Téma: Návod jak přestat myslet na bývalou přítelkyni - tipy, rady

    Musíš zaměstnat hlavu i ruce, nelitovat se a chce to čas, někdo měsíce, jiný roky. , . , . , . No a co pomáhat po povodních?  

Julie má dobrý nápad s těmi povodněmi. Zkus nabídnout pomoc lidem v zatopené oblasti, příjdeš tím pádem určitě na jiné myšlenky a máš tak i možnost se s někým seznámit.   Naopak celodenní vysedávání u počítače je nutně  na palici…. tvoje bývalá partnerka to s Tebou myslela dobře.

Lehko se radí a těžko dělá, ale zkus na ni nemyslet, věnuj se svým zálibám, dělej to, co tě baví, když na Tebe přijdou myšlenky na ni, tak je zkus rychle přepnout na něco jiného. Chce to taky čas, když se se mnou rozešel přítel, tak jsem to obulela, ale čas to vyřešil. Tvá ex má pravdu, že by si neměl vysedávat u počítače a vyrazit ven, co Ty víš, třeba natrefíš na nějakou holku a bude to ta pravá, ale sezením u počítače na ni nenatrefíš.  

Jinak s těma povodněma, že by si tam šel pomoci, to vůbec není špatný nápad, udělal by si dobrý skutek, přišel na jiný myšlenky a třeba tu zamilovanost by si pak viděl trochu jinak, že jsou třeba horší věci na světě(myslím to v dobrým). Ale rozhodnutí je na Tobě, já Ti držím palce

Ty povodně zkusím i když je to trochu z ruky protože žiju blízko Břeclavi na jihu Moravy a přes týden má vždy pár pohovorů.

"Přestaň plakat, začni makat", nebo třeba "Pomož a bude Ti pomoženo"…, to jsou vše přínosné rady, ale…

Především se staň sám sebou a aby bylo dobře Tobě samotnému a nezávislému, pak to teprve překonáš a můžeš začít něco nového. Podle mě je nějaká seznamka teď opravdu utopie, příliš je z Tebe cítit zraněnost  a naléhavost na druhého a to se nikomu líbit nebude, byl bys tam kde jsi a možná hůř, přesně jak sám cítíš.

Jinak. zapomenout nelze nikdy, ale kdyby se Ti podařilo odpustit, tak by se Ti hoodně ulevilo a svobodně "dýchalo". ( vím, jde opravdu o  těžký proces), a určitě vyrážet ven, do přírody, zaběhat, zacvičit, na kolo, cokoliv,  "unavit se" … vždyť je teď venku konečně tak hezky. Ta nečinnost a neustále "proč a kdyby" Tě může vést k depresivním myšlenkám a následně těžším stavům, snaž se jim předejít!!! Depresím nedej šanci!!! Něco  pěkného si přečti, koukni na film ( ne romantický, jen to ne), u PC asi budeš, ale vymez si jen určitou dobu, je to žrout času, nemarni život…je tak krásný!!!

Děkuji za rady a pomoc.

To odpuštění to asi bude těžké protože nechápu proč se mnou byla 1,5 roku když jsem ji nikdy fyzicky nepřitahoval, proč mi dala naději tak dlouho ani nechápu proč mne nechala "zůtulňovat a částečně rekostruovat" její byt a proč jsme se ještě měsíc před rozchodem bavili o přestěhování do většího bytu… a pak ze dne na den jsem pro ni vzduch a nula atd. To je dost těžké tohle vše odpustit. Nejde mi o ty peníze, ale o to že mě nechala v iluzi, že jsem měl rodinu … Myslím že je to dost sprosté a navíc jí to vůbec netíží, jako by to byla samozřejmost. Prý mi nic nikdy neslibovala a vše ostatní jsem dělal dobrovolně a rád (ano, ale to jen proto, že jsem věřil, že to má smysl a budoucnost. ). Chápu, že lásku si nelze koupit, ale toto . Když jsem s ní mluvil na posled, tak je v poho, má nového přítele, já ji nechybím atd. Prostě žádné výčitky a ani náznak omluvy nebo lítosti… Dost to bolí a hlavně nějak ztrácím důvěru v ženy a obávám se že toto bude problém pro další vztah bude-li vůbec nějaký……

 No dost toho štourání v minulosti, jen nevím jestli kdy budu schopen jí toto odpustit i když vím, že nejde o ni ale o mne a ona se o tom nekdy nedoví (i kdyby, tak už teď jí to vůbec nezajímá).

