Téma: Nechci ublížit ani přijít o šanci na štěstí

Text uživatele: 

Ospravedlnujem sa za dlzku textu, ale strucnejsie sa nedalo popisat situaciu.

Text uživatele: 

k tomu štěstí bych dodala jen tolik, že nikdy nevíš, jestli ti jej vlastní děti přinesou, někde jsem četla citát, že "štěstí nejsou splněná přání, ale splněné povinnosti" a taky se říká, že láska je věc rozhodnutí, pokud se opravdu rozhodneš to děcko milovat a budeš se k němu tak chovat, co ty víš, třeba láska přijde....

Text uživatele: 

Ja som v 8 rokoch tiež dostal na vianoce druhého otca a vzťah s mojím vlastným bol na bode mrazu. Musíš sa vžiť aj do jeho situácie. Nepodceňuj 10 ročné dieťa. Už velmi dobre vie aká je situácia. Má ťa prečítaného prípadne na teba žiarli kvôli mame. V škole a v blízkom okolí to nemá taktiež lahké. Všetci o jeho situácii vedia a bohužial nájdu sa aj taký ktorý mu to dajú riadne vyžrať. V podstate bojuje aj s tebou. Takže bojuje na dvoch frontoch. Moj otčim si dohodol pravidlá s mojou matkou a za pol roka som bol tam kde ma chceli. Výchova dieťaťa neni o tom či je tvoje. Aby si v živote nebol prekvapený že tvoje vlastné bude ešte horšie. To nevravím o prekvapeniach v puberte. Nehladaj spôsob ako to nejde ale rob všetko preto aby to fungovalo. Sám to riešiť nemôžeš. Rozprávaj sa o tom s priatelkou. Musí ti pomôcť. Musíš si získať jeho dôveru ale aj prirodzený rešpekt. Upozorňujem ta nie násilím. !!!!!! . Skús nejaké spoločné záujmi, koníčky čo ti určite pomôže. Nečekaj výsledok zo dňa ne deň. Musíš byť trpezlivý. Ak ju máš rád tak to spolu všetci traja zvládnete. Je toho ovela viac ale to by bolo hrozne na dlho. Držím palce.  

Text uživatele: 

Souhlasím, ale chápu i tazatele, není to vůbec jednoduché. Ze zkušeností vím, že pro chlapa je mnohem lepší, když vyžení dívku. U chlapce zákonitě vzniká rivalita a to oboustranná. Ale myslím, že zvládnout se to jistě dá, problém mívají muži i s vlastními syny. Rozhodně doporučuji kluka před partnerkou nekritizovat, vyvolalo by to v ní obranné postoje a byla by nucena přiklánět se na jednu či druhou stranu.

Text uživatele: 

Dakujem pekne za reakciu, ja si vacsinu veci co spominas, uvedomujem. Uz som to prebral v hlave snad milionkrat. Nechcem ho v ziadnom pripade podcenovat a dokazem sa vzit do "problemov v skole", lebo aj mne v detstve dali rovesnici vela vyzrat (z ineho dovodu). Ale je fakt zlozita osobnost a zjavne drvivu vacsinu zdedil po svojom otcovi (z opisov rodiny). Keby aspon to urcenie pravidiel fungovalo, s priatelkou sme to urobili snad uz 20-krat, ale vacsinou do tyzdna prestali platit - zmizli postupne do stratena. Pretoze on pre nu bol dlho jedinym zmyslom zivota, takze keby mohla najradsej by za neho aj dychala a zila, celkovo ho cela rodina hrozne rozmaznala, asi v snahe nahradit mu chybajuceho otca. A ja uz nevladzem byt tym ZLYM POLICAJTOM, ktory chce dodrzovat dohodnute pravidla. Hneva ma, ze napriek dohodnutym pravidlam a mojej pozitivnej snahe (dat mu nieco do zivota, rozmaznany maznacik len tazko prezije v realnom svete), som stale ja ten zly. Je to nefer a ubera mi to energiu do zivota.

Mas pravdu, aj moje vlastne moze byt "zle", ale v takom pripade by to bola ciastocne aj moja chyba vo vychove, a zase verim, ze ked ja som slusny clovek, ktory sa v zivote snazi, snad nebude zrovna to moje zle. Aj ked mozne je vsetko. Ale teraz som vlastne prisiel rovno k hotovemu, a mam pocit, ze uz sa neda nic zmenit, lebo vsetky moje snahy dokazali eliminovat bud on alebo priatelka s poznamkou "nebud na neho zly". Pritom ja som len trval na dohodnutych pravidlach a chcel som pomoct. A s pubertou sa to este moze zhorsit.

