Téma: Jak vysvětlit svou sebevraždu rodině a blízkým osobám

Ano, musím doplnit, pokud s tím má někdo zkušenosti, myslím se sebevraždou moc prosím o radu, jak správně na to... vím že to je sobecké vzít si život, ale pokud by to šlo, dal bych své zdraví těm co ho potřebují, dal bych své věci těm, kteří je nemají, dal bych cokoliv tomu komu by to pomohlo, nebo přineslo radost kdyby to šlo... a je sobecké chtít bezbolestně odejít a nechat tu těm kteří mě milují jen neskutečnou bolest, bohužel jsem slaboch a nedokážu se s tím rvát jako nespočet lidí předemnou, proto prosím o radu jak odejít bez bolesti a pokud možno bez šance na zastavení, znovuoživení. děkuji

Ale notak. Je Ti dvacet let! To vysvětluje Tvé pocity. To přejde, a přejde to rychleji, než si momentálně myslíš.

Nepřešlo to, a nejsem si jistel ale myslím že už o to ani nestojím... jediné co chci je konec, konec všeho 

Takže jestli tomu dobře rozumím, tak se chceš zabít jenom proto, že ti dívka tvého srdce řekla, že potřebuje po rozchodu nějaký čas na to, aby se vzpamatovala - což je rozumná a pochopitelná reakce. Nerozumné by od ní bylo, kdyby se ti hned vrhla do náruče. Kdyby ti řekla, že o tebe nemá zájem, tak bych to snad ještě chápala, ale ona ti vlastně dala naději a ty chceš teď tu naději a 20 let svého života zahodit jen kvůli tomu, že nevydržíš čekat? Nechápu...  

Jestli čekáš, že ti tu někdo z nás poradí, jak se stoprocentně - a navíc bezbolestně - zabít, tak to se nedočkáš. Nevím, jestli jsi sobec nebo slaboch, neznám tě a nebudu a ani nechci tě soudit. Ale vezmi rozum do hrsti, seber odvahu a sílu a vyhledej pomoc - třeba prostřednictvím našich odkazů pomoci.

Ano, dala mi naději... jenže já mám strach ze sklamání, že jí nebudu moci dát, to co by si zasloužila, nebo že to stejně nakonec vzdá....  

Nooo přemýšlel jsem nad tím co jsi mi řekla "socialni_pracovnice" hmmm docela chápu... pro ni bych čekal roky, buhužel můj současný stav tomu nedává šanci, jsem na dně... to o čem jsem si doposud myslel že bez toho nemůžu být... přátelé, rodina, internet... to vše je mi nyní naprosto cizí, nechodím do práce, neberu telefony, nechodím ven... není to tak že bych nechtěl druhou šanci, moc o ni stojím, ale na druhou stranu ji odmítám z důvodu, že se nakonec stejně dočkám zklamání a ještě větší bolesti, možná máte pravdu a měl bych vyčkat, nabrat novou sílu a snažit se s tím porval, ... kdysi jsem byl moc rád když jsem neviděl za následky svých rozhodnutí, a nechal jsem se překvapit nyní mi to přijde jako nespravedlivé... kdybych věděl jak to skončí určitě bych s tím něco dělal ale takhle opravdu nevím co dál 

Taky pro něco podobného trpím, ale jsem už 27 let ženatý. Taky to chci ukončit a mám stejné výčitky. myslím, že v tomto nám nikdo neporadí. lidi jsou dnes svině a to platí i těch nejbližších. Ale ještě to zvaž, nebo na světě je bab jak much a ne všechny jsou mrchy.

Neblázni a bojuj!!

Zoufalí jsme někdy všichni, ale chce to jít dál a nevzdávat se, protože pak Tě čekají jiné pěkné chvíle.

Řekni si - kdybys tehdy nepotkal ji, býval by ses třeba zamiloval do jiné...

A navíc, ona to úplně nezavrhla, ten váš vztah.

Ale já vlastně nevím, co chceš. Nechceš být bez ní, ale ani s ní, protože se bojíš zklamání.

