Téma: Moje žena mi prý sice odpustila ale nezapoměla moje dřívější chování - jak získat zpět její lásku?

Michale v minulosti přiznáváš, že jsi chyboval, ale změnil ses a vědomě na tom zapracoval. Toto by měla manželka ocenit. Nyní žijete pěkně a ona vyrukovala s minulostí, to není dobře, teď musí zapracovat na sobě ona, jenže na to musí přijít sama, jen aby nebylo pozdě, kdy už není cesta zpět. Řekni jí to na rovinu. Já svou chybu uznal, omluvil se a změnil se. Pokud je ti to málo, je to tvoje rozhodnutí. Pokud chce rozbít rodinu, vůbec si neuvědomuje, že vezme dětem tátu a rodinu, zázemí a jistotu. Víš, co? (nezlob se, ale je "b. á", omlouvám se) Máte všechno, bydlení po rekonstrukci, zdravé děti, žijete pěkně. Jedině ji pálí dobré bydlo. Pavla

A kde trávila ona těch čtrnáct dní? Nechci malovat čerta na zeď, ale podle mně se někde zakoukala, zamilovala … a teď si s tím neví rady.

Odpovím oběma v jednom

Pavlo. Ano… Cítím to stejně. I ona defacto ano. Ale nechce se změnit. Chce ještě něco od života… Nevím co, ale jistě něco co u mě necítí. Jestli vášeň nebo cestovat nevím… (Záměrně píšu hodně rozdílné věci)

 S tím že jí pálí dobré bydlo souhlasím. Jenže… jak to říct… Já už nechci vyvolávat konflikty. Řekl jsem jí samozřejmě že tentokrát já už cítím, že nemám co změnit. Že jsem tomu dal všechno co vě mě bylo. Jsem na sebe za to hrdej. Spousta i společných přátel to uznává a i manželce klidně přede mnou říká jaký jsem přírodní úkaz   Chlap co se změní pro ženu, rodinu, sebe…  Nemám už v sobě prostě zlobu… Teď jen smutek. Jsou chvíle kdy už rezignuju… Nechci si hledat náhradu. Nechci rozbít rodinu, nicméně jsem tedy řekl. Ano… Pokud se doma necítíš dobře nemůžu Tě držet. Tentokrát zkrátka ne.  Její představa asi byla že odejde s dětma. Nemá kam… Já také ne. Byt jsme koupili jak jsem psal… A splácíme hypotéku.   Děti jsou tam doma, mají zázemí. Táta - Já  Mámě nic nedělá… Tolik pohled dítěte. proč by měli někam odcházet… 

 To vše žena nevidí.   Doslova mi při jednom rozhovoru na FB přes chat napsala:  " A to se mám do smrti ohlížet na děti? Na tebe? A kde jsem já???  "   

  Já už jsem zkrátka jinde… Příštích xy let mám jen děti které jsem přivedl na svět… Mám k nim povinnost a chci jim dát vše. Lásku, jistoty klid… Sám nejsem z rozvedeného manželství… Manželka je… Na Matku dodnes ve slabých chvilkách nadává… Ale sama se začíná chovat podobně jako kdysi ona.   Dcera je například 14 dní na táboře… a každý večer volá mě… Manželce ne… Nevím. Asi i to dítě to cítí že já v současnosti dávám víc.  Ale maželka dětem nic nedělá, neubližuje. Vše je v pořádku… Ale zkrátka si myslím, že by nikam děti nechtěli.   No… takže na moji reakci mi bylo řečeno že jako krkavčí matka od dětí neodejde. Leda v hrobě…  A že nám tedy nezbývá než zůstat spolu. Já jí budu "s*at a ona mě"  to je citace   Napsal jsem že ona mě rozhodně ne*ere… tak prý začne… že to přijde, nebude sice dělat naschvály ale přijde to.

No a už neprobíhá žádná komunikace… žádné psaní občas po chatu… žádné posdílání pusinek atd… Doma chlad… prázdnota…

Co se týče těch 14ti dní… Jsem si anprosto jist, že nikoho nikde nepotkala. Tohle není její styl. Vím, že to může znít najivně… Ale v tomhle jí věřím.  

