Téma: Otázka kterou řeším od puberty: "Kde se ztratila životní smysluplnost?"

A jak si myslis, ze vypada clovek ci dela clovek, ktery neztratil zivotni smysluplnost? co povazujes za zivotni smysluplnost?

Myslím že dělá věci které ho baví a setkává se s lidmi které má rád a kteří mají rádi jeho. Jenže já toužím po pochopení a toho byl schopnej pouze jedinej člověk ve škole do které už nechodím. Co se týče těch činností, co jsem zde zmiňovala, tak to dělám jen proto abych se cítila zaneprádněná nikoliv proto že bych v nich nacházela radost. Stále něco hledám.

Jenomže můžeš najít další takové lidi.  

To můžu, ale zezačátku na ně asi těžko vysypu všechny své těžkosti života. Navíc jsem furt skeptická sama jsem to ještě pořádně nezpracovala.

Take to muze byt i tak, ze smysl zivota se ma hledat, takze Ty, jelikoz jsi hi jetse nenaslas pocitujes ztratu, jelikoz chces neco nalezt. Na tom neni nic depresivniho a ani nepochopitelneho.

Nevim, zda by cloveka mohl bavit zivot, ktery by byl jasne nalajnovan a definovan treba ve smyslu-smysl zivotr je naucit se chodit, precist knihu a projit kout sveta na levoboku. kazdy ma svobodnou vuli a moznost svobodneho smyslu… pisi moc ve velkem smyslu, ci jak to lepe definovat… ale treba smysl zivota roste i s vekem a zkusenostmi.

Kdyz je clovek maly, smysl je zkoumat po ctyrech, pak zkoumat jidlo, pak zkoumat po dvou, pak zkoumat ve dvou… proste touha poznavat… tak pokud ted na nic nemas "touhu", tak se zastav a cekej na ktery "levobok"Te vitr odvane, ci co Ti pravobok privane.

Právě že když čekám, cítím hroznej neklid jako kdyby to nebyl můj styl a musím činit. Trpělivost není moje silná stránka bohužel.

Tak ze svych zivotnich boju a neuspechu Ti mohu poradit jen jedno, mit vice trpelivosti, usetrim se mnohym padum. Tak alespon vis, kde zacit. Navic byt trpeliva znamena i klidna a vyrovnana, neuspechana a uvolnena, takze zacatkem jednoho "zabijes"vice much najednou. Zkus jogu 

No právěře jógu už jsem zkoušela a byla pro mě moc pomalá a nijak mě nezaujala, spíš mám radši intenzivnější cvičení na 30 mn abych si vybila elán .

Pokud se cvitis ztracena, neco hledas, tak tim, ze budes spechat, ci intenzivne behat, skakat, bojovat… cokoliv rychle, jen zvysujes sanci, ze "to"prehlednes. Ovsem jak znam uz sve prehlednuti, "sve pady" on te ten zivot zas hodi na tu stejnou kolej, jen o kousek vedle.

Mit trpelivost, nesel bych mockrat stejny smer 

No uspěchaná jsem dost, budu se to snažit změnit .

Zmenit, nezmenit, spis mit oci jako ostriz, abys to ztracene co nejdrtiv nasla.

Kazdopadne ja v Tvem veku zil jak nerizena strela, neschopoen rict smysluolnou vetu, natoz uvahu o zivote. Nahodou i pres vsechny "netrpelive"pady, kdyz zavzpominam, tak vzpominam rad.

Hoidne zdaru pri hledani 

Mě zaujal názor na smysl života od autora Frankla (1997) „O otázce, jaký má život smysl? ; se domnívám, že je špatně položena a že správně zní: „Jaký smysl chci dát svému životu? ”

Mě říkal jeden kamarád, že člověk příjde na smysl života až když má vlastní děti a vidí je, jak vyrůstají. Možná bys potřebovala jen člověka, který by ti naplnil tvůj život jinak, než jen povinnostmi. To časem určitě příjde.

Na tym možná něco bude. V mém okolí  se zrovna vyskytuje takový zajimavý člověk, ale o vztahu a o dětech ještě nemůže být řeč .