Fakt vyhledej odborníka, ať Ti pomůže z toho ven, byla by škoda mladého kluka. Zřejmě jsi i dost chytrý, už jen podle toho, jak se vyjadřuješ. Mohl by ses dát třeba na psaní.

Nevím jak to popsat... Byl jsem ve sprše... Naštvaný, zlomený, prázdný, se smíšenými pocity... Stále jsem si opakoval, že vím co chci a že to udělám za každou cenu... Ale po chvíli jsem přišel na myšlenku, která mě naprosto zaskočila... Napadlo mě, co by se stalo kdybych opravdu počkal, mohla by mě opět znovu milovat? Slíbil jsem jí že ji nikdy neopustím a nejsem ten co by sliby porušovat ať jsou sebevíc bláznivé nebo nemožné... Prostě jsem se schoulil do klubíčka a říkal jsem si že nemůžu takhle odejít, nevím co je na druhé straně, ale pokud tam něco je nechci tam být s pocitem, že jsem lhal nebo že jsem porušil své svátosti... Vstal jsem, osprchoval se, hezky se oblékl do měkoučkého pyžama, a zamyslel se... Ne, ... Takhle to neskončí... Budeš bojovat a budeš tu až tě bude potřebovat, budeš tu a budeš tu dlouho na to aby sis zasloužil klidně odejít... Nevím co se tam vlastně stalo, ale nyní jsem prázdný, bez pocitů, naprosto klidný a hlavně se zajímavým, hřejivým pocitem v sobě, s pláčem, jsem přemýšlel co všechno jsem mohl zahodit, co všechno bych mohl zmařit, myslel jsem na všechny ty, kteří mě považují za přítele, rodinu, co všechno bych jim způsobil... Nyní jsem opět na nohou s chutí jít dál, s chutí milovat, s chutí žít tak jak nejlépe dokážu... Děkuji za "nakopnutí", byl jsem opravdu pevně rozhodnut že to udělám, ještě před několika minutami, jsem psal dopis na rozloučenou... Ihned jsem ho zmačkal a spálil a při pohledu do plamene jsem si řekl UŽ NIKDY, už nikdy nebudu takový slaboch abych nedokázal to co spousta lidí předemnou... Vstát, bojovat a jít dál... DĚKUJI, získal jsem nový život 

Ať už tě k tomuhle rozhodnutí přimělo cokoliv, jsem ráda, že jsi se tak rozhodl. Přeji ti, aby tě podobné myšlenky už nepřepadaly a abys dokázal dodržet to, co sis teď předsevzal. Karta se dřív či později obrátí k lepšímu a po každé bouřce zase vyjde slunce - to je na tom životě právě to krásný 

Poprve jsem na tomto webu s podobných důvodů. Je to až úsměvné, ale pravdivé. Trpíš depresí a o tom už něco vím. (mám ji 4 měsíce ) Život jsme si nedali, byli jsme do něj stvořeni Bohem. Poděkuj Mu za tu změnu v rozhodnutí, že už nechceš zemřít. A začni Boha opravdově hledat, a On se Ti dá nalézt. To pak bude ještě něco lepšího a dokonalejšího, než to, kde jsi dnes. Blahopřeji k životu, protože ten je i po fyzické smrti. Bůh sám žehnej Tobě i Tvému domu a všem, kteří Tě mají rádi a jimž by jsi moc chyběl, kdyby jsi už tady nebyl. Mám Tě rád milý mladý člověče a přeji Ti jen to nejlepší.

Ano, nevím co se stalo a ani to zjišťovat nechci, některé věci je lepší nechat být tak jak jsou. Nyní jsem našel novou cestu po které chci kráčet, a upřímně si myslím, že je to ta správná. Možná to není napořád, pořád je ve mě kousek co by chtěl umřít, ale naprostá většina teď chce jít dopředu, a neohlížet se ať už je za mnou cokoliv, předemnou je toho víc...  

