Téma: Má práce: únava, přesčasy a vyčerpání, protože jsem pomalejší - vyřešil by to invalidní důchod?
Dobrý večer,
možná že mě za toto téma odsoudíte, ale zajímalo by mě, jak byste se zachovali.
Pracuji už 30 let (1985-2015) ve stejném oboru, práce pro mě znamenala zdroj peněz a seberealizace.
Před deseti roky (2005) se mi přestalo dařit. Jakobych narazila na své možnosti. Dál už jsem nemohla. Nevím, jestli to byl následek nebo příčina, ale v té době jsem měla i jiné než pracovní problémy, které mě donutily navštívit psychiatra. Začala jsem se léčit a bylo to účinné. Skutečně se mi moc ulevilo, načarpala jsem nové síly a chuť do života, možná že až moc chuti, takže jsem svoje zásoby sil brzo vyčerpala a skončila opět na psychiatrii.
Přestala jsem si věřit, v práci jsem se zasekla, nebyla jsem schopná udržet nit myšlenky se svými kolegy. Jako by moje myšlení a chápání bylo paralyzováno. Cítila jsem odstup svých kolegů. Pak se mi podařilo sehnat nové místo, ve stejném oboru, nemusela jsem se učit nic nového. Naštěstí.
Mám dobré pracovní místo (z pohledu nezaujatého pozorovatele). Pracuji v teple kanceláře, můžu si vypít kávu kdy chci, mám do určité míry pružnou pracovní dobu a zázemí silné firmy. Na druhé straně mám úkoly, které musím splnit do určitého termínu, nezáleží jak. Protože jsem pomalejší než ostatní, zvládám je s velmi velkou únavou, v přesčasech. Práce mě vyčerpává, nebaví mě, jsem frustrovaná svým pracovním výkonem.
Každý rok skončím hospitalizací na psych. klinice. Práci potřebuji, splácím půjčky, manžel nemůže sehnat práci. Naše rodina je na mém příjmu závislá. Přitom já zvládám práci s velkým sebezapřením. Musím užívat léky, které mě tlumí, chápu jen velmi pomalu a dělám pouze rutinní práci.
Po příchodu domů si musím zdřímnout, abych fungovala. A tak je to pořád dokola. Už mě nic nebaví, domácí práce mě unavují a více méně polehávám.
Přemýšlím, jak bych své trápení ukončila. Jenže nenacházím rozumné východisko. Snad invalidní důchod? Mohla bych aspoň spát celý den.
Nevím, jestli bych si nevyčítala, že jsem k ničemu, odepsaná definitivně. Několikrát jsem se pokoušela umrtvit lékama, aspoň na chvilku. Ale to není řešení.
Co mám dělat? Skutečně nevím a cítím se v pasti, ze které není úniku.
(0 lidí)
(0 lidí)
Stránka otevřena 3539x Předchozí téma | Další téma
Reakce čtenářů
Vím, že je těžké v určitém věku najít vyhovující práci, ale vždy je něco za něco. Pokud se Vám práce líbí a prostředí vyhovuje a navíc jste dobře placena, tak je to jedna strana věci, protože jinak Vás práce vyčerpává. Ale zase na druhou stranu, pokud manžel do práce nechodí, měl by Vás doma zastat a domácí práce Vám ulehčit, abyste doma mohla po práci odpočívat a nabrat sílu. Je ale možné, že již na svou práci nestačíte, záleží, co říká doktor. Ještě Vám zbývá do důchodu hodně let a za pět let to už pocítíte únavu daleko více. Já bych asi zkusila pracovat na zkrácený úvazek nebo si hledala práci jinou. Přece jen zdraví je na prvním místě.
Nepíšete nic o svém soukromí a právě to podle mně bude ten problém. Ten se pak samozřejmě odráží v práci a celkové nepohodě.
P. S. Teď jsem se podívala do Vašeho minulého tématu a myslím, že tím je řečeno vše. V práci problém není.
Napadá mě, jestli nemáte chronický únavový syndrom. Teď se o něm hodně mluví.
