Téma: Příběh mého života - přítelkyně se se mnou rozešla - má pravdu, když říká, že se nikdy nezměním?

Tak jsem si přečetla tu celou hrůzu a pokud máš k tomu všemu, co jsi za ty roky udělal názor, že: "Někoho jsem zklamal… a přitom nemám v tomhle směru pocit, že jsem měl kdoví kolik možností, jak jednat jinak.", tak k tomu nemám co dodat, protože z toho mám pocit, že snad sám věříš tomu, že to všechno, jak jsi žil a jak jsi se choval či nakonec zachoval, nejen vůči sobě, ale i k mnoha dalším lidem, vlastně ani nemůžeš. A to si teda rozhodně nemyslím. Nikdo Tě do těch pochybných kšeftů nenutil. To byla čistě Tvoje volba. Ty jsi nezklamal někoho, Ty jsi zklamal spoustu lidí, blízkých i cizích, a tak jak jsi to dělal, to se prostě nedělá! To nebyla jedna neuvážená klukovina!

Nebo píšeš: "Říkáte si - měl jsi říct rodičům a byl klid. Půjčili by a splácel bys jim." Ne, tak tohle si teda neříkám. Na takové aktivity, na které jsi peníze potřeboval, bych Ti jako rodič peníze teda nepůjčila. A tak bych mohla pokračovat dál, ale je to zbytečné… Pro mě to všechno co jsi napsal je něco, s čím bych nechtěla mít nic společného.

Je vidět, že čteš to, co píšu  

Psal jsem, že kdybych si půjčil od rodičů půl mega na zaplacení dluhu hned na začátku, byl klid. Splatil bych jim to, bez úroků 50 tisíc měsíčně, po normálních částkách a tohle všechno by nevzniklo. Ani žádný "aktivity".  

Zkus si to celý přečíst ještě jednou a zkus bejt konkrétní. Co bys na mým místě dělala jinak, prosím? Je jednoduchý napsat - to musíš vidět sám. Kdybych to viděl sám, tak to sem nepíšu.  

"Prosím, napište názor. Ať už bude takovej nebo takovej, obojí uvítám… "

Názor jsem Ti napsala, tak v čem je problém? Proč mám tady rozebírat co bych na Tvým místě dělala jinak, když se jedná o průsery či pochybné kšefty, nikoliv klukoviny, který jsi začal před 23 lety? Je to tak, jak Ti napsala Barča,  do takové situace se jen tak někdo normální nedostane… A já říkám, že pro mě to všechno co jsi napsal je něco, s čím bych nechtěla mít nic společného = to není běžný svět, ve kterém jsi žil, nebo možná ještě žiješ. Já se Valerii vůbec nedivím…

Jen je zajímavé, kolik jsi měl zaměstnání a výdělků, přitom dlužíš pojišťovně, finančáku atd…

Jako za mě, jsi si ten dlouhý příběh mohl odpustit, protože ani tak Tě nic neomlouvá. Omlouváš se dokola jen Ty sám: "nemám v tomhle směru pocit, že jsem měl kdoví kolik možností, jak jednat jinak." Ale měl, hned na začátku! Jenže Ty si to nepřipouštíš a nechceš připustit.  

Ale vždyť o tom celou dobu píšu! Že jsem na začátku udělal příšernou chybu, vlastně dvě. Jednak ta půjčka a jednak to, že jsem si pak nepůjčil od rodičů, aby tenhle příšernej scénář vůbec nenastal! A ano, měl jsem bůhví kolik výdělků a zaměstnání, ale za 23 let jsem splatil skoro 11 mega z dluhu! To je v průměru skoro 40 tisíc měsíčně! A to tyhle výdělky přišly samozřejmě ne po roce nebo pěti, ale postupně. Ten příběh je o tom, že jsem si na začátku posral vlastní chybou život (nepovídej mi, že si to nepřipouštím), ale že si myslím, že jsem opravdu udělal všechno, co bylo v mých silách, abych se z toho vyhrabal!

Ale jak říkáš, chtěl jsem názor - a i tohle mi pomáhá. Pomáhá mi to uvědomit si, že ani člověk, kterej v tom není citově nebo jinak zainteresovanej a může to číst s klidnou hlavou a hodnotit s odstupem,   mi nedokáže říct nic konkrétního a jen soudí. Těžko pak můžu čekat pochopení od někoho, komu jsem tím opravdu ublížil.

Tak jsi tatar nebo co? Jasně Ti píšu, že svět, ve kterém jsi žil nebo ještě žiješ není běžným nebo standartním světem (pochybné kšefty, půjčka od rusáka, další od tak trošku mafiána, teď dokonce za úplatek velmi nestandartní cestou úvěr v bance atd.) je svět, se kterým bych nechtěla mít nic společného! To za prvé… za druhé jsi se choval sprostě a nespolehlivě k lidem, kteří Ti zaplatili za ty dresy, za třetí jsi velmi ohrozil rodinu a své dítě, za čtvrté jsi zklamal Valerii s jejími penězmi na letenku a vůbec tím vším, co prasklo a o čem neměla ani tušení + by jí čekalo s Tebou dalších 5 let s člověkem s příjmy nic moc, samozřejmě pokud by jsi si neporadil opět neoficiální cestou atd. Takže za mě, Valerii chápu, takového přítele bych nechtěla ani omylem + bych nechtěla čekat dalších 5 a více let, jestli do toho všeho po odlužení nespadne znovu. Prostě za mě ne, po tom všem co bylo a prasklo bych Ti nevěřila. Pro mě vztah = důvěřa, upřímnost atd. , tu jsi ve svém vztahu zničil. Takže já mám na to vše takový názor, který Ti píši a mám na něj právo. Nemusíš se mnou souhlasit, tak jako já nesouhlasím s těmi Tvými. Ale to je tak vše. Na řadě je vzájemný respekt. Chápeš?  

Mimochodem já institut odlužení moc neuznávám, mnoho idí se na to spoléhá - naseká si vlastní nezodpovědností dluhy, pak si vyřídí oddlužení a je povinen zaplatit cca 30% dluhů…

Viz dole… napsal jsem teď ještě jednu věc k tomu. Já vím… vypadá to strašně. A já se jí taky snažím chápat. Ať tak či tak, to její rozhodnutí je pochopitelný, spousta lidí by se na jejím místě zachovala stejně.  

