Téma: Náš pes trpí stářím a my s ním

Je to hodně smutná věc. Psala jsem už v létě, když jsem měla jednoho takového psa na hlídání, jestli by nebylo lepší uspání.... nicméně pes do teď žije a podle posledního povídání, řeší majitelka stejné dilema. Nedokáží se s ním rozloučit.... vyrůstaly s ním děti, jsou tam hodně silné citové vazby. Tady nejde radit.....

Ale asi nebyl v takovém stavu Baru...

Právě že ano, hrozný zápach, opelichaný.... ze schodů do náruče....je to tak do teď.

Lili, zažil jsem to samé až na jednu výjimku - toto pejska jsem znal "jen" 4 roky. Ale věděl jsem o něm vše, věděl jsem jaké měl trápení (těžká dysplazie, bylo to velké plemeno), mazlil se s ním, chodil na procházky, nosil uši apod. Už byl starý, majitelé (rodina mé tehdejší přítelkyně) na něm visela, pro maminku byl vším, protože jak vychovávala holky, tak táta pracoval 400 km mimo bydliště a ten pes byl jediný, komu se mohla svěřit, s kým být.
Dostával maximální péči, bral léky na bolest, ale zhoršovalo se to. Taky žral, pil, hlídal. Ale do kožichu nad dupkou už mu začaly klást mouchy larvy - víš co to znamená? Že je konec. Ty mouchy mrchy to poznají. Přesto přes všechno tento pes žil ještě více rok! Rány se mu čistily, larvy vyndávaly! Bylo to hrozné.
Pak ale jednou nemohl na zadní už a strašně naříkal. Samozřejmě veterinář probíhal už každý měsíc.  Ale vzdej se takového přítele. Ale zlomem byla ta bolest, kdy se nemohl postavit. I když jsme ho chtěli vzít, tak každé sáhnutí bylo bolestivé. Tak se rozhodlo, že se pojede k veterináři. Jelo se a ještě naděje byla, ale u něj už ne. Na tom psovi jsem na vlastní oči viděl, jak už chce pomoct do psího nebe. Ty oči nezapomenu, jak bych viděl člověka, když něco říká očima. Padlo rozhodnutí a pejsek zavřel oči. Dostal injekci a odešel....

Samozřejmě jsme si ho odvezli a je pochován na zahradě. Je to strašně těžké, pak jsem se všichni opili...

Všichni na něj vzpomínají, je další pejsek, ale tamten bude prostě jeden. To je jasné.
Pokud se Tvůj pejsek trápí, tak nevím, zda není pro něj ta bolest už velká.  Může to být Tvá poslední pomoc a rozloučení - ano to bude hodně těžké.  Maminka pak odešla ven, nechtěla být u úplného konce, byl jsem tam jen já s "tchánem" a oba nás to vzalo.  Ty oči, ta ÚLEVA, že skončí ta bolest... Jak člověk..     

.... strašně smutné.... tečou mi slzy... ... příběh psího kamaráda, stejné emoce, jako u blízkého člověka...

ano četla   jsemváš článek aje topravda já to z těžkým srdcem musela taky udělat u fenky 13let oslepla a dostala silnou cukrovku opila jsemse a brečímdodnes cosina ní vzpomenu je to přítel na celý život

Je to moc smutná věc, my ji zrovna také bohužel řešíme. Náš, tedy mamky pesan, má 17 let a večer jsme spolu mluvili o tom, že to možná budeme muset dnes udělat.

Nechceme, protože je to také náš člen rodiny, ale nechceme, aby se trápil. Má nemocné srdce, játra a otok na plicích. Poslední tři dny se zhoršil. Dostal další léky, ale nelepší se to. Problém, který jeho a i tedy nás trápí jsou zejména ty plíce v kombinaci se srdcem, protože při pohybu začne jakoby kašlat. Doposud to bylo "jen" při určitém vzrušení, ale nyní je to vlastně stále, kromě toho kdy leží. Jinak zájem o jídlo a pití má atd....

