Téma: Matka přítele má odlišné názory a stále se jí něco nelíbí - jak s ní komunikovat?

Ahoj, přesně jak píšeš v závěru - odstěhovat se, pokud to finance dovolují. Nebo se z toho zblázníš. Někdy se člověk může snažit sebevíc, ale některým lidem se nezavděčí nikdy. Můžou být rádi, že jsi s jejich synem, i když má děti, to by ne každá holka ve Tvém věku překousla. Ještě se o ně staráš a snažíš se, aby byli hodní na prarodiče. Pryč, pryč, pryč…

Díky, Veverko, já si to taky myslím. Člověk ale v sobě pořád má takový ten pocit, jestli to není zbytečné zveličování Myslím si, že přítel to ví, že by měl pryč, ale zatím to prostě neudělal. Nicméně až začne jaro a nevyžádané okopávání zahrádky, tak asi mizíme

Já jim nechci křivdit, fakt se snaží, akorát mají ten náheld na život úplně jiný. Mají prostě pocit, že když má člověk co jíst a kde bydlet, tak musí být spokojený a to stačí. Což nám oni vlastně z poloviny zajistili (bydlení), takže o co nám pořád jde, že?

Akorát ten komunikační problém tady bude vždycky, i když tam nebudeme bydlet. Celkem rychle se naštvu a pak vyletím, ale za chvíli dokážu uznat, že to není tak horký. Akorát poslední dobou se vztekám čím dál častěji. Pochybuju ale, že kdybych se nevztekala, bude to lepší.

Jo a ještě jsem asi špatně řekla, jak je to s bydlením, on je to sice jejich dům, ale bydlí o kousek dál ve svém druhém domě to ale na věci nic moc nemění.

Nejprve ze všeho klobouk dolů, protože ne každý má na to postarat se v mladém věku o cizí děti. Jsi dobrá

A ano, jediná, podle mě rozumná rada je, najít si vlastní bydlení, odstěhovat se od nich. Ono málokdy tohle několikagenerační soužití dělá dobrotu, i když výjimky určitě jsou. Já sama mám fajn rodiče i tchýni s tchánem, ale bydlet by se s nima nedalo.

Ten odstup děti vs. prarodiče musí mít někde základ, mě se tohle stalo v dětství taky - prarodiče z otcovy strany se rozvedli, babička se složila, děda si našel novou partnerku a my děcka jsme k němu získaly takový zvláštní, těžko definovatelný, možná křečovitý vztah.

Možná byl spouštěčem přítelův rozvod ( děda s babičkou mohli např. před vnoučaty pronést nějaká nevybíravá slova a děti si tohle pamatují ), ale to budeš vědět spíš Ty nebo on, v tom já asi moc neporadím.

Každopádně, nutit děti k nějaké extra vstřícnosti ( obzvlášť, jsou-li ještě malé, jak zmiňuješ ) asi nemá cenu, tohle musí jít prostě samo. Prostě vycítily, že babička s dědou jsou komplikovaní což je podle toho, co zde píšeš, evidentní.

Přeju trpělivost, silné nervy a byla bych pro to přestěhování, i když jste to možná v plánu původně neměli. Vztahy by se tak mohly trochu pročistit

Kvítku, ve všem máš vlastně pravdu. Tam je totiž jakýkoli vztah komplikovaný. Děcka to poznají a tak nejsou úplně odvázaní, když jdou za babičkou a za dědem -ale jdou tam!

S tím staráním se o děti - ony jsou u nás jen jenou za 14 dní na víkend, takže to není zas tak velká starost

Taky mne napadlo jediné…odstěhovat se. Oni jiní nebudou. možná se to bude stupňovat.  

A ten vztah dětí k prarodičům taky zavání čímsi podivným.  

Taky máš pravdu, Sorbi. Pro mě je prostě těžké přijmout fakt, že se s někým nedomluvím. Kdyby to byl někdo, s kým nemusím mít nic společného, tak mě to netrápí, ale rodiče partnera nejsou ten případ.

