Téma: Zamilovaná do kluka, přestal se se mnou bavit - chci jen zemřít sebevraždou

Ty sis prostě ve svém životě umanula, že budeš trpět. Sama si to děláš, protože jak přemýšlíš, tak se ti děje. Stavíš se opakovaně do role ublížené oběti - možná pod vlivem literatury, médií, výchově v rodině, nevím. Paradoxně ti to dělá dobře, trápit sama sebe. Protože netušíš, že to vůbec není nutné.

Budoucnost je myšlenka o budoucnosti.  

Zkus si sama sebe představit jako šťastnou, krásnou, hodnotnou bytost. protože takoví opravdu jsme, každý jeden. Jak bys mohla přitahovat super kluka, když si o sobě myslíš, že jsi k ničemu? Když si to myslíš o sobě, budou si to myslet o tobě i ostatní. Ty sama tvoříš svůj osud.

Sebevražda je nesmysl, nevyřeší tvůj problém, jen ho odsune do jiného zrození.  

V okamžiku, kdy si uvědomíš svou cenu, začneš se mít ráda (tím pádem tě začnou mít rádi i ostatní), nebudeš muset nic předstírat.

A vesmír, Zemi si představ jako katalog, ze kterého si vybíráš svou budoucnost, tím myslím to, co opravdu chceš. samozřejmě, stejně, jako čekáš na dovolenou, tak i přání se plní s jistou prodlevou, ale čím víc to budeš chápat, tím rychleji se budeš mít lépe.

Hlavně je nutné se nadále netýrat, nehrát si na ublíženou chudinku. Ten kluk jen plnil tvé přání, vyslané v minulosti, kdy ses dostatečně neocenila, pochybovala jsi, že tě někdo úžasný může bezpodmínečně milovat. viděla jsi ve svých představách strach (strach a obavy jsou úplným zabijákem štěstí!!! ). Sama ses vmanipulovala do této role.

Byla jsem na tom kdysi podobně, proto tě opravdu chápu, ale naštěstí jsem časem pochopila tajemství vesmíru

Ahoj  

Je ti 20 let. Mas teprve celý život před sebou a ty ho chces ukončit dřív, než začne? Nepřipadá ti to škoda? Víš kolik věcí se od 20ti let změní?  Úplně všechno!

Navíc, ten kluk, je jenom chlap… nejsi jediná na světě která dostala košem. Prošli jsme si tím úplně všichni.  

Jak já bych s tebou měnila 

Já mám nevyléčitelnou nemoc, kterou psychicky spatne zvládám a o tomto problémů se dá opravdu říct, že vyřešit nejde  

Největší základ pro vyřešení všech problémů, je být hlavně zdravý. Protože kdyz jsi zdravá, můžeš začít dělat vše, co se ti zamane. Já to dělat nemůžu.  

Navíc, víš také o tom, jak uvazujes sobecky? To, že tím ublížiš někomu, kdo tě má rád, ti vůbec nevadí? Navíc, každá sebevražda bolí, to se ti nedivím, že se bojis, protože bolest je to nejhorší.  

Máš krásný věk a můžeš dělat co chceš. To ti připada na sebevraždu? Pokud jsi zdravá, tak všechny ostatní problémy jsou malinké. To bys poznala až tehdy, kdybys byla v mé kůži a to bych ti nepřála…  

Ještě jsem kromě nemoci nevydělá jiný problém, který by se nedal vyřešit 

Víš co, zkus to takhle. Řekněme, že ses rozhodla se do roka zabít. Zkus tedy si ten poslední rok svého života užít tak, jako by to opravdu byl ten poslední rok tvého života. Nechal tě jeden kluk, najdi si jiného - ve tvém věku to nebude problém. Využij toho, že minimáně na sex si můžeš vybírat. Choď na diskotéky, nech se pozvat do restaurace či do kina, prostě užívej si, je spoustu kluků co budou ochotni platit za (třeba i planou) naději, "že něco bude". Najednou budeš ´mít pocit, že o tebe někdo stojí a třeba se ti ani umřít nebude chtít. A třeba zjistíš, že některý z těch nápadníků stojí za víc, než jen trochu gymnastiky.

Proč TY by ses měla zabíjet proto, že ON je debil?

Co ty bys chtěla dokázat (kromě té sebevraždy)? Čím bys chtěla být? Co bys chtěla zažít, vidět, umět?

Milá Lano, předem bych Ti ráda napsala, že opravdu věřím, že dokážu chápat Tvoje pocity. Znám hrůzu z toho, kdy tě někdo odmítne a ty s tím nemůžeš nic dělat. Ten problém je ale mnohem víc složitý než jak vypadá navenek (odmítnul mne = už nemám sílu ani chuť žít). Ta nechuť jít dál je vlastně výsledek šíleného strachu, jak zaplním to prázdné místo po něm a vůbec jak budu žít bez něj. A tady jsme u u jádra problému: To, že nějaký muž tím, že Tě opustí, v Tobě vyvolá tenhle šílený strach, není samo sebou.  „Správná“ reakce „normálních“ lidí (neboj, taky nejsem normální, možná proto mne Tvůj příspěvek zaujal J) je, že když tě odmítnul, není Tě hoden a ať si jde a dobře, že jsi se ho zbavila, když je takovej…Zkrátka jak to píše někdo dole, debil… Reakce „naše“ je tahle hrůza, kterou teď zažíváš: Co když už to ukončil proto, že jsem já „špatná? “ Jak z toho ven? Mě pomohly tyhle věci:  Mít v životě jiné pevné body než vztahy s muži, jejichž prostřednictvím se realizuji a tady si beru to tolik potřebné uznání (v mém případě asi práce a pár koníčků) + paradoxně vykašlat se na uznání jiných lidí – oni Tvůj život nežijí, proto nemají právo tě kritizovat, knížka Robin Norwoodové Ženy které příliš milují (tady najdeš velmi přesný popis toho, co se Ti děje, i návod, jak to zlikvidovat – taky ještě nejsem na konci, ale postupnými krůčky je to čím dál lepší), knížka Martina Scottyho Pecka nevyšlapanou cestou   (podle mne pravdivý návod k životu, vracím se k ní celý život a pokaždé tu najdu něco jiného), no a potom být ráda za každý malý krůček vpřed (např. že si dokážeš uvědomit i nějakou negativní vlastnost toho muže nebo nějaký byť jen minimální „zisk“ z toho že odešel – např. právě tu negativní vlastnost, kterou by bylo složité řešit, kdyby jste byli spolu – vůbec možná základ je oddanost realitě, viz ta knížka pana Pecka) + uvědomovat si, že když to nebudeš hlídat, může se Ti to kdykoli vrátit, bohužel… Prosím Tě věř mi, když tohle zkusíš, také ten klid najdeš a získáš i další věci, které získat nemůžeš, když to skončíš, ok? J Jinak ale je ten problém podle mne ještě mnohem, mnohem složitější, na což ale není prostor v internetové diskusi, takže lidsky vzato, možná by Ti pomohla analytická psychoterapie, kde Ti dokážou vysvětlit důvody Tvých pocitů (většinou jsou v dětství  a výchozí rodině) a jejich návaznost na Tvoje současné stavy.  Myslím na Tebe a držím palce ať to jde! J

