Téma: Občas zbiju své neposlouchající dítě - je to výchovné?

  Být důsledná, nenecht se vytočit, zachovat klid. A co nejdříve jít k zápisu do školky. Dělám si srandu. Dítě potřebuje řád, disciplínu a určit hranice. Pokud řekneš ne, trvat si na svém, občas zapojit i otce a udělat si svůj den. Musíš být vyrovnaná, nervy ze železa a Fernet v ledničce.

Děkuji Julinko,tak manžel je do noci v práci,má 2 zaměstnání,máme hodně placeního,takže ted jsme v krizi,a nevím jak dlouho to bude trvat než bude líp finančně.Takže jsem na malého spíš sama,alkohol nepijua ke cvokaři pro prášky odmítám,nemám ráda pocit když bych měla být omámená,proto nepiju a nikdy jsem nepropadla omamným látkám.A vyrovnaná nejsem,jsem vzteklá,a nervák!!!Přijde mi že jsem zklamala když ho zmlátím jak psa!!!! Venku je hnusně,takže ani moc nechodíme ven,jsme doma v jedné místnosti,takže to je děs.A popravdě sem ale na toho Chocholouška akorát.Opravdu si přijdu jak nejzlejší máma co znám,a mrzí mě to.Akorát se nedokážu někdy ovládnout.Ale moc ti děkuji za podporu

  Tak ten chocholoušek taky vždycky nenapíše prášky a hlavně poradí.  Pocit šílené matky jsem měla taky, asi jsem nebyla vzteklá, ale zase jsem byla přísná. Syn musel zdravit, prosit, děkovat. Všichni byli ze mě na mrtvici.

Já jsem teda spíš na mrtvici z matek jejichž děti neumí pozdravit, poprosit ani poděkovat. 

Já jsem zastánce vysvětlování ručně-stručně, jako malá jsem pár pořádných výprasků dostala a jsem za to opravdu vděčná. A pokud se dítě vzteká, válí po zemi a podobně, připadá mi zcela v pořádku ho čapnout a seřezat. Takže co se týká vašich pocitů - je špatná matka ta co své dítě občas přehne přes koleno, a nebo ta co ho nechá dělat si co chce a zničí mu tím život, protože z něj vyroste rozmazlenej hajzlik neschopnej normálního vztahu? Jinak ale určitě souhlas s paní Jožinou - kdo si hraje nezlobí.

  Jenže dneska nemůžeš na veřejnosti seřezat dítě jen tak. Moje metoda byla 3x a dost. A na zadek dostal třeba na WC. Od přírody mám docela silný hlas, takže já jsem hulákala. teď přemýšlím co je horší, ječet a nebo liskat? 

To jo, je dost šílené že v současné době někdo zavolá sociálku i na ženskou, která zcela přiměřeně plácne dítě přes zadek... To ale nic nemění na tom že děti občas potřebují opravdu dobrý důvod proč něco už víckrát nedělat, a tudíž by si dotyčná neměla dělat hlavu z toho že se občas neudrží a místo (dle mého zbytečného) vysvětlování a domlouvání dá prckovi na zadek.

Děkuji za příspěvky a rady, musím říct že malého učím aby byl slušný, samosdřejmě že je to rošták ale děkuje, umím poprosit, a zdraví, no zdraví skoro všechny i cizí lidi tím pádem já se musím usmát a taky pozdravit, takhle mě vychovávali doma a já jako síla zvyku to převádím na malého, a popravdě se mi stalo že i lidi řeknou jak mám vychované dítě, na to že mu je 2, 5 je dost šikovnej, jen prostě zlobí někdy a je divokej.

Děti kolem třetího roku mívají pár měsíců zvlášť vzpurné období, dá se to vyčíst v různých knihách o výchově dětí , to vím od dcery, ta to také řeší. Na tu hyperaktivitu bych se u doktorky taky  informovala, třeba zlobí a ani za to nemůže. Jsem stará škola, takže já bych se snažila utahat ho jako kotě. Denně ven za každého počasí, třeba i v pláštěnce. Chodit na dlouhé procházky pěšky, honit se v parku, ať se vyblbne na hřišti, ikdyž se ušpiní  atd.  Když se vyblbne venku, nebude se doma cítit jako lev v kleci a zlobit taky tolik nebude, doufám.

Pokud malého neřežeš hlava nehlava, nevyčítala bych si to. Pár na zadek, přes ruce nikdy neuškodí. Jen mám pocit, že facka a vařečka už je týrání, pozor na to . Ukázková mamka snad ani žádná není. Třeba já- sedím u PC, malá šla k dědovi a ten chudák za ní musí lítat, jídlo bylo ze včerejška...

