Téma: Mám strach, že se zabiju, ale rozhodně to nechci udělat. Bojuju s tím, ale pořád na to myslím

Původní titulek "Mám strach, že se zabiju, ale rozhodně to nechci udělat. Bojuju s tím, ale pořád na to myslím. " mi přijde k tématu mnohem výstižnější. Aktuální titulek "JSEM CITLIVÝ INTROVERT S LABILNÍMI NÁLADAMI - NĚKDY MÁM CHUŤ TO TADY ZABALIT" mi přijde až zavádějící 

To jen tak na okraj.  

Marion, Tvoje situace, zejména pocity mi přijdou po přečtění jako komplikovanéjší a na úvod se chci zeptat na jednu věc: proč myslíš, že se cítiš tak sama, i když dle toho co píšeš žiješ aktivní život?

Co přítel? Není? Rodiče? Sourozenci? Přátele, se kterými můžeš na skleničku nebo zahrát nějakou hru? A jaké město?

Nechápu proč mi změnil administrátor název příspěvku, taky se mi nelíbí.  

No myslím si, že původ je asi v dětství, protože jsem vždy věděla, že máma má radši sourozence. Vycítila jsem, že mi nevěnuje takovou pozornost jako jemu (jsem mladší). Vždy jsem strašně chtěla, aby se o mě zajímala a zeptala se třeba na to, jak bylo ve škole. Postupně jsem měla pocit, že nikoho nezajímám. a stávala jsem se uzavřenější. Teď třeba strašně špatně nesu to, když prohodím v kolektivu nějakou otázku a nedostane se mi odpověď. musím jí zopakovat. Někdy si přijdu neviditelná. Snažím se negativní emoce pořád překonávat a vypadat šťastně. I proto asi hledám aktivity, kterými bych zahnala smutek. Myslim si, že mám relativně dobrý život a právě proto mě děsí, že jsem pořád nespokojená a smutná. i když k tomu nemám tak vážný důvod asi.  

Přítele mám, ale jelikož jeho sestra spáchala před lety sebevraždu, nechci mluvit o tom, že mám taky takové sklony a děsit ho. On je stejně takový materialista a jakoby zemitý člověk, který se nezajímá o duchovní věci a psychologii. S tátou si skvěle rozumím, přátel nemám moc, ale zase si myslím, že to jsou lidi, kteří by mě nezradili, Ale nechci je tím pořád obtěžovat.

Vráceno na původní název tématu.  

Děkuji za podnět.  

Přemýšlela jsi nad tím, co Ti v životě chybí nejvíc?

Vášeň/zápal pro něco, dítě, riziko, zodpovědnost, důvěra, tvorba? Neviditelnost jsem vědomě vynechal, jelikož o tom co Ti chybí přemýšlíš dost, ale chci védět, zda přemýšlíš i o tom, co by Tě naplňovalo?

PS: Promiň, že se ptám, ale ty doplňující otázky nám řeknou, zda Tě k odborníkovi pošleme hned, nebo až po chvilce. /joke

V tuto chvíli si myslím, že by mě nejvíc naplňovala moje vysněná práce. Je to docela specifický obor. A nemám zatím moc praxi a mám pocit, že mi ujíždí vlak a nedostanu se k tomu (momentálně pracuji tak na půl v oboru). Samozřejmě se chci snažit toho dosáhnout, ale není to jednoduché se k takové práci dostat.  

No a pak bych strašně chtěla vylézt z ulity a nebýt přehlížená šedá myš. Ale pokud je někde více lidí, které dobře neznám, nenapadá mě žádné téma ke konverzaci.

Ujíždění vlaku je zbytečný strach.  

I když se svět vyvíjí rychle, je to jen zdání. Ve skutečnosti to nikdy není až tak rychle, aby nešlo do vlaku při troše námahy KDYKOLIV naskočit a přidat kousek sebe do společného díla.

Pokud máš strach z věku, pak jde o strach vsugerovaný od rodičů a jejich způsobu života, který už dnes (04.02.2016) nemusí platit. Dnes (04.02.2016) se mládí posunulo do mnohem pozdějśího věku. Tento progres pokračuje. S medicínou a technologiemi zítřka je velice pravděpodobné, že se dožiješ víc než stovky ve vitálním stavu. Takže i když čas rychle běží, na naplnéní svého snu ho máš dostatek.  

A nezáleží na tom, zda budeš v něčem první. Na tom nezáleži vůbec. Záleží na tom, abys v tom byla dobrá.

I na ty ulitě a šedé myši se dá zapracovat ale o tom Ti napíšu jindy.

Trápí ji přehlížení z dětství, které se zřejmě aktivovalo současnou potřebou ocenění v pracovním procesu. Když se o dětské potřeby rodiče dostatečně nezajímají, ale přitom druhé dítě dostává přednost, dítě moc možností, jak rodiče zaujmout nemá. Může se snažit ve škole, pomáhat hodně doma, lásku rodiče si jakože zasloužit, ale většinou to nikam nevede.  

U těchto dětí, které byly v rodině upozaďovány, je školní šikana častá. Dítě, které si připadá přehlížené, je snadný cíl. Takže se těžko učí zákonitosten skupiny, jako v rodině se stává někým, kdo je v lepším případě přehlížen, nebo je terčem.  

Samozřejmě záleží na řadě faktorů, ted popisuju tu nejhorší variantu.

A obávám se, že být v práci dobrá nestačí, v řadě oborů o to ani nejde  a nikdo to vlastně nezkoumá. To by na řadě velice dobře placených míst neseděli lidi, kteří tam sedí. Jsme stádní zvířata a jde hlavně o to, uplatnit se ve skupině  a umět hrát politické hry, tedy hry na osobní zájmy. Kdo nemá osvojenou praktickou  zkušenost z předchozích skupin, je značně znevýhodněn.  

Nedivím se, jak pisatelce je. Situace. - ocenění - prosazení- strach - se opakuje.

Chtěla bych se naučit prosadit ve skupině. Ale jak? Nemáte tip třeba na nějakou knihu?

Marion, na tohle existuje řada příruček, ale víceméně kloužou po povrchu a jsou spíš na škodu.  

Podle mého názoru by ti pomohla skupinová psychoterapie. To je o skupině, to je o tom, naučit se v rámci této skupiny prosazovat svá témata, nenechat se odbejt, umět hájit svůj názor, přijmout kritiku i chválu, naučit se kritizovat, atd. Pro začátek k nezaplacení, ale má to samozřejmě háček, musíš najít řízenou skupinu. Ne takovou tu, že tam člověk tu přijde, tu zas ne, je tam taková ta skupinová turistika, kdy si lidi chodí pro podporu, vypovídají se, ostatní je politují a oni zas zmizí aby dělali stejně blbě to, kvůli čemu tam přišli… A psycholog nic neřeší a jakože  dobrý.  

Nedávno měli volné místo v Roudnici a měla jsem dojem, že to berou dost vážně a dělají dobře, ale nevím, odkud jsi a taky můžu mít zastaralé informace.