Téma: Nesnáším přítelovy cholerické nálady - mám mu dát ještě šanci?

Babetko, ono je tezke nekomu radit, protoze v tom vztahu jste vy dva. Ja ti mohu jenom napsat, ze za moji osobu bych s takovym clovekem zit nechtela a nedokazala. Potrebuji ke stesti klid a harmonii.
Clovek se bohuzel nemeni, naopak jeho vlastnosti se s vekem stupnuji. Musis si dobre rozmyslet, co od vztahu ocekavas. Myslim si, ze sanci jsi mu davala 4,5 roku a ze ani jedna dalsi sance na jeho chovani nic nezmeni.
Asi mas dost nizke sebevedomi, kdyz si nechas nadavat a ponizovat se. Probud se! Takhle laska skutecne nevypada!!

Ahoj,

moc ráda bych ti pomohla, musí být hrozný to, co zažíváš. Podle mýho názoru (je mi věkem stejně jako tobě) bys od něj měla odejít. Ale umím si představit, jak jsi zlomená - bez sebevědomí (ty depky, co z něj máš, že si připadáš jako ta poslední "nicka"… ). Ale za to může on. Prakticky jde o to, že jsi jako pes v malý kleci, který se z ní bojí odejít (protože je zvyklý na bolest a bojí se okolního světa - co kdyby v něm bylo ještě hůř). Ale věř mi, hůř nebude. Možná zpočátku, protože rozchody bolí. Ale nepřijde mi normální, že se takhle někdo chová (agresivně) a myslím si, že se to bude zhoršovat (až tě bude mít "jistou" - v manželství, ne-li s dětma). Rozejdi se s ním, radši na veřejnosti, ať tě ještě nepraští. Odstěhuj se s někým (venku před domem ať na tebe čekají třeba rodiče s autem). Nevěřila bych mu už vůbec nic. Podle mě je tohle to nejrozumnější, co můžeš udělat - odejít. A zkusit si dát nervy dohromady sama, nebo s odbornou pomocí. Uvidíš, že ti pak bude líp a budeš si říkat, jak bylo možný, že sis tak dlouho nechala tohle chování líbit.

Milá Babetko. Uznat, že mám problém nestačí, to je jen první krok, druhý je se jít léčit - a to zcela vážně. Pokud nenásleduje po prvním kroku i krok druhý, krok první ztrácí smysl = pak jsou to jen planá slova, za kterými nenásledují i činy - v tomto případě léčba. A to je v Tvém případě rozhodný okamžik pro Tebe = odejít od takového člověka, navždy a definitivně. Lítost zde není na místě. On je nemocný a už jsi z toho nemocná i Ty, "zatím" jen psychicky. Přeci nebudeš čekat, až z toho budeš mít i fyzické zdravotní potíže. Proč? Pro koho? Pro někoho, kde už chybí jen kousek, aby vztáhnul ruku i na Tebe? To určitě nechceš. Já osobně bych takový vztah ukončila už dávno - jednou by něco rozbil, jednou by mi sprostě nadával a schazoval mě i před ostatními = a ahoj, nazdar, konec, tečka. Ne jeho, ale sebe nejdříve máš mít ráda. Tzn. ukončit to, uzavřít ten vztah v sobě jednou provždy a chránit sama sebe, své zdraví, psychické i fyzické. Prostě bič a pryč. 4,5 roku šancí bylo až až. Za tu dobu jsi už mohla být někde jinde a hlavně s někým jiným. Ono i tak to nebude pro Tebe hned úplně jednoduché, dostat se a vzpamatovat se z toho, ale tím se nenech odradit, čím dřív to uděláš, tím líp. Ale odešla bych se všemi věcmi, až nebude doma - bála bych se toho, co by udělal, kdyby doma byl. A pak by bylo dobré, abys někde jinde nebyla sama, až na to přijde. Nějaké známé a kamarády máš, určitě Ti pomohou, tohle už není legrace. Ale prosím Tě, udělej to, odejdi od něj a neohlížej se nalevo ani napravo. Nenechej se znovu ukecat - nezmění se, sám bez pomoci ne.

Dany, mluvíš mi z duše. Akorát, že já si nemyslím, že jde o nemoc, ale o povahu a ta se změnit nedá.