Tak tohle myšlení je hnus. Neskutečně sebestředné. Chápu to tak, že všechny ženy, které mě kdy odmítly, mě nebyly hodny a jsou *debilové*? To se to musí žít, s pocitem, že jsem nejlepší a ostatní to jen nevidí.

Nejste tak trochu namyšlená?

"„Správná“ reakce „normálních“ lidí (neboj, taky nejsem normální, možná proto mne Tvůj příspěvek zaujal J) je, že když tě odmítnul, není Tě hoden a ať si jde a dobře, že jsi se ho zbavila, když je takovej…Zkrátka jak to píše někdo dole, debil…"

Nene, chápete to špatně, ten, kdo mne odmítnul, není "debil" protože nás odmítnul, to samozřejmě ne a mrzí mne, jestli ta formulace tak působí. Je to obráceně, pokud nás odmítnul "debil", je potřeba si to uvědomit a ne si ho idealizovat.  

Tady bych se měl omluvit spíš já, píšete: "„Správná“ reakce „normálních“ lidí (neboj, taky nejsem normální, možná proto mne Tvůj příspěvek zaujal J) "

Kdybych si to přečetl pořádně, došlo by mi, že vy "nenormální" to neděláte.

NilClassi, ty i pisatelka tématu Lana01 tu představujete jistý extrém - a to lidi, kteří neustojí odmítnutí. Lanu to žene do myšlenek na sebevraždu, tebe to dohnalo do toho, co jsme tu četli nedávno, do pocitu, že jsi totální nula.

To, že si člověk řekne, že ten druhý je "debil" nebo že ho ten druhý nebyl hoden, neznamená, že si o sobě tím pádem říká, že je nejlepší - sorry, ale tohle tvoje poměřování, že někdo je "lepší" a někdo "horší" je tvoje optika a součást tvého osobního problému - dost lidí takhle kouká leda na spotřebiče a ne na lidi a už vůbec ne na sebe sama.

To, že si někdo řekne, že ten druhý je "debil" nebo že ho ten druhý nebyl hoden, znamená pouze to, že si za odmítnutí nedává vinu sám sobě, ale dá ji tomu druhému. Což sice nemusí být spravedlivé ani pravdivé, ale pomůže to ulevit od negativních emocí, což je ve chvíli takového zklamání žádoucí, aby tě to nežralo dlouhodobě (jako to dlouhodobě žere tebe) .

Prostě je lepší si zanadávat než se nechat zdeptat!!!

Po čase, když ty emoce přejdou, je možno se na to podívat už střízlivě a bez těch negativních konotací. Jenže když ty emoce jen spolkneš a vše budeš obracet jen proti sobě, odmítnutí brát jako důkaz vlastní nedostatečnosti, tak se prostě užereš - ostatně sám jsi toho příkladem.

Ano, nejsprávnější reakce na odmítnutí je asi nějaká "zlatá střední cesta" - tedy ani se z toho nehroutit ani o tom druhém nesmýšlet hnusně - ale prostě to umět brát jak to je. Ale pokud to člověk neumí, tak rozhodně je bezpečnější mít na toho druhého chvíli vztek než se odmítnutím nechat ničit. Proč? Protože vztek tě nakonec vždycky přejde, ale sebezničující postoje se mohou stát chronickými.

PS: oprava: nemám pravdu - v některých případech myšlení typu, že ten druhý je debil, a ten vztek, nepřejdou, ale taky začnou být chronické. To jsou pak ty lidi, co tvrdí, že všechy ženské jsou zlatokopky a mrchy, nebo že všichni chlapi nakonec zahnou a pod. Ale to je jiný problém než řeší Lana. Jí by podle mě opravdu pomohlo to, co jsem napsala - uvědomit si, že proč ONA se má zabíjet, když ONA nezklamala. Zklamal (zklamávají) ten druhý (ti druzí) . A tím nemyslím jen to, že ji odmítl, ale i to, že si to a ní ani nevysvětlil. Jestli si to ona pak vyjádří expresivně (je to debil) nebo kulantně (to, že se tak chová je jeho "problém" ne můj) je už jen kosmetická záležitost.

Čím jí zklamal? Tím, že nemá zájem? Otázka je, měl by ho vůbec mít? Slečna je evidentně trochu labilní a tedy do vztahu nevhodná.

Čím jí zklamal? Tím, že nemá zájem? Otázka je, měl by ho vůbec mít? Slečna je evidentně trochu labilní a tedy do vztahu nevhodná.

Ano, zklamal ji tím, že zklamal její naděje. Na to, proč by měl mít zájem, by ti musel odpovědět on - proč se s ní tedy nějaký čas stýkal. Jestli on si byl nebo nebyl vědom, že jí dělá naděje.

Labilní ona možná je, ale to je pro většinu lidí spíš důvod pro to s takovým člověkem jednat citlivě. Právě proto, aby mu neublížili.

A zde je navíc součást toho zklamání i forma odmítnutí. Není nutné odmítnout toho druhého způsobem, který vypadá, že ti nestojí za slovo. Odmítnutí sice vždy raní city odmítnutého, ale jeho sebedůvěru nutně ranit nemusí. Že tvou sebedůvěru ničí někdo, v koho věříš, JE zklamání.

Kromě toho na základě rozchodu páchat sebevraždu NENÍ normální.

