Téma: Nechala jsem ho jít, aby byl se svým synem - udělala jsem hloupost

Respektive myslím to tak za jaký konec to vzít - že chci mít jeho syna ráda? To ví…že jsme zamilovaní? Že nemáme žádný problém? Že ona si ho nezaslouží? Že se má chovat jako chlap? nevím co z toho použít, všechno je pravda a všechno asi tuší…zeptat se ho co chce? to už vím.

díky moc ale jak? jsem z toho tak mimo, že mě žádný argument nenapadá, nevím odkud na to jít, nevím jak začít. :/

Kaciiku, prosím, když někomu odpovídáš, první klikni na Odpovědět, díky. Vytvoří se tak diskuzní vlákno.  

Jasně že máš šanci. Na jednu stranu je to těžké, dítě potřebuje tátu, ale za jakou cenu, že?  

Je třeba zvážit, co bude pro toho prcka lepší. žít v nefunkční rodině, kdy se táta s mámou neustále hádají… (uvidí, jak to být nemá) nebo jednou za 14 dní být s tátou, ale cítit ve vzduchu pohodu.  

V tomto věku si dítě velmi rychle zvykne a přizpůsobí se nové situaci. Takže na tvém místě bych to nevzdávala, sešla se přítelem a řekla, že chceš být s ním. Ona láska k tobě se nedá srovnat s láskou k dítěti, tady se nedá bojovat. Nevyhraješ.  

To ovšem neznamená, že nemůžete spolu žít bok po boku až do smrti.  

Nabídni mu, že uděláš všechno pro to, aby se ten drobek cítil u vás dobře. Víc stejně udělat nemůžeš, je to na něm.  

to jsem mu říkala pořád, dokonce já z takové rodiny pocházím a nepřála bych to nikomu. prcek je ve věku, kdy mu to tak ještě nepřijde, za 2 roky by to bylo horší. teď má ideální možnost s tím něco udělat, ale nejsem si jistá, jestli je tolik silný, tak či tak to pro něj bude znamenat opuštění dítěte. Celou dobu počítám s tím, že dítě je na 1. místě, jinak by to ani být nemělo. už fakt nevím, pokud se k ní vrátí, dávám tomu několik měsíců (protože zezačátku bude ona na koni. )

Máme dost podobné názory, díky, ale bojím se, že chlapi to asi vidí jinak :/

Tak si počkáme na názor muže, ale každý chce pro dítě to nejlepší a pokud to nejlepší bude opustit jeho mámu, tak proč ne.  

To je pořád dokola, odejde, vrátí se, odejde. A to je pro dítě ještě více stresující. Každopádně, rozhodnutí je na něm, ty mu můžeš max. slíbit, že budeš tady, kdyby tě potřeboval.  

Souhlasím s Vámi, budu mu vyprávět příběh holčičky, která v takovém prostředí vyrůstala a každý den si nepřála nic jiného, než aby rodiče byli od sebe, dokonce to napsala jednou Ježíškovi, ale nepomohlo to.

Ten názor dodám zítra, neskutečně se bojím a za dnešek jsem nic nesnědla. už ať je to za mnou:/

To dítko je ještě malé, velmi rychle si zvykne na nové uspořádání.  

Ty hlavně svého přítele nikam netlač, i když vím, že to neděláš. Je to na něm. Protože potom by se to mohlo obrátit proti tobě. Je ti smutno a těžko, ale ty musíš to překonat, bude to zkouška pro oba.  

Ale bolí to. Každopádně smekám před tebou, že jsi jej nechala jít, což dokáže opravdu málokdo, jenže k čemu to je, když to nic neřeší.  

Budou tak neštastní čtyři lidi.  

Přesně tak, taky mu říkám, že lépe se přizpůsobí teď než později. říkám to jemu často, ale nejsem si jistá, jestli si to uvědomuje. ukončila jsem to proto, protože jsem věděla, že to bude hodně bolet, ale míň než když to ukončí on- no výsledek zhruba stejný…tři týdny jsem se pořádně nevyspala a nenajedla. Na tom není co smekat, má trpělivost nevydržela a bylo to po skypu, největší blbost(

Vím, že tím, že by si hráli na ideální rodinu nejvíce ublíží tomu synkovi a moc mě to mrzí…

 Budeš to muset přetrpět. Tady vážně není žádná rady krom té, abys to nechala na něm. Chvíli se budeš trápit, jenže nic jiného dělat nejde než čekat. On sám si musí rozhodnout, jestli být s tebou nebo ne.  

 Ty mu můžeš říkat, že to nejlepší je odejít, ale na tvém místě bych byla opatrná, aby jsi to tím nezhoršila.  

Kaciiku, jak dopadla schůzka…?

Tohle je děsně těžký, zažila jsem něco podobného se svým nynějším přítelem.

My jsme se teda akorát potkali ještě když byl ženatý. Měla jsem tím větší výčitky, ale viděla jsem, že přítel není šťastný a ani děti nejsou šťastné, ani jeho žena nebyla šťastná - tudíž proč by to mělo dál pokračovat? Přesto přítel často mluvil o tom, že neví, jestli od děcek odejde. Říkal asi to stejné, co tvůj. Že chce být se mnou a s dětma. Jenže tahle varianta není možná, tak to prostě nejde.

V těhle situacích nebývají dobrá (optimální) řešení. Z vlastní zkušenosti ti ale můžu říct, že jsem moc ráda, že jsme spolu s přítelem zůstali a on taky. Pochopil, že je lepší vidět děcka jednou za 14 dní, ale pořádně. Bez hádek, výčitek, pomluv, osočování se a hlavně, že mu nikdo nebrání si s nimi hrát a mluvit s nimi.

Děcka bydlí s mámou - je to jejich máma, takže se o ně stará dobře a za tátou se vždycky těší, i když ze začátku to bylo těžký. Nemusí poslouchat ty věčné souboje a pomaličku k tátovi získávají důvěru. Je pravda, že děcka jsou starší (5 a 8), ale myslím, že to na věci nic moc nemění.

Pro chlapa je to děsně těžký rozhodnutí. Stálo mě to trošičku nervy, ale to vlastně nás oba. Teď jsme moc šťastní. První noc po tom, co děcka odjely, byla strašná. Byla jsem tam s ním, protože nechtěl být sám. Byl hrozně smutnej a já jsem si připadala strašně odporně. Ani jsem nechtěla, aby se mě přítel dotýkal - takže jo, je to těžký, ale dá se to zvládnout. A pokud si věříte, má to cenu řešit a risknout to. Držím palce, ať se rozhodnete jakkoli.