Ja viem, ze je to vsetko na mne, ale snad ma chapete, ze som z takejto situacie frustrovany a bez energie.

A co sa tyka komunikacie s priatelkou, aj to je tazky oriesok .... vzdy ked som zacal temu ohladne jej syna, nieco co sa mi nepaci / respektive co ideme s tym a tym robit / navrhy.... tak vacsinou reaguje slzami, co ukonci akukolvek debatu a este sa aj ja citim ako necitlivy somar.

Nie som si vedomy, ze by som ziadal nieco mimo obojstranne dohodnuteho, ale preco mam byt stale ja ten zly? :'-(  Uz zacinam verit tym "rozpravkam" o zlej macoche/otcimovi  (nie vzdy to musi byt ich chyba).

Text uživatele: 

Neskutečně těžká situace. Něco jiného je, když máš výchovně působit na vlastní dítě, když se nechová podle Tvých představ a naprosto něco jiného, když jde o dítě "cizí". Tam máš svázané ruce její rodinou a zdá se mi, že i matkou dítěte. Jak jinak si vysvětlit její slzy, když o tom mluvíte a nemůžete se pro její slzy domluvit? Jen málokdo by to nevzdal. Můj syn se ocitl také v situaci, kdy partnerka má své dvě děti, on sám má z manželství jedno. Jsou spolu přes dva roky, tenhle problém se tam vyskytl taky, ale jeho partnerka je velmi rozumná, krizi překonali. Naopak je tu jiný problém. Jeho dcera. Ta jim dává hodně zabrat, když u nich tráví víkend. Nechce se mi to tady ani popisovat.....nejsi ve svém trápení s podobnými problémy sám, ale co musím ocenit je, že hledáš rady, že se snažíš a nelžeš sám sobě. Radu bych snad dala jen jednu. Pokud partnerka není přístupna stanovit pravidla a pak je dodržovat, pak je lepší to ukončit. Možná bych se ještě pokusila udělat si s chlapcem chvilku na "chlapský pokec" a jít na to společně s ním, ale píšeš, že je rozmazlený a nevím, jaký výsledek by to mohlo mít. Vzhledem k jeho věku je ale možné, že by se to dalo.... ? Nevím nakolik je duševně vyspělý.

Text uživatele: 

Souhlasím s Barčou ve všem. Takové soužití je velmi těžné a je třeba se s partnerkou dohodnout. Pokud dohoda není možná, je třeba rozhodnout se, co je pro Tebe důležité.

Text uživatele: 

Barca, Veselka, dakujem za pochopenie. Je mi z toho velmi tazko, poslednych par dni som sa ani poriadne nevyspal. Pretoze ja nechcem nikomu ublizit, uz len keby to malo byt z ucty k tomu peknemu, co sme spolu prezili. Ale som velmi unaveny a uz si musim svoje kroky premysliet, uz nemam energiu, ktorou by som mohol plytvat.

Presne, na vlastne dieta ma clovek ovela vacsiu moznost vplyvat, v pripade, ze sa nechova v ramci unosnosti. Ale pri nevlastnom, ktore navyse priatelka chrani ako oko v hlave, je to hrozne tazke. Niekedy mam pocit, ze ho chrani aj pred samotnym zivotom, zboznuje ho neuveritelne, odpusti mu takmer cokolvek, ale tiez mu nedovoli mnohe veci, nedovoli mu robit v zivote chyby a popalit sa. A to je predsa tiez dolezite, na chybach sa predsa ucime. Som si isty, ze my vsetci sme narobili kopec chyb, na ktorych sme sa kvalitne poucili.

Barca, mrzi ma, ze aj Tvoj syn sa dostal do podobnej situacie, viem kolko energie to cloveka stoji, vydobit si to svoje miestecko na svete s niekym koho ma clovek rad. Jasne, treba robit kompromisy, ale nie za cenu jednostranneho utrpenia alebo ponizenia. Bodaj by som bol s takym problemom sam.

Co sa tyka "chlapskeho pokecu", to uz som skusil. Raz som si s nim sadol v jeho izbe sam, a pokusal som sa jemne zistit, preco robi to co robi, preco nemoze nas zivot prebiehat jednoduchsie. Inokedy zas som ho vzal na prechadzku so psom a tiez som skusal mu dohovorit, ale nie iba poucat, ale ukazat na mojich vlastnych chybach. Kazdy ich ma dost. Cize nasnazim sa len poucat bez argumentov, ale ukazat, ze podobnu chybu som urobil aj ja v minulosti a mala pre mna zle nasledky. Vzdy sa tvaril velmi inteligentne, potichu pocuval, obcas mu aj slza vypadla, lebo viem, ze som vravel pravdu, ale za hodinku uz bolo vsetko fuc a on pokracoval vo svojom beznom zivote.

