Téma: Nevyzpytatelné jsou cesty vztahů aneb potřeba se vykecat a vyslechnout zkušenosti starších.

Nazdárek,

hned na začátku radši napíšu, že si ani nejsem jistý zda položím nějaký dotaz, ale rozhodně bych si rád s někým vyměnil názor, respektive koukl na cizí náhled, protože i když vím co mám dělat, respektive co bych chtěl, jsou chvilky kdy si tím nejsem dvakrát jistý a kdy pochybuji o broučí nesmrtelnosti.

Jsem, respektive byl jsem (už jsem se naučil docela ovládat), strašně žárlivý. Úplně první vztah, který jsem měl trval dva roky, byl jsem strašlivě zamilovaný (jak to bývá s první láskou) a po dvou letech to vlastně skončilo její nevěrou s mým kamarádem. Od té doby si nesu podivný cejch, kterého jsem se zbavil po poměrně dlouhé době (na můj vkus) a trpěl jsem tím, že jsem zásadně holkám nevěřil. Takže jsem pak přeskakoval z holky na holku, dokud mne to nepřestalo bavit a opět se nepokusil o dlouhodobý vztah. Ve dvaceti jsem strávil dva roky se ženou, která ke třicítce neměla daleko a doufal jsem, že by byla tak nějak víc v pohodě. Byla… Byla tak moc hodná, zamilovaná, laskavá… až to bylo špatně.

Jako bych nevěděl co chci, radši jsem ji opustil (už byla vě věku kdy pomýšlela na děti, a vzhledem k její nemoci měla na čase, byť byla ochotná podle všeho se té myšlenky vzdát), takže jsem k ní nebyl moc hezký, snažil jsem se aby nebyla smutná a aby mne spíše nesnášela a mohla jít tak nějak dál s tím, že si najde někoho s kým by to dítko mít mohla, zatímco já tak nějak proplouval volnými vztahy (sex, drogy a rock´n´roll).

Myslím, že jsem měl víc partnerek, než by mi možná bylo milé, když se nad tím zamyslím… na druhou stranu jsem byl takový požitkář, člověk žijící okamžikem a pudy, že jsem se nějakou žárlivostí nemusel zabývat, protože jsem nikoho v podstatě neměl.  Vím, že je to hloupé, ale myslím si, že jsem si strašně dlouho nesl tu první "zradu", byť se omlouvala a já zarytě neodpustil, a tak to bylo natolik snažší být úplným volnomyšlenkářem, že mi to v podstatě zničilo i ten druhý vztah. Přistihl jsem se, že tak nějak podvědomně skoro vyžaduji aby ženská byla potvora, přičemž netuším, kde zrovna tato potřeba pramení (vzhledem k mým dominantním tužbám).

Teď jsem v podstatě ve třetím vážném vztahu, který je zase přetočený a já si přijdu absolutně zmatený (což jste po těch blábolech výše asi taky, pokud jste se dostali až sem ).

Poznal jsem ženu, krásnou, chytrou, sebevědomou, s cíli a mnoha společnými zájmy. Jsme si tak podobní, a zároveň tak daleko od sebe (přítelkyně hyper extrovert, a já zase pro změnu sklouzávám k melancholii a introvertnímu chování), až nám to přišlo fascinující. Byli jsme tak zamilovaní, divocí a bez hranic, že jsme se sestěhovali po třech týdnech, a po dvou měsících jsme zamířili do jiného města. V čem jsme se podobali nejvíce byla volnost, sebevědomí, absolutně nepuritánské smýšlení a společné názory na svět a také mě to na ní nejvíce přitahovalo.

Fakt, že si přítelkyni nemůžu trvale svázat, že je svá, úplně individuální, provokatérka a svým způsobem strašná mrcha, když chce, mi připadá jako dobrý ukazatel mně ideálního partnera, protože mi byla podobná (nebo se mi zdála).

Jsme spolu rok (téměř), a oba jsem se vzájemně posunuli rychle kupředu v mnoha směrech (práce, cíle, uvažování nad mnoha jinými podniky, názorech.), jen jedno se trochu změnilo. Počáteční absolutní zamilovanost je tytam, a už se milujeme trochu jinak. Střízlivěji, což by nebyl vlastně problém, kdybych se neprobudil, a nezjistil, že jsme se změnili. Přítelkyně se zklidnila a začala z toho být nešťastná, měla pocit, že je přeci jenom nějak svázaná a to úplně odporuje její povaze. Při stavu, kdy byla opravdu stejně animální jako já, jsem skončil možná hůř (pro mne), protože já se zklidnil a přestal jsem mít tu potřebu tak silnou aby mně to nutilo utíkat za každou sukní (pořád rád kouknu, pořád mívám spoustu myšlenek a chutí, ale nechtěl jsem rozbít nic, o čem víme, že by mohlo skvěle fungovat. Oba v sobě vidíme ideálního partnera proto, co pro sebe znamenáme, stojíme nohama na zemi, ale ne nutně, neumím si představit lepší protějšek, a tam je zdá se kámen úrazů.