Léky nejsou vždycky oblbováky. Já bych se jich nebála. Taky jsou psychologové, dětští psychologové....

Tvůj syn je ještě malý, ale přesto hyperaktivita se projeví už  od narození. Dítě je hodně plačtivé a často a dlouho se v noci budí bez příčiny. Později  jsou neklidné a vzdoovitě, na vše stále šahají. Nevydrží dlouho u jedné hračky atd. Já toto zažila protože takové dítě mám. S křikem se mi budil v noci po 2 hodinách a nechtěl být vůbec v postýlce do dvou let. Velice brzo ale začal chodit , kolem 9 měsíce a taky poměrně brzy mluvil. Už v první třídě si  všimli ve škole, že je syn "jiný" a poslali nás do pedagogicko psychoogické poradny. Dneska je mu 12 let. Má speciální  individuální plán výuky. Už je to mnohem lepší,ale je potřeba hooodně trpělivosti a jak píše paní Jožina zabavit a co nejvíce utahat. Možná to ,ale nebude váš případ. Možná máte jenom nervy na pochodu a ponorkovou nemoc. Po skončení mateřské až se opět dostanete mezi lidi, budete se třeba dívat na věc jinýma očima.

Jestli je hyperaktivní ADHD, tak to bude možná chtít pomoc odborníka (dětský psycholog), který Vám poradí co a jak.

Jinak si myslím, že občas nějaký facka nebo jiné přiměné fyzické usměrnění není až tak na škodu.

Moje mamka byla samoživitelka, taky jsem občas dostal a dneska to asi chápu, že to bylo správně.

A ani to mamce nevyčítám.

Milá Vikino,

je to v pořádku, že chcete být dobrou matkou, ale smiřte se s tím, že dokonalá nikdy nebudete. Během období vzdoru svých dětí si matky někdy nevědí rady. Moje děti naštěstí prošly to období docela v pohodě. Teď je jim 10 a 13 let, oba jsou kluci. Také dostali několikrát na zadek, ale spíš jim to prospělo, než ublížilo. Za výchovu svého dítěte jste odpovědná Vy a Váš manžel. Ne sousedky, ne okolojdoucí lidé, kteří zahlédnou, jak syna trestáte na ulici... Prastaré přísloví říká, že je „škoda každé facky, která padne vedle“, a s tím koresponduje i můj názor, že přiměřeně trestat (třeba plesknutím) v pravý čas je potřeba pro zdravý vývin jedince.

Rozhodla jsem se napsat několik příkladů z mojí zkušenosti, protože píšete docela obecně. Prosím, NEBERTE TO JAKO POUČOVÁNÍ nebo MORALIZOVÁNÍ, jen píšu, čeho jsem se já držela A CO SE OSVĚDČILO MNĚ:

Děti potřebují HRANICE, MOTIVACI, DENNÍ RYTMUS, ZMĚNU (ve smyslu aby nebyla nuda) a v neposlední řadě potřebují CÍTIT, ŽE JSOU MILOVANÉ A PŘIJÍMANÉ (pokud toto od rodičů nevnímají, pak se to projeví jako citový deficit).

Jejich svět by měl být naplněn tím, že si HRAJÍ, hrou se učí. Vychovávat obvykle nejde zábavnou formou, snad jen pomocí příběhů, které je poučí. Výchova má být jasná a stručná, přiměřená věku.

Svůj příspěvek jsem musela rozdělit do čtyř částí, protože byl moc dlouhý 

PRVNÍ ČÁST

HRANICE:
1) Říct mu
     a) co je špatné a proč je to špatné (někdy můžete použít pravidlo: co sám nemáš rád, to druhým nedělej),
     b) co si jako matka nepřeji, aby dělal, a PROČ (když bude rozumět tomu proč, pak to třeba tím spíš nebude dělat)
2) Co bude následovat, když to poruší (ať je mu jasné, že neposlušnost se trestá trestem a nezůstane nepotrestána - ale tomu musí předcházet vědomí toho, co je dobré a co špatné) 
např.:
„Přestaň kopat do té stoličky, nebo tě plesknu přes nohu.“ Když neposlechne, plesknout mu přes nohu. (Někdy děti testují své okolí / zkouší, kam až můžou zajít - nenechte se vytočit) 
nebo např:
„Když s tím budeš mlátit, vezmu si to a už ti to nedám. Proto už nemáme pejska, abys mu nemohl ubližovat.“ Nebo: „Já nechci, abys to rozbil, protože to stálo korunky. Chtěl bys, abych to dala jiným dětem, které s tím nebudou mlátit a budou si s tím hezky hrát?“

POSLUŠNOST:

Dobré je držet se pravidla 3x a dost, jak uvádí taky jedna paní ve svém příspěvku = Místo toho, abych mu to zopakovala počtvrté, následuje trest.

