Téma: Krize ve vztahu - přítel se zamiloval do kolegyně, je šance na vrát nejen fyzicky, ale i duševně?

Možné je bohužel všechno, je tu příliš málo údajů, aby se dalo cokoli usuzovat.  

Neexistuje žádná taková věc jako stabilita nebo rovnováha. Vše permanentně buď roste nebo umírá. Zvětšuje se nebo zmenšuje.  

Kterým směrem směroval váš vztah doteď? Tam je začátek.  

Od tohoto bodu, pokud jsi ochotna na sobě pracovat fyzicky i osobnostně růst, pak ano, šance na návrat zde je.

Ale do práce se musí opřít oba. Jeden na to nestačí.  

Měla jsem za to, že je všechno v pořádku, ale přítel to asi viděl jinak. On nemá rád rozepře, takže než aby řekl, co ho trápí, co dělám špatně, tak to raději skousne a jde dál. Takže náš vztah spíše klesal. To jsem si však uvědomila až teď, když už to nejde napravit. Nyní pp mně chce čas, klid a mám si začít žít po svém, abych se prý netrápila, ale já to zatím nedokážu, když se mi zhroutil vztah a nedokážu si představit, že dítě nebude vyrůstat v úplné rodině.  

Za to, že je vztah v krizi, vždy mohou oba. Ve škole nás neučí jak to dělat správně a rodiče nám o tom taky moc neřeknou, takže nějakou dobu holt děláme chyby a učíme se z nich.  

Pokud ale na sobě pracujeme, přinese to zlepšení pro všechny. Věřím tomu, že ten další vztah může být lepší, pro Tebe, pro budoucího partnera i pro dítě. A zároveň kdo ví, možná si zlepšení všimne i stávající/bývalý partner.  

To je právě ono, každý by měl na sobě pracovat, ale on mi na to řekne, že už v tomhle věku se člověk nezmění. Přitom já sama už vím další ponaučení do dalšího života. Můj ženský mozek nechápe, jak může někdo řešit svoji nespokojenost ve vztahu jiným vztahem. Proč se nejdříve ty dva nesnaží o to ten stávající vztah nějak napravit, oživit a až po neúspěchu jdu do vztahu nového.  

Člověk se mění když chce v jakémkoliv věku. A když nechce, nezmění se bez ohledu na věk.  

Ale ten důvod proč „chci“ musí být hodně silný.  

"Můj ženský mozek nechápe, ."

Věř mi, můj mužský někdy taky ne

A že by ses měla naučit lítat, to po tobě nechce?  

Vztah, ve kterém se problémy neřeší a zametají pod koberec, je vztah dopředu ohrožený. Problém je na straně, která nechce nic řešit, to je potencionálně velmi ohrožující.  

Skutečně se soustře´d te´d na sebe, ale partner by měl vědět, že i když se z krize dostanete, tak, jako to bylo předtím, byste dál jednat neměli. Aby on si řešil problémy, které se týkají vás obou sám, je neakceptovatelné. Peřiny se taky větrají.  

 A hlavně, co to znamená, že " všechno je narušené a nejde to napravit"? Nepřeháníš to?  

Pokud takhle uvažuješ, asi už není o co se snažit, nebo ano? Zní to hodně pateticky a přehnaně, řešit se dá skoro všechno, když se chce a nezlob se, ale i když je to smutné, taková tragédie to zas být nemusí, máš ho stále doma, tak tu snad šance jsou. …

Plamínku já myslela to co bylo, že už zpět nevrátím a on se stále ohlíží dozadu. Nikdo není dokonalý, ani já ne, svých chyb jsem si vědoma, to jsem mu také už řekla. On chvilku mluví tak a potom zase jinak. Jednou řekne, že si uvědomil o co by přišel a druhý den se mi zase snaží namluvit, jak je hroznej, proč se vůbec kvůli němu trápím, když on za to nestojí. Já ho samozřejmě stále (nejspíš, protože už v tom všem mám také zmatek) miluju a o to je to horší, protože jinak bychom už spolu v jednom baráku nebyli. On mě obejme, dá pusu, já si v duchu myslím, že to začíná být dobrý a ve finále mi poví, že to je přeci slušnost. Takže si pěkně hraje s mými city a já už z toho začínám docela bláznit.

Jinak ano, mám ho doma, ale jen tím, že tu má věci, občas přijede domu už před 8h večerní a já nemůžu vědět, jestli je s ní, nebo je opravdu tak pracovně vytížený…

Přesně jak píše Plamínek. Je čas začít myslet více na sebe a na něj vůbec.

Potřebuješ si uvědomit, že dokážeš mít fajn život i bez něj. On potřebuje pocítit pocit reálné ztráty. Na nás muže funguje, když se žena začne chovat, jako když ji nemáme jistou. Pak se ještě máme šanci vzpamatovat. Pokud ale žijeme v domnění, že partnerku máme jistou, přestává nás zajímat.

Nedovol aby si hrál s Tvými city. Působí to dostupně = levně. Vím, že to zní tvrdě, ale tato situace vyžaduje tvrdý postoj.  

A když na něj nebudu myslet, jen na sebe a děti, tak ale přeci mu otevřu cestu pryč, protože si bude myslet, že už ho nechci a odejde úplně.

Špatně snáším to, že už to najednou nejsem já,  ke které se rád vrací, ale že jezdí domu jen že musí.  

Myslím si, že kdybych dokázala reálně přemýšlet, tak by vše bylo jiné, ale moje nejistota co bude dál mě ničí a vyvolává ve mně představy i o věcech, které se možná ani nedějí.  

Nevím, jak na něho přestat myslet a vnímat život jinak a ne jako černou díru, ve které jsem a nevidím žádné světlo.  

On už pryč je. To si musíš uvědomit. Kdyby pryč nebyl, nechodí za jinou.  

Pokud nepocítí pocit ztráty toho co v Tobě měl, neuvědomí si co v Tobě má. To, že o Tebe teď nestojí Ti dává jasně najevo. Pokud ale zůstaneš taková jaká jsi byla doteď, nemůžeš očekávat jiné výsledky.  

Pokud chceš změnu, změna musí přijít od Tebe.  

Jen když uvidí o co přišel, jen tehdy je šance na návrat. A hlavně - je to šance, ne garance.

Odkládáním a setrváváním v přání nezměníš realitu, která již nastala.  

Vím, že to co píšu je těžké, ale život lehký nebývá pořád. Někdy nás zkouší, abychom se stali lepšími pro to lepší, co nás čeká.