Cítím z ní ale najednou jistou sobeckost… Nejradši by asi zmizela… ale nemůže protože má děti…

Styl? Copak splašené hormony jsou o stylu? Spíš není její styl přiznat slabost. Selhání. Promiň.

Dobře, ale jestli ses před tím vždy JEN omlouvil a tím to haslo (tj. jen 1 z věcí, které tam vidím), tak co čekáš.

Já si nemyslím, že někoho má, ale prostě se snažila celá dlouhá léta a Ty jsi to ignoroval a teď si myslíš, že během pouhého půl roku ona snad na vše zapomene a mávnutím proutku v ní nezůstane žádný "následek" Tvého předchozího chování? A že vůůůůůbec nemá strach, že to může začít nanovo? Si myslíš, že "musí" (po takové chvíli? , což po tom všem  pouhý půlrok chvílí je) být přesvědčená o tom, že ta Tvá "proměna" je opravdová a že to tak zůstane?

Prostě se jí to po tom, jak ses dlouho choval, něco "vrátilo"  a nemůže s tím nic dělat. Alespoň zatím, to prostě nejde. Je to ještě krátká doba, aby Ti uvěřila, i když  se mohlo zdát být vše už  v pořádku, což třeba jí taky, to nepopírám, ale mám dojem, že ty obavy v ní zůstaly a že se sice chovala vstřícně, někde "vevnitř" to po tom všem nemusí mít zpracované. A ani to nemusí ještě umět vyjádřit.

Tyhle věci holt jen tak nejdou naprogramovat jen proto, že tomu druhému konečně něco došlo, lidská dušička je nevyzpytatelná a poručit jí (nebo vnitřním pocitům, které si ani nemusí všechny uvědomovat) nelze. Vše to chce čas.  A ten jí MUSÍŠ DÁT. Být trpělivý a chovat se dál stejně, čili nevtíravý, nedotírat, nekřičet a nevyčítat už vůbec ne (! ) - to děláš správně, tak v tom pokračuj, ale počítej s tím, že to nějakou (předem neodhadnutelnou) dobu potrvá.

A co se mohlo změnit, když jsi byl pryč? Třeba měla pocit, že i přes tu svou proměnu jí vůbec nechybíš (ale nechtěla Tě ranit a pochopitelně to  s ohledem k Tobě neřekla). Na jedné str. po tom, co si s Tebou zažila, bych se ani nedivila, a  možná právě toho se na druhé straně lekla a mohla si připadat jako by "nevděčně", když se teď snažíš. Víš, jak to myslím?

Ale je to jen můj pocit a názor. Třeba to tak není…

Hlavně držím pěsti, ať to oba ustojíte a patříte mezi to manželství, které krize posílila, i když to trvalo, a aby to v ní nezůstalo natrvalo.

Buď silný a dělej to dál tak, jak děláš. Nech jí  čas.

Promiň. Asi sjem to špatně napsal… Půl roku trvalo řejněme první sblížení. Od té doby ale uběhli dva roky… Dva úžasné roky plné zážitků, její spokojenosti atd…

A to že jsem uznal chyby a změnil se je pravda. Ne vše aLE BYLO TĚCH DESET LET ŠPATNĚ.

V žádném případě nejsem "změněný" jen půl roku.  Neboj

Co čekám?  Čekal bych že ze dne na den nebudu vyvrhel… Toť vše… 

Zapoměl jsem dodat… navenek se stále snží působit harmonicky… JAk je dnes "trendy" tak na FB mi lajkuje fotky… píše příspěvlky pod nějaké moje … vesměs nikdo navenek nemůže tušit problém. Doma klid… Alespoň protože já prostě na různé háčky nezabírám… Vím že žena při některých otázkách nechce po muži řešení… Takže určitý řekněme "agresivní nebo přehnaný reakce přecházím" …

