Téma: Dvouletý vztah se zadaným - nežijeme sexuálně a jsme si oporou

Promiň, ale jsem z toho zmatený jako lesní včelka. Vztah trvá 2 roky, ještě jste spolu nespali, jste proti nevěře a trávíte čas spolu s jeho dětmi. Takže se v tom nějak nevyznám a tomuto scénaři prostě nevěřím.

Chlap se závazky, pokud by se odhodlal k paralelnímu dlouhodobému vztahu, nebude riskovat svoje jisté za pouhé vodění za ruku. Jeho přítelkyně o ničem neví, nebo mu jeho chování toleruje? Jestli ano, tak proč?

Já nevím, ale mám pocit, že jsi nenapsala všechno. Zašlo to příliš daleko, aby to bylo tak nevinné a čisté, jak se to snažíš popsat. Můj názor je, že jste překročili Rubikon a není cesty zpátky…

Zaujal mě Tvůj nick …

Jj, smutný příběh.

Myslím, že tento nick je vzhledem k situaci příznačný .

Nejsi sám, kdo je zmatený jako lesní včelka. Proto hledám tímto způsobem nějakou radu. Ani mě se nechce věřit, že jsem svým způsobem uvízla v takovém vztahu. A nevím, jak si s tím teď poradit. Zajímalo by mě právě, jak se na to díváte vy muži.

Neříkám, že bychom spolu spát nechtěli, chceme a moc, ale když na to příjde, jeden z nás nebo oba couvneme, protože z toho už není cesty zpět. I když jsem proti nevěře, tak nejsem žádná puritánka. Jen mám strach jaké by to pro nás oba dva mělo následky.

Jeho přítelkyně samozřejmě všechno neví, ale ví, že pro sebe máme slabost a že se občas vídáme. Ze začátku jsme nechtěli nic tajit a být jen přátelé. Ani to samozřejmě nechtěla tolerovat, takže jsme naše schůzky začali tajit, když to jde. Aby doma nemusel poslouchat věčné výčitky. Zdá se, že je přesvědčena, že ji nepodvede a to jí stačí.

Není to nevinné a čisté…jen lidské…z myšlenek se ale nestaly činy…alespoň zatím…

Nevěra nemusí nutně znamenat sex přece. Taky se v tom tvém vyprávění trochu zrtácím.

Jak třeba můžete trávit volný čas s jeho dětmi, aby nic nespozorovala jeho přítelkyně? Nebo jak můžete mít málo volného času a trávit ho spolu, aniž by se někdo nepodivoval, kde pořád je?

Ahoj.

No já to mám podobné. Tedy až na to, že to není tak nevinné…

Taky jsem ve vztahu se zadaným, děti nemá, ale je ženatý. Jak říkáš přiblííme se k sobě, pak se zase vzdálíme, když vidíme, že se na sebe začínáme fixovat čím dál tím víc a přitom nevíme ještě, jak se rozhodne ohledně manželky. Takže si taky pak hrajeme na to, že jsme jen kamarádi, ale výsledkem je, že se jen trápíme oba a nemůžeme si říct upřímně, cok sobě cítíme.

Ale bohužel také to nemám ještě vyřešeno, takže ti neporadím, co udělat.

Já vím, že tady může spousta lidí začít moalizovat a věřte mi, že ještě před půl rokem bych to dělala taky. Ale když jsem se poznala s ním, tak takové souznění, nebo nevím, jak topopsat, jsem ještě nezažila, aby mi na někom tolik záleželo, abychom přemýšleli úplně stejně a stejně dokončovali větu, cítili, že s tím druhým není něco v pořádku atd…tak i když druzí můžou říct, že je to špatné a tak, tak se tohoto vzdát nehodlám, protože když jsme spolu, tak jsme štastni a naplněni. Ale rozhodnutí je na něm. A stejně taku tebe, on se musí rozhodnout, jestli od přítelkyně odejde, nebo ne. ale měl by si uvědomit, že pokud je to tak jak píšeš, tak pokud s níbude setrvávat, budete se trápit všichni a to včetně dětí, i když ony později, protože děti taky potřebují, aby rodiče byli štastni

Zcela ti rozumím, mezi námi je to taky tak. Nechci na něj tlačit s nějakým rozhodnutím, vím, že je to více méně na něm. Upřímně mám strach, aby se nerozhodl ukvapeně a pak třeba nelitoval. To se týče jak vztahu, tak sexu.  Ublížil by tím jí, ale i mně. A to je podle mě zbytečné. Jednou někomu ublížit bude muset, ale ať to odnese, co nejméně lidí. I kdybych to měla být já.

