Téma: Střední školu jsem vzdala a bojím se budoucnosti - co bude dál?

Ty v podstatě popisuješ svoje strachy. Že z tebe nic nebude, že budeš dělat práci, kterou opovrhuješ, že zklameš něčí očekávání?

Je potřeba ale zaměřit se na svoje sny, ideje a cíle.

Píšeš:

jen já měla jiní cíle

Ale ani jednou jsi nenapsala, jaké jsi tedy měla cíle. Konkrétně. Ono chtít, aby ze mě "něco" bylo je málo. Něco z tebe je a bude. Ale musíš vědět "CO" chceš aby z tebe bylo.

Píšeš:

Úplně bych si přála mít normální život, normální práci

Ale co pro tebe je normální práce a normální život?

Ono pro někoho je normální šéfovat nadnárodní firmu, pro někoho je normální dělat u toho pásu, pro někoho je normální krást.

Jak vypadá tvůj vysněný život?

ono je právě problém, že ikdyž jsem měla něco vysněného a ěla si za tím, tak to stejně nevyšlo takže proto se už i bojím něco začínat když vím, že to zase dopadne stejně - nijak. Úplně naivní si připadám vždy když se o něco víc snažím. V podstatě ne jen co se týče školy nebo práce ale i vztahů. Jak kdybych měla v podvědomí, že to stejně nevyjde a ono to fakt nevychází. Vím, že je důležité co má člověk v hlavě, jenomže mě to nejde nějak to negativní odstranit. A přesně nejhorší je pro mě, že mám pořád strach, pořád uvažuju dopředu a myslím jen na ty katastrofální scénaře a ikdyž to tak nechcii tak se tomu nemůžu ubránit.

Nevíš jak to dopadne - jen se bojíš, jak by to mohlo dopadnout.

Ale když to nezkusíš, tak to nikdo nemůže dopadout dobře.

Můžeš uvést alespoň jeden konkrétní příklad něčeho, co bys chtěla a o čem podle tebe víš, že kdybys to zkusila, že by to nevyšlo?

Píšeš, že máš pořád strach a myslíš na katastrofální scénáře. To jsi měla odjakživa? Nebo kdy to začalo?  

Evidentně nechceš vidět svoje úspěchy. Dostala jsi se hned na dvě školy - to je neúspěch? Uvědomuješ si, že někteří lidi se nedostanou na žádnou školu? Nebo že se na ni dostanou třeba až na několikátý pokus? Asi by se nedostali, kdyby to hned napoprvé vzdali - že?

Takhle jsem nad tím neuvažovala. asi si nejspíš nevážím ani těch "maličkostí". Sice jsem se dostala ale tím jak si pořád říkám, že bych to stejně nezvládla tak jsem to hned vzdala - ale opravdu, nestíhala jsem nic a nezvládala bych to hlavně psychicky, všechno si moc beru… vždyť jsem tam nevydržela dlouho a už jsem se strašně hroutila. Nevím proč to tak mám, možná někde v podvědomí něco ze základky-podceńuju se strašně moc, nevěřím si. Podle mě je hlavní chyba v mém uvažování - a podle toho taky jednám a podle toho jsou taky výsledky - že mi nic nevychází. Protože to mám v hlavě tak zakodované, že prostě to nedokážu, v tom neuspěju atd… Ráda bych třeba raz za rok odjela nekam na dovolenou s někým a užila si to všechno, třeba když jsem teď sama tak tu volnost a tak. Ale všechny moje kamarádky mají svoje starosti - školy - a nebo mají vztah a to nemají na takové věci čas. Takže i to, že jsem sama v tom určitě hraje taky svoji roli. Když nad tím tak přemýšlím, tak bych nebyla schopna ani vztahu, ikdyž by měl někdo zájem tak ze mě asi vycítí, že by to se mnou asi nešlo a pak už třeba v kontaktu nejsme. Bojím se mít vztah, bojím se snad jakékoliv změny. Jediné co vím, je že to takhle dál nechci jen nevím jak začít ten první krok k nějaké změně. Možná bych neměla pořád tak uvažovat dopředu a prostě něco dělat bez toho abych se bála jenomže já si nemůžu pomoct, jak kdybych se v tom vyžívala v těch stresech nebo co. Další věc je, že rodina nebo známí (okolí) má ze mě chytrou holku, která by neměla mít tak obecně s ničím problém a to je možná to, že vidím, že každý má ode mě očekávání a já selžu. Když vidím všechny jak žijou, úplně v pohodě, nemají problém s ničím a já musím být výjimka a vždycky ten problém prostě musím mít. Snažím se nějak namotivovat a vzpamatovat se, jenomže to fakt nejde.

Ale pokud jsi s na ty školy přihlásila, přijímačky udělala - tak jsi si v tu dobu musela věřit.

