Téma: Světový den prevence sebevražd - počet sebevražd celosvětově roste

    Nevadí mi, že se tu někdo s opravdu těžkým životním osudem potřebuje vypsat. Co mi vadí je, že devadesát procent jsou to hejty puberťáků ze zpovědnice. Prostě se fágoši nudí, tak prudí. Strhávají na sebe pozornost jak jen to jde. Jeden můj kamarád spáchal pokus o sebevraždu opakovaně, v Černovicích byl jak doma, nakonec se mu to povedlo tak napůl a následky má dodnes.

   Člověk který je opravdu ve stavu kdy pomýšlí na smrt, nenapíše: Dobrý den, nebudu to protahovat. , . , .

Tak se dívej příští týden na zprávy

   Mě nevyděsíš.

dnes ve zpravach leti Dzambule, Rychtar a Nagyova, ne nejaka ubrecena bambule ktera se zabije

Já mám z těchhle témat úplně stejně smíšené pocity jako Ty, Medvěde, ale v konečném důsledku si myslím, že je dobře, že tu tahle kategorie je. Myslím si, že člověk, který je pevně rozhodnutý se zabít to prostě udělá a nebude nikam psát. Člověk, který se s tím někomu svěří nebo to někam napíše, nemusí být ještě rozhodnutý, ale má prostě potřebu to ze sebe dostat a doufá, že na to jeho volání o pomoc třeba někdo zareaguje. Je pro mě někdy dost těžké ta témata jen číst, natož potom napsat něco, co by člověku, kteý přemýšlí o odchodu ze života dávalo smysl. Ale pokud by existence této kategorie na MS odvrátila od úmyslu se zabít jen jednoho jediného člověka, tak stojí za to, aby tu byla. Koneckonců i mezi stálými uživateli je pár lidí, kteří sem přišli s tímhle těžkým tématem, a já myslím, že je moc dobře, že tu jsou jak oni, tak ta kategorie.

Před osmi lety si vzal život můj dědeček. Byl to skvělý člověk, vysoce vzdělaný, laskavý, moudrý, pomáhající ostatním…Do všech bych bývala tipla sebevraždu, jen ne do něho. A přece…Může to být jako blesk z čistého nebe. Jsem ráda, že jsem tehdy mohla být řečníkem na jeho pohřbu, ve svých 18 jsem na něj vzpomínala před celou obřadní síní. Snad má jeho duše klid. ♥

A teď jsem si navíc uvědomila, že zítra by měl narozeniny…84.

Počet sebevrahů za loňský rok, které uvádíš v tématu je, smutné. Také nárůst témat zde na MS.

Zdali řešit tato témata, anebo ne, je diskutabilní. Můžeme našimi odpovědi pisateli momentálně pomoci, ale také uškodit? Jak píšeš, nejsme studovaní psychologové. Neodborná rada může někdy udělat více zla než dobra. Jeden z důvodu proč se již těchto témat nezúčastňuji, je opatrnost - vhodně a dobře zareagovat na dotaz pisateli. Dalším důvodem je, že nikdo nevíme, kdo sedí na druhém konci drátu. Zdali si dotyčný pisatel jenom krátí čas u PC, a baví se, co mi přijde stupidní, anebo to myslí vážně se sebevraždou? Nejraději bych byl, kdyby se témata o sebevraždách na stránkách MS vůbec neřešily. Radit v takto závažném tématu je velká zodpovědnost za písmenka a slova.

 Myslím, že je povinnost, když se dovíme, že někdo hodlá spáchat sebevraždu to nahlásit Policii anebo na nějakou psychiatrickou pomoc, případně osobně zasáhnout. Ovšem vystopovat dotyčného, v tomto případě, lze jen přes webovou komunikaci, to je práce pro specialisty.