Čekám, nic jiného mi nezbývá, ale to věčné od sebe k sobě je deprimující. Nemůžeme si ani říct, co s obě cítíme, protože tím bychom přestali být kamarádi. Oba víme, že to kamarádství jen hrajeme…nejhorší je, že to nehrajeme kvůli okolí, ale sami před sebou. A to všechno ještě komplikují ty děti, které mám hrozně ráda a aby toho nebylo málo, tak i ony mě.

Nechci být sfiňa, ale v tomto okamžiku, kdy trvá vztah tak dlouho, mají tě rády jeho děti a cítíte k sobě to co cítíte, tak to vyspání je to nejmenší, co by mohlo ublížit vám a hlavně jeho partnerce. Nejsem žena, ale pokud bych byl, tak bych byla schopná pochopit nevěru na jednu noc, ale tohle by mi ublížilo daleko více. Vidět, že můj partner s mými dětmi dlouhodobě tráví svůj čas s nějakou jinou ženou a tahá do toho city, to by mě ničilo…

Když jsme s dětmi, tak o tom samozřejmě ona ví. Jinak ho nehlídá na každém kroku. Někdy se to utají, jindy ne. Nenutím ho riskovat, záleží na jeho rozhodnutí. Nebo třeba trávíme čas se společnými přáteli, takže jen neví, že jsem s nimi také. Ale opravdu toho společného času teď máme málo. Jeho přítelkyni se určitě nelíbí, že trávíme čas spolu, ale zdá se mi, že si uvědomuje, že kdyby mu začala něco zakazovat nebo přikazovat, tak by to nemuselo dopadnout dobře pro ni.

Souhlasím naprosto s Medvědem. Proto jsem psala, že nevěra nemusí být spojena jen se sexem.

A jako tralalá, nechcem nikomu ubližovat. Tak já si myslím, že už je to tak zamotaný a složitý, že ubližujete - sobě navzájem a jeho přítelkyni taky.

Netvrdím, že je jednoduché se z toho vymotat. Naopak, je to sakra složité. A bez nějakých ublížení už se to neobejde. Vy dva musíte vědět, jak na tom jste, jak na tom je jeho vztah s přítelkyní a jestli je on schopný ji opustit a děti vídat omezeně. Protože to není sranda.

Jsme lidi, životní osudy můžou být zamotané, ale my se musíme umět k nim nějak postavit. Nikdo jiný to za nás neudělá. Zažila jsem něco podobného, jen možná s tím rozdílem, že ten můj byl se svou bývalou ve vztahu dost na nože. A bylo to dost těžké nějak to ukočírovat. Jsme teď spolu a řešíme věci, které bychom bez jeho předchozího vztahu řešit nemuseli.

Takže sezamysli nad tím, jestli bys byla schopná to vydržet. A on si zase musí rozmyslet, co vlastně chce. Jiné řešení to nemá.

Tak vám oběma držím palce, ať máte sílu a odvahu s tímhle stavem něco udělat.

I já s Medvědem souhlasím a nijak se neobhajuji. Vím, že si ubližujeme a ubližujeme i jí. Zamotali jsme se do toho parádně. Paradoxně by možná bylo "lepší", kdybychom se před 2 lety se spolu vyspali a třeba by bylo dávno po všem. Takhle jsme se tomu bránili, lépe se poznali, zamilovali se a zkomplikovali si život a všem kolem nás. Tohle berte s nadsázkou, ale třeba by to bylo opravdu jednodušší a méně bolestivé.

Vím, že to sranda není. Chtěla bych si s ním o tom opravdu upřímně promluvit, co chce a nechce atd. Nějak se k tomu ale nemůžu donutit, neobešlo by se to bez toho, abychom si ujasnily své city. A já mám prostě pocit, že ve chvíli, kdy bych mu přiznala vše, co cítím a co bych chtěla, byl by to z mé strany určitý citový nátlak. Jen bych chtěla, aby se rozhodl "svobodně". I když to snad ani není možné. Nechci, aby nakonec něčeho litoval.

Já jsem rozhodnutá. Dva roky je dost času na to zvážit všechna pro a proti. Kdyby se rozhodl být se mnou, vydržím, co bude potřeba.

Ale trvá to už dost dlouho, tak přemýšlím, jestli by pro všechny nebylo jednodušší, kdybych z toho vztahu prostě odešla. I když sama nevím, jestli bych to dokázala.