Neumím si představit, že mu něco 20x řeknu, jak píšete, a on neposlechne. To bych už taky byla vytočená, fakt že jo. Ale to už se dostává ta situace do jiné roviny, protože mlátit dítě ve vzteku není správné. Ve vzteku člověk tu míru trestu neodhadne a naloží mu víc, než kolik by si zasloužil. Možná by bylo dobré, abyste po něm chtěla, že Vám zopakuje to, co jste řekla. Pak si můžete být jistá tím, že Vás DOBŘE SLYŠEL a ROZUMÍ TOMU, co po něm chcete. Můžete se optat: „Rozuměl jsi mi / tomu, co jsem řekla, co máš udělat?“

Např: něco řeknu

on neposlechne

zopakovat mu to s důrazem na slovo „prosím“ (často není potřeba slovo prosím použít, ale někdy je to na místě)

znovu neposlechne

jemně ho přinutit, aby Vás vnímal – díval se Vám do očí a říct mu to znovu („Pavlíku, slyšel jsi, že jsem ti řekla, že mi máš podat všechny kostky?“ nebo „Zopakuj mi teď, co máš udělat!“)

znovu neposlechne

 -> následuje TREST (Je dobré předem zvážit, co je PŘIMĚŘENÝ trest. Vůbec není na škodu předem mu říct, co bude následovat, když neposlechne. Naopak získáte výhodu – pak mu můžete zdůraznit, že to věděl předem a sám si to vybral, protože neuposlechl.)

Rozhodně není dobré slibovat dítěti, že ho tatínek potrestá, až přijde z práce. To je naprostá kravina (krom vážných výjimek), protože on u toho nebyl a syn má prohřešek vůči Vám, ne vůči manželovi. Manžel by neměl fungovat jako bubák, který ho ztrestá potom, až přijde. Trest by měl následovat po prohřešku, ne ho odkládat na později, a už vůbec ne trestat jinou osobou, která u toho nebyla.

Možná Vám svou neposlušností chce dát po svých předchozích zkušenostech najevo, že by si přál více Vaší pozornosti. Protože už zjistil, že jste možná zabraná do práce, dokud on něco neprovede. Možná mu schází pomazlení, doteky, pusinka na tvář, pomazlení. Zkuste se zamyslet, co je příčinou jeho neposlušnosti (možná by Vám to lépe pomohl odhalit dětský psycholog).

PODLE ČEHO POZNÁ VAŠE DÍTĚ, ŽE SE ZAČÍNÁTE ZLOBIT?

Dítě by to mělo vycítit podle NALÉHAVOSTI VE VAŠEM HLASU, nebo že ZAČNETE MLUVIT HLASITĚJI či ZMĚNÍTE INTONACI, nebo ho OSLOVÍTE JINAK (Pavle místo Pavlíčku, Davide místo Dádo, Michaeli místo Michalku, Dane místo Danečku). Snad nemá nějakou vadu sluchu – možná neposlouchá, protože Vás špatně slyší…?

Pokračování píšu v dalším příspěvku

DRUHÁ ČÁST

Rozhodla jsem se napsat několik příkladů z mojí zkušenosti, protože píšete docela obecně. Prosím, NEBERTE TO JAKO POUČOVÁNÍ nebo MORALIZOVÁNÍ, jen píšu, čeho jsem se držela já a co se mi osvědčilo:

Děti potřebují HRANICE, MOTIVACI, DENNÍ RYTMUS, ZMĚNU (ve smyslu aby nebyla nuda) a v neposlední řadě potřebují CÍTIT, ŽE JSOU MILOVANÉ A PŘIJÍMANÉ (pokud toto od rodičů nevnímají, pak se to projeví jako citový deficit).

Jejich svět by měl být naplněn tím, že si HRAJÍ, hrou se učí. Vychovávat obvykle nejde zábavnou formou, snad jen pomocí příběhů, které je poučí. Výchova má být jasná a stručná, přiměřená věku.