Byla bych taky nerada, kdybychom měli s přítelem děti a ty by vyrůstali v tom, že babička s dědou jsou divní a my se s nima nebavíme, protože to neumíme. Jasněže je nejlepší, nechat si udělat o nich obrázek samotný děti, ale to se dělá těžko, když je člověk zaujatý

Jak ale píše Kvítek, třeba když se odstěhujem, bude ta komunikace lepší a nebo nebude a pak už to asi nemá cenu řešit.

Vosliku, je to opravdu tezka situace. Rodice se nezmeni, spis se jejich spatne vlastnosti budou stupnovat. Mozna by ses mela s pritelem domluvit a s rodici si otevrene promluvit, co vlastne chteji a jak si to predstafuji a taky jim rict o tom, ze uvazujete o prestehovani. Z tveho psani jsem vytusila, ze je to spis pritelova matka nez otec. Ta zena je evidentne nespokojena se vsim, hlavne i s vlastnim zivotem.
Mozna by stalo zato ji naznacit, ze pokud svuj postoj nezmeni, zmenite ho vy nebo se odstehujete. Je mozne, ze na vas zanevrou uplne anebo ze svuj postoj trochu zmeni.
Deti maji velice sensitivni anteny. Pokud je k babicce a dedovi nic netahne, nenutila bych je tam a hlavne bych to rodicum rekla, ze tam deti nechteji a ze k tomu asi maji duvod. Art se babicka s dedou chytnou za nos.
Deti, az vyrostou, sami rozhodnou, ke komu chteji.

Lištičko, děkuji za radu, tak nějak si to myslím i já. Jsem ráda, že na to ostatní mají podobný názor. Někdy si fakt přijdu, že dělám něco špatně jen já (nebo teda my s přítelem).

Jednou se nám stalo, že děcka nechtěly jít. Ale myslím, že to z velké části bylo proto, že si chtěli vybojovat nějakou svou pozici. Nebylo to čistě jen kvůli tomu, že se jim tam nechce kvůli prarodičům. Nakonec jsme je nechali doma, s tím, že jdeme sami. Asi do deseti minut přišli, pak se ještě schovávali venku na dvoře a nakonec se odhodlaly přijít až dovnitř. Cesta od nás k prarodičům je přes pole, takže jsme se nemuseli bát, že je něco zajede.

Myslím, že problém je v tom, že je babča s dědou berou jako pokažené stroje, které prostě nefungují, jak by měly. A je potřeba je nějak opravit, jakkoli, protože jedině tak to bude správné. Několikrát jsme jim vysvětlovali, že decka mají svoje přání a potřeby a že mají i svoje povahy, které prostě nemusí korespondovat s těmi jejich. A že taky my máme jiné představy o životě a když se nám zaplevelí zahrádka, tak to sice bude pracnější ten plevel zneškodnit, ale ta práce bude naše a my se na tom "nadřeme" a oni se o to nemusí starat.

Problém je, že oni to prostě uzavřou tím, že buď o tom či onom nic nevíme nebo že jinde to tak funguje, případně nefunguje a nebo že to není normální. A že každej jinej by byl rád! Kdy by mu rodiče chodili okopávat zahrádku. My jsme prostě hloupí a nevíme, o čem je život. A to je příteli 37.

Pak ten problém s tím co by chtěli, to asi sami neví, protože to nedokážou říct. Nebo by chtěli, abychom tam chodili pořád na návštěvu, protože je to přece slušnost. Chodili jsme tam každý týden většinou dvakrát. Teď už na to kašlem, protože se tím akorát stresujeme. A podle mě to ani není normální. na to ona řekne, že zná paní, co chodí za svou matkou každý den! No a co? Taky nemá děcka ani manžela.

O stěhvoání jsme jim říkali, ale to pro ně bylo akorát vyhrožování. To je tam totiž běžná forma komunikace. Přítel už tolikrát slyšel, že si klidně má odejít, protože se údajně jeho matka s otcem bavili, že to stejně prodají. Což nebyla pravda, potvrdil nám to přítelův otec. Přítel jim řekl, že pro něj jsou důležiý jeho děti a já a ne nějaký peníze nebo domy, kterýma se oni pořád ohání. Vždycky je na chvíli klid, ale pak to začne znova.

