Tak to je strašné, co s těma babama je?

Asi nějaké erekce na slunci Julčo

  Tu erekci bych hledala jinde. Slunce může mít tak maximálně erupci. Ale je to sviňačinka co se děje, začínám věřit tomu, že se ženské nudí a tak vymýšlejí. Něco na tom vtipu o řetězu bude.....

Jirko, je to smutné, co musíte doma řešit. Máte k rodině zodpovědnost a Vaše žena ne, jinak by takto nemluvila. Žili jste v klidu, v pohodě a najednou se zakoukala do nějakého chlapa? No, měla všechno, hodného manžela, jistotu, tak se jí zachtělo něco nového. Připomeňte jí pohádku o "Zlaté rybce", aby tak neskončila. Myslím, že i vaše trpělivost má své meze.

 Přemýšlím, co poradit..... a nic nenacházím. V tématech bys našel více podobných příběhů plných zoufalství a beznaděje. Zkus zalistovat a přečíst diskuze, třeba  Ti některá rada "padne". Ale těžko uleví...

Ne ne ne a ne, nebudu reagovat, jinak bych na dresu Tvé ženy vrhal nože... Člověk se snaží a ještě mu to je pak házeno pod nohy...  

Jak říká Barča, nic mě taky nenapadá a to se na to dívám z pozice podobné Tobě, jen mírně odlišné. Naprosto Tě chápu není to ani černé ani bílé, prostě šedé a na prd.

Já to vidím tak, že tomu je třeba asi dát nějaký čas, ikdyž vím, že se to velmi špatně snáší, proto ne moc dlouho a pokud se to nebude lepšit, tak nezbývá než udělat radikální řez, který bude bílý nebo černý. Je to blbé, ale žít v nejistotě a hlavně s pocitem, že se o vlastní ženu s někým dělím je naprosto zničující. Věř mi, já už takhle žiju skoro 3/4 roku.

Na druhou stranu z toho co jsi napsal, se mi zdá, že tvoje žena jěště chce, tak snad to dopadne dobře, nicméně už bude vaše manželství jednou pro vždy poznamenané a ten brouček bude v Tobě pořád hlodat.

  Právě, ten brouk tam bude pořád a na autopilota nemůžeš jet furt.

Ahoj i ja se potykam s podobnym problemem a muzu jen souhlasit a konstatovat ze navrat spet nemusi bit to co pred tim. Hledal bych novou sanci. Pokat se clovek vraci spet do vstahu pred tim muze mu to znicit budoucnost. Ja se na to zacinam divat pozitivne a vim ze na to nejsem sam a tento problem netrapi jen mne. Hlavu vzhuru, neohlizet se a jit vpred. Vse pak udela cas sam.

Díky všem za podporu, ale není to samozřejmě jen vina manželky, jsme spolu 19let a za tu dobu se prostě šance na nové vztahy vyskytnou a ne vždy dokáže ten druhý odolat - síla něčeho nového krásného je veliká. A když se to pak potká s krizí ve vztahu, tak je na neštěstí zaděláno - a já si uvědomil, že jsem ve skutečnosti asi nebyl poslední rok(y? ) úplně nejpozornější manžel - bral jsem ji moc jako samozřejmost.

Řešení u každé takovéto situace je silně individuální, nicméně mně nejvíc pomohla rada Davida - prostě to rozseknout (i když jsem si to někde v podvědomí uvědomoval, tohle byl ten impulz, který mi ukázal směr, kterým jít). A nepomohlo to jen v posunu situace u nás, ale hlavně v tom, abych si ujasnil já sám, co a jak a šel si zatím. Nejhorší bylo smířit se s tím, že můžu přijít o vše, ale čím víc jsem si to probíral, tím víc mi bylo jasnější, že když to nechám dlouhodobě plynout, tak se situace pro mě může leda spíš zhoršovat - jejich vztah bude nabírat na intenzitě, kdežto já z toho budu na nervy a tím půjde náš vztah dál k ledu. A musel jsem si najít eventuelní nový smysl života - v mém případě staronový, a to naše děti - bylo by sice peklo je vídávat třeba jen jednou za čtrnáct dní a pak zas čekat, ale pořád by to stálo za to - pro těch pár okamžiků žít a nějakým způsobem fungovat.

Vsadil jsem tedy vše a vysvětlil manželce, že já takhle dál fungovat nemůžu a pokud nedokáže vztah s tím druhým skoncovat, tak odejdu já. Zkraje to moc nezabralo, bylo vidět že se s tím opravdu hodně pere, ale pořád se nedokázala rozhodnout, nechtěla se vzdát ani jednoho. Zlom nastal, když jsem jí řekl, že je mi to opravdu moc líto, ale že se příští týden odstěhuju. I když mi neslíbila, že to s ním skončí, bylo vidět, že si uvědomila, že to myslím smrtelně vážně a že ona o mě opravdu přijít nechce.

Vyhráno každopádně ještě není - je na ní vidět, že úplně rozhodnutá pořád není, nicméně věřím, že se o to, co po ní žádám, opravdu pokusí a mně se hodně ulevilo - tím že jsem se dokázal pevně rozhodnout a nastavit směr. Strašně se obávám, že to nezvládne a vztah s ním neukončí a já pak odejdu, ale pro mě osobně už jiné cesty není.

Ad. "brouček v hlavě" - ano bude tam už pořád, ale pro mě je to dobře - nesnáším žárlivost (díky tomu, co jsem zažíval u mých rodičů), jenže vůbec nežárlit a důvěřovat 100% partnerovi, taky není úplně dobře - když nic jiného, tak to pak právě vede k tomu zmenšenému projevu pozornosti!

To je mazec, já prožívám to samé již desátý den a ne se z toho probrat. Furt si myslím, že to je jen nějaká hra, nebo zlý sen.

Ahoj Jirko,

i já jsem ve stejné situaci, tedy někde uprostřed, zatím ještě čekám zda se dokáže rozhodnout sama. Docela obdivuju tvou odvahu hrát vabank. Vím že mě to taky čeká, a tak se zatím snažím vyrovnat si účty s okolím. Nedávám nic najevo ale pokud bych měl prohrát, tak chodit s hlavu dolů nebudu. Ještě štěstí že spolu dítě nemáme. Držím ti palce, snad si ještě napíšeme......

Ahoj,

bohužel u mě to dále pokračuje - jak jsem zjistil, tak se ho zatím nedokáže (nechce) vzdát a dokonce mi kvůli tomu poprvé zalhala a to přímo do očí (dřív mi přiznala, že s ním mluvila, když jsem se zeptal) - sice si u telefonu maže v protokolech hovory, ale dokážu to zjistit i jinak a tak jsem věděl, že s ním i dále komunikuje a to nejen na chvíli, ale hodinové telefonáty.

Takže jsem to s ní znovu probral, musel jsem odhalit, že o tom vím - a že jsem ji tedy "šmíroval", což ji samozřejmě naštvalo (ale kdo by to v mé situaci neudělal, kdyžby tu možnost měl) a z následujícího rozhovoru pak vyplynulo, že ani ta hrozba, že odejdu, není dost velká. Znovu mě poprosila, abych jí dal čas a kvůli dětem neodcházel, s čímž jsem nakonec souhlasil - sice je to pro mě dál peklo, ale už ne takový jako předtím a chováme se k sobě navzájem hezky (dotyky, mazlení a tak), takže to holt musím nějak vydržet a zatím se pokouším smířit s tím, že příjdu i o ni, i o děti - občas se na mě zadívá a slzí, jako by mi dávala sbohem.

Po těch našich rozhovorech jsem nabyl celkem jasného dojmu, že jeho miluje a mě nedokáže opustit spíš ze soucitu, protože mě má ještě "ráda" a kvůli dětem (musely by se přestěhovat k němu do jiného města, k cizímu člověku, což by bylo docela trauma - máme na sebe silnou vazbu).

Nevím jak si myslí, že to čas vyřeší - čím déle to bude trvat, tím více jejich vztah bude podle mě gradovat až se začnou pravidelně scházet i fyzicky (a samozřejmě sexuálně), což bude poslední hřebíček do mé rakve.  Šance, že to samo nějak "vyšumí" je podle mě minimální (když se ho nedokáže vzdát kvůli mě ani rodině po dvou měsících platonického vztahu založeného z větší části na telefonické komunikaci, tak to je asi dost silný a těžko si představit, co by se muselo stát, aby to najednou skončilo). Takže já se snažím být co nejvíce pozorný k ní i k dětem a užívat si každou chvilku s nimi i s ní, dokud to jde - všechno ostatní jsem zatím odstavil (koníčky, přátele, atd. ).

No a mezitím bych se měl psychicky připravit, že o ně dřív nebo později příjdu (podle mě bohužel dost velká pravděpodobnost). Což mi teda ale zatím vůbec nejde - už jen představa, že s nimi odejde k jinému a já zůstanu sám, mi momentálně příjde jako konec světa...  A čím víc se snažím náš vztah zlepšit a užít si ještě dětí, tím pořád víc se na nich i na ní stávám dál zavislej - o nějaké přípravě na život bez nich nemůže být ani řeč...  

Myslím, že byste měl od ní opravdu odejít. Ne nadobro, ale prostě odejít, bez vysvětlování, a bez upozorňování na den, kdy odejdete. Prostě zabalte si pár věcí, a zmizte jako pára nad hrncem. Bez dopisu, bez udávání nové adresy. Dal jste jí spoustu času na to, aby se rozhodla, neudělala to, protože je přesvědčena, že odejít nedokážete. A věřte mi, že se ten její přítel velice rychle vzpamatuje, až zjistí, že jste fuč, ona tedy bude "volná", ale jemu nastanou starosti. Bude muset řešit i Vaše děti, přece je ona nenechá samotné doma, aby se s ním scházela. A věřte mi, že on k Vám domů jen tak nepůjde, co by tam dělal, hrál si s dětmi?

Takže přestaňte tlačit na svou ženu, tam se úspěchu nedočkáte, dejte jí to, po čem touží. Má "velkou lásku", nevidí, neslyší, nerozumí.

Víte, on si to daleko rychleji rozmyslí ten její nápadník a uteče od toho. Za takové problémy, mu zase ten "špás" se vdanou ženou, stát nebude. Vaše žena je holka, ta se asi opravdu zamilovala jako náctiletá, ženy jsou jiné, ale jemu jde jen o jedno, o milostné povyražení, rozhodně mu nejde o to, aby se musel starat o celou Vaši rodinu. Tak se nebojte, hlavu vzhůru a ukažte jim, že Vy se rozhodnout umíte.

Jo a ještě něco. Až se vrátíte domů, trochu trucujte Vy. Buďte hodný, ale nepřehánejte to v pozornostech. Vy jste na koni a chybu udělala ona, nechte ji, ať se pro změnu zase snaží ona.

Přesně to si myslím i já.

Barčo, je to taky možnost. Ale v momentě, kdy můj bývalý odešel a přestala jsem vidět jeho snahu byl pro mě z "kola venku". Zblázněné hormony opravdu zatemní mysl.

   Ale je fakt, že v obou případech jsou to matky, takže na ně by to opravdu mohlo a mělo mít ten efekt, že jim dojde, že rozbíjí rodinu a fofrem si vrátí priority na původní místa. Ale je to opravdu sázka do loterie.

Devatenáctiletý vztah, rodina, uspořádání, materiální zázemí a děti.... to nemůžeš srovnávat s nějakým chozením v mládí. A loterie? No, Lucy... proč by jim měl manžel jejich vrkání usnadnit, že se o děti a vše postará? Když to ti dva chtějí, tak ale se vším. O to dřív to buď skončí, nebo ne. A totéž můžeš říct, když neudělá nic a bude trpět druhořadou roli. Akorát že v něm jeho žena uvidí slabocha a využije třeba další naskytnutou příležitost. V prvním případě uvidí chlapa, co zná svou cenu.

Uvědomuji si, že je to o něčem jiném. To určitě. Rizika v tom jsou určitě, ale máš pravdu, že když už nic jiného, tak si muž zachová svou hrdost a nepadne do role slabocha. I když dívat se na muže v této situaci, který se snaží žehlit situaci, kterou jsem zavinila já, jako na slabocha je přinejmenším zvláštní... Kdyby se každý aspoň na chvíli zastavil a promyslel důsledky svých činů, než se bezhlavě vrhnout kamkoliv, kde se otevře nějaká možnost

Ahoj Jirko,

úplně mě mrazí jak to čtu   vidím krutou realitu tohodle zasranýho světa. Taky ještě čekám....

Máme nově postavenej dům ve kterým jsem chtěl stárnout s rodinou a bejt heppy   chyba lávky, začal jsem lásku brát jako automatickou věc ( já to tak cítil, taky mi to neříkala a se neohlížel jinde) ale ženský jsou holt jiný.

Takže pokud to dopadne blbě, bude mít oba dva úplný hovno, a to jenom proto, že jsem jí nedával dostatečně často nejevo svou lásku. (chodil jsem pouze z práce domů a obráceně, ani žádnej koníček jsem nepěstoval, rodina pro mě byla vším) Zkrátka buďto se ten život povede nebo ne, taky si neumím představit život bez svojí rodiny a zázemí na kterém jsme se tak nadřeli. Je mi z toho na blití a to i přez to že nemám co, žaludek stále zaseklej někde v krku. Teď se mi trochu ulevilo, a to jenom proto, že jsem tohle všechno mohl ze sebe vyzvracet alespoň přes klávesnici, protože přátele máme splečný a tím pádem se nemám asi komu svěřit Kurva to bolí

Jirko přeju ti, aby si tvoje žena přehodnotila pro a proti a uvědomila si jak moc te mrzačí....

T.

Je mi moc líto, co tady čtu a je mi líto, že takovou situaci musíte řešit.

  Nechci vaše partnerky obhajovat, ani sebe ne, ale chci napsat svůj příběh-stejný-jen z druhé strany. Naše "štěstí" bylo, že mně bylo 19 a bývalému příteli 23 a žádné závazky jsme k sobě neměli.

   Byli jsme spolu 4 roky z toho jsme spolu 2 bydleli v bytě, odkud se naši odstěhovali. Já jezdila do školy na intr, on chodil do práce. Ale jak píšeš ty, Tondo, náš vztah a láska pro něj byla samozřejmost. Pro mě také, ale v tom směru, že jsem nekoukala po jiných-šla jsem do školy, ze školy a do stáje a pak jsem byla na intru. Nikam jsem nechodila protože jsem neměla potřebu. Já jsem od přírody žárlivec a proto, že jsme celý týden nebyli spolu a on tu měl volný byt jsem žárlila. On ne. A to jsem byla na "smíšeném" intru, kde byla spousta kluků mého i jiného oboru. Napsal sms typu "dobré ráno, jak jsi spala, já dobře" a druhou typu "dobrou noc, posílám pusu". To bylo celé. Nezeptal se co dělám. Nezeptal se na školu. Prostě mi to přišlo jako nezájem protože vůbec nežárlil a neptal se, nepovídal si semnou... Ke konci vztahu se mi ani nevěnoval, když jsem byla doma. Byl závislý na počítačových hrách a v podstatě ani neregistroval, že jsem přišla domů. Uklidila jsem nepořádek, který tu přes týden vznikl a šla spát. On přišel po 3,4 hodinách a třeba ještě chtěl sex... Srdce mi krvácelo, protože jsem ho milovala, ale byli jsme si strašně vzdálení. Jirka si svou chybu v tomto uvědomuje, Tondo, ty se nad tím prosím ještě zamysli.

   Vím, že je to od nás, žen sprosté, ale my potřebujeme i tu romantickou "dětinskou" lásku vyjádřenou

smskou, tím, že zavoláte, zeptáte se, co děláme a nakonec nás překvapíte kytičkou. Klidně kopretinou utrženou před barákem, ale to, že jste si vzpomněli...