Svůj příspěvek jsem musela rozdělit do čtyř částí, protože byl moc dlouhý 

MOTIVACE:
často se dá využít k tomu, aby člověk PŘEDEŠEL KONFLIKTŮM.
např:
„Teď spolu uklidíme tyhle autíčka a pak si zahrajeme pexeso.“

(Dítě ví, co se udělá teď a co bude následovat – nenudí se, takže nezlobí, proto Vás nevytočí)

ODMĚNA, POCHVALA:
Když hezky splní, co jste mu řekla, potom můžete odměnit
a) DÁRKEM
b) SLOVNĚ
c) POMAZLENÍM

např:
„Já teď, Pavlíčku, uvařím oběd, ty teď namaluješ obrázek a pak si dáme nějakou mlsku.“
On sedí u Vás v kuchyni u stolu, abyste na něho od sporáku viděla. Namaluje obrázek, Vy mu ho pochválíte, že se mu to hezky povedlo (nebo může razítkovat – super jsou taková, kde nepotřebujete podložku, jen sundáte víčko; může něco postavit z dřevěných kostek – pyramidu;  může „umíchat těsto na bábovku“ vařečkou v plastové misce, než Vy uvaříte) 

DENNÍ RYTMUS

Zhruba ve stejnou denní dobu vstávat, jíst, koukat na TV, po obědě mít polední klid (i kdyby neusnul), ve stejnou dobu jít ven i na kutě, ráno a večer se umýt.

Děti mají rády RITUÁL PŘED SPANÍM (přečíst mu pohádku nebo pustit nahrávku z CD, když na to výjimečně nezbude čas, když musí maminka ještě něco uklidit, než se tatínek vrátí z práce). Pokud se na to bude těšit, snad bude během dne méně zlobit. Můžete udělat takový rituál, že např. po večeři nebo před spaním si ho vezmete na klín čelem k sobě a budete si navzájem říkat, co se Vám DNES LÍBILO / NELÍBILO / POVEDLO / NEPOVEDLO. Nebo na co se TĚŠÍTE ZÍTRA. Je dobré udobřit se, než jdeme spát, aby „nad naším hněvem nezapadlo slunce“.

ZMĚNA:
Jednotvárnost doma děti brzy nudí – a kdo se nudí, ten zlobí.

Když není syn nemocný, zkuste s ním jít ven aspoň na půl hodinky. Zaměstná Vás to oba a oba přijdete na jiné myšlenky. Pokud není venku špatný vzduch, pak procházka pomáhá také na imunitu.
Zkuste najít nějaký DĚTSKÝ KLUB, kde by ho to bavilo. Může si najít první kamarády, Vy zase máte možnost sdílet se se svými starostmi a od ostatních maminek získat radu či zkušenost. Pokud máte možnost navštěvovat křesťanské dětské centrum, pak ho můžu z vlastní zkušenosti vřele doporučit (tam můžou navíc ženy, které vedou takové centrum, nabídnout i modlitbu - nebo je můžete o to poprosit).
Vím, že se to zpravidla nedá naplánovat, ale velice pomůže mít kamarádku, která by měla přibližně stejně staré děti / dítě. Střídavě se navštěvovat nebo chodit na společné procházky. Pokud takovou kamarádku nemáte, dodejte si odvahy a oslovte paní, kterou potkáváte v obchodě, se stejně starým dítětem. Nebo by Vám mohl takovou maminu doporučit Váš pediatr.

Pokračování píšu v dalším příspěvku

TŘETÍ ČÁST

Rozhodla jsem se napsat několik příkladů z mojí zkušenosti, protože píšete docela obecně. Prosím, NEBERTE TO JAKO POUČOVÁNÍ nebo MORALIZOVÁNÍ, jen píšu, čeho jsem se držela já a co se mi osvědčilo:

Děti potřebují HRANICE, MOTIVACI, DENNÍ RYTMUS, ZMĚNU (ve smyslu aby nebyla nuda) a v neposlední řadě potřebují CÍTIT, ŽE JSOU MILOVANÉ A PŘIJÍMANÉ (pokud toto od rodičů nevnímají, pak se to projeví jako citový deficit).

Jejich svět by měl být naplněn tím, že si HRAJÍ, hrou se učí. Vychovávat obvykle nejde zábavnou formou, snad jen pomocí příběhů, které je poučí. Výchova má být jasná a stručná, přiměřená věku.

Svůj příspěvek jsem musela rozdělit do čtyř částí, protože byl moc dlouhý 

DÍTĚ POTŘEBUJE CÍTIT, ŽE JE MILOVANÉ A PŘIJÍMANÉ

Je těžké projevovat dítěti lásku, když Vás během dne vytočí, ale je to velice důležité (nemám na mysli vzápětí, kdy Vás vytočilo, ale s odstupem). Dítě se může stát psychicky labilním, když mu rodič svoji lásku neprokazuje. Takový člověk má později malé sebevědomí, nevěří si, je nedůvěřivý k lidem; může na sebe extrémně přitahovat pozornost (být výstřední), pokud mu bylo málo pozornosti věnováno v dětství.