V jednom tématu (před dvěma roky) jsem napsal: „Duše, která se rozhodla odejít z tohoto světa, nic a nikdo nezabrání a odejde. “

Nebo možná takto: Duši, která splnila svůj úkol na této Zemi, lze jen těžko zabránit, aby odešla, podobně nelze zabít nikoho, jehož duše ještě nechce odejít z tohoto světa.

   Na jiném diskuzním webu to admini řeší nabídkou odborné pomoci. Pokud diskutující pořád mele svoje a odbornou pomoc odmítá, admin jej upozorní, že jeho IP adresu nahlásí na policii.  

   Ale většinou jde o hejty, dokonce soutěží, kdo napíše věrohodnější fake téma a kolik lidí bude reagovat.

Rád bych tu, v této souvislosti a diskusi, připomenul slavný román J. W. Goethe. Citace z Wikypédie:

„Utrpení mladého Werthera  (něm.  Die Leiden des jungen Werthers) je milostný román o nenaplněné lásce Johanna Wolfganga von Goethe k dívce jménem Charlotte Buff z roku 1774 s autobiografickými prvky. Je psán formou dopisů v ich-formě. Příběh začíná tím, že se mladý umělec Werther přestěhuje do malého města Waldheim (jak autor v knize uvádí, má to být smyšlené místo, ve skutečnosti se jednalo o hesenské město Wetzlar), kde se seznamuje s venkovským životem. Seznámí se s Charlottou, která je zasnoubena s postarším mužem Albertem. Werther se do Lotty hluboce zamiluje. Proto prožívá a ve svých dopisech popisuje neskutečné utrpení, které ho dovede až k sebevraždě. Děj knihy se odehrává během dvou let (dopisy začínají v květnu a končí následujícího roku v prosinci). Počasí a roční období se odrážejí na Wertherově myšlení, chování a pocitech.

Po vydání této knížky následovala vlna sebevražd. Lidé se s Wertherem ztotožňovali a nacházeli v něm sami sebe. Wetzlar se stal poutním místem, kam jezdili zamilovaní mladí lidé. Goethe si tímto románem získal velkou slávu, i když se od něj ve starším věku distancoval. Kniha ovlivnila i tehdejší módu. Je založena na pocitech, dějová linie je potlačena. Byla přeložena do jazyků celé Evropy i mnoha zemí Asie. Tuto knihu si velmi oblíbil také Napoleon Bonaparte. “

Citáty z Utrpení mladého Werthera:

„Bylo by méně bolesti mezi lidmi, kdyby nevykládali tolik obrazotvornosti – sám pánbůh ví, proč jsou tak ustrojeni - na to, aby si zpřítomňovali minulé utrpení, místo aby klidně snášeli lhostejnou přítomnost. “ (9)

„Jak jsem rád, že mé srdce dovede pocítit prostou, nevinnou radost člověka, jenž si nese na stůl hlávku zelí, kterou sám vypěstoval, a pak si pochutnává nejenom na tom, co uvařil, nýbrž i na všech těch dobrých dnech a krásných jitrech, kdy svou zeleninu sázel, na líbezných večerech, kdy ji zaléval a kdy se těšil, jak prospívá. “ (28)

„Zemřít! Co je to?  Pohleď, sníme, když mluvíme o smrti. Viděl jsem leckoho umírat, ale tak omezený je člověk, že ani nedovede pochopit začátek konce svého bytí. “ (99)

Když po vlně sebevražd mladých lidí někteří lidé kritizovali J. W. Goethe, že svým románem zavinil zbytečnou smrt mladých lidí, Goethe prý utrouil: „Svět je jenom lehčí o několik hlupáků. “

Podobně prý tragedie Romeo a Julie, Wiliama Shakespeare, byla inspirací některých lidí, kteří si libují v rozervanosti svého nitra.

Myslím si, že sebevražda je výsledkem i časté nevšímavosti okolí dotyčného. Každý kdo mluví o druhém, ale i s druhým, většinou tím řeší vlastní problémy a druhý ho ve skutečnosti ani moc nezajímá.