Jen… i vrazi mají určitý právo na odpuštění, i zabití je někdy omluvitelný… Vím, jak to mám, vím, co jsem udělal, co jsem provedl… a čím jsem si prošel. Doufat můžu jenom v její velkorysost a v to, že se ukáže být silná… a pro to krásný, co mezi náma během těch pěti let bylo - a na mou duši přísahám, že to z obou stran bylo tak silný, že neznám nikde kolem sebe nic, co by se té síle a intenzitě aspoň blížilo, mi zkusí odpustit.

Já vím, že to bylo špatně. Vím, že se dokážu chovat jinak, jen je potřeba se z toho koutu dostat. A strašně moc bych si přál, aby to Val uviděla dřív, než jí ztratím definitivně.  

A k té insolvenci - půjčil jsem si na začátku 500 tisíc, zaplatil jsem za víc než dvacet let kolem 11 miliónů korun. To za prvé. A za druhé - mám pár kamarádů, od kterých mám půjčeno. Ti vědí, že jdu do insolvence, ale domluvil jsem se s nimi, že šestý rok jim doplatím zbytek. Oni nepřijdou o nic…  

Tak to opět musí být nestandartní kamarádi, kterým peníze nechybí, neboť, nic zlého nikomu nepřeji, ale co kdyby nastala u Tebe vážná zdrav. situace, nehoda apod. ? Co pak? Nikdo nebude mít zpět nic.

Jsou to úplně normální lid, jen kamarádi. A nejde o miliónové částky, celkově ta suma dělá kolem 150 tisíc u asi pěti lidí. A právě proto, že to jsou kamarádi… a právě proto, že nemám šanci jim to zaplatit jinak… jsem byl fér a na rovinu jim řekl, jak se věci mají. Kupodivu mě podrželi a jeden mi dokonce nabídl další peníze, kdybych potřeboval… Možná je to tím, že mě znají a vědí, jak se k tomu všemu snažím přistupovat. Od toho si myslím že přátelství je… taky bych pomohl.

 a tak jak jsi to dělal, to se prostě nedělá! To nebyla jedna neuvážená klukovina!

A… Dany… jak se to tedy, prosím, v takové situaci dělá? Dejme tomu, že někdo to teď čte a je na tom stejně jako jsem byl já před třiadvaceti lety. Kudy a jak se z toho má dostat? Poraď mu. Já mu poradit neumím, mě je takovýho člověka jenom líto. Co máš dělat, abys při příjmu 13 tisíc korun dokázala platit 50 tisíc na úrocích, k tomu pokud možno aspoň část jistiny, k tomu musíš jíst, spát… a k tomu strašně moc chceš třeba i milovat. Ukaž tu cestu. Já jí neviděl.  

Podívej se Abuši, toto je poslední moje reakce na Tebe a to z jednoduchého a prostého důvodu. Mezi námi dvěma není tak velký věkový rozdíl, oba dva jsme si v životě něčím těžkým prošli, byť každý něčím zcela jiným, máme nějaké životní zkušenosti a ani jeden nemáme zapotřebí si dělat z druhého legraci či blbce. Tím mám na mysli toto: "A… Dany… jak se to tedy, prosím, v takové situaci dělá? Dejme tomu, že někdo to teď čte a je na tom stejně jako jsem byl já před třiadvaceti lety. Kudy a jak se z toho má dostat? Poraď mu. Já mu poradit neumím… " Nedělej ze sebe blbce, že jsi nepochopil, jak jsem to celé myslela - to teda zrovna Tobě, který má za sebou to co má, fakt nežeru, že nechápeš, o čem je řeč + zároveň nedělej blbce ze mě, abych se pořád dokola opakovala. Tvoje otázka: "A… Dany… jak se to tedy, prosím, v takové situaci dělá? " je trapná a na úrovni 3 letého dítěte. Akorát tím urážíš svojí i mojí inteligenci a možná se i dobře bavíš.  Takže, prosím, nechme toho, ano? Děkuji. Nechť s Tebou dál diskutuje někdo jiný, já tohle fakt nemám zapotřebí, stejně tak to, co všechno z toho tady dneska vzniklo…Nedávno jsem tady psala, že mám dilema… ostatní vědí, Ty pochopíš záhy, budeš-li tu dál. Po dnešku vím, že to nebylo dilema, ale vnitřní instinkt či šestý smysl, který jsem měla poslechnout. Ale ono nikdy není pozdě…

Jo, v pořádku. Trošku jsem něco takovýho čekal a ani mě to, upřímně řečeno, nepřekvapuje. Jsem rád, že máš tak jasno a přeju ti, aby ses nikdy nedostala do situace, že budeš muset vybírat jen mezi menším a větším zlem. A myslím, že příměr k tříletýmu dítěti tady sedí, jen nevím, kdo z nás to je. Děti taky, když jim dojdou argumenty nebo neví, co odpovědět, tak sklouznou k něčemu podobnýmu.  

A myslím, že jsem to pochopil - pochopil jsem, že bys mě odepsala. V pořádku, máš na to samozřejmě právo. A máš i právo na to soudit, nikdo ho nikomu nemůže upírat.  

Jen otázka - tys pochopila, proč to celý píšu? Nehledám omluvu pro to, co jsem udělal, protože to bylo špatně - i když vnitřně cítím, že jsem ve většině věcí neměl volbu. Šel jsem lesem, vlezl jsem na špatnou cestu a najednou jsem po kolena v bahně. Zpátky se vrátit nemůžeš a musíš dopředu, i když víš, že se do toho bahna ponoříš ještě víc a že se možná utopíš. Ale co zbejvá? Ani to vlastně omlouvat nepotřebuju, nepotřebuju chlácholit ve smyslu - jsi chudinka…  Celý to není o minulosti, ale o budoucnosti. Otázka zní - proč by člověk měl tohle všechno opakovat, když si tím projde a má to tak hluboko v sobě, že ho i jen pomyšlení na zlomek toho děsí? Otázka zní, jestli podle tebe (a podle dalších) dokážu bejt jinej. Já na ní odpověď vím a vím, že to jsou věci, který byly špatně a ke kterým se už nikdy nevrátím, jakmile budu mít čistej stůl. Otázka zní, jestli ty všechny okolnosti nenasvědčují dost jasně tomu, že to, co mám za sebou, nebyl život, kterej jsem si vybral. A na konec taky klíčová otázka - když někoho miluješ, souhlasíš s tím, že je to i o odpuštění, když vidíš na druhý straně to, že se ten člověk kaje, je si všeho vědom a dělá všechno pro to, aby se ty chyby už neopakovaly? Ano nebo ne?  