Čili asi jsi takhle ustrašená nebyla vždycky. A sama v úvodu píšeš, že jsi tokováhle nikdy nebyla.

Co se stalo, že teď je to jinak? Kdy se to změnilo? A to se neptám na časový termin, ale po jaké události se to změnilo? Po čem jsi se začala tak strašně všeho bát?

Nic ti nevychází? Vždyť to není pravda. Škola ti vyšla, jen jsi to zahodila. Není ani konec semestru a zkouškové, takže tě nevyhodili - rozhodla jsi se nepokračovat. Čili ne že to nevyšlo. Jen jsi přestala chtít na té škole dál být. Protože jsi se bála že ji neuděláš? A to jsi vyřešila tím, že ji neuděláš?

Ano je to chyba v uvažování - nepojmenováváš věci pravým jménem. Není pravda, že škola nevyšla. Školu jsi vzdala. A to je velký rozdíl. Přičemž tak to pravděpodobně bude i s jinými věcmi, které se snažíš označovat jako že nevyšly.  

Uvažovat dopředu je potřeba - říká se tomu plánování. Ale ty neplánuješ, ty si vymýšlíš důvody pro to, proč něco nechceš vůbec zkoušet, proč se o něco nechceš ani snažit. Jistě, může za to strach, ale ty se bohužel ani moc nesnažíš přemýšlet nad tím, kde začal vznikat, stačí ti že ten strach tu je a udělala sis z něj nejlepšího přítele.

Jak to vidí tvoji rodiče? Jak moc tě na tu školu nutili a jak moc jsi na ni chtěla sama? Čím jsou a jak se tváří na to, že jsi s tou školou praštila? Žiješ u nich a živí tě, nebo jsi soběstačná?

Stále je tu otázka, co ale chceš?

Všimla sis, že ti vlastně dá práci na ni vůbec odpovědět?

Jediné, co z tebe vypadlo je, že bys chtěla na dovolenou. To asi není zrovna plán do života. Jenže jak by sis představovala normální život, nebo čím bys tedy v životě chtěla být - na to nejsi schopná odpovědět, vyhýbáš se těm otázkám.

Psychologa bys potřebovala. Sice je jasné, že si najdeš milion důvodů pro to, proč k němu nejít, že by jsi neuspěla, že máš z něj strach atd. atd. Ale jestli chceš něco udělat s tím chybným uvažováním, asi nebudou stačit jen internetové diskuze. Asi se budeš muset opravdu zkusit snažit - a ne se jen snažit se utvrzovat v tom, co všechno nejde.

Krom too psychologa bych ti doporučila se vážně zamyslet nad tím, na co jsem se opakovaně ptala - jestli jsi takováhle byla vždy a jelikož asi ne, tak kdy to začalo, jestli postupně nabo naráz a co se v té době dělo.

Ona to může být jak dlouhodobá věc, která vznikla třeba už v dětství z toho, že tě rodiče málo chválili a povzbuzovali - ale taky to může být jen následek stresu z nového prostředí a studia -  neschopnost zvládat stres, protože třeba naopak tě rodiče příliš rozmazlovali a nezažila jsi neúspěch a neumíš ho zvládat.

Ale může jít klidně i o biologickou záležitost - stálo by třeba za úvahu nechat si vyšetřit štítnou žlázu. Jsi přeci jen krátce po období dospívání, pokud bys měla hormony v nerovnováze, může se to podepisovat i na psychice. To by bylo pravděpodobné, kdyby ten tvůj současný stav vznikal víceméně v krátké době.

Ale v obou případech platí, že by ses měla opravdu trochu snažit s tím něco dělat. I když si budeš myslet, že to je k ničemu - i přesto se snažit.

Nikdo mě vyloženě nenutil - to jen já sama sebe. Samozřejmě že rodiče byli rádi ale neberou to jako katastrofu, protože po tom co mě viděli jak vypadám, že nic nejím, nedá se semnou ani bavit a jenom jsem brečela tak byli dokonce i rádi, že jsem z tama odešla. Já si to vybrala sama, řekla jsem si, že to zkusím ale prostě cítila jsem se tam hrozně, nesedl mi obor i přesto, že jsem to měla nějak vyidealizované. Takže mě to mrzí, jsem sama na sebe naštvaná, že jsem to neměla brát tak vážně ale když jsem viděla, že mi to prostě nejde tak jsem se nechtěla nutit. Možná je taky něco pravdy na tom, že nechci to nazvat rozmazlování - to určtě ne - ale vždy jsem u sebe měla toho rodiče co se mnou zašel tam a tam a nemusela jsem si řešit věci sama. Teď mám pocit, že jsem na všechno sama, samozřejmě teď rodiče se mnou za ručičku nechodí no a to na mě možná působí jako nátlak. Možná mají na tom podíl bývalé vztahy - prostě skončily anichž bych udělala něco tak špatného aby by důvod ke konci. Jak říkám přesná situace není, spíš je to dlouhodobé a teď na té škole to na mě všecko spadlo a projevilo se to a já mám depresi z toho, že jsem to neustála a nebude ze mě nic. Vlastně jsem na tu školu chtěla hlavně proto at neco se mě je víc  jak proto že bych to chtěla opravdu úpřimně ze srdce dělat. Takže to asi taky není správné. Jde vidět, že pořádně nedokážu ani odpovědět na otázky protože mám sama v sobě strašný zmatek. Pořádně nevím co chci, takže zaměřit se na nějaký svůj sen nebo cíl je asi těžké když pořádně žádný ani nemám.  