Vyspely, to je, ale hlavne na to, ako dosiahnut, aby sa dospeli v jeho blizkosti spravali podla jeho predstav. Uz ho dlhsie pozorujem, vzdy zacne pekne, poprosi, je milucky, pritulny, blika ocickami, ale ked mu nie je vyhovene, zmeni sa o 720 stupnov a je schopny z nicoho nic kricat po svojej mame, ktora ho miluje viac nez seba, pripadne trieskat dverami (a to ma este iba 10 rokov).

Lubim ju, a vdaka tomu som to doteraz vydrzal. Ale po nejakom case vo vztahu clovek zacne minimalne rozmyslat, ze aky bude spolocny zivot v buducnosti. A ked si ho predstavim ja, tak mi je doplacu.

Este taka poznamka, ona je moja prva vazna znamost, dovtedy som mal len nejake lepsie kamaratky, takze o to viac mi je to luto, ze prakticky bez nejakych predoslych skusenosti so vztahmi, by som mal hned skoncit vo vztahu s nevlastnym dietatom, s takymito problemami. Okrem toho, nikto ma v ich rodine nechape, vsetci ho zboznuju a ja som pre vsetkych stale iba ten zly. Boli to. Ja som nikdy nikomu vedome neublizil :'-(

(PS: pardon, ze nepouzivam interpunkciu, ale v praci mame iba US klavesnicu)

Text uživatele: 

Když vidím, jak moc tím trpíš, nedá mi to....víš, já psala o velmi rozumné partnerce, v tom je ten kámen úrazu u Vás dvou. Další rodinu pomineme, ta s Vámi nežije a jejich vliv na chlapce ať je jaký chce. Pokud je kluk inteligentní, pak by i on dokázal rozlišit, kde si co může dovolit. Nejspíš bude nutné promluvit s partnerkou, říct, že ne Ty, ale ona sobě sama ublíží, když ji kvůli tomu opustíš. Ale že pokud nebude přístupná Tvému řešení, pak Ti nezbyde, ani přes velkou lásku k ní, než jít svou cestou. Jsem nestranná a proto si můžu dovolit napsat narovinu  - šla bych od toho hned, jak by kdokoli porušil pravidla, která si stanovíte. A to dřív, než budete mít dítě spolu, protože pak už by nezbylo, než prožít si své peklo až do dna a ještě do toho prostředí zatáhnout další dítě.

Text uživatele: 

Barca, dakujem, ja viem, je pravda, ze sa musime otvorene porozpravat. To je nas najvacsi problem, ja nemam problem sa rozpravat ani o najtazsich veciach. Ale z predoslych pokusov uz viem, co bude nasledovat, po prvych negativnych vetach (v ktorych vyjadrim, co sa mi nepaci, a preco som nestastny), nastane plac - cize take male vydieranie a zase sa nic nevyriesi. Mne to pride luto a radsej budem potom ticho.

Rodinu sa snazim neriesit, aj ked oni maju tiez podstatny vplyv na dieta, cely zivot ten chlapec prezil s mamou a starymi rodicmi v jednom dome. A babka ho rozmaznava este viac ako mama. Nikto mu tam nie je autoritou.

Jasne, plne suhlasim, nechcem priviest dieta do takejto situacie... ved by aj ono trpelo a nemoze za to, a o to viac mi je to luto, lebo raz aj ja budem chciet mat dieta, ale vidim, ze so sucasnou priatelkou to asi nepojde. A to uz radsej nejdem rozoberat, aky vplyv ma tato situacia na nas intimny zivot (ja sa mu vyhybam).

Dakujem vsetkym pekne, uz to ze som to mohol niekde napisat a dostat to von zo seba, mi velmi pomohlo. A to, ze ste sa este aj zaujimali a snazili pomoct, je znak, ze este su dobri ludia na svete. Dakujem.

Text uživatele: 

Jsme rádi, že jsme Tě mohli trochu podpořit a budem rádi, když se sem budeš vracet a třeba pomůžeš zase někomu z nás i Ty... Každý máme nějaké zkušenosti a jiný je přivítá. Taky bychom rádi věděli, jak se bude situace vyvíjet dál, pro některé to může být poučením, nebo povzbuzením...

Text uživatele: 

Urcite este pridem na tieto stranky a ked budem vediet, rad pomozem, poradim, podam nazor z mojej strany

Dam vediet, ako to dopadlo, samozrejme.