Ona přeci nepíše, že to je kvůli rozchodu  (před týdnem ses durdil, že sis otevřel téma a lidi neragují na to, nač jsi se ptal a řeší něco okolo - a sám teď téma té holky natolik fakuješ, že ti nestojí ani za to, udržet základní fakta, která uvedla) . Nepíše, že s tím klukem chodila. Píše o odmítnutí a že to byla "poslední tečka" za jinými věcmi, které nekonkretizuje. Ty tu o ní vynášíš kritické závěry (že není normální) a ani se neobtěžuješ vést v patrnosti o čem ona vlastně psala. Ale hlavně, že tu druhým vyčítáš sebestřednost.

Je to tak nepochopitelné, že když někoho chcete "sbalit" a on se nenechá, tak jste selhali? Vždyť to tak je. To, že si vymýšlíte obranné reakce tvrzením, že je to idiot, svědčí spíš o vaší neschopnosti podívat se pravdě do očí.  

Ano, je to obranný mechanismus. Obrana před tím, aby člověk nedopadl jako ty. Neschopen vztahu, zahlcený mindráky, s nulovou chutí do života a sklonem ve všem vidět své osobní selhání a potvrzení vlastní nedostatečnosti. Takto nikdo dopadnout nechce.

Přičemž tento obranný mechanismus nebrání člověku v tom, se pravdě do očí podívat později (!!! ) , až když na to je člověk připravený a je dost silný tu pravdu unést a schopen ji zpracovat ku svému rozvoji.  Tedy tento mechanismus není v rozporu s tím, aby člověk okolnosti svého života vnímal realisticky. Je to jen něco jako dočasná "anesteze". Většina lidí si v bolesti nelibuje a je přirozené, že se jí snaží minimalizovat.

Krom toho existují situace, kdy odmítnutí může být "selháním" toho druhého. Třeba když ten druhý není schopen mít žádný vztah - třeba jako ty  (to, že odmítáš sblížení se svou kolegyní já rozhodně neberu JEJÍ selhání) . Nebo třeba když je gay a zatím není připravený na to to přiznat. Nebo ho sexuálně přitahuje jen konkrétní typ. Nebo když někomu dělá naděje jen pro svoji zábavu. a mohla bych pokračovat jinými příklady.  

Je selhání, když se zamiluješ do někoho, kdo se bojí mít vztah, přičemž nemáš z čeho poznat, že nechce mít žádný vztah, protože se s tebou stýská a nějaké vztahy měl?

Je selhání když neodhadneš orientaci toho, kdo ji tají?

Je selhání, když jsi štíhlá tmavovláska a zamiluješ se do někoho, koho vzrušují jen macaté blondýny?

Je selhání, když věříš někomu, kdo na tebe hraje divadlo?

Podle mě nikoliv.

Možností, kdy nejde jen o to, že někdo není dost přitažlivý a je to jeho "selhání" je celá fůra.

Odmítnutí a neúspěch jsou vždy ponižující.  Je pochopitelné, že si lidi hledají různé obranné mechanismy pro to, aby se z ponížení nestal jejich setrvalý životní postoj.

Tvým setrvalým životním postojem ponížení je. Nediv se když někdo někomu radí obranný mechanismus, který by je chránil před tím, aby na tom byli jako ty.

Můj mechanismus s "debilem" možná není moc fér, ale vím, že funguje, a poradila jsem ho, protože jsem to s tou dívkou myslela dobře.

Jak jsi to s ní myslel ty, když tu o ní píšeš, že "selhala"?

Tady se asi neshodneme, vy řešíte příčiny, já řeším výsledky.

Samozřejmě, to, co píšete, dává smysl, jenže pouze pro osobní zduvodnění neúspěchu. Výsledek je pořád ten samý - ve vašich příkladech je to tenhle: Osoba A chtěla mít vztah s osobou B, to se jí nepodařilo. Ať už je příčina jakákoliv, B může být na kluky, lhář, těsně po rozchodu, nebo bere jen asiatky, to je úplně jedno. Výsledek je ten, že osoba A nedokázala realizovat to, co sama chtěla a tudíž selhala. Fakt, jestli vůbec mohla uspět, je irelevantní.

Moje bývalá kolegyně v ničem samozřejmě neselhala, zájem o sblížení neměla. Psal jsem snad něco takového? Já také o sblížení zájem nemám, a opět, fakt, že moje hlava si chce myslet něco jiného, je to úplně zbytečné. Pomalu jí ani neznám, jak bych asi mohl být zamilovaný? Líbí se mi, to jistě, ale mně se líbí tak polovina žen.

Vždyť i vy sama tvrdíte, že žádný vztah mít nedokážu. Což je ostatně to, co pořád tvrdím.  Fascinuje mě na tom jedna věc: Dost často se v diskuzi zmíním o tom, že nejsem vhodný do vztahu, ostatní mě pořád přesvědčují, že ano, že se mi to zdá a tak dále, načež diskuze skončí tím, že mě pošlou do pr*dele s tím, že vztah mít nemůžu. WTF? To jsem tvrdil hned od začátku.

Máte pravdu v tom, že jsem na slečnu trochu drsný, ale ono to tak musí být. Na mě jsou lidé taky dost drsní, takový je život a čím dříve si na to zvykne, tím lépe.

Docela zajímavá je i další věc, přijde mi, že ačkoliv moc nikomu neubližuji, tak jsem pro spoustu lidí neskutečně zlý. Fakt se mi zdá, že když o sobě napíšu, že jsem špatný a nekvalitní, tak to vzbudí daleko větší agresi, než když Patrik níže napíše, že mladá holka nemá kromě těla a mládí co nabídnout. Třeba podle mně to je hnus, a i v tom jediném vztahu, co jsem měl, fakt sex nebyl zdaleka to nejdůležitější.

Ale to je v pohodě, už si zvykám na to, že člověk bez sebevědomí je horší než tyran, alkoholik, podvodník, nebo ten, kdo ženy chápe jako věci. Protože oni to sebevědomí mají.  

A pak si člověk přečte článek s nadpisem "Raději facku od chlapa než kytku od mamánka" a chce se jít pověsit

Neshodneme, ale přesto:

Fakt, jestli vůbec mohla uspět, je irelevantní.

Ten je přeci naprosto zásadní!

Je neúspěch, že se nesvedeš vznášet? Je neúspěch, že jako muž nesvedeš porodit dítě? Je neúspěch, že nedokážeš žít pod vodou bez dýchacího přístoje?