Ok. Chápu, že ve dvaceti jsi mohl udělat chybu. Ale dále jsi vrstvil další chyby, jednu za druhou. A to už se chápe hodně těžko. Valerie to zřejmě vidí zrovna tak. A pokud Ty to nevidíš stejně, pak to opravdu nikdy nebude jinak.

Barčo… díky za upřímnost. "Dál jsi vrstvil další chyby, jednu za druhou". Prosím, můžeš být konkrétní? Co a jak jsem v té chvíli měl dělat jinak? A že mě do těch kšeftů nikdo nenutil? Nenutil, nikdo - kromě mojí vlastní snahy tu situaci opravdu vyřešit. Když máš tři zaměstnání, jedeš pořád na doraz - fyzicky i psychicky - a víš, že už prostě víc v práci vydělat nemůžeš - tak uděláš co? A upřímně - co uděláš? Vyzkoušíš všechno, čím nikomu neublížíš a co by mohlo pomoct. Nebo Ty bys čekala, "až"? Na co bys čekala? Nebo - jaké bylo podle vás řešení? Děláš chyby, nikdo tě do toho nenutil… Co byste dělaly vy? Prosím, konkrétně. "Jsi špatnej" jsem už slyšel, ale nějak nikde nevidím konkrétní věc, kterou byste obě na mém místě dělaly jinak… Můžete to prosím doplnit? Jaké bylo podle vás řešení?  

A ještě snad dodatek - já taky netvrdím, že jsem na všechny ty kroky pyšnej. To ani zdaleka nejsem. Kolik bezesnejch nocí, kolik trápení, výčitek a všeho kolem mi to přineslo! Přesto si ale myslím, že nejsem špatnej a VÍM, že ty věci dokážu neopakovat, až mi vyprší insolvence. Proč by člověk, kterýho vytáhnete z bažiny, měl v první hospodě chtít k obědu k pití sklenici rašeliny přeci? Nebo já fakt nevím…

Když pominu ostatní, člověk, který se už do téhle situace dostane a není zbytí, než zaplatit, pak si ale nepořizuje rodinu. Jsou to výdaje, na které prostě nemá a který ten problém s platbami posune na dalších x let a už od začátku muselo být jasné, že v běhu nastane ještě další povinnost - alimenty. Láska neláska, je přirozený vývoj, že žena v zájmu svém i svého dítěte procitne a bude chtít normální život.

Ale rodina nestrádala… nikdy. Určitě ne finančně a dokud fungoval vztah, tak ani jinak. Dokázal jsem tyhle věci platit taky. Ve chvíli, kdy jsem si pořizoval rodinu, jsem měl jen dvě možnosti. Buď začít normálně fungovat - aspoň trošku… a mít místo, kde nabereš sílu a víru v to, že to dotáhneš do konce… nebo se z toho úplně zbláznit. Vem si, že v tý době fakt nebyla možnost ty problémy vyřešit a já věděl, že budu splácet desítky let. Bejt sám a bez reálný naděje na to, že to někdy zvládneš, vracet se do prázdnýho bytu, všude kolem cítit jenom chlad - já to dokázal "jen" asi osm let. A vidina dalších třeba čtyřiceti byla taková, že to prostě nešlo. Nedokázal jsem to a myslím, že by to dokázal málokdo. Víš… za těch 23 let jsem Rusovi zaplatil přes 7 a půl miliónu, než dal pokoj, další dva a půl mega padly na další splátky, poplatky a tak. Přesto jsem dokázal fungovat jako normální člověk. Za pět let vztahu s Valerií jí ani nenapadlo, že jsem na tom takhle. Nikdy jsem ty svoje problémy nechtěl přenášet na blízké lidi kolem a nikdy ty problémy lidi kolem mě necítili. O to to bylo složitější, protože jsem nechtěl trápit nikoho, na kom mi záleží… A i když jsem na tom byl takhle, pořád jsem dokázal dělat blízkým radost. Nemám život o penězích, z toho mě tyhle zkušenosti vyléčily. Pro mě je důležitej pohled na západ Slunce, kopretiny v trávě, vůně lesa, doteky, pohlazení… to, že dělám druhýho šťastným, že mu pomůžu s jeho bolístkama a trápením. Tohle je pro mě smysl života, kterej mi tam zůstane. Do té insolvence půjdu, už je to v řešení - teď mám už závazky jen u banky, VZP a finančáku. A strašně se těším na to, až to všechno skončí. A zůstanou mi právě jen ty hezký věci… kterejma můžu ten život naplnit dál. Nepotřebuju peníze… ne v nějaký nadstandardní výši. A strašně moc bych si přál, aby tohle pochopil člověk, kterej mě zná. Kterej ví, že to tam mám a že to tam takhle je, ale nedokáže se přenést přes obavu, že si budu zase půjčovat. Proboha, proč bych to dělal?  

Píšeš moc hezky, ale … když rodina nestrádala a vztah s Valerií taky ne, tak ale narůstaly dluhy  - penále atd. Tohle všechno mohlo být za Tebou daleko dřív a dnes jsi mohl začínat s čistým stolem.

To je ale můj pohled na věc. Valerie ztratila důvěru a s tím asi těžko něco uděláš. Taky nezapomínej kdo ona je. Umí si jít za svým, když hledá. Takže na city bych u ní nevsázela.

Tak ještě jednou v kostce

- Dluh zpočátku uhradit nešlo. I když jsem vydělával, co jsem uměl, a platil, co jsem mohl, dluh rostl měsíčně přibližně o 20-30 tisíc korun. V té chvíli víš, že jsi v tom do smrti nebo do chvíle, kdy se stane zázrak. Máš na vybranou - zvolíš si buď přežívání bez naděje nebo aspoň pokus o normální život.  

