Téma: Hysterické kolegyně v práci - křik a i menší fyzické napadání

Nech se přeřadit, protože nemáš žádné jiné páky, jak svou situaci změnit.  

To bych netvrdila, protože má možnost udělat si pořádek sama.

Nereagovat na řvaní, usmívat se a maximálně naprosto v klidu říc, že dokud se neuklidní, nebude s ní komunikovat a pak jí/je prostě ignorovat.

Mě to zabralo vždy, oni totiž takoví lidé potřebují publikum.

Samozřejmě, že přeřazení je také určité řešení, i když jen relativní, protože kdo si nedokáže sjednat pořádek na jednom místě, může očekávat, že bude mít problémy i jinde.

Veselko, tvoje reseni je sice taky reseni, ale stoji to hodne usili a je to velice vycerpavajici.
Tohle se da vydrzet par tydnu nebo mesicu, ale ne naporad. Navic je problem, ze kolegyne jsou v presile. I kdyz si sjedna poradek s jednou nebo druhou, bude tam neustale napeti a neprijemna atmosfera. V takovem ovzdusi se spatne pracuje, protoze nikdy nevis, kdy te kdo podrazi nebo odkud prileti problem.
Ja osobne bych se nechala preradit do jineho oddeleni ale s tim, ze sefum jasne reknu duvod.

Tak to je hezký názor, ale poněkud akademický. Pokud si někdo nedokáže sjednat pořádek ve skupině, kde se evidentně využívají slabší či odlišní k tomu, aby si na nich určití jedinci vylívali zlost, to má skutečně těžké. Viz mobbingy, šikany a stačí jen polarizace kolektivu. S určitými lidmi se prostě nedohodnete, ale zkusit se to dá. Ovšem, domluvit se s blbkou- viz to jednodušší ražení.

A pokud se za ni vedení nebo ostatní ve skupině nepostaví, no spíš to vedení, tak bude muset být přeřazena o to rychleji.  

Holky, jasně, že je to unavující a vysilující. Vždyť kdo z nás by nechtěl mít dobré a příjemné pracovní prostředí automaticky?

Jenže takhle to prostě vždycky nefunguje.

Sebevědomý člověk nemá potřebu povyšovat se, získávat pozornost navíc aj. , ovšem sebevědomí na stromě neroste a tak je mnoho těch lidí, kteří si potřebují uměle zvyšovat sebevědomí (samozřejmě kde nic není atd.) a nejčastěji se s takovými lidmi setkáváme či spíš musíme setkávat, právě v práci.

Ono, říct, jdi dělat něco jiného, někam jinam, je strašně jednoduché, ale taky mizerné řešení, protože ta pravděpodobnost, že na novém místě nenarazíme na stejný či podobný problém, je velmi malá.

A bohužel to není až tak problém těch lidí, kteří šikanují a ponižují, jako problém toho člověka, který si to nechá líbit. On je ten slabý článek a on má také problém.

Víte holky, připadá mi to jako, když jedna ženská brečí té druhé na rameni a ta ji utěšuje a říká jí jak je život nespravedlivý atd. To, co ta druhá dělá je sice hezké, solidární, ale také úplně k ničemu. Protože té nešťastné to nepomůže ani trochu. Když jí bude jen litovat, změní tím její situace? Nezmění a o to jde.

Jestliže chci, aby se ke mně choval někdo lépe, musím si to především zasloužit a ukázat tomu člověku hranice kam už nesmí zajít.

V prvé řadě na sobě musí pracovat právě ten člověk sám, protože jinak se takových lidí nikdy nezbaví.

Částečně pravda, ale pokud je někdo slabý, tak se nestane silným jen proto, že se proto rozhodne.  

Můžu se rozhodnout pro nějaké jakože silné reakce, ale vydržet se to dá jen krátkodobě, přesně jak Lištička píše. Chybějí vnitřní a často i vnější zdroje podpory, bývá větší uzkostnost,  oběti bývají svým způsobem specifické, častokrát mají za sebou již předešlá odmítání či ústrky, signály se hromadí, a stresu a vnitřního poškození přibývá. Někdy je to celková úzkostnost rodiny, jindy je to jinak, ale pro odolnost se rozhodnout dlouhodobě nelze. Tu buď mám nebo nemám. Pokud ji nemám, můžu zvolit krátkodobě / silné/ chování, ale to je všechno.  