Jak nad tím přemýšlím, je to fakt zbytečný. Stojí nás to spoustu sil a k ničemu to nevede. To jsou tak ješitný a urážlivý lidi. Navíc vůbec nerespektují osobnosti a přání ostatních lidí. To můžeš milionkrát říkat, děkuji, já už nechci další buchtu - tak si vem - ne, děkuju, fakt si už nedám - ty už si nedáš? - ne děkuju -  tak si vem ty - ne dík, já už nechci - tak si vem, ty už fakt nebudeš? Je toho dost, vem si - ne, díky - pak se přesune na svýho manžela a ten, protože už asi není schopný odolávat, do sebe nacpe ještě další čtyři buchty

Hlavně mě to mrzí kvůli nim, protože si sami přidělávají zbytečný starosti a trápení a jednou třeba zjistí, že jsou sami, mají dva baráky a v bance spoustu peněz, ale je jim to všechno na nic.

Ano, poslední Tvoje slova jsou přesná, odstěhovat se. Nicméně chápu, že to není asi tak jednoduché.

Povím Ti to jinak, také jsem říkala manželovým dětem, aby se šli podívat za babičkou a dědou, pozdravit je, rozloučit se než odejdou apod. , protože kdybych jim to neřekla a občas za nimi tcháni nepřišli sami, tak se ani neviděli.

No a ve výsledku se vše otočilo proti mě, protože já jsem děti očkovala proti tchánům, manžela proti dětem atd.

Myslím, že asi nemusím říkat, že to ani náhodou. Jenže, ono je to jednodušší, svést vlastní neúspěch na někoho jiného. Takže jsem pak došla, i díky dalším událostem, k tomu, že se prostě o nic snažit nebudu, ať si každý dělá co umí a pokud si chceš zachovat ještě nějaké "já", tak bych se na Tvém místě zařídila podobně. Čím míň se budeš angažovat, tím líp pro Tebe.

Mně ze začátku bylo líto, že je to tam celý takový pitomý a nikdo se s nikým nedokáže bavit, ale teď pomalu zjišťuju, proč.

S tím angažováním máš pravdu. Občas to sice je tak, že děcka potřebujou trochu nakopnout (myslím tím popostrčit), když jsou třeba stydlivější, ale pokud k někomu necítí důvěru, nemá cenu je nutit.

Navíc, jim je kolikrát i za těžko vůbec přijít k nám, skoro vždykycky musíme my k nim.

Máš pravdu, Veselko, je to úplně k ničemu, stejně bych to nakonec slízla já a ještě bychom se s přítelem začli hádat mezi sebou. Mamka mi to pořád vtlouká do hlavy, ať si na to dám pozor a raděj vypadnem.

Zajímavý je, že mě děcka zdaví úplně v pohodě. Pořád se se mnou mazlí a když odjíždí domů, nikdy by nezapoměnly říct mi ahoj a chytnout mě aspoň za ruku, když už se nemůžeme obejmout. Takže problém je fakt asi někde jinde než v děckách. Možná i to staříky štve a jsou ještě víc nevrlejší.

Akorát odstěhovat se můžem teď jen k mým rodičům Na nájem v Brně moc nemáme. Ale věřím, že když budem chtít, něco najdem nebo nám něco přijde od cesty.

Jen mě ještě napadá otázka, co říct děckám? Proč se stěhujeme? Samozřejmě bych nechtěla vymýšlet nějaké pohádky, to je zbytečné. Ale jak jim normálně říct, že jdem pryč, protože si nerozumíme s prarodiči?

Už si totiž nerozuměla mamka s ťatkou a tak šli pryč, teď si nebude rozumět taťka s dědou a babičkou, fuj, fuj, je mi z toho zle.

Promiň, že se Tě nejspíš hloupě zeptám. Ale proč byste měli vysvětlovat dětem z jakého důvodu se stěhujete?