- Když zavedli institut insolvence, měl jsem už rodinu. A pak máš zase na vybranou. Bojovat s tím dál a žít s rodinou relativně normální život i se šťastnýma chvílema pro všechny (a počkat na insolvenci až na dobu, kdy to malýho nebude tolik bolet a omezovat), nebo si říct - hm, tak malej teď nebude chodit na kroužky, k Vánocům dostane dvoje ponožky, ale budu mít čistej stůl. Obě varianty mají svoje pro a proti, vybral jsem tu první. Teď zpětně vím, že jsem měl zvolit tu druhou, protože s G. jsme se stejně rozešli a pro Val bych měl čistej stůl, ale zpětně je chytrej každej.  

A navíc - na to, abych vyplatil Rusa, jsem potřeboval úvěr od banky. A jak "jednoduchý" bylo ho získat s mojí historií (exekuce atd.), to si asi umíš představit…  

A ještě jeden dodatek - "posune problém s platbami o x dalších let". To byl právě zásadní problém. Ve chvíli, kdy máš platit měsíčně jen na úrocích 50 tisíc, tak prostě NENÍ konce. Kdybych věděl, že se z toho za deset let vyhrabu, neřeknu ani popel. O tom je teď třeba taky ta insolvence. Vím, že to bude pět let bez koruny, ale těším se na to, protože tam je vidět na konec. Ale když víš, že se z toho nevyhrabeš nikdy… máš vzdát život a smířit se s tím, že prostě než umřeš, budeš pořád jen řešit tohle a nikdy nic hezkýho nezažiješ? Ty bys dokázala říct: tak já se teda vzdávám naděje na obejmutí, na lásku a na to hezký, protože tohle a tamto? Já ne. A jak jsem psal - vždycky jsem fungoval tak, že rodina netrpěla žádnou nouzí. I po rozchodu jsem platil na malýho víc, než bych musel. Na začátku 10 tisíc měsíčně, přitom by "stačily" dva a půl, a dál platím pět - i když ty peníze fakt nemám. Měl jsem přemejšlet jinak, protože bych mohl něco zaplatit? Ne. Neumím to takhle.  

No a o tom to je. Platíš co nemáš, neplatíš co máš. Píšeš  - "neumím to takhle" - a Valerie má pravdu - nikdy to nebude jinak.

P. S. Podiskutovali jsme si, chtěl jsi znát i jiný názor, tak ho znáš. Možná bude mít někdo další jiný názor.

A neptej se prosím Tě, co by kdo jiný dělal na Tvém místě, protože do takové situace se jen tak někdo normální nedostane. Běžný člověk neháže padesátitisícema taxikářovi, natož aby si půjčovat půl mega od Rusáků. Většina z nás se drží při zemi, svých peněz si váží a hodně rozmýšlí své "má dáti - dal". Takhle jsme to měli i ve dvaceti.

Dík za názor Nemyslím si, že když platím na malýho, kterej to potřebuje, protože jeho máma nemá pomalu ani na nájem, tak v tý chvíli "platím, co platit nemám". Zrovna tohle je to poslední, co bych si měl vyčítat. A na to, že si radši ponesu ten svůj úděl o chvíli dýl, ale neodnesou to lidi kolem, který za nic nemůžou, jsem dokonce snad i trošku pyšnej. Protože se nechovám jako sobec a jako hajzl.

A že se do takové situace normální člověk nedostane? Ano, chyba to byla. Vím to, vnímám to. A že jsi to takhle měla i ve dvaceti? No, já prostě zblbnul. Proti tomu ani popel…

Máš zvláštní dar všecko okecat ve svůj prospěch.

… radši ponesu ten svůj úděl o chvíli dýl, ale neodnesou to lidi kolem, který za nic nemůžou, jsem dokonce snad i trošku pyšnej.

Kdybys ty lidi (ženu a následně dítě) raději do toho nazatáhl a nesl svůj úděl sám, měl bys teprve být na co pyšnej. Pokud by ses teda nezblánil, jak píšeš.

Ale já ho taky nesl sám Rodina nic nepocítila… nebo téměř nic. Malej měl všechno, co děti mít mají, bydleli jsme v čistým, hezkým bytě, měli jsme věci, kterejma se lidi obklopujou… prostě fungovali jsme jako běžná rodina. A ten můj úděl nenesou nijak moc ani teď - je to pořád jen můj problém a přestože ty peníze nemám, tak na malýho platím poctivě a pomáhám dál, jak se pomoct dá.

A aby rodina nic nepocítila, odsunuls do pozadí splácení. A i když peníze nemáš, jak píšeš, tak poctivě platíš? No to si neumím představit, co u Tebe teda znamená - nemít peníze?

Nemít peníze u mě znamená třeba to, že když přijde exekuce a z ní mi zůstane minimální částka, tj. něco kolem deseti tisíc, tak přesto automaticky pět tisíc dávám na malýho. Tři a půl tisíce platím za nájem, zbývá patnáct stovek. Padesát korun na den, na všechno. Ale neumím si představit, že bych řekl - hele, teď se jděte s malým pást, protože nemám.  

Naštěstí v takovejch situacích pomůže táta, kterej taky nemá moc peněz, ale třeba tisícovku přidá. Naštěstí jsou kolem lidi, kteří to vidí jinak, než - jdi se zastřelit.

No to mi to dalo než jsem to přečetla. A twl to nechceš tohle.  

Ty najdeš způsob jak vydělat sto tisíc měsíčně a nenajdeš způsob jak se zbavit Rusáka?  

No našlo by se víc věcí jak jsi to mohl vyřešit, ale já už to čtu v klidu jako hotovou věc.

Jen jedna připomínka: Nesnažit se pořád a někdy nesmyslně poslouchat a plnit co chtějí ostatní,  tím si to posral nejvíc. A děláš to znova.  

Nechce Tě slečna poslouchat? Tak ji to napiš a hotovo. A čekej, ona to taky musí nějak pobrat a to není hned.  

Beu, děkuju.

