Téma: Rozchod kvůli malichernostem - jak získat přítelkyni zpět?

(zajímalo by mne, jestli to někdo přečte, ale i kdyby ne, alespoň jsem se z toho trochu vypsal, i když štvát mě to nepřestává)

--------------------------------------------------------

Hezký večer přeju,

nevím, jestli mi můžete nějak poradit tak, abych byl spokojen. zkrátka nějak jinak než ve stylu "vykašli se na ní". Se svojí bývalou přítelkyní jsem se seznámil v prosinci minulého roku. Před časem jí bylo 21. Mně je 25. Vše bylo zpočátku tak idylické a pozvolné. Do toho spousta takových zvláštních náhod, že by jeden začal věřit v osdu. Trávili jsme spolu spoustu času a byli spokojeni.

Řekla mi po čase, že se mnou měla dosud nejlepší sex. myslím, že nám to klapalo i v posteli. Ale v lednu jsme se museli pomalu vracet do reality.

Ona dělá velmi obtížnou vysokou školu v Brně a já pracuju v Praze, kde bydlím v podnájmu. Vídali jsme se poté na 1-2 dny v týdnu v Táboře (tam mám moji rodinu a ona i její rodiče tam jsou co víkend na chalupě) i v Praze (kde se její rodiče zdržují kvůli práci). Párkrát jsem za ní byl i v Brně. Neměli jsme spolu žádný větší konflikt. Občas si dělala srandu z nějakých věcí, jako že třeba nakupuji podle slev, což dnes přeci dělá pomalu každý člověk. nepřikládal jsem tomu nějaký větší význam, protože se u toho vždy smála. Navíc to nebylo z mé strany nic, na čem bych byl nějak závislý.

Dělala si ze mě občas srandu, když jsem řešil pěstování mexických rajčat (chtěl jsem to jen zkusit vypěstovat, protože mě nadchla svojí chutí). Štvalo ji, že vařím přesně podle receptu. ale vždy to vytkla jen s úsměvem.

Přemýšlím nad věcmi, které jsem ještě udělal špatně. Ano, řekl jsem jí, že být to můj pes, tak bych ho potrestal, když by se vyčůral přímo před vchodem do domu na chodníku. Neuvědomoval jsem si, co vše musela udělat proto, aby jí dostala a jak moc se té feně věnuje. Samozřejmě se jí to dotklo a osočila se na mě.

Ano, asi jsem taky reagoval blbě, když se se mnou šla proběhnout a já si neodpustil několik popíchnutí po úvodních pár stech metrech. Byla to legrace, ale neuvážená. Poslala mě v tom vzteku někam, ale přesto jsme běželi i s jejím psem dál. poté co jsem se jí omluvil. Na konci trasy byl táhlý kopec, kde mě poslala napřed. Když jsme šli běhat po čase znovu. V tom kopci jsem už běžel sám od sebe napřed, že zase počkám před její chalupou. Dotklo se jí to, že jsem jí utekl. Říkala mi, že jí strašně demotivuju, že nedokážu držet krok s ní.

To samé mi vytknula i když jsme si spolu vyrazili na kole. Jel jsem prostě o pár metrů napřed. Nikdy bych jí ale neujel. Když vyjela velký kopec, kde jsem i já měl problém, řekl jsem, že jsem si myslel, že to nevyjede, že mě překvapila. To jí zase dost urazilo. Mělo to vyznít pozitivně. Byl jsem velmi hrdej na to, že se mnou sportovala.

Mrzelo mě, že si některé věci příliš bere. Vytknula mě také, že jí nikam nevezmu, že jsem jí nepředstavil žádné své přátelé. Jen několik. Ona mi jich také příliš nepředstavila, ale přeci jen více, než já. Já si nemyslím, že bych měl málo přátel, jen se z většinou z nich příliš nestýkám. Všichni jsou z Tábora, ale málokdy se sejdeme v nějakém hojnejším počtu, protože pracují v jiných městech, mají školu a jiné. A své kolegy z práce bych se jí styděl představit. To jsou lidé, z nichž mohu jen málokoho vystát.