    Jela jsem na tábor, kam jezdím už od dětství. Večer u ohně jsem si začala povídat s jedním z vedoucích. Nikdy se mi nelíbil, neměli jsme si co říct, ale ejhle. Byla jsem citově vyprahlá a tohle byl muž, který mě poslouchal. Měl podobný zájem a vyprávěl mi o něm. Od přítele jsem dostala 1 sms denně, ve které mi sdělil, že potkani (moji mazlíčci smrděj) a že zas udělali bordel kolem klece. Nezeptal se, jaké máme počasí, jestli mi není v noci zima, nic... Snažila jsem se, ale v půlce tábora mě ztratil. S vedoucím jsem nic neměla, jen jsme si povídali, ale to, že mě vyslechl, porozuměl mi... V druhé půlce tábora už jsem se k němu i přitulila. Chybělo mi i to obětí a cit, který tady byl a silný, ač přátelský. Chtěla jsem to nechat na táboře, ale nešlo to. Doma jsem myslela, že se zblázním. Bylo mi strašně. Ale přítel pro mě ani nepřijel ty 3 zastávky metrem k autobusu. A ten vedoucí mi hned po odjezdu busu napsal... Byly to strašné protiklady a já se tomu prostě nemohla bránit. Doma chtěl přítel v podstatě hned sex. Na nic se nezeptal, neřekl, že jsem mu chyběla. Chyběl mu sex. Tenkrát jsem mu opravdu "dala". Brečela jsem protože to bylo citově strašné a nesnesitelné. Ve všem byl takový zmatek.

    A vedoucí psal a ptal se jak se mám. Pozval mě na večeři, šli jsme se projít. V noci na Pražský hrad - o tom jsem vždycky snila. S přítelem jsme za 4 roky byli venku asi 3krát protože by mu jinak utekla hra... Na Hradě jsme se poprvé líbali. A mně se nechtělo domů. ALe bylo mi jasné, že mu to musím říct a rozseknout to. Rozsekl to přítel a vlezl mi do telefonu. Což chápu. Večer na mě uhodil a já mu řekla na rovinu, jak to je. Že v současné době ho mám ráda, ale ten cit je opravdu jinde a k někomu jinému. Všechno jsem mu řekla. Proč se to stalo, co mi chybělo. Jenže já mu to říkala už dřív, on mě vždycky odbil slovy "až budeme mít peníze" nebo "v létě"...

    Chtěla jsem čas. Nic jiného se dělat nedá. On se snažil. Hrozně se snažil, ale opravdu mi ho spíš bylo líto. Nakonec jsem vztah s přítelem ukončila protože jsem ho nechtěla dál trápit. Nedokázala jsem situaci řešit jinak a nezvládla jsem to. A hlavně jsem si nedokázala odpustit, že jsem ho "podvedla"-přitom jsem s vedoucícm z tábora nespala, "jen" jsme se líbali.

    Omluva to není, ale mně bylo 19, byla jsem ve svém prvním vážném vztahu a neměla jsem závazky v podobě dětí. Jirko, obzvlášť tvoje žena by měla mít velkou motivaci vztah ukončit. Ale věř mi, že je to težké. Jen se nevzdávej. Pokud se přestaneš snažit ztratíš ji určitě. Přijde mi, že jste před tím byli spokojení a to si nakonec uvědomí. Hlavně si uvědomí, že ty ses už poučil. Chlapi, láska není samozřejmost a ženy jsou rády, když vidí váš zájem. I v podobě drobností-nechcem po vás bůhví co. (Aspoň většinou ne).

   Vím, že se zdáme nevděčné. Teď bydlím u současného přítele. Studuji, takže domácnost táhne finančně on, což si uvědomuji a cením si toho. Umožňuje mi bezstarostné studium, za což jsem mu vděčná. Ale psával mi hned ráno, když došel do práce. Probouzela jsem se a měla jsem na mobilu krásnou smsku, kde mi přál dobré ráno, v poledne mi psal, jestli budu něco vařit k obědu nebo jestli půjdem nakoupit a uvaříme něco až večer spolu... Jsme spolu 14 měsíců a už nepíše. Přeci jsme spolu večer doma, tak co by mi měl psát. Ano jsme doma, ale ne spolu. Přijde, dá mi pusu, pohraje na klavír, koukne na zprávy, učí se a jde spát. Já mezitím uvařím, poklidím, kouknu na zprávy a jdu spát. On naší lásku bere jako samozřejmost a už se nesnaží a já se zas začínám cítit citově vyprahlá. Když mu to říkám, mávne nad tím rukou, ať si nevymýšlím. Vždyť u něj přeci bydlím, takže mi dává svou lásku a zájem najevo dost. Já si to uvědomuji, ale kdyby mi napsal alespoň jendu smsku. Kdyby přišel a na 5 minut mě po práci objal, sedl si ke mně na gauč a zeptal se, co jsem dělala... Pořídili jsme si spolu dvě potkaní miminka - ještě že tak. Aspoň o nich se spolu bavíme a jim se spolu věnujeme. Jinak bychom vedle sebe jen žili. A to žena nevydrží.

   Jak říkám, to, že si to najdeme jinde tímto neospravedlňuji. Jen vám, chlapi, píši, jak jednoduše tomu jde předejít. A zkuste si vzpomenout-neříkala vám partnerka někdy, že si málo povídáte? Stačí nás poslouchat. Ženy mají tu blbou vlastnost, že dávají signály a neřeknou věc na rovinu. Ale já když příteli říkám, že bych byla ráda, kdyby se mi víc věnoval a dal mi najevo svůj zájem to tak opravdu myslím. A proboha, neptejte se nás jak nám máte svůj zájem dát najevo. Ještě před rokem jsem si přišla jako královna, jak mi přítel podstrojoval-jak se snažil. Teď už jsem jistota. A to nikdy není dobře.

    Uvědomuji si, co všechno mi přítel dává a proto se opravdu zuby nehty držím a nic nikde jinde nehledám. Ale chybí mi to. A hodně. Jednou už jsem si to ale našla jinde a vím, že není cesty zpět. Přítel by mi "tenkrát" odpustil, ale já nesnesla, že by tam ten brouček byl a hlodal a že jsem to vůbec mohla udělat.

   Takže teď "radši" nikam nechodím a nikde moc nekoukám protože tento vztah rozbít nechci a jen marně dál a dál příteli říkám, co mi chybí. On ale pořád mává rukou. Takhle ten vztah taky fungovat nemůže protože já nejsem úplně šťastná. A vím moc dobře, že přítel mě šťastnou umí udělat a že to pro něj zas takový problém není. První půlrok určitě nebyl...

     Není to vaše vina, to určitě ne. Vždycky je to vina obou. Doufám, že pochopíte, co jsem textem chtěla říct. Neberte nás, partnerky, jako samozřejmost a věřte mi, že stačí občas maličkosti, aby nás potěšila a ukázala váš žájem. Hlavně nás poslouchejte-v té změti nedůležitých informací se skrývají ty žádosti a upozornění, co nám chybí.

   Hlavně ale doufám, že se vaše situace obrátí v dobré. Já se poučila a vím, že podobnou situaci už nechci způsobit, takže se podle toho zařídím. DOufám, že vaše partnerky si uvědomí, co chtějí a co je priorita co nejdříve a také se dostatečně poučí. Obzvlášť, když už jste se poučili vy.

To, co je dole, je dlouhé, ale snad to jiným či Jirkovi pomůže (Jirka jistě za tu dobu, co uplynula od jeho příspěvku vyřešil).

Na místě Jirky bych si uvědomil, jestli svoji skuteně ženu miluju nebo ne. Určitě bych neopouštěl společnou domácnost. Tedy šel bych po ekonomické linii: bydlíte v něčem společném? nebo je to majetek/věno ženy?

Když je to majetek, ženy - pryč. Najít si vlastní bydlení, osamostatnit se.

Jinak bych neopustil bych ženu a děti, pokud ji skutečně mám rád. Zeptal bych se ženy, na její program, kdy se vrátí z rande, jestli se už vyspala s tím člověkem, kterého miluje. Jestli by mi ho představila, abych věděl s kým tráví čas (jestli to není nějaký fakt promiskutní vůl a vydřiduch; protože jestliže mám ženu rád, tak ji i před touto potenciální nástrahou budu chtít ochránit)

Pak se ukáže, jestli jste spíše jako setra-bratr  či otec-dcera (nic jiného mě k Jirkovi nenapadá). Jestli ano, je dobré nechat ženu šťastnou.

Ona se ovšem taky může mýlit. Možná je to opravdu jen o "chemické reakci". Což koneckonců je, ale vývoj vztahu nemusí zpět k něčemu trvalému. Tak snad i chvíli - 1-2 roky počkat. Čím víc jim dovolím být spolu, tím se rychleji ta "chemická reakce" vyčerpá a do vztahu musí zákonitě vstupovat i jiné kvality než prvpočáteční okouzlení.

Pokud, ale vím, že to nezvládnu, tak odstěhovat a omluvit se ženě, že to takto neumím, ať mi odpustí a popřát ji hodně štěstí, ale dodržet ekonomiku: nenechat se zrujnovat.

Hlavně žádná očekávání, ale stát se samostatnějším a uvědomit si vztah k ostatním. Zajistit co nejlepší podmínky pro vývoj dětí. Zdá se, že Jirka se svou ženou může/mohl bez problému komunikovat (není "koza" a děcko)

Ať to dopadne jak chce, důležité je, uchovat si nějaký "kamarádský" vztah k ženě. Třeba získat i nového známého v osobě jejího milence/partnera (jestli je to skutečně kvalitní člověk) a tím vlastně získat to nejlepší, co lze získat z aktuálně špatné situace. Lidské vztahy jsou posvátné!

Když zůstane Jirka sám, pak určitě naváže nový vztah s chápající (děti apod. ) - tedy "kvalitní" novou ženou, která k Jirkovi určitě jednoho dne sama přijde, aniž by se nějak moc snažil sám (ženy si vybírají, chlapi nikdy  to je přírodní zákon, tedy aspoň pro lidi či bílou rasu).

--------------------------------

Tak já "provedl" něco takového ženě. Po 19 leté známosti, kdy 19 let existujeme a z toho 16 let manželství.

Je to o té "samozřejmosti". Žijeme vedle sebe, ale nic, kromě dětí, peněz  a starostí vlastně nesdílíme. To hezké se vytrácí a zbývá jen ten zápřah, unavenost, vyšťavenost apod. Na tom krásném se ale musí pracovat, jinak převládne to šedé, automatické a většinou v kategorii starost, čili nic pozitivního, co by člověka drželo s tím druhým.

Životní situace nás zavedla k tomu, že já opustil rodinu kvůli práci a stal jsem se víkendovým otcem a manželem/partnerem. "Domluveni" jsme byli, že manželka přijede cca po půl roce a budeme zase všichni v jiném místě republiky.

To se po půl roce nestalo a já rezignoval - na náš vztah, na to, že pro ženu nejsem vlastně důležitý. Ekonomicky jsem prostě musel být jinde, ale žena, která je náročná "na jistotu" to nedokázala rozhodnout a nepřestěhovala se. Její rozhodnutí vedlo k tomu, že si na místě nedokázala najít práci.

Ukázalo se, že pro ženu opravdu nejsem tak důležitý, jak děti a jejich pohodlí a zázemí apod. Jak to vlastně ohodnotit, jestli jsem pro ženu důležitý? Podle toho, co říká, podle toho jak je na mně závislá? No prostě podle toho, jak to už x roků chodí: peníze, občas sex (někdy i milování), společné děti a starost o ně. Společné telefony - žili jsme vlastně každý jinde, jak se máš, jak to jde apod. ale vlastně jen "platonicky" - nic konkrétního - Já si musel sám poradit v místě svého zaměstnání ona si musí sama poradit s dětmi a prací a později s vlastním nedobrým stavem sama v místě trvalého bydliště.

Ať přeskočím detaily: výsledek, 1,5 bez společného života, nedostatečné komunikace, "samozřejmostí společné lásky" a nesdílení reality. Víkendový návštěvník vlastní rodiny. Postupně upadající zájem o sex u ženy, narušování teritoria vlastní osobou vlastní rodině apod. Takže neděle a vlastně prázdný člověk jede zase zpátky do místa své práce. Bez výhledu společného života. Naprostá rozčarování a rezignace.

Držel jsem se jen toho, co bylo "nejdůležitější": vydělat peníze, informovat se, jak se jim daří. Občas doma něco o víkendu či o dovolené vypomoct. Stačilo vědomí, že jsou děti OK a daří se jim. To, že ženě se daří hůř - zdravotně, jsem sice po telefonu slyšel, ale o víkendu neviděl. "Typická ženská" (? ), přemáhá se, aby ukázala tvář? Rok žena nepracovala - nevydělávala. Půl roku (? ) naštěstí  dostávala nějaké peníze z úřadu práce.

No a jak to šlo dolů v místě trvalého bydliště, tak to šlo nahoru v místě přechodného bydliště. Díky lidem kolem sebe jsem vlastně začal získávat jakoby náhradní rodinu a nové sociální vazby. Když žena přijela do bytu a začala tam "organizovat", tak mi to velmi vadilo - moje teritorium.

Po půl roce samostatného života a víkendových návštěv jsem se stal "nezávislým". Měl jsem své teritorium a nikdo mi do něj, ani vlastní manželka, nebude zasahovat. To samé bylo zrcadlově v místě trvalého bydliště: zasahoval jsem jiným do teritoria a mnohokrát si člověk o těch víkendech uvědomil, že tu není doma a je vlastně návštěvník, ačkoliv vážený, protože ho/se mají rádi a živí je.

Prázdno, zoufalství. Žena měla náplň děti a domácnost (patří k většině žen, které nemusí dělat kariéru a naplňuje starost o domácnost a děti). Já práci. Ale to nestačilo/nestačí, i když práci mám rád. Člověk potřebuje ty "sociální vazby". Automaticky inklinuju k "rodinnému/partnerskému typu života".

Tak se do blízkosti mého bytu přistěhovala jedna žena. Vlastně jsem ji ignoroval hodně dlouho. Pak s jinými lidmi a touto novou ženou přichází společné akce/události. Společné chození do práce, alespoň na části cesty a společné rozhovory. Pak po x-měsících i první večer se sklenicí vína. Pak X společných - ve dvou - večerů v průběhu X měsíců a zjistili jsme, že je nám spolu fajn - oba se spolu smějeme. Uvědomil jsem si, že dost dlouho mi nebylo tak hezky a dost dlouho jsem se tak nesmál. Při jednom nedělním odjezdu jsem zjistil, že můj hlavní důvod jet do místa práce je ta žena - prostě jsem ji chtěl vidět a pokecat o životě a jak se má. Kamarádka.

Manželku jsem průběžně informoval. Ano ta druhá žena byla kamarádka a začala vyplňovat můj život. Povídal jsem manželce o mé známé, co říkala, o čem se bavíme apod. Normální sdílení toho, co mi dělalo radost, čemu jsem se smál či nad čím člověk přemýšlí (Umím si představit, že toto mnoho žen - manželek odsoudí). Manželka to brala tak, jak to bylo: ano měl jsem kamaráda a vlastně byla ráda, že tam někoho mám a nejsem sám. Samozřejmě, že občas ji řeči o mé kamarádce "lezly krkem".

Ale oba s manželkou v podstatě nejsme žárliví, takže to vydržela, ačkoliv už manželce naskakovaly první náznaky podezření, že by to mohlo být i jinak. Ale stále nebylo.