Neber to ve zlém, já jsem zastánce toho, aby se s dětmi komunikovalo ve své podstatě jako se sobě rovnými. Nemám ráda věty typu, "seš dítě tak šoupej nohama". Nicméně tohle už se mi zdá celkem přitažený za vlasy a sama za sebe nevidím jediný důvod proč bych něco takového měla dětem vysvětlovat. Prostě se stěhujete, to je přeci normální, že se lidé stěhuji.

No, normální to sice je, ale když bydlíme v baráku, který má dvě patra a zahrádku a je tam místo pro všechny a stěhovali bychom se do malého bytu nebo k našim, kde bychom měli kuchyň, ložnici a jeden pokoj, tak to asi nějaký vysvětlení potřebuje, ne? Normálně se člověk nestěhuje z velkýho domu k někomu do podnájmu.

Jinak bych to taky neřešila, ale ony by se děcka stejně zaptaly, proč jdem pryč. Protože je to tady moc velký?

V tomhle bych prostě nic nevysvětlovala. Maximálně bych na otázku "proč", řekla protože jsme chtěli.

Jak víme, děti nejsou hloupé, takže jim to nejspíš dojde a vysvětlování fakt není potřeba. A když budeme v pohodě my dva, tak oni snad taky.

No, chvíli to stejně bude trvat, protože přítel už se k tomu děsně dlouho rozhoupává. Ale já tam fakt bydlet nechci a jak začne to jaro a zahrádka, honem rychle mu to dojde, že je zbytečný zůstávat.

jeho rodice vam rikaji jak se mate chovat nebo ze se chovete spatne?

v tom bude asi ten problem, vysvetlete jim ze uz nejste male deti a oni vam nemaji co rikat

Párku, to fakt nejde. Je to úplně zbytečný. Zkoušeli jsme to tisíckrát. Nemusíte dělat tohle, my to zvládnem, nemusíte se o to starat, my se postaráme sami a tak dále. A ona stejně pořád bude chodit a okopávat a ještě se bude tvářit, že to nedělá a když ji utvrdíme, že to víme, že dělá, tak zase dělá, že to je pro naše dobro a nebo že jsme nekompetentní vykonávat starání se o zahrádku, protože ona to ví nejlíp a my bychom to udělali blbě

Jediný, čeho se nám podařilo dosáhnout je, že už nám na klice nevysívá polívka a obědy

Myslím, že jediná možnsot je se odstěhovat, tím jediným jim asi můžeme dát na jevo, že jsme dospělí a umíme se o sebe postarat i bez nich.

Možná potřebuje pocit potřebnosti, užitečnosti i když to nedokáže ukázat jinak, než svým netaktním způsobem. Za sebe - dopřála bych jí tu radost kolem zahrádky a pochválila práci. Fajn, že už nevisí jídlo na klice, to už je zásadní věc a jak vidno, u takových dokáže ustoupit. Chce to postupovat pomalu, s citem vzhledem k její povaze. Možná jsem naivní, ale s trochou tolerance a ústupků na obou stranách by to mohlo časem jít.

Jiná věc jsou děti. Pokud nejsou vítány s babičkovskou vřelostí, nelze od nich očekávat spontaneitu a radost ze setkání. Třeba by se dalo tohle téma nenápadně a s citem probrat při společné práci na zahrádce, co myslíš?

Na její útoky, "co jsme zase udělali špatně" by možná stačilo zareagovat smírně, pokývat, že o tom budete přemýšlet, že by to možná šlo jinak a podobně … prostě mírnit ostří.

 Jak Tě tady tak čtu, myslím, že Ty bys to mohla zvládnout i bez stěhování.

Baru, já jsem si myslela, že to zvládnu, ale teď už si tím vůbec nejsem jistá.

Chápu, že potřebuje být užitečná, ale zahrádku a pole má svou, takže naši může nechat být. Už jsme ji o to několikrát prosili. Dokonce jsme se domluvili, že se přijdeme zeptat, když nebudeme vědět. Ona nám slíbila, že tam nic dělat nebude. Když jsme pak jednou přišli z práce, bylo to tam aspoň popráškovaný, když už nic jinýho nebylo potřeba. A to bylo fakt tak tři dny potom, co jsme si všichni sedli a řekli si, že bychom byli rádi kdyby to bylo tak a tak. Pak byla zima, takže nic. Teď před jarem se s ní přítel v neděli domluvil, že si přijde ve středu pro slepičáky na pohnojení. A v úterý už to bylo pohnojené.