Musím doznat, že ona je velice společenská a potřebuje kolem sebe ten ruch od ostatních lidí. Není to ten člověk, kterého umlčíte tím, že mu řeknete, že víno máte v lednici, když Vám poví, že by chtěl na víno. Ale tohle není nic, co by mi vadilo.

Blížil se květen. Já za ní po službě přijel do Tábora. Byl jsem už dost unaven. Bylo po 22:00, když jsem k ní dorazil. Usínal jsem při filmu, který jsme sledovali v posteli. Ale ona se mě snažila přimět k nějakému výkonu. no, to se jí povedlo. Ale po několika minutách řekla a přerušila to. Zklamaně jsem ulehl na postel. Zeptala se mě, jestli jsem naštvanej. Já řekl, že nejsem, že jsem spíše jen zklamanej. Pak jsme usnuli.

Další den jsem z toho byl přešlej. Přivedla na to řeč, že prý jí to přišlo prázdný, že jí to přišlo, že mě do toho nutí. přitom to tak vůbec nebylo. Tu chuť ve mně v předešlý večer vzbudila a nemohla být řeč o nějakém nucení. Po zbytek dne byla doma a učila se, já byl zas u sebe.

 A pak přišel první máj. To se u nich na zahradě konala tématická oslava. Bylo tam několik desítek lidí. Užil jsem si to. Pilo se, jedlo do syta. I ona vypadala, že se dobře baví. Ten den mi pod stromem řekla, že mne miluje. Byl jsem šťastnej. Vzhledem k tomu, že jsme začali slavit dost brzo, šli jsme spát ještě před půlnocí. Byl jsem trochu připitej a tak nějak jsem očekával, že se něco stane, že si vynahradíme tu nepovedenou noc. Ale vím, že se jen usmívala, ale k ničemu se neměla. Ráno jsem si to pamatoval, že zase nic. Zase jsem zvolil tu nejhorší formu protestu. Mlčení. Chtěl jsem aby na mě nějak promluvila, aby si uvědomila problém sama, ale místo toho jsme se u ní doma pohybovali jako duchové.

Pomohl jsem jejímu tátovi s úklidem nějakých věcí po té oslavě. Pak jsme se domluvili, že si sjedeme do místní ZOO, kde potřebovala pořešit nějaký úkol do školy. Byl jsem z toho stále přešlej. Snažila se dělat jakoby nic. Nakonec jsme si to nějak vyříkali a jeli jsme na oběd. Pak mne vyhodila doma s tím, že se uvidíme další den, kdy se měla stavit ke mně na oběd.

Konečně jsem jí představil tátu. Ale v ten den jsem byl ještě takovej bez nálady. Snad právě proto, že jsem se viděli jen na ten oběd a zase jela domů učit se. Příští den jsem byl pozvanej na oběd k ní a jejím rodičům. To náladové rozpoložení přetrvávalo. I když jsem se s nimi snažil bavit, říkal jsem si, že je spíše musím znepokojovat. Potom jsem se s přítelkyní i hafanem šel projít. Dělala jakoby nic, snažila se se mnou mluvit, samý úsměv, blbiny s psíkem. Ale já vždy odpověděl jen stroze. Štvalo mě, že pořád nevidí žádný problém. Nakonec po půl hodině navrhla, že bychom si mohli sednout na louku a pozorovat koně. To jsem uvítal.

Pak řekla:"Tak copak se děje? " Já to nechtěl řešit, nechtěl jsem, aby měla nějakej komplex. řekl jsem ať tomu dá pár dnů, že to bude dobrý. A pak se zeptala: "Ty jsi naštvanej, že jsem s Tebou nespala? " Zopakoval jsem předchozí, ale ona poznala. "Takže jo…, " řekla. Pak jsem do toho přidal, že mi to přijde, že spolu málo spíme, ale bylo to jen z dojmů z toho víkendu. To už mi v slzách řekla, že to přeci není pravda, že třeba minulý týden jsme spolu spali až až.  V tom nelhala. Byl jsem zkrátka zklamanej, že po týdnu očekávání se během několika dnů nic nestalo a měli jsme se zase na týden odloučit.