Hochu, vzpamuj se, je ti dvacet a život před sebou. Někdy je ten internet velké neštěstí. Píšeš si s holčinou, kterou neznáš, kterou sis vysnil ve svých představách. Kdybys ji znal a byl s ní denně spolu, poznal bys její povahu a zjistil, že není dokonalá. To víš napsat se může cokoli, a pěkná slovíčka dokáží ošálit nejedno srdce.

Je škoda, že se dnes mladí mladí tolik neschází, jako dřív. Domluvila se parta a jelo se na čundr, do přírody, společně seděli u ohně, opékali buřty, vyprávěli si, poznávali se a pak se třeba i spárovali do dvojic, které si rozuměly. Ale virtuálně po internetu je to fantazie, chybí tomu realita.

Neochuzuj se o poznání děvčat, ale v jejich osobní blízkosti, ve společných chvílích, zážitcích, ve společném vyprávění, poznávání se.

Proč končit život, kvůli snu, kvůli fantazii, kvůli "nepravdě a lži".

Nevím, jaká volit slova, abych ti přiblížila, o co se ochuzuješ a jakému přeludu jsi uvěřil.  Sundej si růžové brýle a uvidíš život v jeho kráse.

My jsme spolu byly celkem 4 dny jeden víkend a za týden podruhé... A myslím, že můžu říct, že je to holka se kterou chci opravdu žít... Nechápej mě špatně, není to tak že bych ji neznal... Podívám se do zrcadla a vidím tam polovinu z ní... jsme naprosto stejní, od způsobu komunikace, přemýšlení, .... až po skladování nepořádku... Jako bych měl dvojče, které mi naprosto rozumí a dokáže doříct větu, když já ji načnu... Je to pro mě velmi těžké neříct jí co k ní cítím, protože potřebuje klid a dořešit si své problémy, nabízel jsem jí že si s ní promluvím, vyslechnu ji a podám kapesník. Odmítla to s tím, že si nezaslouží mít hezký vztah, že je taková nebo maková a že se chce utápět v bolesti a samotě... Velmi mě to bolí, když takhle mliví, chtěl bych jí pomoci ale nevím jak, a jestli vůbec mám...  

Nechci nic říkat, ale myslím, že realita by Ti pořádně otevřela oči. Cítím z toho manipulaci, jen netuším, kam míří. Možná jsi neřekl všechno?

Hochu, po 4 dnech?  Kdybys řekl po 4 letech, ale žiješ v iluzi, dej tomu čas a sundej růžové brýle. Uvidíš časem, jinak ti přeju aby vám to vyšlo, jen nic neuspěchej.

*byli

Ahoj. Napíšu Ti to jako chlap chlapovi. Buď si jistej, že nejsi sám, kdo byl odmítnutej. Každýmu chlapovi se stane, že touží po nějaké ženě nebo je do ní zamilovaný a ona ho z nějakého důvodu odmítne. Kvůli tomu se ale nesebevraždíme. Vím, že ona je jedinečná, úžasná, perfektní, dokonalá a vše je s ní lehčí a krásnější, ale věř, že tak jako by to bylo s touto ženou, tak je určitě někde nějaká žena, která je taky perfektní, úžasná, skvělá, krásná a dokonalá. Vím, že je to strašně ohraná fráze a možná Ti to nepomůže, ale pro jedno kvítí slunce nesvítí. Nechce Tě, tak si pobreč, opij se, ale pak zase vstaň a jdi dál. Sebevraždou ničeho nedocílíš. Jen rozesmutníš lidi kolem sebe (a to asi nechceš).  