Pak přišlo ze strany té ženy nezvyklé objetí při příležitosti přání k jedné události. To už mě začalo vrtat hlavou, že to přeskakuje kamarádství. Ale budiž jiný kraj, jiný mrav, případně trochu více alkoholu. Manželce jsem to řekl, že jsem dostal od vlastně od dvou žen vášnivější obětí.

A pak tedy za 2 měsíce došlo na sex. Přechozí společné večery mi bylo jasné, k čemu se schyluje. Vždy jsem vycouval. Ale, stejně jsem podlehl. Ani ne tak vášni, jako tomu, že jsem to udělal pro tu ženu, že moje manželka stejně o mě nestojí, že peníze a občasný sex ode mne vlastně nadále bude/může dostávat. A ta žena, mě evidentně chtěla a mě s ní bylo dobře. Chvíle „tady a teď nebo už nikdy…. “.

Už jsem nechtěl odmítnout po X-té zájem jiné ženy. Koneckonců jsem věděl, že to nebude napořád, že ta žena, které jsem se „rozhodl podlehnout“ jednoho dne opustí místo výkonu mé práce. A bude to muset skončit.

Neskončilo.

Sex s tou ženou byl nádherný. Každý sex. Na jiné úrovni. Kupodivu, já ten sex s ní nepotřeboval, ale bavil mě. Asi právě pro to. Sex jsem nepotřeboval, protože jsem měl sex s manželkou doma o víkendu. Ale s novou ženou to bylo milování s vášní apod. Sex s manželkou – pro manželku spíše potřeba a občas z mé strany „nucení“.

Jenže po sexu s novou ženou, zjišťuju, že sex s manželkou je lepší. Že to, co jsem nerealizoval – nemohl, s manželkou, protože to prostě manželka neakceptuje, realizuju s druhou ženou. A pak mi stačí i to, co stačí manželce. Netlačím na ni, jsem uspokojený a dokáži tak vychutnat nuance manželky a lépe ji uspokojit. Začali jsme se s manželkou zase také milovat. Nejen mít sex. (Samozřejmě, že na začátku vztahu s manželkou jsem se "jen" milovali)

Asi, protože nová žena je mnohem starší než já, protože neměla dlouhodobě/několik let sex a asi tak proto, že jsme fungovali na automatiku – seděli jsme si dokonale, jsem novou ženu viděl několikrát neskutečně šťastnou. Šťastnějšího člověka jsem ještě neviděl. Ani dítě. (nebo si to nepamatuju).

'Nová', mnohem starší žena, s vráskami, ohnutými zády, nicméně se šarmem, vyzrálostí a životní vyrovnaností a mnohem větší energií než manželka, se mi postupně stala vlastně manželkou – jedno tělo jeden duch. Měl jsem v jednu chvíli dvě manželky. Neměl jsem vůbec problém uspokojit dvě ženy a skutečně uspokojit. Nejen sebe. Otázka je, jestli „právoplatnou manželku“ jsem mohl nazvat manželkou, ve smyslu jedno tělo jeden duch. Asi ne jenže později se ukázalo že vlastně ano.

Teď je stav takový, že jsem se „formálně“ rozhodl pro „právoplatnou manželku“. S oběma jsem se rozcházel několikrát. Oběma jsem ublížil – no já ne, to oni si to myslí, či to tak cítí. „Právoplatná manželka“ mě nevykopla po vyjasnění situace, ačkoliv jsem s tím počítal. Sex s právoplatnou manželkou je nyní mnohem vášnivější. Sex se starší ženou, není – je daleko. Nemůžeme si být na blízku. Snad jen přes internetové komunikační prostředky. Miluju starší ženu. Miluju právoplatnou manželku.

Ale vlastně, co to je milovat? Pro mě je to starost od druhého, fungující sex, důvěra. Jednou za čas se mi stýská po starší ženě. Ale aspoň s ní mohu pokecat o životě. Právoplatná manželka ví, že se starší ženou komunikuju. Ale vypadá to z její, jakoby „platonická láska“ dovolena, ale sex ne. Tak je podstatně klidnější.

Nedokážu plánovat nějaký horizont s právoplatnou manželkou. Nedokážu plánovat horizont se starší ženou. Nedokáži se rozhodnout. Skutečně rozhodnout. Formálně jsem se rozhodl, ale vlastně ctil jen realitu: se starší ženou jsme daleko od sebe – ekonomické důvody.

Začít „nový“ život se starší ženou, znamená stýskání po rodině. „Staronový“ život s právoplatnou manželkou, znamená stýskání po starší ženě. Máte dvě děti a které dítě si vyberete? Které „zatratíte“?

Je mi jasné, že právoplatné manželce se může přihodit něco podobného: přijde člověk, který mě zastoupí v tom, po čem touží. Když se to stane, mám vyřešeno dilema.

A taky mohu skončit sám. Ale vím, že nebude problém po nějakém „déletrvajícím oddechu“ (jen žádné záplaty) začít nový vztah a zamilovat se do „třetí“ ženy.

Jsem ve stavu, kdy si umím představit i to, že žijeme 4 lidi 2 + 2 dohromady – jedna větší rodina. Ale manželka asi ne J.

Dovedu si představit, že žijeme 1+2 ženy a umím si představit, že je to reálné, po zachování jistých pravidel soužití.

Ale taky je dost pravděpodobné, že manželka mě vyzve, abych se sbalil.

Počítám s každou alternativou a asi nebudu překvapený.

Nerozhodnout se je taky rozhodnutí.

Vím, že formální rozhodnutí nic neřeší. Pořád mám sny, kdy v jedné osobě vystupují obě ženy zároveň. Musím tvrdě pracovat na sobě, na vztahu s manželkou a udržovat odstup od starší ženy (ale neumím ji odhodit/ignorovat „jak kus hadru“)

Pokud zůstanu s manželkou, tak stejně musíme začít budovat nové základy. Pravděpodobně ale stejně skončíme ve starých kolejích – je to dřina nové základy. Třeba jednoho dne se ve slušnosti a přátelsky s manželkou rozloučím, protože zjistím, že ten konflikt (proč to musí být konflikt, proč mě někdo nutí do rozhodnutí, když je mám obě tak rád? ) musím rozseknou…sám. Budu vědět, že opouštím osobou, kterou mám rád, ale že té osobě nesmím už více škodit tím, že mě chce vlastnit a mít jen sama pro sebe.

Z druhé strany – ze strany starší ženy to může být bledě modré.

Vím, že je to jen o programování. Lidi se mohou milovat vzájemně. Umím si představit, že k manželce přijde chlap, který ji bude něco říkat a on ji dá něco, co sám neumím, co sám nemám – každý je jedinečný. Ačkoliv rozdíl nemusí být velký. Umím si představit, že toho nového chlapa poznám, staneme se přáteli, budeme se respektovat a společným silami vychováme ty děti, a uspokojovat nároky našich žen a případně jeho dětí a budeme se zastupovat na cestě v této zkurvené – pokřivené - civilizaci.

Prosím, neodsuzujte mě za ten odstavec nahoře. Ještě jsem to nezažil, je to jen teorie – ale umím si to představit.

Stejně je to nakonec jen o tom, jakou cestu si člověk vybere a kdo ho na té cestě bude doprovázet. Mít rád/milovat jednoho a přestat mít rád/milovat kvůli tomu druhého je pro mě nepochopitelné. Pochopitelná je pak realita – nároky jednoho a druhého. A proto si člověk bude muset vybrat tu cestu s jedním nebo druhým.

Vědomě/formálně jsem si vybral snad cestu menší bolesti.

Ježkovy oči, člověče, Vy umíte žít jen ve svých představách a ještě si myslíte, že stejné představy může mít Vaše manželka. Vy nevíte, co chcete a nejraději byste, aby to za Vás někdo rozhodl a klidně se podřídíte. Chudák Vaše žena, co to má doma za chlapa, měl byste být rád, že vám nevěru odpustila, ale Vy nevěru stále živíte v sobě ve svých představách, takže stejně jste stále nevěrný. Když tak milujete ty představy, tak si představte, že že jednou budete starý, počúraný dědek a budete rád, že se o Vás někdo postará. kdo to asi bude? Manželka, milenka, nebo LDN ka? Máúcta, mějte se a probuďte se konečně.   

/pro - sos pomocy/

http://www.youtube.com/watch?v=RfZlndjPyR0

Już nie czekam
Już nie trwonię mych dni na żal
Jestem pewna
Trzeźwym okiem dziś widzę jak

Każdy z nas robi błąd
Czeka aż przyjdzie ktoś
Kto wypełni nam świat
Każdy z nas cierpi, bo
Wierzy, że przyjdzie ktoś
Kto ukoi nasz strach

Co może przyjść tego nigdy nie wiesz
Za całe zło przestań winić siebie
Wiarę masz, siłę masz by zmienić to

Zrzucę ciężar twych kłamstw
Powtarzanych co dnia
Zacznę wierzyć w to
Że żyć bez ciebie się da
Obiecam otrzeć swe łzy
Już wiem nie po to mam być
By się zadręczać
Do wnętrza swój krzyk chować
Nie tego chcę
Dziś nie tego chcę

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/seal/crazy-6361

Only child know

A man decides after seventy years
That what he goes there for, is to unlock the door
While those around him criticize and sleep
And through a fractal on a breaking wall
I see you my friend, and touch your face again
Miracles will happen as we trip

But we're never gonna survive, unless
We get a little crazy
No we're never gonna survive, unless
We are a little crazy

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/depeche-mode/halo-43430

You wear guilt
Like shackles on your feet
Like a halo in reverse
I can feel
The discomfort in your seat
And in your head it's worse

There's a pain
A famine in your heart
An aching to be free
Can't you see
All love's luxuries
Are here for you and me

 http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/depeche-mode/enjoy-the-silence-20596

Words are very unnecessary
They can only do harm

Vows are spoken
To be broken
Feelings are intense
Words are trivial
Pleasures remain
So does the pain
Words are meaningless
And forgettable

http://www.dailymotion.com/video/x8nhqo_kasia-kowalska-pieprz-i-sol_music

i mimo, że masz u stóp cały świat 

to wszyscy widzą 

twój każdy dzień wypełnia ból 

nie łatwo jest tak zapomnieć gdy żal 

jeszcze nie minął 

bez cukru życie poznaj znów 

tylko pieprz i sól 

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/depeche-mode/walking-in-my-shoes-43418

I'm not looking for a clearer conscience
Peace of mind after what I've been through
And before we talk of any repentance
Try walking in my shoes
Try walking in my shoes

You'll stumble in my footsteps
Keep the same appointments I kept
If you try walking in my shoes
If you try walking in my shoes

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/enigma/return-to-innocence-7378

Love - Devotion
Feeling - Emotion 
Don't be afraid to be weak
Don't be too proud to be strong
Just look into your heart my friend
That will be the return to yourself
The return to innocence 

http://osho.tady.info/osho/promluvy/nadrazenost.php

http://www.duchovnipomoc.estranky.cz/clanky/andelska-poradna---vase-pribehy/mam-jit-za-laskou-a-opustit-rodinu_.html

http://www. savcenko. sk/soucasny-model-vs-nova-psychotechnologie-vztahu/

Současný model vs. nová psychotechnologie vztahů

Nechci rýpat, ale Tvé myšlenky mi přijdou poněkud nelogické. Možná protichůdné. ano technologie pokročila. O tom, jestli je to dobře nebo špatně by se dalo polemizovat, prootže spousta věcí už je přehnaná a lidstvo bez technologie, přístrojů a elektroniky už nedá ani ránu.

   Ale co se týče vztahů, možná by nebylo špatné se vrátit v čase. A kldině i o 100 let. Díky všem těm technologiiím si lidé přestávají vážit sami sebe a sebe navzájem. Natož, aby někdo ctil vztahy a nějakým způsobem je udržoval. Proč posílat milostné dopisy a dárečky, když smska to zvládne taky. Proč se vídat a trávit spolu čas, když se dá zrealizovat videohovor. A když mě omrzí partner, sednu k netu... a tem je toho všeho všude plno.

   Lidi díky dnešní době ztratili úctu k lásce. 50% rozvodovost-kde to jsme? To je důkaz nezodpovědnosti a neschopnosti myslet do předu a ctít závazek. Neříkám, že vždycky, ale když byl rozvod tabu, rozváděly se páry, které měly důvod. A pádný, ne že je to omrzelo nebo jeden druhému "zahnul". Ženy mají dnes stejné možnosti jako muži a mají pocit, že je nepotřebují. A nakonec někdo pořád kouká za plot, přebíhá, přebírá... a v tom vyrůstají další generace pro které to bude naprosto přirozené...

   Technologii bych zastavila tak před 5, lety - tam to bohatě stačilo. A tu nezodpovědnost a uhnanost ve vztazích - to už já těžko posoudím. Nevím, kdy přesně se to zvrtlo. Fakt je, že když se rozváděli naši, byly to poslední chvíle rozvodů jako tabu. Od té doby se lidé rozvádějí jak na běžícím pásu.

    Ale to "semínko", které tuhle nestálost a rychlost způsobilo, padlo na úrodnou zem už dávno. Kdo a kdy ji zúrodnil je ve hvězdách. Každopádně je to špatně.

Takže ano - cítila bych se lépe ve "starším modelu vztahu" než v novém luxusním autě. V tom novém se totiž dá jet mnohem rychleji a člověk se snáze "vybourá"

Ahoj Luci,

jasně že jsem si svou chybu uvědomuji a není dne ani noci kdy bych si za to nenadával.   I když jsem byl vůl a bral vzájemnou lásku a toleranci za samozřejmost, chodili jsme na procházky, tu a tam jsem přinesl dáreček, koupil jsem jí vše o co projevila zájem, popřál dobré ráno a občas, leč zjevně málokdy říkal od sdrce miluju tě...... Ale samozřejmě si uvědomuju, že to byl můj přístup k osobě na které mi nejvíce záleží který jí odehnal k jinému..

Ano teď je pozdě sypat si popel na hlavu a brečet do polštáře. Ale nevzdávám to, jde mi opravdu o nejdůležitější věc v mém životě.

Tondo, ale jestli jsi ji zase úplně "neignoroval" a dělal to co píšeš, úplně nevidím důvod, proč hledala něco v jiné náruči. Už ani mně není 15 a nepotřebuji každý den slyšet "miluji tě". Možná ani každý týden... To není něco, co se říká, ale vyjadřuje činy. s přítelem jsme sice v podnájmu, ale když jsem se s ním seznámila, měl tam křeslo, 4 židle, postel a jeden malý hrnec a skříňku na oblečení. Když jsem k němu začla jezdit. Koupil větší skříňku, aby se tam vešly i moje věci, pak jsem dostala svou skříňku a knihovnu na učebnice a fotky. Už máme stůl, televizi... Jak říkám, sice to není naše, ale přítel byt zařizuje. A i pro mě a řeší semnou co a jak, což je důkaz lásky. Pokud jste spolu postavili barák a byls pozorný, nevím co víc chtěla... Hlavní je, že už to víš ty.

   Pokud si slečna neuvědomí "kam patří" a nenajde v sobě kousek vděku a nepochopí, že to byl důkaz vaší lásky... asi jsi o nic moc nepřišel. Opravdu nemám ráda ženy, které z muže tahají peníze. Když něco chci, ušetřím si na to. Neříkám, že bych se nechtěla nechat rozmazlovat, ale nemám dobrý pocit, když za mě muž moc utrácí.