Ten máj mi odůvodnila tím, že jsem byl připitej, že se omlouvá, ale prostě jí to nelákalo. Nakonec se se mnou rozloučila dost chladně s tím, že si asi bude muset ujasnit priority. To jsem pochopil. A dali jsme si pouhé "ahoj".

S jejími rodiči jsem toho dne do Prahy nejel. Říkal jsem si co si asi pomysleli, když přišla domů uslzená a co  by se mě asi ptali poté, co bych s nimi jel. Nejhorší dny v našem vztahu.

V práci jsem plánoval nějaké gesto. Že jí něčím překvapím. Vytvořil jsem z keramiky takového kocoura pro štěstí i s věnováním. A pak už jsem musel zaúkolovat kolegu, aby zaobstaral věci, které jsem potřeboval, a které jsem chtěl, aby jí zastihly v Brně. On skončil v práci dříve. Pak jsem si ten balíček s růžemi, dopisem, bonbonierou a tím kocourem vyzvedl a "žlutým" si to ve 2100 jel do Brna. Všechno ostatní bylo příliš drahé, nebo pomalé, tak jsem to udělal takhle a jel tam osobně, i když jsem musel vzápětí jet zpět. Druhý den ráno jsem musel být od 700 zase v práci.

Kolem půlnoci jsem dorazil na její kolej. Nechal jsem jí to předat po recepční s tím, že už jsem odešel. Ozvala se asi po 20 minutách. Řekla mi, že něco takového pro ni nikdo ještě neudělal. Poděkovala mi a byla ráda. Ptala se kde jsem. já řekl, že už na cestě na autobus. Pak když jsme se o několik dnů později sešli. Byl to fajn večer, až do té doby, než jsme odcházeli z té večeře a pak si sedli na lavičku a přivedla se řeč na to, co jsem pro ni udělal, přes což jsme se dostali zase k tomu "problému" minulého týdne. Najednou mi začala říkat, že jí strašně analyzuju a psychuju, že nám to strašně neklape. Brečela a já tomu nerozuměl. Pověděl jsem jí, že se přeci nebudu přetvařovat, když mi něco vadí. Řekl jsem, že tím dávám najevo, že mi není lhostejná, že mi na ní záleží. že ji miluju. ale já už to od ní více neslyšel.

Jeli jsme k ní domů. Byla už klidnější, ale přesto v slzách. "Sakra, to už mě ti její rodiče zabijou, " pomyslel jsem si. Když se jí její mamka zeptala, jestli brečí, odpověděla, že to je jen z kouře. Znělo to opravdu hodně přesvědčivě. Ten večer jsme spolu zase spali.

Byl jsem za ní pak ještě po týdnu jednou v Brně. Musela se učit na veledůležitou zkoušku. Měli jsme zaplacený pokoj u ní na koleji. Neměli jsme se potom vidět asi dalších 14 dní, které trávila ležením v bichlích. Během té doby jsme si psali, občas i zavolali. Ale později to začalo upadat. Třeba se mi den neozvala. Pak mi najednou zavolala z auta a ukončila to tak, že pospíchá, že se mi ozve večer. k tomu už ale nedošlo. Další den jsem jí nepsal. A napsala třeba den poté, jakoby se nic nestalo. Pak jsem jí zavolal den před zkouškou na její narozeniny. Hovor trval jen pár minut, že musí končit, že je strašně nervózní. Tu zkoušku neudělala. Napsala mi: "Fakt na hovno. horší otázky jsem si vytáhnout už vážně nemohla. musím jít znova… " Byla hodně zklamaná, to chápu. Ale já byl taky naštvanej tím jak vázne ta komunikace. Byl jsem v práci a odepsal jí až po několika hodinách: ". jsem věřil, že to vyjde, když jsi tomu tolik věnoval, ale asi toho je přespříliš. Vyjde to příště! " Reakce přišla až po dvou dnech:"Ahoj, nebudeš mít v neděli čas? Myslím, že si musíme promluvit." Asi to mluví za vše.