Uvidíš, Tvá budoucnost bude lepší než si teď umíš představit.

Víš, on to s ní co mi říkal už 3x ukončil, varovala jsem ho, že jakmile to spolu budou dále táhnout, tak se zbalí a půjde. Druhý den po tom varování jsem ho vyhodila. Odjel v noci, vrátil se ráno, že si uvědomil, kam patří, že to ukončil a že mu mám dát čas. Na co čas???? V poradně mi říkali, že si to musí dát v hlavě do pořádku a proto ten čas, ale já nevidím jedinou snahu, že by se chtěl někam posunout, že by chtěl se sebou něco dělat. Ve finále mi řekl, že si musí urovnat, co je správně, jestli zůstat s námi a nebo být SÁM. Nevěřím, první co by bylo, by byl s ní.  

Většina mužů jsou zbabělci. Jen hraje o čas aby mohl mít milenku i Tebe. Ty se o něj asi staráš a s milenkou má sex. Je to pro něj výhoda.  

U Tebe vidí, že Tě lehce může využít, protože to mu umožňuješ.  

Jsi na něj moc hodná. Přitvrď. To, že potřebuje čas jsou výmluvy. Člověk se umí rozhodnout okamžitě, když nemá čas. Když má čas, tak má luxus natahování.

Ale jak mám přitvrdit? Když za mnou sám přijde, obejme mě a třeba jako včera a před 3mi dny chtěl ten sex. A byl to jen sex, protože takové jaké před krizí to rozhodně nebylo. Jo a také se mě ptal, jestli ho mám ráda. No co to je, jsem z něho zmatená, nevyznám se v jeho chování a úplně se bojím mu jeho chování věřit, abych pak nedostala nějakou ránu. To mám říct rázně " Nech mě být, přijď až to budeš mít v hlavě srovnané"?

Ano. Protože pokud mu budeš dávat to co chce a jinde bude dostávat to co chce, jaký bude mít důvod cokoliv měnit?

Pokud Ti stav, který máš vyhovuje, nemusíš nic měnit. Ale pokud chceš změnu, musíš něco změnit.  

Adámku, tak dnes je zase jako vyměněný. Máme nemocnýho syna, musela jsem s ním k lékaři a chtěl, abych mu pak dala vědět, jak jsme dopadli. Volala jsem mu a on byl jako smyslu zbavený, jen stručně odpovídal. Myslím si, že to bylo tím, že mu byla někde na blízku. Protože jinak se do telefonu vybavoval a byl úplně jiný. Tak jsem mu psala, odpověděl, že on se sám v sobě nevyzná a ať mu to prominu. Na to konto jsem mu napsala, že když je stále zmatený, tak ať mě nelíbá, nemiluje se se mnou, že to jeho povinnost není, když to tak necítí a ať přijde, až zmatený nebude, jestli tedy už nebude pozdě.  

Myslela jsem si, že se mi uleví, ale moc dobře mi není. Teď ještě je před námi víkend, kluk nemocný, takže žádný výlet, jen doma, to bude asi na budku.  

Chválím Tě, že jsi se k tomu odhodlala.

Ta doba transformace nebude snadná a nebude ani krátká. Ty věci nejdou lehko, něco vyžaduje čas. To ale musíš vydržet až dokud se nedostaví výsledky pozitivní pro Tebe. Pak to bude dobrý. Ale nějakým peklem si za svým snem projít musíš.  

Když chce třeba Jarda Jágr vyhrát zápas, musí trénovat ve fitku. A to je peklo, plné potu a bolesti. Na konci je ale výsledek, který stojí za tu námahu. A stejný zákon platí na velké cíle i malé cíle.

To je hezký s tím Jágrem, jenže on jde za cílem s tím, že je to jenom na něm, kdežto já nemůžu takového cíle sama, když to závisí i na druhé osobě.  

Za další teď už ani sama nevím, po tom všem, jestli vůbec má cenu dosahovat takového cíle a raději nejít cestou neznámou bez cíle.  

Když se tak poohlédnu zpětně, tak můj život zase až tak růžový nebyl. Těch let, co jsem byla opravdu šťastná moc není, ale největší pozitivum jsou moje děti. Sice mají obě každé jiného otce, ale jsou moje, za což těm mizerným chlapům vděčím, ale jinak jsem zjistila, že ani jeden si nezasloužil, abych je tak milovala a dala jim vše, co jsem byla schopná dát.  

Víš, asi to vypadá, že já jsem divná, protože přesně toto jsem prožívala před 13ti lety se svým bývalým manželem. Mělo to úplně stejné znění. Ten před tím asi po roce přišel, jak ho to mrzí, rozešel se s ní a jestli by se mohl vrátit. Vzala jsem ho zpět, hned chtěl další dítě, opět se vzít (mezi tím jsme se na jeho žádost rozvedli). Na to jsem tedy nepřistoupila a po roce jsme se rozešli.  

Po 6ti letech jsme se poznali s nynějším, pořídili si syna, já byla opět šťastná…

Říkám si, co vlastně dělám špatně, tak jsem to od bývalého chtěla vědět a jediné co mi vždycky odpověděl bylo, že já nic, že se prostě zamiloval. To bylo po 5ti letech spolužití.  

Jak je možné, že někomu manželství, partnerství vydrží třeba i celý život a někomu jako jsem já se to stále jen bortí.  

U Jardy to není jenom na něm. On sice nemá manžela, ale má soupeře, spoluhráče atd. Víš, co chci říct, že. Vždy existuje nějaká protistrana a někdo, za koho odpovídáme.

Pointa je v tom, že ať chceš cokoliv, tj. život s mužem nebo bez něj nebo s jiným mužem, to je nějaký cíl a nějak se k němu přebrodit musíme.  

Klíčem k tomu, zda vztah vydrží nebo ne je v tom, zda se vztah rozvíjí.  

Mnoho manželství drží, když se těší na dítě, nebo když staví dům. A jak přijde dítě, nebo dům, cíle bylo dosaženo a manželství se rozpadá. Důvod? Cíle bylo dosaženo. Není nic dál. Není na co se těšit.  

Vztah je nutné posouvat dál. Tím nemyslím jen materiální cíle, ale cokoliv.  

Líbí se mi že jste se z počáteční bezradnosti dostala do bodu, kdy se nebudete přizpůsobovat ostatním očekáváním a pojedete si svoji lajnu tak, jak to cítíte sama. V tom vidím posun. QAdama vás vybudí k akci, tomu věřím.