Jsi ve fázi, kdy si o tom co se Ti stalo chceš povídat a to je moc dobře, klidně povídej, ale na nějaké řezání žil se vykašli. Život je krásný, Ty jsi zdravý, tak si užívej každý den a dívej se třeba ve městě kolik krásných a sympatických žen na světě je

Ah, vidím, že jsem nechal mezery pro fantazii, nenapsal jsem vše- myslel jsem že to není podstatné...  
Nejsem zdravý ani hezký Mám cystickou fibrózu, pokud víte o co jde víte, nevíte neřešte.
Ano ona je jedinečná, neříkám, že není jiná podobná ale ona je prostě taková jaká je a já jsem stejný, asi proto k ní cítím to co cítím. Zítra se prý vše vyjasní napsala mi poslední zprávu a od té doby neodepsala...
Jsem doma sám, nabídl jsem jí jestli nechce přijet a trochu si popovídat... Odmítla s tím, že nechce vidět nikoho, poté jsem z ní vyloudil, že se toulá někde 80km od domova... Samozřejmě jsem jí napsal ať se vrátí domů a že za ní přijedu. Řekla mi že už tam trčí 7 dní a že se prostě nechce vracet... Měl jsem chuť jet pro ni a nafackovat jí... No stručně řečeno, na mapě jsem si našel, že je to město kam její bývalý přítel chodí do školy... No asi ho jela špahovat... Nic jsem jí o tem neřekl a zjišťoval jsem podrobnosti, dozvěděl jsem se že na něj prostě chce počkat i věčnost. Napsal jsem že já na ni počkám taky.. Musel jsem se jí ale zeptat... Jestli si myslí, že on o to stojí aby na něj čekala, a jestli ona stojí o to abych na ni čekal já a právě napsala zítra se uvidí... No jednoduše je to velmi a velmi složité že?

Napíšu ti, co si o tom myslím. Četla jsem, četla dokola a vychází mi, že si z tebe slečna utahuje a bojí se, co stane, když kontakt s tebou utne. Asi tě to moje psaní zabolelo, ráda bych se mýlila, neznám tebe ani děvče, vycházím jen z příspěvků.

I mně se Pavli na tom něco nezdá. Děvče asi nemá to srdce říct jasné NE. Poslední odstavec o tom tak nějak vypovídá.

Psal jsem a psal až jsem si všiml že nepíšu sem ale prostě jen ťukám do kláves, přišel jsem o hodinu datlování a pláče, proto to nyní vezmu stručně. Když jsme byli ještě spolu, když jsme si psali, stačilo slovo a konec věty nám byl jasný, stačiul náznal a oba sme věděli co tím druhý myslí. Teď je to jiné, hrozně se mi odcizila, přestal jsem chápat její myšlenky. Možná je to tím, že část mě na ni chce navždy zapomenout a nenávidí ji, ale jiná, větší část ji miluje jako nic na světě. Když ještě nevěděla, že jsem nemocný a co mě čeká a co to obnáší, koukal jsem na ni a prostě jen koukal. Když si toho všimla ptala se mě proč na ni tak koukám, neříkal jsem nic a jen koukal. Nedokázal jsem si upřesnit na co m yslím, prostě to bylo jen prázdné koukání. Nyní si přiznávám, že jsem měl strach něco říct. Tolikrát jsem jí chtěl říct, co k ní cítím, a že jsem pro ni ochotný udělat vše co jí jen na očích uvidím. Měl jsem relativně dost dívek, některé mě opustily, když zjistily jak jsem nemocný, některé jsem opustil já ze strachu. Nyní to je jiné, stále bych pro ni udělal cokoliv, ale už nevím jestli jí můžu důvěřovat, kdyby se rozhodla být se mnou. Myslím si ale že bych jí měl dát také šanci, věřit jí a nekontrolovat, nehlídat ji jestli je tam kde říká, že je atd... Dát jí volnost. Když jsem jí řekl, že jsem nemocný a jaký by asi byl život se mnou, objala mě a začla plakat. Také jsem jí objal a pevně přitiskl, když jsem se jí pak ptal proč vlastně plakala, řekla mi že mě miluje, že se mnou chce být navždy a nechce o mě přijít takovým způsobem. Jednou v noci mi přišla zpráva, zastavilo  se mi srdce. Četl jsem ji pořád dokola a znovu a znovu. Stálo v ní, že si bude pamatovat to hezké se mnou a nechce na to zapomenout, a že já také nemám. Ale kvůli lásce k němu, nedokáže být se mnou, zatím. Nevím co na tom všem je pravda nebo lež, nebo co vše mi neřekla. Ale já chci mít sílu vytrvat a zjistit to. Nevím co dělat, myslel jsem si že to zvládnu, že zítra mi řekne něco... Ale není tomu tak, mám strach. Když jsem se poprvé pokudsil o sebevraždu, měl jsem strach, podruhé také... ani teď to nebylo jiné, ale nebyl to strach ze smrti, ale z bolesti a toho co kdyby... Už jednou se mi to povedlo, a od té doby, malý kousek mě chce znovu zemřít, chce to strašně moc, ten klid a nic zlého, to neskutečné ale prázdné místo. Nevím jak to popsat. Bylo to místo kde byl klid a mír, nekonečné ticho a jemné světlo. Byla to nádhera oproti tomuto světu, žádný chaos, spěch a tak, ale bylo prázdné, bez lásky, bez všech pocitů. Několikrát jsem se chtěl vrátit, ale nešlo to, strach byl silnější než já, strach z bolesti. Nyní, když mi napsala "zítra se uvidí" mám strach jako nikdy předtím, takový strach. Několik hodin jsem seděl v koutě a klepal se. Seděl jsem tam tak ve tmě a snažil se přemýšlet, připravit se na nejhorší co mi může napsat, ale nejde to. Jsem ztracený...