Taztracená,

smysl života chvilku trvá najít. Ono to možná ani není o hledání jako takovém, jako spíše o vyzrání k tomu poznání.

Zřejmě nad věcmi uvažuješ do hloubky a tím přicházíš do deprese, protože nakonec vždy zjistíš, že ať uděláš cokoliv, všechno nakonec pomine. Ano, pravda, ale!

Pokud máš deprese z toho, pak se asi moc soustřeďuješ na cíl a vynaloženou energii a ne na cestu.

Mnoho lidí popisuje svůj smysl života jako dobrý důchod, peníze, sláva, kariéra, zplození dětí, rodina, Bůh a další běžný věci.

Ale tohle smyslem života není. Život není o tom dosáhnout nějakého konkrétního cíle (jelikož všechny pominou). To, co přináší uspokojení a naplnění je když najdeš skupinu lidi, do které patříš. Kteří Tě mají rádi takovou jaká jsi – s kladnými stránkami i s chybami. Skupinu lidí, pro které máš hodnotu a oni Ti do budou dávat najevo. A Ty jim!

Smyslem života je totiž sám život - život žít. To znamená život plnit pocity ze zážitků. Z různých - a to z dobrých i z těch špatných. Oboje jsou důležité emoce a prožitky.

Cílem života totiž není dosáhnout věc nebo událost. Cílem života je prožívat emoce.

A to je to, co děláš.

Pokus cítíš emoce negativní, pak jsi zatím jen nenašla svoji vášeň. Zatím jen plníš touhy někoho jiného – svých rodičů.

Asi na Tebe tlačí natolik, že jsi zapomněla na své vlastní sny.

Ale něco Ti řeknu. Tvoje vlastní sny jsou pro Tebe mnohem důležitější než to, kdybys své rodiče neposlechla.

Musíš se naučit znovu snít. A musíš najít něco, co Tě hrozně baví když to děláš.

Pokud to bude něco, co jiným lidem udělá radost, všechno zapadne do sebe a všechno Ti začne dávat smysl.

Dokonce i to, proč jsi do teď trpěla.

Jenom se nesnaž zalíbit se všem. Neuvažuj tak, že rodičům něco dlužíš. Je to opačně. Rodiče dluží Tobě. Tys jim dala smysl života – důvod, proč o Tebe pečovali.

A oni Ti měli pomoci najít Tvůj smysl života. Jenomže jim se zatím nepovedlo pochopit ani ten svůj. Proto Tě zatím nebyli schopni naučit ten Tvůj.

Začni se proto soustředit na své touhy. Postupně přijdeš na to, co Tě baví víc než cokoliv jiného. A je jedno, zda se to rodičům bude líbit nebo ne.

Nakonec se jim bude líbit to, že jsi šťastná mnohem víc, než Tvoje kariéra.

Děkuju ti moc za vyčerpávající odpověď . Jedna z věcí co po mně rodiče chtěli bylo jít va VŠ. Dřív jsem si to taky přála, ale sny se mění a já zjistila že tam nechci. Snažila jsem se jim to vymluvit, ale stálo to za nic. Padali výhružky, že nenajdu žádnou práci a skončím jako uklízečka a podobný věci. Tak jsem si to udělala po svém na přijímačky jsem se nepřipravila a i tak mi zbýval jeden bod k přijetí. Naštěstí naše nenapadlo podat odvolání. Spousta lidí mi to vyčítalo, ale já si říkám že až budu chtít tak si klidně můžu dodělat VŠ během práce. Všechno přece jde když se chce ikdyž to bude těžký .

Jinak hledání takové skupinky lidí nebo aspoň jednoho člověka nevím kde. Mívala jsem jednu vzdálenou kamarádku ze Slovenska, ale už spolu nekomunikujem.

Jinak pokud se teda má jednat o vášeň tak to bylo vždycky cestování. Dokonce jsem přemýšlela i o zaměstaní při kterém se cestuje, ale holt už jsem skončila v jiné branži. Navíc mám teď takovou výplatu, která stojí za starou grešli. Budu muset počkat, to jsou ty začátky.