Možná kdybys měla (cíl nebo sen), tak by ses teď měla čeho chytit.

Přeci jen ve tvých letech by člověk už měl být představu o tom, co chce aby z něj bylo - přičemž chtít jen aby ze mně bylo "něco víc" než jsou ostatní lidi je snobismus. O to by jít nemělo, chtít mít školu jen proto, aby ses mohla povyšovat nad ty, co ji nemají a třeba se živí manuální prací.  

Takže teď máš na co se zaměřit. Rozmyslet se co chceš v životě být, jak chceš žít, jak chceš trávit život.

A je fajn mít nejen cíl a plán, ale i záložní variantu, co bude, když to nevyjde.

Ono totiž se říká, že když nejde o život jde o h.

A je to pravda.

Nemůžeš čekat, že v životě budeš mít na co si ukážeš a co si zamaneš - zadarmo, bez práce - aniž by ses musela snažit. To je opravdu uvažování dítěte, že si napíše Ježíškovi a ono to přistane pod stromečkem.

Je ti dvacet, už bys měla pomalu akceptovat, že v životě spousta věcí není zadarmo - vlastně většina. Je zbytečné se přemáhat kvůli něčemu, o co nestojím - ale je nezbytné se snažit kvůli něčemu, o co stojím!

A měla by sis taky trochu srovnat hodnoty. Ty lidi opravdu třídíš podle výšky vzdělání? Jakože kdo nemá vysokou není NIC? To promiň, ale to nemám chuť tě utěšovat, protože to pak je tvoje deprese jen trest za tvou hloupost.  

Když budu upřímná, tak tu jen brečíš, že studia nebyla dost snadná na to, aby z tebe "něco víc" než jsou ostatní, bylo bez práce.

Sorry, ale JSI rozmazlená.

Nepíšu to proto, abych tě ještě víc deptala, ale abych ti trochu otevřela oči.

Že jsi ze školy odešla není žádná katastrofa. Katastrofa je, že se neumíš rozhodovat tak, abys byla se svým rozhodnutím spokojená a stála si za ním. Nejdřív sis neuměla stát za tím, že tu školu chceš vystudovat - teď si neumíš stát za tím, že tu školu mít vystudovanou nechceš.

Lidi nejsou něco víc jen proto, že mají nějakou školu - a už vůbec ne, protože mají školu bez práce.

Jsou něco víc, když něco umí. Ne všechno, ale alespoň něco. Což bezpracné studium opravdu nezaručuje. Jsou něco víc, když si umí v životě poradit - i třeba bez školy.

To je: být něco víc.

Jsi mladinká, ještě z tebe může být v podstatě cokoliv (snad vyjma baletky) . I na nějakou jinou školu se ještě můžeš dostat Xkrát.

Tak hlavu vzhůru.  

Být dospělá není vždy příjemné a už vůbec ne snadné, ale nevyhneš se tomu.

Nepřemýšlej nad tím, co nemáš nebo oč jsi přišla, ale přemýšlej, co chceš získat.

Jak chceš jednou žít. Nemusíš to vědět hned, ale alespoň nad tím přemýšlej.

Samozřejmě si nic takového nemyslím, vážím si každého stejně bez ohledu kdo jaké má vzdělání, asi to špatně vyznělo. Právě, že to je katastrofa, že neumím být se svým rozhodnutím spokojena a asi právě proto, že si myslím, že ať udělám to či ono tak to bude vždy špatně a to je právě to moje sebevědomí.  

Mno a to bys právě měla jít řešit s tím psychologem.

Proč máš nízké sebevědomí a jak se snažit si ho zvednout.

Máš sebedestruktivní vzorce myšlení - i na tom bys měla zapracovat. Pozitiva ignoruješ nebo pokládáš za nepodstatné, zaměřuješ se na negativa a domýšlíš si je i tam, kde ani nejsou.  

V životě je mnoho těžších a horších zátěžových situací než pár týdnů nepohodlné školy. A nejde z nich tak snadno utéct - někdy z nich vůbec nejde utéct.

Proto doporučuji se na ně připravit a zkusit na sobě trochu zapracovat, dokud máš čas a nic hrozného se neděje. Protože odchod z VŠ opravdu vůbec nic hrozného není.

Držím palce.