    Nějaká spravedlnost určitě existuje a věřím, že nakonec budeš spokojený. I ty, i muži v podobné situaci. Držím palce, aby to bylo co nejrychleji

Láska jako vášeň nemá mnoho společného s materiálním zajištěním... a láska člověka A k člověku B ještě nepodmiňuje lásku člověka B k člověku A... ona je to vlastně velká vzácnost, když je to obousměrné. Většina vztahů taková není, z jedné strany je to láska, z druhé pohodlí, pocit jistoty, materiální zajištění, sympatie, strach být sám, potřeba se o někoho starat, být užitečný... a někdy to vlastně není láska ani z jedné strany, ale lidem je tak snesitelněji, pohodlněji, lehčeji, jsou tak zvyklí, bojí se samoty, ekonomické náročnosti života... často se s tí setkáváma často to slýchám... ale to není láska a už vůbec ne vášnivá láska (neplést si se sexem... vášeň je prostě absolutní nasazení, ať už se to týká čehokoli...

Jsem ještě pořád pídě, ale moje růžové brýle už se před nějakým tím pátkem roztříštili na padrť a proto "nevěřím" na vášnivou lásku na celý život. Já jsem sice romantik a ráda bych to zažívala, ale zjišťuji, že to asi reálné není. Na jednu stranu získávám ale i tuto "vášnivou lásku" od svých zvířat - jejich city a emoce jsou pořád stejně silně vyjádřené. Osud mě spojil s mým koníkem a udělal z nás parťáky nadosmrti. Ten samý osud mě ale naučil, že takovou oddanost a lásku od člověka nezískám i kdybych mu ji věnovala "po tunách". Lidé prostě takový nejsou.

    Chemie a vášeň se prostě časem vytratí - je to přirozený pochod, který se v nás ozve za účelem rozmnožení, když vidíme potencionálního partnera. Ne všechna, ale většina. A dnes je doba taková, že na to lidé ani nemají čas... Strašně mě to mrzí a dost dlouho mě to trápilo, ale už "naštěstí" otupuji. Začínám tu lásku vnímat jinak. Přítel je realista, takže od něj serenády pod okny a pugéty růží od "tajného ctitele" očekávat nemůžu, ale zase vím na čem jsem. On, ve své jasné vizi o jeho valstní budoucnosti počítá semnou po jeho boku. A co je pro mě velmi důležité, nejen semnou, ale i s mými zvířaty.

     Třeba jednou najdeme nějaký zlatý střed a bude obojí - i ta vášeň i to zajištění. Pořád doufám, že až bude všechno vybudované, budeme mít domov i my i naši čtyřnozí kamarádi a budou děti, najde se čas i na tu romantickou lásku...

Lucy... joo, myslím, že víš o čem to je, protože zvířata tenhle pocit umí zprostředkovat dost přesně. Mí koně mě mjí rádi, ale jinak... stejně mohpu mít rádi i někoho jiného než mě, pokud jim poskytme stejný komfort - nejen materiální, ale ten pocit pohody, oni mě nepotřebují vlastnit. Jsou rádi TADY a TEĎ, že mě mají. Já je taky miluju, pře nepohodlí, které to obnáší nekoukám na počasí, protože jejich komfort je pro mě důležitý bez ohledu na to, jak moc mě mají rádi. Na to, abych milovala koně ho ani nemusím vlastnit a ani mě on nemusí milovat.  

Totéž platí pro ostatní zvířata. nevyžadujeme jejich přízeň, jsme potěení a poctění, když je, ale milujeme je i když nás zlehka přehlížejí... máme radost, když je jim dobře, starost, když jim dobře není. Milujeme je bez podmínek....

"megero", tak, jako Bůh miluje lidi. Moc se mi líbí tvůj popis vztahu člověka ke zvířátkům a opačně, moc výstižné.

Ahoj Luci,

jen dodávám, menželka ze mě určitě peníze natahala, vydělá skoro stejně jako já a jsme oba dva nad průměr, nicméně když jsem jí poznal bylo mě 25 byl jsem vydováděnej a ona se rozváděla, po dnou měsících jsme se nastěhovali do podnájmu, už tehdy jsem jí navrhnul abychom měli společný účet, to jsem ale střelec viď Každopádně měla svůj sen, ambice které já jsem neměl, byl jsem spíše přízemní. Nicméně postupem času mě nekazila a já svolil, že si postavíme dům. Teď máme skoro všechno co jsme si přáli a ejhle Vše co jsme vybudovali by díky tomu že se nám nepoštěstilo otěhotnět zůstalo naší dceři kterou jsem si vyženil a miluju jí stejně jako manželku

Co dodat

Tondo, to nechápu. Na tohle je i můj rozum krátký. Já mám sice "jen" potkany a koně, ale vím, že je těžké sehnat partnera, který bude alespoň respektovat to, že je mám. Neřku - li, aby měl má zvířata, mojí lásku a slabost rád. Tím spíš nechápu, že rozvedená matka s dcerou, která najde muže, který miluje ji i její dceru a postaví si spolu barák a realizují svůj už společný sen (který vzešel od ní), hledá cokoliv někde jinde a šlape po štěstí sobě i své dceři. Nevím, nerozumím tomu, podle toho co píšeš, co a proč zkouší hledat jinde.

   Dobře píšeš, že je to i o té "vybouřenosti". Já se v 15 "zašila" do vážného vztahu a po třičtvrtě roce "volnosti" jsem v dalším, který bych byla ráda, aby byl už trvalý a "konečný". I přítel se tentokrát snaží. Ale ještě mu chybí ta zkušenost, kterou vy jste získali tímto ošklivým způsobem. Já sice ještě úplně vybouřená nejsem, ale už vím co chci a co ne. A co určitě nechci je nevěra a taková situace o které se tu bavíme. To ve mě dusí ten zbytek "touhy poznávat a ochutnávat" a když mi to opravdu opravdu nedá, jdu na nějaký chat trochu "flirtovat" aspoň po netu. I z toho mám ale špatné svědomí a zjišťuju, že si nepotřebuju takhle honit ego, takže už ani to nepodnikám. Ale budu muset najít způsob, jak přítele přesvědčit, že opravdu potřebuji i tu pozornost a ne "jen" to zabezpečení a péči protože takhle ve vztahu sice vydržím, ale nebudu šťastná a nakonec by to stejně nedopadlo dobře.

   Život je sice něky pes, ale vím, že na každého čeká štěstí, ač je cesta k němu někdy hodně dlouhá a trnitá. A všechno zlé je pro něco dobré - když tento problém překonáte, váš vztah to určitě velmi zpevní a jednou z toho budete těžit. Výhodou vašich partnerek je, že jsou starší a když máte děti a vy vystupujete jako dobří otcové, měly by nakonec otevřít oči a vrátit se domů a na další taková dobrodružství zapomenout.

Lucy dík, dneska už to chápu líp - ale byl jsem na tom jako Tonda - ne že bych se vůbec nesnažil, to s Tvým bývalým je spíš extrém a vůbec se Ti nedivím, i když jestliže se pak začal snažit, tak jsi na tom mohla být dneska líp - mohl se poučit, měl z čeho.

Já samozřejmě nosil kytky, tulil se, říkal jak je po ránu krásná, chodil na procházky, staral se o dět atd. Ale zřejmě ne v dostatečné míře. Je pravda, že si občas postěžovala, že málo "komunikujeme" - jenže u ní to znamenalo pokecat si večer o práci, což mi tehdy nepřišlo důležitý - já byl rád, že v práci být nemusím, natož o tom ještě mluvit - evidentně ovšem velká chyba.

Ale je pravda, že i u mé manželky proti mě hraje fakt, že si myslí, že jí už neodpustím a že jí nebudu už nikdy věřit a tudíž to už nikdy nemůže být ono - výslovně jsem jí několikrát říkal, že to není pravda a že pro záchranu našeho vztahu udělám vše, ale je na ni vidět, že mi to nevěří a že je to další podstatná věc, která hraje proti mě a kterou jsem teď ještě pokazil tím, že jsem ji donutil lhát a přitom odhalil, že ji špicluju hovory. Asi taky chyba - na druhou stranu pořád si myslím to, co jsem psal výše - pokud není ochotná to utnout teď v začátku, tak do budoucna to bude jen horší - a proto jsem měl enormní snahu ji přitlačit k tomu, aby to skončila zavčas.

No teď už je pozdě, další nápady jak to rychle co nejvíc spravit už nemám, jen se snažit a čekat, ale když se ráno podívám na děti, jak snídají nebo odpoledne, když si s nima hraju, večer když nejmenší uspávám (chce jen s tatínkem), tak mám slzy v očích - to je momentálně asi to největší peklo...  No a taky když příjdu třeba ráno z nákupu (nebo večer ze sprchy) a vidím, že má telefon jinak položenej nebo ho zrovna ještě dlachní a je mi i bez špionážní fyzické  kontroly jasný, že si s ním opět "užívala"...

Achjo. Tak strašně mě to bolí i za vás. Člověk se snaží něco budovat a stačí jeden špatný krok a je to celé v háji. Co se týče mého bývalého jsem dnes i "ráda" že jsme se nedali dohromady. Byl i hodně nezodpovědný a absolutně nesdílel a ani moc nerespektoval mé zájmy. Studuji veterinu a zvířata jsou můj život. On dělal v IT a nebyl schopen pochopit můj vztah k "němým" tvářím, natož aby je měl někdy rád. Neměl ždáné velké cíle do hudoucna... Dnes už vím, že bych s ním nebyl šťastná. Teď jsem s doktorem, takže máme společný zájem v medicíně. A nejen tam. A máme i podobné plány do budoucna a představy o životě. Potkani mi umřeli stářím a přítel navrhl, že si pořídíme další. Tak máme dvě potkaní mimina a přítel chce ještě třetího... Je to prostě o něčem jiném. Jen mu chybí ta zkušenost s tím, že žena není samozřejmost. A já mu jí nemám jak dát, anyž bych vztah poničila.

    To byla také jedna z věcí, která mě ničila. Že už mi přítel nebude moct věřit. Taky jsem mu lhala a z toho samého důvodu. Přijel mě hledat do práce, kde jsem samozřejmě nebyla... Co mě ničilo ale víc, že jsem nevěděla, zda budu moct ještě věřit sama sobě. Zakázané ovoce je vždycky nejelpší a tohle chutnalo sakra dobře... Byla jsem třičtvrtě roku sama a lítala po diskotékách a nevímkde, abych si konečně ujasnila, že jsem "rodinný typ" a že tohle není nic pro mě.

     Chápu, že se tvá manželka bojí ztracené důvěry a slova ji až tak neujistí, ale tvé činy by měly. A to by si měla uvědomit, už jen kvůli dětem. Mohls odejít, ale tys zůstal, děti miluješ stejně a ji také a víc se snažíš, ačkoliv stále vztah udržuje. To mi přijde nefér-já se snažila kontakt omezit, až jsem si uvědomila a kamarádka se do mě pustila, že můj partner pro mě do života opravdu není ideál. A v podstatě jsem neměla co ztratit.

    Napadá mě-nemáte možnost odjet na dovču? Třeba na týden, ideálně 14 dní pryč, do zahraničí. Bez telefonů, jen vy 4. Vy, rodina. Neměla by možnost komunikace s ním a vrátila by se nohama na zem, viděla a uvědomila si tvou snahu a svou velkou chybu. Viděla by šťastnou rodinu, které svým chováním ubližuje a chystá se ji rozbít.

   Nebo druhá věc-vyříkat si to nějak s ním. Vím, že ti není 15, aby ses někde pral nebo tak. Ale zkusit si s ním prostě pobavit - ať si najde nějakou opravdu svoji, že vy jste rodina a že ubližuje hlavně tvé manželce...   Pokud není hajzl, mohl by to pochopit a pomoct ti tim, že kontakt omezí ne-li utne.

No vzhledem k tomu, že on si prý prošel něčím podobným a tak prý chápe jak se cítím, tak to minimálně z mého pohledu bude pěkný hajzl - já osobně bych ani předtím, ale už vůbec ne po těchhle zkušenostech, nedokázal vědomě rozbíjet rodinu, která je víceméně spokojená a šťastná.

Naštěstí ho neznám a ani nechci znát - jsem vcelku klidná povaha, ale všechno má své meze a když se pak už něco přes moji hráz přeleje, tak se jen ztěží ovládnu a to by neskončilo vůbec dobře.

Dovolená je sice super nápad, ale to by u manželky neprošlo - na to je příliš chytrá a hned by věděla odkud vítr vane a nepřistoupila by na to (nehledě k tomu, že u ní v práci by to bylo momentálně komplikovaný).

Včera jsme měli krásný láskyplný rozhovor, kde jsem ji ujišťoval o své lásce a o tom, že ji dokážu udělat nejšťastnější, myslím, že to celkem brala, několikrát jsem ji i rozesmál, pak jsem to s ní rozebíral i jako kamarád - protože se mi svěřila, že to v sobě celou tu dobu dusí sama a ani se svojí nejlepší kamarádkou to neprobrala, všechno se zdálo fajn, ale nakonec zase zvážněla a ochladla - dneska s ním jde na oběd a mám strašnou obavu, že ji opět oslní a přebije veškerou moji snahu (podle jejích slov očekává, že jí ten oběd zabere víc než dvě hodiny, což se mi zdá docela dost).

Podle naší rozmluvy se ona nejvíc bojí toho, že když se ho vzdá, že toho bude v budoucnu litovat - nejsem psycholog, ale příjde mi to prostě jako "krize středního věku". Snažil jsem se jí vysvětlit, že když to s ním nevyjde, což se může lehce stát (jak i ona uznává, je to teď takové to víceméně poblouznění a jak všichni víme, to časem vyprchá), tak potom toho bude litovat mnohem víc - zkazí život nejen mě a sobě, ale hlavně dětem. No pobrala to, ale nemyslím, že by ji to přesvědčilo. Sám jsem se jí neustále snažil ujistit, že po těchto mých nových zkušenostech se budu tak snažit, že i se mnou ji čeká krásný a naplněný život, že to bude ještě lepší než dřív, protože jsem už poučenej a děti nebudou s nikým šťastnější, ale pořád váhá, asi to bere jen jako slova zoufalce a přesvědčit ji prostě už nedokážu, musím čekat a doufat...

Jirko, mně už dochází slova

  Zaprvé, k tomu "muži" se vyjadřovat asi moc nebudu. Ale opravdu si nemohu odpustit slovo hajzl. A tady spoléhám na boží mlýny, že až on si bude myslet, že je šťastný, tak ta jeho slepička mu začne zanášet a bude se tlouct do hlavy, proč to tenkrát dovolil a tebe a děti postavil do tak hnusné situace.

   To je jasné, že nápad s dovolenou prokoukne. Nejde o to aby neprokoukla, ale pokud přijímá tvé argumenty, mohla by si nechat vysvětlit, že to pro ní bude čas se citově odpoutat od dotyčného a uvědomit si, že je matka a manželka, ne puberťačka, která si užívá života... Měla by to brát jako pomocnou ruku od tebe, která by ji vytáhla z její dočasné nejistoty a pobouření hormonů.   Ale když píšeš, že by na to nepřistoupila vztah ukončit nechce... Pokud by to bylo z důvodů pracovních nebo tak, je to jiná, ale jestliže se nechce vzdát ani na týden smskování s ním...

