Téma: Nevděný otec - nerozumíme si a chce mě nechat vyšetřit psychologem

Ahoj, to máme podobné, ale mě nikdo za povahu doma nenadával, spíše byly takové milé obavy o to, jaké to se mnou jednou bude…

Podívej, buď za každou cenu svá, taťka si na tobě možná řeší své mindráky, možná to bere, jako své selhání a je tím frustrovaný…

To vše je ale jeho věc, jeho chyba - ne tvoje!

Hlavně neměj zbytečné pocity viny, i když chápu, že on ti je dost možná vyvolává.

Možná to bere moc podle sebe a nemá pochopení pro introverty - ale opět, to je jeho problém a ne tvůj.

Nepíšeš o mamce - ona mu na to nic neříká? Ona tě respektuje takovou, jaká jsi?

Děkuju moc za tak povzbuzující komentář! Mamka mě bere takovou jaká jsem, protože prý byla dřív taky taková. Většinou je to ona, kdo to mezi mnou a taťkou urovnává.

Občas mi přijde, že to jsou taky jenom obavy jak to se mnou bude, ale milé mi zrovna nepřipadají.

Tomu rozumím, musí to být pro tebe stresující a jak jsem už psala, může to vyvolávat pocity viny, což je velmi zákeřná věc. Popravdě, jediný, kdo by měl jít k psychologovi, je tvůj otec - aby tě netrápil a aby pochopil, že je v pořádku, že jsi taková, jaká jsi.

Je skvělý, že tě mamka bere, napadlo mě, kdybys jí řekla o svých pocitech, které máš z otcova chování - je možný, že mamka ani neví, jak moc tě to trápí.

Kdybys jí to objasnila, mohla by si ona promluvit s otcem a říct mu, jak tě to trápí.

Taťka si asi myslí, že extrovert - možná si myslí, že on sám - je to nejlepší na světe a jiná možnost neexistuje… Jenže lidi jsou různí a nelze někoho trýznit jen pro to, že nevyhovuje jeho představě.

Navrhni taťkovi, že půjdete k psychologovi oba. Že ho vidíš jako součást problému. A když bude namítat, že on blázen není, trvej se sebevědomým úsměvem na svém, jako královna. Vždyť na kom jiném bys měla trénovat roli královny než nejdříve na svých nejbližších? Na taťkovi. To by taťka měl pochopit. Nehroť to, spíše si ho s úsměvem dobírej, logicky vysvětluj. Trénuješ přeci roli královny. Pravda je na tvé straně, on skutečně JE součástí problému.

A psycholog, když už nic jiného, alespoň poskytne pohled nezúčastněné strany, což bude prospěšné.

Zatím vypadá, že to objednání k psycholožce bylo jen vyhrožování, ale začíná mi to připadat jako jediné řešení… Děkuju za tipy jak se s tím vypořádat

A jaký je jinak tvůj tatínek? Dotáhl to sam ve svém životě daleko, ma prestižní povolání, je král ve společnosti a ma spoustu kamarádů?

Ano, taťka dokonalej příklad charismatického, úspěšného člověka

Takže si sam o sobě mysli, ze je král a ze ho všichni musí nasledovat? A čím je, primář nemocnice?

Ještě mě napadá metoda RUŠ. Vlastní zkušenost nemám, ale na emiminku si to holky vesměs chválí…

https://www.emimino.cz/diskuse/metoda-rus-243291/

Je to asi dost drahý, ale taťka to zaplatí, vždyť co by neudělal král pro svou princeznu. Jde o to, aby dostal od odborníka potvrzeno, že ten problém způsobuje i on a dal pokoj. Nu a když ti navíc terapeut pomůže nahlédnout do svého nitra, bude to jenom plus, vždyť proto jsme tu na světe, abychom se poznávali.

https://metodarus.cz/cz/vyber-terapeuta/

Tady je autor Nejedlý, v pořadu Show Jana Krause:

https://www.youtube.com/watch?v=shYa9v6ybEw

Lucy, k tomu psychologovi klidně jdi.

Ty jsi totiž ve velmi těžké situaci a bylo by dobře, kdyby ti s í někdo pomohl.

Hrozí ti totiž to riziko, že tvůj táta, byť tě má dozajista rád  a myslí to s tebou dobře, ti právě zadělává na problémy, se kterými se budeš později vyrovnávat mnoho let. Problémy se sebepřijetím, pocity méněcennosti, pocitem, že si něčí lásku musíš nějak zasloužit - a pod.

Podle mě je nesmysl uvažovat o tom, čím tátu potěšit.  

A nesnaž se být kvůli tátovi někým/něčím, kdo/co nejsi.

Tvoje "práce" je poznat kdo jsi doopravdy a naučit se stát si za tím, stát si sama za sebou, být se sebou spokojená, najít si svoje místo v životě. Ne být tím, čím tě chce mít táta a žít život, jaký by ti on chtěl přidělit. A o tohle bys teď měla usilovat bez ohledu na to, jestli to tátu potěší nebo ne, a bez ohledu na to, že on by chtěl něco jiného.

Jeho "práce" zase je naučit tě brát takovou jaká jsi. A to je jeho věc, s tím mu nepomůžeš - a nebudu lhát, může to trvat dlouhá léta a jsou i rodiče s dětmi, kteří s tím bojují celoživotně. Ty můžeš leda být trpělivá a věřit, že jednou mu to všechno docvakne.

Ale nelze žít spokojeně s tím, že se budeš jen snažit "hrát roli", kterou ti napsal někdo jiný - i kdyby to myslel sebelíp.

Čili moje rada je - je ti patnáct, za chvíli budeš dospělá. Pomalu přestaň myslet na to, co by chtěl taťka a mysli na to, co chceš ty a za tím si stůj. A k psychlogovi klidně zajdi a promluv si s ním o tom, jak žít vedle autoritativního rodiče a nenechat se tím semlít a jak si ustát to, že jsi někdo jiný než by on chtěl.

Děkuju za tak povzbuzující odpověď! Tohle mi občas říká i mamka, jenže pak se taťka zase přiřítí s tím, že jsem pořád zamlklá a chovám se nemožně, a celá její snaha mi tohle vštípit do hlavy je v háji