K tomu patří ÚČET VZTAHU (jako účet v bance neboli váhy vztahu – platí ve vztazích obecně)

Vztah musíme budovat, jen tak sám od sebe nebude lepší. Má dvě poloviny – VKLADY a VÝBĚRY jako na účtu v bance.

VKLADY:

Když spolu zažijeme něco dobrého; když nám bude spolu fajn; když dám někomu dárek; řeknu mu, že jsem ráda, že ho mám; pošlu mu sms, že se mu tohle a tamto povedlo; že se těším na zítřek, protože budu s ním.

PROJEVIT ZÁJEM + DĚLAT VĚCI SPOLU + ZAPOJIT HO DO SVÝCH PLÁNŮ:
(Jak ses dneska vyspinkal? Dáme si dnes k obědu palačinky, chceš? Ráda bych šla dnes odpoledne do bazénu, ale nejdřív musíme uklidit hračky, pomůžeš mi? Hravou formu ho do toho zapojit – ať nejdřív podává všechna autíčka, pak všechny kostky, pak všechny míčky. Zase pochválit, jak je šikovný, a poděkovat za pomoc.)

VÝBĚRY:

Když ho seřvu nebo zmlátím pro nic za nic – jen tak „preventivně“; když dostane facku, aniž by věděl, za co je trestán (to je hrubá výchovná chyba, kterou dítě jen zmateme); když s ním zacházím hrubě (trhnu s ním na židličku, ať si konečně sedne, aby se obul – jen proto, že jsem se špatně vyspala), nebo na něho hrubě mluvím.

Když se podíváme na účet vztahu mezi matkou a dítětem Z POHLEDU DÍTĚTE, mělo by tam být více vkladů (tzn. během jednoho dne více pochval než sekýrování nebo facek, nebo pocitu, že mu bylo ukřivděno apod. Taky chci napsat, že nejvíc můžeme ublížit slovy, když říkáme nadávky, nebo „ty máš ďábla v těle“; radši to nedělej, ty na to nemáš; já jsem věděla, že to rozliješ, protože jsi nemehlo). V bance můžete získat kontokorent k účtu (jít do mínusu), ale pokud je to ve vztahu, pak bude vztah fungovat jen tehdy, pokud se to nestává, nebo jen na velmi krátký čas – během dne.

Zkoumejte svoje POSTOJE, na tom hodně záleží. Milujete ho? Věříte mu? Věříte tomu, že i když Vás včera vytočil, dnešek může proběhnout úplně v klidu? Máte ten postoj, že i když přechodně nemáte moc peněz, že toho nelitujete, že musíte být s ním doma? Nebo máte postoj, že on je ten, kvůli komu máte teď finanční těžkosti?

Určitě by bylo dobré trochu více zapojit manžela, protože syn potřebuje VZOR, a tím je pro něj OTEC. Určitě pro něho není jednoduché chodit do dvou zaměstnání. Takové chlapy obdivuju. Také znám jednoho, co má děti (dva syny), zaměstnání na směny a ještě chodí na brigádu. Ale pokud on není doma, pak jste tam Vy jako autorita, koho by měl syn poslouchat, jste tam Vy, kdo ho učí, hraje si s ním a zapisuje na nepopsaný list nové znalosti, vzorce chování, pocity, kdo se může radovat z každého jeho pokroku. Vy jste VZOR, KTERÝ SYN VIDÍ, on bude Vaším zrcadlem, Vy se budete zrcadlit v jeho srdíčku. Vy formujete jeho křehkou dušičku.

Ještě bude následovat poslední část

ČTVRTÁ ČÁST

Rozhodla jsem se napsat několik příkladů z mojí zkušenosti, protože píšete docela obecně. Prosím, NEBERTE TO JAKO POUČOVÁNÍ nebo MORALIZOVÁNÍ, jen píšu, čeho jsem se držela já a co se mi osvědčilo:

Děti potřebují HRANICE, MOTIVACI, DENNÍ RYTMUS, ZMĚNU (ve smyslu aby nebyla nuda) a v neposlední řadě potřebují CÍTIT, ŽE JSOU MILOVANÉ A PŘIJÍMANÉ (pokud toto od rodičů nevnímají, pak se to projeví jako citový deficit).

Jejich svět by měl být naplněn tím, že si HRAJÍ, hrou se učí. Vychovávat obvykle nejde zábavnou formou, snad jen pomocí příběhů, které je poučí. Výchova má být jasná a stručná, přiměřená věku.