Takže jsme se bohužel museli domluvit na tom, že zítra...tedy dnes dojdeme na veterinu a uvidíme, jestli ještě zkusíme nějaké další léky, pokud je šance na určitou stabilizaci a nebo se budeme muset rozhodnout.....

Nechceme, ale život měl dost pěkný a nechceme, aby se trápil. Sakra jak já tohle nenávidím...doufaly jsme s maminkou, že prostě doma usne, ale nejspíš to budeme muset rozhodnout my.

Je to opravdu moc smutná věc a já, která jsem ze psí rodiny, kdy jsme měli pak stabilně 10-12 psů(2 chovné stanice), tak jsem zažívala a viděla kdeco.Ale je fakt, že když je ta tlupa tak velká, není zas nějak možné poznat kždého z nich tak dobře, jako když máte jednoho či dva.

Já když se osamostatnila-což bude teď 21 let, bez psa jsem existovat nemohla, takže celou dobu pořád nějakého mám a pro mě to je a vždy bude člen rodiny, psi jsou prostě má celoživotní láska. Já za tu dobu ztratila dva, vždy to bylo hrozné, probrečela jsem několik dní.... teď mám třetího, je to ještě mlaďoch, budou mu letos 4 roky.

Ale přiznám se, že před tohle rozhodnutí jsem postavena ještě nebyla, protože se vždy "něco stalo"(a takové rozhodnutí musí být strašně bolestivé), ale mám za to, že každý, kdo psy miluje, by si určitě měl pořídit buď dalšího(až smutek odezní, ono to přijde samo), bo moc nechápu lidi, co po ztrátě psa říkají, že už dalšího nechtějí(pokud tedy na tom nejsou tak, že už se o něj nedokážou postarat)a nebo to udělat jako já.

Já to hned v prvním případě vyřešila tak, že když můj úplně první pes(byla to holka) byl ve věku, kdy jsem čekala, že za čas(což mohou být měsíce či nějaký ten rok, to nikdo předem neví) můžou přijít problémy s tím spojené, tak cca rok před tím jsem pořídila dalšího psa(kluka). Řeknu Vám-ten starší pes příchodem toho mladého tak neuvěřitelně pookřeje, až jsem z toho sama byla překvapená. Najednou jako by do ní někdo vlil život a ona byla aktivnější, veselejší, spávali spolu, jak "můj s mojou"...

... no prostě měla svého psího kamaráda, což psům psychicky pomáhá stejně, jako lidem. A za toto "řešení" jsem pak byla ráda ještě víc, protože prvotní důvod byl ten, že mi bylo jasné, že až o ni přijdeme, bude to pro nás hodně těžké a my právě proto chtěli, aby jsme-až to přijde, už měli dalšího.Pokud je to jen trochu možné, doporučovala bych to každému, protože to-jak jsem řekla, pomůže psychicky jak tomu staršíu psovi, tak i Vám-že nebudete bez psa úplně, až se bude muset vydat na Sirius(tj.psí hvězda, ano-i psi mají svou hvězdu).

Myslím že predlžovať utrpenie svojho psa je horšie ako sa rozhodnúť mu bezbolestne pomôcť ukončiť jeho trápenie. Ja ak by som mal možnosť ukončiť svoj život alebo sa zvýjať v bolestiach s nevyliečitelnou chorobou a byť nadopovaný liekmi a morfiom mám v tom jasno. Bohužiaľ sú to nemé tváre ktoré nám to takto nedokážu povedať. Neviem od kiaľ si ale mal som šteniatka srnčieho ratlíka. Všetky som predal až na jedného psíka. Je posledný narodený. Nikomu sa nepáčil. Neviem prečo? Je fakt zlatý. Voláme ho Pliško. Ak chceš darujem ti ho. Ak by to nebolo daleko tak ti ho aj doveziem. Viac ti pomôct neviem.