A je normální, když si jedu svoji lajnu, aby mi stále bylo špatně? Proč mi stále není jedno, že chtěl dnes jít s ní na akci? Bohužel mi to neřekl dříve a já si už něco domluvila, tak je vytočenej, na kluka nikdy takhle nervózní nebyl. Ale já nepolevím, pojedu z domu já.  

Je to normální, protože cítíte zradu. Vy se na ty chlapy moc vážete, moc od nich očekáváte. Ale za ty 4 dny jste udělala pokrok v myšlení.

Tak mi právě oznámil, že celý život potřebuje svobodu, ať mu ji dám, že je se mnou svázaný. To přeci nemůže být člověk pro rodinu.  

To určitě není, váš přítel je takový nezodpovědný rozsévač. Na vašem místě udělám revizi vztahu, jestli je mi v něčem užitečný nebo je jen na dvě věci /na ho_vno a na nic jak se říká/ využila bych případných výhod a dělala bych si co chci. Pokud ovšem máte potřebu mít chlapa u sebe tak je to problém.

Mám potřebu mít protějšek, ale jen ve fungujícím vztahu, za každou cenu určitě ne.

Je mi hrozně a zároveň se mi ulevilo, protože jsem mu řekla, že je tedy mezi námi konec a že ode dneška má svobody kolik chce. Jenže je problém, že se nesebere a neodejde. Takže tu budeme muset žít společně. Já vím, že to časem půjde, ale momentálně si to vůbec nedokážu představit. Každý si dělat co chce, koukat na něj, jak se chystá za ní. A já tady budu trávit večery sama. Ten život je ale krutej.

To bude váš úkol - naučit se nebýt závislá a umět zaměřit pozornost na něco jiného. Už to tu padlo-mít nějakého koníčka, starat se víc o sebe atd. Je to i vaše svoboda, tak toho využijte. Jsou ženy, které drží žárlivý manžel doma a nemůžou na krok ven. Přemýšlejte, co vám to přinese. Vlastně je dobře, že víte jak na tom jste, určitě lepší než si hrát na kočku a na myš. Nemáte se za co stydět, hrajete na férovku, tak hlavu vzhůru.

Ano, život je krutý a není spravedlivý. Ale to jsou pravidla, které nelze změnit. Musíme se s nimi naučit žít a hrát s kartami, které nám život rozdal.

Každopádně, nejlepší na celé věci je to, že i když se to teď nezdá, život nekončí a zase bude dobře.

Víte ale kolik jsem si vyslechla výčitek? On dosáhl svého a já teď toho, čemu jsem se celou dobu bránila. Začala jsem ho nenávidět, za to všechno. A bohužel jsem rak a jak mi někdo ublíží, těžko mu odpouštím, proto jsem nechtěla až k tomuto dojít.  

No nastalo další z období, kdy se budu muset začít učit žít vedle člověka, kterého jsem nedávno milovala a teď ho nenávidím.  

A on bude stále ten hodný, usměvavý tatínek.  

Nechte ho hrát tu jeho hru. Také jsem rak a když mám starosti, zalezu pod ten svůj krunýř, přemýšlím, medituji a když načerpám energii tak zase vylezu a jsem ok. My raci jsme přecitlivělí a potřebujeme čas abychom všechno vstřebali. Nedávno jsem objevila stránky Pro náladu - je tam spousta návodů a legrace - doporučuji pro inspiraci.

A co bych měla dělat, když ne toto? Já mám k němu takový odpor, že se s ním ani bavit nedokážu. Ať si dělá co chce, už nemám sílu ho přesvědčovat o tom, že já jsem ta lepší. Nebudu, nechci!!!

Dnešní noc byla zase hrozná, skoro žádný spánek, jen vnitřní třes, když jsem zabrala, okamžitě sny o něm a nynější situaci. Kdy bude proboha konec, kdy už se normálně vyspím a budu klidná… .

Někdy se nedá nic dělat a žádná rada není dost dobrá. Někdy jen stačí jít dál až dokud to nebude dobré.  

Ale nejsi ve svém trápení sama. Každý z nás si něčím podobným prošel.  

Možná je na místě pouvažovat o nějakém rozptýlení s dětmi nebo s kamarádkami, jak Ti radily holky, nech alespoň na chvilku přijdeš na jiné myšlenky.

Promiň, byla jsem k tobě zbytečně tvrdá, omlouvám se. S tímhle mužem to máš skutečně těžké.  

A Adámek má stoprocentně pravdu, všechno jde, když se chce, jenže jemu se moc nechce, tedy příteli, to je asi ten problém.  

Já jsem svůj asi nejdůležitější životní krok udělala zhruba před rokem, to jest v osmačtyřiceti a vím, že takovéhle obrodné věci, ještě přijdou. Vidím často lidi kolem sebe, kteří něco nezabalí jen proto, že je jim čtyřicet, nebo padesát,  je to jen věcí přístupu. A dojde jim, že život je stále zajímavější a lepší.  

Měj se ráda, dopřej si, zacvič si, nakup si, nech si vybělit zuby, prodloužit řasy, co jen chceš… kup si třeba drobný diamantek, jestli ti na to kapsa stačí, když ne, kup si pětiprsté boty a běhej, no prostě se o sebe starej. On se výsledek dostaví a možná z úplně jiné strany, než teď čekáš.  

Vezmi to jako impuls, že je čas pro sebe začít něco dělat.  

Znám paní, která si nechala udělat plastiku břicha po dvojčatech (musela, byla tam i kýla, takže to bylo na pojišťovnu) a nedávno si nechala jizvu fešácky zatetovat, má tam barevně vytetovaný květinový úpon. Když si vezme džíny bokovky a  trochu kratší tričko, tak jsou ty kytičky vidět a pánové se často ptají, kam až vedou… Kam asi. Ale je to velmi hezký dotaz!

Prosím Adam a Plamínek, nešlo by si psát jinak, než zde až tak veřejně? Už zacházím moc do hloubky a je mi to nepříjemné, když to čte plno lidí. Mohli by jste mi oba v tuto chvíli dost pomoci, protože cítím, že bez pomoci tuto situaci nezvládnu.  

Pak se obávám, že potřebuješ spíš specializované poradenství, myslím, že jsi celkově  míň pružná a máš na to konto mimořádné úzkosti, to konzervativnější lidi mívají. Ale takových je hrozně moc, to není nic mimořádného.

