Téma: Znásilnění v dětství a těžké deprese - nechci se s nikým přátelit, chci jen zemřít

Minule tě držela nějaká věc, která ti nedovolovala se zabít… takže tu jsi už vyřešila a pokusila se o to?

Dost blbej nápad…

Příště můžeš skončit třebas jako ležák nebo dement. to bude mít mamka jistě radost

Pokud se někdo zabít skutečně chce, tak to prostě udělá, způsob si najde a nikdo ho nezachrání.

Dívčina má problém, ale jenom léky ho těžko vyřeší. Potřebuje odbornou pomoc, aby vyřešila to, co jí trápí. Pokud nepomáhá stávající léčba, je vhodné, aby vyhledala jiného lékaře s psychologem, kteří jí budou schopni pomoct, ale hlavně tu pomoc musí ona chtít.

Souhlas s Veselkou. Nevím jak to zformulovat, možná to vyzní blbě, ale už víš, jak to v blázinci vypadá. Víš, že tě máma neodsoudí. Dost možná i širší okolí, ale o tom se nezmiňuješ. Možná nemáš nikoho, ale tu mámu ano. A funguje, jako každá správná - své dítě miluje bezpodmínečně. To dokážou jedině rodiče, zvláště mámy. Je jedno, jaký jsme, jak vypadáme, zda bručíme v base, nebo se zmítáme v depresích. Je jedno, jestli máme VŠ, nebo základku. Důležitý je, že jsme a chtějí pro nás jen to nejlepší. Proto, i když znají pravdu, budou vždy tvrdit, že jejich dítě je nevinné, ono ten čin nespáchalo. A ano, budou ho prosit, aby si neubližovalo, protože není na světě horší bolesti, než přežít své dítě. Tak to přece nemá být, to je blbě.  

Dost možná bys měla říct pravdu. Bylo by to fér i vůči ní, aby jí došlo, co a proč se s tebou děje. Komunikace často zaostává, z obou stran, z různých důvodů. Mnohdy, i když to vypadá černě, tu šance pro vyslechnutí je. A ne malá! Jenže pokud nic neřekneš, těžko se kdo dozví o tvých strastech. Ani ta máma to neví. A věz, že ona by tě neodmítla, naopak by tě podržela a vinila by spíše sebe (což nezní moc hezky, ale je to pravděpodobná reakce). Zděsila by se, že nic nevěděla, nic nepoznala. Ptala by se tě, proč jsi nic neřekla? Už dávno…

Na to se připrav. Bude tě to bolet a ji dvojnásob, v tu chvíli. Jenže sdílená bolest je poloviční bolest. Uleví se ti. A jí taky, aspoň v tom, že bude vědět, o co přesně jde. Je to, jako někomu důvěrně říct, že máš průjem . Budeš se ostýchat, cítit se divně, trapně, rozpačitě. Ale víš, že to říct můžeš a ten druhej to přijme. Taky mu bylo jistě mnohokrát šoufl. Máma to pochopí a bude tě podporovat. Vždyť jde o život jejího dítěte. Chápu, pokud je mezi váma nějaká propast, že to někdy, a to i v pro tebe zásadních věcech, drhne. Ale jak jde o život a o blaho, nebudeš odmítnuta. Zkus jí to říct, ty sama. Osvobodíš se a spadne z tebe velikej balvan. Pokud chodíš k psychologovi, můžeš ji dovést tam a říct to tam. Nicméně  bys to mohla zkusit v prvé řadě doma. Pomůže ti to! Popřemýšlej o tom, prosím. A o všem, co bys ji chtěla říct…

Abych se vrátila k začátku a k tomu blázinci: pokud se pamatuji z minulého tématu, nebyla to tam žádná sláva, necítitla ses dobře. Ale opravdu ti to v ničem nepomohlo? Navíc existují jiná místa, zkus pohledat jinou psych. léčebnu, třeba by ses tam cítila líp a byli by tam empatičtější odborníci. No a ta druhá, velmi dobrá zpráva je ta, že se ti nedostalo právě toho odsouzení či odmítnutí, byť jen od mámy. Kdyby si na tebe tvé okolí ukazovalo: " jó to je ten magor! ",  tak bych chápala nechuť k návratu, ale pokud víš, že se nic takového nestalo, nestane se to ani po druhé. Spíš si zkus vybrat ty sama nějakou příjemnější léčebnu.

Každý sebevraždu neodsuzuje a ano, mnozí mají to štěstí, že na to nikdy nepomysleli, a to i v krizových situacích. Pak jsou tací, kteří to v sobě mají, ať od mala, nebo najednou se to objeví v dospělosti. Přitom mohou vypadat úplně normálně, nikdo by to do nich neřekl. Každý je nějaký, že na to myslíš neznamená, že bys byla nenormální. Správně cítíš, že s tebou není něco v pořádku  - musí se to pojmenovat a řešit. Když máš prášky, tak i docházíš k psychiatrovi (? ). Svěř se mu a třeba ti poradí i s nějakou lepší léčebnou a s tím, jak promluvit s mámou. Možná by mohl zkusit změnit i medikaci, ale je třeba mu to říct, že ti není dobře.