Další příčinou pak je vlastní problém člověka, který dost nechápe a nezná poslání své existence na Zemi. Současně má dotyčný sebevrah potlačený normální pud sebezáchovy. Každopádně patří do rukou psychiatrů.

Je tak na okraj, líbí se mně citáty od J. W. Goetha, například:

„Krásní mladí lidé jsou hříčkou přírody, ale krásní staří lidé jsou umělecká díla. “ Johann Wolfgang Goethe

„Kdyby se moudří nemýlili,  museli by si hlupáci zoufat. “ Johann Wolfgang Goethe

„Bylo by možné rodit vychované děti, kdyby byli vychovaní jejich rodičové. “ Johann Wolfgang Goethe

Další příčinou pak je vlastní problém člověka, který dost nechápe a nezná poslání své existence na Zemi. Současně má dotyčný sebevrah potlačený normální pud sebezáchovy. Každopádně patří do rukou psychiatrů.

Co v případě, že "dotyčný sebevrah" prostě nevydrží všichny okolnosti co mají kolem něho místo? (Nestastná láska, smrt blizké osoby atd atd). Jeho taky můžeme odsoudit, že "patři do rukou psychiatrů"? (Trocha mi to nesedí)

Nuž ale nechme Goetheho, možná jsem se od XVIII st. pohnuli dopředu…

Vážený Canizaresi! Psal jsem o tom výše a také obdobně už dříve v jiném příspěvku a nechtěl jsem se příliš rozepisovat, spíš ukázat, že je to problém už velmi starý.

Když člověk nevydrží „nápor událostí života“, které potkávají běžně miliony lidí na celém světě, pak je něco v nepořádku v něm. Nebyl dostatečně trénovaný na reálný svět. Sportovec také nemůže obviňovat soupeře ze své prohry v závodě. Měl špatné, nebo nevšímavé prostředí v rodině, kde vyrůstal, nebo byl vychováván v bavlnce, nebo žije v podobném prostředí, nikdo ho nenaučil, jaký mají všechny nepříjemnosti význam, a že se jim nedá vyhnout, je to otázka toho, s jakými lidmi se stýká, je to také příznak určité osobnostní nezralosti. Protože to jsou věci, na které nás měli rodiče, škola, náboženství, společnost připravit. Jsou to úkoly, před které nás život staví a které musíme zvládnout. Je to i otázka falešných materiálních hodnot, které bohužel, jsou nám předkládány společností, či médii jako jedině ty pravé, je to absence mravního a duchovního života společnosti.

Málokdo ví, že nic není náhoda, že vše co nás potkává, včetně nemocí, si sami do života přitahujeme svým myšlením. Jsou to lekce, jsou to zkoušky, které nás mají posílit, něco naučit, a proto je musíme přijímat jako výzvu, musíme je přijímat s láskou a ne proti nim bojovat, nebo dokonce před nimi utíkat.

Kdyby se každý s kým se rozešel partner, nebo každý, komu umřel blízký člověk, hned na to zasebevraždil, tak už na planetě není nikdo, kdo by ty sebevrahy pohřbíval. Troufám si říci, že na světě jsou miliony lidí denně uvrhovány do zoufalství daleko horšími událostmi, stačí si přečíst noviny, nebo se podívat na zprávy.

Život přece není problém, život je jediné řešení.

Važený Pane Sovo, bohužel "nápor události života" nám všetkým neni aplikovanej dle stejné míry.   Jeden toho dostane víc, druhy míň. Třeti vůbec. Nikoho nechcí obhajovat (hlavně, že to rozebírame ne na příkladech jednotlivců ale jen všeobecně). Neni to trocha tak, že nám ve Střední Evropě je lehce řici "ten tam člověk nebyl dostatečně trénovaný na realný svět", ale kdybychom byli na místě někoho v Afganistanu, Syrii nebo ještě horších místach, to fakt nevím. Prostě, osobně jsem dáleko od posouzovaní jiných když si ani nevím představit co vytrpěli.