Nezlob se na mě, ale v tomhle tvém příspěvku poněkud překrucuješ to, jak to vlastně bylo a to, jak jsi to popsal v tomhle tvém prvním tématu. Takže se budu opakovat s tím, co jsem ti odpověděla v tom tvém prvním tématu, protože:

"…Ty jsi chtěl rodinu, a přesto jsi šel do vztahu s ženou, která nemá dodnes vyřešeno svoje manželství a nijak jí to nepřekáží. Navíc ti hned na začátku po 2 měsících řekla, že do vztahu s tebou jde čistě s rozumu. Takže jsi dobře věděl, do čeho jdeš. "

Ano, věděl ale doufal, že to "nějak" překonáme, ale nevyšlo to. Jeden člověk odsud mi napsal, že pokud je vztah založený na rozumu, tak nestane-li se partner vyloženě protivným, není důvod jej ukončovat a myslím si, že to se to, bohužel, stalo se mnou, ale poprat se s tím už musím sám.

Na tomto bloku se mi podařila alespoň jedna věc a to utřídit si myšlenky a najít nějáké smysluplné odpovědi které mne pořád pronásledovali.  Myslel jsem si, že když o tom budu psát a mluvit, že mi to pomůže - částečně ano - trochu mi to pomohlo se v sobě vyznat, ale na druhou stranu mne to pořád vracelo zpět a jí mi to nevrátí…

Jsem rád, že jsem našel tyto stránky, ale ještě mě čeká hodně velký kus práce, než se z toho dostanu alespon tak, abych mohl žít svůj život s vědomím, že se mi líbí a radovat se z něj,  mít klid na duši a větší sebevědomí.

Všem za postřehy a pomoc děkuji a přeji aby se zde řešilo co nejmíň rozchodů a jiných nepříjemných věcí …

Chápu Tě, že sis myslel, že to nějak překonáte a zároveň sis těžko mohl představit, co to může znamenat - vztah, založený na rozumu.

Jsem na to stále podobně jako Ty. Právě jsem přišla od psychologa, kde po chvále (tak předminulý týden), jak jsem dobrá a prý silná žena a dobře to zvládám, jsem najednou brečela a brečela a nešlo to zastavit, pořádně jsem nevěděla, proč. Mám i pocit, že "znásilňuju" své skutečné pocity, kdy citům prostě poručit nelze.

Asi stačila nabídka kamarádky, že s ním promluví, ptž ví, že je to marťan, kterýmu ledacos nedochází, ale zas do toho někoho zatahovat… Mě dostalo i to, že byla ochotna to pro mne udělat, když vidí, jak se v tom stále plácám, ale řešení to asi není.

Myslím si, že to řešení není. Víš já si taky představoval, že zajdu za její sestrou nebo bráchou a zeptám se co bych měl udělat abych se ke mě ex přítelkyně vrátila protože ona se mnou už nekomunikuje, ale pak jsem si uvědomil že je to šílené protože sestře ex přece půjde o blaho své sesty a né o to co bych si přál já, takže je to nesmysl, jen by si pomysleli jaký jsem "ubožák" a tím potvrdili, že ex udělala dobře, že se se mnou rozešla. Vykládám to sice o sobě, ale platí to obecně, že v tomto nám nikdo, ani přátelé, nepomohou, to si člověk musí "vyřešit" sám.

Problém je v tom, že pokud se ex už rozhodl tak ten druhý s tím moc neudělá. Pokud se bude ex chtít s bývalým partnerem spojit, tak to udělá, ale jinak ne a moc bych na to nespoléhal, speciálně po tom, co si ex nepřeje už žádný další kontakt…

Taky jsem si představoval, že třeba za půl roku, ale když už teď jsem pro ni vzduch a na mne nemyslí ani ji nechybím, tak za půl koku bude někdy jinde (to už je teď - daleko přede mnou a spokojená. ) kdyžto já budu pořád přešlapovat na místě (už teď mi naznačovala, že má nového přítele…).