Barčo, už ani nevím, že jsem se tady už svěřovala. Jak je vidět, jsem natolik neschopná, že se nechám vláčet okolnostmi a potom si ztěžuji. Asi bude pro mě lepší smířit se sama se sebou a přestat hledat něco, co je nenávratně pryč.
Téhle reakci asi moc nerozumím. Tady nejde o smíření sama se sebou, ale o vyřešení stávající situace. Nikdy není pozdě začít jinde a jinak. Od nuly. V zájmu svého zdraví.
Příčinu přece znáte, tak proč ji schovávate za psychiatrické diagnózy a cpete do sebe léčiva?
Avatárku, myslíš, že by se psychiatři mýlili? Že bych to mohla risknout bez léků? A jak se ten únavový syndrom léčí?
Bee, podívejte se nastránky Avatárka:
Únava je projev komplexní povahy a její příčiny bývajítaké komplexní. Pokud se lékařům nepodaří odhalit jednoznačnou příčinu těžké chronické únavy, zařadí ji do škatulky chronický únavový syndrom. Je to onemocnění, o jehož existenci se dlouho sváděly boje, navzdory tomu, že bylo uznáno například i Světovou zdravotnickou organizací WHO.
Dnes už je jisté, že onemocnění označované jako chronický únavový syndrom skutečně existuje. Nejedná se o běžnou únavu. Je to chronická, nezměrná únava spojená s hlubokým vyčerpáním, ohromným poklesem výkonnosti a naprostou ztrátou výdrže.
Bee… nemáš žádný syndrom, ani nic tomu podobného. Jen špatně myslíš.
Pracovně jsem na tom podobně, ale Ty si to zhoršuješ tím, že se porovnáváš s ostatníma. Proč? Jen si tím zatěžuješ mozek a je to stejně něco co nevyřešíš. Dělej si svojí práci, svým tempem a nevšímej si věcí které se Tě netýkají.
Přestaň zaměstnávat mozek vším, co Ty sama nevyřešíš.
Přijdeš z práce a máš na krku domácnost a manžela bez práce. Co on dělá celé dny? Proč neobstará domácnost on?
Můj názor je, že on je lemra a hází vše na Tebe a Ty si to jako osel (tím Tě nechci urazit) necháš líbit. On na Tebe hází víc a víc starostí a Ty budeš zachvílku v blázinci na pořád.
Takže začni dělat pořádek. Nejdřív si ho udělej u sebe v hlavě a pak se chovej podle toho, jaké priority sis nastavila.
Jak jsem psal - jen mě to napadlo. Neříkám, že ho Bee má na 100%. 
Bee, při reakci na něčí příspěvek prosím klikněte na ODPOVĚDĚT. Vaše příspěvky se nebudou ukládat na konec stránky, ale hned pod příspěvek, na který reagujete. děkuji.
Beu_Pet, děkuji za názor, souhlasím s tebou, že bych si měla udělat pořádek v hlavě. Jenže jak? Sama vlastně nevím, co chci. Pořád hledám něco, co by mě udělalo šťastnou ale zřejmě to nenajdu kolem sebe ale uvnitř. Mám o tom přestat přemýšlet? To nejde. Mám v hlavě pořád stejnou myšlenku, která se mi vrací a to jak ukončit svoje trápení. Je to opravdu špatná myšlenka, to vím. Kdybych aspoň nebyla tak unavená. Život, kdy se těšíte do postele a nic Vás nezajímá, nestojí za nic. Vím, že musím víc odpočívat. Najít si práci, která mě bude bavit jenže mě nebaví nic kromě spánku. Nic jiného neumím, jsem stará na to, abych začínala jinde. Můj muž mi pomáhá v tom, že chodí nakupovat a pere. V poslední době už na mě nekřičí a sem tam mě pohladí po hlavě. (já ho taky). Jinak žijeme vedle sebe. Je to moc nebo málo? Na nový vztah a začínat od nuly, na to opravdu nemám sílu. Asi jsem šťastná a nevím o tom.
Bee. myslím, že kdyby si byla šťastná, věděla by si o tom.