Každý dostane jenom to, na co myslí, v positivním i negativním smyslu. Například: Jest-li někdo myslí na to, že“ „Nechci být nemocný a nechci být chudý! “ bude z něj nemocný chudák. Když si říkám: „Jsem zdravý, šťastný a mám hojnost. “, tak k sobě přitahuji zdraví, štěstí i hojnost. To platí stejně v Praze, kdekoliv v Afganistanu i v New Yorku.

Slovo vytrpět již nepoužívám.  Co podle tebe vlastně znamená? Znám lidi, kteří si v trpění libují a tím si útrapy také přitahují.

Chci-li v životě obstát, musím získat znalosti, pokud je nepředají rodiče, je třeba číst. Doporučuji si přečíst například Tajemství – The Secret, nebo Diagnostika karmy od Lazareva. Skvělá je kniha Čtyři dohody od Miguela Ruize.

Těžko se naučím hrát perfektně na klavír od automechanika, ale spíše od klavírního virtuosa.

Dobrý den, tak díky moc a palec na horu za váše názory. Jakožto už dlouho dobu potenciální sebevrah rád vidím může být úhel pohledu i jiný než že jsme ve všem totální padavky. Mě samotnému se důvody proč chce někdo odejít ze světa zdají jako totální blbosti a ten můj zase jim. A paradox je že jsem jinak člověk se strašně hroší kůži ke všemu, kromě jednoho slabého místa, bohužel. Na ulici by mě poznat nebylo, nelekám se, nechodím vyděšený a uplakaný, rány se nebojím a přesto…. Od té doby co to zasáhlo mě si netroufám, říct o komukoli co uvažuje o smrti jako o slabochovi. Nikdo neví kde to slabé místo má a do té doby se bude taky všem posmívat a říkat jak se nemají vzdávat a poprat se s tím atd atd. To jsou typické knížecí rady. A upřímně ale nezjištně závidím každému koho to nezasáhlo. Mějte se dobře.

Vážený Pluto,

ja samozřejmě chápu ten princip, jenže dle mě fakt to bude platit v Praze, v New Yorku, v Berline. Pokud se mladá holka narodi v pakistanské nebo afganské vsi, ona si může každou hodinu opakovat: "chci byt štěstná a bohata, mít úžasného muže" atd atd. Kolík z ních těma myšlenkama přitahne štěstí, bohatstvi aneb aspoň muža co nebude starší o 40 let a nebude ji každej druhej den nakladat?

Vážený!

Platí to všude, jak správně napsal Pluto. Ovšem jestliže rodiče a společnost valí už malému drobečku do hlavy, že jedině utrpení a sebeobětování ve jménu Alaha je to pravé, pak se není čemu divit. Každý na světě má právo na štěstí a hojnost, ale musí to chtít, když věří, že na tomto světě štěstí není, ale jedině po smrti ve jménu Alaha, tak mu Alah, nebo Bůh jeho přání splní.

Když se budeš bát, že ti někdo ukradne auto, tak vesmír zařídí, aby ti ho ukradli, aby se nemusel bát, protože strach je nepřirozený stav a musí být vrácen do rovnováhy.

Bůh nás miluje a splní každé naše přání, v tom není problém. Problém je, že lidé většinou neví co si přát, neví, že štěstí nezávisí od vnějších okolností, ale od stavu své mysli.  

Ne, nevadí mi, když lidé píšou o své touze po sebevraždě. Lépe aby si o tom povídali, či díky lidem tady našli cestu dál, než aby sebevraždu dokonali.

Vždy když vidím v tématu o sebevraždě, že se ten člověk rozepíše o tom, co ho trápí cítím, že je velká šance, že se díky tomu bude cítit líp a sebevraždu neuskuteční.

Jednoho dne se v zámotku objevil malý otvůrek; člověk seděl opodál a několik hodin pozoroval mladého motýla, jak se usilovně snaží protlačit tělo tímto malým otvůrkem ven. Pak se zdálo, jako by byl stále na jednom místě. Zdálo se, že se dostal tak daleko, jak mohl a že se už dále dostat nemůže.