Stále se dokáže zasmát mým vtipům atd… 

Ale je chladná a odtažitá. A třo bolí víc než cokoli jiného…

Souhlasím s Leňou, dělej to Michale tak jak to děláš dál a dej manželce čas. Asi Ti stejně nic jiného nezbývá. Zaměř pozornost na děti, koníčka nebo cokoliv jiného než na Váš vztah. Manželka prochází krizí a musí si sama srovnat hodnoty. Tím že to šrotuješ neustále v hlavě věci nepomáháš a druhý partner to cítí a vnímá jako tlak na něho a možná Tě i provokuje, abys cítil vinu. Tak to ustoj a dopřej ji čas - nic netrvá věčně. Říká se, že nám partner nastavuje zrcadlo. Možná, že ten problém jsi Ty, že ten vztah vidíš jako problém a stále ho řešíš a manželka je z Tebe nervozní. Nevymáhej pusinky a sex a když je je chladná a nepřístupná, tak ji nenuť chovat se jinak. Netlač na pilu a nech ji žít tak jako ona chce a jenom se pokus se jí přizpůsobit. Mám takovou zkušenost, že když já změním pohled na věci, okolí se začně měnit také.

Tak po přečtení Tvého dalšího příspěvku už tento pocit nemám, když jsi napsal o něco víc  aměním svůj pohled na věc.

Možná v ní fakt bude trošku i to, že její rodiče byli rozvedení, kdy se obč. stává, že nadáváme na něco, co dělali, ale pak se chováme (možná nevědomky nebo nechtěně) stějně. Ale o to teď zas až tak nejde.

Po tom, co jsi teď napsal, už to vážně vidím jinak. Udělal jsi dost a ona co Ti řekla , tak z toho jsem v šoku. Možná ji vážně pálí dobré bydlo nebo nějak začíná té Tvé proměny až zneužívat.

Nevím, co poradit. Možná bys naopak měl do toho stolu teď tak trochu bouchnout Ty a říct, že jsi udělal vše, co bylo ve Tvých silách a jestli o takového, jaký jsi teď - a to si dlouho přála, nestojí, ať Ti sdělí, co vůbec chce.

Myslím si, že v té době, než jsi se změnil, si manželka našla nějakou mužskou minimálně vrbu pro své strarosti a postěžování si. Pak, když jsi se změnil, rozhodla se kvůli dětem a rodině, že s Tebou zůstane. Jenže zřejmě ta vrba naslouchá dál a třeba i "dobře radí a našeptává", navíc možná ještě intenzivněji během těch 14ti dnů, které trávila manželka bez Tebe. Mimochodem, máme to s manželkou nastaveno a dohodnuto stejně? Jednou na 14 dní odjede ona, a pak zase Ty? Aby jste se spravedlivě vystřídali?

Já do stolu defacto bouchnul samozrejme bez toho bouchnutí. Tím že jsem řekl že pokud to tak najednou cítí tak ji nemůžu nutit. Že bude lepší když odejde navrhla ona. Ovšem myslela si zřejmě že s dětmi… To neprošlo jak jsem uvedl výše. Mám teď regulérně velmi nepříjemný pocit blížící se strachu začít o tom z ovu mluvit. Vím jak to dopadne. Naštve se a řekne něco v tom stylu " a co mám podle tebe dělat mám si zvyknout? "  Podle mě  bychom měli například navštívit odborníka. To ovšem odmítá s tím že sama ví nejlíp coje pro ní správné. Takže doma se mnou už prakticky nemluví. A přitom jsem nic neudělal jak říká.  

 Rozhodně se nechci stavět do pozice oběti a litovat se. Stále samozřejmě cítím vinu za své dřívější chování, ale na druhou stranu teď orostě vidím její chování jako dost sobecké a vůbec netuším co je pro ni cílem… 

Já ani ona jak říkám nemáme kam jít. Den ode dne se její " chování" spíš zhoršuje. Já radši něco dodělávám v bytě než abych začínal nějaký rozhovor.

Bohužel nanželka se teď soustředí hodně na sebe. Drží diety… (ano vím ale chlap v tom není) a celkově řeší hlavně své zákiby.  Veškeré aktivity navrhuji já.

Ještě jak říká Inka.

