Téma: Přítelkyně vůbec nežárlí - je to normální?

Občas nechápu … vztah funguje na 100% a měla by žárlit? Proč? Žárlila když měla důvod, ale když nemá?

První, co mě napadlo, bylo - Ty si na TOHLE vážně stěžuješ?? Bys měl být spíš rád!

Buď rád, že nežárlí a když vám vztah funguje, tak nevidím žádný důvod.

Možná už je tak daleko a tak vyspělá, že přišla na to, že žárlivost stejně ničemu nepomůže.  

Já jsem na to taky přišla poměrně brzy a hodně mi to usnadnilo život.  

Jak už bylo psáno výše, pokud nemá důvod, proč by dělala "scény ".  

Máte pravdu no, ono je to taky asi tím, že moje okolí je dost žárlivé, tak jse zvyklý, že přítelkyně kamarádů dost žárlí no… 

Je pravda, že já kamkoliv jdu sám, což sice není až tak často, ale nikdy se neptá na holky co tam byly, nic, jen jestli jsem se bavil apod…

Vážím si toho to joo, ale zaráží mě to někdy no, hlavně když jsem ji popíchnul jestli žárlí na kolegyně v nové práci, tak řekla, že je to moje rozhodnutí, že mi v ničem bránt nebude… Tak to na mě zapůsobilo, že je jí vlastně jedno, kdybych si našel jinou, ale jinak říká jak je maximálně spokojená.

Není  ji to jedno, ale je to holka šikovná a ví, že by ze sebe udělala takovými otázkami  fuchtli.

Opět pěkné téma: Všichni řeší, zda žárlit, nebo nežárlit. Ale věc má jádro, jako obvykle, v něčem jiném.

Chtěl bych k tomu, protože žárlivost považuji za dost závažné téma, něco podotknout do diskuse.

Žárlivost není jakýsi samostatný fenomén, že ho někdo má nebo nemá, nebo dokonce, že by žárlivost měla být příznakem té opravdové a velké lásky.

Příčina žárlivosti je v těžkém komplexu méněcennosti a nevyzrálosti žárlivce. Příčina je i v nepochopení toho co je vlastně láska. (Již jsem o tom na MS psal několikrát.) Mám obavy, že velká část populace má ke svému partneru, či manželovi zpočátku vztah hlavně sexuální, který pak z nedostatku skutečných hodnot, se transformuje pouze na vztah převážně majetnický.

Cituji jednu postiženou dámu: „Investovala jsem do něj spoustu času, obětovala mu mládí, co jsem mohla mít jiných a lepších, vychovala jsem si ho, a teď mně ho má sebrat jiná? Nakonec mám na něj papíry. “

Žárlivost je teda strach ze ztráty majetku, strach ze samoty, strach ze ztráty hmotného zabezpečení sebe a případně dětí, strach plynoucí ze své nedostatečné kvality, a v neposlední řadě strach z toho, co řeknou sousedi a celý komplex dalších pocitů založených na strachu.

Takovéto vztahy se často rozpadají, protože byly založeny na falešných základech a ne na skutečné lásce a teda skutečně kvalitním vztahem nikdy nebyly.

Včera jsem byla na přednášce p. Adamcové, narodila se jako mystik a krásně to tam popsala.  

Že lidé, zatím ještě žijící ve třetí dimenzi pokládají lásku za vlastnictví.. já ho miluji a chci ho mít pro sebe. Taková egoistická láska, myslíme více na sebe než na partnera, ale láska v páté dimenzi je jiná.  

Já ho miluji, ale pokud on bude štastný s jinou, budu se radovat, protože ho miluji a chci jeho dobro.  

Ještě na takovu lásku nejsme připraveni, ale jednou budeme.  

Buď rád, že tvoje přítelkyně nežárlí. Co by za to dali jiní muži.

Tohle jsem zde na MS, již psal.

Po staletí se traduje, že kdo nežárli, ten nemiluje. Jenže tohle tvrzení je pouhý mýtus. Žárlivost je jako rakovina. Postupně, ale důkladně rozloží a zničí partnerský vztah.  

    Jé, já měla v deníčku ze střední od kamarádky nasáno: Kdo nežárlí, nemiluje, ale nic se nemá přehánět!