Téma: Kluk ze školy spáchal sebevraždu - musím na něj pořád myslet, bojím se smrti a mám v hlavě chaos

Ahoj Lilly Maty,  

každého se dotkne smrt, která je tak blízko. Navíc je-li to skoro spolužák. Člověk pak přemýšlí i o sobě. Promluv si s mamkou nebo na škole s psychologickou poradkyní. Potřebuješ to rozebrat. Se smrtí se dnes (28.02.2016) mladý člověk skoro nesetká. .

No ja ale nepsala, že to byl spolužák. Já se s ním nikdy nesetkala. On si šel svou cestou a já svojí. Já se do něj zamilovala až po jeho smrti : -/

OK, opraveno.  

Ahoj Lilly. Nejvíc prý chceme to, co nemůžeme mít. Asi Ti tato zkušenost má říci velmi důležitou věc: život je pomíjivý. Není to ale špatná zpráva. Bez toho, aby byl život pomíjivý, bychom neznali jeho hodnotu a hodnotu druhých.

Pozoroval jsem svého nejlepšího přítele jak ho pomalu a nepředstavitelně krutě doslova zabil perník, byl to velmi nadějný aktivní mladý zdravý člověk, skočil salto z každé zdi, sranda s ním byla, a já pozoroval dlouhé roky to peklo které musel zažít. dnes (31.03.2016) bych mu to nedovolil, ikdybych já měl proto položit život. Aby toho nebylo málo tak se to opakovalo s druhým, stejně strašné jen jeho konec netrval tak dlouho zato to byl mnohem přátelštější člověk, hledal ve světě přátelé, a nenašel nikoho takového. Já blbec neměl ani tušení na co se chystá přitom jsem ho den před smrtí viděl, i předtím o tom občas něco prohodil ale to já absolutně nebral vážně, byl to šok jak jsem to zjistil, jeden jak druhý měl krutý osud, nemám jim to zazlé, to spíš sobě, že jsem tomu nezabránil, zařekl jsem se že za žádnou cenu už 3 tího neuvidím takto skončit. ikdybych s tím člověkem měl být každou vteřinu, ne prostě toto se v mém okolí dít nebude. dá se to pochopit když je někdo nasmrt nemocný ale zdravý člověk nemůže páchat sebevraždu. Vím co máš asi v hlavě, ale nepanikař, zkus to rozdýchat a hledej hledej odpovědi a řešení svých problémů dokud je nenajdeš, pak se ti otevře zcela nový život. Připrav se taky na to že budou okolo tebe pořád lidé umírat, a hlavně neboj se smrti, opravdu není čeho, já dostal důkaz toho že smrtí to nekončí, a hlavně důkaz toho že po smrti není nic děsivého ale nepopsatelně úžasného, posmrti všechny těžkosti života mizí, tohle ti přísahám viděl jsem na vlastní oči umřít blízkou osobu, tedy naposledy vydechnout, viděl jsem duši tak jako vidím ten texto co teď píšu, a hlavně viděl jsem člověka jaké má pocity a jak mu je na druhé straně, od té doby se mi neskutečně ulevilo a pokud se smrti něco. tak rozhodně spíš se nani těším než se ji bojím! hlavu vzhůru ještě to bude mnohem těžší.  

"dá se to pochopit když je někdo nasmrt nemocný ale zdravý člověk nemůže páchat sebevraždu." 

Ale může. Uniká Ti totiž jedna podstatná věc, a sice to, že člověk, který se rozhodne pro sebevraždu, je také nemocný = na duši. Tzn. , že člověk může onemocnět vážně nejen fyzicky, ale i psychicky.  

Ahoj jmenuju se Luboš a je mi… no… dejme tomu, že jsem muž ve středním věku. Sice jsem Tvého kamaráda neznal-jsi i on byl ještě mladý, ale mne poslední dobou trápí stejný, no spíš obdobný problém a tím je smrt. Musím na tu mrchu čím dál častěji myslet, né proto, že bych z ní měl strach a příšerný strach mám z té prázdnoty, která po smrti je, zkrátka teď vím, že jsem a vnímám různé pocity a vjemy, ale po smrti nebudu, nebudu vnímat, nebudu existovat, dýchat… Jebe mi z toho! A to mám dvě krásný zdraví děti, který nade vše mám rád. No a co mám dělat já? Poradíš mi? Vím, že posmrtný život neexistuje, protože kdysi, když žil můj otec a mojí mámu nade vše miloval, i když jí často trápil alkoholem, říkával, že kdyby náhodou umřel dříve (což se taky naplnilo), dá máti vědět, jestli na druhém břehu něco je, či nikoli, no a do dnešního dne, což je nějakých 19 let nedal vědět a to vůbec ničím, nevím jestli mi rozumíš, máš totiž celý život před sebou, já na rozdíl o Tebe, jsem za půlkou a přemýšlím, trochu jinak-sobečtěji, nechci umřít a za tu cenu jsem ochoten se upsat komukoli! Myslím si, že čím víc častěji na to myslím, tím více se ubíjím, nevím co mám dělat, víš to teď jenom Ty a ostatní, co to přečtou. Doma o tom mluvit nehodlám. Tak popřemýšlej o kamarádovi, který svým odchodem způsobil mnoha lidem bolest, aniž by si to zřejmě uvědomil a vzal si život zcela dobrovolně, narozdíl ode mne, já, rozhodně dobrovolně z tohoto světa odejít nehodlám…

A jak víš, že otec nedá vědět až přijde ten správný čas? Myslím tím až se naplní čas máti, aby se nebála.

Na druhém břehu asi nebude takový holubník, jako tady, aby si každej dělal, co se mu namane