Jedinné řešení je zaměstnat svou mysl jinak (cvičením, prací - pokud ji jak já zrovna nehledá…, koníčky, sportem…) Na druhou stranu, budme rádi že nejsou vánoce, protože to by šlo překonat ještě hůř.

Nejsem v pozici abych radil, sám mám s tím problémy, ale vím co bych měl udělat, jen je problém se k tomu dokopat. Je to něco jako na "odvykací kůře" když je člověk závislý na alkoholu nebo drogách (to jsem sice nikdy nezažil, ale připadá mi to trefné) a je nutné ty toxické látky (v našem případě myšlení na ex) dostat z těla ven…

Při předchozím rozpadu (před touto ex) mi psycholog vůbec nepomohl, dal mi nějáké prášky, pokecal si se mnou a za za 30 minut jsem byl zase v tom, bez nálady atd…

Já přišel o hodně a bude mne to mrzet do konce života, ale pokud se člověk nechce zabít a ukončit život (bohužel i to mne hned po rozchodu napadlo), tak musí žít dál ať se to teď zdá být sebe víc nemyslitelné. Bojuju s tím kažý den a doufám, že jednou vyhraju a najdu novou práci a nový smysl smysl života který nebude jen v práci.  Budu se muset znovu naučít žít a být sám - nějak jsem to zapomněl a možná ani nikdy pořádně neuměl.

Pokud jdu dobrovolně do vztahu s ženou, která se před 4 lety rozešla se svým mužem (nebo tedy on s ní) s tím, že nemá s ním vyřešené nic, protože má postoj, když odešel on, ať si rozvod zařídí a i z důvodu, že je jí oporou jí to prostě tak vyhovuje, tak je dopředu jasné, že v takovém vztahu není co překonávat, stejně tak jako bylo předem jasné, co z její strany znamená vztah z rozumu. Nehledě na to, že během těch 4 let od rozhodu s manželem a bez ohledu na děti už jsi byl její partner 3tí. Můj názor je ten, že od takto nevyřešeného vztahu partnerky a od takto chovající se (vezmu-li v úvahu, co všechno jsi o ní v tom tvém prvním tématu napsal) partnerky nemůžu očekávat, že s ní budu mít plnohodnotný vztah či rodinu. Já být tebou, tak jsem ráda, že vím na čem jsem už po 1,5 roce. Mohlo to být daleko horší.

Když jsme se poznali, tak mi napsala něco v tomto smyslu:

"soud o děti byl, výživné vyřešené  i majetek a pak se to zaseklo a neni čas, teda on ho nemá aby to dotáhl. Podívej on má teď i malé dítě, a odpověd na rozvod mi dává, že na tom pracuje, ale pořád má hodně práce…já to dál neřešila nebyl důvod. Podstatné je, že máme každý svůj život… "

Tak nějak mi to tehdy řekla, ale od té doby se nic nezměnilo, prý jsem měl za ním jít, když jsem chtěl ten rozvod dokončit, ale já jí na to, že to je mezi nima dvěma aby si to vyřešili a tím to, bohužel, skončilo.

Vím, že jí zaplatil nový byt, auto a vybavení, že platí na děti, každých 14 dní si je bere + 1 týden zimní a 1 týden letní prázdniny. Dělá ji danové přiznání (je účetní) … prostě vzorný otec na dálku a děti se na něj těší (hraje hokej a tenis. ) - mají v něm vzor (jasně je s nimi přes víkend a neřeší denní starosti. ) - každý den si volají přes skype.  NEkdy jsem si připadal tak nějak "navíc", ale chybou bylo, že jsem s ní o tom nemluvil (komunikace je základ vztahu a já v tomto totálně selhal. ). Ale abych mu nekřivdil, na mne působil sympaticky a přátelsky - dokonce nám půjčil i svůj střešní box když jsme jeli k moři do Itálie … Nemohu o něm nic špatného říci.

Uznávám, že někomu to může připadat pošetilé proč jsem do toho vztahu vůbec šel, ale já byl tehdy už dlouho sám, chtěl jsem s někým být a ex se mi líbila a já se do ní "zabouch", hloupé, ale bylo to tak a kdo má "růžové brýle", ten moc nepřemýšlí a pak už bylo pozdě. …

Fascinuje mě to přehazování zodpovědnosti za svůj život na druhé. v tomto případě buď na pana Dokonalého nebo na pana Samáchyba ( není tím nic myšleno, to jen aby se to odlišilo, a z textu to tak vyplývá podle té Tvé paní expřítelkyně).