Já jsem byla vždycky pro upřímnost. Tím ale nechci říct, že se mi to vždy úplně daří. Oba víte, že jste v pěkným průšvihu a zůstávat v něm nemá cenu. Ničemu to totiž nepomůže ani neulehčí. Netuším, kolik je ti let, ale vlastně ať je ti kolik chce, nemá cenu v takovém vztahu pokračovat ve stejných kolejích jako do teď.

A ještě se mi nelíbila jedna věta. "On svou přítelkyni v současné situaci již nemůže opustit." Pokud se to týká toho, že mají spolu děti, tak to neznamená, že nemůže. Může, ale je to těžké. Takže spíš nechce nebo se neumí rozhodnout. (Nesoudím ho).

Rozhodně tomu nepomůže nátlak, ale upřímnost je třeba. Pokud s tím chceš něco dělat, tak je taky na místě říct, že je ti to proti srsti a takhle to dál nechceš. Že víš, že to pro něj není jednoduché, nechceš na něj tlačit, ale ty sama jsi taky v těžké situaci. Pokud tedy cítí silný závazek k přítelkyni, tak ať se zachová jako chlap a zůstane s ní. Pokud ona nechce vztah jen na oko, kvůli dětem a nechce trpět partnerův paralelní vztah, pak by bylo opravdu fér a na místě s tím něco udělat. Píšu ti to proto, protože se z části do situace dokážu vcítit a ráda bych ti dodala odvahu. Věř mi, že ať to dopadne jakkoli, bude ti líp a hlavně získáš sebedůvěru a budeš se moci na sebe podívat do zrcadla

Voslíku, takže myslíš, že mu to mám říct narovinu, jak to cítím a vidím a čekat na jeho reakci? Asi mi nic jiného nezbývá. Jsem o pár let starší než ty, 31. Evidentně se člověk ve vztazích plácá v každém věku.

O děti až tak nejde, i když je to samozřejmě jedna z těch těžších záležitostí. Ale spíše o finanční a jiné stránky věci, které tomu vztahu prakticky brání. Prostě kdybychom za současné situace byli spolu, finančně bychom to neutáhli. My bychom třeba dokázali žít zlásky a suchého chleba, ale děti určitě ne.

Paralelní vztah, i kdyby s ním snad souhlasila, nechci. V podstatě je to totéž, co máme teď, a co mě trápí. Takže by se toho asi moc nezměnilo. A nepříjde mi to důstojné ani pro jednu z nás. To raději z toho vztahu odejdu.

Lilith, když to necháš takhle, nebude to dobré, naopak časem i horší. Když zmizíš jen tak, nedá ti to a nejspíš nezmizíš. Nebo budeš mít výčitky a pochybnosti.

Když mu řekneš, jak to cítíš, uvidíš, co on na to.

Je to šíleně těžké, já vím, ale opravdu má cenu to řešit. Jestli je charakter, postaví se k tomu čelem. Jestli ne, pak to stejně nebude chtít řešit nikdy a co z toho?

Z mé zkušenosti můžu říct, že to je moc a moc těžké. I přes to, že přítel se s bývalou fakt nesnášel a řvali po sobě v jednom kuse.

Nevím, jak přesně to máte s penězi, ale pokud vám schází, tak je stejně třeba to taky nějak vyřešit. Zkuste probrat, jak by to reálně mohlo vypadat a jestli na to máte. Z tvých píspěvků to vypadá, že on by byl vztahu s tebou nakloněný. Důležité je mu říct, že nechceš bleskové změny. Hned zítra, příští měsíc, ale co dál tedy? Máš přece taky právo na svůj život něco v něm chtít, být s někým blízkým a ne pořád jen čekat.

Jak říkám, uvidíš, co on na to. Jestli to nebude chtít řešit, odešla bych.

Když si vzpomenu na naše debaty, už jsem bývala i dost nepříjemná. Nadruhou stranu jsem si zpětně ověřila, že o mě opravdu stojí, jen má strach. Prostě jsme do toho společně šli, aniž bychom tušili, do čeho přesně jdeme. A zvládli jsme to. Troufám si říct, že mezi námi je velmi silné pouto, už díky tomu, co jsme museli řešit a že jsme to řešili a neschovávali to.