    Musím říct, že další část tvého příspěvku mě už celkem nadzvedla ze židle. Obzvlášť "ona nejvíc bojí toho, že když se ho vzdá, že toho bude v budoucnu litovat". COŽE????? Toto je hloupý argument malé 15 leté holky ale ne matky proboha??? Co si jako představuje? Že s ním začne spát a bude k němu jezdit na víkendy a za tebou domů na týden? Nebo snad se k vám nastěhuje a budete šťastná 5ti členná rodina s dvěma tatínky a budete si dávat trojku???? Promiň, že to píši až takto vulgárně, ale nemůžu se zbavit dojmu, že tě manželka postavila do role, jak píše Leňa. Její myšlenkový pochod "já si užiju než mě zamilovanost přejde nebo mě on odkopne a pak se vrátím k manželovi a dětem" je absurdní a nezodpovědný. A z toho co píšeš tak opravdu přemýšlí. Nenech sebou zametat! Jsi chlap. Hodný, dobrý táta a snažíš se přestože touhle dobou a stakovými naschvály by to většina mužů už vzdala. Půjde s ním na oběd? A to ti řekla jen tak, jako by se nechumelilo? A bude to trvat dlouho?? !!! Dobře jdi si, ale sežeň si hlídání k dětem, já mám totiž něco domluvené s kamarádkou. To je ta, jak mi dala pusu v první třídě, vzpomínáš? ... Jirko, snažil seš už dost a ona si teď připadá jako královna. Má dva muže, kteří ji nadbíhají a nosí na rukou, má postaráno o děti a domácnost. Už se potřebuje probrat. A tvdrě. Mluvili jste dost. Začni jednat.

   Opravdu už bys asi měl odejít-jak psala Barča. Je to risk, ale pokud ji toto neprobere už asi nic. Teda jednou určitě, ale už bude pozdě. Časem by, i přes tvoji snahu, došlo k fyzické nevěře a taková rána by se opravdu těžko hojila a ještě by si začla manželka myslet, že má doma "troubu", který si nechá všechno líbit.

   Mš-li kam jít, vzala bych děti a šla. Ať se vrátí do prázdného bez dětí. Možná ji bude šokovat, kde jsou děti a mateřský pud ji probere. Možná ji bude šokovat, žes to udělal a vzals to od podlahy. Nebo nech děti doma-prostě z práce jdi jinam a už nechoď domů. Ať si užije večer strachu o tebe, kde jsi a proč se neozýváš. Sice bude mít několik sms od cukrouše, ale žádnou od tebe, proč nejsi doma. Nejistota, kde mám manžela, výborného tátu svých dětí, a jestli je v pořádku by alespoň mě zabíjela. A děti se určitě přijdou zeptat, kde je táta. Nebude jí to příjemné. Co jim řekne? Víte děti, já se chovám poslední dobou jako malá holka a z vašeho táty dělám troubu a běhám si za jiným, který vás vůbec nezná a nemá rád a nikdy pro vás nebude jako táta. Váš táta se snažil mi domlouvat, nosil mě na rukou, ale já si chtěla nezodpovědně užívat života a dvoření obou mužů, tak táta odešel.

   Proboha, snad není společnost ještě tak zvrhlá, aby se matka vzdala povinností vůči svým dětem a rozbila vztah s báječným manželem a otcem, aby si párkrát užila s hajzlem, byla odkopnuta a pak plakala, jak je život hnusný... Jirko, drž se. Obdivuji tě, já bych takovou nejistotu nesnesla a nedovedla bych být tak schovívavá. Jsi opravdu dobrý člověk.

    Vím, že to bude bolestivé, ale opravdu bych asi odešla. Promysli si co a jak-ty znáš manželku a budeš vědět jak na ní, aby to pro ni byl co největší šok. Ona tě opravdu začíná tahat za nos, tak se nenech. Donut ji se rozhodnout. Ty taky nemáš dva vztahy!! Najdi tu sílu kvůli dětem. Dřív nebo později to vycítí, i když píšeš, že se chováte "normálně". Už ji nenech, aby si chodila s ním na obědy, a aby ji to procházelo. Řešíte nový problém a hledáte nové hranice, pokud to neutneš v zárodku a nestanovíš pevné hranice, udělá to znovu a znovu. Tady už domlouvání končí. Buď anebo. Tys udělal dost, abys ji přesvědčil a získal zpět, tak ať se vyjádří...

... snad si aspoň uvědomuje to, že to přejde-to je ta zamilovanost... a lidi si v těchto případech ty druhé idealizují, protože tu každodenní všednost s nimi nazažívají. Ale že on zažil to samý a dokáže to i tak dělat nekomu jinýmu? ! Souhlas s Tebou, co to je.. Přeju Ti mnoho síly, jsi dobrej, že tohle vše vydržíš. Holt člověk by koukal, co vše kolikrát vydrží ženský, když jsou v takové sotuaci-a málokterej chlap tohle dá. Ale Ty jo, tak zkus ještě vyčkat, ale ne zas tak moc říkat(jen můj názor), jak na ni trpělivě čekáš. Si pak bude myslet, že "stejně mi neuteče, než mě to přejde", a to by mohlo trvat ještě dýl. I když Tě na 2. straně pochopitelně chápu. Sakra, ten život je někdy zapeklitej.. !

Ahoj Jirko,

máš bohožel pravdu, musíme čekat a doufat, na druhou stranu ještě v sobě můžeme rozdmchávat jisrku naděje, že to nemusí dopadnout katastrofálně   Jinak jsem taky včerejší večer trávil s dcerou a musím se přiznat, že jsem v jeden okamžik musel narychlo odejít, jako se vysprchovat Co je nejhorší, i ona o problému ví, a já se trápím tím, že jí nemohu říci jak moc bych to chtěl vrátit, jak moc mi na nich oběma záleží, nechci to dělat kvůli manželce, bylo by to jako vydírání přes dítě...

Přeju nám moc moc štěstí, nebo jak to nazvat.

Díky všem, takže "oběd" trval pět hodin! Když mi včera řekla, že s ním jde na oběd a že to chvíli potrvá (řekla mi to proto, že mi už nechce lhát), nechal jsem to být, protože jsem si říkal "potřebuje si s ním prostě promluvit, vidět ho, aby poznala, jestli je to pořád stejný" a doufal, že moje snaha jí takovéto setkání trochu znechutí a on najednou nebude tak skvělej.

Jenže být pět hodin na "obědě" to je trochu moc i na mě, takže jsme to probrali, řekl jsem jí, že tímto překročila moji hranici a že takhle prostě dál ne a hotovo. Snažila se argumentovat a zahrávat to jako obvykle, ale byl jsem tak na*ranej, že neměla šanci.

Dopoledne jsem jí do práce donesl devatenáct rudých růží (každou za rok našeho života) plus dvacátou samostatnou, napsal k tomu milostný přání, vše na ni evidentně zapůsobilo (a já přísahám, že z mé stránky to nebylo žádný klišé, ale myslel jsem vše doopravdy a upřímně) a ona s ním pak je pět hodin na "obědě" a příjde si jakoby nechumelilo? Tak takhle prostě ne.

Souhlasím s Lucy - udělal jsem co šlo a jsem pořád ochotnej to vše spravit, ale jsou určité hranice a říkal jsem jí to už na začátku - časem telefony a SMS stačit nebudou, přibudou obědy, ty se budou prodlužovat, pak se jednou spolu vyspí a co pak? Dovolená ve dvou, zatímco já budu hlídat děti? Mám taky svoji hrdost - normálně hlavu před nikým ani neohnu a tady se už plazím hubou po zemi - líto mi to není v žádném případě, pro ni a pro děti udělám maximum, ale už si začínám připadat jak onuce - přesně jak píšeš Lucy.

Poslední dny pořád přemýšlím, ale už ne nad tím co a jak zlepšit, jak ji ještě přesvědčit, ale nad tím, jak se vyrovnat s tím, že budu sám a cítím, že pomalu pomalinku se s tím začínám smiřovat - což je ale na druhou stranu strašný.

No uvidíme, co dál - budu se zatím ještě snažit, pořád mi za to stojí, ale všechno má své meze - probrali jsme to a tentokrát jsem byl celkem tvrdej, ale ani to s ní viditelně nepohnulo. Na jednu stranu mi je schopná odpovědět, že mám pravdu, že to takhle nepůjde dál a na druhou si postěžuje, jak je ten život složitej a že se pořád nedokáže rozhodnout.

Ale jak jsem psal už dřív a jak psala i Lucy - takhle by to bylo akorát pořád horší.

Překvapuje mě, že ani po těch květinách a tvém vyznání v sobě nenašla kouska cti, aby mu oběd odřekla nebo aby aslepoň přišla domů dřív. Jirko, manželka už zašla příliš daleko takže tvůj hněv je naprosto oprávněný. Jí to zřejmě ale pořád nestačí.

  To je to čeho by si měla vážit, ale zároveň by ji to mělo donutit se sebrat. Chlap má mít svou hrdost a být "neoblomný", ale když předemnou, jako před partnerkou udělá ústupek, nesmírně si toho vážím. Ale dostat ho na kolena a nechat se předemnou plazit je opravdu už sviňárna... Proto jsem tenkrát ten vztah s přítelem ukončila - bylo pro mě nesnesitelné, že je v takové pozici.

   Snad manželce už dojde, že tě to přestává bavit a nenecháš sebou zametat a otevře konečně oči. Vím, že to není nic lehkého, ale rodina je prostě priorita

Přesně jak píšeš - po té kytce a vyznání a po tom večeru předtím jsem si opravdu myslel, že se ten oběd bude snažit spíš zkrátit - kdyby přišla za dvě hodiny, beru, za tři váhám, za čtyři špatný, ale za pět hodin? To byla poslední kapka. Cestou domů jsem si o tom s ní promluvil, s mými protesty, že to takhle dál nejde, že to už je přes čáru souhlasila a pak dlouho přemýšlela a večer byla zase jakoby nic.

Z toho mi pak došlo, že u ní žádná změna nenastala a že to takhle klidně bude provozovat dál, dokud to já budu snášet. To mě opět naprudilo, takže ráno jsem s ní dal trochu nepříjemnější rozhovor - znovu jsem jí řekl, že takhle dál nemůžu a že teda prostě musím odejít, ale od ní už nepřišly žádný city - tvrdé rysy, chladné uvažování a prosba abych myslel na děti a počkal do konce roku, než budou prázdniny a starší dcera dodělá ročník a bude mít dva měsíce se s tím srovnat.

I když já bych s tím nejraději hned zkoncoval (ji i děti mít pořád na očích a vědět, že ten konec se neustále blíží, to je strašný), tak přeci jen ty tři měsíce budu muset vydržet, v tomhle má asi  pravdu. Bohužel to jak to měla hned promyšlený, mě jen utvrdilo, že bysme do budoucna tu šanci prostě neměli. Začala by se s ním scházet častěji, spát s ním a do těch třech měsíců by stejně bylo hotovo.

Takže jsem jí řekl, že já už se dál sám snažit nemůžu a naopak, že mě toto její chování natolik štve, uráží, deprimuje, demotivuje, že pokud by se ještě přeci jen rozhodla nám dát šanci, tak jeho musí pustit ihned k vodě a soustředit se jen na nás a že inciativa ke zlepšení musí proudit i od ní. Ale evidentně toto není ta cesta, kterou by byla ochotna jít.

Takže i když si to podle mého nezaslouží, tak jí ten "hladkej" přechod umožním, kvůli dětem, kvůli starší dceři - už tak ji čekají strašné chvíle (12 let, puberta s ní začíná pěkně mlátit a bude muset opustit všechny kamarády a přestěhovat se do cizího města, do cizího prostředí, k cizímu člověku).

Tady je to z druhé strany... Jak vidíš, ani tato slečna si nenechá říct. Naopak začíná kopat kolem sebe a přijde si ukřivděná a plive jed na všechny strany.

   Tvůj příspěvek mě hodně rozesmutnil. Obzvlášť přístup tvé ženy a její vypočítavost. To je dáno bohužel nám ženám všem - viděla jsem to i u své mámy a i proto se snažím té vlastnosti zbavit, ale... Děsí mě a znechucuje, s jak ledovým klidem si propočítala co a jak, aby si beztrestně mohla užívat, přidělat si co nejmíň práce a tebe zneužít a pak se tě v klidu zbavit, abys nedělal moc problémy. Je to hnus. a já bych ty problémy dělala. Naši se rozvedly. Nevím, jak dlouho to plánovaly, ale vím, že by mi bylo jedno, jestli by se rozvedli teď nebo před 15 lety. Rána to byla obrovská a věk a situace by na tom nic nezměnila. Bohužel tvé děti to zasáhne a možná o to horší to bude, když 3 měsíce budete hrát doma divadlo a děti budou v nejistotě co a proč se děje a co se dít bude. A pak jim oznámíte, že maminka se rozhodla jít za jiným, že ty ses snažil, ale ona nechtěla a tak se rozvádíte... Ty tři měsíce to nevytrhnou.

    Máme s mámou hodně špatný vztah. Mimo jiné i proto, že se nemůžu zbavit dojmu, že také někoho měla. Vím, že se u nás taky hrálo divadlo a nás to s bráchou trápilo. Nic jsme nechápali, ale viděli jsme, že se něco děje. Ale proč naši dělali, že se nic neděje? Bydleli jsme v zahraničí  a pak máma přišla s tím, že se vracíme a táta za námi přijede. Asi ani nemusím říkat, že se tak nikdy nestalo... Rozvedli se taky až o prázdninách-asi z toho samého důvodu, jako píšeš ty. Ale do školy chodím už dalších 12 let, už uplynulo 7 prázdnin a pořád jsem se s rozvodem nesrovnala.

    A mámě a jejímu "novému" příteli jsem to dala patřičně sežrat. Ne naschvál, ale prostě ve mně ten vztek byl a je. Jenže puberta už pominula a já jsem schopná to ovládnout. Ale je a bude to tam už napořád.

    Mrzí mě to. Jenže tys udělal co mohl a pro fungující vztah jsou nutní dva... Je moc "hezké", že se ona ohání dětmi. Tys na ně myslel, to ona se jim chystá ublížit. Uvažovals, že by sis je vzal do péče ty? I když to je taky těžké - máma se teď ohání tím, že nám vybrat dala. Jenže když 9ti letému dítěti dá máma vybrat, jestli půjdou s ní nebo s tátou... To je těžké.

    Přeji ti mnoho sil. Opravdu mě to mrzí a nechápu to. Asi jsem pořád ještě dítě s růžovými brýlemi, když věřím na pohádky v podobě šťastných rodin a toužím takovou jednou mít. V dnešní době to už ale asi nejde.

Od pradávna systém fungoval tak, že muž obstaral zázemí (vyhrabal a zařídil díru v zemi) a zajistil živobytí (dotáhl do díry cosi k snědku)  žena zajistila, že se v té špelunce dalo žít a že se ta surová potravina dala vůbec jíst, poté si oba společnými silami zajistili budoucnost svými potomky. Ještě začátkem minulého století tento systém ve většině fungoval, kdy žena se starala o domácnost, rodinu, hospodářství a muž zajištoval prostředky pro chod systému. Jeden na druhém tak byli silně závislí včetně dětí, které se musely od malička co ohánět spolu s rodiči, aby si zkvalitnili život. V horším případě, aby vůbec přežili.. V drtivé většině tak ani nikoho nenapadlo tento systém bourat, páč by se zhroutilo vše. Dnes máme tento systém naprosto rozvrácený muži se v řadě případů mimo zajištění prostředků starají o domácnost(vaří, perou, uklízejí, utírají dětem p. delky) a ženy kolikrát mimo zajištění chodu domácnosti ještě zajištují prostředky. Děti už nepotřebují, naco, přežijí i bez nich a když jsou, tak děti nepotřebují rodiče sytém se postará - od baby boxů, přes děcáky a jiné ústavy. Vznikla tedy situace, kdy nikdo nikoho nepotřebuje a tento nový systém tak donutil lidi k sobeckosti. Dnes už se nežije tak, aby jsme se měli dobře(má rodina), protože jedině tak, se budu mít dobře já. Dnes k tomu rodinu nepotřebuji a klidně ji můžu zneužít k tomu, abych si užíval jen já sám na úkor kohokoli. Vaše paní tak vážený činí, to není nevěra, to je ukončení manželství a je úplně jedno jestli ještě nato máte jakýsi kus papíru jako doklad. I kdyby se onen milenec stáhl, stejně už navěky zůstane smrad a nejistota. Nebude to manželství, ale slepenec s glejtem o manželství. Ve vašem případě bych já odešel. Odešel hned se vztyčenou hlavou, dál nemluvil a odešel. Donesl pár kytek na rozloučeno, poděkoval za příjemně prožitá léta, popřál mnoho štěstí do dalšího života koupil nové auto strčil do něj nějakou kamarádku, ukazoval se před společnými známými jako sebejistý spokojený člověk. A hlavně vrhnul se na vše co jsem musel kvůli manželství opustit, veškeré zastrčené koníčky bych oprášil.