No a ano, jak je zmíněno, kdo to chce udělat, udělá to. Definitivně a nenápadně. Ale to je až poslední fáze absolutního rozhodnutí. Ještě v ní nejsi, a to je dobře!  

Ahoj mam podobne myslienky uz par mesiacov. A ked  niekomu o tom hovorim aj tak ma nechape. Ak by si chcela mozeme o tom pokecat. NIc vyhovarat ti nebudem. len pokecat. Co ine uz ostava…  

Uzavírám se do sebe, chtěla bych mít přátelé, někoho kdo by mi rozumněl, ale i když pár přátel mám tak se s nikým stejně nestýkam, proč taky, jak by mi někdo mohl rozumnět když si nerozumím ani já sobě, jsem prostě k ničemu, jsem hnusná jak tělem tak duší, jsem nepoužitelná k ničemu. Všeho se bojím jak malý dítě, když mě někdo kritizuje neumím se ozvat jen v sobě dusím vztek uvnitř a říkám si jak jsem blbá.  

NO ahoj. Zaneto i Majku, pěkně to vedete. Já minulej rok touhle dobou chtěl taky spáchat sebevraždu. Rozvod, nedostatek peněz, hrozba exekuce, neměl jsem prachy ani abych mohl mít děti u sebe přes víkend. takže jsem se s nimi radši ani nestýkal. poprvý za celý život jsem neměl ani na dárky. styděl jsem se, a nikam jsem radši ani nechodil. pomoc přátel jsem odmítal. Z těch sraček mi dopomohli přátelé, potom i to že se prodal barák a já měl pár peněz po poplacení všeho, abych mohl začít žít. S dětma se nejen vídám, ale jezdí i za mnou. rozvod mám už po roce za sebou. Hodně jsem začal běhat, chodit do přírody, na pochody. začal jsem žít. uvědomil jsem si totiž, že mě a moje já mi nikdo nemůže vzít. že i když nic nemám tak jsem to uvnitř pořád já. Jo trápí mě samota, prý jsem hezkej a sexy ale já se spálil tak, že se bojím zamilovat, bojím se začít pěstovat opravdu citový nový vztah. Prozatím mi stačí sem tam občas s nějakou dámou kvalitní sex, ale psychicky mi to nestačí a opět s příchodem zimy to přestávám dávat. pravidelně po tom co po víkendu v neděli odevzdám děti, padám do depresí. dostávám se z nich tím že se snažím čímkoliv zaměstnat. Letos (2016) jsem poprvé pekl cukroví, dělal rakvičky, kremrole, roghlíčky, linecký, atd.   Rád čtu knížky nebo si zapařím hru na PC. ALE UŽ NIKDY NECHCI SEDÉT V KOUTĚ S MYŠLENKOU NA TO JAK STOJÍM ZA HOVNO A ŽE MI BUDE LÍP, KDYŽ VŠEM ZMIZÍM Z OČÍ. NECHCI TEN POCIT ŽE NIKOMU NA MĚ NEZÁLEŽÍ. ŽE KDYŽ NEBUDU TAK SI TOHO NIKDO NEVŠIMNE… Držím vám oběma všechny prsty aby jste odhalili sami sebe, že MÁTE oba svou hodnotu. Ten kdo deprese nezažil neví jak se cítíte. nemůže poradit. MOJE rada zní, vylezte z tý ulity a začněte něco opravdu dělat, něco na co by jste si v životě netroufli. a uvidíte že dokážete cokoliv. je škoda tenhle svět opustit.  

Ahoj, . Chápu jak se cítíš ale jsi jeětě na to moc mladá. jsou dva typy lídí. Ti co nášli to co hledali a ti co atím pořád hledají. Když jsem měl teprve 7 let přiblížil jsem se k smrti když mě 30 kilometrovou rychlostí srazilo auto. 36 dní v komatu. když jsem si uvědomil že každou sekundu můžu na světě zemřít, tak jsem hledal něco co by mě drželo na tomhle světě jak železný lano či kotva. už to nebyla jen gravitace co mě držela. Na světě existuje 7 miliard lídi, 207 ostrovů, 76 států. stačí jen čekat a osud si tě najde sám, né že ty si ho najdeš a ukončíš. Přál bych si aby sis našla své železné lano které tě bude držet k životu… může to být cokoli, může to být kdokoli. jen hledej to co ti chybí. tvůj Poradce: The NewLight : )