Téma: Pocity po rozchodu - nechci zapomenout, ale už jít dál

Ju, jde se zamilovat znovu, ale....

   nejdřív se musíš s rozchodem vyrovnat a "odvyknout" si. Měla jsem to kdys podobně.

Ahoj.. taky zažívám teď rozchod.. ale to je vedlejší... Víš, zjišťuju, i když mi je míň než tobě (a jsem obecně "příliš mladá" - ano, to si přiznávám), že všechno má svůj význam. Každý rozchod, který jsem zažila, mi něco dal. Není to klilšé. Není klišé to, že se posuneš dál.... Ze žalu jsem začala cvičit, ze žalu jsem si našla nejlepší kamarádku (bylo mi smutno a potkala jsem ji.. ).. Zjistila jsem, kdo při mě skutečně stojí..

Díky bolesti z rozchodu jsem si jednou řekla dost a začala si plnit svoje sny. I když maličký,   přesto sny. Takže v týhle době si sháním kytaru : )... Zkus si to přehrát v hlavě - co ti tenhle vztah dal a co ti vzal. A začni dělat to, po čem toužíš. A nevěřím, že takovýho nic není. Máš teď příležitost....

Jinak je taky dobrý, když si vezmeš věci od něj, jeho fotky, všechno, co ti ho doma připomíná a dáš si to třeba do krabičky. Prostě to uzavřeš. Nebo když půjdeš na "vaše" místo a rozloučíš se s ním. Klidně tam zapal svíčku. Klidně si pobreč. Je potřeba to dostat ven, jen pak ta bolest může odejít. A začni dělat něco, co ti to sebevědomí zvedne. Copak on byl jediným zdrojem tvý sebedůvěry? ... Tomu nevěřím. Máš právo žít, máš právo na svůj život. Je moc krátkej a je tvůj. Vždycky zůstaneš jen sama sobě, když to řeknu takhle. Máš sama sebe..

P. S. Jsem teď veselá, konečně jsem byla na aerobicu, který je kousíček od místa, kde bydlím. A říkám si: Proč jsem tam nešla už dřív? ... Až rozchod, touha nesedět zase doma a nebrečet, mě "donutil". Prosím, nevzdávej to.... Věřím, doufám, troufnu si i říct, že vím, že si po čase řekneš, že to byly krásný chvíle, zavzpomínáš si, povzdechneš,, možná maličko usměješ nad tím, co bylo.. Jsou to zvláštní pocity, směs smutku, že je to pryč a zároveň štěstí a vděčnosti, že jsi to právě ty mohla zažít... A řekneš si něco jako: "Je mi líto, že jsou ty chvíle pryč, ale je dobře, že můžu jít dál.. teď je to totiž taky krásný... "

Ozvi se, jestli chceš... Ráda bych ti byla oporou. A určitě nejenom já : )

Marky

   Možná to v sobě ještě nemáš vyřešené a uzavřené, podle mého se trápíš až nezdravě dlouho. Domnívám se, že mezi délkou vztahu a vyrovnáním se s koncem vztahu je přímá úměrnost. Vidíš sama, že Ti to nevyhovuje, pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene, neexistuje pilulka, nebo poklepání, které by fungovalo na vyrovnání se s rozchodem. Osobně jsem to měla tak, že jsem se naštvala, ukončila vztah a dál se netrápila.... ono to totiž nemá ani cenu. To nasrání u mě funguje jako racionální vidění, převrat v klidu neumím....

Ještě kousek na dopsání.. : )

Všem nám je špatně po rozchodu.. A já vím, že mně bude taky. Jen teď není... Je normální, že je člověku nanic, že brečí, nic ho nebaví... a taky vzpomínám, jak vidím stejný auto nebo místa, kde jsme byli.. Jenže.. na jednu stranu je dobrý, že člověk dokáže cítit lásku (a bolest). Že ví, co dokáže (kde je až to dno).. Ale.. čas běží... Je to takový dilema.... A dva roky mi taky přijdou moc... Napiš mi, nám, co by tě bavilo, co jsi vždycky chtěla udělat, souhlasíš? : )

Hezké ráno!

Já osobně jsem na trápení se po rozchodu expert. Zažila jsem ho celkem 4 krát, vždycky jsem to obrečela, až i jednou jsem si vzala prášek na uklidnění  

Je to stav takové bezmoci, musíš si to urovnat v hlavě a přemýšlet nad tím, co ošklivého Ti ten dotyčný udělal, průšvih ovšem je, pokud zjistíš, že nic hrozného to nebylo uvedu jeden hezký příklad ze své vlastní zkušenosti:

Bylo mi krásných dvacet, byla jsem měsíc a půl po rozchodu (dvou letý vztah) a potkala jsem jednoho svého dávného známeho (byl to DJ, který hrával u nás v baru), popovídali jsme si, postěžovala jsem si (on byl o deset let starší než já a čtyři roky žil s přítelkyní). Když to zkrátím, s přítelkyní se rozešel a začal se čím dál častěji scházet se mnou. To období bylo nádherné, větší pozornost od chlapa jsem nikdy před tím ani po tom nezažila (Ráno na mě kolikrát nečekaně čekal s kytkou před barákem, odvezl mě na snídani a pak třeba do školy, chodila jsem na VŠ). Po asi dvou měsících jsem se k němu nastěhovala, našla jsem si i práci a měla jsem toho nejlepšího chlapa na světě. Bohužel díky mé žárlivosti jsme se po roce rozešli... byla jsem nesnesitelná. Po čase když jsem byla sama a pokoušela jsem se přemýšlet nad tím, co zlého mi udělal, tak jsem zjistila, že vůbec nic. Je to už 4 a půl roku, co jsme se rozešli a pořád na něj vzpomínám jako na svůj nejhezčí vztah Tři roky jsem byla sama poté jsem někoho potkala, s ním jsem tedy dodnes, ale tomu vztahu před tím se to ne a ne vyrovnat

Hezký den!

Díky moc všem za reakce, uričtě potěšily a povzbudily.

Jsou dny, kdy jsem nadšená do nových věcí a chci se sebou něco dělat, ale pak jsou dny, kdy je to na draha. Ležím v posteli a brečím i po těch letech....

Asi se opravdu potřebuju naštvat na všechny chlapy a hlavně na toho jednoho a třeba mi pak bude lépe... a hlavně se přestanu tak užírat...

Držte mi prosím palce, abych se z toho dostala a nebyla ze mě troska.... Vám taky přeju vše dobré...

Ach jo

Ach jo