No 4 roky utekly jak voda, dost možná, že pro pana Dokonalého nastal opět čas změny s paní Ještědokonalejší a paní Dokonalá ho již očekává. , nebo se najde jiná paní třeba Extradokonalá,  jak se tak běžně stává, která jeho dokonalosti náležitě využije.

Je potvrzeno, že ženy nejprve hledí na materielní zdroje a teprve pak na zevnějšek, na rozdíl od mužů, kteří nejdříve hledí na vzhled aneb průměrný muž lepe vidí než myslí, a proto ty konce.

A ještě něco:  bydlet všichni pohromadě s jinými partnery ( podle všeho stále se měnícími), to bylo psáno někde výše, tak to je snad z jiné vesmírné galaxie, tady na Zemi je to utopie po všech stránkách. např. jen výchova dětí by byla jistě "příkladná. " a říci, že si něco umím představit (to soužití), ještě neznamená, že to skutečně zvládnu. ( já se domnívám, že by to nezvládli ani omylem, realita by byla úplně jiná)

Je to trochu sarkastické pojednání, ale nedalo mi to nereagovat.

No jen dodám, že ex po rozchodu s manželem bydlela v novém bytě zatím jen se mnou + děti. S těmi 2 předemnou sice občas do bytu pozvala, ale v době kdy děti byly pryč - takže s mima nebydlela. Nechci ji pořád obhajovat, ale chci být objektivní.

Na druhou stranu mi řekla, že než nějaký nový vztah z rozumu, to raději zůstane sama… Asi jsem udělal dost špatný dojem po 1,5 roce. já ženám moc nerozumím a po dvou posledních rozchodech mé sebevedomí není zrovna v tomto na výši - nechci se litovat, ale se vztahy mám problémy - možná že si vybírám špatný typ žen, nebo je něco špatného se mnou …

Jak ustát rozchod.

Tak si tady čtu tvůj příspěvek a jediná rada, kterou mám, je nerýpej se v tom a snaž se dělat něco, abys na ni nemyslel.

Jedině čas léí tyto rány, nic jiného. Nemysli si o ni nic zlého, ale ani si ji neidealizuj, prostě ji nech, aby žila svůj život a ty svůj. Choď mezi lidi, zajdi někam s kamarády, ale bavte se o něčem jiném, prostě ať se odreaguješ. Mě trvalo tém+ř 10m+síců, než jsem se z rozchodu dostala, ale zásadní chybu jsem dělala v tom, že jsem chování svého přítele obhajovala, dělala z něj chudáčka až mi pak v jednom momentě vše došlo a já si uvědomila, že on je vlastně zbabělý se postavit životu čelem a řešit své problémy, tak i pes vechno, co jsme spolu zažili a plánovali bylo pro něj jednodušší se se mnou ze dne na den rozejít na vnuknutí rodičů, než se jim postavit a začít svůj život - to by toti neměl jistou práci, zajištěné bydlení a to mu zejmě nevyhovovalo.

Takže já i když jsem si to obrečela, protrpěla a nevím co všechno, nakonec mi došlo, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Takže jsem si jistá, že k tomuto závěru dojdeš také, ale ještě to chce čas.

Děkuji za dobře míněné rady, bohužel jsem udělal hloupost protože jsem se u ní před týdnem zastavil a snažil se jí přesvědčit abychom to zkusili, ale pochopitelně to dopadlo špatně (Omlouvala se za způsobenou bolest, ale prý už nemůže jinak. Pomoc ode mne nechce, nechce mne využívat…atd - přeloženo do češtiny: "dej mi pokoj a neotravuj"). Dokonce jsem u ní na tiskárně uviděl vytištěný zájezd pro 2 a nenapadlo mne nic jiného než jí to říci - v jejím bytě jsem nešmejdil, ale nešlo to přehlédnout (někdy je lépe mlčet - vždyť ni do toho už nic nebylo - prý je to ale jinak než jsem vydedukoval…). Navíc ji v době mé neplánované návštěvy přišel navštívit její bratr, takže docela trapas…

