Téma: Věra Čáslavská - moje hrdinka!

23.8. 2018.

Přišla jsem domů a uzřela skvělý dokument v televizi - Věra 68. Je z doby, kdy se paní Čáslavska zvedla ze dna a začala být znovu soukromě i veřejně aktivní.

29.8. 2016

Jedu na kontrolu k hematologovi. Je horko, v autobusu cítím zvláštní stařeckou vůni a nebezpečnou tíži na duši. Už vím, co znamená, ale ne vždy přesně vím, koho se týká. Znamená úmrtí a cítila jsem, že to bude sakra velké. Běželo mi hlavou, že bude hodně lidí plakat a že to bude patrně velmi významná osobnost.

30.8 2016 - má předtucha eskaluje a uklidní se až když čtu mrazivé řádky "Zemřela Věra Čáslavská"…

Moje hrdinka umřela…

Znovu si pročítám její rozhovory z doby, kdy již trpěla nejzákeřnější formou rakoviny - slinivkou břišní. Byla se svou smrtí obdivuhodně smířená a popravdě si myslím, že její náhlá smrt nemohla ani jinak přijít. Zemřela v den, kdy šla na kontrolu, zkrátka šla do nemocnice a už se z ní nevrátila. Myslím, že ona díky silné vůlí dokázala přežít s touto diagnozou tak dlouho a že smrt nebyla postupná, ale náhlá právě kvůli její vůli. Mám pocit, že jinak by nad ní rakovina nemohla zvítězit, než když využila vhodné chvilky.

Vím, že měla určité nadpřirozené schopnosti a věřím, že dodrží to, co říkala - že se bude dívat z obláčků na olympiádu v roce 2020. A věřím, že někomu z našich přičaruje medaili.

V době těžké nemoci prokázala nevídanou sílu, snažila se být na veřejnosti a nosila si v batůžku infuzi. Zkusila, co mohla, ale sama v jednom z posledních rozhovorů přiznala, že "svítila" - tedy, že měla rozseté nádory po břiše. I přes toto strašné příkoří se držela s hlavou vztyčenou a s nebývalým optimismem.

Je mi do pláče, že tato úžasná sportovkyně, milující máma a babička, výborný člověk, který je mi morálním vzorem, navždy odešel.

Věra je mým vzorem i stran deprese - měla ji víc, jak 10 let, protože jako láskyplná máma nesnesla odnětí svobody svého syna. A přesto se nevzdala a byla schopná se zvednout ze dna. Když budu mít jakoukoliv krizi, vzpomenu na ni a nedám se!

Psala jsem v jednom ze svých článků o lidech, kterým jsem chtěla napsat a nenapsala - a oni zemřeli. I jí jsem chtěla napsat… a samozřejmě nenapsala. Lituji toho, protože věřím, že ona by mi odpověděla. Moc jsem na ni myslela a chtěla ji v nemoci podpořit.

23.8 2018 - vracím se k úvodu, čili k dokumentu a fenomenální znovuzrozené Věře. Znovu žasnu nad její lidskostí, morálkou, čistotou, silou a bojovností… Běží mi hlavou, kolik lidí si o sobě myslí, aniž by k tomu měli pádný důvod a oproti tomu Věra, která se setkala s Dalajlámou, Stouny, dostala řád od samotného japonského císaře a samurajský meč, kterou zbožňovali jak Japonci, tak Mexičani, přesto zůstala nohama na zemi, svá, pokorná a úžasná.

30.8 to bude dva roky, kdy odešla. Zapalte za ni svíčku a obdivujte se té její krásné duši.