Tak já se samozřejmě snažím. Vím že ženu nejvíc odradí loudění a vynucování si něčeho.  Ale takhle z ničeho nic je to velice těžmé.

Co se týče vrby tak samozřejmě neví.

Ale nic rozděleno nemáme. My normálně žijeme spolu. Těch 14 dní jsem byl s dětmi na prázdninách. Doba je složitější a tak se různě ty dva měsíce střídáme. Dovolená spolu a poté každý hlídal nějakou dobu děti.

Teď jsme doma 14 dní sami. Dcera je na sostředění a syn u babičky. A právě těch 14 dní je to špatný.  Přitom se na to manželka původně těšila…

Nevím jak dlouho mám čekat a zdánkivě nic nedělat. Měsíc rok? Mám pocit že čím déle neřeším tím více se mi žena vzdaluje

Myslím, že manželka se chová intuitivně a správně, zaměřuje se na sebe. Není v tom nic sobeckého, je to její obrana když řeší záliby a diety namísto Vašeho vztahu se kterým si neví rady. Problém je v té druhé větě, že se moc snažíš. Nic neřeš a nech věci plynout. Jestli ji máš rád, tak ji dopřej trochu svobodu. Lásku si stejně nevynutíš. Musí k tomu dojít sama.

Bych Ti (zatím spíš jen Tobě), Michale, doporučila zajít k psychologovi, když ona odmítá něco řešit, ale ani Ti vysvětlit své pocity (tohle z min. vztahu dobře znám - to neřešení z druhé strany, kdy já udělala úpl. všechno, co jen šlo a bylo v mých silách) a on jen dělal mrtvého brouka, jako by se ho to vůb.netýkalo.

Mně psycholožka skvěle pomohla před lety, byť šlo o mámu, ne partnera, což byl sice jiný případ, ale min. rok jsem právě kv. expartnerovi k psychol. taky chodila (mám "výhodu, že jsem dost sdílná, otevřená - to řekl on, a i ptž beru to tak normálně, jak normálně beru to, že když mě bolí třeba záda, taky jdu na neurologii, takže k němu jsem šla zas s tímto problémem).

A neboj (pokud se rozhodneš) - půjde-li o klinického pscyhologa, který má sml. s Tvou pojišťovnou, nezaplatíš nic a ještě Tě celk. brzo objedná (teda záleží asi i na velik. města, kde bydlíš).

Co Ty na to?

Souhlasím a peníze nejsou problém. Nic vživotě není zadarmo. Tak si odřeknu jiné věci. Stejně teď nemám na nic náladu. Já už před těma dvěma lety k psychologovi docházel. Dost mi to pomohlo. Nevím právě ale zda by to teďpřineslo nějaký posun. Vím myslím celkem přesně jak se mám chovat. Jen nevím jak dlouho to vydržím. Ale pochopitelně tomu dám opět vše.

Dnes si šla manželka zaběhat a na FB poté napsala. " Kéž by šly problémy vyběhat" … Vyběhat nejdou, ale jí by jistě psychlog pomohl ať už by pro mě byl výsledek jakýkoliv.  

Bihužel doma stále stejné…

A přesně pro tohle nemám ráda FB. Místo osobní komunikace píšou lidé své pocity na FB pro cizí nebo pro tzv. "přátele"…

Michale už tu toho hodně bylo napsáno a s mnohým souhlasím a zcela bez výhrad souhlasím s Dany ohledně FB, ten lidi skutečně nesbližuje.

Jen bych ještě napsala vsuvku k oněm předchozím rokům. Nikdo si nechce stěžovat a žít v ne moc funkčním svazku a i když těch prvních deset let jistě nebyla noční můra jako celek, tak sám jsi napsal, že jsi měl hodně svých koníčků a celkově ses moc rodině nevěnoval.