Svůj příspěvek jsem musela rozdělit do čtyř částí, protože byl moc dlouhý 

Každý máme SVĚDOMÍ, i Váš syn. Pokud Vy sama máte špatné svědomí, když mu naložíte na zadek, pak to opravdu znamená, že to přehnal a že jste to ve svém vzteku přehnala i Vy. Byla to chyba, že jste mu nenaložila dřív a nechala jste to dojít tak daleko. To by schytal třeba jen jednu na zadek, ale Vy si uvědomujete, že jste mu naložila příliš. Pak je asi na místě, abyste ho poprosila o ODPUŠTĚNÍ. Když řeknete, že je Vám to líto a aby Vám odpustil, pocit viny odejde. Chcete se usmířit a on to určitě vnímá. To je z Vaší strany vše, co jste mohla udělat – poprosit o odpuštění.

Pak záleží na tom, co s tím syn udělá – to už ale není Vaše věc. Jestliže řekne: „Ne, neodpustím ti, moc to bolí,“ můžete se zeptat za dvě hodiny / večer, jestli Vám odpustil, a dodat, že je Vám to opravdu líto. Myslím si, že děti toto chápou i ve věku 2,5 roku. Zároveň je to pro něho model, že i on by se mohl / měl omluvit Vám a žádat Vás o odpuštění.

Pokud jsou v rodině neodpuštěné věci, střádají se ve vztazích a v srdci. Pak z takových neodpuštěných činů či situací, které se neřešily, roste hořkost, vzdorovitost a touha odplatit nebo vylít si zlost na někom jiném. To, co je neodpuštěné, o tom člověk mnohdy nemluví, nebo o tom mluví s kamarádkami, a to není dobře. Je nejlepší snažit se to říct tomu člověku, vůči komu to je (když mi bude Petr dlužit peníze, není potřeba říkat to Aničce, ale přímo jemu). Pokud vznikne další konflikt, člověk to vmrští do tváře tomu druhému na svou obhajobu, když to nebylo vyřešeno a odpuštěno. Nejde to samo, odpuštění se musíme učit.

Nemůžeme si od druhého vynutit, aby nás prosil za odpuštění; aby litoval toho, co nám provedl. To je jeho odpovědnost – zda si to uvědomí, že proti nám hřešil, a zda nás o odpuštění požádá. Někdy zraníme druhého slovem, aniž bychom o tom věděli, že ho to mrzí. Jindy máme zase tisíc argumentů, kterými přesvědčujeme sami sebe, že přece není nic, co by nám měl ten druhý odpustit. Někdy to může být známka toho, že máme tvrdé srdce. Může to vést tak daleko, že nám svědomí přestane našeptávat, že děláme špatné věci. ALE TO UŽ JE NA JINOU DISKUZI.

Přeji Vám hodně zdaru a vytrvalosti, abyste dobře vychovala svého syna.  Já vím, že to zvládnete, je to přechodné období v jeho vývinu. Věřte, že to pomine, že to je jen dočasné. Věřte ve změnu, věřte v zítřek. Věřte v sebe i ve svého synka, i když možná budete přechodně potřebovat pomoc druhých či specialistů. Držím Vám palečky a omlouvám se, že jsem to napsala tak zeširoka – Váš dotaz mě oslovil, jako málo článků na internetu v poslední době.

P.S. 1: „Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ – pokud se nepletu, toto je výrok moudrého krále Šalamouna.

http://online.bible21.cz/bible.php?kniha=prislovi#13
http://online.bible21.cz/bible.php?kniha=prislovi#13

přesněji 13:24

P.S. 2 všem, kteří nechápou v reakcích na článek, proč se mluví o období vzdoru: po přejmenování nadpisu příspěvku není z článku jasné, že je synkovi 2,5 roku (což bylo původně v nadpisu uvedeno)

Děkuji za příspěvek od Jetti, který mě potěšil a dal naději, že se můžu zlepšit ve výchově. Také jsem potřebovala nějak poradit a zjistit, že nejsem jediná matka, které občas přetečou nervy a je z toho pak špatná a neví, jak z toho kolotoče ven. Já mám akorát rozdíl, že naše zlatíčko je holčička 2,5 roku, která si vydrží dost dlouho sama hrát, ale někdy absolutně ignoruje, co po ní chci a co jí říkám... Tak si zkusím včas vzpomenout na pár pravidel a snad to bude u nás lepší.

Koukám, že Jetti je docela slušnej spisovatel

Sepisovala jsem to půl dne, protože jsem si řekla, že snad budou nějaké rady Vikině ku prospěchu. Ten její příspěvek mi připadal jako volání o pomoc, nemohla jsem to nenapsat. Když jsem pak zjistila, že už mám popsané ve Wordu dvě stránky a pořád mám o čem psát, uvažovala jsem, jestli to vůbec odeslat. Něco mi říkalo: Avatárek to stejně smaže, protože je to tak dlouhé; z druhé strany mi něco našeptávalo: i kdyby to tam bylo 2 hodiny, než to smaže, přece to zkus.