Lili, je mi to moc líto, je to člen rodiny, snad bych ho ještě nechala, třeba umře doma, nevím. Také jsme o psíka přišli, porazilo ho před našima očima auto, poslední jeho pohled patřil mně, milovala jsem ho. Máme nového, už osmý rok, našli je v popelnici, čtyři, ani je mámě nedali olízat, policie je převezla do útulku. O Vánocích začal tahat zasebou zadek a nemohl se postavit, ale za dva dny to přešlo. Před třemi lety mu vlčák překousl pravou nohu pod ramenním kloubem /operace, kovové dlahy a 15 šroubů, má je do dnes/, spávala jsem s ním, je moc vděčný. Člověk ho má za člena rodiny, chápu Vás Lili. Věřte, že ten Váš psík nikoho nemá, jen Vás a Vaši rodinu. - stařenka  

Moc vám všem děkuju, je to opravdu náročné, ani nemám sílu psát, jsem s veterinářlkou domluvená, že příjde příští týden k nám, do auta už bychom jej nenaložili, má kolem 45 - 50 kilo, nevím... děcka u toho být nechtějí, asi se to očekává ode mne.... Nikomu to nepřeju. Kdyby aspoň mohl být doma, ale to kvůli tomu zápachu z moči nejde, taky ho doma nemám jak denně koupat takové psisko... byla jsem jej teď zavřít do kůlny, sotva se tam dobelhal, ony ho bolí nejen zadní nohy, ale už sotva chodí i na ty přední....
Moc děkuju, ale asi nebude jiná cesta.

Nečekala bych už na nic. Pokud se život změní v trápení, tak je to vysvobození.

Náš Míša usnul včera kolem šesté.

Chtěla jsem přijet za maminkou, aby na to nebyla sama, ale nepřála si to. Mluvili jsme spolu asi hodinu před tím než šla na veterinu a pak když jela domů. Byla smutná a plakala stejně jako já, ale obě víme, že to bylo správné rozhodnutí, nakonec by se udusil a takovou smrt si nezasloužil. Takhle usnul a maminka kterou miloval byla u něj a hladila ho. Říkala mi, že to bylo skutečně rychlé a klidné a nebyl sám.

Zažila jsem, když nám pejsek umřel na vnitřní zranění než jsme dojeli na veterinu a to trápení už nikdy víc nechci dopustit, ani moje maminka. Mišánek je teď už na té psí hvězdě spokojený a nemá žádné bolesti s ostatními zvířátky, ano věřím, že i když je to psí hvězda, tak je pro všechna zvířátka a nikdy nezapomeneme na to jaký to byl kamarád, ani na to, když jsem ho dala mamince do ruky, byl akorát na dvě dlaně, ještě malé miminko.

Zdravím Tě,

lonic v říjnu jsme zažili totéž, měli jsme pudlíka, byla s námi necelých třináct let. Během života toho zažila hodně, měla epilepsii, zánět dělohy, nakonec i rakovinu, ze všeho se dostala, až jednoho dne najednou nemohla vstát a přestala žrát, veterinář jí píchnul injekci a za hodinku byla úplně v pohodě. Po týdnu se nám to opakovalo (mimojiné už byla taky hluchá, slepá a skoro neměla čuch) ač nerada, už jsem ji na té veterině nechala, truchlili jsme doma dlouho, ale bez pejska to nešlo, po třech dnech jsme si koupili nové štěňátko a je to pěkný lump, hned máme o zábavu postaráno

Ať Ti to dobře dopadne!  