Pokládat za neúspěch, že jsme nedokázali něco, co dokázat nelze, je čiročirý masochismus.

Fascinuje mě na tom jedna věc: Dost často se v diskuzi zmíním o tom, že nejsem vhodný do vztahu, ostatní mě pořád přesvědčují, že ano, že se mi to zdá a tak dále, načež diskuze skončí tím, že mě pošlou do pr*dele s tím, že vztah mít nemůžu. WTF?

Jistě. Vztah mít nemůžeš, protože odmítáš připustit, že bys ho mohl mít - přestože biologicky jsi schopen ho mít - je to s tebou trochu HlavaXXII.

Musel bys vztah mít proti své vůli, což jaksi nejde.

Tvoje umanuté "vhodný-nevhodný" je jak ze špatného vtipu. Bereš to jako zaměstnaneckou pozici. Když přejdu to, že podle mě je to kravina a pokusím se to brát stejně jako ty, tak i tak to má stejnou logiku, jako bys tvrdil, že někdo je nevhodný pro to, aby dělal práci. Tak totálně nevhodný by mohl být snad leda kvadroplegik, jinak i chromí a slepí pracují. Jde o to, JAKÁ je to práce. Na post ředitele a uklízečky asi nebudou vhodní titíž lidé. Stejně tak, pokud si mermomocí budeš trvat na tom pochybném parametru "vhodný-nevhodný pro vztah", nemůžeš určit tu "vhodnost", pokud nemáš dané o jakou partnerku jde konkrétně.  

Do pr. ele tě nikdo neposílá, na to si stačíš sám.

Máte pravdu v tom, že jsem na slečnu trochu drsný, ale ono to tak musí být. Na mě jsou lidé taky dost drsní, takový je život a čím dříve si na to zvykne, tím lépe.

To řekl kdo, že to tak musí být? Ty máš pocit, že co se děje tobě zlého tě opravňuje k tomu, abys to samé dělal jiným?  

Docela zajímavá je i další věc, přijde mi, že ačkoliv moc nikomu neubližuji, tak jsem pro spoustu lidí neskutečně zlý. Fakt se mi zdá, že když o sobě napíšu, že jsem špatný a nekvalitní, tak to vzbudí daleko větší agresi, než když Patrik níže napíše, že mladá holka nemá kromě těla a mládí co nabídnout. Třeba podle mně to je hnus, a i v tom jediném vztahu, co jsem měl, fakt sex nebyl zdaleka to nejdůležitější.

Zase srovnáváš nesrovnatelné. Tvoje častá chyba.

Myslím, že jsi schopen ublížit docela dost a že jsi si i vědom situací, kdy to děláš, že k tomu nedochází jen omylem. Jen si to pak omluvíš způsobem, jakým omlouváš své postoje vůči pisatelce příspěvku. A následně sám sebe trestáš nálepkami, že nejsi dobrý člověk.

A co se týče té agrese.  Chováš se jako zraněný, co sténá na zemi a když mu člověk chce pomoct, praští ho přes ruce. To vyvolává dvě reakce - buď se člověk tomu zraněnému snaží pomoct násilím i přes jeho odpor - nebo ho nechá trpět. Jinou možnost nemá - a obojí zraněnému působí další bolest - ale může si za ni opravdu sám.  

Co se týče Patrika. Je mi necelých pade a jako žena jsem zažila, jaké je to být dvacetiletá, jaké je to být třicetiletá, jaké je to být čtřicetiletá. A s Patrikem souhlasím, ale beru to jako zevšeobecnění - kterého se v diskuzi dopouštíme všichni. A beru to jako kauzální pokračování toho, co napsal pisatelce tématu, že byť se jí nedaří, stále má k dispozi jednu velkou devizu, která má omezenou platnost - a tou je mládí. Je mladá, ať si to zkouší užít, protože věčně mladá nebude. Není to nic světaborného, ale rozhodně je to konstruktivnější než to tvoje: "selhala, zklamala, není normální - a ať si zvyká".  To je hnus pro mně.  

Poučení pro tebe - ani to, co je a není hnus, nelze pevně kodifikovat. Ty toužíš mít všechno kodifikované, protože ve světě, kde není vše kodifikované, se neorientuješ. Jenže svět není operační systém nebo program.

Ale to je v pohodě, už si zvykám na to, že člověk bez sebevědomí je horší než tyran, alkoholik, podvodník, nebo ten, kdo ženy chápe jako věci. Protože oni to sebevědomí mají.  

To přeháníš - a opět srovnáváš nesrovnatelné.  

Muži mají často legrační představy o tom, jaké muže ženy chtějí. Buď si myslí, že ženy chtějí jen nadprůměrné jedince - bohaté profesně úspěšné krasavce - nebo že ženy touží po nějakých násilnících a machistech. Je to asi stejná blbost, jako bych tvrdila, že všichni muži chtějí jen modelky.  

To, co ženy chtějí od mužů, je velmi individuální a troufám si říct, že většina žen chce hlavně aby ji muž miloval, respektoval a byl jí věrný. Zbytek už je hodně různorodý.

V pohodě nejsi a nevypadá to, že sis na to zvykl. To jsou jen řeči.  

Já mám ale už trochu pochybnosti, že ty nemáš žádné sebevědomí - na to jsi ve své argumentaci příliš autoritativní.

Spíš mám dojem, že to je nálepka, kterou sis sám sobě dal.

Máš strach z odsudku a odmítnutí a proto se preventivně snažíš sám sebe předem odsoudit hůř než by to mohla udělat "protistrana", abys jí tím vyrazil "zbraň z ruky". Čekáš, že když odsoudíš sám sebe, už se ti nic horšího nestane, že ničeho horšího už se nedočkáš. Stačí ale, aby "protistrana" s tvým odsudkem souhlasila a dotkne se tě to, protože to naplní tu tolik obávanou situaci nepřijetí a odmítnutí.

Možná se pletu, nejsem žádný psycholog, ale tak mi to aktuálně přijde.

Kdybys dokázal připustit, že i něco velmi nedokonalého může být krásné, milé, milované a mít své důležité místo na světě, dokázal chyby a nedokonalosti odpouštět, dokázal navazovat citové vazby přestože můžeš být odmítnutý a nehodnotil lidi podle výkonostních parametrů jako nějaké spotřebiče - tak by ti bylo mnohem líp. I s tím sebevědomím, jaké máš.

