Téma: Nemám kamarády, nemám práci - necítím se dobře, nejradši bych pořád spal nebo už nebyl

Marte, znám ten stav i když u mě to bylo navozeno v jiných souvislostech. Je jediná možnost: Zmobilizovat se a začít dělat cokoli. COKOLI!!! Nevím, v jakém oboru hledáš práci, ale v rámci zachování duševního zdraví jdi klidně pod svou úroveň. I to blbý tesko a mekáč jsou lepší, než nic. To nemluvím o penězích a soběstačnosti (důležitost obou vůbec nesnižuju), ale o schopnosti se odrazit a zbavit se pocitu zbytečnosti. Donutit své duševno k nějakému výkonu. Rezignace tě totiž dříve či později přivede v lepším případě na psychiatrii. A s papírem na hlavu se práce shání ještě hůř. Takže: Ráno se vykopej z pelechu a vyraž ven. Jednak můžeš narazit na práci, druhak na holku a ve třetí řadě na kámoše. Tož chlape: VSTÁVAT A CVIČIT!  A dělej to tak každý den pětkrát v týdnu.  

Ahoj. Já jsem vlastně v podobné situaci. Mám složitý vztah s mámou, viz. moje téma. Odstěhovala jsem se do Prahy, jsem absolvent Divadelní dramaturgie. Sice dělám dramaturga jednomu divadlu, ale neplatí mě. Je to těžké odpovědně se tomu věnovat a pracovat jinde, abys měl z čeho žít. K tomu od všech slyším - no jo vysoká škola, studují ji a pak nemají místa, sám znáš trh práce - podvodné firmy, lhaní, odmítání. Zatím pracuji v Tescu brigádně a takhle z brigády si tě tam potom mohou nechat. Se vztahy to mám hrozné, přátelé spíš co jim to, že mám vyšší vzdělání než oni a nemám práci dělá radost, pomlouvají, intrikují, faleš. ROZHODNĚ BYCH ŽIVOT NEZAHAZOVALA, PROTOŽE NIKDY NEVÍŠ CO SE STANE ZA PÁR DNÍ, TÝDNŮ. Třeba se může tvůj život zlepšit a co když bys to prošvihl, že to vzdáš. Květa Fialová říká jednu moc hezkou věc: " Čím víc máš bolesti v životě, tím jsi silnější. Čím víc, tím líp." Já třeba nevěřila tomu, že by se mi práce v oděvech líbila - až na ty směny. Popovídáš si s lidmi a dobře platí. Zkus jít pracovat kamkoliv. Já jsem bez práce od září 2013 než jsem se odstěhovala do Prahy.  

ahojky, jmenuji se jitka jsi na fb? nebo pošli mi svůj email.  jestli chceš budu si s tebou povídat. já se léčím s pp. tak když budeš chtít napiš, budu ráda.

Ahoj, jestli Ti nevadí přijít mezi lidi, stav se v Praze v klubu U buldoka, dá se seznámit s někým pohodovým jen tak na středečních seznamovacích party. Jestli nejsi z Prahy, pojď si zkusit pokecat, nebo se seznámit na novým webu www.azchat.com, je tu forum, seznamka, nebo chat. Třeba se ze své samoty oprostíš a najdeš si někoho třeba jen na pokec, neházej flintu do žita, když nejde o život, jde o h…

Ještě jednou Ahoj.  

Mockrát Vám děkuji, že jste odepsaly. Většina povzbuzujících a pravdivých. Musím říct, že se dst snažím i předtím jsem se snažil a vlastně pořád bez úspěchu no a po dnešní návštěvě ÚP ještě snad horší : /. Takže jsem došel domů a jako vždy jsem se zavrtal do knih to je asi jediná činnost která mně neomrzí. Ještě jednou děkuji a kdyby se cokoliv změnilo napíši vám to sem.  

Ahoj Marte

Myslím, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Jsem tu nová, ale mohla bych se stotožnovat s některými z vás. Moje situace byla taková, že mi nevyšly 2 vztahy. A bylo to z bláta do louže. Naposledy mě vyhodil přítel z domu i s dětmi a neměli jsme kam jít. Já tehdy na MD, peníze nic moc a stěhovala jsem se pouze s pytlema v kterých bylo oblečení a zavařeninami. Neměla jsem nic, žádný nábytek, finance ani kam jít. Sebou 2 děti a psa. Vzala nás k sobě mamka, vždy mi moc pomohla. Jenže roku 2012 náhle umřela. Mám přítele, ale nevím co bude do budoucna. Nežijeme spolu a stěhovat se opravdu nikam nechci a tak trochu mám z nového vztahu strach. Nemám hlídaní pro své děti, kluk je ještě vMŠ, takže jsem na ÚP a běhám po sociálkách. Práci sehnat nemohu. Kdo by zaměstnal matku s dětmi. Ale co ti budu povídat.

Měla jsem syndrom vyhoření, když umřela mamka, to mě fakt vzalo. To bylo asi to poslední, co mě tak moc zasáhlo. Byla jsem k ničemu, nemohla jsem normálně fungovat, jen plakala. Ale jednou jsem se naštvala sama na sebe a řekla si, že život jde dál a žiju pro své děti a nějak zase bude, časem. Posbírala jsem se a začla s tím něco dělat.

Dnes je už lépe. Podrželi mne kamarádi, děti, rodina. Práci sice dodnes nemám a občas mám z toho depku, ale někdy se nějaká brigáda najde. Mám staré kamarády i nové, dělám to, co mě baví a snažím se věnovat dětem jak to jen jde.

Ty děti nemáš, přítelkyni také ne, s rodiči moc nekomunikujete. Ale zkus s nimi mluvit o všem, co tě trápí. Třeba tě jednou vyslechnou a pochopí. Nevzdávej to s nimi. Komunikuj s lidmi na netu, zkus najít nové přátelé, společné koníčky. A myslím, že časem i ta práce bude. Ta smůla nemůže trvat věčně.

Já si vždycky říkám, že co mě nezabije, to mě posílí. A vím, že i kdybych byla sama s dětmi, nevzdala bych to. Taky jsou dny, kdy mi dochází pára a říkám si, že hůř už nemůže být. Ale ono může. Jen to prostě ustát.

Přeju ti trochu víc optimismu a pevné zdraví. Budeš ho potřebovat. Věřím že zas bude fajn.

Hele, soucítím s tebou, jsem ve stejné situaci : / taky bych to chtěl ukončit

Kluci, nerouhejte se. Podle mně jste jako počasí, to působí na všechny, ale není to konec světa. Snažte se být potřební, pomáhejte druhým, dejte se s limi do řeči, nebuďte zavření doma, toto je jen přechodný stav a nálady. Zase se vše zlepší. Každý den není posvícení a o tom život je. Tak hlavu vzhůru a maslete na pěkné věci. Pavla

Tyhle nálady trvají 4 roky. Nemyslím, že je to pouze přechodný stav… Jak jsem psal někde jinde. Něktří lide se narodí, proto aby měli štěstí a ti ostaní to štěstí prostě nemají. Tak jako část lidí je bohatých a chudých, tak jako jsou vysocí a malí, hubení a tlustí, tak jsou u šťastní a neštěstní.  

Co jsou 4 roky proti věčnosti? Začněte si plánovat a držte se svých cílů, vydejte ze sebe maximum, a to by bylo, aby nebylo.