Téma: Nespokojené mračící se dvouleté dítě stále pofňukává a něco jí vadí - proč?

Intenzivní nucení dítěte do čehokoliv = blok, tzn. , že tudy cesta nevede.

Budeš se muset smířit s tím, že Tvoje dítko je jiné a prostě podle tabulek a očekávání se vyvíjet nebude.

Otázka ovšem je, proč tomu tak je. Je třeba vypozorovat několik věcí:

1) Píšeš, že u rodičů je celkem v pohodě, ale proč?

a) Mají rodiče jiný, trpělivější, více motivační přístup?

b) Nebo je to naopak proto, že se snaží vnučce ve všem vyhovět = ustoupit, tudíž ona nemá důvod být nespokojená?

2) V prvé řadě je třeba vyšetřit, zda-li dcerka dobře slyší. Když Tě nevidí, reaguje např. na její jméno nebo slovo, které zná a Ty řekneš? A otáčí hlavičku za zvukem stejně na obě strany?

3) Pak je třeba vědět, jak je dcerka na tom v dalších oblastech vývoje, např. :

a) chůze po rovině: chodí sama? umí se zastavit, otočit, sednout si na "bobeček" a vstát? Umí zvednout hračku ze země? Běhá? Chodí po schodech s pomocí? Co tříkolka?  

b) rytmus = reaguje nějak na hudbu nebo když jí zpíváš písničku?

c) co oční kontakt? Reaguje na Tebe, když na ní mluvíš nebo jí něco čteš nebo jí zpíváš?

d) co uchopování předmětů? Hračky, pastelky, lžička, leporela atd. Zvládá? Umí např. na sebe postavit kostky? Když kreslí, umí uchopit a držet pastelku? Umí nakreslit už něco konkrétnějšího? Např. sluníčko, kruh atd. ? Umí uchopit a držet lžičku? Umí uchopit a otáčet stránky leporela, případně knížky?

e) co soustředěnost? Vydrží chvíli u nějaké činnosti?

Také píšeš, že nemá na to vliv, jestli odpoledne spí nebo ne. Chápu to správně, že nemá pravidelný denní režim? To by ale chtělo, aby měla. Jednak jí to pomůže v tom, aby si zvykla na běžné denní činnosti a bez jakýchkoliv ústupků (za rok bude ve věku školkového dítěte) a jednak jí to pomůže v tom, aby neměla v hlaviččce zmatek, se kterým si neumí ještě poradit, přeci jen je ještě malá a potřebuje pomoci pochopit co a jak, potřebuje pomoci motivačně vést tím, co již poznala a dále tím, co poznávat bude.

Jinak si myslím 3 věci, buď je rozmazlená, nebo potřebuje svůj čas a jiný, hlavně motivační a chválící přístup bez nucení do čehokoliv, aby se vnitřně neblokovala, nebo se teoreticky může jednat o menší poruchu či poruchy ve vývoji.  

Hlavně to chce zachovat klid, protože Tvůj neklid ať už nepřímo či přímo najevo dávaný dcerka citlivě vnímá, to jí dělá v hlaviččce zmatek, zneklidňuje jí to, ztrácí jistotu, odvahu a brzdí (blokuje) jí to ve snaze či možnosti jakkoliv se projevit a vyvíjet dál. To je zatím můj názor z toho, co jsi napsala.

Poslední  Dany odstavec je naprosto výstižný. Ano, ma v hlavičce zmatek, něco ji zneklidnuje, ztrácí jistotu a odvahu. Jen bych to ještě dala do souvislosti s odjezdem jejího tatínka. Jaký s nim mela vztah? Tipla bych, ze výborný, ze v jeho naruci cítila lásku, bezpečí a jistotu. A najednou o to všechno ze dne na den přišla. Nerozumi tomu a pocituje uzkost. Proto se tak nezdravé upnula na tebe a boji se, aby nepřišla i o tebe.

Tvoji rodiče jsou dva, maji ji radi, jsou stále stejní a  u nich o ten pocit bezpečí a jistoty  nepřišla.

Je to možné, že i nepřítomnost otce hraje velkou roli, jen mám nevím proč pocit, že ne úplně tu zásadní.