Příznám se, že jsem odpověď četl cestou na trénink a první reakce samozřemě byla znegovat všechn a hádat se. Během tréninku se mi to ale rozleželo, cestou dom jsem o tom přemýšlel a dospěl jsem k závěru:

Máš strach z odsudku a odmítnutí a proto se preventivně snažíš sám sebe předem odsoudit hůř než by to mohla udělat "protistrana", abys jí tím vyrazil "zbraň z ruky". Čekáš, že když odsoudíš sám sebe, už se ti nic horšího nestane, že ničeho horšího už se nedočkáš. Stačí ale, aby "protistrana" s tvým odsudkem souhlasila a dotkne se tě to, protože to naplní tu tolik obávanou situaci nepřijetí a odmítnutí.

Možná se pletu, nejsem žádný psycholog, ale tak mi to aktuálně přijde.

Nepletete se. Naopak, přesně jste to trefila. Asi takhle, o té první části vím.  Čekáš, že když odsoudíš sám sebe, už se ti nic horšího nestane, že ničeho horšího už se nedočkáš.  Ano, přesně to čekám. Asi i tuším proč - chápu to, třeba v diskuzích tak, že když se mnou někdo nesouhlasí, tak odmítá mě, a přitom odmítá jen můj názor na danou věc. Tuším vztahovačnost se tomu říká.

Ta druhá část mě překvapila, nicméně ať se na to podívám z jakékoliv strany, nezbývá mi, než souhlasit. Takhle jsem se na to nikdy nepodíval, ale opravdu, čím víc o tom přemýšlím, tím větší mi to dává smysl.

Co se týče Patrika. Je mi necelých pade a jako žena jsem zažila, jaké je to být dvacetiletá, jaké je to být třicetiletá, jaké je to být čtřicetiletá. A s Patrikem souhlasím, ale beru to jako zevšeobecnění - kterého se v diskuzi dopouštíme všichni. A beru to jako kauzální pokračování toho, co napsal pisatelce tématu, že byť se jí nedaří, stále má k dispozi jednu velkou devizu, která má omezenou platnost - a tou je mládí. Je mladá, ať si to zkouší užít, protože věčně mladá nebude.

Tohle jsem nemohl pochopit. A už vůbec ne to, že s tím souhlasíte. Možná jsem ale i na to přišel, jen si to chci ověřit. Jestli to chápu správně. Jde tam o tu generalizaci, že? Myslím tím například, že věta: "Ano, stojím si za tím, že mladá holka nemůže nabídnout nic zajímavějšího, než mladé a hezké tělo a třeba i jen "příslib" sexu.  " ve skutečnosti zní: "Ano, stojím si za tím, že většina mladých holek nemůže nabídnout většině mužů nic zajímavějšího, než mladé a hezké tělo a třeba i jen "příslib" sexu. ". Protože takhle tomu rozumím a asi s tím i souhlasím.

Teď jinak, pokud by byla v původním znění, tak pro mě má tenhle smysl:

"Ano, stojím si za tím, že mladá holka nemůže nabídnout nic zajímavějšího, než mladé a hezké tělo a třeba i jen "příslib" sexu. " Tedy ať už udělá cokoliv, buďme absurdní a řekněme, že objeví lék na rakovinu - ale stejně její největší deviza je mládí a příslib sexu? Čili nějaká práce na sobě, studium, koníčky, sportvní úspěchy, klidně i vstřicnost k lidem a péče o druhé, to všechno je až ZA tím, že je mladá a může nabídnout sex. Představil jsem si situaci, kdy holka dostuduje medicínu, a někdo jí řekne, že její největší devize je mládí, to mi přijde jako plivnutí do tváře. Proto mi to tolik vadilo, ale pokud se na to podívám tak, že nejde o absolutní konstatování, které je univerzálně platné pro všechny, dejme tomu že je časté, ale existují i výjimky, tak to beru. Pochopil jsem to alespoň trochu?

A zjistil jsem i jednu zajímavou věc, asi přestanu navštěvovat stránky jako MS a podobné. Přijde mi, že když na věci jako je vztah nemyslím, nečtu si diskuze na internetu a nehádám se, tak jsem docela v pohodě. Ale stačí jedna nesouhlasná reakce a jsem úplně rozhozený a v depce. Opravdu, čím dál víc mi to dává smysl, jen jsem si to neuvědomoval. Fakt máte zřejmě pravdu a nezvádám odmítnutí. Moc si vážím toho, že jste se mnou vydželi a odpověděli mi na všechny příspěvky. Jen cítím, že si od těhle věcí potřebuji dát pauzu. Ono fakt bude nelepší neřešit teorii a diskuze, prostě se tím netrápit, najít si terapeuta, víc chodit mezi lidi a ono to už nějak dopadne.

Hezký večer

K té generalizaci - ano, tak nějak. Myslím, že jsi to pochopil.

Že chceš přestat řešit nějaké teorie na netu, raději si najít terapeuta a chodit víc mezi lidi ti moc moc chválím.

(Tak hlavně ale vydrž - nevzdej to po první návštěvě a po první situaci, kdy tě někdo rozhodí.)

Díky,  

snad už píšu naposledy.

Počítám s tím, že to je běh na dlouhou trať. To víte, že se mi do toho nechce, docela se i bojím, co všechno mám v hlavě.

Na druhou stranu, spousta lidí mi trvdí, že až všechno vyřeším a dám se do pořádku, tak to bude stát za tu námahu. Nebudu tedy zkoumat, jestli mají pravdu a vymýšlet důvody, proč to nemá smysl, prostě o tom nebudu přemýšlet, budu jim věřit, udělám to a uvidím. Tak nějak tuším, že asi stejně nemám co ztratit.

Ještě jednou díky za diskuzi, znovu se omlouvám za mé chování a na nějakou dobu se loučím.

Hezký den všem.

Ne a ne a ne.

Když někdo řekne: A je debil, tak tím myslí, že A je debil, překvapivě. Neznamená to nic jiného.

Když někdo řekne: Rozešel se se mnou, protože máme jiné životní plány.