Ale Avatárek je MOUDRÝ ADMIN, nesmazal to.


A tak Vám radím, lidičky, nenechte se odradit od dobré věci nebo od toho, abyste druhému posloužili radou, když on je bezradný!!!  

Člověk je tvor společenský, potřebujeme jeden druhého   

Moc děkuji za příspěvek od Jetti.. Myslím, že je velkým přínosem pro zoufalé matky, které hledají jakoukoliv radu, jak vychovávat neposlušné dítě.
Já jsem jedna z nich...
článek si tisknu a lepím na lednici, abych ho měla stále na očích
Dekuji

I s tím názvem? Mě upřímně rozesmál - výchovně zmlátím -

Ahoj Kaci!

A kolik je Tvému dítěti? Přeju hodně zdaru v uvádění mých rad do praxe a do života. Ale vlastně to ani nejsou moje rady, vyčetla jsem to v knížkách a odkoukala od kamarádek, nebo mi poradily další ženské z mých blízkých.

Ještě jedna rada je - pokud to jde, dohodnout se s manželem a s rodiči obou rodičů na pokud možno stejné výchově a stejných hranicích, co má dítě dovoleno a co ne.

Lidičky, hlavně vychovávejte své děti S LÁSKOU A V LÁSCE. Není to vždy jednoduché, ale dá se to zvádnout. Zároveň platí, že učedník není nad svého mistra, a tak se do nás otiskuje výchova naših rodičů. Pokud jsme my sami dostali málo lásky, pak je pro nás těžké dávat ji svým vlastním dětem. Pak bych poradila kompenzovat to společně stráveným časem - dát dítěti najevo svůj ZÁJEM. To vnímá každé dítě pozitivně.

Dávejte si pozor na jazyk a nebuďte na své děti hrubí nebo sprostí. Oni to pak BUDOU KOPÍROVAT od vás, že nevezmou (nebo jen výjimečně) sprosté slovo do pusy. Jednejte se svými dětmi tak, jak byste si přáli, aby druzí jednali s vámi - v úctě, bez ponižování. A hlavně KOMUNIKUJTE - komunikací se předejde nedorozuměním.  

To kopírování platí ve všem - ve vztahu k pořádku doma, ve vztahu k lidem, k věcem, k penězům.

Ale je velké štěstí, že nikdo nejsme dokonalý, každý máme své chyby - mám na mysli nás, rodiče. Stačí naučit děti, aby byly soběstačné a praktické pro život, aby si uměly poradit v nesnázích - to se v životě počítá. Aby z nich nevyrostli flákači, ale pracovití a slušní lidé      

Hodně zdaru všem!!!  

JÁ VÁM VŠEM HROZNĚ MOOOOOC DĚKUJI, A TOBĚ JETTI ZA KRÁSNÁ SLOVA A DLOUHÉ RADY, VĚŘÍM ŽE BYLI OD SRDCE, JELIKOŽ SVÉHO SYNA MILUJI VÍC NEŽ COKOLIV, DALA BYCH PRO NĚJ ŽIVOT A BEZ NĚJ BYCH SI ŽIVOT VZALA, TAK MI ZÁLEŽÍ NA TOM JAK SE CHOVÁ, A JÁ RÁDA POSLECHNU TVÉ RADY A BYLI JSTE VŠICHNI MOC MILÍ AŽ JSTE MĚ ROZBULELI.JE PRAVDA ŽE ZLOBÍ KDYŽ ZROVNA NEMÁM NA NĚJ ČAS.ALE SLIBUJI ŽE SE HODNĚ ZAMĚŘÍM NA TO CO PÍŠETE, DÍKY VŠEM!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Kolik je synovy, jistě není ještě v pubertě, bude hůř.Teď ještě můžete do něj hučet třeba i 20krát jak píšešte ale je to funkční a když ne tak mu jednu pleskněte.Vychovávat to ale chtělo od malamjestli byl zvyklí jinak, tak už ho nezměníte

zmlatit to neni dobre!!! zkuste ho necim zabavit.potom i kdyz neudela neco uplne perfektne-pochvalit, sice nepisete kolik synkovi je, ale kdyz ho budete mydlit-jak pisete, bude to on delat svym
detem taky, ja vim ze to vse lehce radit, na prochazky, hrat s nim na hristi fotbal, proste se mu dle
moznosti venovat, udelat si jeden den ktery bude jen pro vas dva, treba kino, zoo, vylet na hrad, jednou vyberete vy jednou on, ukazat mu ze je i jeho nazor zajimavy, i kdyz se vam to nebude zamlouvat.zkuste to s nim prozit co si on zrovna preje.Kluci jsou, kluci...preji uspech Inka  