Děkuju Vám všem za podporu, ... Náš O´Brain to má už taky naplánováno. Je to hrozné plánovat někomu smrt. Smrt má být přirozená, ne násilná, pořád si to nemohu srovnat v hlavě. Ale mladí se už rozhodli a já více méně taky souhlasím, jen se s tím nemohu pořád vyrovnat, že je to takovou cestou. Včera nám vetrinářka dala nějaké léky od bolesti a  že příjde příští středu.
Bohužel má přijít v době, kdy já budu u lékaře a to na léčbě, kterou nejde odložit, chtěla jsem aby to odložila ona, ale ona zase pak děsně dlouho nemůže, syn že s ním bude, ... je to pro mne strašné, že s ním nebudu. Víte, že nevím co dělat. Kdyby to nebylo takto plánovitě, ale tohle je děsné, prostě někomu i když je to zvíře naplánovat, kdy....

Lili, nezlob se, ale už dlouho přemýšlím nad tím, co Ti teď napíšu.

Na začátku mi Tě bylo moc líto, protože vím přesně čím si procházíš, ale teď už je mi líto jen Tvého pejska.

Klidně mě za můj názor odsuď Ty i ostatní, ale už to nemůžu držet v sobě a tvářit se jako nic. Píšeš, že máš svého pejska ráda a já Ti to i věřím, ale z toho co píšeš je spíš sobecká láska. Ke skutečné lásce patří i to, že dopřeješ svému zvířecímu kamarádovi důstojné dožití a v rámci možností i klidnou smrt.

Je možná, že Ti to jen nedochází, já fakt nevím, ale to co děláš je sobecké a bezohledné vůči němu.

Píšeš o tom, že už nezvládne dodržet hygienu a proto ho nemůžeš mít doma..kdo by to uklízel... je mi z toho smutno, i to totiž k tomu patří, tomu na kom mi moc záleží, posloužím ráda. Náš Míša se už počůrával doma několik měsíců, sem tam i vykakal, kvůli problémům s ledvinami aj. už jen těžko dokázal vždy vydržet, než maminka přišla domů, aby šli na procházku a bez řečí prala, vytírala i několikrát denně. Neumím si představit, že by ho takhle odstrčila.

Také  jsi psala, že nemůžete s ním jít na veterinu, protože je velký... proč taková výmluva? Každý i sebevětši pejsek se dá ve dvou lidech vzít na deku a v ní přenést. Nevím jak to máš s autem a i mladými, ale kdybys chtěla, vždy se najde někdo kdo Ti pomůže. Jen musíš chtít.

Ty vidíš jen to, že se ho nechceš vzdát, ale pokus se alespoň na chvíli vžít se do jeho kůže... opravdu Ti připadá v pořádku čekat až nějaká veterinářka bude mít čas a přijde ho uspat? Mě tedy ne!

Můžeš mě klidně nenávidět, je mi to jedno. Tvého psa je mi neskutečně líto, ale Tebe už ne!

No, trochu mne mrzí co jsi napsala, ale moje svědomí je čisté.

Jen abych se trochu očistila od tvých  slov tak :

Náš pes doma nikdy nebyl, je to labrador a ti snesou velkou zimu, doma ani být nechce, prostě i v zimě je venku, já teď, co je nemocný se pokouším jej aspoň na noc dostat do kůlny, ale ani tam prostě jít a být  nechce a když jej tam přece nějak dostanu štěká a štěká, syn ho pak stejně v noci jde pustit, já tam, to přiznávám v noci s ním nejsem, to jsem doma...

psala jsem že tam, kde bydlím pes prostě být nemůže, nedovoluje to domovní řád, tak za ním aspoň docházím a trávím co nejvíce času  s ním tam, kde je mu teď nejlíp - budeš se divit, ale venku.

Veterinář ke kterému jsme s Brajnen chodili celý jeho život je zásadně proti eutanazii a psy uspí jen pokud kolabuje sdce, plíce, jinak se řídí tím, že pokud pes žere, že má žít, já to beru... jenže on ten můj pes sice vleže žere, ale nemůže vstát a já jsem u něj a čistím jej, to jsem si dovolila tu nerozepisovat... posteskla jsem si, že bych jej lépe očistila ve vaně, ale nemám tu možnost, nechce se mi to vysvětlovat, tak ho  jen umývám, nenapsala jsem, že ho odstrkuji....