Kromě toho, to vážně není můj pocit, že jsem nula. Podle jakýchkoliv kritérií vycházím jako úplně marný člověk, tak do toho nemotejte nějaké pocity.

"To jsou pak ty lidi, co tvrdí, že všechy ženské jsou zlatokopky a mrchy, nebo že všichni chlapi nakonec zahnou a pod. " Je časté a často pravdivé, spíš statistika.

A kromě toho, asi to zní ošklivě, ale slečna zklamala - nedokázala toho kluka zaujmout, chtěla ho, ale nedokázala ho získat. Nebyla mu zřejmě dost dobrá. To je selhání, říkejte si o tom co chcete.  

A doopravdy neznáte "dobré" a "špatné" lidi? Proč je takový problém přiznat, že někdo je horší a někdo lepší?

Ale on není někdo horší nebo lepší, to je jen ve vaší hlavě, případně v hlavách vám podobných. Tento hodnotový systém je chorobný ač leckde častý.

Aha, takže on bestiální vrah není horší než například dobrovolník, co pomáhá dětem. Aha. Což je ale v pohodě, protože takový ošklivý člověk je stejně "dobrý" jako vy. To bych se styděl, být vámi a vedět, že jsem na stejné úrovni

Stopněte ty rozhořčené, absolutizujíci a s prominutím kecy. Vaše hodnocení světa je pokřivené, jste navíc perfekcionista, což způsobuje problémy v sebehodnocení a přijetí kohokoli, včetně vás samého. Pokud jsou některé imperativy nesmyslné a požadavkům ani vyhovět nelze, jsou jen dvě možnosti, jak se s tím vypořádat. Buď lze nahlédnout,  že věřím škodlivým nesmyslům a najít si lepší model, jak se hpdnotit a přijmout, anebo je stávající hodnotový model svatý a jediný možný a pak podle něj pojedu, ačkoliv moje chování připomíná turistu v Římě vybaveného mapou Londýna a rozhořčeného a odsuzujícího Řím, kde je všechno nesprávně. Nerealistický  hodnotový systém nutně musí způsobovat nespokojenost a zlost a někudy ta frustrace z vás musí ven s nějakou tou porcí opovržení a pohrdání. Tak si dejte sprchu a třeba se některé jedy vyplaví.  Můj kolega říká lidem jako jste vy, že mají jedovaté bobky, jen po kom je hodit. …

Ale vzhledem k tomu, že si vašich neuvěřitelně absurdních soudů lidé všímají, že jsou myšlenkově neovlivnitelné- potřebujete se opírat právě o ten  svůj hodnotový systém ačkoliv on  je odpovědný za vaše potíže, že potřebujete mít pravdu a sám sebe blokujete, je debata jalová. Sebenáhled chybí. Nicméně ten problém je váš, jen váš.  

A argument na přispěvěk výše by nebyl? Ptal jsem se, jestli podle vaší logiky jsou všichni stejně dobří. Jinak to být nemůže, pokud tvrdíte, že nikdo není horší nebo lepší. Ale ono to tak úplně nebude, že?

Hodnotový systém mám převzatý a naučený. Nemám v práci uložené poznámky, to mám doma, ale ve skutečnosti mi přijde, že můj hodnotový systém daleko více odpovídá skutečnosti.  

Protože ten váš sluníčkový pohled, že všichni jsme skvělí a úžasní a zasloužíme si lásku, jedoduše neobstojí srovnání se skutečností. Vidím to dnes (02.08.2017) a denně, já prostě nedokážu pochopit, že vy to nevidíte.  

Heh, neuvěřitelně absurdní soudy, to mě skoro pobavilo. Kdybyste měla tušení, co jsem si vyslechnul, než jsem se dostal do mého stavu… jenže to bylo od lidí, co se nebáli řict pravdu do očí, a neschovávali se za hloupá klišé, o kterých sice tuší, že nejsou pravdivá, ale bez nich by se jim složil celý život. Ano, já to mám také, čili si nemáme moc co vyčítat.

A paní psycholožce, která tvrdí: Láska je cenná jen od cenného člověka. Nebo: Lásku si člověk musí zasloužit.  Té také řeknete, že její soudy jsou absurdní?  

Ten druhý výrok nepochybně kravina je, lásku si zasloužit nelze, ta buď je nebo není a tenhle její názor pak vede k závislostem a jej, ten první v jistém kontextu taky ale to už se mi vysvětlovat nechce. Hovadiny jak vrata. Ono být psycholog neznamená být pámbu, tuhle jsem slyšela jak psycholožka reagovala na oprávněné stesky matky 30 let starého, nevládného syna, že už je vyhořelá a nemůže argumentem, že lidská POMOC přece povznáší.  

Jsou špatní a dobří doktoři, tramvajáci, trafikanti i psychologové. Chce to hledat no. Tuhle jsem četla nějaká Klimešova mysteria, asi,  

a on tam tvrdil, že poruchy osobnosti jsou neléčitelné. Jako psycholog je skvělý, ale v tomto se mýlí.

Jinak nechme sporů o tom, co má a nemá hodnotu. Psychologické a filozofické náhledy se dost liší. Vy máte svůj názor a mě to za to nestojí vám předkládat jiné varianty, nic ve zlém, ale to nechám na jiných.  

Tak jo. V té větě "Nerealistický  hodnotový systém nutně musí způsobovat nespokojenost a zlost a někudy ta frustrace z vás musí ven s nějakou tou porcí opovržení a pohrdání. " 

Máte naprostou pravdu. Já vím, že to není omluva pro mé chování, ale jsem poslední dobou opravdu zoufalý. Mám občas i světlé chvilky, jenže pak si třeba přečtu názor, že muž, který se bojí/stydí oslovit dívku, je zoufalec a hňup a vlastně to není muž a je nezajímavý a nudný… a tak je to úplně se vším, s kariérou, se vztahy, s jídlem, mám pocit, že ať už udělám naprosto cokoliv, tak je to špatně. A do toho rady, které dostávám, nejsou konzistentní, častou se vzájemně vylučují a já to nedokážu zpracovat.

Nicméně, vám i všem, které jsem třeba naštval nebo urazil, nebo cokoliv, se omlouvám. Vlastně i za ten přispěvek k "Přítel se dívá na porno - mrzí, trápí a vadí mi to "

A docela obdivuji vaši snahu pomoct, i přes to, jak na vás reaguji.

Díky.