Cestovat se dá i bez peněz. Vydělat se dá cestováním. Zkušenosti se daji nabrat při cestování a jazyk se dá naučit taky. Na západě si vyděláš za stejný čas mnohem víc než u nás i kdybys měla jen mýt nádobí a učit se jazyk.  

Mnoho lidí si myslí, že u nás musí našetřit na cestu a pak jít utrácet na cestě. Ale to je ekonomický nesmysl. Dá se odejít od nás s 0 penězi a vrátit se se zkušenostmi, které pak u nás zhodnotíš buď v podnikání nebo u zaměstnavatele, který ocení jazyk a zahraniční pobyt.  

Navíc tam dospěješ a uvidíš, že žít se dá mnoha různými způsoby.  

VŠ je taková česko-slovenská specialita. Nikde jinde na světě tomu lidé nepřikládají takovou nesmyslnou váhu jako u nás.  

Já například zaměstnávám vysoce kvalifikované lidi, ale vůbec mě nezajímá jakou školu studovali. Zajímá mě jen to, co umí prokázat prací. VŠ dnes považuji pouze za místo, kde se dají potkat lidi, ale ne vědomosti. Bohužel uvažovnaí Tvých rodičů patří do minulého století, ale to je u nás standard pozůstalý z dob komunismu.  

Pokud něco chceš, jdi si za tim. Trpělivým čekáním nic nezískáš. Musíš vytrvale jednat.

A k těm lidem:  Tím svým jednáním - činností, se k Tobě připojí. Už jen to, že jsi zde - vyvinula jsi nějakou aktivitu a ta k Tobě přitáhla lidi… pouze pokračuj a rovíjej své aktivity. Zbytek tužeb do svého života přitáhneš.

Jenže jak myslíš cestovat bez peněz, vždyť jídlo, pití, nocleh, to vše něco stojí a livot ryby v potoce sama fakt neumím .

Samozřejmě záleží na tom o jakém cestování uvažuješ, zda o luxusních dovolených nebo o dobrodružném.  

Pokud o dobrodružném, pak to není tak drahé. Existují služby kde si lze na internetu najít sdílení dopravy a cest (ověřené lidi) i levné ubytování (Airbnb.com). Takže pokud se vyhneš rizikovým zemím a budeš dodržovat jistá bezpečnostní pravidla, je to i relativne bezpečné.  

Všude kam se dostaneš si lze najít nekvalifikovanu práci (obsluha v restauraci, v hotelu, mytí nádobí, úklid, práce v McDonald… ) a své cestování tím živit. A to je jen jeden ze způsobů.  

Pak lze o tom psát nebo toči videa z cest na youtube a pod. a máš příjmy z reklamy.  

Najdi si nějaké blogy nebo cestovatelské servery kde se o tom píše a zjistíš.  

Nedám Ti kompletní kuchařku, jen říkám, že to lze vymyslet.

Podle mně ti chybí láska. Ty jsi vždy plnila jen povinnosti, které na tebe kladli doma, ale zřejmě jsi nebyla doceněna, či pochválena, prostě ta sounáležitost lásky, tam chybí. Nepíšeš o žádné známosti, jen o hobby ve volném čase. Prostě potřebuješ přátele, ověřené, na které je spoleh, alespoň jednu takovou kamarádku, nebo kluka, co tě bude mít rád, ale i lásku od rodiny doma. Myslím, že dnes lidé hodně věcí mají, kupují, ale to životně důležité je zadarmo a přitom tolik důležité. Pokus se zajít někam do LDN, nebo do děcáku a poptej se, jak bys mohla být užitečná a hned uvidíš tolik tváří, co ti budou vděčné za tvoji přítomnost. Prostě důležíté jsou vztahy. Na YT je pěkná přednáška od Max. Kašparů "Stavy a vztahy", je to psycholog, či psychiatr i kněz v jedné osobě a mluví rozumně. Tak se měj a dej vědět.

Určitě se na to kouknu, díky

Když se k tomu vracím ještě zpětně. Mám ještě jednu kamarádku Marcelu. Nechci sem vypisovat co všechno má za problémy, ale dovoluju si soudit že jsou hodné opuštěných dětí. Ta vděčnost že jsem s ní je samozřejmě úžasná, ale ta temná stránka je neustálé poslouchání těch problémů a následná frustrace z toho. Takže fakt stačí popovídat jednou za týden a mám dost.