No a já to vidím tak, že jste se tak po různu hádali, manželce to vadilo, ale prostě si v tom životě našla svůj způsob jak v tom žít a pokračovala dál. Nicméně Ty ses před nějakými těmi dvěma roky "probudil" a začal na sobě pracovat. To je jistě chválihodné, ale zatím co Ty jsi v tu dobu byl znovu "na začátku", Tvá žena prostě šla životem dál. A ano, osobně si myslím, že se jí dosavadní způsob života už zajídá, protože byla zvyklá v předchozích deseti letech žít tak nějak po svém a Tvá "změna" prostě přišla pozdě.

Michale, přijde mi to, že se manželka trochu mstí, no to je silné slovo, spíš si to užívá, jak se snažíš, trápíš a měníš. Přece jí není dvacet, máte dvě děti. Co bylo, už bylo a je to pryč. Buď ti odpustila a nebude se k minulosti vracet, nebo neodpustila a bude ti příležitostně minulé chyby předhazovat. Chtěla ať se změníš, chtěla. Změnil ses, změnil. Tak ať vezme rozum do hrsti, ve hře je manželství, děti a vše, co s tím souvisí. Také jsi jen člověk a kdo je bez chyby? Přeji ti trpělivost, pevné nervy a hlavně aby manželka přišla k rozumu. Pavla 

Zdravím Vás, zažíváme ted ve vztahu něco podobného. nevím co poradit, asma nevím. jen mě napadlo, s kým se Vaše paní ted nejvíc baví, nebo baví? má spíš okruh přatel v praci nebo spíš Vaše rodinné, třeba sourozence, Vaše její nebo tak?

Sáro v současnosti tráví hodně času s kamarádkama mezi 28 a 35 let kdy žádná z těchto dam nemá děti. Některé nejsou ani vdané. V práci je dlouhodobě nespokojená a já jsem jí vždy rád vyslechl s jejími trápeními.  

 Teď se ale utrhuje. Pořád se tváří kysele… Přiznám se, že jelikož nedělám nic jinak tak už mě to pomalu přestává bavit. Nechat na sobě obrazně štípat dříví. Asi do toho stolubrzy bouchnu jelikož takhke to dál nejde. Problémy řešitnechce  protože se mnou buď vůbec nemluví anebo s přetvářkou před okolím naopak je samý smích atd.  

Tím že napíše výkřik na FB nic nevyřeší.

Na jednu stranu jsem ráda, že jsem ženská a nemusím e snažit tedy ženským rozumět:_) ) ) - pokus o vtip. na druhou stranu nerozumím kolikrát ani sama sobě ( (. Myslela jsem zprvu že Vaše paní by mohla mít nějakou náklonost k někomu, kdo je Vám blízký - bratr, nej kamarád a tudíž že je to nepřípustné, proto se trápí. TEd si spíš myslím, že chytla druhou mízu a Vy ji defakto připomínáte ten její život, který je momentálně nezajímavý, stereotypní. Težko se radí, je nezodpovědná, to každopádně, ale zas z jejího pohledu se jistě cítí veseleji, mlaději, bezstarostněji a proč jí to nepřát. V tomlhe smeru ona sice vidí, že Vám ubližuje, ale ten nový náboj, at už je to cokoliv ji dal nový elán, sama to teˇ€d tak mám. Po 5ti letech můj muž uznal, že náš vztah po dětech byl špatný, že udělal fůru špatných věcí a že se moc a moc omlouvá a snaží se. Měla bych být štěstím bez sebe, skákat radostí a já nevím co, ale citím jen únavu, strašnou. Samozřejmě že se snažím vše ocenit co dělá, ale už je po tom pomyslném bouchnutí do stolu, kdy už jsem to prostě vzdala, nejen po psychické stránce jsem byla na dně, ale už i zdraví mě začalo podkopávat. A okolní svět nezajímají vaše problémy, musíte fungovat, at uz je to doma jaké chce. Víte na jednu stranu jste mi dal naději, že když se budeme snažit déle, tak může přijit i pár krásných let, na druhou stranu už jednou ta pomyslná nit byla přetnutá a dá se navázat, nebude chtít zas ten druhý prásknout do toho stolu? Je to težké, člověk by si měl vážit toho druhého a ne to nechat dojít až tak daleko, zas chyba toho druhého je, že mu nedokázal otevřít oči dřív a poukázat na to, co e mu nelíbí. NEjhorší je ta únava, prostě tato situace vysává všechny a sil není kde brát. Držím palce, at už se rozhodnete jakkoliv, at  Vás síly neopouštějí a vydžíte do zdárného konce - začátku:_) ) )

