Téma: Pokusil jsem se o sebevraždu, chci si o tom popovídat

Nezvažuješ návštěvu psychiatra? Tvůj život je takový, jaké jsou tvoje myšlenky a s tím jde něco udělat.

Ahoj Barčo. K psychiatričce chodím už několik let, Před měsícem jsem ji vyměnil za novou. Ten pokus o sebvevraždu byl i přes antifepresiva. Oni léky dost často nezabírají a nebo Ti pomohou jen na chvíli. Abys mě úplně neodsoudila - snažím se chodit i na psychoterapii a shánět takovou, která je pro moji poruchu dělaná. Víc zatím dělat nedokážu.

Díky. Sv.

AD nezabírají tak rychle, jedná se o cca 2-3 týdny a pokud jsi to vzdal dříve, než zabraly, tak to k ničemu nebylo. Dobré je, že dokážeš svůj problém pojmenovat, dobrý psychiatr si s tím poradí.

Jenže taky vím, že právě dobrého psyhiatra, aby pohledal. Napsat léčivo umí kdejaký, ale zabývat se v té souvislosti  konkrétním člověkem už takovou samozřejmostí není. Přeju ti, abys to štěstí měl.

Ahoj Barčo,

antidepresiva jsem v tu dobu bral víc jak tři roky. Psychiatričku zajímaly víc problémy s pojišťovnou, doporučení jaké plemeno psa si pořídit a jestli si já nechci pořídit Bachovy kapky, či jak se to jmenuje. Ani zprávu z Bohnic nedokázala psrávně přečíst.

   Moc díky za přání, Tobě totéž.

   Sváťa

Velmi dobré je, že dokážeš o tom psát, uvědomuješ si co a jak, pevně doufám a věřím, že to budeš chtít i řešit, tzn. , hledat dobrého psychiatra a psychoterapeuta. Když to nevzdáš, což chápu, že není vůbec jednoduché a bude to běh na delší čas, věřím, že Ti nakonec bude lépe, prostě, že Ti to pomůže řešit Tvé životní situace, které Ti Tvoje nemoc znesnadňuje

Dovoluji si upozornit, že v jednom tématu lze psát reakce pouze pod jednou přezdívkou z jednoho počítače. V opačném případě jsou porušena pravidla webu bod č. 5.

Přezdívky:

• Svatopluk


• Kent

Ahoj, klidně i napiš soukromou zprávu.

Ahoj, moc mě těší.

Já se o sebevraždu pokusila v létě. Řekla jsem si, že to ukončím skokem ze skály. Šla jsem proto do blízkého lesíka- máme ho hned za barákem a stoupla si na kraj skály. Podívala jsem se před tím dolů na to, jaká je to opravdu výška. Dole byli koleje a já se připravila, že skočím. Najednou se mi zamotala hlava a udělala jsem podvědomě krok dozadu. Tu jsem usoudila, že mi dává bůh ještě šanci. Za tu dobu jsem se v euforii dvakrát pořezala. Čím víc si říkám, že je to cesta za Chesterem, tím víc nad sebevraždou přemýšlím. U tebe nevím, jaké máš v životě problémy, ale jestli chceš, napiš mi na ormenio.nem@gmail.com a můžem si o tom psát. Klidně se mi tam svěř se svým problémem a spolu to nějak vyřešíme. Mé myšlenky jsou poslední půl rok také černé. Zatím ahoj, Take that- Patience

Ahoj,

Myslím že každý má vživotě jiné problémy. Někdo velké, někdo malé. Někdy se nemůžeme navzájem pochopit, protože jsme to nezažili.

Já nad sebevraždou přemýšlela, avšak neuskutečnila jsem  ji.

Myslím, že mám ještě dost času před sebou a budou zde i chvíle, kdy si řekneme že jsme rádi, že jsme sebevraždu nespáchali.

Lidé nás mohou překvapit, ale také zklamat.

Radím Vám, aby jste si to nechal opravdu projít hlavou. Věřím, že potkáte někoho, kdo vám zpříjemní život, někoho, díky komu zapomenete na chmurné myšlenky.

Mně je pouhých 13 let, ale doufám, že jsem Vám pomohla, i když vím, že nemám tušení, jak težký život máte Vy.

Ostatně, Bůh nás stvořil, abych žili a ne se zabíjeli. Stálo ho hodně úsilí, aby nás stvořil a nebylo by pěkné mu to nijak neoplatit. Naopak, měli bychom se mu odvěčit a rozmnožovat se, přesně jak nám to řekl:

"Žijte a rozmnožujte se! "

Ahoj pššt,

díky za odpověď. Rozhodně nepíšeš jako třinástiletá, alespoň já v tom věku nedokázal takhle psát, takže máš můj velký obdiv.

   Je to hodně složité, ale vpodstatě o tom přemýšlím od dětství. Nevím přesně odkdy, ale poměrně brzo. Nicméně pokus jen jeden a dost diletanský, bohužel.