Když jsi zakládal rodinu, věděla tvoje partnerka o tvých dluzích?  Jestli chceš mit hodnotný vztah, tak nemůžeš zatajit či spíše sám se nezmínit o situaci, ve které jsi. Uvažoval jsi někdy, do jaké situace jsi dostal dítě a jeho matku? Copak nečteš případy, kdy je dítĕ uneseno, abys byl donucen platit víc a víc?

Věděla o dluzích, nevěděla jen o přesný výši. A nikdy se o nic v téhle souvislosti nemusela starat. Jakmile se narodil malej, nechtěl jsem dál riskovat Rusa a všechno jsem to (velmi nestandardní cestou, protože běžnou by to nešlo - a zase to stálo dost peněz) převedl na bankovní úvěr. O to jsem se snažil už dýl, ale jakmile šlo o rodinu, šlo všechno stranou. Rusa jsem vyplatil a byl klid. Klid od takových lidí, bohužel ne klid od dluhů - tentokrát u banky.

Tak jsem se prokousala až sem.

Myslím že parnerku hodně vyděsilo, že nic nevěděla. Ženská vycítí, že se něco děje, to nemusíš říkat. Rodina potřebuje mít jistotu a zázemí a to se otřáslo v jejím případě. Ty jsi to možná měl pod kontrolou, ale ona to vnímala určitě jinak. Důvěra se dá lehce ztratit, ale těžko se získává. Pokud ti za to stojí, tak se jistě  pokusíš dostat ji zpět. Bude to chtít asi víc času-je to na delší trať, ale to je něco, co ty znáš. Tak neházej flintu do žita a bojuj. Celý tvůj život je ode zdi ke zdi, měl bys ho zklidnit, aby i ostatní okolo tebe cítili klid a jistotu.

Děkuju… vnímám to podobně. Bohužel, spousta věcí mi došla pozdě…

Po precteni celeho tveho pribehu si te predstavuji jako cloveka balancujiciho na malinke platforme uprostred velkeho jezera plneho krokodylu. Zivot te naucil  v tomhle prostredi prezivat ale osobne si nemyslim, ze bys byl schopen prejit z teto platformy do bezpecne lodi a nechal se unaset dal na bezpecny ostrov.
Clovek se muze prizpusobit nebo se snazit o zmenu, ale ta zmena nebude nikdy 100%.
Proc by se partnerka vydavala do nejistych vod, kdyz ma jine moznosti?

Na to - proč - mám jedinou odpověď, jedinou naději. Pro to, jaký to mezi náma bylo. Jak silný, intenzivní… Pro to, že ve mě měla člověka, kterej jí nikdy v ničem nenechá, kterej za ní jede 130 kilometrů na dvacet minut jen proto, že jí zrovna je smutno a potřebuje obejmout. Pro to, že i po pěti letech vztahu jsem jí po večerech na usnutí četl pohádky. Pro to, že jsem po noční pravidelně vydržel hodinu a půl vzhůru jen kvůli tomu, abych jí mohl popřát krásnej den, když vstávala… Pro to, že i po pěti letech vztahu jsem měl pořád strašně silnou chuť jí objímat, hladit po vlasech… Pro to, že vím, že tohle mám v sobě navždycky. Pro to, že tam byla láska… a obrovská spousta společných zážitků, pocitů, přání, fantazií… Pro to, že tohle člověk najde jen jednou za život - a někdo ani to ne. Myslím si, že to není málo na to, aby to člověk zahodil, aniž by zkusil vyčerpat všechny možnosti, jak to udržet.  

Strašně mě to bolí… A nevím ani, jestli víc to, že jsem jí ublížil, nebo to, že už možná nebudu mít šanci to napravit.

No, tak dnes z toho tady mám ještě větší šok a opravdu už je tu zbytečné cokoli komentovat.  

Takže lidi, co se dostanou do dluhů ptz za mlada udělali kravinu nežijí standartním a běžným životem.  

Když ty dluhy řeší tím, že makaj tak, jak si to jiní neumí ani představit a nepřenesou to na rodinu, tak jsou blbci a je to špatně

A když náhodou se pokusí tuto situaci řešit oddlužením, jsou vlastně vyžírky a je to taky špatně.

No hnus tohleto.

Když jsi nepochopila Ty, co tím tady říkáme, tak se nedivím, že to nepochopil ani tazatel.

Tak teď doslova čumím, páč jestli to dobře chápu, tak to má být reakce i na mě, nebo respektive i na to, co jsem psala tazateli i já… hm…

Dany,  Barčo… nemělo to být o mojí vině, ale o tom, jestli je ta vina odpustitelná. A vaše názory mi dost jasně ukazují, že existujou lidi, pro který je jen černá a bílá. Zklameš? Tak táhni, a je jedno, proč a za jakých okolností jsi zklamal. Je jedno, jak se s tím pereš, co děláš pro to, abys to napravil - prostě se něco stalo, tak se seber a vypadni mi ze života.  

Máte vlastní svět, do kterýho - a to vám opravdu přeju - realita takovýmhle způsobem nezasáhla. Trošku si myslím, že vás děsí i jenom myšlenka na to, že by se to mohlo stát vašim dětem. Co byste dělaly? Taky byste vlastní dítě poslaly do háje s tím, že normálním lidem by se to nestalo? Věřte tomu, že stalo.  

Nikde tu - a speciálně od vás dvou - nevidím ani řádku o tom, co byste na mém místě udělaly jinak. Co se vůbec DALO dělat jinak. Tedy kromě toho, že vy byste se do takovéhle situace nikdy nedostaly. K tomu vám můžu fakt jenom gratulovat.  

A Beu, děkuju znova. Protože mám pocit, že víš, o čem mluvím. Ne o tom, jestli jsem něco udělal špatně nebo ne. Ale o tom, jestli jsem i přes to všechno někdo, kdo může doufat v odpuštění. A to ne proto, že bych na něj měl nějakej automatickej nárok, ale pro to, jakej jsem.  

Já své dítě nevychovávala k tomu, že chyby se nedělají a taky dobře ví, že když je ouvej, může za mnou přijít. Tohle je jinak asi v podnikatelském prostředí. Prostě prachy a až pak člověk.