Když jsem četla na začátku, jaký měla z něj první dojem, vzpomněla jsem si hned na tzv. šestý smysl. A ten měla poslechnout. Prostě už na samém začátku vycítila, že není takový, jako se jí snažil stavět později, když ji balil. Sama píše, že později vyplynula jeho povaha na povrch. Jen tak trochu zapomněla, že to vlastně viděla hned na začátku. Tihle lidé se dokáží na chvíli ukazovat v "potřebném" světle, ale fakt je ten, že jim to moc dlouho nevydrží. Přesně jako v tomto případě. Prostě povaha.

Tak ano, cholerik je výbušný, impulsivní, vznětlivý atd. + agresivní atd. Ale když od Babetky čtu, že: "ve svém výbuchu cholerika rozbíjí věci - pěsti ve dvěřích, ve zdi, rozbitý skleněný stolek, hozené křeslo atd.",  tak si myslím, že to už je za hranicí bezpečnosti jeho okolí, proto můj názor, že je nemocný a měl by se léčit. To je můj názor.

Je důležité si v první řade uvědomit, kdo je ten muž:

Jak to myslím?

Geniální lidé mívají různé až šílené nálady. Takže nelze mluvit o každém člověku vymykajícímu se normálu moc všeobecně. Já mám skvělou kamarádku, člověka, se kterým spolu děláme úžasné věci, ale má své melancholicko-destruktivní nálady. Tyto stavy trvají týdny a jsou velice náročné a pro lidi, kteří to neznají mohou působit děsivě. Většina lidí je nechápe a nikdy nepochopí. Pro mě je ale tato bytost drahocenným pokladem, o který rád pečuji i v jejich těžkých chvílích a neumím si představit budoucnost bez ní. (Není moje žena, ale drahý přítel.)

Takže, otázka zní. Je ten člověk génius, nebo jinak výjmečný, který Ti do života přináší tolik dobrého, že to za to stojí? Pak boj o něj rozhodně sojí za to. (Jak jsem popsal, má vlastní zkušenost a neměnil bych.)

Pokud ne, tak souhlasím s Dany.

Znám choleriky (sám někdy částečně jsem), ale to co popisuješ se vymyká normě docela hodně. Myslím, že v tomto případě je NUTNÉ, aby se na to OSOBNĚ podíval odborník. Protože mě přijde, že to co popisuješ zavání nemocí, což nelze zvládnout doma ve dvou. Prostě nelze.

Takže první krok je zjistit, oč vlastně jde. Až pak zjistíš postup, co s tím dělat.

… v tom výbuchu jsem bývala kráva, píča zasraná… A tak si jsem jista, že v něčem takovém se drahocenný přítel neskrývá.

Když někdo chytí "amok", tak ty projevy můžou být opravdu mimo logiku, jelikož kontrolu převezmou emoce/pudy. A mnoho lidí za to opravdu nemůže.

Nelogické chování je docela běžné u běžných holek žejo, proč by nemohlo být vyjmečně i u mužů.

Ale jak jsem psal. Možností je více, já bych spiš jen nerad dělal unáhlené soudy, když babetka nějaká pozitiva na tom člověku evidentně vidí.  

QAdame, i kdyz jedna emotivne nebo pudove, neni to omluva. Mit partnera, se kterym se stydim chodit do spolecnosti? Tak na co ho mam? Jenom na to, aby si na me vylival vztek? Myslim si, ze on si vedome vyhledava slabsi obeti, aby se mohl vyvztekat. Bohuzel asi takovou obet vzdycky najde.
Babetka uz ted je zrala na terapii.
Docela by me zajimalo, jak se zachovali rodice, kdyz na ni pred nimi kricel? Mozna, ze je to u nich doma bezne??
Babetce radim, aby od nej utikala co nejrychleji.

Já souhlasím. Já jen říkám, že existují případy, kdy se problémy dají řešit (léčit). A jsou lidé, kteří za to stojí. Tím ale neřikám, že to je zrovna tento muž. To už si musí babetka zvážit sama.  