Zjistili jsme, že jsem na sebe nalepení, že už nejsme dva, ale jeden, přičemž každý chce svůj prostor. Já sklouznul k tomu, že se ze mně stal ve vztahu Good Goodman a ona byla frustrovaná. Začali jsme se dohadovat, chytat ponorky a vůbec řešit každou pitomost.

Nakonec jsme došli k tomu, že bylo špatně takto srůst, protože to zároveň srazilo i nás samotné v očích toho druhého. Problém je, že byť jsme oba hodně náruživí lidé a já jsem po rocích přemáhání velice tolerantní (občas se zdá, že jde snad o nymfomanii, ale není to tak, jen sex oba vidíme dvojí - buď se opravdu milujeme, nebo jde jen o hraní si, chvilkový požitek, něco jako zákusek, ke kterému se člověk už většinou nevrátí…), stále jsem skončil s tím, že se mně osobně chutě cizí slečny snížili, zatímco přítelkyně zůstala v podstatě tam kde byla. (A nemyslím si, že to má co dočinění s věkem, byť je o dva roky mladší, je myšlenkově opravdu jinde než její vrstevnice, za což jsem neskonale vděčný).

Se svou tolerancí jsme se domluvili na tom, že kdyby jeden z nás narazil na někoho, kým by byl chvilkově fascinován a mělo by k něčemu dojít, nebude se z toho dělat žádná věda, k něvěrám prostě dřív nebo později dojde, člověk tak není dvakrát stavěný být po celý život věrný (alespoň v této filozofii žiji). Podmínkou je jen fakt, že se tomu vyhneme pokud budeme cítit, že je to špatně a mohli bychom kromě chtíče cítit i něco jiného. Na tom trvala Tereza.

O té doby jsou bouřkový mračna a podivná hluchá místa pryč. Zase začínáme být spíše dva spolu, než jednou jedinou osobou, podnikáme spolu věci o to intenzivněji a tak nějak se snažíme působit živěji na toho druhého. Vlastně jako bychom se tak nějak zamilovali znovu s vědomím, že chceme zůstat spolu, i když má teď přítelkyně v podstatě volnou ruku (jen díky tomu pocitu, že může aniž by to vyhledávala, je vlastně mnohem šťastnější) a já také i když s menší osobní krizí.

Myslel jsem, že jsem se žárlivosti zbavil, zaobalil se viděním, že všichni mají být nesvázaní a že na nevěře čistě z pudového chtíče není nic špatného, ale jen ta myšlenka, působí jako bodnutí nože. Pokaždé si vzpomenu na první blbou zkušenost a nemám chuť pak flirtovat ani já i když to mám vlastně rád a občas bych to ve skrytu duše i uvítal. Ne že bych přítelkyni nevěřil, ale působí to na mne jako strašák ve skříni. O ješitnosti ani nemluvím. Možná to je tím, že jsme o tom začali mluvit ani po necelém roce, což mne trochu zklamalo, zase na druhou stranu lepší dříve, než třeba po letech, nebo dětech… Jak se občas stává

A co dělat? Stojím ve vnitřním boji, kdy ke mně mluví vlastní přesvědčení o potřebě nezávislosti, nějaké společenské konvence a tendence ženským nevěřit, protože se se mnou táhne mnoho let starý mindrák. Věřím, že pokud bych se dostal s vědomím tam, kde jsem býval, bylo by to v pořádku. Jestli ne, budu trpět. Poté i přítelkyně. Je to zvláštní stav a touha chtít trávit třeba celý život vedle své spřízněné duše, milovat ji, chránit ji, plánovat, dohadovat se a dělat vůbec všechno co se při společné cestě dělat dá, a na druhou stranu stejně stále toužit i po dalším kontaktu kvůli novotě, nebo jen tělesné přitažlivosti, kvůli chtíči a okamžiku, protože jsme požitkáři co mají občas rádi nové hračky…