Ty zprávy byly najednou tak chladné a nechápal jsem proč až v neděli. vždyŤ se máme vidět už v pátek. Zeptal jsem se, jestli je v Táboře, že za ní sjedu, že nebudeme čekat až do neděle.

Byla doma sama. Na zahradě se učila. Uvítala mě s úsměvem a posadili jsme se ke stolu. Řekla, že je ráda, že jsem přijel, já jsem přitakal. Nabídla mi čaj. Pak jsem jí vybídl ať tedy povídá. "Já si myslím, že by bylo lepší se. rozejít, " znějí mi stále v hlavě ta slova. Zbytek už jsem totálně podělal. Zeptal jsem se, jestli o tom přemýšlela, jestli je rozhodnutá. Řekla, že si myslí ano, že je.

Pak jsem vytahoval minulost, vše co bylo. Nechápal jsem to. Od té příhody na přelomu dubna/května jsme spolu strávili strašně málo času. Přišlo mi to, že jsme to měli řešit, že to za to stálo. Bylo to z mé strany naprosté selhání, brečel jsem před ní a musel jsem působit jako troska. Řekla mi, že to z její strany vyprachalo, že mě už nemiluje. Byla tak chladná, jak kdyby jí někdo vyměnil.

Řekla mi, že nikoho nehledá, s nikým si nepsala, nepíše a nikoho nechce… že si chce dát do pořádku školu a být teď sama. Dala mi moje věci a řekla mi, že musím jít, že to jinak nejde, že prostě musím. a že to nemám brát jako ztrátu času ten půl rok, že bych se třeba jinak nudil, dodala s úsměvem. Prostě jak kdybych pro ni už vůbec nic neznamenal.

Hned od ní jsem jel za jejími rodiči do Prahy. Nešel jsem je o něco prosit. To jsem i zdůraznil. Jen jsem jim chtěl poděkovat za to jak se ke mě chovali. Vozili mě do Prahy. Vařili mi, když jsem u nich byl. Měl jsem tam jet asi v jiném stavu, nebo vůbec. Ale přišlo mi to jako slušnost se s nimi rozloučit.

Bylo pro mě velkým překvapením, že o tom rozchodu ještě nevěděli. Poskytli mi útěchu, a řekli mi, že jsem se jim líbil. že oproti těm ostatním klukům, kteří tam kolikrát byli. Požádal jsem je, ať jí o mé návštěvě neříkají, slíbili mi, že se tak nestane, ale to bylo bláhový.

Pak jsem nakupil další blbosti. Psal jsem si s dalšími lidmi z jejího okolí. S jejími přáteli, které jsem znal jen krátce, spíše z rychlíku. To byla největší hovadina. I její bratr jí vše řekl. Chtěl jsem něco udělat, ale nechtěl jsem psát jí, protože mi bylo jasné, že to jí akorát odradí. Tak jsem se ptal na nějaké možnosti jich… Vše se dozvěděla. Přidal jsem si hrozně.

Napsal jsem jí potom dopis a poslal veškeré věci, které měla u mě. I když jsem se v tom dopise nijak nevnucoval, neměl být tak dlouhej. Celých 6 stran. Myslím, že jí to jen ukázalo jak na ní visím. Že jí to muselo i otrávit, že to musí číst.

Zavolala mi. 20 minutový rozhovor ve friendly tónu, kdy mi řekla, že se cítí v pohodě.  Nevydržel jsem a napsal jí potom, že bychom se mohli sejít a někam zajít. Zeptala se mě, jestli si myslím, že by mi to pomohlo, či spíše ublížilo. Napsal jsem, že nevím, že to prostě jen chci. Napsala mi, že si myslí, že to není dobrý nápad, že uplynula příliš krátká doba od toho rozchodu (to bylo 14 dní), že by to nechala na červenec, kdy měla v plánu jet do Prahy. Na to jsem zareagoval tak, že si myslím, že to nic nezmění, na tom co je teď, a že bych se jí stejně chtěl na něco zeptat.