Je to válka nervů, vydrží jen ti odolní . Musím říct že ženy jsou v tomhle velmi vynalézavé a odolné. Běž si na pivo se odreagovat a nemysli na to. Zkus přistoupit na její pravidla hry a hrej s ní tu její hru na spokojené manželství a zkus se při tom bavit. Tímhle prochází každé manželství a není to nic tak mimořádného a zásadního, proč by jste se měli rozvádět. Zvlášť když Vám je v opraveném bytě oběma vlastně dobře. S odstupem času zjistíš, že to byla jenom taková epizoda, kdy Vám nebylo spolu dobře. Uvědom si že jste na tom vlastně dobře, vždyť kolik lidí je postižených, nemocných, bez zaměstnání, jeden nebo druhý manžel pije, nebo fetuje, gembleři nebo s postiženými dětmi atd. Vlastně jsi štastný člověk, že se nic takového Tebe netýká. Máte doma jen nepohodu. A jak se říká člověk se musí dostat na dno aby se mohl odrazit. Zřejmě tam ještě nejsi. Ale pak to bude zase vzhůru - fičák. Tak ať je to co nejdříve.

Deset stručných rad:

1.      1 Znejte svého partnera.

2.      2 Nastavte si vzájemné cíle.

3.      3 Kromě lásky projevujte i respekt.

4.      4 Prvotní pud je důvodem, proč jste si vybrali jeden druhého.

5.      5 Starejte se o sebe

6.      6 Držte si odstup.

7.      7 Udržujte pořádek ve vztahu.

8.      8 Vyhýbejte se špatným věcem.

9.      9 Všechno je jednoduché.

10.   10 Vyjadřujte svoji lásku.

Nikdo přesně neví, co je to láska – každý tento pojem vnímá jinak. Nicméně důležité je, jak často myslíte na to, že někoho milujete, a své pocity projevujete navenek.

Slova, gesta, dárky, činy – my všichni potřebujeme být milovaní a to nám často stačí pro dlouhý a spokojený společný život.

Zní to tak jednoduše, ale tazatel tady píše, že žena už sešla z cesty, tedy nedodržuje pravidla ani omylem, tak co dělat?

Sáro děkuji. Opravdu! Už jen proto že v současnosti zřejmě procházíte něčím velmi podobným ne-li stejným. Přeji vám ať se život urovná.

Myslím že jste to trefila přesně… Jen v jejím případě nechápu proč to tedy tzv. nedotáhla do konce před dvěma lety…  Nevím moc jak dál ale fakticky jsrm ze dne na den naprostý vyvrhel. Cokoliv řeknu, udělám je zkrátka špatně. Vidím to na ní… I kdybych byl ze zlata nemám nárok.

Zdravím Vás, je mi to líto, ale co víte, naděje umíra poslední a nadarmo se neříká v dobrém i ve zlém. jen nám nikdo neřekne, jak dlouho to zlé bude trvat. Pokud jste rozhodnutý, že od ženy nechcete odejít, tak se snažte - tedy pokud mohu radit - se víc soustředit na děti, dělat si výlety bez ženy, pokud bude chtít, tak klidně, pokud ne, nenutit. Začít s koníčky opět trochu víc, s dětmi dělat věci, které byste rád, atd. Ono muže se stát, že ženě začnete chybět, ale nečekejte to hned zítra, ale naděje tam je - byŤ nepatrná. mylím, že furt ale lepší, než se jí zprotivit úplně, tím, že byste se u ní snažil jakkoliv momentálně. lehce se osamostatníte, vylepšíte vztah s dětmi, nebo upevníte, ona může cítit, že jste ji odstřihli, ale také úlevu z toho, že už na ni není tlak, že se od ní očekává to a ono, prostě at si dělá co chce. Třeba ji časem bude líto, že výlety neděláte spolu, tak můžete za pár pátků je tak letmo nadhodit a maminka by nechtěla  jít také? Po měsíci  nebo dvou bych jí začala dávat drobné dárky, třeba kytku na polštář, bonbon  nebo něco máleho, jako jí pro radost a co víte třeba se to otočí. A i kdyby ne, aspon Vy budete mít nějaký aspon strohý plán co dělat, protože nejhorší je nevědět nic, děti třeba více ocení Vaši snahu, žena zas menší ltak na ni a at uz to dopadne jak chce, aspon si budete moci rict, udelal jsem vse, co bylo v mych silách. Drzte se, at se i Vám život urovná jak byte si přál:_) ) )

