Téma: Nešťastná láska - myšlenky na konec

Ahoj, přesně to co popišuješ, pocituji i já, zvlášt o to víc teďo Vánocích, jestli si chceš popovídat, napiš na sarah.mont@seznam.cz

Ahoj, děkuji ti moc za odpověď i za mail, určitě napíšu.

Ahoj,  

kdysi jsem si něčím podobným prošla sama, jakmile jsem se vzpamatovala, stalo se to s někým jiným znovu.

Teď o svátcích je to špatné, ale zkus co nejdřív po novém roce najít nějakého dobrého odborníka.  

Mě tedy pomohly až prášky, ale brala jsem je jen 2 měsíce. Myslím, že kdybych to takhle radikálně neřešila, paltlala bychse v tom doteď.

Měj se

Ahoj, tak to tedy má život v tvém připadě skutečně smysl pro ironii nebo spíše pro sarkasmus dvakrát za sebou něčím podobným tě zkoušet. Každopadně máš můj obdiv a kloubou dolů že jsi to všechno zvladla. Slyšel jsem o různých antidepresivech a proti úzkosti s na podobné záležitosti ale tohle bylo co za prášky?

osud je laskavý a nabízí opakování lekce až do jejího zvládnutí

Ahoj, až do jejího zvládnutí, nebo do mého zblnutí

ne.. do zvládnutí.. pak ti nabídne jiné lekce

Výraz patlala se v tom je nejpřesnější.. jediná cesta je se k tomu myšlenkově nevracet s pocitem ublíženosti, nepatlat se v tom, jít dál, smířit se, ne zapomenout, ale odpostit sobě i tomu druhému, prostě přijmout fakt, že vaše kolečka do sebe nezapadají. svět je plný koleček, ne každé do každého pasuje.. ber to tak.

Autore, kolik je Ti let?

No jinak já to zažila taky, je to hrůza hrůzoucí. Taky jsem si byla na 110% jistá, že nikoho takového nepotkám. Světe div se, před časem jsem potkala, a dokonce je mnohem lepší a zpětně si uvědomuji, jaký byl tamten předchozí sobec.

Navíc, řekni si - tu osobu jsi miloval(miluješ), tudíž jí přeješ vše, co ona si přeje.. A pokud si přeje nebýt s Tebou, platí to na to taktéž..

Pomůže jen čas.. A procházky, rozhovory s lidmi, víra a naděje

Držím moc palce! A nenech svou bytost chřadnout, naopak, hýčkej se, ať jsi v plné síle, až přijde nová láska

veveřičko, moc hezky jsi to napsala

Autorovi je 31, nějakou zkušenost s něčím podobným už bohužel mám, ale tohle je prostě něco "extra". Také jsem v první řadě samozřejmě spoléhal na čas, jenže to už je tak dlouho, že už mi připadá, že snad pracuje proti mě. Ano lidé, naděje i víra, to ano ale všeho se nějak nedostává. Proti chřadnutí osobnosti bojuji všemi metodami, ale zatím to prostě moc nefunguje. Pustit pryč životní lásku je skutečně sakra těžké, přál bych si být více bezcitný, ale je tomu prostě naopak. V každém případě moc děkuji za to co jsi mi napsala a že mi držíš palce.

tohle není otázka věku.. někoho to zkosí v 19, jiného ve 30 dalšího v 50.   musíme k tomu dorůst, život před nás nestaví nic, na co bychom nestačili a ani, co by nám nějak nepomohlo k cestě dál neboj.. vyjdeš z toho s poznáním a silnější..

Já vím, že je to těžké.. A nechci skutečně říkat takové to, co říká ten, kdo to zrovna nezažívá a je mu hej.. Ale zkus na chvíli vypnout city a rozumem si říct, že to zase chceš prožívat.. Sice člověk v těchto chvílích obvykle nevěří, že to půjde ještě s někým jiným, ale opak bývá pravdou. Řekni si, že zkrátka nechceš někoho, kdo nechce Tebe.. Ačkoliv třeba dříve chtěl. Zkus ty city vůči milované osobě nasměrovat k sobě. Copak bys chtěl, aby ten, koho miluješ, trpěl tak jako Ty teď? Nechtěl. Buď zkrátka k sobě minimálně tak hodný jako k blízkým..