A teď si to po sobě přečti....

Omlouvám se, že vám to musí připadat chaotické, že píšu chvíli o tem pak se o tom. Nevím jak to shrnout popořádku, je toho tolik, že už nevím o čem psát. Chtěl bych vám toho říct tolik, aby jste to pochopili, ale je toho opravdu moc, a ani já sám se v tom nevyznám. (:

Někdy pomůže si v klidu utřídit myšlenky. Třeba psaním... postupně, od seznámení až po současnost. Možná sám odhalíš, co Ti do teď unikalo. Nechceš to zkusit? Třeba TADY?

No nevím, je to dost deprimující o tom znovu a znovu přemýšlet a ještě si třídit myšlenky postupně. Mám v hlavě vichřici. (: Nevím co si myslet, smazal jsem ji z fejsbůku, za dvě hodiny mi přišla zpráva, proč jsem to jako udělal. Nevím jestli to znamená, že je jen zvědavá, nebo pro ni pořád něco znamenám. Heh, jediné co mi pomáhá blokovat tok myšlenek je práce... Přijdu a dělám, čas ubíhá mnohem rychleji, jdu na oběh a za chvilinku domů. Ale když jsem doma, sedím u pc, brouzdám po internetu, kouknu na film. Ale pořád na ni myslím, pokaždé si najdu chvilinku abych se zastavil a přemýšlel o ní. Dnes jsem si lehl, zavřel oči a představoval si každý den ode dne kdy jsme se seznámili. Na začátku jsem se snažil odeštvat já ji... Neměl jsem sílu jí říct, že mi na ní záleží, a že se mnou by nemusela být šťastná. Vždy mě neskutečným způsobem sjela, že to sou ho**diny atd. že se mnou chce prostě být. Ale teď? Radši jí už nepíšu, chodím ven, hodně jím. No sedět u pc a při tom 4 hodiny denně koukat na stěnu není způsob trávení volného času jaký bych zrovna chtěl (: Pomalu se mi vrací nálada, začínám cítit že sluníčko hřeje, mno ono teda docela dost smaží ale jde o pocit z něj...  

Hochu,

promiň to oslovení, ale jméno zde nemáš (a tou Tvou přezdívkou tady by bylo zvláštní Tě oslovovat).

Trochu mi řipadáš jak postavy z románů třeba Julia Zeyera nebo Emily Bronteové.

Přečti si od Zeyera dílo,, Jan Maria Plojhar", to jsi celý Ty.

Taky jsem v minulsti mívala stavy, kdy jsem byla z někoo úplně mimo, sice nad sebevraždou jsem nikdy neuvažovala, ale bylo mi bídně. Buď šlo o kluka, anebo o jednu paní, se kterou mám vztah jako s mámou a bylo to zrovna takové složité období.