Můžu se přihlásit do nějakých kurzů na zvládání naučené bezmoci,, někdy to pomůže a u někoho ani náhodou.

Někdy je to na dost dlouhodobou terapii a výsledkem je to, že člověk alespoň nepřivolává nějakými signály slabosti takové ty lidské predátory, víc si věří, že se nakonec ze situace nějak dostane, ale nezbaví se většinou veškeré staré emoční zítěže, nezbaví se zcela úzkostí a hrozí regrese. Ale jak kdo.

Je to tak, že to, co nás nezabije nás nejenže nemusí posílit, ono to spíš některé lidi mrzačí.  

Ale to je nadlouho, akademické cíle jsou jasné, skutečnost tomu málokdy odpovídá.

A hlavně, nevíme nic o pozadí tazatelčina příspěvku. Ta může být úplně v pohodě, nemusí to být žádná oběť, jen ji prostě vadí ta atmosféra na pracovišti, anebo taky ne, nevíme to.  
Jen že tam má primitivní nánu poměrně od rány a hysterku, která je zas velice hlučná a že ty dvě ženy tyranizují kolektiv. Do jaké míry lze kolektiv stmelit a ty dvě kozy odkázat do patřičných mezí, nebo jestli by to přece jen na nátlak -asi zase kolektivu -neudělalo vedení, nevíme.  

Někdy se věc dá řešit, nekdy je lepší se vyhnout. To tu nerozklíčujeme.  

Predpokladam, ze ona je v tom kolektivu nejmladsi a vzbuzuje mozna i zavist uz jenom tim, ze je mlada a hezka.  Zeny dokazi byt mezi sebou krute. V 25ti se tezko bude stavet zabehnutemu kolektivu starsich kolegyn. Zkusit to samozrejme muze, ale nedovedu si predstavit, ze by ten boj vyhrala.
Veselko, ja jsem si sikanu na pracovisti zazila, takze vim, o cem pisi. Nastudovala jsem psychologicke knihy o zachazeni s obtiznymi lidmi, probrala jsem to se spoustou pratel, zkousela ruzne metody.  zaver byl ten, ze  problem nebyl ve me ale v kolegyni. Ta mela problemy, ale nelecila je. Cloveka nezmenis. V takovem pripade ti nezbyde nez zmenit svuj postoj nebo odejit.
Ja byt dnes (04.03.2016) v situaci zakladatelky diskuze, radeji bych sla do jineho oddeleni.

Jo, je hezký pokusit se  to řešit, pokud se tam najde pár lidí a zatlačí spolu na vedení, tak třeba ano, ale pokud bude sama… .

Ano jedné je 50 a druhé 47, obě bez partnerů, muži je opustily a moc se nedivím - když slyším jak řvou a jsou hádavé. Ta mladší je jeden tak, druhý den onak a jsem druhá nejmladší - ta nejmladší jim posluhuje, aby měla klid. Bohužel se tam většinou hádám jen já, že se ozvu a ostatní mlčí a klopí oči. Fakt časem raději neposlouchám a nevnímám je, abych měla klid a furt se nehádala

Tak to tě asi okolí nepodpoří a vedení asi taky ne…

Jakmile jsou v kanceláři tři ženské, tak se obyčejně vždy ty dvě postaví proti jedné. V takovém prostředí nevydrží každý a každý to neumí řešit, protože nejsme všichni stejní. Než skončíte u psychiatra, tak raději změňte kolektiv nebo práci, myslím, že klid a pohoda je lepší než vydělané peníze.  

… jen mi tak blesklo hlavou, jestli vás napadlo se rudé hysterky zeptat, k jakému lékaři jde, jak dlouho je objednaná ona a jak dlouho případně bude čekat když se přeobjedná, a vyjádřit starost o její zdraví a případně politování, že se vám to tak hloupě sešlo a nabídnout jí nějakou protislužbu případně přinést třeba zákusek jako pozornost a odškodnění za to, že kvůli vašim plánům musela změnit ty své. A navrhla, abyste se případně o podobných událostech navzájem informovali hned jak si je naplánujete, aby nedocházelo k tomu, že si nevědomky něco naplánujete obě zároveň.

Tak to totiž lidé, co chtějí mít v kolektivu dobré vztahy, dělají…