Téma: Rozchod po pěti letech, bezbranost, volání o pomoc a vypsání se z problémů.

Zdravím Vás všechny
Rád bych se s vámi podělil o svůj příběh a možná třeba vyslechnul nějákou radu, vlastní zkušenost, atd.

Letos (2017) v září se se mnou, po pěti letech vztahu, rozešla přítelkyně. Náš vztah byl téměř dokonalý. Nikdy není nic 100% a většinou to byly věci, nad kterými se dalo jednoduše rozhodnout, dohodnout se, udělat kompromis a nebo, pokud jsme na tom nebyly existenčně závislý, mávnout rukou. Nikdy jsem se nehádali, vše řešili v klidu, bez konfliktu. Až jsem nevěřil, že taková osoba na světě může existovat. Byl jsem v ráji na zemi. Poznali jsme se v době, kdy jsme oba ještě studovali střední školu. Možná i díky neskutečné zamilovanosti se mi podařilo odmaturovat a nastal přelom, kdy škola již nebyla povinnost a jednoduše jsem musel začít vydělávat peníze. Rok po mě maturitě odmaturovala i bývalá přítelkyně a rozhodla se jít na vysoku školu. Nikdy jsem proti tomu nic neměl. Někdo pracuje rukama, někdo hlavou. A její škola se pro mě stal stejně důležitou, jako moje práce, kterou mám rád a snažím se být dobrý v tom, co dělám.
Vždy jsme se viděli jen o víkendech. Na škole samozřejmě i v týdnu. Jenže s nástupem do práce to jinak ani nešlo, protože studuje ve vzdálením městě a dojíždění by bylo nákladné. Viděl jsem v tom pár výhod. Hlavně tu, že se člověk tak,, neokouká", udělá si přes týden svou práci a víkendy má volné, s čistou hlavou nemusí myslet na svoje resty. Takto to fungovalo zruba 4 roky. Když jednou mi přítelkyně řekla, že by bylo fajn, kdybychom mohli bydlet spolu. Neměl jsem proti tomu nic, naopak. Byl jsem i rád, že můžeme být spolu častěji. Ona už přemýšlela, že by si našla po škole práci ve městě, které je blíž a mohli bychom takto fungovat. Absolutně jsem nebyl proti. Po dvou měsících od tohoto rozhovoru se mi o rukou dostal byt. Nebyl zrovna v nejlepším stavu a na první pohled jsem myslel, že to nezvládnu. Ale její podpora mě utvrdila v tom, že jednou budeme opravdu bydlet spolu. A možná nás bude i víc. Mezitím jsme si užíali jeden druhého, byli spolu na dovolené a vše bylo v pořádku.
Jenže přišla první krize. Letos (2017) v dubnu, shodou okolností a ironií osudu, to bylo 1. dubna. Opět jsme se sešli po týdnu a najednou mi řela, že si chce promluvit. Nebyl jsem proti tomu, vše se dá vyřešit, když se chce. Oznámila mi, že by asi bylo nejlepší, kdybychom šli od sebe, protože její škola vyžaduje časté cesty do zahraničí, měli bychom na sebe málo času, že prý nechci děti a tak dál. Ano, s čístým svědomím mohu napsat, že v té době jsem skutečně děti nechtěl. A měl jsem k tomu dobrý důvod - její vysokou školu, ktrou bude studovat ještě dva roky. Nerad bych se dostal do fáze, kdy by mi tohle bylo někdy vyčteno. Přišlo to nečekaně, takže jsem odkýval vše a šli jsme si svoji cestou. Až po několika hodinách mi došlo, co se vlastně stalo. Nemohl jsem spát, jíst, soustředit se, prostě stav na nic. Ale po třech dnech nekomunikace jsem se rozhodl, že tento vztah nepoložím jen tak. Napsal jsem si všechny svoje myšlenky a pocity na papír. Vypsal jsem úplně vše i to, jak to vidím a co chtěla ona. Po týdenní pauze jsme se setkali. I na ní bylo vidět, že je z toho špatná a trápí jí to. Byli jsme jako raněná zvířata. Všechno jsme si vyříkali a nakonec se ukázalo, že oba chceme to stejné, jen to jinak myslíme a říkáme. Krize byla zažehnána a my se dohodli na tom, že ona si dodělá školu, já mezitím opravím byt a potom by mohly přijít na řadu děti a další radosti i starosti. S tímto vědomím jsem se rozhodl nepolevit.
V červenci jsme jeli na další dovolenou a byla to naše nejlepší dovča. Opět posílila naše pouto a všechno bylo jako dřív. Pracovali jsme společně na opravě bytu, všechno šlo jako po másle. Už jsem se viděl, jak strávíme další Vánoce v našem společném,, holobytě". Idylka. Jenže.
. radoval jsem se předčasně. Letos (2017) v září jsem měl narozeniny. Přítelkyně přijela, popřála mi a vše bylo dokonalé. Věděl jsem, že několik víkendů jsme nikde nebyli, protože byt stráví víc času a tudíž i společné akce museli jít na nějáký čas stranou. Věděl jsem to a proto jsem si chtěl promluvit o všem, co za poslední měsíc bylo. Věděl jsem, že společné víkendy stály za nic a chtěl jsem proto vykompenzovat ten ztracený čas. Vše jsem měl naplánováno, vše připraveno, ale.