Chápu, že ted ani příliš nejde nějak Tě racionálními argumenty přesvědčit, abys zaujmul trochu jiný postoj. Uvědom si ale, že nejsi loutkou, hehíž život závisí na někom, do koho jsi se zrovna zbláznil, musíš být svébytná osobnost spokojená sama se sebou a šťastná ze své podstaty. Věř, že je to tak, a jedině takový se budeš líbit ženám, i třeba té Tvé slečně,, božské". Už jen proto se o to snaž.

Vzdělávej se, pracuj, sportuj, poznávej svět, lidi, buď s rodinou... A do toho všeho Ti moc přeju, abys objevil fajn holku, ať už je to ta zmíněná, či jiná.

Život už je takový, některé vztahy vycházejí, jiné ne. Patříš asi k citlivějším lidem, což má svá pozitiva (vše krásné prožíváš plněji a hlouběji), ale i negativa (když se to nedaří, zažíváš peklo, zpochybňuješ život celkově).

Doporučila bych Ti zkusit otužování, zoceluje tělo i mysl, sport, nějaký koníček, kde jsi mezi lidmi. Ať prostě přichátíš na jiné myšlenky, vyčistíš si hlavu. Jakmile je člověk zavřený doma a čučí do PC nebo do zdi, pro psychiku je to peklo. Jakmile budeš aktivnější, hned poznáš rozdíl a budeš daleko atraktivnější. Věř, že ženy chtějí mužem, kteří si věří, a ne nějaké ufňukánky (čímž nechci říct, že by byla slabost, když pak někdy muž před partnerkou brečí, když je k tomu důvod, to mi naopak připadá jako krásný projev důvěry a blízkosti, dokonce i projev síly toho chlapa, jelikož si na nic nehraje. )

Není podstatné - Docela ti rozumím, taky jsem miloval (miluju) jednu holku a asi tě neutěší že nikdy nezapomeneš, ale co, chtěl jsi nějaký recept k bezbolestný sebevraždě, tak tady je, a nebudu tlachat o sobě... :

kup prášky naspaní, předávkuj se něma a než usneš tak sněz tak 100 teblet paralenu (smrtelná dávka je 21) a zapij to nějakým alkoholem. umřeš ve spánku, bezbolestně. a nebo se seznam s nějakým dktorem a řekni mu ať ti donese nějaký silnější jedy

ale myslím, že mnohem lepší než sebevražda je si najít smysl života, neříkám že to je lehký, ale já jsem našel smysl svího života v tom pomáhat druhým.

No, nejde o to že bych se stranil lidí protože mi to vyhovuje. Je to proto, že se nějak necítím normálně. Jako kamarádi, rodina, spolupracovníci... Ale někde mezi cizími lidmi, jako v nemocnici, na nádraží... Mám z toho strašnej strach ani nevím proč. Je těžký říct si zajdu si do bazénu, třeba tam nikdo nebude... Jenže on tam vždycky někdo je a když tam už přijdu je mi blbý otočit se a jít hned pryč... Tak se chvilku čvachtám ale prostě to není ono... No dneška sem se hrozně moc bál, skoro jsem ani nespal. Měl jsem jen zavřené oči a přemýšlel jsem... Teď si s ní píšu o parfémech co by se ke mě hodily jako normální lidi, nevím co se děje. Normálně mi řekla Ahoj, a píšeme si prostě tak nějak normálně, co kdo dělá, jak se má atd... nic konkrétního jen takové neurčité věci... jak se máš? jde to...  No prostě je to zase jiný, nevím jak dál. Každej den něco novýho hmmm to je jak zlej sen ze kterýho se probudím do ještě horšího  

No, teď jsem se jí prostě musel zeptat co se tedy změnilo, co se děje. Nic. Dobrá nechceš o otm teď mluvit, zeptám se potom... Bavili jsme se dál o brigádě, kterou si našla... Zeptal jsem se znovu, co se děje... Co by? Jako proč sem měl pocit že mě snad nenávidíš, a teď si normálně píšeme... Co pro tebe vlastně znamenám? Nevím co pro mě znamenáš, a šla offline....  Lidi tohle je naprosto mimo mé chápání... Dokážu pochopit hodně věcí ate zde jsem naprosto mimo... Tak si tu tak sedím a pláču, protože je to něco čemu nedokážu porozumět. Je to normální?  