Člověk se tedy rozhodl motýlovi pomoci: vzal nůžky a zámotek rozstříhl. Motýl se z něj pak snadno dostal. Měl však scvrklé tělo, byl drobný a měl svraštělá křídla. Člověk pokračoval v pozorování, protože čekal, že se křídla každou chvíli rozevřou, zvětší a rozšíří, aby byla schopna nést tělo motýla a aby byla pevná Nic z toho se však nestalo! Motýl ve skutečnosti strávil zbytek života lezením se scvrknutým tělem a svraštělými křídly. Nikdy nebyl schopen létat.

Člověk ve své laskavosti a dobrém úmyslu nepochopil, že omezující zámotek a zápas nutný k tomu, aby se motýl dostal přes drobný otvůrek, je způsob, jakým příroda vytlačuje tekutinu z těla motýla do jeho křídel, aby byl schopný létat, až se jednou ze zámotku osvobodí.

Někdy jsou zápasy přesně tím, co v životě potřebujeme. Pokud by nám bylo umožněno jít životem bez překážek, tak by nám to mohlo uškodit. Nebyli bychom tak silní, jak bychom mohli být. Nikdy bychom nebyli schopni létat.

• Chtěl jsem sílu… a dostal jsem potíže, aby mě posílily.

• Chtěl jsem moudrost… a dostal jsem problémy, abych je řešil.

• Chtěl jsem blahobyt… a dostal jsem mozek a sílu, abych mohl pracovat.

• Chtěl jsem odvahu. a dostal jsem překážky, abych je překonával.

• Chtel jsem lásku. a dostal jsem ztrápené lidi, abych jim pomáhal.

• Chtěl jsem výhody… a dostal jsem příležitosti.

”Nedostal jsem nic z toho, co jsem chtěl…, ale dostal jsem všechno, co jsem potřeboval. ” Žij život beze strachu, postav se všem překážkám a věz, že jsi schopen je překonat.

autor neznámý

Milá Barčo!

Znám tento příběh, mám jej někde uložený na harddisku, ale už jsem na něj trochu zapomněl. Děkuji, že jsi jej zveřejnila. Je to skvělé připomenutí k tomuto tématu.

Dobrý den, ještě bych k tomu dodal, že každej je prostě úplně jinej a vůbec by si jako jiný připěvatelé netroufal lidi škatulkovat na slabochy a ty co se umí k životu postavit čelem. Každej má svoje problémy a starosti každej je řeší jak může, ale každej má taky svojí achillovu patu a u těch šťastlivců nebývá objevena. U mě bohužel jo, takže už hezkou řádku měsíců si říkám, že kdybych po cestě tam a tam zdechnul tak by to nebylo špatný, pokud možno ve vteřině samozřejmě. Životní problémy jiných mi připadají banální a ten můj jim zase jim úsměvný. a přesto netroufal bych si o těch druhých co uvažují o sebevraždě říkat že jsou slaoboši. To mi teda věřte že tohle nikomu nepomohlo, stejně jako řeči že život a svět je úžasnej atd atd. Sebevrazi stejně vidějí včechno černě a né bezdůvodně je nejvíc sebevražd na jaře kdy ten kontrast je největší. Kdo se rozhod toho nic nepřesvědčí, takový ty žvanily co se chtějí zviditělnit a být litovaný ty nic spáchat nechtěji, ale jestli to pomohlo rozpovídat a udržet tady přes špatné období někoho kdo váhá, tak to téma tady smysl má. A víte co mě ještě napadá jeden paradox, dříve jsem se bál kdo víc čeho, nevím rakovina, menigokok a řada všeho možného a teď když už řadu měsíců přemýšlím každodenně nad smrtí je mi tohle všechno totálně volný, no všechno zlý je k něčemu dobrý