A nebo to bylo taky jinak, třeba tak, že jsi nechtěl ukázat, jak hloupý jsi byl. To je podle mně nejpravděpodobnější.

A napsala jsem, co bych udělala jinak. Nepořídila bych si ženu a dítě. Zkrátka nic, co by mě brzdilo ve splácení dluhů.

Všimla jsem si, že inteligence Ti nechybí a proto "nevidíš", co vidět nechceš. Třeba to, co Ti já a Dany píšem. Nebo taky to, co říká a vidí Valerie.

Promiň. Máš pravdu v tom, žes byla konkrétní. Ale znova: ženu a dítě jsem "si pořídil" těsně po tom, co jsem seděl na hraně lomu a přemejšlel, jestli takovej život bez naděje na změnu má smysl žít. A byly tam tři varianty: skočit dolů… nebo žít celej život o rejži a sójovce a vědět (protože nebyla šance to splatit), že to budeš mít až do smrti, kterou tím jenom o pár let odložíš… nebo zkusit fungovat aspoň trochu jako normální člověk. Ty bys zvolila život nebo smrt? Upřímně.  

A s tou hloupostí… I na tom něco může být. Člověk není pyšnej na svoje chyby a je radši, když je ostatní nevidí. Ale zase - je to důvod k tomu si myslet, že budu TOHLE opakovat? Nebo by neměl svět bejt takovej, jakej je "v podnikatelským prostředí", a někomu, koho miluješ a kdo miluje, podat tu pomocnou ruku i ve chvíli, kdy udělá něco podobnýho? Jo, lhal jsem možná i proto, že jsem se za tu dávnou hloupost strašně styděl. Lhal jsem i proto, aby si o mě dělala obrázek na základě toho, jakej jsem byl po dobu těch pěti let s ní.  

Ano. Lež je špatně. Ale jsou lži neodpustitelný, který přicházejí po úmyslným činu, kterej má ublížit milovaný osobě… a pak jsou lži, který mají za cíl milovanou osobu ochránit. Ani ty samozřejmě nejsou automaticky dobře, ale snad existuje určitá omluvitelnost. Já věřil tomu, že to, co dělám, je ta druhá varianta. Lže každej. Lžu já, lžete vy, lže mnich z Tibetu, lže každej. Lže i Val, vím o několika případech, který souvisely se mnou. Ale nedělal jsem z toho závěry, protože vím, že nikdy nechtěla ublížit. To ale ani já ne… Jen jsem na to šel tou nejblbější cestou, jakou jsem mohl.  

A je život o tom, že když někoho miluješ, tak mu řekneš - hele, pojď sem, vrať se zpátky na tuhle cestu… nebo ho za to, že vlastní blbostí někam odbočí, necháš utopit v bažině? Já jsem asi idealista… bohužel.  

A možná právě proto, čím jsem si prošel, co jsem kolem sebe viděl, jak se lidi ženou jenom za penězma… jak se k sobě chovají, k čemu jsou schopní nechat druhýho dojít, jen proto, aby vydělali… možná i proto jsem tohle nechtěl pustit mezi mě a Val. Tam to bylo o tý čistotě. O opravdovým srdíčku… a já to nechtěl ztratit… Bylo to… vlastně poprvý v životě, co jsem něco takovýho poznal. A po těch letech ve sračkách to bylo opravdový Slunce.  

Už nemám ani moc sílu se tu dál bránit, vysvětlovat… stejně je to marný, ona to nikdy číst nebude… snad jsem chtěl trochu pochopení. nevím. Naděje… Je mi z toho všeho strašný smutno.  

Njn, milá Beu_Pet,  za dobrotu na žebrotu, že? Prý: "Vždy tu měli různí uživatelé různé názory. Někteří uživatelé drží pevně při sobě, někteří se stále špičkují… ale nikdy si nikdo nedovolil někoho napadat a urážet." No vidíš, a netrvalo dlouho a přesto se to dnes na adresu mojí a Barči (je jasné, že jsi reagovala na nás dvě = na naše slova, kterými jsme reagovaly na Abuše), pro mě z nepochopitelných důvodů od Tebe stalo… Tě cituji: "… No hnus tohleto." 

Nebo ta Tebou překroucená moje slova. Prý: "Takže lidi, co se dostanou do dluhů ptz za mlada udělali kravinu nežijí standartním a běžným životem." = tohle jsem nikde nenapsala. Nýbrž jsem Abušovi napsala, že: "Jasně Ti píšu, že svět, ve kterém jsi žil nebo ještě žiješ není běžným nebo standartním světem (pochybné kšefty, půjčka od rusáka, další od tak trošku mafiána, teď dokonce za úplatek velmi nestandartní cestou úvěr v bance atd.)." Čímž jsem jasně a jednoznačně řekla pouze a jen toto: "standartní nebo běžný svět nejsou pochybné kšefty, půjčka od rusáka, další od tak trošku mafiána + úplatek za velmi nestandartní cestu k úvěru v bance."

Velké zklamání pro mě toto, vážně úpřímně ano. Nikdy bych si nedovolila názor nebo slova zdejších stálých uživatelů okomentovat slovem hnus. Přeci jen se tu již nějakou dobu známe, teda alespoň jsem si to dodnes myslela… No nic, stále nás v životě něco nebo někdo překvapí…

Mně spíš Dany došlo, že si naše slova špatně vyložila, nepochopila. Nemyslím si, že by jinak toto napsala. Přece jen nás už nějakou dobu zná. Tak, jak to (ne) pochopila ji určitě samotnou překvapilo.

Baruš, já o tom přemýšlela ze všech možnýh úhlů, ale ať to beru zleva, nebo zprava, ať jde či nejde o nepochopení, tak i právě proto, že nás přeci jen už nějakou dobu zná, tak přece nebudu stálé uživatele komentovat slovy "hnus". To si myslím, že by tu neudělal nikdo, ani já, a věřím, že ani Ty. Nedorozumění se může stát, to ano, ale ta reakce prostě není adekvátní, nemůžu si pomoct… nečekala bych to tady a fakt mě to zklamalo.