Taky mi pořád vrtalo hlavou, proč ještě před 10 lety byly rozvody víceméně tabu a dnes se u nás rozvede každý druhý pár. Děkuji za ujasnění, do takové hloubky jsem to neviděla...

   Ale s tou dobou a emancipací přišla tedy i jistá morální zakženost. Chápu, že jsou všude lákadla v podobě internetových chatů a seznamek a těchto ptákovin, ale člověk by měl mít a ctít jisté morální zásady. A hlavně na takovéto úlety by měl využívat mládí, když "se v tom učí chodit". Zvláštní, že ještě generace před námi ani na ty zálety neměla čas, v mém věku už ženy bývaly vdané a matky a manželství vydrželo. A i přes to, že si většinou brali svého prvního partnera. Doslova si sedám na zadek když v dopravních prostředcích poslouchám slečny mladší než já, jak líčí, "jakej byl v posteli Pepa a kdyby teprve tušila, co Franta... a ti další".

    Kde jsou ty doby, kdy ženy věrně čekaly na své muže, než se jim vrátí z vojny. Rok, dva.... A dnes všude čtu-přítel odjáždí za prací-máme se rozejít? Snad jede za prací proto, aby zajistil rodinu ne? Jenže to žena už nevidí a v "lepším" případě se s ním rozejde... v horším bude hrát vzornou a za zády se mu bude courat s kde kým.

   Občas si říkám, zda by nebylo lepší se vrátit pár korků dozadu, aspoň co se vztahů a morálky společnosti týče. Protože nakonec to vždycky odnesou děti a bez ohledu na to, zda "selhali" oba rodiče nebo to jednoho prostě přestalo bavit.

Ahoj kluci (a holky),

toto jsem se svým manželem řešila před 2ma lety.

Našel si přítelkyni v jiném městě, kam jezdil na služební cesty. Začalo to telefonátama, obědama, večeřema... pak konzerty výlety, kina, dárečky atd...

Nejdřív jsem se z toho sesypala a začala to řešit "po zlém". Což se samozřejmě skončilo špatně - manžel se zabejčil, stáhl se do sebe a setkával se s ní ještě víc a intenzivněji

Tudíž jsem změnila strategii - upřímně, poradila mi moje o mnoho skušeností starší kamarádka.

Takže, co jsem dělala já/p>

- chod domácnosti jsem zajišťovala jen tak aby nám to nespadlo na hlavu, to znamená - uklizeno, vypráno, základní jídlo v lednici. Tudíž základ, nic navíc, žádné uvařeno a upečeno, prdlajs. To mělo za výhodu to, že mi NEMOHLO být nic vyčteno

- dělala jsem věci, které běžně nedělám (místo TV kniha, místo běžného úklidu např úklid papírů a dokladů). Začal si mě pořádně všímat.

- komunikovala jsem s ním, mile jsem mu odpovídala, ale POUZE JEDNOSLOVNĚ! Žádné cukrování, ale taky žádné nadávání...

Přiznám se, že stále ještě to k ničemu nevedlo, akorát začal být pozornější a bral mě na vědomí.

Zásadní rána přišla, když jsem od něj odešla. Napsala jsem mu dopis, ve kterém bylo zhruba toto: jelikož oba nevíme, jak a co dál s naším společným životem, bude lepší, když o tom budeme přemýšlet každý sám. Na to jsem odjela ke kamarádce, ale jen na pár dní. Po té jsem si našla podnájem. V tuto chvíli zapracovala kamarádka, která mu řekla, že jsem se osamostatnila a žiju sice s potížema, ale žiju. Začal mi posílat SMS, jak se mám, co dělám, co práce a tak. Potom pozvání na oběd, kino, víkend...

Co z toho nakonec bylo? On si uvědomil, že bez něj to taky jde - a docela v pohodě a, ale jemu beze mně se žije obtížně. Ani ne za měsíc jsem byla zpátky doma

Skuste si to nějak přebrat k obrazu svému a aplikovat na sebe - třeba Vám to pomůže

Lucie

 mam taky jeden problem asi sem se zamilovala do jinyho muže pišeme si přes skajp a nadavamesi a pak si vysnavame lasku jako prvni zacne on sam stim se mne ma rad a se mne miluje posilami a pak začne sase nadavat mam pritele a dva deti kdo mi pomuse se stoho probudit mam hrosnej pocit a vicitky nevim jak si mam poradit bila bych moc rada kdybi mi nato odpovedel nekdo sem asi donej zamilovana ale nevim jak to misli on napisu vam co semnou vsdicky pise nejdriv jestli sem tam ja mu odpovim a on sacne srandovat nadavame si a ja mu poslu a on mi napise miluju a ja se ho ptam co milujes on sase mi napise tebe noale kamilavic ha ha ha no a pak pochvilce sase si nadavame a pochvilce sase mi vysna se mne mam moc rad kdo mi od povi jestli mne miluje nebo to bil žert že mne oblbuje dekuji sa kasdou radu

Máš přítele a dvě děti? Jsi mladá, děti jsou tedy malé, že? Takže čas raději věnuj jim a na nějaké hloupé pochybné "žvatlání" po skype se rychle vykašli. Z čeho usuzuješ, že Tě dotyčný miluje, nebo nemiluje? A proč vůbec? Nejsi s přítelem spokojená? A myslíš, že s nějakým.... koho jsi asi ještě ani neviděla, budeš? Jak říkám, věnuj se dětem, tohle se vyplatí v každém případě.

Je to smutné, číst tu všechny ty příběhy, ale také přispěju se svým.

Svoji ženu jsem poznal před 21 lety. Bláznivě jsem se zamiloval, a přestože měla snad půl roku před plánovanou svatbou, za 3 necelé 3 měsíce jsme byli už spolu. Nikdy jsem nebyl žádný sexuální symbol, ale větší porci kil navíc jsem vyvažoval veselostí, spolehlivostí a velkou dávkou empatie. Ona tehdy neměla k sexu příliš vřelý vztah a tak ho bylo pomálu. Přes svoji zamilovanost jsem si neuvědomil, že mne vlastně nemiluje, ale utíká ke mně od rodičů a svého přítele, který sex tehdy vyžadoval stále a tak na to i doplatil (přestože jeho milovala). Já tehdy, krátce po revoluci podnikal v hospodě, ale příliš se nedařilo, přesto jsme tam spolu prožiliprvní 2 roky našeho vztahu.  Pro mne to byly i přes neutěšenou ekonomickou situaci, šťastné roky. Pak to nešlo dál a já hospodu musel zavřít a i ona hledala jinou práci. Tu našla ve svém oboru, na zaučení musela ale na 3 měsíce do Německa. Tam přišla první nevěra s opáleným týpkem a romantickým jménem. Přiznávám, tehdy náš vztah nebyl ideální, ale já opět napnul všechny síly a udržel nás pohromadě. Po pěti letech společného života přišla dcera a tak jsme se, když jí bylo půl roku, vzali. Po

porordu se sex začal komplikovat, nechuť u mého miláčka umocňoval i účinek hormonální antikoncepce a našeho milování bylo méně a méně. Já si našel práci, která vyžadovala mojí přítomnost mimo domov i na více dní v týdnu,  tak jsem i trochu ztratil přehled, co se děje doma. Ani na chvíli mne nenapadlo, že je něco jinak. O tom jsem se dozvěděl až dlouho poté, za celých 8 let. Sexu bylo stále pomálu, ale já žil v iluzi pevného vztahu, kde se nehádáme,  žijeme relativně dobře a když i kamarádi ve stejném věku hlásili pokles milostných aktivit, tak jsem to neřešil.  Přestože jsme se shodli, že druhé dítě už asi ne, biologické hodiny zatikaly a my si s odstupem 10 let pořídíli druhého potomka, tentokrát kluka. Já bych býval radši druhou holku, protože všichni kluci v okolí byli zlobiví "na zabití" a já měl strach, bychom nedopadli podobně, což se nakonec stejně stalo..... Na tvoření druhého miminka jsem se těšil, že bude alespoň po nějakou dobu více sexu s milovanou ženou, bohužel jsem skóroval na první pokus a to byl poslední sex na téměř 7 let. Po zážitcích z porodu u kterého jsem taky byl jsem ze začátku měl problém se sexem já, po nasazení antikoncepce zase odešla chuť mojí ženě. Já přestal činit marné pokusy a krom běžného fungování v 

rodině se mezi námi nic nedělo. Nakonec jsem byl vystěhován (prý kvůli chrápání) i z ložnice, kde se ženou spaly děti. Oni šli spát brzy po osmé a já trávil večery sám u počitače. Ani tehdy jsem si neuvědomil že je zle a jen doufal, že bude líp. Asi 4 roky po porodu se u manželky začaly objevovat záchvaty panické ataky, s čímž nakonec  skončila i na měsíc v nemocnici. Začala brát antidepresiva a po návratu z nemocnice mi i řekla, že mne miluje, což bylo poprvé po mnoho letech, ne li vůbec poprvé. Bohužel ani to pro mne nebylo dostatečným signálem k nějaké zásadní změně a během pár měsíců vše sklouzlo do starých kolejí. Při jednom jejím večerním záchvatu jsem se dozvěděl, že mě před lety podvedla a že jí to tíží. V dané situaci jse to přijmul jako něco, co se může stát, je to dávno pryč a tak jsem nepátral po detailech a tu informaci jsem celkem úspěšně potlačil něka daleko dozadu, takže mne netrápila. Dva roky po nemocnici jsme nějak fungovali bez řešení nějakých problémů, já sám po večerech v obýváku, bez větší chuti nějak aktivně zlepšovat naše společné bydlení. Potíže s její nemocí se začaly zhoršovat a já se během několika večerních rozhovorů dozvěděl, že potkala někoho, kdo ji fyzicky hrozně přitahuje a prožívá s ním něco, co se mnou nikdy prožít nemohla, protže mne fakticky nemilovala. Také jsem se dozvěděl, že ten druhý úlet před lety trval celkem 4 roky, čehož prý ale první 2 roky bez sexu. Oním dotyčným byl náš společný přítel a kapelník z kapely, se kterou zpívala o víkendech, když jsem byl já doma s dětmi. Současný objev je taky muzikant, o 6 let mladší než moje žena. Po tom co ho jeho žena podváděla a nakonec vyhodila se nastěhoval ke svojí současné přítelkyni, která si ho chce(na rozdíl od něj) vzít a podvádí ji s mojí ženou. On řídí náklaďák a sex mezi zbožím v nákladním prostoru jí zřejmě připadá atraktivní. Zpočátku tvrdila, že je to jen fyzické a dlouho to nevydrží. Potom mi ale známí volali, že je kontaktovala s prosbou o pomoc při nalezení nejakého jednoduchého bydlení, kam by se s mladším dítětem ode mne odstěhovala. Prý kdyby se s ním mohla alespoň jednou za měsíc vidět, bylo vše o mnoho lepší, a tak jsem to jako alternativu k odstěhování přijal jako mneší zlo. Chtěl jsem jen o všem vědět, abych si 

nepřipadal tak podváděný taky jsem trval na tom, aby to bylo s ochranou, což se hned napoprvé taky nějak nepovedlo". Jenomže dnes mu píše SMSky typu "lásko miluji tě", a to už není jen fyzická záležitost a to mne trápí.  Jsem psychicky na dně, nic nám neporadili ani v psychologické poradně, kde jsme spolu byli. Problém je teď v tom, že mne toto všechno probralo z nějaké letargie posledních několika let a já se znovu do ní zamiloval. Navíc se ozvala i léta potlačovaná sexualita a já to potřebuji víc než kdy před tím. Dokonce i spolu jsme po letech provedli několik pokusů a nebyly vůbec nepříjemné. Jenže já už teď nedokážu akceptovat, že je ještě nekdo jiný, koho ona miluje, s kým si užívá báječný sex a mne má na udržování rodinného zázemí s nejnutnější sexuální aktivitou, až když je už nejhůř... Možná to takhle úplně necítí, ale já ano a to je nesnesitelné. Já se rozhodl zásádně změnit svůj život, pustil jsem se i do razantní redukce váhy, o několik desítek kil. Minimálně si zbytek aktivního života chci trochu užít. Ale já bych to chctěl prožívat se svojí ženou, které jsem dal většinu svého života. Jenže ona se prý už zařídíla jinak a vztahy ke mně jsou už prý tak potrhané, že už asi nepůjdou spravit. Je mi čím dál hůř a tak jsem jí dal čas 100 dní (do Vánoc), aby si rozmyslela, co dál v životě chce, že nás oba najednou ale mít nemůže. Na to mi odpověděla, že mne už ztratila před lety...  Prý jí na mně záleží, ale nemůže se dívat na to, jak se trápím. Své nové lásky se ale vzdát nedokáže, takže celý příběh asi nemá šanci na šťastný konec. Já bych nabízené řešení, že si také mám najít někoho a že doma budeme fungovat pro děti, psychicky neustál. Ne, když jí pořád miluji ale ona to nedokáže přijímat, protože je zamilovaná jinde...  Jsem zoufalý a mám strach z toho co přijde..................

"Nikko", je to smutné, ale byl jsi k ženě hodně tolerantní. Každý chlap by se nedokázal vědomě o ženu dělit s druhým. Neváží si tě. Odejde za tím druhým. Musí poznat, co v tobě ztratila, jestli na to vůbec přijde. Není příliš zodpovědná k rodině, když ani nepřijala tvoji alternativu. Nevím, jak tě povzbudit.   

Pavlo, děkuji. Zatím stále bojuji. Ona pořád tvrdí, že k němu odcházet nechce, že rozhodně nechce bořit rodinu, nenom ho potřebuje alespoň občas vidět a psát si s ním. Prý ví, že to není na dlouho, ale nedokáže se ho vzdát. Poznala s ním až ve svých 42 letech opravdovou chemii v sexu, ale víc v tom prý není. Ty smsky typu miluju tě jsou prý jen součást hry, ale z očí do očí by mu to prý neřekla... Tak se snažím doma vytvářet aspoň trochu milou atmosféru, aby se se mnou a dětmi cítila fajn a doufám, že ten mrak jednou zmizí...  Modlím se jen, aby přítelkyně toho vetřelce na něco nepřišla a nevyhodila ho od sebe z bytu. V tu chvíli by měl spoustu volného času na ničení mojí rodiny

"Nikko", žena není muž, aby tvrdila, že je v tom jenom chemie. Kdyby byl ten vetřelec volný a měl svoji střechu nad hlavou, tak by k němu odešla. Ví, že ji budeš věřit, co ti napovídá a využívá toho. Je mi líto, jestli tě moje slova bolí, ale je to tak. Tomu vetřelci to také vyhovuje, bydlí u přítelkyně vztah s tvojí ženou před ní tají, tvoji ženu rád nemá, u něj je to právě jen ta chemie a tvoje žena je pro něj zpestření. Až na to tvá žena přijde, teprve ho nechá a vrátí se celá k tobě. Pokud ji moc miluješ, nezbývá než čekat, ale zasloužíš si svatozář. Pavla

Pavlo, já to cítím stejně. Myslím si, že to ještě nějak zvládám je opravdu jen díky tomu, že jsem se de facto znovu zamiloval. Líbí se mi holky o pár let mladší, ale tady to je jiný. Dal bych za to třeba i ledvinu, kdyby se mohl stát zázrak a ona tu lásku, co dává jemu, dala mně. Sakra už mi to asi leze na mozek, ale nemůžu si pomoct...