Lidičky, moc Vám děkuji za Vaše odpovědi. Když rodiče viděli jak se chová, dali mu to patřičně najevo, mamka brečela, táta říkal, že není normální… V tu chvíli jsou však cholerici mimo a nevnímají, takže až po delší době uznal, že to posral. Teď se má věc tak, že má ultimátum, buď se bude chovat normálně, nebo jdu opravdu pryč. Dala jsem mu přečíst, co jsem kdysi psala na poradně a v tu chvíli říkal že mu došlo jak se chová, nicméně, jak jsem psala, jsem nalomená, zlomená, takže uvidím… Je to i o tom, že vím kam bych šla, že vím, že bych na to nebyla sama a že znám skvělého chlapa, se kterým si umím představit stáří (život). To si umím představit i s tím současným, ale jen když se chová normálně. Je to težké rozhodování, uvidím jak se to vyvrbí, ale jsem už tak brutálně nahlodaná, že od něj stejně časem odejdu, jelikož nevěřím, že se v tomto přirozeném chování dají udělat změny. Co mě stále drží je to, že jsme spolu delší dobu, máme podobné zájmy, ale to jsou věci, které mohu najít i jinde. On teď začal menit život co se týče životosprávy, takže se chce (údajně) změnit i v jeho neřízených náladách. Každopádně jsem ve střehu a jakmile bude náznak, beru nohy na ramena.

Tě cituji: "Je to i o tom, že vím kam bych šla, že vím, že bych na to nebyla sama a že znám skvělého chlapa, se kterým si umím představit stáří (život)." Rozumím tomu dobře, že máš v záloze ještě jiného muže, o kterém jsi zapomněla tady před 4 dny napsat? Pak si ale myslím, že vzhledem k tomu, že: "On teď začal menit život co se týče životosprávy, takže se chce (údajně) změnit i v jeho neřízených náladách.", by bylo fér, kdyby jsi si to nejdříve vyřešila se svým současným přítelem, protože, čistě teoreticky, co když to třeba opravdu myslí s tou změnou vážně + pak ale třeba praskne nebo on zjistí, že existuje ještě jiný muž?  

Ahoj zakladatelko, podle mého názoru by ses s ním měla rozejít a odstěhovat se

Na Tvém místě bych už na nic nečekala a odešla. Já pořád nechápu tady ty mladé dívky a ženy, které se ještě rozmýšlí a čekají, že se změní k lepšímu člověk, který jim nadává těmi nejhoršími nadávkami.

Copak se ani trochu nemáš ráda a nevážíš si sama sebe?  

Vůbec nečej, že se změní a bude to lepší … to spíš už jen daleko horší!

Přesně jak tu uvádějí holky, na nic nečekat a sbalit si kufry.

Ahoj

Řekla jsem si, že by bylo fajn, abyste Ti, co mi pomohli odpovědí, věděli, jak to celé skončilo…

Jak psala, že vím o muži, se kterým si umím představit stáří… byl to kamarád, nic mezi námi nebylo, jen jsem ho znala dlouho a znala jsem dopodrobna jeho skvělou povahu. Jeden večer jsem s ním o všem mluvila, řekla jsem mu, že ho mám ráda, že je člověk, kterýho si vedle sebe umím představit… on mi řekl to samé. Druhá den jsem se s XXX rozešla. YYYmi dal energii na to to udělat.

Rozchod proběhl celkem klidně, už nevzdoroval, nechal mě odejít, řekl, že bych s ním stejně nebyla ˇšťasná, že by se stejně nezměnil, že to ví jakou má povahu. Já jsem chvilku pobyla u našich a teď jsem jsem s tím nejúžasnějším člověkem co znám. Věděla jsem do čeho jdu, nečeká mě žádné překvápko, ale nikdy jsem nebyla tak spokojená. Psychicky jsem naprosto v pořádku, nikdo mě neničí, neutlačuje. Mám chuť do života.

S bývalým se bavíme, vše jsme si vyříkali, chodíme občas vyvenčit psy.

Bylo to těžké rozhodování, ale udělala jsem dobře, postavila jsem se za sebe, dělám teď vše podle sebe. Nemám stres, že jdu domů elší dobu z práce, že jsem něco zapomněla udělat, že jsem na něco zapomněla celkově… nikdo mi nic nenazlívá a bere mě takovou jaká jsem.

Děkuji, pomohly mi Vaše názory!!!