Já bych i byla snad schopná zkousnout to, že tam bude pořád něco šušnit, ale bez výčitek na naši hlavu. Když chceš, dělej si tam co chceš, ale nám pak nevyčítej, že s tím máš práci a my ti za to nejsme vděční. To už tady taky bylo. Dřív tam chodila pořád, ale jak nám spadlo jedno rajče na zem, už to byla katastrofa, že se nestaráme, máme tam popadaný rajčata a je tam bordel.

Snažili jsme se být i milí, zytečně nevyjíždět, ale za prvé je to teda pěknej záběr na psychiku a za druhé mi přijde, že to taky není moc co platný. Jídlo se přestalo objevovat až když jí to řekl její manžel. Počítám, že se u toho pěkně zhádali. Na nás prostě nereaguje. Mám pocit, že nás prostě nebere jako dospělý.

Věřila jsem tomu, že když se budem snažit být milí a nebudeme se zbytečně čílit a cítit se ublíženě, bude to dobrý. Ale už se mi abych pravdu řekla nechce být milá. To je ten zásadní problém. Navíc si všechno moc beru a kolikrát kvůli tomu brečím. Vím, že je to zbytečný, ale zatím to jinak nedávám. Vím, je to tím, že moje seběvědomí není úplně v pořádku, a tak mám často pocit, že se na mě někdo snaží útočit. Říkám si ale, proč se takhle stresovat? Nejsem si jistá, jestli se chci ještě snažit. Pořád ve mně zůstává kousek toho "nevzdávej to", ale zmenšuje se.

Vosliku, stehovat se k vasim by bylo asi silenstvi. Ono to dvougeneracni bydleni vyzaduje hodne oboustranne tolerance. Jak sama vidis, tak ta vetsinou chybi. Chapu, ze se vam nechce opoustet dum.
Jak jsem ale vyrozumnela, mozna uz i prvni manzelstvi tveho pritele prave na tom ztroskotalo, anebo to byl jeden z duvodu k rozvodu. Co na to rika pritel? Taky to tak vidi? Mozna by jste meli vymezit hranice, jak dalece si nechate od rodicu mluvit do zivota.
Musite si oba rozmyslet, co chcete, protoze jiste budete planovat i vlastni deti a nebudete chtit je vychovavat v tomhle napeti. Nemate to lehke. Ono se kazdem dobre radi, kdyz v te situaci sam neni.
Takze ja ti moc radit nebudu ale zato ti budu drzet palce!!

Ano, Lištičko, u našich by to nebylo pohádkový, ale s nima se umím domluvit. Je pravda, že člověk má raději svůj klid a svoje nastavení domácnosti bez ohledu na jiné. Ale jsou věci, na kterých se jde domluvit. A koneckonců v bytě člověk taky není úplně mimo od sousedů.

První manželství nevyšlo, protože si ti dva nerozuměli a přišli na to bohužel pozdě. K celkové nepěkné situaci přispěla hodně i přítele maminka, ale nebýt jí, nejspíš jim to vydrží jen o chvíli dýl.

Je asi pravda, že se moc vymezit neumíme. I když se nějakým způsobem snažíme. Přítel si málo věří, protože jak je asi vidno, výchova ho k tomu přivedla. To je jeho velký úkol, najít si opravdu sám sebe bez výčitek a ohledů, co by na to naši. V podstatě se tváří, že mu nemají co kecat do života, ale je jimi ovlivněný. Akorát se nepřizpůsobuje, ale naopak je skoro ve druhém extrému, "všechno co naši říkají a dělají je pitomost. "

Děti chceme a mně se nechce vychovávat je v tom domě. Možná hlavně proto, že mám pořád pocit, jako bych tam byla nechtěná nebo naobtíž nebo že sama toho mám málo a oni mají všechno, takže jim mám být patřičně vděčná. Taky se bojím toho, že třeba počítají s tím, že budeme mít děti - konečně ty pořádný vnoučata. Ale já si nejsem jistá, jestli vůbec děti mít budu.