Nakonec mi po pár hodinách odpověděla, a že bude mít asi tak hodinu večer, že jindy se jí to nehodí, že musí zamakat na zkoušku. Byla strašně vyfintěná. seklo jí to, sakra. Přisedl jsem k ní do MHD a jeli jsme do města. Bavil jsem se s ní jakoby nic, ve velkém klidu a s úsměvem. Cítil jsem se na koni a sebevědomej. Jak jsme vystoupili, tak se mě zeptala, co jsem se chtěl zeptat. Tak jsem jí řekl, že v první řadě teda dobrá, že se s ní pokusím být pouhým kamarádem. a pak jsem se zeptal, jestli by měla v sobotu čas. Řekla mi, že ne, ať si nemyslím, že spolu budeme trávit nějak více času, že neví proč a že si nemyslí, že by to bylo pro něco dobrý.

Po chvíli řekla, že jí to přišlo pěkně trapný jak jsem v autobuse dělal jakoby nic, když tady máme ten problém. na to jsem měl zareagovat úplně jinak. Já jí pověděl, ať se teda nezlobí, že jsem se snažil normálně bavit. A tak jsme probírali náš vztah.

Zpočátku byla dost kyselá. Ale asi jsem na ní trochu zapůsobil, protože postupně se její postoj měnil. Myslím, že se mi docela úspěšně dařilo obhajovat nějaké věci, co se staly a držel jsem si pořád úsměv a dobrou náladu. Zmínila věci, které jí na mě štvaly, ale že hodně (v první řadě ty slevy, pak recepty, pak ty kamarády, a že zahazuju věci, že je nedotahuju do konce, že než jsem se pro něco rozhodnul (zmínila nákup drahých běžeckých bot) …). Řekla mi, že potřebuje chlapa.

Pak mi řekla, že jí naštvalo to s těmi přáteli a s rodiči. To jsem se snažil také obhájit. U těch přátel jsem řekl, že každá mince má dvě strany a jakkoliv to vypadá zoufale, tak jsem to udělal proto, že mi na ní záleželo. Pak mi řekla, že si myslí, že si teď oba musíme utřídit myšlenky.

A nakonec došlo i na otázku, jestli bych se k ní dokázal vrátit, když se tohle stalo. Já řekl, že asi ne hned, ale že určitě ano, že bychom podnikli nějaký výlet, že bychom něco zažili, že by nás to stmelilo. Řekla i, že kdyby uvažovala rozumem, tak by možná uznala, že udělala chybu, ale uvnitř to tak necítí, to už jsme se pomalu loučili… že už musí jít. Řekli jsme si prosté "ahoj".

Druhý den jsem viděl na FB fotky z diskotéky s kluky, kde na mě působila jak holka o několik let mladší. Zkrátka mi to přišlo, že dělali docela blbosti. A ty fotky tam přibývají doteď. Pořád z jedné a té samé diskotéky. A je tam strašně vysmátá. Po tom setkání jsem se jí neozýval. Ozvala se sama až za několik dnů…saturday 17:02
Čáu, přivezla jsem z Brna skoro všechny věci, takže i ty tvoje. Jsem teď v Táboře, ale ještě budu občas jezdit do Brna. Prostě až tady budeš, tak mi napiš a nějak ti to předám…Napiš mi sem, protože mi nějak nefunguje telefon.

monday 21:39Cau. Sice jsem taky v Tabore, ale ted moc nestiham. Dik, ze jsi mi vzala ty veci. Ozvu se ke konci pristiho tydne, nebo mi to klidne posli do Prahy, jestli to je pro tebe lepsi.
Né, mě to je jedno. Já jedu zítra do Brna a vrátím se v pátek. To nebudu mít sice vůbec čas, ale třeba v sobotu odpoledne by to šlo…

tuesday 13:26Na vikend uz neco mam, tak mi to prosim posli (xxxx, 182 00, Praha). Dik
no to je výborný. "> "> Jako nevim, kdy ti to pošlu, ale když je to takovej problém si to předat, tak fajn. wednesday 18:00Vsak to je v pohode. Posli to, az budes mit nekdy cas. Chat conation endSeen Wed 18:00