Když Ti nemůžu pomoct, zkusím Tě pobavit....  

Interande je unikátní interaktivní film přímo ve tvém prohlížeči. Klikáním po obrazovce každou chvíli rozhoduješ, co bude dál. Čeká tě svižný příběh, spousta variant děje a několik různých konců.

Prožij rande očima hrdiny, který osloví dívku v klubu, a rozhoduj, kam se jejich schůzka bude ubírat.
Oslníš ji? Zvládneš její všetečné otázky? Bude to fiasko, nebo počátek hezkého vztahu?

Pusť si Interande a zjisti to!

Ahoj, děkuji moc za snahu o rozptýlení Každopádně tady v tom případě mě zradil můj počítač, který načítá načítá načítá a načítá a nic nedělá, je už to stará plečka, až se dostanu na výkonější mašinu, tak vyzkouším

Přála bych Ti, abys do té doby raději potkal někoho, kdo Tě udělá šťastným....

Baruš, vydržela jsem u toho asi dvě minuty.. bože, tohlew se žvatlá na randeti .

Sorbi, já nevím, jak se dnes žvatlá....  

Taky jsem to zkusila, nejdřív se to dlouho nahrávalo, pak po pár situacích se to opět začalo nahrávat.. tak jsem to típla..

Mám dobré připojení, šlo mi to dobře. Jen jsem váhala při těch variantách.   

Ahoj, tak s úplně podobnou myšlenkou (a v zásadě stejnou situací) jsem se tu nachomýtnul taky. Přesně jak píšeš, taky mám chvílema pocit, že tohle byla fatální rána do vazu, horší než kdy předtím. Ale ono to asi záleží na tom, jakou sílu tomu přikládáš. Nemusíme se tím nechat trápit, protože život skutečně JDE dál a budou dny lepší. Nedaří se mi takhle uvažovat pořád, ale snažím se o to a někdy se mi to daří. Chce to kontakty s přáteli, nějaké sportovní aktivity, filmy, hudbu, prostě ten smutek něčím utlouct. Pokud bys to chtěl probrat nějak víc, třeba vymyslíme něco co by zlepšilo náladu právě Tobě Mě osobně pomáhá mim jiné pomáhání druhým, takže pokud Tě vyslechnu, může to prospět nám oběma

Ahoj, logicky si člověk prostě říká, tak sakra přeco to už musí jednou přejít a člověk půjde dál ale ouha srdce je pořád jiného názoru. Utloukám to vším co mám po ruce, ale spíše mi připadá, že utloukám sám sebeJsou i takové světlejší chvíle to je pravda, občas už si i říkám že se můžu volně nadýchnout, ale pak dorazí jeden takový ponurý večer sám doma a je to zase tam kde bylo. Trochu mi to připomíná ideální případ sysifovské práce, prostě snad do nekonečna.

Přesně tak, občas to prostě pořád na člověka padá, ani to nemusí být večer, mám to taky pořád. Ale když se nad tím zamyslíš, je to méně často než před 2 měsíci, ne? Je to pořád intenzivní, když takový okamžik přijde, zase ale odejde. A takhle si myslím to postupuje, bude to míň a míň často až najednou zjistíš, že uplnyul den/týden/měsíc a ty sis na to už nevzpomněl. Myslím si, že u nikoho to nefunguje tak, že si řekne "je to minulost, jdu dál a už se k tomu v myšlenkách nevrátím". Musí to odeznít postupně. No a nebo potkáš někoho, kdo ti ty myšlenky přebije rázem něčím pozitivním, pak už nebude kdy a proč se zaobírat minulost, která zůstane pouhým odemočněným dějepisemí. v to osobně doufám víc a tobě přeju totéž

máš pravdu, je to tak, všechno odeznívá postupně, z vlastní zkušenosti, jsou momenty, které vyplavou ještě po letech, nejde o to zapomenout, vymazat, ale dostat ty emoce z pozice lítost, ublížení, zrada, negace do pozice bylo to hezké, je to fajn člověk, byl příjemný a milý, přeji mu, aby mu bylo fajn. prostě pozice "hezká vzpomínka" a to chce mimo jiné i čas. přijde to, zejména pokud v sobě člověk tu lítost neživí..