Ale každý další rozumný názor, jako je ten Tvůj a postřeh je zcela jistě přínosem. Dost by pomohlo, kdyby se k tomu ještě tazatelka vyjádřila. Tak uvidíme, necháme se překvapit 

Pokud to začalo po odjezdu manžela na misi, tak to může mít tu souvislost, že dítě přišlo o nějaké jistoty. Změnila se realita okolo něj. Nemusí jít vyloženě o stesk po otci, ale strach (i podvědomý), že blízká známá osoba může najednou "zmizet".

Proto je fixovaná na tebe - nechce aby se něco podobného - nějaká změna - stala i s tebou.  

S tvými rodiči je v pohodě protože tam se nic nezměnilo, tam nikdo "nezmizel".

Řešení: co nejpřesnější dodržování stereotypu, denního rozvrhu. Dítě musí získat jistotu, že další změny nebudou.

Další věc je, jak odjezd manžela snášíš ty. Pokud nejsi ty v pohodě, třeba jsi měla strach, jak to sama zvládneš, byla nespokojená, že jsi na to sama, máš strach, že se manželovi něco může stát a pod. tak to dítě vnímá a může jen odrážet tvůj neklid. Její nespokojenost může být jen odrazem tvé nespokojenosti. Paradoxně někdy starší děti, které už jsou víc orientovány na verbální komunikaci, lze v tomto lépe "obelhat" než ty mladší, které to vnímají čistě empatií.

Pro nevhodnost (vulgarita, napadání apod.) byl příspěvek smazán správcem webu.  

K první reakci a všem těcm bodům, dcera nemá absolutně s ničím problém, není autistka, a ani jsou dny kdy nechodí po obědě spát a to z jednoho prostého důvodu, pokud mi vstane v osm ráno, tak je jasné, že mi po obědě prostě neusne, zkoušela jsem to xkrát, pokud vstane v šest, v sedm, usne, takže záleží v kolik vstává a podel toho buď jde nebo nejde odp. spát. Co se týká našich a jejich způsobu "vývhovy" taťka si razí celkem přísný způsob, vše musí být podle pravidel a plnit se na slovo, mamka je opak, takže když u nich dcera je, nevím sice jak jejich den probíhá, ale typuju, že si asi moc odporovat nedovolí, tak požná proto je víc v pohodě s nimi, kdo ví, třeba jen potřebuje pevnější ruku… ? A co se týká manžela, upnutá na mě byla už dřív, prakticky co se narodila jsme pořád jen spolu, v těhotenství jsme se přestěhovali do nového a neznámého města, tutíž jsem neměla vytvořené žádné vazby s nikým a s malým miminkem víte jak to je… Ale teď k manželovi, s dcerou se kolikrát ani neviděli behem dne, chodil pozdě z práce, po práci měl ještě birgádu víkendy trávil svým koníčkem, registrovala ho ale podle mě ho jako otce nevnímala a možná ani nevnímá zatím, tohle bych přisoudila právě mému taťkovi, je hned po mě druhým nejvyhledávanějším člověkem z její strany, manžel je bohužel až někdě na "posledním" místě, je to smutné, ale je to tak, nikdy se jí nevěnoval a když ji chtěl byť jen pohladit po vlasech, začala ječet jako by to byl někdo uplně cizí, ono svým způsobem, to pro ni vlastně cizí člověk byl/ je… bude to težké až se vrátí, možná jsemz toho víc nervůzní než je zdrávo a ona hodně empatická a cití to ze mě. ? Já fakt nevím, každopádně příští měsíc se má vrátit a my se zase budeme po pul roce stěhovat od rodičů zpět…

Hm, proč mám z tvého příspěvků takový divný pocit? Když použijí tvoje slova, je vidět, ze ti jde ve tvém životě opravdu hlava kolem. Zkus dat sama sebe do pohody, i třeba za cenu návštěvy psychologa a prober to s nim.

K věci. Dáváš nám nové informace. Nejdříve pises, ze jsi na dceru sama, ze manžel je pryč a jestli to není tim. A teď  pises, ze si ji manžel skoro nevšímal.

A zároveň je nova informace, ze bydlite u rodičů. Takže dcerka ma změny. Přestěhování z prostředí, kde to znala a pak bude mít prarodiče častěji než to vypadalo původně.

Od dědy asi cítí jistotu, ze je přísný a ma pravidla a babička to asi vyvažuje láskou a peci. Ale to je jen spekulace, když tvé rodiče neznám. Na to by sis mohla odpovědět sama, když jsi v tomto klimatu a rodinné atmosféře vyrůstala. Bylo něco, co te na tvém otci fascinovalo?