Text uživatele: 

Při čtení článku jsem si nevím proč vzpoměla na jiný článek...psycholog rozebíral problematiku postižených dětí, respektive skutečnost, že hodně mužů to nezvládá a z rodiny, kde se narodí postižené dítě odchází.... nedokáží se vyrovnat s tím, že ne všechno v životě je podle našich představ a neumí přijmout dítě takové jaké je. Možná byste se nad tím mohl aspoň zamyslet.

Text uživatele: 

Určite na tom niečo bude. Keď som si to prečítal, napadlo mi, že muži sa zrejme oveľa viac snažia mať život pod kontrolou ako ženy. Nechcem zovšeobecnovať, možno to súvisí s rolou matky, ktorú má takmer každá žena geneticky danú, ale ženy viac berú veci ako sú a až tak ich neriešia v prípade, že nie sú podľa ich predstáv. Či nemám pravdu?   Ale to určite prichádza aj s vekom ľudí....

Našťastie toto nie je môj prípad, lebo nie je postihnutý. Poviem na rovinu, to už by som asi nezvládol. Ale zase je to otázka vzťahu, určite vlastný rodič sa dokáže vyrovnať s väčším množstvom "vecí" ako nevlastný.

V mojom prípade ide skôr o to, že som ešte relatívne mladý, neskúsený a už sa musím vyrovnávať s takýmito problémami. Ešte som nezažil aké to je mať jednoduchý vzťah, bez rodičovských problémov. Tiež by som chcel zažiť pocit, že len tak chytím dievča za ruku a pôjdeme na zmrzlinu alebo aj na dlhší výlet a nemusíme riešiť tie veci okolo..... kde nechať dieťa, kto ho bude strážiť, je vôbec niekto ochotný ho strážiť a pod. Nechcem aby to znelo sebecky, ale verím, že každý má právo aspoň raz zažiť pocit takej "jednoduchej" lásky, keď jeden existuje len pre toho druhého a nič ostatné neexistuje. Teda ja aspoň túžim niečo také zažiť.

Ja verím, že dvaja ľudia by mali mať dieťa až vtedy, keď im vzťah funguje a keď majú dostatok lásky na to, aby ju mohli aj rozdávať ďalšiemu maličkému tvorovi. Veď už máme účinné formy antikoncepcie.

Ďakujem za komentár, zamyslel som sa a stále nad tým rozmýšľam.

Text uživatele: 

Dnes som si prečítal tento článok : ADHD - porucha pozornosti s hyperaktivitou

Bohužiaľ tento popis na približne 95 % pasuje na priateľkynho syna. Nie všetko, ale tie hlavné body áno.

Tvrdý oriešok

Text uživatele: 

Nezdá se mi, že bys byl ten případ muže, který se není schopen vyrovnat s určitou formou postižení u dítěte. Mám zkušenosti s hyperaktivními dětmi z letních táborů a po těch 14 dnech si přijdu alespoň o 20 let starší. Ale je to pro ty děti a jejich rodiče a nakonec sbírám zkušenosti i já sama. Nakonec nikdy nemůžu vědět, jaké dítě se narodí mně...

    Asi nejvíc souhlasím s Barčou. Ještě bych k tomu chtěla ale dodat pohled z druhé strany. U nás to bylo všechno složité už co si pamatuju, ale také kolem mého 10 roku si mám začla vodit domu přítele. Podotýkám, že jsme ho znali už alespoň 5 let. Je to suprový chlap, sice takový mamánek a k nám - dětem přišel jako slepý k houslím. Ale chopil se toho a snažil se. Píši to proto, že mi přijdeš v dost podobné pozici jako byl on. Snažil se s námi učit a odpovídat na naše všetečné dotazy, hrál si s námi a jezdili jsme na výlety. Oba jsme ho s bráchou měli rádi už od chvíle, co jsme ho poznali. Ale v momentě, kdy se objevil v roli přítele byl problém. Z mé strany. Bráchovi to asi moc nevadilo, ale já se nikdy s rozvodem našich nesrovnala a mám, myslím, že i důvodné "podezření", že to s ním máma "táhla" už před rozvodem. V tom on byl ale celkem nevinně protože máma prostě získá, co si zamane a jde přes jakékoliv překážky (jak dnes zjišťuji na vlastní kůži). On nikdy nebyl náš "otčím". Sice máma se ho do té pozice snažila stavět, ale on byl chytrý natolik, že mě "respektoval" a nesnažil se o to. Za to, co jsem dělala, bych si dala pár facek, ale vím, že bych dělala to samé, kdyby se situace opakovala. Jako člověka ho mám ráda, je to suprový chlap, je s ním sranda a spoustu věcí vysvětlí... teď už jsme kamarádi, ale ještě před pár lety... Dělala jsem mu ze života peklo-záměrně jsem ho stavěla do situací, kde jsem mu dokazovala, že není můj otec a že ho jako rodiče nerespektuji a nikdy nebudu. Nenechala jsem si ujít jedinou situaci, abych jeho a lidi kolem upozornila, že v žádném případě nejsme šťastná rodina, že "on k nám nepatří"... Měla jsem nálepku "malého parchantíka" a máma mi to dávala sežrat... Tím vznikl takový začarovaný kruh a předpokládám, že tam i pramení současné problémy s mojí mámou. Ale to je jiná kapitola.