No to je právě to co teď nějak nefunguje. Není to první neštěstí tohoto druhu, a u všech předchozích to bylo podobně jak říkáš. Napřed na umření a sem tam mě to i napadlo, ale jen napadlo, a pak postupně po pár týdnech člověk zjistil, že začíná myslet i na něco hezkého a za nějaký ten měsíc a sice jizva na srdci zůstala, ale byla to již jen historie a mohl jsem jít dál. Teď mě ale děsí že tohle teď selhává. Je to řada měsíců a je mi vlastně hůř a hůř, občas jsou chvíle euforie ale celkově je to pořád sešup dolů

Několik poznámek z mých životem získaných zkušeností k této diskusní lince:

Láska je-li opravdu láskou, není nešťastná. Pojem „nešťastná láska“ je nesmyslný. Něco jako suchý hadr na dně mořském, studený oheň, apod. Nešťastnými se mohou cítit lidé, kteří nevědí, co je to láska a pletou si tak pojmy. Láska vždy přináší pocity štěstí.

Pocity nešťastné, pocity žárlivosti přináší vždy vztah majetnický, kdy si myslíme, že ten koho obletujeme, nebo jme ho/ji dokonce políbili, nám musí navždy patřit, něco jako naše nemovitost, která je ovšem až nepříjemně pohyblivá.

Už jsem to psal na jiném místě několikrát a je to neúprosný zákon. : Ten koho milujeme má na nás všechna práva, i právo nás nemilovat. Popírat tento zákon, nepočítat s tím, je jako si myslet, že už nikdy nebude bouřka, nebo že politici náhle přestanou oblbovat občany.

Neboli, mohu milovat i toho, kdo mě nemusí. Láska je můj cit, můj stav mysle a nikdo na to nemůže mít vliv. Ideálnější je láska opětovaná, ale tu si nelze vynutit.

Podobně pocit štěstí nemůže být ničím podmiňován a nemají na něj vliv vnější okolnosti, protože je to stav naší vlastní mysli. Když někdo říká: já budu šťastný až …. Vyhraju v loterii, až budu mít to a to auto, až, …. když, …. atd. Tak se chudák odsuzuje k věčnému pocitu nešťastnosti. Ve stejných situacích jsou jedni šťastní a jiní nešťastní

Dosavadní vztahy jsou vždy učebními lekcemi a nutnou přípravou pro další a lepší vztahy. K těm nejlepším vtahům a láskám se musíme dopracovat přes mnohdy tvrdé životní zkušenosti. Radujme se z těchto lekcí. Špatným myšlením si blokujeme možnost potkat ještě dokonalejší lásku.

Ještě něco: Mluvit o konci v této souvislosti také není zrovna to pravé. Jen z důvodů matematické pravděpodobnosti, uvažme, že žen je na světě několik miliard, z toho jich učitě bute tak několik set tisíc, které s námi mohou utvořit ideální vztah, volných jich bude také hezkých pár tisíc.

Kdo hledá, najde, jen musí vědět co vlastně hledá a tam bývá ten zakopaný pes.

S tím co jste napsal samozřejmě nelze nesouhlasit. Logicky si to takto člověk může rozebrat a zdůvodnit, ale v citech jde prostě logika stranou. Rozumem vím, že máte pravdu ale tohle rozum ve finále ovládnout nedokáže. Logicky chápu že bych měl prostě normálně usnout a normálně fungovat, ale pak třeba v půl třetí ráno koukám do stropu a nemůžu zapomenout na její obličej. Stačí pár takových probědlých nocí za sebou a vůle je ta tam. Kéž by se to dalo rozumem ovládnout. Jenom s jednou věcí bych si s vámi dovolil nesouhlasit a sice že láska vždy přináší pocit štěstí. Pokud se podívám na sebe tak štěstí je pocit, který je mi v této lásce na hony vzdálený. A pokud se podívám na svět kolem sebe tak utrpení způsobené láskou a nejen tou mezi lidmi je fůra. Spíše mi připadá, štěstí je projevem a důsledkem lásky která je nějakým způsobem naplněna, jinak je to cit to bych nepřál snad i nejhoršímu nepříteli.