Řekla mi, že si musíme promluvit. Chtěl jsem jí říci to samé, ale chtěl jsem, aby začala ona. A nastal zlom. Nastala stejná situace jako v dubnu a s tím přibylo ještě pár věcí. Jako perličku jsem dostal věty, ve kterých mi řekla, že mě už nemiluje, že ochladla a její city už jsou pryč a že by bylo nejlepší, kybychom šli každý svojí cestou. Nevěřil jsem svým uším. Člověk, který mi před několika minutami přál k narozeninám, řekl mi do očí, že mě miluje, mi teď pověděla úplně pravý opak. A ani společná konverzace a řešení problému situaci nezachránila. Myslel jsem si, že to se mnou sekne. Nevěřil jsem jí, nechtěl jsem. Jak je tohle možné? Proč? Nevěděl jsem. Bylo mi řečeno, že nikdo třetí v tom není a že to je jen přechozený vztah. Ano, 5 let pro vztah je hodně, ale.
. její škola byla časově náročná. A celkově z ní vylezlo, že vlastně děti nechce, že chce cestovat, poznávat svět a tak dál. Budíž. Proti tomuhle jsem nic neměl. Její škola to vyžadovala a já to vždy respektoval. Musel jsem. Nebylo jiné řešení.
Nevím, kdo s tím tenkrát přišel ani čí to byla myšlenka, ale i tak jsme se dohodli na jedné věci a tou byl společný sex. V sexu nám to klapalo vždy. Ne, že bychom tím řešili nějáké problémy, to ne. Ale sex stál jako jden z hlavních pilířů našeho vztahu. Neměl jsem proti tomu nic, protože mi tohle dávalo naději, že se třeba vše zase spraví a aspoň na několik hodin nebo na pár dní budeme spolu. Takto to fungovalo asi do půlky října. Nevím, čím jsem byl otupen, ale najednou jsem opravdu necítil žádné city ani bolest. Byl to jen sex, nic víc. Milenecká výpomoc. Nezajímalo mě, co dělala v týdnu, kde byla, s kým ani další věci.
Jednou jsme takhle leželi vedle sebe (samozřejmě po sexu) a najednou se ke mě začala tulit, mazlit se a celkově se chovala, jako když jsme byli spolu. Kdxž jsem se jí zeptal, co se s ní děje, řekla mi, že jí tohle všechno moc chybí. V ten moment mi v hlavě blýskla otázka : ,, Tak, proč jsi mě, ty krá-o, poslala do pr---e, k-rva? " Pochotelně jsem to neřekl nahlas, protože to by asi nebylo to pravé. Ale přesto všechno se ke mě vrátit nechce. Ani po dvou měsících, kdy se na to člověk může dívat s odstupem, se její názor nemění. Dokonce mám pocit, kdy příjde do fáze kdy nebude chtít ani ten sex. Ale s tím se dá počítat, protože to jednou musí skončit.
Člověku je na nic ze všeho. Nejí, nespí, nesoustředí se, všechno je špatně, nic nemá smysl ani význam, motivace v háji, není důvod pokračovat v ničem. Nejhorší je fakt, že vše mi říkala a říká s absolutním klidem, bez emocí, žádný cit, nic. Chápu, že to je tím, že rozchod přišel z její stany. Možná, že kdyby to bylo opačně, je to lehčí pro mě, ale to se nestalo. Ukončení kontaktu není možné na 100%, protože ikdyž se nevidíme v týdnu a někdy je pryč i o víkendech, protože to žádá její škola, kterou studuje, přesto nás spojuje několik společných zájmů, kde se tohle dotýká více lidí a tudiž se s tím nedá nic dělat. Slečna mi řekla, ať se z toho něják dostanu. Jakkoliv. Ať si někde užiju nebo co sám uznám za vhodné. A od člověka, který byl s vámi 5 let, to zní divně a bolí to nejvíc.
Nejhoší je vědění, že ona si tohle vůbec nepřipouští. Chodí se bavit, cestuje, užívá si,, svobodu", nemá čas nad tím přemýšlet. Já sedím doma, přemýšlím, kde se stala chyba, co bylo špatně, proč se to stalo, jak to asi dopadne. Když jse v práci, je to v pohodě, ale když příjdu domů, nastává peklo. Nejde nemyslet, nejde zapomenout, nejde nepřemýšlet. Našel jsem si několik činností, teré vyplní už tak můj nabitý program, ale stejně to moc nepomáhá. Ikdyž jsou to dva měsíce, pořád to bolí. A ještě dlouho bude. Nepiju. Alkoholem problémy neřeším, nemám zájem o nějáký známoti na jednu noc, nechi mezi lidi, protože můj výraz a stav by jim pokazil všechnu náladu.
Co mám dělat? Máte s tímto někdo nějákou kušenost, rádu, pomoc? Budu vděčný za všechno. V případě zájmu mohu tento vývoj popisovat v dalších člancích. Moc vám děkuji za čas strávený nad tímto příběhem, problémem, voláním o pomoc.