 Není problém v tom, napsat ti email, ale ono to u tebe bude na dýl a potřebuješ skutečně podržet, (a neber to jako odmítnutí, spíš je to pro mě poněkud velký závazek. , vzhledm k tomu, čeho jsem momerálně schopná.) ale chtělo by to opravdu  něco hlubšího a dostupnějšího, pravděpodobně nejdřív nějaké krizové poradenství a pak možná poradenskou terapii.  

To není žádná ostuda, naopak, hodně lidí po takovémhle " zásahu" skutečně vnitřně pookřeje, je to jako když si uklidíš špajz, najednou je jasno a přehledno.  

Nevím, odkud jsi,  podívej se po nějakých terapeutech, nejspíš transakční analýzy, podívej se- zdali jsou ti sympatičtí, jsou li na pojišťovnu atd, co budeš potřebovat a domluv si schůzku. Bude li to ale velmi zlé a budeš li trpět opravdu silnými úzkostmi, obrať se na krizové centrum, případně na obvo´dáka, ale ne aby ti předepsal neurol, ale aby tě k někomu doporučil. Pár hodin si s někým promluvíš, doufejme, a určitá část problémů se zpravidla vyřeší a bez chemie.  

Adam to ale možná bude vidět jinak.

Našla jsem si terapeutku, tak ji zítra zavolám a zkusím to. Děkuji za radu. Sice se u ní platí, ale tato služba asi na bedra pojišťovny nejdou. Doufám, že mě sklidní a budu zase moci pozitivně myslet, jíst a pořádně se po měsíci vyspím, protože toto všechno mi nejde, když není doma pohoda a klid.

Výborně, potřebuješ podporu. Potřebuješ fundované a konkrétní rady. Tohle není na pár dní, ono to bude příteli chvíli trvat, pokud tedy získá nějaký náhled.  

Bohužel se neodmiluje jen proto, že je to ted potřeba, takhle city přece nepůsobí.  Ačkoliv ta jeho šestiletá perioda. co si o tom myslet, možná nemá ani potřebu, ale to tu spěkuluju.

Opravdu se soustřeď na sebe, a bohužel si ani nejsem jistá, jestli je te´d tvrdý postoj namístě, on si na odmítání zvykne a útěchu najde jinde, ale ani ne na nějaké super přijetí, spíš na postoj pevný- že takhle ne, že jsi schopna chvíli počkat, než si to ujasní, ale ne donekonečna. A že je to jeho šance, přece nebude žít celý život jak nějaký jednoduchý nomád.  

Ale stejně to bude chtít čas, čas hlavně pro tebe.  

Držím palec.  

Děkuju Ti Plamínku, já si myslím, že tvrdý postoj ne, ale něco mezi tím co píšeš Ty a Adámek. Zvolila jsem metodu ne loutky, jaká jsem byla, ani ne tvrďáka, protože taková nejsem a musela bych se to naučit, ale takové střední jednání. Jak jsem psala Adámkovi, nechci se už nechat využívat dle jeho potřeb. To milování bylo hrozný, když nevíš, co za tím vlastně je. Přišlo mi to jako že se chce v něčem ujistit, nebo jako výčitky, nebo jako co… .

Nejvíce mě trápí, že nedokážu v sobě udržet emoce a buď bouchnu (ne ale do hysterie, jen tak že mě určitáurčitá věc rozhodí, jako třeba včera, když si přede mnou vymazával obsah v mobilu), nebo pak brečím, protože mi vše je líto.  

Na terapii jdu v pondělí, tak bych nejraději posunula čas, aby už to pondělí bylo.

Hm, je to těžký, to jo.  

Chlap jeden mizerná, takhle to vorat!

Psát si můžeme i soukromě - když klikneš na naše jména a dáš "Odeslat soukromý vzkaz" nebo tak nějak.  

Ale nemusíš se bát, že to zde někdo bude studovat nebo že by Tě někdo poznal. Tady je plno podobných příběhů a stejně nikdo nemá čas číst všechno.

No to je sice fakt, ale já bych teď spíš potřebovala občas radu na konkrétní chování. Ono to takhle vypadá, že jsem slaboch, já to tak trošku beru jako svoji životní prohru, ale ve skutečnosti jsem silná a jen tak se něčeho nebojím, ale co se týče rodiny a citů, okamžitě mě to zažene do kouta a nevím jak ven.  

Mně to nejde Ti soukromě napsat.  

Máš pravdu, nejde to. Budu to řešit s adminem.  

Znám případ, kdy se muž v takové situaci vrátil ke své ženě, a jsou pořád spolu. Ale jisté není nic.

Já také znám spoustu případů, kdy muž se zamiloval do jiné a následně se vrátil ke své ženě a momentálně jsou velice šťastní  

Jenže tenhle můj přítel je zvláštní. Vůbec mě to nenapadlo, když jsme zakládali rodinu. On totiž k životu potřebuje zamilovanost a já jsem jeho 3 a vydržel ve vztahu vždycky do 6ti let. Strašně si přeju, abychom to nějak zvládli, ale opravdu se obávám, že dá přednost pocitu zamilovanosti před zázemím a synem. Mimochodem v každém manželství měl 1 dítě. On sám mi říkal, že by to mělo být tak, že automaticky po 5ti letech by se měli partneři vyměnit. Je to s ním hrozně těžký a já se bojím udělat cokoliv, aby to nebylo špatně a nezahnala ho k ní.  

Pokud někdo tvrdí, že po 5 letech by se měli partneři měnit, pak ještě toho moc nezažil a neví o čem život doopravdy je, bez ohledu na to kolik mu je let.  Ten názor je povrchní. Já ho měl taky, když mi bylo 20 a vše se točilo kolem mé kariéry a sexu.

Ovšem pokud se žije vztah, na kterém se pracuje, o který oba (nebo všichni) partneři pečují a vztah pořád roste, pak jde o vztah naprosto nezaměnitelný, naplňující, pozbývající důvodu o něj přijít. Ale ten muž to neví, protože zřejmě nikdy nepocítil opravdovou ztrátu a nepoznal souznění. Ale to nejde spravit tím, že Ty se budeš snažit v tom vztahu za každou cenu setrvat.  

Ten pán skutečně vypadá rizikově. Potřebuje jiskřit každých šest let… jakoby ho nic jiného nenaplňovalo.  

Ten vztah působí tak tradičně- jakože je po čtyřicítce už na nějaké citové změny pozdě- mužův názor- a pod tím je takováhle pubošská potřeba, je to vlastně jen jakože dospělý nátěr.  