Ma ono je to ale tak, že jeden z vás mluví o lásce, to je prostě můj cit k někomu nikoli o sebelásce, která dostala "na frak" dokud člověk nedokáže to ego ovládnout ( a je to těžké) tak se to těžko chápe a rozlišuje. Obecně je pojem láska v současné době vžit ppo partnerský vztah bez ohledu na jeho kvalitu a podstatu. L8ska nemá podmínky, láska nezávisí na ničem jiném, než na mě a mé lásce.. nejjednodužší příklad by asi byl láska ke zvířatům, ne domácím mazlíkům, kteří jsou na nás závislí a vzhledem k nepřirozenému prostředí nám projevují svou náklonnost a závislost, ale k volně žijícím zvířatům.. pokud cítíš lásku k takovému zvířeti, pokud mu přeješ, aby se mělo dobře, pokud i bez odměny budeš chtít zajistit pro něj co nejlepší podmínky a ono ani nebude vědět, že jsi to udělal a zařídit ty, pokud si ho tím nebudeš chtít připoutat.. pak jsi snad poznal tu tvář lásky o které píše pan Sova. ( a já)  (poznat a pochopit ještě neznamená, že tě opustí automaticky pbčasné pocity, že je ti líto, že v tom "nejedeš" ale nenadřadíš to lásce, prostě to píchne.. občas..

Pane Sova, jedním slovem krása. Ztotožnuji se se vším, co jsi napsal.  

Vlastně totéž tvrdí můj oblíbenec, Dr. Savčenko a pokud by se začaly jeho myšlenky vyučovat již na ZŠ, ubylo by neštastných lásek a podobných zklamání.  

Štěstí najdu pouze v sobě a svým prostřednictvím, nemohu čekat na převozníka, který mě k němu doveze.  

Jenže to všechno člověk pochopí až léty nebo až potká někoho, kdo mu to objasní.  

Sorbi, to je přesně to, proč potkáváme určité lidi, proč občas dostáváme jaksi "za uši" a tou zkušeností si pak odnášíme poučení samy o sobě.   Některé lekce jsou opravdu náročné, ale k čemu by byly, kdyby byly snadné..   myslím, že skutečně skoro každý udělal zkušenost, že byl opuštěn někým, kým rozhodně opuštěn být nechtěl a že si s tím nevěděl zpočátku rady.. někdo se stáhne a dumá o chybách, někdo honem běží zazáplatovat díru někým jiným, někdo začne vymýšlet pomstu, někdo se snaží udolat to a vymýšlí jak být neustále tomu druhému k ruce a na očích.. a někdo hledá sám sebe a poznání, které mu pomůže pochopit, jak velmi je to prosté.. litujeme sami sebe, jsme opuštění, někdo nám vzal to, co jsme chtěli, není to láska, je to sebeláska, co nás drtí a zbavuje chuti do čehokoli. každý to zažil, jak je nerad, když přijde o "své" příjemno, o svou jistotu, o svého rytíře nebo princeznu, o zdroj pocitu, že někomu patřím nebo mi někdo patří. o svou lež jak trám. fakt máte rádi ty, co vás opustili, co vás nechtějí, co se s vámi necítí dobře? Fakt.. tak jim prostě dopřejte ten luxus si to odpustit, nemuset vás mít rád, nemuset s vámi trávit čas, nemuset vám být nablízku.. darujte jim to nejcennější, co člověk má, svobodu - volby, výběru, rozhodnutí. a sebe zbavte té závislosti, taky si nadělte svobodu. Zní to šíleně, co.. zkuste to.. alespoň to zkuste.

Vy jste se nikdy nešťastně nezamilovala, že jo?

Podívej chlape, myšlenky na konec je hraniční stav úzkosti, ze kterýho by ses měl rychle vyhrabat! Je normální být neštastnej určitou dobu po rozchodu, ale jak píšeš, trvá to už delší dobu a nejsi s to se z toho dostat sám, pak vyhledej lékaře! a nebo se porad s nejblizčími, kteří tě k lékaři dovedou (ne psychologa ale psychiatra, ten ti může předepsat léky). Neznamená to nic špatnýho, jen že se ti v hlavě pomíchala rovnováha hormonů a potřebuješ se dostat zpátky do pohody. pomůžou antidepresiva. bere je dneska kde kdo a léči se s nimi mnoho věcí tak se toho neboj a vyhledej pomoc a nenechávej se zvyklat tim že to přejde samo! čím dřív si necháš pomoct, tím dřív ti bude líp a budeš se opět cejtit dobře a opět začít žít!

