeme se tam dohadovat - jen si uvědomíme, že se potřebujeme - a můžeme se respektovat tak, jak to psala Pavla. A že by mi věřila, když jí říkám, že ji mám ráda.  Jsem horká hlava, ono se to dá vyčíst i tady. A nejsem na sebe pyšná za to, co jsem jí kdy řekla. Zrovna dneska bych dala nevím co za to, kdyby se to mohlo o pár dní  vrátit Ona mi nevěří. Kdybych ji nenavrhla, aby tu s námi byla a začala žít tady, bylo by to všechno jinak.  

Děkuju Vám za to, co píšete. Pavlo, ráda si to vytisknu. Nemám co ztratit, spíš už jsem si to sama pěkně podělala.  Tak dobrou.  

Danielko, mám to celý život  s mámou podobné. Jsem dítě nechtěné a celý život to pociťuju. Táta, kterého jsem měla moc ráda, zemřel v mých 20-ti. Se vztahem s máti, který mě štval a hlavně mrzel (i když ten, kdo to tak "zařídi"l, jsem nebyla já, jako dítě) natolik, že jsem s tím asp. já něco chtěla se pokusit udělat a šla v mých 31-ti do 6-ti týdenního stacionáře u psychologů, což byla vlastně skupin. terapie a strašně moc to pomohlo, i všeobecně mému sebevědomí, které mi  máma celý život srážela (a obč. s tím mám problémy i v životě, kdy něco z její výchovy holt vyleze na povrch a já se s tím peru do teď).

Velmi zkráceně řečeno - musí člověk pochopit, že 1)své rodiče nezmění  a 2)když změníme my své chování k nim, změní oni své chování k nám, což je přesně to, co potřebujem (a to platí v úpl. všech vztazích).

Během toho jsem došla tak "daleko", že jsem máti dokázala říct, že ji mám ráda. byl to malý zázrak, který způsobil, že ona mi prvně v životě řekla, že ona mě taky. A já bulela a bulela. I teď, když si na to vzpomenu.

Není to a těžko někdy bude, tak jak bych si představovala, ale když jsme spolu samy, dokážem si normálně povídat o kdečem a já dokonce vůb. nemám problém jí říkat věci, o kterých se bavím třeba  s kámoškama, jen u toho holt nesmí být brácha, který byl vždy její miláček a stále ho upřednostňovala, což se jí taky nevyplatilo, ale to vypisovat nebudu.  Jde o to, že on je zvyklý na to, jak se ke mně chová a ona jakoby se styděla za to (před ním), kdyby viděl, že si dovedem pokecat.

Proto jsem Voslíkovi dala ten souhlasný smajlík, když psala o tom objetí. A taky jsem někde četla, že rodiče to a to dělají tak a tak, ptž to prostě jinak neumí…něco na tom bude.

 Tvá mamka je jaká je a opravdu si jen tak neřekne, co potřebuje a co jí chybí a trápí  (a tuplem ne dceři, ke které se chová, jak se chová), takže to "uzdravování" Vašeho vztahu vážně začni Ty. Půjde to pomalu, ale půjde. Držím pěstičky.

Jo jo, to je skoro vždy cesta do pekel aspoň pro jednu stranu.

Já tohle vměšování jakýchkoliv rodičů do manželství/partnerství nesnáším a rychle mě to "nastartuje".

Přeju hodně štěstí, ať už je v novém  a pak čas na uklidněnou.  

Rychle mamku odlifruj do jiného bytu, nech to trochu odležet a pak - teprve až se trochu usadí emoce - se můžeš pokoušet o nějaký rozumný hovor.

Měla jsem doma něco podobného - maminka zůstala sama, ještě do toho onemocněla - a pozvala jsem ji bydlet k nám, a jak ji mám moc ráda - dvě ženské v jedné domácnosti je prostě průšvih.

Tak jsme jí rychle v domě vybudovali byt, a od té doby kdy máme zas každá svou domácnost, je to pohoda - když se chcem vidět, seběhnem po schodech, a když ne, třeba týden se nemusíme potkat.

Taky měla trochu sklony se chovat jako nesvéprávná, stylem "ať to někdo zařídí za mne". Něco jsem jí pomohla - to co by sama asi fakt nedala; a něco jsem jí prostě hodila na hlavu s tím že pokud to chce, tak ať se snaží. A kupodivu - to co chtěla opravdu zvládá, když zjistila že to za ni nikdo neudělá.

Takže se méně snaž něco za ni řešit a spíš si pohlídej svou rodinu ať jste v pohodě.