    Co tím chci říct je to, že chlapec je dost starý na to, aby si situaci přebral. To, že je hyperaktvní spíš "zesiluje" a urychluje jeho reakce, ale je to zdravě myslící dítě. Problém je, že dětem do hlavy nevidíme. Mrzelo mě, co dělám, i dnes mi to leží v hlavě a když se s ním bavím jako s kamarádem, občas si pomyslím, proč je na mě tak hodný po tom všem... Pokud jste si povídali jako chlap s chlapem a i mu tekly slzy - vnímá tě. Trápí ho celá situace, ale nedokáže to změnit. A pokud je rozmazlený a chráněný opičí láskou své matky a rodiny, tím spíš je to hodně těžká situace por vás oba. Já měla máminýho přítele ráda jako člověka, ale nechtěla jsem ho jako součást rodiny -  protože mám svého tátu a mám ho ráda. Až tak mi nevadilo, že jsou spolu, ale nechtěla jsem být součástí té máminy hry na šťastnou rodinku. Nevím proč. Spousta lidí semnou mluvila a nikdy to nepomohlo. Určitě to bylo i pubertou, ale ví bůh, čeho jsem tím peklem chtěla docílit... Nakonec jsem z toho "vyrostla". Žiju si svůj vlastní život, mám svého partnera a svou domácnost a "mám jiné starosti". S mámou a jejím přítelem se skoro nevídám. Jen s ním občas prohodím pár vtipných sms a je klid a mír.

    Hlavní rozdíl je ale ten, že jemu bylo ke 40. Nevím, jak to měl s partnerkami v životě, ale než ho moje máma přestěhovala do baráku, žil u svojí mámy a staral se v podstatě jen o svou práci a zájmy. Tím nechci říct, že už měl život za sebou, ale je to veliký rozdíl.

    Nejsi sobecký, když přemýšlíš, tak jak píšeš. Když to napíšu "hloupě": jsi mladý, života sis neužil a nemáš důvod si "kazit život" dítětem, které ti z něj dělá peklo. Až on se umoudří, jako že věřím, že si k sobě jednou najdete cestu a bude tě mít rád a respektovat tě, může být 10 let pryč a tvá nejlepší léta budou tytam a tvé vzpomínky budou plné "cizího dítěte" a válek s ním. A pokud chceš mít své vlastní dítě...

    Na druhou stranu máš pravdu, že "by bylo nefér je jen tak opustit". Ale sám píšeš, že přítelkyně vše "řeší" slzami. Nezneužívá tě tak trochu? Je fakt, že já když už se cítím v koncích taky začnu brečet, ale přesto chci problém vyřešit a slyšet byť i kritiku od druhého... Chápu, že je pro ní syn všechno a ty jsi tím pádem "na druhé koleji", ale pokud je rozumná měla by si tě vyslechnout a stanovená pravidla dodržovat. Nemůže syna nesmyslně bránit a když spojíte síly budete schopni syna "ukočírovat" a vychovávat a vztah se posune do další "dimenze", kdy budete sdílet společnou radost z dítěte, které společně "tvarujete". Pokud tě ale přítelkyně staví do role "toho zlého" nemá to smysl. Možná bych i přemýšlela, jestli tě opravdu nevyužívá a neobírá tě o tůj život a tvé štěstí.

   Rozhodně bych ji navzdory slzám řekla tvé stanovisko a tvé návrhy. Pokud bude i ona na straně svého syna a tím pádem proti tobě budeš se zbytečně trápit. Od syna ale vděk nečekej. Pokud to s přítelkyní vymyslíte a spojíte se a klučinu vychováte nemáš vyhráno. A v pubertě bude ještě hůř. Když mu ale budeš příkladem muže a on uvidí, že tě i máma respektuje a zaujímá tvé postoje v jeho výchově, až bude starší "vezme tě na milost" a budete kámoši.

     Aspoň takhle to cítím já. Došla jsem k názoru, že dobrý člověk nemůže trpět za to, že se ho "zmocnila" moje máma a proto naše konflikty s mámou z našeho kamarádství s jejím přítelem vynechávám. Sice jsem se mu nikdy neomluvila a zřejmě to asi ani neudělám, ale tuším, že to oba bereme jako uzavřenou kapitolu a vycházíme spolu jako známí...