Děkuju ti ale za reakce. Alespoň mě potěšily Teď si to budu muset sesumírovat sama. A díky tak za palce!

Tak když už jsem si tu postěžovala, podělím se s vámi i o další vývoj. V květnu se stěhujeme. Možná jsme moc velcí cíťové a určitě taky děláme v životě spoustu chyb, ale zůstávat tady už nechceme. Po včerejší zprávě, že děcka sem jet nechcou, že se jim tady prý nelíbí, už ani nebudu mít výčitky svědomí. Minule to bylo u prarodičů dost děsný a my jsme se pak ještě s přítelem kvůli tomu chytli, takže chápu, že po předchozích zkušenostech s jejich dnes už rozvedenými rodiči, se jim sem nechce.

Přítel jim vzkázal, že je už do ničeho nutit nebude, že za babčou a za dědou nemusí. Tak jen doufám, že je to přesvědčí.

Přítelovi rodiče to zatím neví, že se stěhujeme. Chceme jim to říct max dva týdny před stěhováním, protože by byli ještě schopní nám sem uraženě chodit a dělat scény.

Díky za vaše názory.

Voslíku, jak to tak čtu, bude to asi nejlepší řešení, přece si kv. nim nenecháte "rozložit" Váš vztah!  A i ty děti když samy nechtějí…s některými lidmi se prostě slušně domluvit nelze a pořád si jedou po své koleji a neohlíží se, co za sebou nechávají. Vydechnete si jistě všichni, tomu věřím. Tak hodně sil a štěstíčka v novém bydlišti! A klidně jim to řekněte i později, než 2 týdny před tím - pokud by to tedy neměli z čeho "poznat"že se k tomu schyluje.

No, taky si říkám, že to říct raději ještě později Já jsem taková, že si veškerou vinu vztahuju na sebe. Už jsem si málem dělala seznam, kdy jsem na děcka byla nepříjemná a jestli jim to mohlo vadit tak, že by kvůli tomu teď nechtěli přijet. Když se nad tím ale zamyslím, tak mi z toho vychází, že kvůli tomu to není, protože namazlení jsou na mně pořád, i když jim někdy důrazně řeknu, že něco nemají dělat. Kdežto když malou babička třeba jen ze srandy polechtá, tak je vidět, že je jí to nepřijemné, otočí se k ní zády a dělá, že ji nevidí. No a když pak na sebe mluvíme s přítelem zostra a nepodaří se nám to před děckama zmaskovat, tak to je pak taky na nic.

Díky Leňo za přání a povzbuzení

Tak v tom poznávám mnoho žen - vč. sebe - v tom sebeobviňování. Jsme už holt takové, ale pokaždé (nebo spíš málokdy) si to ti ostatní zaslouží. Neviň sebe, Ty přece děláš, co můžeš! Drž se.

Řekla bych, že máš výhodu, že Tvůj partner stojí při Tobě a jeho děti vlastně taky. Proto nemáš důvod k sebeobviňování. Přeju hodně lásky v novém domově, kde už nebudeš muset řešit něco, co je jaksi navíc. Co mezi Vás vstupuje nezváno a kde jaké si to uděláte, takové to budete mít.

Díky, Barčo. Máš pravdu, to je opravdu veliká výhoda, že přítel stojí při mně a děcka vlastně taky. Člověk si to někdy neuvědomí a pořád je mu to málo. Při tom je to vlastně nejdůležitější. Všechno ostatní se pak dá domluvit.

Voslíku, je to dobře a podle mě by to měla být i samozřejmost! Tak hodně síly ještě jednou, já valím na konzultaci vyslechnout si od ortopeda "ortel", ale to sem nepatří.

Přeji všem hezký den a mnoho pochopení a podpory nejen od  Vašich nejbližších.