Tak včera jsme zase řešili, co dál. Ani jeden z nás nechce odcházet, ale ona se toho románku nechce a prý ani nedokáže vzdát. Prý už ví že on ji nemiluje a svoji přítelkyni by neopustil ani kdyby ona byla volná. Prý ale přesto ho potřebuje, prý ji to psychicky drží a je šťastná Navrhla, že jediné o co se můžeme pokusit je oddělit vetřelce úplně od našeho vztahu a společně se snažit náš vzájemný vztah budovat zpět k normálu, třeba i lepšímu než to bylo dřív. Bylo to asi to nerozumnější, co jsem od ní za poslední měsíce slyšel a vypadala i přesvědčivě. Protože ani mne nic lepšího nenapadá (kromě natvrdo požadovat jejich rozchod, což by se brzy obrátilo proti mně), s pokusem jsem souhlasil. Budu dál doufat, že to jednoho z nich z nějakého důvodu přestane bavit a časem to vyšumí. Modlím se jen, abych si dokázal v sobě udržet to co k ní cítím, protože pak by to mělo asi rychlý konec bez ohledu na ni i naše děti

   Myslím, že když se chce a je dobrá vůle u obou, jde všechno..... Hodně štěstí a klidný přístav.

 Ona Ti "maže med kolem huby", že se budete snažit dostat Váš vztah do normálu a přitom si bude užívat jinde? Pokud dobře čtu, tak to vlastně dělala od začátku, tak jestli to je ten normál..... Nezlob se na mě, ale to je neuvěřitelné. Snad bych to tady ani neměla psát, ale kdo ví, kdo "skóroval" při tom tvoření...

Barčo, taky jsem se chvíli zamýšlel nad tím, jestli je synek opravdu můj, ale celé těhotenství sedí přesně na termín té noci, kdy jsme se rozhodli poprvé to zkusit. Navíc když si prohlédnu moje fotky z dětství, podoba je dost výrazná. A i kdyby tomu tak nebylo, jeho táta jsem a vždycky budu já. Myslím, že to vidíš až moc černě

Každopádně jsi přemýšlel stejně, takže dobře víš, co máš doma. Černě? Myslím spíš, že reálně. Nemám na ni žádnou citovou ani jinou vazbu a tak vidím věci tak, jak je píšeš.

Barčo, já s ní žiju 21 let a za tu dobu si člověk svůj názor udělá. Ty sis ho udělala za pár minut a ani na chvíli nepřipouštíš, že by ses mohla mýlit. Ona má pravdu že oba úlety vždy souvisely s nedostatkem komunikace mezi námi a taky mým uzavření se ve vlastním světě. Vždycky vysílala signály a já je nevnímal. Dnes si to uvědomuju a štve mně, že jsem se probudil až teď, když už je možná pozdě... Já jsem v předchozích příspěvcích napsal, co mě momentálně trápí, ale chybí tam ty roky, měsíce a dny, kdy bylo vše alespoň podle mne v normálu. Rozhodně si nezaslouží nasazovat psí hlavu. Teď ji ztrácím, alespoň tedy citově, ale pořád je myslím šance, i když malá, to zvrátit a já pro to udělám, co bude možné.

Pár minut? Visí to tady už dva dny a já se opírám jen o to, co jsi tady napsal. Nepočítal jsi přece, že tu budou jen líbivé příspěvky, nebo ano? Já se samozřejmě můžu mýlit, ale Ty v tom žiješ a na mém názoru až tak nezáleží. Jestli Tě můžu poprosit, mohl by sis znovu přečíst, co jsi napsal? 21 let v takovém vztahu, kdy se děje to, co jsem četla, to nevím, co si mám vůbec myslet. Nebo vím, ale o tom tady řeč není. Promiň.

P. S. Všiml sis, že tu neodpověděl ani jeden chlap? Můžeš jen hádat, co by napsali. A že to četli, o tom nepochybuj.

Kdyby byly vztahy tak jednoduché, že by se  vkaždém momentu jejich průběhu daly rozseknout slovy ano, ne, chci, nechci, vím, nevím... málokdy to tak je, je to příliš složitý koktejl mnoha ingrediencí a nemusí, jak je ostatně z příspěvků a témat patrné, jít jen o vztahy partnerské, vztah je prostě  vzájemnost mezi lidmi....

http://www.duchovnipomoc.estranky.cz/clanky/otazky-a-odpovedi/proc-se-znovu-narodime.html

Zdravím všechny!

Nedalo mi to a po přečtení všech příspěvků chci také přispět svou zkušeností.

Měl jsem podobnou situaci jako Nikko, Tonda nebo Jirka122. A jsem trochu dál. Za cenu nesmírné snahy můžu dnes říct, že jsem něco jako vyhrál. A to hlavně díky tomu, že se dotyční "nápadníci" (2) zalekli druhé strany mince v podobě starostí s nově nabitou rodinou, kterou by "koupili" s novou "láskou". Manželka si tímto uvědomila, že jim šlo jen o sex a že hledat mého nástupce je větší riziko a námaha, než zůstat tam, kde je.

A je to výhra??? Co se stalo, nejde vzít zpátky a co bylo nejde vrátit. Sice máme pohodový vztah, minulost jsme pohřbili do hlouby paměti, ale stále mám pocit, že naše novodobé soužití má svoje meze.

Možná jsem naivka a přeju si žít v pohádce a možná jsem trouba. Ale stále mne drží pocit, že mezi námi není víc, než nejlepší přátelství, vzájemná důvěra je zpátky na 95%, ale to je vše.

Shrnuto je to o tom, že to, co dřív šlo samo spontánně, dnes se musí popostrkovat. A bohužel postrkuju jen já a už mne to nebaví. Když čekám, nedočkám se.

Je toho mnohem víc, co bych o tom mohl napsat, ale chtěl jsem vyjádřit podstatu, jak ta "výhra" při záchraně rodiny může vypadat. Máme 2 děti, dobré zázemí a dobré příjmy. Můžeme žít nezávisle a proto zjevně žijeme dobrovlně spolu. Ale nějak bez jiskry.

Přeju všem stejně dotčeným lepší výsledek v loterii jeménem "Vztah"

tohle je hodně výmluvné čtení JSirko. ano, tam, kde není jiskra, tam to prostě nehoří. LIdé živí v manželství z mnoha důvodů a láska to bohužel bývá jen zřídkakdy. Pokud jsi dokázal nabrat zpět důvěru na 95% tak snímám klobouk z hlavy, já tohle asi nedokážu nikdy, jsem velmi důvěřivá, ale ztracená důvěra se mi hledá mnohonásobně obtížněji. někdy najít nejde. mohu s takovým člověkem žít v blízkosti, ale ne společně a je jedno, zda je to partner, přítel, kamarád.   ale důvěřovat mu už nebudu a nejde o nevěru, jde o důvěru ve všech směrech

Dokud jsem to nezažil, neměl jsem tušení, co dokážu a co ne. A poznal jsem lidi, kteří naprosto nekompromisně odzusovali nevěru, ale jen do té doby, než stáli před rozhodnutím, jestli potvrdit vlastní tvrzení nebo nehledět jen na svůj postoj a brát ohledy i na budoucnost svých dětí nebo jiné okolnosti, které by každopádně ztratili nebo neměli tak, jako dosud.

Každý považuje za nevěru něco trochu jiného, všichni ji odsuzují a spojují s ní svoji důvěru.

Já se zamýšlím nad tím, že jestli by mi dnes měla nevěra rozbít vztah, je ten vztah jen o sexu? Nebo je nevěra jen důsledkem špatně fungujícího vztahu a není příčinou rozpadu?

Lidi by se neměli omezovat jen na rovnici NEVĚRA = KONEC. Život není jednoduchý a někdy je rychlé rozhodnutí na škodu všem.

nevěra nebývá příčinou, ale důsledkem. člověk (v rámci partnerského vztahu nemá srdce jako panelák, nevejde se tam nekonečně mnoho lidí, obvykle setam naráz vleze sotva jeden   takže když tam je, obývá srdce zcela ve všech 4 komorách pokud se ale místo uvolní a většinou za to nemůže srdce, ale jeho obyvatel, tak se tam může vlodit někdo jiný. Pokud je u mužů nevěra obvykle o sexu (častěji než z jiných důvodů) pak u žen je to otázka emotivnější, citovější. (občas ovšem rozumová, pokud jde o existenční záležitosti) Nicméně se může stát, že muž je nepochopen a ženě chybí trocha erotiky ale častěji to bývá naopak (i když svět je trochu vzhůru nohama a proto vlastně nevím, jestli to tak je ještě i dnes (a zřejmě to bude také platit více pro určité věkové skupiny někde kolem středu života) To všechno nevylučuje blesk z čistého nebe, který přichází bez ohledu na to, jak se nám to hodí a tak jako u blesku skutečného, někdo přežije ve zdraví, někdo lehce pochroumán a někoho to zkolí zcela.   Život je jako bar s nabídkou různých skleniček s různým obsahem. pokud se v některé obsahu nedostává, hledá často člověk náhradu, většinou jen pro tu (ty) sklínky, kde už chybí. málokdy kvůli jedné nebo dvěma skleničkám měníme bar.  

Souhlasím bez výhrad.

Mám ten samý problém a ta psichycká tíha je hrozná a já vím, že musím jen čekat, nic víc. Vzali jsme se poi 16 letech a deset měsíců po svatbě se mě zeptala ne zdánlivě nevinnou otázku, co jevíc charizma nebo krása. Odpověděl jsem po pravdě charizma může člověk získat a ž když je starší a krásu naopak může člověk mít od ranného mládí a ztratit jí  může právě když je starší. Ona ho potkala a řekla mi, že když se na ní podíval, promuvil a usmál tak věděla že mne těch oněch šestnáct let nemilovala a že on je ten s kým by mohla od minuty žít. Je to těžké když miluje ten kdo není milován a celé roky si to myslel a, neporadím a ani  nevím co, sám bych potřeboval radu. Jen musím říci že pokud jí miluješ tak o ní nechtěj přijít, ale zároveň pokud bude chtít odejít  nezastavíš jí a asi to ani nemá cenu. Vydrž a věř, já brečím a to je to již devátý měsíc a ona se ještě mezi námi nerozhodla.

Tak v tomhle případě si myslím, že to není ona, kdo se nerozhodl. Říkala Ti, že by mohla od minuty … ten druhý má zřejmě jiný náhled. Možná by se věci pohly kupředu, kdybys ztrácel zájem i Ty. Určitě by hned věděla, co je víc … nebo kdo.

Svatá pravda, Baru.

S manželkou jsem 13 let milujeme se, vše spolu probíráme jsme si oporou. Máme 2 děti 1 odrostlé a 2 malé.

Manželka mě po jí vyprovokované hádce oznámila, že se rozvádíme. O týden později, mi k narozeninám popřála, jen hodně zdraví a mnoho štěstí při hledání.   Nedalo mi to a po několika dnech jsem zjistil, že má jiného. ALE nikdy ho neviděla, jen s ním něco řešila přes soc. síť a je to invalidní důchodce, s francouzkýma holema bezzubů a bere silná sedativa. Ještě k tomu sám vychovává syna. Nkdy ho neviděla, ale je do něj zamilovaná. Jen si volali i s videem.

Nevěděl jsem co mám bělat a tak jsem si s ní v klidu promluvil, jeden den jsem jí řekl ať to ukončí a ona souhalsila, druhý den mu rovnou několikrát volala a dokonce mi ho dala telefon z videohovorem, Nechtěl jsem být sprostý a důrazně mu řekl, aby toho nechal, aby neničil něčí manželství, které ještě můžem zachránit. A pak jsem zjistil, že jako bonus on ještě koktá. Nechtěl jsem se s ním mluvit a už vubec řešit debilní dotazy typu: Aaaa cccoo coco udddděěěllááášš když nnnnééé? Nevím co mám dělat poarďte. Manželka je na mě naštvaná, vůbec se semnou nebaví a já jí miluju a nechcu, aby rodina trpěla. Nevím asi v ní vzbudil soucit invalidní důhodce, bez zubů v insolvenci s fr. holemi a koktá. Tož nevím dělá si ze mě tam nahoře někdo prdel?    Ta sudička co vymýšlela scénař mého života se asi sjela, ale něčím šíleným nebo konzultovala scenář s Tarantinem?

Ahoj. Proč na to tady nezaložila zvlášť téma? Určitě bys na to dostal spoustu odpovědí.  

No, nezlob se na mě, ale můj názor je ten, že jsi nezvolil šťastný způsob řešení celé situace, vlastně jsi ještě pomohl tomu, aby manželka milovala toho druhého více. Proč? No protože zakázané ovoce chutná nejvíce.

Jinak, pokud ten druhý a sám ještě vychovává syna, nebude to špatný člověk, ba naopak, protože to dělá v situaci kdy je zdravotně postižený. To je jedna z věcí, která mohla Tvojí manželku na něm zaujmout, třeba si ho za to váží atd. A to, že např. ještě koktá, čili má nějaký další handicap, za který nemůže, neznamená, že si zaslouží Tvůj výsměch či opovržení, to není hezké. Mimochodem to ukazuje první rozdíl mezi Vámi dvěma, manželka je empatická, Ty nikoliv. Já chápu, že se to dotklo Tvého ega, ale tato situace jen potvrzuje to, že nezáleží na tom, jaký je člověk na povrchu, nýbrž na tom, jaký je uvnitř. To je podle mě to, co na něm Tvojí manželku oslovilo.

Tam nahoře si z Tebe nidko srandu nedělá. To je jen zkouška, která přišla proto, protože přijít měla. A bude jen na Vás dvou, jak se s ní popasujete.  

Řešit tuto situaci tím, že budeš chtít po manželce to, aby to ukončila, tudy cesta nevede. Ona to musí chtít sama, ale ne protože to chceš Ty, ona to tak musí cítit. Pokud to tak necítí, což je evidentní, "zákazy" nepomohou.

Pokud už Ti manželka oznámila, že se rozvádíte a následně Ti popřála hodně štěstí při hledání, myslím si, že to je celkem vážná situace, která svědčí o tom, že Vaše manželství má vážné trhliny, minimálně z pohledu manželky ano, nemyslím si, že by v tomto případě šlo pouze o nějaký rozmar.

Takže, zkus, ale v klidu sám popřemýšlet o tom, co by těmi trhlinami mohlo být, pak si skuste o tom, ale opět v klidu s manželkou promluvit. Mluvte však pouze o Vás dvou, o Vašem manželství, jaké je, co mu dle každého z Vás chybí nebo v něm nevyhovuje, zda-li chcete oba jej vylepšit, zda-li oba stojíte o jeho záhranu či ne, existuje i možnost poradenství atd. Co bude dál se bude od toho odvíjet.

Pokud má být Vaše manželství zachráněno, musí to chtít rozumem, ale i srdcem oba. Nelze to postavit pouze na tom, že Ty to chceš. Nelze si vynutit to, aby nás druhý miloval. Můžeme však druhému nabídnout to a sebe takového, aby nás chtěl druhý milovat. Zkus o tom popřemýšlet 

Hanz, mně teda ještě napadlo, zda se manželka s tím invalidním pánem jen nedomluvila, abys tolik nežárlil a mohla od tebe odejít a zůstat sama, nebo je za tím někdo jiný a nakonec to může být i pravda a má slabost pro postiženého člověka, nevím, fakt nevím.