Tak můj syn je mega zlobil … doma i venku i po tom co je celej den venku tak doma neposlouchá lítá po bytě ječí, piští je sprostej … dostává na zadek to nepomáhá odebrali jsem mu hračky bylo mu to jedno, při vysvětlování nás neposlouchá koukám jinam štourá se v nose … nějaký zákazy mu jsou ukradený neřeší to je mu to prostě jedno … když mu vynadám za to že škrtí svojí sestru a už toho mám za celej den napomínání dost tak fakt vylítnu on se mi směje do obličeje když na to nereaguju začne se smát nahlas když ani na to tak začne zase malou škrtit … tak malá jela na týden na dovolenou a věnovala jsem se jen jemu přišel ze školky sedli jsme si k TV a on začal tak jsem s ním šla do pokoje spolu jsme uklidili a postavili koleje 5 minut ho to bavilopak už mě začala mlátit být sprostej zakázala jsem mu mlátit kladívkem do topení a už to začlo řev. ječení, vztekání a řeči ve stylů ja už tady nechci být já tě nechci chci domůůů když mu říkám at to nedělá že příjde paní pod námi a bude nadávat tak stojí u toho topení a mydlí do něj dvakrát tolik jsem zoufalá … když řeknu tatínkovi at to dělá takhle stejně jako já a když já řeknu ne tak prostě ne a že mě nesmí před nima schazovat tak si jede svoje tak se snažím ject podle něj, ale on na děti jen řve do pokojíčku snima nejde sedí jen u pc a křičí na ně občas je na ně milej a zlobí je lochtáním atd, ale nějaký výchova to nehrozí už nevím co mám dělat synovi je 3 a půl dceři dva každej mi říká že až půjdu do práce, ale já k tomu všemu co dělám ted budu jestě v práci takže ještě jednou tak větší stres

Ono taky začít vychovávat až když se to úplně vymkne z ruk je dost pozdě. Nevím co bych Ti poradila, ale každopádně musí být důslednost a trest. Ať se jakkoli tváří, že mu nic nevadí, jasné je, že vadí. Začne Tě mlátit? Tak tady nezbývá, aby si totéž vyzkoušel na vlastní kůži. Musí vědět, že po akci přijde reakce. Bez křiku.

Jo…a taky nevím, co dělá kladívko v dětském pokoji.

Já si myslím, že syn si takhle svým chováním jednak poutá vaši pozornost, jednak žárlí na mladší sestru - proto jí ubližuje a jednak, vzhledem k tomu, že vydrží jen krátce u nějaké činnosti a má ty projevy chování, které popisuješ, má poruchu pozornosti s  hyperaktivitou (ADHD).

Doporučovala bych Ti navštívit se synem odborníka, který syna vyšetří (tady) a poradí Ti jak se synem pracovat dál. Určitě však ale bude potřeba, aby výchova vás rodičů byla jednotná, správná vzhledem k potřebám syna - to vám poradí odborník na základě výsledků vyšetření syna a důsledná.  

Nějaké rady zatím najdeš: tady

A jak se chová ve školce?   Asi by to chtělo navštívit dětského psychologa, jak píše Dany

S tím žárlením mě to taky napadlo. On je ve školce, ty doma s malou- to bych taky žárlila. Já mám děti  se stejným věkovým rozdílem- starší má 2,5. Je to hodně společenský tvor, do školky se těší a už teď ví, že budu doma s bráchou. Teď měla 14 dní, kdy vůbec, ale vůbec neposlouchala. Nepomohlo nic. A pak to samo přešlo( naštěstí). Ale v té době jsem byla zralá na psychiatrii.

Pro Barču- kladívko máme taky, i šroubovák, klíč- plastové pro děti. A taky jedno neurologické

Ahoj.

Kluci již od mala potřebují mužské vzory a energii. Napsal jsem krátký článek a v něm doporučil knihy.

1. pro každého muže, který chce být "opravdovým"  mužem 

2. pro ženu, která by ráda mužům trochu rozuměla a nebo se podílí na výchově syna

Sama to nemůžeš zvládnout. Dokonce nastačí ani jen jediný chlap.

článek je zde : 

http://www.kineziologie.biz/news/muzstvi-znovuzrozeni-/

h.

Vikino, je dobře, že se ptáš. Hodně práce s odpovědí si dala "jeti", to klobouk dolů. Já budu stručnější. Už to nikdy nedělej, dítě se nekárá ve vzteku, ale bez emocí. Jsou zde rady pro dětského psychologa, jenže já to vidím na psychiatra, ale pro tebe. Tak se nad sebou zamysli. Pavla