Víš, co potřebuješ? Potřebuješ to probrat s kámošema. Píšeš, že máš kamarády a toto si kluci povídají mezi sebou. Nejlepší bude mít jejich názor, názor svých vrstevníků. Kámoše ti tady těžko budeme suplovat. Už ti tady většina, co se chtěla zapojit, napsala nějakou radu, ale neznáme tě. Potřebuješ to probrat s těmi, co tě znají, znají tvoji povahu, tvoje manýry,  tvoje koníčky atd. atd.  Je pěkně, je neděle, seber se a jdi na vzduch, jdi za klukama a provětrej si hlavu, nebo chceš abysme tu brečeli s tebou?

Kamarád je člověk, na kterého se obrátím, když něco potřebuji a opačně. A tohle s nimi probírat myslím nemá cenu, když mi řeknou nech to plavat, bude jiná... Promluvil bych si s přítelem, ale koho z těch co znám můžu považovat za skutečného přítele... ? Není to tak jednoduché jak si myslíš. Ale máš pravdu už dost bylo fňukání, už sem nebudu psát a budu si to řešit v hlavě. Tam mi budou všichni rozumět  

Přítel je ten, komu ty jsi přítelem. V tvém věku jsou hlavně kámoši a až časem poznáš, který z nich bude i tvým přítelem. Jenže když budeš sedět doma, nesvěříš se kámošům, nepoznáš, který z nich je přítel, a kterému ty můžeš být přítelem. Nelze lusknout prsty a přítele si vykouzlit. Mít přítele, to znamená vyjít ostatním vstříc, dát jim důvěru, nepochybovat a pak se ti to samé může vrátit.

Ale co lepšího Ti může někdo říct, než že bude jiná, když to prostě s nějakou nevyjde.. ? Přece pokud spolu lidi fakt mají být, jsou spolu, pokud ne, je to známka, že ten pravý asi teprve přijde...

Mno po pár dnech s kamarády, bez jakékoliv konverzace... Nyní už jsem v bodě, kdy jsem relativně v pořádku, ale pořád tu je to prázdné místo. Sice mi pořád chybí, ale už to není tak jako předtím, možná že už ji ani nemiluju, ale pořád ji mám tak nějak rád, no spíš už jako kamarádku... víc asi ne. Je to normální, nebo sem zase skočil do nějaký jiný dimenze? No musím opravdu poděkovat, některé odpovědi mě trošku nasměrovaly, jiné podržely... Opravdu děkuji, hodně mi to pomohlo.

Michale, každý vztah se vyvíjí a ten z tvého pohledu přišel do fáze sourozenecké. Ty si s ní rozumíš, jako se ségrou. Nevím jestli máš sourozence, někdy si sourozenci nerozumí, někdy jsou, jako jeden. Co říkáš?  

Mno vlastně teď toužím lítat venku s kamarády, užívat si volného dne, někam si zajít, seznámit se s někým... Jenže je takové vedro, že už doma sotva dýchám, ostatním se ven taky moc nechce a já samotný se bojím někam vyjít. Docela hodně mě to táhne někam do klubu mrknout kdo tam trsá, trochu popít, seznámit se s nějakou slečnou... Ale vážně z toho mám dost velký strach. Už jen z poslední zkušenosti, a navíc možná to říká každý ale mě se stávají jen špatné věci. O něčem se mluví a mě to jako blba postihne Co se s tímhle dá dělat? Je nějaký způsob, jak se "otužit" a nebát se vyjít někam na veřejnost a nebát se promluvit? Každý říká, jak si se mnou bezva pokecal, jen nevím jestli to myslí doopravdy, nebo už je nudím svýma kecama a chtějí mě jen nasměrovat jinam... No nemyslím zrovna vypít půl baru, ale zajít na sklenku vína, dát si pivo nebo tak... A hlavně bych nechtěl někam jít s tím, že dneska "něco" ulovím. Spíš bych uvítal nějakou milou společnost, příjemnou konverzaci, trochu zábavy, taneček ( mno i když člověk zasažený proudem trsá líp jak já ) a klidně i nějaký kontakt. No hodně lidí mi říká, že si všechno moc "lajnuju" dopředu, ale rád vidím možné směry, kterými se můžu vydat.  