Milá ŽenoM. Na netu je spousta diskuzí, kde na dotazy odpovídají přímo odbornící. Občas si v nich, dle nějakého dotazu zde, čtu. A oni tam říkají, že kolem 6-7 roku přijde ve vztahu krize - některé páry jí ustojí, jiné ne. S tím korensponduje i to, jak píšeš, že "On totiž k životu potřebuje zamilovanost a já jsem jeho 3 a vydržel ve vztahu vždycky do 6ti let.  Mimochodem v každém manželství měl 1 dítě. On sám mi říkal, že by to mělo být tak, že automaticky po 5ti letech by se měli partneři vyměnit." Stejně tak na těch diskuzích odbornící pauzu doporučují, pokud si jí jeden z partnerů přeje či se na ní domluví oba. S tím opět korensponduje i to, jak Tvůj přítel říká, že: "Ve finále mi řekl, že si musí urovnat, co je správně, jestli zůstat s námi a nebo být SÁM."

Můj osobní názor z toho, jak vše popisuješ, je ten, že momentální situaci, ve které jste, bych být Tebou nebrala jen jako osobní prohru, neboť máš horší postavení v tom, že Tvůj přítel má poněkud jednoduché až zbabělé názory na vztahy a chování v každém vztahu, nejen ve Vašem, ale i v těch předešlých, které mu vydržely max. 6 let a z každého vztahu má 1 dítě s tím, že Ty jsi jeho třetí. A tady je něco špatně - něco u něj, ale proč, to se nedá tady odhadnout. Tedy já vidím to tak, že on, kdyby skutečně měl zájem něco na své straně změnit, a toto celkem pravidelné střídání vztahů by mu nevyhovovalo, tak by si do té poradny došel i sám se sebou. Jenže, jak píšeš: "On nemá rád rozepře, takže než aby řekl, co ho trápí, co dělám špatně, tak to raději skousne a jde dál. Takže náš vztah spíše klesal. To jsem si však uvědomila až teď, když už to nejde napravit. Nyní pp mně chce čas, klid a mám si začít žít po svém, abych se prý netrápila… ", tak se obávám, že jen Ty toho sama moc nevyřešíš a nezmůžeš, protože on nekomunikuje včas, když je třeba a pak, když už je krize, tak raději ze vztahu po celkem pravidelných intervalech odchází, i když jsou v něm děti či dítě. To přece o něčem svědčí, že měl 3 vztahy max. 6 let a z každého má jedno dítě? Takže já si myslím, že by jsi se měla zamyslet i nad tímto, zda-li takového člověka vedle sebe vůbec chceš, neboť on z nějakého důvodu není partnerem navždy a ani jím evidentně nechce být - musel by chtít změnit i on sám sebe a tu chuť a vůli já z něj necítím. Je mi to líto, ale tak to z Tvého psaní cítím.  

Takže to vidím tak, jak Ti psala Plamínek: "Měj se ráda, dopřej si, zacvič si, nakup si, nech si vybělit zuby, prodloužit řasy, co jen chceš… kup si třeba drobný diamantek, jestli ti na to kapsa stačí, když ne, kup si pětiprsté boty a běhej, no prostě se o sebe starej. On se výsledek dostaví a možná z úplně jiné strany, než teď čekáš. "

Dany děkuji za Tvůj hezky napsaný názor. Nahoře v diskusi s Adámkem jsem už psala, že začínám přemýšlet o tom, zda vůbec jít touto cestou a nebo změnit trasu. Život sama s dítětem jsem si už jednou zkusila, vím, že to nebyla žádná sláva, chyběl mi do spokojenosti partner. Nejsem typ ženy, která je spokojená s občasnou známostí. K životu potřebuju úplnou rodinu,  partnera v dobrým i zlým.

Nemáš zač děkovat. Snažím se poradit, jak nejlépe umím. Osobně bych Ti poradila spíše změnit trasu, jinak si myslím, že v tomto případě vše budeš investovat zbytečně. Současně Ti také schvaluji tu terapii a to vzhledem k tomu, že Ti vlastně dle téměř stejného scénáře nevyšel vztah s bývalým manželem. Protože co si budeme povídat, budeme-li upřímní, nikdo z nás není dokonalý a čistě teoreticky je možné, že sami máme na těch koncích nějaký podíl. Takže si myslím, že by Ti to mohlo pomoci v tom, zda-li není možné, že jsi také někde udělala nějaké chybičky či proč přitahuješ tak podobné typy. To je ale na delší povídání a rozbor hlavně pro odborníka, tady by jsme o tom jen spekulovali. Nicméně Ti přeji, aby Ti to pomohlo ve všem, v čem bude třeba a do třetice to byl již ON - ten pravý  

Mila Zeno, muzes podstoupit terapii, muzes si srovnat sve nazory a postoj, ale jeho nezmenis. Muzes zmenit jenom svuj pristup k nemu. Sance na navrat je ale pocitej taky s tim, ze muzes zustat sama. Hlavne bud na tu eventualitu pripravena, aby ses kvuli tomu nehroutila. Podle toho, co popisujes, do vztahu investujes ty vic a on je velice povrchni a nestabilni. Bohuzel se asi nezmeni a svuj model bude opakovat. Pokud nepomuze otevreny rozhovor s nim, zacni si zit svuj zivot po svem, venuj se diteti, pratelum, sobe a jeho nech tak trochu stranou. Klidne si i zaflirtuj a jasne mu dej na jevo, ze neni jediny na tehle planete! Hlavne se ho nedoprosuj. Pokud te ma rad, zacne o tebe bojovat. Pokud ne, stejne odejde, at uz ted nebo za par let. Ja vim, je to krute, ale nejsi jedina. Jsi ve veku midlifecrisis a ver mi, ze velke procento manzelstvi tuhle krizi proziva stejne jako ty.

Milá Lištičko, otevřený rozhovor a s ním? Víš kolik takových rozhovorů už mezi námi za ten měsíc proběhlo? Nespočetně mnoho a v každém mi řekl něco, co snad ani není možné. Ve finále mi řekl, že proto raději nemluví, aby neřekl něco, co nechce. On totiž jednou mluví a chová se tak a z ničeho nic je druhý úplně vše jinak. On je jiný, mluví jinak, jako kdyby byl rozdvojená osobnost. Chtěla jsem mu pomoci, že mu najdu nějakého odborníka, aby se začal mít rád, aby přišel na to, co chce a měl jasno a tím i nás ušetřil dlouhého trápení. Ale evidentně neměl zájem a odpověděl, že on už takový je, že se už nezmění a že mi to ani nestojí za to, se kvůli němu trápit a vzápětí se Tě druhý den zeptá, jestli ho máš ráda. No nevím, buď ho musím začít litovat a nebo mu už dát pořádnou přes hubu. A to že už jsem tu chuť měla.