Teda já vás dvě sleduju už delší dobu. Samy si lajkujete vlastní příspěvky, vzájemně se ujišťujete o tom, že všechno vidíte správně a teď se tu urážíte za jedno slovíčko. Nevím. To nemůže mít vlastní názor? A to nemůže mít i ten názor, že jste třeba něco napsaly opravdu tak, že s tím nesouhlasí až takhle? Vás bych chtěl mít doma teda. Až takhle neunést kritiku od kamarádky a rozebrat to ve třech nebo kolika odpovědích, to je síla.  

Dovoluji si upozornit, že v jednom tématu lze psát reakce pouze pod jednou přezdívkou z jednoho počítače.
V opačném případě jsou porušena pravidla webu bod č. 5.

Přezdívky:

• Abuš

• Albireo

Dva různí lidi V práci Posílám soukromým vzkazem telefonní číslo, když na něj zavoláte, můžou vám to oba potvrdit  

Nicméně je pravda, že tohle - tedy přístup z jedné IP adresy - nás fakt nenapadlo jakkoli řešit nebo se tím zabývat. Jen třeba já jsem dneska tady v práci psal ze tří různých počítačů a minimálně na dalších dvou IP adresách, sečteno i s minulými dny. Takže se za tohle porušení pravidel omlouvám a věřím, že se ve spolupráci s Adminem vysvětlí.  

Nikdo nevolá. ani nereaguje na soukromé vzkazy. Takže předpokládám, že to Admin napsal a obratem usnul, což se vzhledem k hodině psaní nedá úplně vyloučit.

Jen na vysvětlenou - jsem v práci, kde se nás točí na několika počítačích víc (a jen já jsem dneska psal z jedné IP adresy pod tímhle nickem minimálně ze tří compů) a asi málokoho překvapí (vzhledem k tomu, kolik času tady trávím), že zrovna v práci mám i jednoho ze svých nejbližších kamarádů a zároveň kolegů. Je to jeden z těch, který je na celý věci zainteresovaný, a to svými 30 tisíci… ví o všem včetně tohohle psaní a bohužel měl potřebu se vyjádřit zrovna takhle. I když mě jen asi předběhl, napsal bych to samý.

Ať tak či tak, věřit tomu můžete, ale taky nemusíte. A protože pravděpodobně nebudete, vzhledem k tomu, že to píše člověk, kterej se v životě dopustil všech možnejch špatností, tak proč by si nepřidal ještě jednu, ztrácí tohle téma asi dál smysl.  

Ach jo. Fakt, na co sáhnu, to se posere.  

Dobrý den.

Osobně je mi to jedno, na podobnou výmluvu jsem narazil už mockrát. Prostě jen pište z jednoho počítače pod jednou přezdívkou a do smrti dobré. Nechci to rozebírat, polemizovat, je to Vaše věc.  

Děkuji, že akceptujete pravidla webu.  

Trapas, co? Abuš - Albireo 

P. S. A hádej, jak moc bysme tě chtěly doma my 

No, kdyby to bylo takhle, tak jo Číslo jsem poslal…  

Jinak to je taková moje životní klasika Spousta věcí vypadá jinak, než jak ve skutečnosti jsou Tohle je naštěstí dost snadno ověřitelný, tedy pokud nedokážu modulovat hlas do dvou naprosto rozdílných podob Je fakt, že mám schopností, že by se jeden divil… takže pravděpodobně kromě toho, že jím děti a podobně, tak jsem ještě imitátor

Tohle je ale fakt celkem k pousmání… kdyby to nevypadalo tak šíleně.  

citace: " … a rozebrat to ve třech nebo kolika odpovědích, to je síla" - a neděláš teď to samé?

P. S. admin se nezaobírá našimi odpověďmi, pouze konflikty IP. Pracuje i jinde a hlídá pravidla.

Děkuju vám všem za reakce.  

Na to, co jsem dělal, rozhodně nejsem pyšnej. Neumíte si ani představit, jak moc jsem si přál, aby to bylo jinak. To zoufalství, bezmoc… naději. Do tohohle příběhu jsem napsal to nejhorší z mýho života, protože to hezký by sem moc nepatřilo. Ale věřte tomu, že toho hezkýho bylo ještě daleko víc.  

Budu doufat, že to krásný, co mezi náma bylo, stojí za to, aby v sobě Val našla chuť a hlavně sílu odpustit. Budu věřit tomu, že dokáže být velkorysá, i proto, co dobrýho v sobě mám a o čem ona dobře ví.

Vím jistě a bezpečně, že mě tahle situace a ty dlouhý roky naučily spoustě věcí. Skromnosti, bojovnosti… Připravily mě ale o ještě víc. Připravily mě o víru, sebevědomí, jistotu… o kamarády, o čas. a hlavně o vztah s člověkem, kterýho miluju a pro kterýho jsem chtěl dýchat. I když to tak možná z toho textu nevypadá, vím moc dobře, že vina je jen a jen moje. Že je ve mě, že nikdo jinej než já jsem si ten život nežil. Vím ale taky, že tohle není konec. Že teď je na druhou stranu vidět. A vím taky, že to, co se stalo, je pro mě tak strašlivě velkým ponaučením, že… prostě NIKDY z toho už nechci opakovat ani zlomek.  

Víte… spousta z vás mě tu soudí. Jsi špatnej, jsi lhář, jsi podvodník. Vím, že spousta věcí opravdu nebyla dobře. Ale vím taky, že jsem v tý chvíli neviděl jinou cestu. NIc jsem nikdy nedělal pro vlastní obohacení nebo pro to, abych někoho podvedl. Nikdy jsem nic neukradl… a všechno, do čeho jsem se pustil, jsem nakonec dokázal dotáhnout do konce v tom směru, že to, co si kdo zaplatil, taky vždycky dostal.  

Chtěl jsem po vás trošku pochopení… naděje na to, že se na to dá koukat jinejma očima než takovejma, že - jsi hajzl. Kvůli tomu, co se dělo, jsem měl spoustu výčitek, bezesných nocí… nervů. Zavřel jsem se se svým trápením do tmavý komory, tam jsem sbíral sílu a když jsem vylezl ven, dokázal jsem se na lidi kolem sebe usmívat a dělat je šťastnými.  