Ano, alespoň tedy mě  občas přímo dopalujete, ale co už,  jenže s vámi je to ještě xxx dalších, tak kdybych pracovala v zelenině, tak mi semtam poleze na nervy mrkev. To si jeden nevybere.

Takže to rozumné ve mně (to jsem teda optimistka) vás chápe a říká, kluk je zmatený, zabejčený  a frustrovaný, protože se nemá čeho chytit, možná hledá absolutně přesnou mapu, absolutní systém hodnot, který by mohl akceptovat. jenže takový není, každý systém už někde selhává, někde to prostě končí (jaká je hodnota zločince? ), uvědomuje si, že jeho náhled na svět asi není úplně realistický, možná se zlobí, že nedostává od okolí dostatečně fundované odpovědi, jako když se dítě zlobí na dospělého, že tento selhává a ono by potřebovalo, aby se tak nedělo, jak jinak se má opřít? To se pak může opřít rovnou o stéblo trávy… odtud by pak plynulo i to negativistické odmítání a pohrdání, když se ten druhý mýlí. Nebo je taky možná varianta - (a tady je opět potřeba silného modelu- odtud ten perfekcionismus a negativistické odmítání a naopak lpění alespoň na něčem, čemu ještě věříte), že jste možná v rodině mého zavedené pořádky, že lidi se mýlit nemají s tím pádem je to opět varianta jedna, opět zvýšená potřeba jistoty. No spekulují, ale potřebu jistoty, pravidel, realizovatelnosti hodnotového systému, tam vidím jako nejspíš reakci na vnitřní potřebu neselhávajícího rodiče. Zní to jako psychokecy, možná, že je to všechno jinak, jste jen v koutě a pak reagujete jako teenager.  

No a ta nerozumná a podstatná část ve mně by vás roztrhla, ale to se stává, tak vždycky vás můžu poslat do Brusele, takže v poho. Ostatní rovněž. Jenže vy se trápíte… Občas si vzpomenu na Rudolfa, jak házel vázy.

Díky, a ještě jednou se omlouvám.

Víte, mě to desně trápí, je mi 32 a měl bych být… no raději nepsat. Prostě Chlap, a zatím jsem kluk.

Tohle:

"kluk je zmatený, zabejčený  a frustrovaný, protože se nemá čeho chytit, možná hledá absolutně přesnou mapu, absolutní systém hodnot, který by mohl akceptovat. jenže takový není, každý systém už někde selhává, někde to prostě končí (jaká je hodnota zločince? ), uvědomuje si, že jeho náhled na svět asi není úplně realistický, možná se zlobí, že nedostává od okolí dostatečně fundované odpovědi, jako když se dítě zlobí na dospělého, že tento selhává a ono by potřebovalo, aby se tak nedělo, jak jinak se má opřít? To se pak může opřít rovnou o stéblo trávy…"

Je ve vší upřímnosti NAPROSTO přesné. Až mi z toho mrazí. Nejste trochu psycholog? Alespoň amatér? Nebo je to na mně tak vidět? Obrazně řečeno samozřejmě.

Já jsem psycholog, živím se tím. No, nijak bohatě.

Vaše potíže jsou řešitelné, půjde to, možná to nebude první psycholog, který vám sedne, chce to hledat, ale vy ho najdete, když vytrváte. Vás trápí vaše nejistota, zlobíte se, navíc toho od sebe hodně chcete a špatně přijímáte selhání, jste hyperkritický, viz předešlý můj příspěvek, to je reakce na špatně nastavený hodnotový systém a vysoké požadavky na nový, vaší nezdravou obranou je nejspíš opravdu perfekcionismus. Takhle jak jste, se prostě nemůžete mít rád. Ale kdyby se narodilo poškozené miminko, taky by ho nemohli mít rodiče rádi, protože není perfektní? Nebo by se mělo čekat, že si lásku nějak zaslouží (to je častokrát nešťastné řešení závislých) atd atd.  

Váš psycholog by měl pracovat na sebepřijetí, ale on si poradí.

Já jdu sebepřijmout, přestávám prokrastinovat a jdu na oběd. Dnes (02.08.2017) nejsem produktivní, tedy nad prací.  

NilClass: Myslím si, že tyto záležitosti jsou mnohem složitější a mám dojem, že mícháš zase jablka s hruškami dohromady. Máš divnou matematiku a připadá mi, jako bys chtěl žít v nějaké bublině, která tě odděluje od okolního světa a reality.  

Pokud tě někdo odmítne ve vztahu, tak to nutne neznamená, že nejsi dost dobrý. Mnohdy to může být i opačně. To jsou záležitosti velmi individuální a mnohem složitější, než si myslíš.  

Pokud chceš nějakou dámu zaujmout, tak to jsou záležitosti, které nemůžeš ovlivnit a proto to nemůžeš na neschopnost vubec svádět. To vše si řídí podvědomí každého člověka.  

Nechápu, jak můžeš porovnávat vztahy s profesí. To jsou věci, které nejdou vůbec dohromady.  

Sice to absolutně nechápu, ale hádat se nebudu. Nechám si to pořádně projít hlavou, mám toho na přemýšlení až moc.

Nechápu to, na druhou stranu si říkám, že máte daleko víc životních zkušeností a na vašem pohledu musí něco být, jen mi to uniká. Zkusím to najít.

K doc. jdu příští středu, tak uvidíme. Snad si mě tam nenechají

To víš že jsou hádky zbytečné. Ty to tak prostě máš a hotovo. Většinou ti tady píšou starší a zkušení lidé, dokonce i odbornici a to už je další důvod na víc, si uvědomit, že něco je tak, jak nemá být.  

NilClassi, ta slečna chtěla poradit - ne dorazit.

Plácáš .

Jsi mladý, zdravý, nadprůměrně inteligentní, máš většinu života před sebou a můžeš se stát čímkoliv si zamaneš. Ale chlapečovi je to stále málo - asi proto, že bys musel zvednout prdel a trochu se snažit, aby z tebe něco bylo. Kňourat a litovat se, že z tebe není hvězda bez práce, je jednodušší.

Jestli ses rozhodl, že z tebe bude nula, tak bude. Nikdo tě nebude stále přesvědčovat, že z tebe může být něco lepšího.

Pro mě za mě - buď si nula.

