Téma: Proč žije pes s člověkem – Sibiřská pohádka

Hluboko v tajze žil pes. Nehladověl, protože tajga mu poskytovala dostatek zvěře a ryb k utišení hladu. Ale přece ho něco trápilo. A to tím dál víc, čím více přibývalo vyvrácených stromů a holých větví bez listí ohlašujících dlouhou a krutou zimu. Bylo mu smutno.

 Nakonec se rozhodl, že opustí svůj bohatý revír a najde si společníka. Vydal se tedy na cestu. Zanedlouho potkal zajíce.  „Zajíčku, kamaráde, přidej se ke mně, “ řekl mu pes,  „ve dvou se nám po světě půjde veseleji. “ Zajíc radostně souhlasil, a tak pokračovali společně. V noci ale pes vyštěkl ze spánku a zajíc se velice vyděsil:  „Neštěkej, kamaráde, “ zaprosil ustrašeně,  „přijde vlk a sežere nás. “ Jak to pes uslyšel, zvedl se a vydal se do noci.  S takovým strašpytlem se přátelit nebudu, myslel si,  půjdu za vlkem, ten se určitě všeho nebojí.

A hned na druhý den se mu podařilo vlka najít – vycítil ho podle vůně krve právě strhnuté kořisti.  „Vlku, kamaráde! “ zavolal,  „přidej se ke mně, ve dvou nám bude veseleji! “ „Proč ne,  „opáčil vlk,  „lépe se nám bude lovit. “ A tak pes a vlk společně lovili, běhali vysokou travou a měli se dobře. Pak ale přišla noc a pes opět vyštěkl ze spaní.  „Tiše buď, “ napomenul ho šeptem vlk,  „nebo nás najde medvěd a bude s námi konec. “ Vlk se zvedl a odešel do noci.  „Nebudu s takovým ustrašencem, “ řekl si a vydal se hledat medvěda.

Celý týden se trmácel cestou necestou a pátral. Nakonec se na něj štěstí usmálo a našel medvěda, jak si na břehu mohutné řeky pochutnává na čerstvě ulovených jeseterech.  „Bratře medvěde, “ zavolal rozradovaně,  „přidej se ke mně, vesele nám bude na světě. “ „Ale proč by ne, “ zabručel medvěd,  „mně na tom nezáleží. “ A tak vlk doprovázel medvěda hlubokým lesem a hlídal, zatímco si medvěd pochutnával na posledním lesním ovoci. Jako každou noc pak pes vyštěkl ze spánku, medvěd se probudil a jal se ho utišovat:  „Neštěkej, nebo přijde lovec a zabije nás oba! “ „Copak v celé tajze nežije nikdo nebojácný? “ zeptal se smutně vlk a opustil medvěda,  „půjdu najít lovce, třeba alespoň on nemá strach. “

Vystopovat lovce nebyl žádný problém. Když lovec psa uviděl, s úsměvem k němu natáhl ruku a přijal ho za přítele. Celý den společně kladli pasti a navečer se uložili vedle plápolajícího ohně. V noci pes vyštěkl za spaní a probudil lovce. Ten se ale ani trochu nevylekal, pomyslel si, že pes vycítil nějakou zvěř, a zavolal:  „Chyť ho, kamaráde! Chyť ho! “ Když to pes uslyšel, poznal, že jeho dlouhé hledání skončilo. „Zůstanu s tebou a nikdy tě neopustím, “ pověděl člověku,  „protože máš smělé srdce. “ 

A od těch dob je pes věrným přítelem člověka.