PS: Píšu dle vlastních zkušeností a dle vlastního názoru, to neznamená, že je obceně platný

Voslíku, děkuji za tvou odpověď. Cením si tvého názoru. Vím, že u nás to být stejné nemusí, ale tak nějak vnitřně cítím, že máš v mnohém pravdu. Zkusím s ním promluvit. Nemám strach z toho promluvit si s ním, mluvíme opravdu upřímně o všem, ale tomuto tématu se vědomě vyhýbáme. Nejspíš proto, že by muselo už jistě padnout nějaké rozhodnutí a taky, že bychom se už nemohli tvářit jako "kamarádi" a museli bychom s tím něco dělat. Jakkoliv je to zbabělé, to hrané přátelství je pro nás jistota. Ani jeden si asi nejsme jistí rozhodnutím toho druhého, protože oba musíme vzít v úvahu spoutu jiných věcí, které to obnáší, nejen naše city a touhy. Navíc, i kdyby se rozhodl zůstat s ní, nic bych mu nevyčítala, nemohla bych ho nenávidět, protože bych to chápala (leda, že by mi řekl, že ji miluje a se mnou jen zabíjel nudu, ale tomu moc nevěřím), proto se bojím, že bych snad nedokázala odejít. Ale to už bych asi opravdu musela.

Ale co když jsem třeba příčinou jejich problémů já? Třeba by se to mezi nimi spravilo, kdybych odešla? ! Neříkám, že jsem to přímo zavinila…ale víš jak to je…člověk se nebude snažit spravovat něco starého, když už má něco nového…

Jsem ráda, že vám to vyšlo …Dává mi to naději…

Holt, pro něj to bude asi těžký. Musí se rozhodnout. Kdyby byl nezadaný, tak jste nejspíš spolu. Chápu, že máš naději, že bys ráda byla s ním, ale nevíš, jak to přesně má on. Tohle ale není tvůj problém. To je jeho problém.

Pamatuju se taky, jsem do svého přítele hustila, že nechci, aby se rozváděl kvůli mě, ale aby si uvědomil, že se chce rozvést kvůli tomu, že jejich vztah je špatný a nikomu neprospívá. Taky jsem mu řekla, že nechci potom slyšet, že se kvůli mě rozvedl a přišel o děti (i když o ně teda nepřišel, že jo) a já jsem ho nechala. Byla jsem asi kolikrát celkem hnusná, ale chtěla jsem, aby si to uvědomil. Zároveň jsem se mu taky snažila být oporou, aby věděl, že v tom není sám.

Jenže já jsem tehdy věděla, že jeho rozhodování závisí opravdu jen na dětech. Že se nerozhoduje zda být se mnou nebo s ní. Jejich vztah už byl dávno pohřebenej a tím, co se děje teď, se to jen potvrzuje. I tak jsem ale měla výčitky. Promluv si s ním, vztah s člověkem, který není schopný se postavit čelem k problému je stejně na nic. Nemůžeš si pak být pořádně ničím jistá.   Nechci ho tady nějak pomlouvat, neznám ho. Ale možná jen potřebuje impuls k tomu, aby se rozhýbal. A ten mu dáš ty. Jestli jste si opravdu tak blízcí, pak to vyřešíte. Určitě to ale nepůjde hladce, ať budeš odcházet nebo spolu zůstanete.

Jako bys mi mluvila z duše, to je přesně to, co mu chci říct. Nechci mu říkat, jak se má rozhodnout, jen potřebuji, aby se rozhodl. Jasně, že mám strach, že se nerozhodne pro mě, ale dál je to takhle neúnosné. Navíc dokud budu poblíž nespraví se to ani mezi nimi, kdyby taková šance byla. Ani já se nikam neposunu. Prostě to takhle dál nemá smysl pro nikoho, jen si tím ubližujem. Horší to snad ani být nemůže, nepříjemná už jsem na něj i teď. Celá ta situace mě už tak ničí, že ho od sebe odstrkuji při každé příležitosti, divím se, že ještě neutekl sám. Samozřejmě mě to pak mrzí.

Pořád ale přemýšlím nad tím, jestli není lepší prostě odejít. Vím, že je to zbabělé, ale pořád se mi příčí ho tlačit k nějakému rozhodnutí. Tohle bude prostě mé rozhodnutí a nebudu muset nikoho nutit. Navíc mám strach, že když budeme mluvit, tak se nic nevyřeší a nějak se z toho nakonec oba vyvlékneme. Když odejdu, může se pořád rozhodnout, jestli mě bude hledat nebo ne. Co myslíš?

Omlouvám se za ty chyby v textu, ale jsem z toho už tak špatná, že z rozčilení nevím, co píšu = (.

A ze samé lásky nevíš co děláš. Já tě nesoudím, v životě jsem nadělal, dělám a ještě udělám takových kravin, že mi to nenáleží.

Že dělám kraviny, to vím, už prostě taková jsem. Nedokážu se řídit jen rozumem, vždy v tom hrají roli i city, menší či větší. Ale taky si  sama nesu ty následky. Bohužel, když je v tom zapleteno více lidí, následky ponesou všichni = (. Snad kdybych z toho vztahu odešla, nedotklo by se to ostatních až tak moc.