   Mám diagnostikovanou smíěenou poruchu osobnosti. Pokud budu věřit knížkám, pak je pro mě velice těžké najít si partnerku. I když se s tím snažím něco dělat. Tedy ne s partnerkou, ale s tou poruchou. Prý pomáhá psychoterapie, kde se naučíme řešit situace, které jinak nezvládáme; zatím jsem v pořadí.

   Promiň, chtěl jsem Ti jen poděkovat za příjemnou zprávu.

   řeju krásné dny.

              Sváťa

"Je to hodně složité, ale vpodstatě o tom přemýšlím od dětství."

Tam budou kořeny Tvé nemoci. Čili ta psychoterapie je dobrá a potřebná volba. Jen se prosím nenech odradit jejím začátkem, ten bude trochu bolet. Budeš se muset nejdříve vrátit do svého dětsví, do počátků situací, kde jsou ty kořeny Tvé nemoci. Je to podobné, jakoby Tě bolel zub a příčina té bolesti byla v jeho nemocných kořenech, kde už se ale rozvinul i pořádný zánět. Tzn. , že zubař při prvním ošetření pomůže od té hlavní bolesti, ale pak ještě bude léčit nějakou dobu, potřebnou dobu, ten zánět.

Takový bude počátek té terapie ideálně spolu s vhodnými AD, kdy nejdříve přijde ta hlavní bolest = příčina. Od té se Ti uleví tím, že jí spolu s odborníkem najdete a to, co jí zavinilo, dostaneš ze sebe ven. No a pak ještě bude třeba léčit bolesti následné, které navazují na tu bolest hlavní. To vše velmi zjednodušeně řečeno.

Celý ten proces a následná léčba/cesta se však neobejde bez Tvé spolupráce a snahy.

Přeji Ti, aby jsi k tomu všemu našel sílu, dostatečnou sílu a výdrž 

Ahoj,

díky za povzbuzení, zatím jsem se nevzdal a hledám. S tím dětstvím je to trochu složité - pamatuju si toho hodně málo, za prvních sedi osmi let skoro nic.

   Sv.

Ahoj, píšu o depresivních stavech např.  ZDE (stačí kliknout)  a ZDE (stačí kliknout)  - mimochodem Take That, píšu tam úvahu o depresi skrz Chestera, a ZDE (stačí kliknout)  jsou mé básňotexty, kdy je skoro polovina z nich depresivní, či o sebevraždě apod.

Já na to jen od dětství myslím, chtěla jsem to během života udělat xkrát, ale nechtěla jsem, aby trpěli ostatní…

Beru antipsychotika, jsem docela stabilizovaná - oproti minulé zimě je to úplně krásný - ale přesto, jak začal podzim, tak je to mírně horší, zase na to myslím, mám paranoidní obavy, vyhýbám se, no má klasika… Deprese se nedá vyléčit hned, je to běh na předlouhou trať. Já dokonce přijala už i to, že to nemusí být na měsíce, ale na léta. Jsem už srozuměná s tím, že prášky budu baštit ještě dlooouho.

Koneckonců, má spolužačka měla pravdu, když mi kdysi řekla, že mám "permanentní depresi". Měla jsem jí léta před tím, než jsem ji začla řešit a mám ji stále. Je to vlastně můj setrvalý stav mysli.

Snaž se nabíjet koníčky, vypisuj se, dělej cokoliv, co uvolní ty špatné myšlenky. Vůlí to zcela ovlivnit nejde, zde ani rozum nefunguje. Já to přírovnávám k tomu, jako by mě něco táhlo pryč odsud, nějaká síla… nebo ďábel, prostě cokoliv, něco špatnýho… Ta normální část mě to nechce, ale ta nemocná ano.

Můžeš písnout koment na blog, nebo na můj mail carevna008@seznam.cz, pokud budeš potřebovat.

Moc ti držím palce a věz, že ten život stojí za to žít, i když se někdy nechce a někdy to bolí.

Ahoj kamarádi, jsem ve stejné situaci jako Svatopluk, se svou depresí se léčím a beru už několik měsíců antidepresiva, ale absolutně nepomáhají a uvažuji o sebevraždě každý den. Už asi 3 roky je moje největší přání zemřít, ale zjistil jsem, že je sebevražda opravdu těžká věc a mám z toho hroznej strach… Nejdříve jsem se bál, že když umřu tak se moje máma a kamarádi zhroutí, ale deprese mně už dohnala a i tohle je mi už jedno, z celého srdce si upřímně přeju zemřít! … Je mi tak strašně moc líto, že jsem se do tohoto světa narodil, važně… Nemám nic ale dal bych všechno zato abych mohl umřít. Začínám být více zoufalý z toho, že se nedokážu sám zabít než z toho že se vůbec chci zabít. Prosím neznáte někdo bezbolestný a dostupný způsob jak si vzít život? Zatím nejlepší způsob je pro mně otrava oxidem uhelnatým, akorát je problém v tom, že se tento plyn nedá snadno sehnat a když jsem sr ho snažil sám vyrobit, tak ho bylo příliš málo aby mě to zabilo. Prosím máte někdo nápad na nějaký podobný bezbolestný způsob?? Nejradši bych vzal teď hned auto a ve vysoké rychlosti nabourat, ale z toho mám taky strach, bojím se že bych to přežil nebo bych zabil jeste nekoho jineho coz urcite nechci.