Ahoj, možná budeš mít pravdu, čas vždycky fungoval ale teď se to samo dostalo spolehlivě do slepé uličky, a už je to nějak moc dlouho. S příbuznými nebo s kamarády jsou mluvil, to je vždycky to samé, že musím vidět na světě to pozitivní, atd atd. no to jde dost těžko když se podívám na oblohu a misto modrou jí vidím v duši černou (obrazně řečeno). Už to trvá tak dlouho, že už jsem z toho tak zhrublej a otrávenej, že by se mnou nehlo kdyby přede mnou vraždili neviňátka (taky obrazně řečno). Antidepresiva nejsou ale spíše na nějaké stavy úzkosti nebo tak? Úzkostné nebo bojácné stavy já nemám, prostě je člověk smrti nešťasnej.  

No to jsou příznaky klinický deprese…z toho se bez pomoci těžko dostaneš. navíc po konzultaci s doktorem budeš nejlíp vědět, co ti je a jak to budeš chtít řešit. tak se toho neboj

Když jsem se podíval na googlu na symptomy jak říkáš klinické deprese, tak by to docela sedělo, to jo. Jenomže v mém případě, pokud se neodstraní původ toho všeho, tak mi přece žádný léky ani psychoterapie nemůže pomoc. To není nic co by ve mě zůstalo viset bez příčiny.

A jak si myslíš, že odstraníš příčinu? Co je podle tebe vlastně příčina? Řikáš, že sis našel informace, ale pořád tomu nechceš věřit. Já ti řikám, že ti radim dobře, tak se přestan vymlouvat a hledat příčiny. Koukám, že jsi typ člověka, na kterýho se musí hrubě a dokopat ho k činnosti. A je to asi fakt. dokud tě budou lidi okolo litovat, tak se budeš litovat taky. ale tady je potřeba, aby jsi se sebou začal něco dělat a přestal se litovat konečně

souhlasím s tím, že ty příčinu neodstraníš, příčina je rozchod a ten odstranit jaksi nejde, jsi ublížený opuštěný chlap, který si v tom skoro libuje… psychofarmaka dstraní tvou přecitlivělost… tím ti umožní jednak se vrátit do normálního fungování a do normálních prožitků normálních událostí. předpokládám, že to bude trvat několik měsíců a začátek nástupu účinku není hned, ale řádově za dva až čtyři týdny… jedná se o uvolňování určitých hormonů zodpovědných za naše vnímání… jejich tvorba je postupná, proto to není spolknu piliulku a je dobře. Většinou se jedná o regulaci hladiny serotoninu. ale to ti slušný psychiatr vysvětlí…  Ona ta příčina není nijak šílená, je normální, že se lidi neshodnou a v závislosti na tom rozchází, není normální se v tom babrta donekonečna a litovat se, o co jsem přišel a jak to bez toho nezvládám… normální je vyrovnat se se ztrátou a jít dál…

Určitě si v tom sám nelibuji, nesedím v koutě s flaškou vodky v ruce. Samozřejmě že se snažím žít, ale zatím to prostě není život ale jenom to přežívání ze dne na den. Zkrátka se udělá co se musí a víc ani ťuk. Potřeboval bych najít něco co by mě zase bavilo a pro co by člověk žil. Na to skutečně čekám a vlastně to i hledám. Ale to mi léky nenajdou.  

Ale kdepak s lítostí se zrovna nesetkávám, každý vždycky řekne že prostě bude líp. K psychiatrovi mě nedostanou párem volů, to prostě ne, tohle budu muset nějak zvládnout sám.