Druhý veterinář je jiného názoru, psa viděl, dal mu jiště týden a k tomu nějaké prášky od bolesti, co kdyby přece jen, ... proto ten týdenní odklad... prášky mu dávám, ale zatím zlepšení není, ale naděje umírá až poslední.

Je to sice hezké když člověk může psa nosit, ale u velkého psa pokud je hodně těžký a já mám dost velké problémy se zády je manipulace s ním pro mne obtížná a syn je celý den v práci, snacha se jej bojí, protože jak on nevidí a má  bolesti tak něfá a ona  z něj má strach... je sice doma, dovolí mi tam být s ním, ale pomoct mi nemůže, nemám jí to za zlé... nevyrůstal s ní, bojí se i když jí říkám, že jí nic neudělá, je to jen zvíře, těžko mu vysvětlit když ho něco bolí co má a nemá dělat, ručit za něj nemohu...

Klidně mne můžeš nenávidět, to nevadí, dělám pro něj všechno co je v mých silách, a že je ti jej líto více než mne i to je dobře, protože jemu je hůř než mě... mě tě líto být nemusí, možná, že si to opravdu neuzasloužím, .... je to divné, ale já se za něj i modlím, a pokud tam teď nejsem s ním, tak aspoň takto.

Děkuji ti Veselko za tvůj názor.

No a ještě mám také tady doma někoho, kdo by nutně potřeboval abych s ním byla celý den a tak to musím rozdělit mezi oba dva,   tak celý den chodím od jednoho k druhému, oba mne potřebují a já cítím, že musím pomáhat oběma.... tak se o to snažím tak, jak to umím nejlíp.

Víc na svou očistu nemám.

Psala jsem tady jen o pejskovi, toho stav je teď akutnější.

Lili, tedy se Ti za některé své výroky omlouvám. Nepochopila jsem, že je pejsek nerad doma a i to, že ho nemáš u sebe.

Víš, já prostě vždy budu víc citit se zvířaty než s lidmi. Ne protože bych neměla lidi ráda, ale zvířata jsou odkázaná na naši pomoc a péči.

Teď už Tvojí situaci chápu lépe, než tomu bylo doposud a proto se Ti za svůj tvrdý komentář opravdu omlouvám.

Chápu i problémy s veterinářem a i to, že jsi se pokusila udělat ještě něco, protože máš pravdu, naděje umírá poslední a zkusit to by člověk měl, pokud je šance. Sama ale vidíš, že to bohužel nepomohlo.

Já nevidím do Tvé rodiny, ale netvrď mi, že syn nemůže požádat souseda, kamaráda... a po práci s ním společně s Tebou na tu veterinu zajet. Uznávám, že taková nonstop veterina nebude nejspíš za rohem a určitě bude dražší, ale je to zkrátka řešitelné.

To, že Tvoji snachu příliš nechápu, je věc jiná. Nemáš to rozhodně v životě lehké podle toho co píšeš, ale zkrátka když víš, že to jinak nejde, tak čekat mi nepřipadá v pořádku.

Ještě jednou se Ti omlouvám za tak tvrdý komentář a ještě si dovolím připsat, že přede mnou nemáš důvod se očišťovat, já Tě nesoudím.

ano je to smutné

... měli byste si pořídit hned štěně.... ať O Brien ví, že nebudete sami....

Já bych psa dalšího chtěla, ale tam kde bydlím psi být nesmí a u syna psa teď nechtějí. Třeba je to zase přejde.

O´Brien zatím je, dostává nějaké speciální injekce a léky,   veterinářka bohužel sama  nevěří ve zlepšení a trvalém řešení nemůže být řeč, ale to víme i my , uprosili jsme ještě, aby mu něco dala, vyhověla nám, ale  nedala nám žádnou delší naději,  ale my jsme rádi, že aspoň nepatrné zlepšení...