Asi není náhoda, že za těch pět let, co jsem byl s Valerií, mezi náma vzniklo tak hluboký pouto. Ona je úžasná, neuvěřitelná ženská s obrovským srdcem. A já měl to štěstí, že jsem ho získal. Bohužel jsem ho ztratil, ale chci o něj bojovat. V posledních několika měsících jsem udělal spoustu kroků, který mě od těch sraček snad očistí.  

Po dlouhých letech, ve kterých jsem zmateně běžel - a vlastně přitom ani nevěděl kam, jsem se dokázal zastavit. A rozhlédnout se, kudy povede cesta. Objevil se tu názor, že insolvence je špatná věc, protože spousta lidí si naseká dluhy s tím, že to za ně někdo vyřeší. Já mám pocit, že zaplatit 11 miliónů za původně půjčených 500 tisíc je splátka dost velká. Mám taky pocit, že jsem za jednu blbost z mládí zaplatil hodně velkou cenu nejen finanční, ale hlavně tu, že ze mě udělala jinýho člověka. Kterej byl zatlačenej do kouta, kde musel často se slzama v očích dělat věci, o kterých věděl, že nejsou dobře. Z toho kouta jsem v té chvíli jinou cestu neviděl. Píšete, že jsem špatnej - ale zkuste se tam postavit taky a řekněte, jak vám je.

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nepotřeboval peníze pro svou vlastní potřebu (myslím tím nadměrný množství) a vzhledem k tomu, že je dokážu vydělat, si jsem naprosto jistej, že po těch pěti letech nebudu mít jedinej důvod si půjčit byť jen tisícovku. A kšefty? Ty skončily už před pár týdny. Chtěl jsem začít dělat kroky k očištění… A jakmile jsem se rozhodl pro insolvenci, přestal být důvod vydělávat na všem možným.  

Ta cesta z toho bude. Bude bolet, a to hlavně proto, že po ní půjdu sám. A budu doufat, že se na ní s Val ještě jednou setkám.

Díky vám za názory… i za ty kritický a odsuzující. Máte na ně samozřejmě právo…  

A ještě snad jeden dodatek. Celej tenhle příběh neměl ukázat, že jsem nevinnej, že za nic nemůžu - já o tý vině moc dobře vím. Přiznal jsem tam všechno špatný, co jsem kdy udělal. Ale upřímně - čekal jsem, že dokážete víc pochopit to, že jsem ve spoustě případů opravdu neměl na vybranou a volil jsem jen mezi menším a větším zlem. Mezi menší a větší chybou. Člověk není dokonalej a ne vždycky dokáže vybrat správně. A já se postupně cítil jako zvíře v kleci.

Celej tenhle příběh měl těm, kdo pochopí tu beznaděj, ukázat jednu věc. Když zavřete divoký zvíře do klece, bude vrčet, kousat, škrábat… bude se snažit zachránit. Přiblížíte se k němu, třeba i s dobrým úmyslem, ale to vyděšený a do kouta zahnaný zvíře vás nebude brát jako zachránce…  

Pak otevřete dveře klece a vypustíte ho do lesa, na svobodu. A ono už nebude mít důvod útočit nebo se bránit (rozdíl mezi tím kolikrát není žádnej), a půjde si svou cestou. Tou cestou, kterou si svobodně vybere. A věřte tomu, že ta cesta určitě nepovede znova zpátky do tý klece.  

Vím, že jsem jí ublížil. Vím, že jsem udělal spoustu chyb. Ale našel jsem cestu, jak ty dveře otevřít… a strašně moc bych si přál, aby to pochopila i Val. Strašně bych si přál ne to, aby se tvářila, že se nic neděje a že jsem nic neudělal… ale aby mi pomohla vstát a jít tím správným směrem.

V životě jsem toho ustál dost. Strach, nejistotu, roky a roky dřiny, vyčerpání, dny, týdny a měsíce s prázdnou peněženkou, exekuce, vydírání… všechno se dá, když máte v rámci možností čistý svědomí.

Mám ale strach, že tohle ustát nedokážu. Zvládnul jsem všechno, co se na mě valilo. Něco hůř, něco líp, ale rval jsem se s tím nejlíp, jak jsem uměl. Jednou ty síly ale dojdou… a ztráta milovanýho člověka je horší než jakýkoli jiný strádání. Už nemám moc sílu…  Je to o to horší, že si za to můžu sám.

Ptáš se, co bysme udělali jinak. Myslím, že jsi měl spoustu voleb. Já bych třeba nikdy v životě nepůjčovala peníze nějakým známým "taxikářům" jen tak, bez smlouvy. To přece učí i malý děcka, že musíš mít platnou smlouvu a půjčovat jenom tolik, o kolik si můžeš dovolit přijít. Vůbec nechápu, proč a jak jsi sim mohl půjčit půl milionu, jako kdyby ti v té době bylo patnáct, tak snad. A potom, když už jsi jim ty peníze chtěl půjčit, proč sis na to nevzal půjčku normálně od banky nebo nějaké slušnější nebankovky, proč od nějakýho rusa? Přece není normální půjčit peníze, který nejsou moje a sama si je musím půjčit na naprosto šílenej úrok. Apotom, když ti to teda nevrátili, proč si nešel na policii? Proč jsi je nezažaloval a platil to? Tohle všechno mi přijde hrubě nenormální.  

Nebylo mi sice patnáct, ale necelých dvacet. Na začátku jsem půjčil opravdu jen to, co jsem mohl - a nechal jsem se oblbnout tím, že to pár týdnů fungovalo. A ano, to s tou půjčkou byla velká, zásadní a neuvěřitelná kravina, který lituju do dneška. O tom žádná. A platná smlouva atd. ? Když mi to nevrátili, tak jsem na policii samozřejmě šel, jenže jsem neuspěl, protože dotyčný, který si to ode mě bral, byl samozřejmě bez majetku. Už tehdy existovali bílí koně… a bohužel to měli promyšlený dost dobře. Podepsal mi to kluk, kterej tam přijel coby řidič taxíku, že je jako jeden z nich, ale pak jsem se dozvěděl, že to byl nějakej bezdomovec. Prostě nevezmeš si na nikom nic.  

Abuš a ostatní, nikdy si nepůjčujte!!!