Moje narození beru jako nejhorší věc, která se mi kdy stala, potřebuji opravdu nutně zemřít, už to nemůžu prostě vydržet, snažím se zabít už od 10 let!!! Nikdy jsem to neudělal, jsem zbabělec, proto potřebuji pomoc abych se nebál a opravdu to  konečně udělal! Nepíšu to aby jste mne litovali nebo mi vymlouvali že to nemám dělat. Jsem definitivně dlouhodobě rozhodnutý skončit svůj život, bohužel se mi to zatím nepodařilo a proto vás žádám o pomoc jak toho dosáhnout… Děkuji 

Ahoj ChciRychleUmrit,

píše Kent (alias Svatopluk, protože jsem se při odpovědi omylem nepřihlásil).

   Je pravda, co tu bylo řečeno - antidepresiva dosahují plného účinku (zdůrazněno slovo plného) až za půl roku, u nkěterých se efekt vylepší dokonce až za rok. Pokud Ti nezabírají, určitě to řekni tomu, kdo Ti je píše. Já většinou mlčím a teprve v poslední době se začínám bouřit a říkám, jak to je.

   Když jsem se v květnu oi sebevraždu pokusil, dost jsem se bál - takže pocity - zoufalství, že už není jiná cesta + obrovský strach. Za normálních okolností by mi jen sešili ruku, rány na krku snad ani nestály za řeč (řešili je pak sestry pomocí náplasti, abych neměl ošklivé jizvy) a poslali mě domů. Nicméně jsem asi fakt působil hrozně, protože mě hezky zavřeli na oddělení B (byl jsem zrovna v Olomouci). Strávil jsem tam tři týdny a ani tam se to nezlepšilo).

   Jak píšeš o rodině - máma se sestrou přijeli hned ten den, co se to stalo. Vůbec jsem s nimi nechtěl mluvit a proklínal jsem vlastní blbost, že jsem policisty nepožádal, aby je neinformovali.

   Jinak mám podobné zkušenosti, jen cestu volím malinko jinou. Kdy jsem o sebevraždě začal uvažovat nevím, ale bylo to docela brzo, někde na základce.

   Pokud si budeš chtít promluvit, klidně napiš do vzkazu nebo sem na sklo. Metodu Ti asi neporadím; můžu ale poskytnout dvojnásobnou zkušenost s hospitalizací…

   A pro po - když je mi mizerně, což je poměrně často, nadávám na život, že jsem si ho rozhodně nevybral. Dnes (30.11.2017) v metru byl nějaký podivný chlap a nabízel lidem, jestli chětjí 10 let života navíc. Po pravdě - ani minutu. Zatím nemám proč tu setrvávat.

   Nevím, jaké to máš s rodiči, já osobně s nimi o tom mluvit nedokážu, ale zkus si s nimi promluvit přímo o tom, co cítíš, nebo je dotáhni k psychiatrii / psychoterapii.

   Ať je Ti líp a klidně napiš.

   Sv.

Ahoj, uz delsi dobu premyslim jak odsud. Z tohohle pekla ktarymu my lide, nicotni a hnusni rikame zivot. Zivot kde clovek devastuje a nici nejen sam sebe, ale i okoli. O svych problemech psat nebudu, je toho az prilis. Dlouho jsem nosil masku na obliceji, pretvaroval se, lhal jak sve rodine, tak pritelkyni i kdyz v dobrem ale lhal. Ted, kdyz uz s ni po 5 letech nejsem, se nesnazim zapomenout. Spis uchovat to co mi bylo dano a odejit v peknem tak jako to tu bylo driv. Cechy maji nadhernou krajinu, uzasny lid. Nevybral jsem si jakou budu mit rodinu, jake budu mit pratele a jaky bude vliv na ne. Teď uz vim, ze nic z toho co jsem udelal se neda zlepsit a tak si to chci nechat v pameti a poklidne odejit. Nejlepe nechat me telo utunout ve vode. Je to dar. Jako sedmy, neprobadany div sveta. Tam se vytratim a doufejme, ze me uz zadna ohavna bitost z tehle nicotne zeme nenajde. Moc dekuju za toto forum.   PS. Nejhorsi utrpeni je mit v dusi neco, o co se nejde podelit ani sverit tem nejblizsim.