Já bych si nejvíce přála sehnat nějaké štěně, které je jeho potomek, jeho děti jsou už dospělí psy a fenky, ale vyrůstá další generace jeho vnuků. Na své potomky může být pyšný, ale on to neví )

Já bych k tomu řekl, že jsem měl i psa který trpěl a umíral a znám i lidi, co to takhle stejně měli. Já vím, je težké pro nás nechat miláčka odejít, ale vciťte se do jeho pocitů. Porovnejte to s  člověkem který trpí podobně, ten může a řekne vám, že radši to zemře než bude trpět. Smrt je potom už vysvobození. Není nic horšího, než trpět, a když už byste otáleli s injekcí, tak alespoň ty léky na bolest.

My jsme meli taky ten problem najednou ptestal chodit ochrnul vubec nechodil jeli jsme na pohotovost pak ho cekal rengen patere vysledek byl takovy operace uspesnost 50 na 50 bylo to hodne tezky ale nechteli jsme ho sr nechat trapit nechali jsme ho uspinkat bylo mu 11 let vubec vam nezavidim je to strasny ale uz ho nic neboli a netrapi

Reaguji na Váš příspěvek ohledně Labradora. No, my jsme na tom s naší Labradosrkou úplně stejně, bude jí 16 let. Vlasntně jí nic není, jen jí neposlouchají zadní nohy, takže je tahá leckdy bokem. Tím, že ochrnuje na zadní nohy, tak v podstatě už necítí, že se blíží potřeba a jde to ven. Naprosto hrozné, nedůstojné. Mívá dost často třesy, což je spíše bolestí, nikoliv zimou, nebo´t je v kotelně, kdy je teplo. Já musím konstatovat, že kdyby to nebyl manželův pes, takž bych tomu udělala přítrž už dávno. Já jsem totiž zastánce toho, že když už je vidět, že toho psa nečeká vůbc nic hezkého, tak když ta možnost "pomoci" zde je, proč jí nevyužít. Problém je někde jinde, já to totiž vidím u manžela. V podstatě je to zbabělost, učinit něco tak zodpovědného. Je to Váš miláček, o kterého nechcete přijít. Jenže on už je, bohužel, jeho čas. Jestli ho máte opravdu ráda, tak mu přeci pomůžete od bolesti jednou pro vždy. Uvědomte si, že ho držíte při životě jen proto, že vy o něho nechcete přijí. Né proto, že by on tu chtěl zůstávat. On už chce mít pokoj od bolesti. Nikdy nepíši na diskuze, ale u nás je to aktuální téma a tak bych Vás chtěla, vlastně i sebe, podpořit. Já totiž denně řeším, zda už je ten správný čas a dnes jsem došla k tomu, že to musím v nejbližších dnech udělat. Je to strašné, když vidím, jak se v tom válí, jak má svěšený ocásek, špinavý zadek a nohy a občas sedřeené klouby. Děš a hrůza. Takže zatněte zuby, dejte si panáka, zavolejte veterináře a udělejte to. Já s tím otálím jen proto, že mám pocit, že dělám manželovi něco absolutně proti vůli, něco, co by ho zraňovalo. Jenže, dnes je Arčí horší, vlastně nejde vůbec ven a tak to prostě řeším a řeším, že to budu i navzdory nesouhlasu manžela udělat. Vlastně to musím udělat tajně, jesm už domluvená s doktorkou a ona s tím zcela souhlasí. Už v listopadu mi řekla, že bychom to měli udělat. No a máme únor. Uf. držím palce!!!!!

Taky Ti držím pěstičky.  

Jinak to prostě nejde

Nyní jsem si všimla, že Váš problém je jiš zřejmě vyřešen, nebo´t jsme v roce 2015. Nicméně, můj problém je aktuální a myslím, že takových nás je víc. Takže můj komentář je pro ty, kteří to řeší d těchto dnech. Tak všem hlavu vzhůru.