Tak to je opravdu tezke jednani s takovym clovekem. Ale kdyz ti sam rika, at se s nim netrapis, tak ho vem za slovo a zacni si zit po svem. Jinak se z toho asi zblaznis. Jak uz jsem psala, ty do toho vztahu davas daleko vic a o to vic te to taky boli. Nezaslouzis si to. Zacni se mit vic rada a smir se i s myslenkou, ze to neni ten pravy partner na cely zivot. Mozna, ze ti uz jenom tohle vedomi pomuze nabirat silu do budoucna.

Rádci, moji milý rádcové, ještě že Vás tady mám, nikdy bych nevěřila, že dokáže člověku pomoci taková to komunikace.  

Přiblížím Vás dnešní domácí situaci. Nenávist ve mně byla tak veliká, že jsem nebyla schopná s ním ani komunikovat. Asi mu to vadilo, ráno přišel a ptal se, jestli jako spolu nebudeme mluvit. Má stručná odpověď "Ne, proč bychom měli, každý si začíná žít svůj život, tak komunikace jen nutná ohledně rodiny, jinak ne, " prý to takhle nechce. Celé dopoledne se snažil ke mně přiblížit a já se začala úplně klepat a poprosila ho, ať se ke mně nepřibližuje, že mi z toho není dobře a že už nikdy nechci slyšet tlukot jeho srdce, cítit jeho ruce na mém těle a jeho pusu na mé. Brečel, že to takhle nechce, ale se mnou to nic neudělalo. Ještě včera chtěl svobodu, dala jsem mu ji a že by tak změnil názor? Je to vůbec možné? Já už ale nechci prožít zase zklamání, že mi dá naději a pak zase nebude vědět. Můžu mu to chování vůbec věřit? Tak bych chtěla, ale moc se bojím. Nesměla bych od něho nic očekávat. Když jsem mu říkala, že chci z té jámy jít svoji cestou, tvrdil, že nechce jít svojí, ale se mnou.

Napište mi moji drazí své názory. Už mi ale není špatně, dokážu poslouchat rádio a vidět zase trošku jasněji.  

Mila zeno, byla bych rada, kdyby se tady vyjadril nejaky muz. Podle me totiz zadny muz v takhle napjate situaci nevydrzi dlouho. Ale ted je asi neprihodnejsi okamzik ho presvedcit do nejake poradny ci terapie. Pokud tedy chce vas vztah udrzet.
Je mi to moc lito, protoze je videt, ze se z toho hroutis. Otazka je, jestli by ti samotne nebylo lip? Ale to musis vedet ty sama. Ono se vzdycky tem ostatnim snadno radi, kdyz clovek neni citove angazovan.
Drzim ti palce!!

No, každý muž je jiný, takže pravidla a chování jsou různá. Já to vidím jako Ty Lističko.  

Myslím si, že možnosti zde již byly nastíněny a teď nastala pro ŽenuM fáze realizace, kterou si holt musí projít a obejít jí bohužel nejde.  

Mně osobně přijde že když muž odpoledne tvrdí „miluji Tě a chci být s Tebou“, tak by večer neměl potřebovat svobodu. Hraje to na obě strany. Možná fakt neví co chce, ale už měl dost času nad tím přemýšlet.  

Hlavně se to pořád opakuje. Z jeho strany žádná podstatná změna. Změnu ale vnímám na ŽeněM.

Takže si myslím, že to vyřeší teď už jen čas.

On mi ale za celou dobu toho nerozhodného období neřekl, že mě miluje.  

Jinak jsem opět zde, abych stručně nastínila jak to doma vypadá. Po krásně prožité neděli nastaly zase všední dny. Přítel říká, že chce být se mnou, s námi,  děláme si na sebe čas, když je doma, jsem celkem v pohodě, ale jak je pryč, jsou chvíle, kdy mi je úzko. Vůbec nevím proč se mi to děje, vůbec nevím, jestli jsem udělala dobře, když jsem mu tu poslední šanci dala, ale já to tak předtím cítila i přes tu nenávist, co jsem k němu měla.  

Teď nevím, co dál. Měla bych být přeci šťastná, že se vrátil, tak proč ty pochyby, když se ani podezřele nechová.  

Bojím se, že to nezvládnu, udělám nějakou botu a všechno se sesype.

Byla jsem na terapii, ta mi vůbec nepomohla. Už nemůžu neustále někam chodit a jen se vydávat z peněz.  

Jak dlouho může trvat, než se dá zase všechno do pořádku? Hodně jsme si řekli, že bychom si měli dělat více času na sebe, že bychom měli mít nějaký společný zájem, vše se zdálo být tak hezký, ale moje pochmurný nálady mám stejně.

Prostě narušil tu důvěru, kterou jsi v něj měla a ta se sakra hodně dlouho získává zpět. To se bude muset snažit dlouho, to jen tak "nenaskočí". A Ty mu to rozhodně neulehčuj, ať nejede opět brzo ve starých kolejích, kdyby ses chovala jako že jsi mu to odpustila mávnutím proutku, on si ho bude muset zasloužit!

Byla jsi na terapi a ta ti vůbec nepomohla? Jak slouho myslíš, . že taková terapie trvá než zabere? Tři sezení? No, co na to říct.  

Zlatý voči. Proto jsem ti říkala, ať zkusíš někoho na pojišťovnu.  

Asi jsem prostě nezvolila tu správnou. Tohle byla nějaká metoda oťukáváním. A myslela jsem si, že aspoň trošku to zabere.  

Psycholog Vás jenom vede nebo akcentuje učité situace které byste si měla uvědomit a přemýšlet o nich.

Ta samotná práce - to pitvání těch problémů stejně zůstane na vás. A před každým člověkem se neotevřete, takže než najdete toho vhodného, může to trvat. Já si myslím, že si každý člověk může poradit i sám, tedy pokud nejsou nutná nějaká farmaka. Přemýšlejte o vztahu jaký byste ho chtěla mít, diskutujte o tom, říkejte co vám vadí, co můžete tolerovat a co už je za hranou. Nastavte si pravidla. A hlavně nežárlete a nesnažte se vědět o každém jeho kroku-musíte se naučit důvěřovat. Každý den se stane určite i něco pozitivního-tak se z toho radujte,   vyhledávejte to všechno co je hezké, pozitivní, obklopujte se lidmi které máte ráda, dělejte to co vám udělá radost. Prostě vědomě to vyhledávejte. Musíte si to v hlavě nastavit tak, aby vám věci které neovlivníte nevadily a ty které ovlivníte byly hezké. Tu práci na sobě za vás žádný psycholog neudělá.