Tvoje otázka by správně měla znít: "Kde se ztratil můj smysl života? " A já Ti na ní dle toho všeho, co jsi napsala odpovím tak, že jsi nemohla ztratit něco, co jsi sama ještě neměla. To, co jsi dělala dosud, nebyl Tvůj smysl života, Tvá přání a Tvá rozhodnutí, nýbrž to byl smysl života, přání a rozhodnutí Tých rodičů, což se stalo ve výsledku jedním velkým nesmyslem, který zazdil Tvoji vlastní osobnost a Tvé vlastní já, kdy logickým vyústěním toho jednoho velkého nesmyslu a jiného důvodu, o kterém nechceš tady psát, ale který nemáš ještě ve své hlavě zpracovaný, bylo to, že jsi začala trpět depresemi.

Podle mého názoru potřebuješ jako první krok udělat to, že se zbavíš těch okovů, které Ti brání být sama sebou a mít svojí vlastní osobnost = odstěhovat se od rodičů a osamostatnit se. Už jenom to, že si budeš moct svobodně a kdykoliv udělat jen to, co Ty budeš chtít a pro co se rozhodneš, bude pro Tebe tak osvobozující, že se Ti jednak bude mnohem lépe dýchat a hlavně, uvolní se Ti to neustálé napětí v hlavě, způsobené tím neustálým tlakem od rodičů - ať přímým či nepřímým. Vždyť si to zkus jen představit - ten klid, ta svoboda, to vědomí, že cokoliv uděláš, nebude hned nikdo hodnotit a zase Tě někam směrovat atd. Zkus o tom zcela vážně přemýšlet, je jedno jak to uděláš, jestli se odtěhuješ do podnájmu, do jiného města či odjedeš do ciziny atd. , ale já být Tebou udělám to. Jen tak budeš mít možnost, aby se Ti vyčistila hlava od naprogramovaného a Ty jsi si mohla uvědomit spoustu věcí, a začala žít novou kapitolu svého života, jejímž autorem budeš Ty sama. Pak půjdou a přijdou i ty ostatní a jiné věci - nové prostředí, známí, přátelé, partner, Tvé vlastní sny a přání atd. , krůček po krůčku, ale půjdou. Já věřím, že ano 

No jak to udělám vím, ale ještě budu muset počkat. A u nás není zase takový dusno jak to možná vyznělo. Je to jen tím že jsme z jiného těsta, nikdy si neporozumíme, ale máme se rádi

Ještě uvažuju že  jsme celkově na sobě hodně závislí. Pamatuju si když jsem se sama rozhodla strávit 2 měsíce v léčebně, nepřipadalo mi to špatný dokonce jsem to brala i jako relaxační ubytování. Ale ten večer za mnou přišla ubrečená mama (to jsem ji viděla takhle poprvé) že ať nikam nejezdím jak to beze mě nevydrží. Přišlo mi to přehnaný, ale rozhodla jsem se neodjet. Což mě nutí myslet jestli není ona hodně závislá na mě. Musím podotknout, že jsem jedináček a k tomu epileptik, takže měli vždycky větší péči. Neobviňuju je za to, jsem jim vděčná, vcelku normální rodina. Jenom mi připadá že ze mě udělali mazánka neschopnýho k ničemu (z části i já sama, neuvědomila jsem si to). Vždy když jsem něco chtěla začít a řekla jsem jim to (nějakej kroužek) odpověděli: " však tam dlouho nevydržíš" a já nevydržela. Nevím jestli fakt ze své povahy, náhlého entuziasmu a pak poklesu nebo jejich nepodpory. Fakt netuším. Kdyby mi možná věřili vydržela bych u těch kroužků dýl. Škola prostě byla vždycky hlavní a pak se divili že nikoho nemám a proš jsem nešťastná. A to ještě dodávám že když jsem jim zpětné vykládala o svých stavech ve 13 tak to zapřeli a nechtěli si to přiznat.