Ahoj Ma. ,

prožívám to samé. Stalo se mi to už několikrát a vždy jsem se z toho dostala. Teď mě to štve, protože jsem se hloupě zamilovala do mnohem mladšího muže. Samozřejmě předpokládám, že o tom neví.  Nechápu to, nevím, proč se to stalo. Vůbec jsem s něčím takovým nepočítala. Ohrožuje to mou práci i konec studia na VŠ. Trvá to už skoro rok.  Rozumem  si vše dokáži velmi dobře vysvětlit. Nehledám pomoc u žádného psychologa či psychiatra, ani nebudu jíst žádnou chemii. Doufám, že čas vše smaže. Jinak jsem celkem sebevědomá a dokáži vše vyřešit. Přeji Ti, aby jsi se co nejrychleji vrátil vrátil " do normálu".   Já jsem přežila i smrt svého bývalého manžela a i rozchod s přítelem po 13 letech. Jsem sice nyní sama, ale věřím, že určitě potkám někoho, kdo mě bude milovat a já mu tu lásku budu vracet  A Tobě to přeji také.

Ahoj,

tak aby se to nepletlo tak na mojí VŠ i na práci to má už taky dávno políčeno, bohužel a teď se ta potvora láska snaží ještě urvat to co zůstalo z mojí mysli a můj život. Je to prostě každoenní a někdy i noční boj. Já jsem se zase zamiloval do zadané, rozumem bych si to hned v úvodu zakázal, kdyby to jen šlo. Taky že jsem si to zakazoval, ale dopadlo to jak to dopadlo. Nad časem už pomalu lámu hůl, říkám si jestli by třeba nepomohlo zkusit začít nový život někdě úplně jinde, v jiném městě nebo třeba i v jiné zemi. To se sice hezky povídá ale hůře se dělá, změnit místo, přestěhovat se, všechno zase od začátku nevim, možná by to bylo řešní.

Možná budu jediný, kdo nedokáže napsat o rozchodu něco pozitivního a dát naději, že vše bude dobré i se světlými zítřky. U mě to byl totiž v roce 1993 tak zásadní zlom v životě, že ho klidně mohu nazvat osudový. Několik měsíců jsem nebyl téměř schopen žít, jen existovat. Měl jsem na sebe vztek, že se trápím kvůli člověku, který morálně nestojí ani za zmínku. A přesto-nešlo to zapomenout. Sedělo to na srdci, na duši, usínalo to se mnou a vstávalo. Je to spoustu let a je to samozřejmě pryč a minulost, ale poznamenalo mě to.

No právě, tohoto se obávám velice. Pokud to všechno nějak přežiju tak se mi zdá, že tohle je přesně to k čemu to směřuje. A to si raději ani nechci představovat kdy si budu moc říct, že je to pryč a zkusit začít nějaký nový vztah.  

Jen chci napsat, že takové stavy prožívají mladí lidé dosti často, to patří k životu, jako i to, že asi už po třicítce by člověk měl založit rodinu, a to pak jsou starosti taky jiné, a když jsou lidé zdraví, tak i hezké. Ono by to chtělo si najít nějakou šikovnou slečnu, a člověk by měl už jiné zájmy.  A říct si, že když tahleta poslední o mne nestojí, tak se kvůli ní nezblázním. Některé jsou takové, že mají radost, když někoho dokáží potrápit, a to byl asi tento případ. Než s takovou osobou se zabývat, tak raději pryč od ní. At si najde někoho jiného, komu bude ubližovat, komediantka jedna. Asi v ní moc dobrého nebylo, kdyžvás tak potrápila.  No, brzy bude jaro, takže se určitě zase něco nového začne,  a bude líp.  

Logicky si můžu samozřejmě říct že to tak může třeba i být, že by čas přeci jen pocity obrousil a mohl by člověk začít zase jinak. Pocitově je to tak že tohle je ta pravá na kterou bohužel budu myslet do konce života, už to sama o sobě není moc potěšující, ale úplně nejhorší jsou ty projevy toho všeho. Ať dělám co dělám tak skoro nespím, občas samozřejmě jo, a klidný spánek to je pro mě spíš pohádka. Romuzově si řeknu, spi vždyť ráno budeš jinak nemožnej. Jenže ono nic.  

zkuste jí odpustit, že vás opustila

Ona mě neopustila, tak daleko jsme ještě ani nebyli aby se dalo říci že mě opustila, ale zasáhlo mě to více než cokoli předtím a moc doufám že i nic podobného už nezažiju, ikdyž život je na to cynickej dost. To on si počká jestli se z toho dostanu a pak udeří znovu tam kde to nečekám