Pitvání problémů právě má dělat psycholog atestovaný na při terapii, ne ten poradenský, který jen nastíní, případně nějaký nedouk kouč atd.

Vždy´t v některých případech terapie trvají léta.  

Psycholog, ne nějaký kašpar s EFT, klinický psycholog na pojišťovnu, pokud se hroutíš, nemůžeš spát  a vyvádí tě z míry kolísání přítelových i tvých emocí - které je ale v této situaci přirozené- někdo by se ti věnovat měl.  

Jo a ještě- poři´d si knížku- od Klimeše Partneři a rozchody (??? ) - tak nějak, mám pocit, že je to jeho dizertačka, můžeš si ji snad stáhnout i z netu, tam je to kolísání pěkně vidět.

Zajdi za obvoďákem, nech si předepsat antidepresiva a poslat za klinickým psychologem. Pokud mu sdělíš, že situaci nezvládáš, tak to nejspš udělá.  

Víš, ono pracovat na lepším vztahu či jeho obnově, není stejné, jako když si dáš opravit např. televizi, na které pak zase můžeš večer koukat na nějaké romantické filmy alá pohádky se šťastným koncem. Nic proti tomuto žánru. Tím jsem jenom chtěla říci, že to chce prostě svůj čas, hooodně trpělivosti, jen pár dní to nespraví. Jinak si myslím, že ty pocity a emoce, které se v Tobě perou, se v Tobě perou proto, že Ty jsi mu sice šanci ještě dala, ale rozumem, ne i srdcem. Teprve až to bude i obojím, budeš i věřit, protože to tak budeš i cítit. Zatím se v tom ale moc pitváš - když jste spolu, jde to, když nejste spolu, začneš pochybovat, nevíš, nejsi si jistá = podle mě stále přemýšlíš o tom, a co když to nemyslí upřímně, je s kolegyní v práci - co když to či ono atd. Jenže tohle je situace, kterou jednak zaTebe nikdo nevyřeší - my v ní nejsme, a jednak Ti nikdo nezaručí, že jsi udělala správně - my mu do hlavy nevidíme. Jediné, co můžeme udělat je to, že Ti k tomu každý z nás řekneme nějaký názor, rozhodnutí však bude vždy na Tobě. Pokud Tvé rozhodnutí o tom, dát mu šanci trvá, tak se když není doma pusť do nějakých aktivit - s dětmi, s kamarádkami atd. , prostě spolu něco podnikněte, ať přijdeš na jiné myšlenky. Taky se můžeš začít věnovat i sama sobě - jít si zacvičit, na masáž atd. Některé aktivity můžete mít s manželem a dětmi společné, některou můžeš mít jen svojí.

Já jsem Ti už výše, dne 26.6.2015, psala, že: "Současně Ti také schvaluji tu terapii a to vzhledem k tomu, že Ti vlastně dle téměř stejného scénáře nevyšel vztah s bývalým manželem. Protože co si budeme povídat, budeme-li upřímní, nikdo z nás není dokonalý a čistě teoreticky je možné, že sami máme na těch koncích nějaký podíl. Takže si myslím, že by Ti to mohlo pomoci v tom, zda-li není možné, že jsi také někde udělala nějaké chybičky či proč přitahuješ tak podobné typy. To je ale na delší povídání a rozbor hlavně pro odborníka, tady by jsme o tom jen spekulovali." No a po té, co jsi jsem sem od té doby dopsala, si myslím, že to potřebuješ jako sůl - pokud se v Tobě takhle perou city a pocity, nálady a nenálady… ale opět, chce to svůj čas a hlavně hooodně trpělivosti…

Když jsme se narodili, nikdo nám neřekl a neslíbil, že život bude jen jednoduchý 

Tak, nikdo to za nás nevyřeší, cesta je dlouhá, problémy spletité, ale člověk se z toho musí prosekat sám. Psycholog pomůže, prožije s námi, navede, ale rozhodnutí a žití je jen na nás.  

Momentálně mám pocit, že vůbec nevím, jak dál žít. Zda tak, či onak, co je správně, co je špatně. Strašně bych to chtěla nechat plynout a ono z toho něco bude, ale stále se mi něco honí hlavou. Žárlit nechci, hodně si povídáme, tak mě to uklidňuje a vím, že mu důvěřovat musím.  

To, že si povídáte je dobré znamení. Pořád má zájem to řešit.

Hlavně se neboj svých požadavků. Když chceš udělat kompromis, který Tě nebude mrzet, je rozumné ho udělat. Když máš ale požadavek, který je pro Tebe důležitý, neboj se na něm trvat.

Ono se to postupně vykrystalizuje.  

Mila Zeno, jedna moje znama v podobne situaci kontaktovala milenku a rekla ji, ze pokud ho chce, tak at si ho vezme se vsim vsudy (alimenty na dve deti, celkem maly plat atd.) To bys koukala, jak byl rychle zpatky doma.
Jina kamaradka zila s rozvedenym muzem (u nej v dome se svyma dvema detma). Po trech letech si nasel pritelkyni a vedl zivot s obema. Vyhrotilo to na vanoce a silvestra, kdy se nemohl rozhodnout kde a kdy. Nejhorsi je, ze jemu to vyhovovalo a nic neresil. Az to pak vyresila kamaradka tim, ze se i s detma odstehovala. Kupodivu milenka se mu do baraku nenastehovala, a tak zustal sam. Stykal se nadale s milenkou ale bydlel sam.
Takze ti radim: pokud je to pro tebe neunosne a on se neustale orientuje nekam jinam, to reseni budes muset najit ty. Muzi (samozrejme ne vsichni) si totiz ani neuvedomuji, ze svymi neverami zenu zranuji. Nakonec ti prijdou s vymluvou, ze oni za to ani nemuzou, ze je milenka sbalila nebo ze takovy on uz je!! Otazka je, co ty uneses!

Přijde mi, že se teprve učíme spolu žít. Jako bych ho vůbec neznala a nevěděla jak na co bude reagovat. Byla jsem šťastná, že se vrátil, ale netušila, že to bude těžké.  

