Téma: Špatné nálady a nerozhodnost jako důvod rozchodu

Ahoj,

potřebovala bych slyšet názor někoho nestranného.

S přítelem jsme byli spolu něco málo přes půl roku (květen - prosinec) Vím, že to není zase tak dlouho, ale hodně jsme toho spolu prožili a máme spoustu pěkných vzpomínek.

Pokaždé byo vše dokonalé, ale ke konci listopadu se vše zvrtlo.

Jeden týden jsme oba měli pořád špatnou náladu a takto nebylo nic moc. Ke konci týdne mě čekal šok. Zavolal mi jestli se nemůžeme někde sejít. Tak jsem souhlasila a ještě ten den jsme se sešli. Mluvili jsme o tom, jak to mezi námi je. Já jsem ho milovala a stále miluji, on mi však ale řekl, že si není jistý. Že mě m pořád rád, ale asi ne natolik, abychom spolu mohli chodit.

Po dvou hodinách jsme to nakonec nějak ukončili se závěrem, že se pořád vzájemně máme rádi a tak že se tedy budeme bavit, ale už čistě jen kamarádsky. Mrzelo mě to, ale říkala jsem si, že jsem o něj nepřišla úplně, tak jsem se s tím nějak srovnala.

Za dva dny mi zavolal a řekl mi, že to byla hloupost. Že se od té chvíle, co jsme se rozešli nemůže na nic soustředit, že na mě pořád myslí a že když o tom přemýšlel, že bych mu opravdu chyběla. Byla jsem v sedmé nebi. A tak jsme to ani ne po dvou dnech dali zase dohromady.

Všechno bylo znova jako z pohádky, možná dokonce ještě lepší než předtím. Na Vánoce jsme si naplánovali několikadenní výlet. A tam se to sesypalo úplně.

Celých pět dní byl protivný, podrážděný a ve špatné náladě. Neustále se mě ptal, co mi je, i když já jsem byla v pohodě a v dobré náladě. A když jsem mu řekla, že se nic neděje, tak si zase stěžoval, že mu to nechci říct. Pořád mi vyčítal, že se tvářím, jako bych tam nechtěla být, nebo že se vůbec neusmívám. Pravda, nakonci už jsem se moc neusmívala, protože jsem nevěděla co mám dělat. Cokoli jsem udělala bylo špatně. A ať už jsem něco řekla, nebo neřekla, tak obojí bylo špatně. Všechno špatně.

Když jsem se vrátila domů, probrečela jsem celou noc. A hned další den se se mnou rozešel. Když jsem chtěla slyšet aspoň důvod, řekl jen, že mu ve vztahu prostě nebylo dobře a že chce být sám.

Zase jsme si ale řekli, že normálně se bavit můžeme. Když jsem s ním o několik dní později mluvila, řekl mi, že je mu skvěle a že ho to ani trošku nemrzí, což mě samozřejmě zranilo ještě více. Problém je v tom, že ho pořád miluji a ať se snažím jakkoli, neumím ho pustit z hlavy. Hrozně moc bych ho chtěla zpátky.  

Jak jsem psala, bylo to hrozně nečekané a seběhlo se to v několika málo dnech.

Já to připisuji tomu, že v průběhu roku hodně zhubnul (minimálně 15kg). Teď už je až nezdravě hubený, ale kdokoli mu cokoli řekne, urazí se. Je tvrdohlavý a má svoji hlavu.

Vžycky byl veselý a nikdy ho nikdo neviděl ve špatné náladě. Na podzim už začal být pordážděnější. Všechno to vyvrcholilo na výletě, kdy bylo špatně absolutně všechno. Teď od sebe odstrčil všechny kamarády a s nikým se nebaví (máme společné kamarády).

Naštěstí mu teď pomáhají rodiče vrátit se zpět do normálu.

Myslíe si, že to může být tím hubnutím?

A myslíte, že je nějaká šance, že se k sobě časem vrátíme. třeba až zase trošku přibere?