Jo a ještě jedna věc, když odejdeš, neznamená to, že se problém vyřeší. Oni ho můžou mít pořád. Dovedeš si třeba představit otázky typu: "Tak jste to skončil iteda proč? " "Jo, takže odešla vona, jo? " "Takže ty jsi se mnou zůstal jen proto, že tě nechala? "

hm, tak zrovna jsem sem šla, abych tu položila otázku co si myslí ty, které si něco začnou  s někým, kdo nemá vyřešenou minulost, jestli mají nějaké výčitky, proč to dělají, co si od toho slibují.
Souhlasím s tím co tu už bylo řečeno, myslím, že ten akt, který jste oddalovali proto abyste neublížili je opravdu už to poslední… tím jakým způsobem se chováte už jste přítelkyni vašeho emočního milence ublížili mnohem víc … jste ženská, takže myslím, že se určitě dokážete vžít do toho jak by asi bylo Vám na jejím místě Dle mého názoru je řešením buď se OPRAVDU přestat scházet, vymazat čísla z mobilu a uplně to skoncovat nebo by se měl pochlapit ten pán a situaci rozseknout.   Myslím, že pro jeho přítelkyni není žádná výhra být se srabem, který jí v podstatě jen  lže, třeba by pak měla šanci potkat někoho lepšího… a pokud toho není schopný sám od sebe, divím se, že jste mu už dávno nedala nůž na krk at situaci vyřeší.

Je mi to jasné, že jsem ublížila všem a jí nejvíc. Nejsem takový pokrytec, abych si neuvědomovala, co jsem způsobila nebo to něčím omlouvala. Jen se teď snažím to nějak vyřešit a nepáchat větší škody.

A na vaši otázku můžu klidně odpovědět, alespoň za sebe. Potkala jsem muže, který mi byl od první chvíle oporou, kterému důvěřuji, který mi nikdy nelhal a který, jak se říká, dělal, co mi na očích uviděl, aniž bych ho někdy o něco požádala. A nemyslím tím kytky a drahé dárky, myslím tím, že mi pomáhal v těžkých životních situacích a s běžnými věcmi, se kterými jsem si nedokázala poradit. A nikdy za to nic nechtěl. Není žádný ideál, ale ve věcech, které jsou pro mě důležité, si naprosto rozumíme. Ano, zamilovala jsem se do něj na první pohled, ale dlouhou dobu jsem mu to nedávala najevo. Nechtěla jsem o něj přijít. Uvědomovala jsem si, že ve chvíli kdybych jemu a vlastně i sobě přiznala své city museli bychom se rozloučit. Takže jsem předstírala, že jsme jen přátelé, a na nějaký čas jsem tomu sama i uvěřila. On dělal to samé. Nechtěla jsem nic ničit, dokonce jsem se snažila spřátelit s jeho přítelkyní, abychom prostě byli normální kamarádi. To ale nešlo, jsme velmi rozdílné. Jak ale ubíhal čas naše city vyplývaly na povrch, aniž bychom si to uvědomovali. Podvědomě jsme se začali chovat více jako partneři než jako kamarádi. Vždycky když jsme si to uvědomili, tak jsme se stáhli a zase se začali chovat jako kamarádi. Takže odpověď zní : nic jsem neplánovala, nic jsem si od toho neslibovala a nikomu jsem rozhodně nechtěla ublížit, jen jsem byla naivní v tom, že člověk dokáže ovládat a potlačit své city a nedat je najevo někomu, koho má rád a komu je velmi vděčný.  

Jak se ukázalo, on si zase kompenzoval to, že mě má rád a že se o mě nemůže ucházet, tím, že mi alespoň pomáhá jako kamarád, což ale v důsledku bylo ještě horší, protože jsem mu byla čím dál víc vděčná a tudíž nás to ještě víc sblížilo.  

Prostě takové věci člověk neplánuje. Věřte mi, že kdybych tušila, že to takhle dopadne, utekla bych co nejdál hned na začátku. Už jsem totiž v podobné situaci byla, tehdy jsem ale vůbec netušila, že dotyčný je zadaný. Někdo holt opravdu to štěstí v lásce nemá…

To máš pravdu, někdo nemá štěstí v lásce. Taky mezi ně patřím. Jak jste se vlastně seznámili?

Nic nějak zvlášť romantického, prostě jsem pro něj jen dělala nějakou zakázku a trávili jsme nějaký čas spolu domlouváním podrobností a pak už spíš jen povídáním o osobních věcech.