Text uživatele: 

To mi je ľúto, že aj Ty si si musela prejsť takýmto "peklom". Bodaj by žiadne dieťa na svete nemuselo riešiť takéto problémy, ale svet je v tomto "sviňa". Nedokážem sa plne vžiť do pocitov dieťaťa s takýmto problémom, aj keď aj nás otec opustil, ale to som už bol dospelý, takže to neprebehlo až tak zložito.

Ja sa dokážem zmieriť s rôznymi vecami v živote, ale nevlastné dieťa s dyslexiou a ADHD, je moc aj na koňa, obzvlášť ak by som mal obetovať svoju šancu na vlastnú rodinu.

Práveže ten malý by aj chcel byť súčasťou našej rodiny, ale z jeho strany je to trochu vypočítavé, lebo sme na tom "trošičku lepšie" ako ich rodina (ale nič mu nechýba, má veci, o ktorých som ja ani nesníval v jeho veku). Jeho najobľúbenejšou témou sú psy, drahé autá, dovolenky, reči o tom, ako bude raz "majiteľom šrotoviska" a pod. Mne sa to samozrejme nepáči, lebo sa vyslovene vtiera do našej rodiny a ja sa za neho hanbím.

Keby som už mal za sebou nejaké vzťahy a skúsenosti, bral by som to na ľahšiu váhu, ale sotva sa mi život rozbehol, už má aj "skončiť" pri tomto dieťati? Ešte by som chcel  čo-to zažiť, hlavne taký ten "jednoduchý" vzťah bez dieťaťa, keď je človek pre toho druhého stred vesmíru a nie až niekde vzadu.

Pokrok je, že sme sa s priateľkou dokázali otvorene porozprávať (bez sĺz), čo nám vadí / chýba vo vzťahu. Ona chápe moje argumenty, akceptuje ich, ale nedokáže ich uplatniť v praxi a niečo zmeniť. Bojím sa, že to čo mne vadí a chýba je tak hlboko zakorenené v nich všetkých, že nie je možné urobiť nejaký zmysluplný kompromis. Tak priateľka navrhla, že ešte kým sme spolu, mali by sme si vzťah brať pozitívne a tešiť sa z neho. Ale DOČASNÝ vzťah?? To je ako čakať na smrť, niekde vzadu v hlave mi neustále beží myšlienka - rozídeme sa dnes alebo až zajtra. To je hrozné na nervy. Cítim sa veľmi unavený.

Nevidím veľké nádeje pre zlepšenie súčasného stavu, aj keď bojujem, ale myslím si, že rozchod je bohužiaľ iba otázkou času. Škoda, tak pekne to začalo

 

Text uživatele: 

Mám sice "teprve" druhý vážný vztah, ale už vím, že začátky jsou pěkné vždycky. Jen trvají různě dlouho podle toho, jak dlouho trvá, než člověku "spadnou růžové brýle".

   Trošku nechápu smysl jejího návrhu, že si ještě užijete dobu, kdy jste spolu... Jako než si jeden z vás někoho najde nebo čím bude ta doba ohraničená? Ona to tak asi nebere, ale tebe to musí hodně drásat, tak proč v tomto vztahu setrvávat? Akorát si poneseš do dalších vztahů zátěž. Promiň, že to píšu takhle, ale vím, že pauzy a poslední šance ve vztahu, který nefunguje už moc nemají smysl. Pochopení je pěkná věc a většinou je to začátek to dobré stezky, ale máš ještě tu energii, chuť a i čas to zkoušet znovu a znovu?

   Koukala jsem, že jsi sem téma vkládal před skoro 2ma měsíci. Myslím, že to je dost dlouhá doba na nápravu vztahu a jestli jste se dostali jen k návrhu přítelkyně máš pravdu, že teď už je to jen čekání jestli to skončí dnes nebo zítra... Je mi to líto. Podobné situace nemám ráda a mrzí mě, že je někdo musí pořád řešit. Ale život už je bohužel takový.

    Jak by sis představoval budoucnost? Píšeš, že se za klučinu stydíš (je to asi celkem pochopitelné) - dokážeš si představit společné dovolené a výlety... ? Asi bych si radši nechala drásat nervy svým dítětem než "cizím", které mi ještě bude dávat najevo, že mě nemá rádo a nerespektuje mě.... Myslím, že ses snažil dost a přítelkyně propásla svou šanci mít milujícícho partnera a i pomocnou ruku ve výchově svého dítěte. Nakonec ona sama tě postavila do pozice v jaké jsi a pokud je ona i její rodina tímto způsobem upjatá na syna, nikdy by tě asi nepochopili a nakonec by ti nasypali na hlavu veškeré chyby, které by se staly...