Ahoj,

nestěhuj se. Všude vezmeš sám sebe. Udělala jsem to také v roce 1991. Odjela jsem za prací do Švýcarska a zamilovala se do jiného. Ale vrátila jsem se  zpět do ČR na nátlak mých věřících rodičů, kteří mi řekli, že musím pomoci svému bývalému manželovi alkoholikovi, stejně se upil a já si zkazila život. Neměla jsem je poslechnout. Snaž se hodně zaměstnat a nemysli si, že je to tvoje životní láska. To jsem si myslela o svém příteli /nepříteli/ cizinci, kterému jsem byla 13 let oddaná a věrná také. On byl pro mě "životní láska" ještě do roku 2011, ale já ne pro něj. Tak 2x v životě jsem nepoužila rozum, protože neumím kalkulovat a pak jsem neuměla rázně řešit tyto 2 problémové vztahy a zavčasu je ukončit. Proto neplač nad rozlitým mlékem, jsi mladý. Máš mnoho možností a všude je tolik krásných mladých žen. Já ve svém věku, kdy jsem loni prozřela, jsem na tom mnohem hůře. Proletěla jsem 20 let jen prací a učením, protože nic jiného neumím. A došlo mi, že mi není už 30 loni v zimním semestru, kdy jsem byla strašně unavená, protože jsem 3 roky neměla dovolenou, kterou jsem použila na studium a ještě změny v práci a i 2x jsem se během studia přestěhovala. A také mě zdrtilo, že nemohu mít už děti ani rodinu, kterou jsem si velmí přála. Vlastně mě nevědomě probral ten mladý muž. Musím se s tím také nějak vyrovnat. Ono se to dobře řekne i píše, ale zkus změnit úhel pohledu. Já také myslím na toho mladého muže, ale sebelítost a nimráni se v tom mi nepomůžou. Prostě nyní používám rozum i když pocitově si myslím, že také ke mě něco cítil, ale to jsou jen doměnky. A ještě bude sedět v komisi u státnic a zkoušet mě. Do té doby musím být z toho venku, jinak by to ovlivnilo průběh mých státnic. Je to bezva situace, která mi pije krev. Mě vždy chtěli převážně mladší muži o 8-12 let po smrti mého ex. Zemřel, když mi bylo 38.  Vždy jsem je odmítla a začala si proto vztah s tím bývalým přitelem, protože byl asi o 12 let starší. Asi jsem udělala chybu. Proto Ti přeji, aby jsi se rychle z toho dostal. Pokud to nezvládneš sám, zajdi za psychologem. Ale dobře si vyber, já jsem byla u psychiatričky v roce 2007, kdy jsem se zhroutila z práce a z toho blbého vztahu s nepřítelem. Ona se snažila mě nadopovat léky. Vzala jsem si 1 a bylo mi z něj  14 dní špatně a dále jsem k ní už nikdy nešla a žádné léky nejedla. Dostala jsem se z toho sama za 1 rok. Protože naši klasičtí  lékaři jsou jen podavači léků. Já si hledám jen alternativní léčbu a přemýšlím než mě někdo k něčemu donutí, co nechci. Život máš jen jeden, je to tvoje životní zkouška a těch ještě bude! Já také ještě pořádně nevím, proč tady jsem, ale nějaký důvod to má. Asi jsem se ještě nenaučila, co se mám naučit a budu ty facky dostávat, tak dlouho, dokud to nepochopím.

Vždycky když čtu takovéhle příbehy tak si říkám, že něco tak zamotaného může skutečně vytvořit jenom život a to ještě jenom co se týká citů. Na to by normálně fantazie nestačila. Bohužel se nedá život nějak restartovat a začít nanovo, do určité míry jsem si říkal že by tím restartem mohlo být to přestěhování. Prostě spálít všechny mosty co bych za sebou našel a zkusit to jinde. Třeba bych nemusel hned do zahraničí, třeba jen do druhého města, beztak už mě to v Praze pěkne všechno štve. Smysl svého života, to tedy nevím co je za smysl. Dříve jsem si říkal že je smyslem je život sám, ale teď nějakou dobu už nevím. Možná smysl jako dárce orgánů či co. Nevím, je to všechno hodně paradoxní.