Ahoj. Tak jsem si myslela, jak sem pak už napíšu šťastný konec a nic. Celý týden co prosil, abychom byli spolu tak byl hezký a začalo teď o víkendu, kdy byl zase divný, řekl mi plno bolavých věcí a dnes ani není doma, protože je u ní. Já mu tak věřila, že začínáme znovu. Co se to v tom chlapovi děje, když Vám řekne, že ví, že ona nemá perspektivuperspektivu a nakonec s ní zůstane u ní doma. Co se to děje?  

Mila Zeno, je mi to hrozne lito, co ted musis prozivat. Dokazu si predstavit, ze jsi uplne na dne a samotna myslenka na nej ti drasa srdce.
Pokud ti neco jineho slibuje a pak klidne jede k ni, je to jasne. On to hraje na obe strany, protoze mu to obe umoznujete. Bohuzel si nemyslim, ze by mel v umyslu se k tobe vratit, jenom hraje na cas. Asi by ses mela smirit s myslenkou, ze buducnost prinese hodne zmen pro tebe i pro deti. Budes k tomu potrebovat hodne sily a pokud mozno i podporu rodiny nebo kamaradek.
Ja bych asi udelala to, ze bych mu sbalila kufr a odvezla ho k ni za dvere, nebo mu ho dala, kdyz prijde domu. Bez zadnych dalsich diskuzi.  Tim mu das jasne na jevo svuj postoj. nenech se neustale ponizovat a chlacholit, kdyz vsechno, co naslibuje, je vlastne lez.
Ale musis to chtit sama, rozhodnuti jej na tobe.
Nemas nejakou kamaradku, ktera by te podporila? Kde by ses mohla se vsim sverit? Jsou prazdniny. Nemas moznost nekam s detmi odjet  a trochu si procistit hlavu? Pokud ano, tak toho vyuzij. Podivej se na svuj zivot z trochu jine perspektivy. Nekdy to hodne pomuze.
Budeme tri drzet palce!!!

Milá ženo, bohužel, Listička to napsala jak to je. Když se podíváš na diskuzi dříve, tak zjistíš, že je to vlastně opakování toho, co již bylo řečeno a že se jen točíš v kruhu v marné naději.

V tuto chvíli je zbytečné analyzovat co se děje v hlavě toho chlapa. Dle mého se tam toho neděje moc.

Hraje to na obě strany (což už víš) a Vy obě, tj. Ty i milenka jste natolik tolerantní, že mu to umožňujete. On využívá všechny dostupné možnosti, které mu obě nabízíte.

Musíš být k sobě opravdu upřímná a sama si uvědomit, zda si na něj byla za tu dobu co to řešíme tvrdá (ale férová) nebo zda jsi mu podlehla když o něco žádal. A já moc dobře vím, že podlehnout je snadné. Ale řešení důležitých věcí nebývají snadná a bez té tvrdosti to nepůjde.

I ta tvrdost (přesněji asi zásadovost), bez které to nejde, má dva možná řešení. Buď se to zlepší nebo vztah skončil.

O jednoho muže soutěžíte dvě soutěžící. On Vám neprojevuje žádnou úctu, ani jedné a přesto po něm šílíte.

Musíš si uvědomit, že druhého změnit nelze, pokud on sám nechce. Můžeš ale změnit sebe. Můžeš si najít někoho lepšího než je on, ale on ani Váš vztah se nezmění, pokud nenajdeš odvahu být samostatnější a zásadovější.

Já vím, že jsem v době řešení udělala jednu velikou chybu, kterou jsem ale nedokázala přejít a to, že jsem se ho moc ptala, řešila jeho nálady, proč mu je takhle. Dnes se to opět opakovalo, až mi řekl, že si nemůže pomoci, že ho to stále k ní táhne. Že se prý moc snažil být se mnou, ale nešlo to. Možná kdybych dělala jako by nic, přešlo by ho to, ale třeba také ne.

Takže co teď? Čeká, že se snad v něm něco hne a zůstane? Nikdy jsem v takové situaci nebyla, abych se musela rozhodovat, proto všechno beru z rozumného hlediska.  

Mila Zeno, ono to rozhodovani neni jednoduche, ale prave ono svedci o vyzralosti cloveka. Dite se rozhodovat nemusi, rozhodnou to za nej rodice, ale dospely uz nese odpovednost sam za sebe. U tveho pritele mam ten pocit, ze je dost zbabely a dokonce ceka, az to nektera z vas dvou rozhodne za nej!! On pak bude delat toho chudinku. Bud ho jedna vyhodila, nebo ho ta druha svedla a on se neubranil. Je to urcita hra, kterou uz opakuje nekolik let a ono mu to vychazi. Nemyslim si, ze by trpel, je dobry herec. Nejvic trpis ty.
Nenech si ublizovat, uz jsi pro ten vztah udelala vic nez dost. Nech ho jit se vsemi dusledky. Lepe receno vyhod ho, udelej to rozhodnuti za nej.  Cim driv, tim lip, protoze soucasny stav je hrozny pro vas pro vsechny ale nejvic trpis prave ty.
Preji ti hodne sil a odvahy.

Tak jsem ve fázi, kdy kdykoliv vidím příjíždět jeho auto, nebo vím, že má přijet domu je mi špatně, začínám se třást a vůbec se mnou není řeč. Od úterý chodím k psycholožce, zítra jdu znovu, tak už se docela těším. V sobotu jsem mu oznámila, že si musíme od sebe odpočinout a požádala ho, aby odešel aspoň na 2 měsíce a pak se uvidí. Taky jsem mu zdůraznila, že ho nevyhazuju, ale že si dáváme pauzu na to, abychom zjistili, zda vůbec spolu ještě máme být. Udělala jsem to i za cenu, že půjde hned k ní. Ale řekla jsem mu, že jestli bude u ní, tak to nebude pauza, ale z jeho strany rozhodnutí a ukončení našeho vztahu, který tedy už ani vztahem není.  

Teď jen řeším to, zda dnes nepřijede přes noc domu, zda mu ráno přímo neříct, ať se okamžitě sbalí a vypadne.  

Jsem všeho tak plná a bezradná. Dá se takovému člověku vůbec někdy ještě věřit? Dalo by se s ním vůbec ještě žít? Co dál, co bude dál.

Kdybych aspoň dokázala navázat vztah aspoň nestálý, s kým bych si mohla popovídat, kdo by mě upřímně obejmul a řekl, že bude zase dobře. Mám kolem sebe tolik milých lidí, co jsou se mnou, podporují mě, ale já se stejně cítím hrozně sama.