   Myslím, žes udělal, co jsi mohl a ještě mnoho navíc, tak teď poslechni své srdce a udělej co cítíš, že je správně. Na takovou pozici jsi ještě mladý a partnerka, zdá se mi, si tě za tvou snahu necení.

   Tak držím palce, ať se rozhodneš správně ať je to jakékoliv rozhodnutí. Čas je nejlepší lék a ač to teď může vypadat, že by případný rozchod nepřebolel, přebolí. O to rychleji, pokud potkáš "tu pravou" a budeš pro ni středem vesmíru. Myslím, že si to zasloužíš. A bez "nálepky" sobce nebo zlého člověka či snad nepřizpůsobivého chlapa, co se není shcopen srovnat s postižením. Ne, tys udělal dost...

Text uživatele: 

Jasne, s tými ružovými okuliarmi máš pravdu, aj keď tie mi spadli už dávno. Len človek sa nechce vzdať tak ľahko, keď si uvedomí, koľko sme jeden pre druhého znamenali a čo všetko pekné sme zažili. Ale problémy sa časom nakopia až tak, že človek začne uvažovať nad perspektívou vzťahu do budúcna.

Ďakujem za podporenie, veľa sa mi ho v tomto období nedostáva. Práve naopak, okolie ma nechápe, myslia si, že si vymýšľam nezmysly.

Veď to práve nerozumiem, čím by mal byť tento "dočasný" vzťah ohraničený. To by som mal ako zase nabrať nádej a veľkú snahu, a začať opäť bojovať za niečo, čo môže skončiť v priebehu pár dní? Nerozumiem tomu. Na to už nemám energiu.

Toto moje trápenie trvá dlhšie ako dva mesiace, pretože priateľka žije v nejakom nereálnom svete (nevidí problémy, a ak ich aj nadhodím - tak po čase ako keby na ne zabudla). Síce vidí, že sa trápim, ale ako keby to ignorovala. Teší sa, keď ma vidí (napr. po práci), až mi to občas príde zvláštne, že dokáže všetky tie problémy tak ľahko hodiť za hlavu. Potom sa ja cítim ako nejaké necitlivé monštrum, keď nedokážem šibnutím čarovného prútika na všetko zabudnúť a tešiť sa s ňou. Namiesto toho, aby sme sa viac otvorene rozprávali, ona stále vkladá nádeje do situácie, kde ja už nevládzem bojovať sám. Toto nechápem, sú ženy schopné ignorovať problém a žiť vo svete "fantázie", len aby si nemuseli pripustiť, že sa niečo pokazilo a treba veci riešiť?

Budúcnosť? Veď to je ten hlavný problém. Už som niekoľkokrát vzal ju aj so synom na našu chatu, kde sme strávili víkend. Alebo boli sme aj na dovolenke v Chorvátsku, ale zakaždým ten malý našiel nejaký spôsob, vďaka ktorému som z toho pobytu odišiel znechutený. Čiže teraz si už neviem predstaviť, že by som mal vyhodiť toľké peniaze na napr. dovolenku a nič z nej nemať. Vôbec som si neoddýchol a domov som sa vracal sklamaný.

Ďakujem za podporu.

 

Text uživatele: 

Koniec prišiel nečakane, dnes večer   Napriek všetkým problémom to veľmi bolí. Idem utopiť smútok, aspoň sa mi podarí zaspať.

Text uživatele: 

Ach bože, to mě mrzí Hlavně se drž...

    Ženy jsou zvláštní tvorové a bohužel je někdy těžko posoudit, zda vědí, co vlastně chtějí. Na druhou stranu, když ale opravdu něco chtějí, jdou si za tím jako psi.

  Již jsem zmiňovala vztah se svým bývalým, který mě ke konci v podstatě ignoroval skrze svou závislost na počítači. Snažila jsem se vztah "spravit" prosbami, překvapeními až jsem přešla i k pauzám, posledním šancím apod. Byl to můj první vážný vztah a pořád jsem věřila, že to půjde spravit a bude dobře. Tahle fantazie mě živila a "nutila" mě, 17letou puberťačku doma vařit a uklízet a starat se o chlapa tak, jak to dnes nedělá už ani jeho máma a ani manželka po 30ti letech. Sama bych asi oči neotevřela a trápila bych se dodnes.

   Oči mi ale byly otevřeny - nebudu řešit jak - ale nastal další problém. Byl pro mě jistota. Po jeho boku jsem se trápila, ale on byl jistota a byly s ním nějaké světlé chvilky. Nakonec, nebyl na mě zlý, jen se mi nevěnoval, tak jak bych chtěla, nikam jsme nechodili... Přišla jsem si vůči němu nefér a proto jsem dál vztah táhla jako kůň ač mi srdce krvácelo. Ale bála jsem se co bude a pořád jsem si říkala co by kdyby...