Ale jako nula máš nulové právo vynášet soudy o tom kdo v čem zklamal a kdo je normální a nenormální.

Prosím, kde jsem napsal, že chci něco bez práce? Zadarmo? To se vám moc nepovedlo, zkuste to lépe. Nikde jsem nic takového nepsal.  

Mám úplně stejné právo vynášet soudy, jako máte vy. Jsme v diskuzi, víme?

Hele já jsem si to fakt sám nevymyslel. Ale dopr*ele už, šlyším jen o tom, co nemám, co nesplňuji, v čem mám nedostatky. Vím, co jsem dokázal a co jsem nedokázal. A vím, že takovým lidem se říká nuly, mám to převzateé, nenapadlo mě to samo od sebe.

Kromě toho, na základě rozchodu páchat sebevraždu NENÍ normální. Co na tom mění to, že to řeknu já, jako nula? Najednou to je normální? A není náhodou ad hominem argumentační faul?  

Je to tak nepochopitelné, že když někoho chcete "sbalit" a on se nenechá, tak jste selhali? Vždyť to tak je. To, že si vymýšlíte obranné reakce tvrzením, že je to idiot, svědčí spíš o vaší neschopnosti podívat se pravdě do očí. A když si se podobným mechanizmem bráním já, tak je to také špatně, přitom je to úplně to samé. Máte v tom guláš

Ale ono je těch nul daleko více, jen si to prostě ve své namyšlenosti nepřiznají.  

Mě prostě dokáže neskutečně vytočit, když v situaci, kdy padám únavou na hubu a nevím, co dřív, má někdo tu drzost napsat, že chci něco zadarmo! Nikdy jsem NIC nechtěl a nedostal zadarmo, to si laskavě nechte.

Jediný, kdo mi tu tvrdí, že něco je zadarmo, jste ve finále vy.

Souhlasím - to je právě opačný extrém a úplně stejně nebezpečný. Místo "jsem nula, jsem na nic" to tlačí do stavu "jsem jednička, ale nikdo v okolí mě nechápe, nikdo si mě nezaslouží".

Ani jedno není dobřé, přesto mi ten druhý extrém přijde nebezpečnější. Zatímto v případě "odmítl mě, protože jsem špatný" mám šanci se poučit, rozebrat svoje chování a snažit zjistit, jestli náhodou nemohu něco zlepšit, z druhého extrému žádná "cesta ven" neexistuje. Není zde prostor pro poučení nebo změnu, protože chybu nehledám u sebe, ale u druhých.

Nevím, jestli má smysl řešit, který extrém je nebezpečnější, ale když to stavíš takhle, tak nikdy jsem neslyšela nikoho říkat, že má chuť skoncovat se životem, protože je jednička. Říkat někoho, že má chuť skončit se životem  protože je nula, jsem slyšela vícekrát.

A cesta ven z druhého extrému vede, alespoň jsem toho byla několikrát očitým svědkem. Postaral se o to čas a zkušenosti.

Píšeš, že ani jedno není dobré - OK, to souhasím - ale tak poraď něco UŽITEČNÉHO holce, co je nešťastná, že s ní kluk najednou přestal komunikovat a co má pořád deprese a vymýšlí, jak se zabít.

Však jsem napsal - "carpe diem". Zkusit si užít rok tak, jako by byl v životě poslední.

Má obrovskou výhodu - je holka a navíc mladá holka. Je hrozná škoda nevyužít svoji největší devizu, všechno lze v životě dohnat, ale mládí ne. TEĎ je traktivní, teď má šanci sbalit každého kluka (když ne na vztah, tak alespoň na sex), může je utáhnout na vařené nudli, i jen za mlhavý příslib "že něco bude" ji budou ochotní zvát do kina nebo do baru, tak toho využít. Protože za nějakých 20 let to už fungovat nebude, dokonce je možné, že to bude obráceně.

Je úplně jedno, jestli hodí inzerát na seznamku nebo se přidá k nějaké skupině lidí s nějakým společným zájmem (kdyby byla z Prahy mohu něco i poradit). A třeba za ten rok zjistí, že ten život není až tak marný a že bejt mladá holka je obrovská výhoda, že je to (sice rychle ubývající) kapitál, který se dá využít. A třeba bude mít i štěstí a narazí na někoho, kdo pro ni bude znamenat něco víc.

Alespoň někdo mě trochu chápe. Všude píšu, že jsem mládí promrhal a nic mi ho nevrátí. Prostě je pryč a hotovo.

Ovšem považovat za svoji největší devizu právě mládí, to je také docela zoufalé, ne? To nemůže nabídnout opravdu nic zajímavějšího než mladé tělo a sex? Hrozně smutné

Všechno ostatní se dá dohnat. Vzdělání, peníze, praxe. Jen to mládí už člověk nedožene a zejména u ženské je to opravdu značná deviza.

Koho si berou top sportovci? 40 leté manažerky s vybudovanou kariérou? Ne, mladé modelky. Naopak v nějakém rozhovoru se majitel velké seznamovací agentury svěřil, že se mu tam hromadí právě ty ženské, co v mládí budovaly kariéru a "něměly čas na chlapy".

Ano, stojím si za tím, že mladá holka nemůže nabídnout nic zajímavějšího, než mladé a hezké tělo a třeba i jen "příslib" sexu. Neříkám, že je to jediná zajímavá věc, co může nabídnout, samozřejmě i pro ní je lepší, když je zároveň chytrá (protože si z nápadníků bude umět lépe vybrat), když bude mít dobrou práci (jednak bude přicházet do kontaktu s lidmi "na stejné vlně" a druhak nebude na svých nápadnících finančně závislá), atd. To všechno je dobré když má, ale málokdy to předčí mládí a krásu. Protože to je to první, co chlapy zaujme.

Píšu, že to je děsně smutné. Docela k pláči.

Ano, stojím si za tím, že mladá holka nemůže nabídnout nic zajímavějšího, než mladé a hezké tělo a třeba i jen "příslib" sexu.  

Ta poslední věta měla být citace, toho, co mi přijde smutné a k pláči.

Možná je to smutné a k pláči, ale je to tak. To všechno ostatní může nabídnout kdykoliv později, ale to mládí už se nikdy nevrátí. Však jsou ženské schopné utratit majlant, aby to zdání mládní prodloužily a ubraly si tak pár měsíců nebo maximálně let.