Tento problém byl také u mých rodičů, když jsem byla malá a pamatuji si tu dusnou atmosféru, která kolem toho byla. Byl to pro mě strašný stres a já se bála, že oba rodice odejdou pryč a mě nechají tak.  

Nakonec tuto situaci vyřešili tím, že si to vyříkali oba páry mezi čtyřma očima, vlastne osmi, chtěli řešit situaci,, co bude dal a ten milenec od mamky najednou couvnul, když zjistil, jde do tuhého. Zřejmě si chtěl jenom užívat.  

Pokud ses už rozhodnul ho kontaktovat, tak ses ho měl spíš zeptat, jestli si uvědomuje, že ničí rodinu a také na to, jak to s tvou manželkou myslí. Pokud to sní myslí vážně, tak se ho zeptej, jestli je ochotný za ní platit všechny složenky, starat se ó vaše děti jako vlastní a a kdy se má nastěhovat. To podle mě hned uvidíš, jak to sni myslí.

To by podle mě zabrat mohlo, aby zjistil, že si nemůže hrát. Myslím si, že kdyby to sní myslel vážně, tak už se dávno sejdou a snaží se stim něco dělat

  S manželkou bys pak mohl řešit vaši situaci, jak ti poradila Dany a tím můžete předejít tomu, aby se to nemuselo opakovat.  

Možna máte pravdu, manželku jsem poprosil, aby si s ním přestala psát alespoň než změním práci a vyřeším bydlení jinak. Co se týče složenek tak to už prý je pořešene prý si manželka najde druhou práci, bude sekat zahradu, řezat dřevo, vařit a všechno ostatni. Ten stav ke dnešnímu dni trvá 14 dní, počítaje od hádky. Takže se mi nesmíte divit.  

Mě přijde jako blbost ji zakazovat, s kým si může psat a skym ne. Jak říkala Dany, zakázané ovoce chutná nejvíc.

Myslíš si, že tě poslechne? Zvlast, když je teď tak strašně poblouzněná? Tomu nevěřím.

Byt tebou, kontaktovala bych toho chlapa a zkusila bych se ho zeptat na to, co jsem ti navrhla výš. Tím by se vyserilo vše  a to dokonce pěkně rychle, pokud se nechceš dále trápit.   Tvé manželce by se zároveň otevřeli oči a konečně by viděla, že si sní jen hrál i na úkor toho, že rozbíjí rodinu, jen aby si zvedl ego, nebo si užil. S manželkou složenky neřeš, řeš je sním, i vaše děti, aby si uvědomil svou zotpovednost, která chybí.   Myslím si, že by to odradilo téměř každého. Zkratka, když ho najednou postavíš před hotovou věc, tak se lekne.  

No ona to taky blbost byla, stejně mě manzelka neposlechla, jen to slíbila. Nejhorsi že mi pořád lže. O něm vím teprve 2 dny a nevim co mam dělat dost to bolí a zrovna si s ním nechcu volat. Ja jsem mezek a musím to prvne přijmout a pak to možná rozdycham. Mrzí mě, že je to mezi mnou a manželkou na nic. Mám ji pořád rád.  

Jenže život není vždy o

tom, co zrovna chceme nebo ne. Podle mě máš jen dvě možnosti.  

Buď zatnes zuby s budeš čekat, než ji to přejde, což může trvat několik let a mě přijde zbytečné se tak dlouho trápit kvůli nějakého "naddržence" nebo "egoisty"

Nebo toho chlapa postavíš před hotovou věc.  

Když to chlap s ženou myslí vážně, tak ji chce vidět a už se snaží něco s tím dělat. Tenhle to ale nedělá.

Je to pouze na tobě, víc pro tebe udělat nemuzem a je to tvůj život.  

Děkuji Vám za Vaše názory a rady opravdu si jich cením, potřeboval jsem znát názory i jiných lidí. Možná mě odsoudite, že jsem neřešil co s dětmi, ale vím že manželka se o mě víc než dobře postará. Já sám se jim bohužel už nebudu věnovat tak často, ale budu si je brát jak často to půjde. S manželkou jsme si v posledních 14 dnech řekli mnoho bolavých věci a vím, že tudy cesta opravdu nevede. Musíme více komunikovat a dát tomu druhému podporu. Já jsem se zeptal manželky, co by ona dělala na mém místě a ona mi řekla, že sama neví a ani se mi nediví. Pak mi řekla, že je rozervaná mezi to zůstat se mnou a být s ním mám o ty 3 tj. manželka a děti fakt strach. Neví do čeho jde a kdo je ten druhý. Ví jenom to, co jí řekl. Prý je super otec, kdy mi to chtěla dokázat videem z Facebooku, ale takových můžu natočit 30 a na facebook dat ten největší doják. Manželka je fér a je to pro mě bohyně mám o ní i o děti strach. Chci aby všichni byli šťastní. Děkuji za názory pročítám je a myslím, že máte pravdu.  

Pokud to tvá manželka už řeší tak razatne, takto je líto, i vašich dětí.  

Díky Dárečku dcera je flegmoš a už je v pubertě bude s toho smutná ale víc mám obavy o syna. Syn to je jiná vím že nás miluje že srdíčka oba tou dětskou láskou a i když je fyzicky drsňák nikdy jsem nezažil že by byl někdo tak citlivý. Nerad bych ublížil hlavně jemu. Já jsem odchod odce za jinou zažil v 10 takže skoro v tom samém věku a vím že mě to zlomilo. On je o 2 roky mladší a nechci, aby trpěl.  

Jednou jsem si psala s jednim muzem, kterého nechala manželka kvůli někoho jiného. Měli malé děti a ona se dokonce zřekla i těch dětí. Odjela úplně pryč a s manželem  přerušila kontakt. Po pěti letech se k němu chce vrátit, ale on ji už nechce ani vidět, už ji nevěří. Řekl, že to tehdy nemohl rozhodit. Staral se o děti sám.   

 Divím se, že to není blbě i tomu chlapovi. Asi je zoufalý a chce mít za každou cenu ženskou. A ona je nespolehlivá. Je škoda, že jsi to musel zjistit až teď. Bohužel je to docela časté.  

Držím palce, ať se z toho rychle dostaneš.  

Dany, napsal jsi to naprosto přesně. Myslim, že ten člověk si uznání zaslouží. V jeho situaci a vychovávat sám dítě??? Klobouk dolů, sama bych ho chtěla poznat. A to jestli koktá nebo má jiný problém, je od tebe Hanzi jen vypovidajici jakým člověkem jsi ty sám. Ano, vycházím jen z tohoto psaní, ale na mě působiš jako bezpateřní, egoistický, namyšlený člověk, který nemá špetku soudnosti a sebereflexe. Nezlob se na můj názor. Podle toho co jsem si přečetla se tvé ženě popravdě nedivím. Moc by mě zajímala její reakce na tvé psaní, její pohled na ten váš spokojený a šťastný život. Z tvého psaní se nemůžu zbavit dojmu, že jediný šťastný a spokojený jsi byl jen ty sám. Nevím jak mám tohle zakončit, protože přání hodně štěstí si zaslouží více tvá žena než ty sám.

Mě přijde zase bez charakterní a bezpáteřní člověk ten invalida. Protože i přes to, že o ní ví, že je vdaná a má rodinu, tak do toho jde a tu rodinu klidně zbortí, jen aby měl nějakou ženskou. Jestli z toho budou mít děti psychické následky, ho nezajímá.

Tobe to připadá v pořádku?    

Ty bys nenadávala na jinou ženu, která by ti přebrala chápa a rozvrátila rodinu? Já jeho reakci docela chápu a tohle bych zažít opravdu nechtěla. Já bych toho invalidu poznat teda nechtěla i když jsem sama.  

To, že vychovává dítě sám je sice chválí vhodné, ale to neznamena, že si sním musí nutně něco  začít a to, co udělal jiné rodině, klesl na ceně a ona taky. Pokud byla s manželem tak strašně nespokojena, tak proč s ním tolik let byla?? Asi to nebylo tak špatný ne?   Kdyby se nezakoukala do toho invalidy, tak jsem přesvědčená o tom, že by byla s manželem dál, a na nic by si nestěžovala.

Ještě mě napadla jedna věc Hanzi. Myslíš, že bys mohl nějak popsat sám sebe? Jaký jsi, co děláš atd. Prostě se popsat, popsat svou osobnost. Napadlo mě to jen proto, že jsem vycházela z toho psaní a tvého pohledu na svou ženu, o které říkáš, že ti pořád jen lže a pohledu i na toho invalidu. Ono jsou invalidní lidi i takoví na kterých to z pohledu nepoznáš. A že chodí o holích nebo berlích, vždyť i lidi se zlomenou nohou používají nějaké opory.

Dárečku, jak jsem psala, zajímal by mě nazor i jeho ženy. Takhle je to pohled jen z jedné strany. A invalida? Co si vlastně pod pojmem invalida představujete? Invalidou se člověk stane raz dva, stačí úraz, nehoda či nemoc. A hlavně si myslím, že těch šťastných 13 let, jak píše Hanz asi tak šťastných nebylo. Pochybuji, že pokud by bylo, že by se zamilovala do jiného muže. Kde berete tu jistotu, že by děti měly trpět. Nemůžou se mit i s invalidou dobře? Copak my víme kdo je vlastně Hanz? Jaký je to člověk? Ja to nevím a napsat může každý co chce. Proto se opakuji, že to je jen pohled z jedné strany. Neříkám, ze Hanz nemůže být v právu, ale taky v něm být může jeho žena. Nedělám soudy, jen jsem si udělala o Hanzovi svůj úsudek. Podle mě je trapné až urážlivé poukazovat na to, že její nový přítel je koktající invalida. Vždyť my to přece nevíme. Nebo Vy darečku ano?

Jen dodatek, čeho jsem si tady všimla.  

Když tady nějaká žena napsala, že se jí líbí ženatý muž, se kterým se chce vyspat, nebo někdo, kdo napsal, že přebral někomu manželku s dětmi, tak se tady všichni nad takovými lidmi většinou pohoršují, že rozvrací rodinu, že je ženatý atd.  

Ale vždy, když tady napíše nějaká oběť, tak vinu všichni svedou ve finále na něho, že něco dělal špatně on a pak se ještě vsichni staví na stranu člověka, který tu rodinu rozvrací.  

Darečku, proto říkám, že je to pohled jen z jedné strany a že vlastně ani nevíme jestli se něco z toho co Hanz napsal zakládá na pravdě.

Hanz - chápu, že máš jako manžel a otec děti, o celou situaci, kterou zažíváš starosti.

Jsem toho názoru, že rodina má byt pohromadě. Přeji Ti, aby Ti to dobře dopadlo a taky dnes (12.12.2017) speciálně budu na Tebe pamatovat ve svých modlitbách…

Myslím, že je zbytečné se přít o to, kdo z nás tady má pravdu nebo ne To nikomu nepomůže.

Já osobně si za svým prvním příspěvkem Hanzovi stojím. Nijak jsem ho neurazila, snažila jsem se mu nastínit v čem dělá chybu, proč se to ze strany jeho manželky zřejmě stalo + to, co by měl/mohl udělat.

Přiznám se však, ze jeho následující reakce mě trochu překvapily. Mám z něj pocit, že místo hledání řešení, která všechna dle mého názoru nevyčerpal, zvolil cestu přijetí vzniklé situace = tedy bez snahy a "boje" za manželství a děti. Viz. jeho slova o tom, že: "jsem neřešil co s dětmi, ale vím že manželka se o mě víc než dobře postará. Já sám se jim bohužel už nebudu věnovat tak často, ale budu si je brát jak často to půjde." a že: "Pak mi řekla, že je rozervaná mezi to zůstat se mnou a být s ním."

Já si totiž myslím, že na základě toho, co Hanz píše, ještě mají šanci. Nikde však nečtu nic o tom, že se o  tu šanci pokusí. To mě mrzí, myslím, že je to škoda takto házet flintu do žita. Alespoň tak na mě Hanzovi reakce působí.  

Dany, opet souhlasim. Ja tím co jsem napsala nemyslela, ze je takový, ale že na mě tak zapůsobil. Hlavně tím jak se snažil ponížit toho invalidu. To, že se o jeho ponížení pokusil mi asi nevyvrátí. Ale jak říkám, nedělám soudy, neznám ani Hanze ani jeho ženu ani jejich život. Jen jsem si udělala z jeho psaní a popisu údajného koktavého invalidy názor a napsala, nic víc. Neznáme těch jejich 13let, neznáme ani to jestli těch sporů nebylo více a neznáme ani jejich řešení. Jen. si nemyslím, že se jedná o ojedinělou situaci, když se dostali až do takové fáze.

Kdyz chce zena odejit se 3 detma za chlapem, ktereho nezna v realu, asi je v manzelstvi s necim nepspokojena, pred necim utika. Bohuzel, tohle je vsechno diky internetu!
 Nejlepsi by byla asi rodinna terapie. Prave v krizi si partneri reknou veci, o kterych cele roky mlci.   Nevim, proc se vsichni zastavaji toho invalidy? Je preci jedno, jestli je to invalida, je to proste rozvracec rodiny! Nic ho neomlouva. Ale zaroven ani nic neomlouva manzelku. Copak muze vzit rodinne stesti trem detem kvuli svemu sobectvi? Uvedomuje si vubec, jak rozvod na deti pusobi? Kdovi, jak to vsechno nakonec dopadne. Jedna vec je jasna: tohle manzelstvi se da zachranit, ale musi se o to oba snazit.
Hanziho bych trochu uklidnila, at hned nepanikari. Ne kazdy chlap prijme zenu se tremi detmi.
Hanzi, radeji o svoji zenu zabojuj a neutikej a nezlehcuj ji to. Vim, ze zname jenom tvuj uhel pohledu, ale v manzelstvi jsou vzdy dva, a oba vztah buduji nebo bouraji.
Good luck!

Není to díky internetu, ale těmi lidmi.

Jak se podle tebe bojuje o někoho, kdo je zakoukaný do někoho jiného a tebe nechce? To jde?

Já si spíš myslím, že toho může ta manželka jednou litovat. Az se jí sundají růžové brýle, tak nakonec může přijít na to, že byl manžel přeci jen lepší. Ale to už může být pozdě.   Podle mě ta manželka nepřemýšlí a jde jen tam, kde ji táhnou hormony.

Dárečku, ano taky si myslím, že je to v lidech. Samozřejmě, že jeho žena může toho po čase litoval, ale taky nemusí. Nevidíme do budoucnosti, tu křišťálovou kouli nemáme. Ale opravdu přece nikdo nevíme jak a v čem těch 13let žila. Třeba ji zdaleka netáhnou pryč od manžela jen hormony. Abych řekla pravdu tak si myslím s tím přemýšlením opak dárečku. Myslim si, že právě proto, že mají dvě děti a 13let za sebou, že nad tím přemýšlí hodně. Ale vlastně se všichni tady bavíme jen ve spekulacích. Prostě těch jejich 13let nikdo z nás nezná. A hlavně, je to pořád jen pohled z jedné strany. Možná bychom všichni začali sve názory otáčet kdy jsme slyšeli nebo četli i její verzi 13 letého manželství.

To je pravda. Jaké to mezi nimi opravdu bylo, se stejně nikdy nedozvíme. pokud jde ale po 13 letem manželství k nějakému muži, kterého praktický ani nezná, tak mi to jako velké přemýšlení taky nepřipadá.  

Přesně tak dárečku, to se nikdy nedozvíme. Ani to jestli se znají opravdu jen chvíli nebo už třeba nějaký delší čas

V tématu byl bohužel překročen maximální počet reakcí (100 ks) a téma tak může být zátěží pro server. Z toho důvodu bylo zamčeno a není možné psát nové reakce.

V případě zájmu prosím vytvořte nové téma.

Děkuji za pochopení.