   Naštěstí mě velmi podržela moje kamarádka a tímto hodně náročným obdobím mě provedla. Ztratila jsem spoustu iluzí a ideálů. Růžové brýle se rozbili na milion kousků a bylo po všem - všechna energie a čas.... a ta jistota.... byly pryč.

   Jenže ta jistota má dvě strany. Jedna má jistota byla, že on tam vždycky bude-sice u počítače a v podstatě pro mě nehne prstem, ale bude tu. Druhá jistota ale mohla být úplně jiná. Kde je psáno, že mladá holka nenajde lepšího kluka. Kde je psáno, že na mladého a hodného kluka, jako jsi ty nečeká mladá a hodná holka jako na svého prince, aby pro sebe mohli být tím jediným na světě?

   Mathew, vím, že je to moc těžké. Ale časem si uvědomíš, stejně jako já s odstupem času, že nejhorší byla ta nejistota. Nejistota co bude dál a jestli jsi to přecejen něčím nepokazil a své partnerce neublížil tím, žes nedostatečně opětoval její lásku. Znovu ti říkám, že tys dával dost. Snažil ses i přijmout jejího syna, což by si možná hodně lidí dvakrát rozmyslelo. Ona s k tomu bohužel ale špatně postavila. Jak se říká, chybama se člověk učí. Třeba se oba poučíte a nakonec se k sobě vrátíte a všechno bude báječné.

   Myslím ale, že na tebe čeká ta bezstarostná láska, se kterou se budeš vznášet a užívat si ideálů, až se společně postavíte nohama na zem a založíte svou vlastní spokojenou rodinu.

    Je to něco přes 2 roky, kdy jsem si neuměla představit jiného partnera, ale taky už je to víc jak rok, kdy si nedovedu představit, jak jsem mohla tak strašně strádat po boku "milované osoby", která jen brala a dávala minimálně. Sice jsem někde propásla tu první bezstarostnou lásku, ale neměla jsem na výběr. Teď jsem ale spokojená-rozhodně víc, než jsem bývala...

    Moc se neotáčej a neutápěj v minulosti, ale ani nehleď moc do budoucna, ať tu čekající nepřehlédneš. Nesrovnávej co bylo a co mohlo být. Užívej toho co je a vyhlížej to, co brzy přijde. Ona tam někde je....

     Myslím na tebe. Drž se

Text uživatele: 

Mathew, je mi to sice na 1 straně moc líto, ale jak jsem to tak vše pozorně přečetla, jsi bezva chlap a takovou partnerku, která sama vidí, že se tak moc a tak dlouho snažíš, ale nic s tím nedělá(nebo jen tu chvíli), si Tě asi opravdu nezaslouží... Je a bude to nějakou dobu pro Tebe smutné, bolet to samozřejmě bude-to bolí každý rozchod, ale určitě nemusíš mít žádné výčitky, že jsi pro to "zlepšení" nic neudělal. Udělal-a snažil ses až moc, řekla bych.

---

Taky mě napadlo, že když takto přistupuje(a bohužel i celá její rodina! )k výchově jejího syna-co by pak bylo, jak by to vypadalo, kdyby jste spolu nejen zůstali, ale měli spolu další dítě-tentokrát i Tvé, jak by sis za čas přál... ? I "Tvé vlastní dítě" aby takto vychovávala tato žena-stejně jako to své? Nemyslitelná představa, viď... ? Je to smutné, já vím, ale až se z toho za nějaký čas dostaneš, věřím tomu, že tak super chlap jako Ty si jistě najde partnerku, kterou si nejdřív "užije ve dvou" nebo jak jsi o nazval, a pak se dočkáš i toho svého dítěte a budeš šťastný. MOC Ti to přeju! Hodně síly a drž se. Budem rádi, když nám někdy pisneš, jak se máš. Hodně štěstíčka!

Text uživatele: 

Přeju Ti hodně štěstí a co nejméně smutku nad ztrátou něčeho, co by stejně jednou přineslo ztrátu daleko větší. Časem budeš kroutit hlavou nad tím, co všecko jsi vydržel snášet a jak zbytečně jsi ztrácel čas. Život je o kompromisech a nemůže je dělat jen jeden.

Text uživatele: 

Ďakujem Vám všetkým pekne za podporu, vážim si to. Obzvlášť preto, lebo nemám takého dobrého kamaráta, s ktorým by som to mohol aspoň predebatovať, alebo sa ísť aspoň spolu opiť.