Michale, netlač tolik na pilu. Seš mladý a život je dlouhý a všechno má svůj čas. I ta slečna se objeví, až to budeš nejméně čekat. Jen dej všemu čas, to je život, čas je život.

No, mám bratra o 2,5 roku mladší. Nikdy sme si moc nepovídali... Jasně, hráli sme si spolu, lítali venku, dělali blbosti jako každý kluci. Ale nikdy sme se nebavili o holkách, svých problémech, pocitech atd... Nevím, jestli o to někdy stál, nebo ne. Možná jsem mohl bejt ten "chytřejší" a zeptat se. Ale asi sem byl jinej, hodně se změnilo a hodně jsem se změnil já. Změna bydliště z venkova do města je velká změna. No k ní. Možná jo, možná ne. Už ani nevím, jestli ji chci někdy vidětr, nebo ne. Nebo jestli si máme ještě co říct, tak mě tak napadlo když se uvidíme, co jí řeknu? Hm zůstal sem asi 15 minut zamyšlený, a pak jsem si řekl, NIC. Nevím co si s ní ještě říct.  

To určitě ano, nicméně mám cystickou fibrózu. Sice už nějakou dobu s ní docela dobře bojuji a zatím se neprojevuje žádné větší poškození ale nakonec stějně přijde. Ano už teď hltám spousty vitamínů, každý den inhaluji, chodím běhat, snažím se udržet si kondici. Asi je normální, že myslím pořád jen na konec ale posledních pár dní rád myslím na to co ještě můžu zažít, kam se podívat, koho potkat. Nemusíš mě litovat, já jsem s tím smířený. Asi ne tak jak bych chtěl ale snažím se to zvládat a nelitovat se protože... Prostě se to stává i dobrým lidem, nechci říkat že já si to nezasloužím, ale tak člověk si říká, tohle mě nikdy nepostihne, tohle se mi nestane... A někdy se stanou mnohem hoší a krutější věci.  

Michale, a ty si myslíš, že všichni, co ti píšeme, jsme na 100% zdraví? Nene, opravdu ne, ale nějak se s tím člověk poprat musí a ty také. Jo, aha tak ty máš jen bráchu, no tak v té dívčině bys měl ségru, ale jak říkám, nic se nedá uspěchat. Až se dáš dohromady a utřídíš si to v hlavě a budeš v klidu a srovnaný, pak potkáš i prima holku. Musí to z tebe vyzařovat, abys měl děvčeti, co nabídnout a holky to poznají.   Měj se.  

Promiň, není mi moc příjemný o tom takhle mluvit, ani nevím jak to napsat aby to nějak vyznělo.  

Nechcu to dál nějak rozebírat, opravdu mi není moc vesele, když o tom mluvím. Asi tím, jak mi každej důrazně připomíná, co a kdy a jak dělat, co musím, co nesmím.... Někdy bych byl opravdu radši pryč. Ne protože, sou otravní že mi chtějí pomoci a snaží se to se mnou nějak zvládnout, ale protože oni s tím chtějí nějak bojovat, a nedokážou si přiznat, že to prostě nejde ale já už jsem to asi vzdal. Nemyslím že bych vynechával prášky atd. Ale tak nějak psychycky. Asi bude dobrý nechat to bejt. Já jsem v pohodě a tohle je věc, která mě netrápí jako to, že nemám s kým jít ven...