Myslím že toto poslední setkání, byť bolestivé a ponižující jsem asi potřeboval i když mne všichni od toho odrazovali. Ted to sice bude trvat o něco děle, ale alespoň vím že není jiná možnost než žít svůj život a na ni zapomenout…¨

Nejsem na toho hrdý, ale možná že to někomu pomůže, aby to nedělal - opravdu to za to nestojí, ale každý si to musí prožít po svém…

P. S. Nadávat mi už nemusíte…

Nadávat Ti nikdo určitě nebude ( a pokud ano, tak jen ten kdo "nepochopil")

Udělal jsi co jsi zřejmě potřeboval a musel, i když se očekávaný happyend nekonal, což sice bylo jasné předem, ale přesto jsi to potřeboval zkusit a mít jistotu, že jsi udělal už úplně úplně všechno co jsi mohl… V životě více litujeme toho co jsme neudělali, než toho co jsme udělali, proto je naprosto přirozené, že jsi prostě ještě musel expřítelkyni navštívit a mít znova jasno.

Neobviňuj se, "zoufalý a raněný"člověk dělá takové věci. ( i když mu druzí dobře radí, aby si více neubližoval)

Buď sám sebou, pokud zapracuješ na své vlastní změně k osobní spokojenosti a tím k vyššímu sebevědomí, určitě si toho za nějaký čas některá všimne. Hodně štěstí!

Právě dnes jsem rok poté, tak podám třeba objektivnější názor to byla klasika - našel si jinou, dokonce starší /já 22, on 27 a ona tak nějak taky/. Přitom já to brala skutečně vážně, i bych se vdávala, ale co naplat když už na tom nechtěk pracovat.

čas skutečně léčí, ale není to jen čas sám!!! je třeba vše prožít, nic nepotlačovat. myslela jsem na něj denně, snad každou minutu, ale VELMI BRZY jsem zjistila, že mi ani tak nechybí on, jako spíš nějaký milující partner (doted žádného nemám a zvykla jsem si). on jen reprezentoval v mé mysli pocity hrozné zrady, selhání a tak. jistě víte o čem mluvím. hodně mi pomohl jeden kamarád, psali jsme si denně a povídali si. a to jsme se tehdy vůbec neznali. stejně tak jsem získala několik svělých přátel a nebýt té události, vůbec bych je neměla ale to odbíhám.

zásadní bylo odpuštění, to se stalo teprve nedávno, po 9 měsících od rozchodu. ale zase. je za tím mnoho načtených názorů a všeho, sám asi občas víte, že narazíte na nějaký "jako bych to psal já"  a tyhle úryvky se časem mění, jak se vyvíjíte, až jednoho dne to bude ten o odpuštění. nejen jí ale i sobě (to je asi nejdůležitější)

není třeba podléhat iluzím, že jste udělal bůhví kolik chyb. prdlajs. rok a půl jí chyby nevadily, tak najednou jo?? proč?? nebyl náhodou na obzoru nový ptáček (btw. ho docela lituju) a proto i kdybyste byl nejlepší, nic by se nezměnilo?

a že jste byl v nadějích - nedivím se. mnohdy člověk moc moc chce, a lže si sám do kapsy - vím o čem mluvím. narazila jsem na jednoho, co jen mele mele ale skutek utek+je zadaný. trápila jsem se 3 měsíce, než mi to došlo! než mi došlo, že si zas něco nalhávám, a že jsou to kraviny. a víte co se pak stalo? já jsem ho poslala doprčic a to i ačkoliv mezi námi nic nebylo, byli jsme jen kamarádi a já si dělala naděje (na chabých základech jeho flirtů). uvědomila jsem si to, že díky předchozí zkušenosti už si dokážu nalít čistého vína - většinou to sice bolí - ale to je mé poučení.

když člověk shodí to sebeobelhávání, vše je sice na první pohled horší, ale na konci je sladký bonbon v podobě trápení, které jsme si ušetřili

přeji mnoho zdaru a ještě bych chtěla říct, že z vás cítím touhu se zlepšovat a jít dál, ne že jen tupě obvinujete, ale zdá se že s tím i něco chcete dělat. je ještě moc brzo na velké pokroky, ale vytrvejte, ono to přijde! s tímhle přístupem to přijít musí pomalu hledejte práci ale stále s vědomím, že jí hledáte, protože chcete, ne protože musíte. vy ted už nic nemusíte, jen můžete.