Inko děkuji. Já si uvědomuji že máme obrovské štěstí v tom co zmiňujete. Bohužel tohle manželka asi nevnímá… Nebo to bere automaticky. Zároveň to asi damo o sobě nesmí znamenat že člověk se uspokojí.  

Obávám se, že krize která byla před dvěma lety byl jen slabý odvar toho co nás čeká.

Napíšu naprosto otevřeně, že se cítím neprávem jako to největší pako. A jen díky tomu, že jsrm opravdu ušel kus cesty jsem doma neudělal dusno.

Nezaslouží di to děti… Nezaslouží si to ani má žena.  Ale z každé její věty, gesta je cítit jak jí lezu na nervy… 

Zkrátka ale nechápu tu změnu bez příčiny

Víte nejhorší je, že manželku podporuji v jejích zálibách i když jsou v současnosti na úkor rodiny. Například jí chválím její práci. (zhlédla se v korálkování) Všude jsou korálky  

A odměnou mi je jen opovrhující pohled.

Který chlap by si to nechal líbit…

Michale, dokud jste se nezměnil, dělala dobrotu, nyní se snažíte, vědomě na svém jednání pracujete a manželka si opět něco našla, trochu uberte plyn, nyní si je s Vámi příliš jistá.

Míšo, možná ma Veselka pravdu, že už je na změnu pozdě, ale třeba ne, kdo ví.

Každopádně trochu uber - vč. toho chválení. Za cokoli. Když ona se k Tobě chová takto, neřekla bych, že si to vůbec nějak zaslouží.

Psát něco takového do fóra (jedno, jakého, čtu jich víc) ženská, tak jí většina vždy poradí, aby se dělala vzácnou a alespoň na čas se snažit přestala. Žít si jako by svůj život (ne doslova, jako bys rodinu neměl! ), ale prostě se věnoval víc sobě a ji přestal na čas řešit. Mohl by ses z toho brzo taky "zbláznit".

Drž se, chlape!

Děkuji,

Já už nenaléhám… Nevyžaduju polibky ani doteky. Nic… Moc nechválím ale řekl jsem jí, že jí to sluší…

Vše je jí jedno

Včera jsem se zeptal (asi špatně) co jsem tedy udělal v těch posledních týdnech tak hrozného, že z polohy - "miluju Tě - máme skvělý život"  se stala poloha - "nesnáším an tobě cokoliv, chci pryč"  .

Vyčetla mi opět minulý deset let atd… Ale ono to je taky pohled jedné strany. Manželka také měla zdravotní problémy a její matka jí nikdy nepodržela… já jí vždy vyslechl. jezdil za ní do nemocnice…  Nikdy například nemusela jezdit MHD s kočárkem. Vždy jsem přijel z práce a odvezl je k lékaři s dcerou atd… Sedm let co byla na mateřské jsem pracoval abych je uživil… V té době byla mateřská ještě 3500, -  Zkrátka nebyl jsem jenom hajzl…  

Ale pořád mi teď vyčítá dvě tři situace… Za které jsem se dávnou omluvil. Chovám se jinak. U mě jí naopak nehrozí že by se to kdy mohlo zopakovat … Nikdy jsem jí fyzicky neublížil, nepil jsem, nekouřím od chvíle co byla poprvé těhotná. Nikde jsem se netoulal. Seděl jsem často u PC to ano… a nevěnoval se jí moc.

Ale to vše jsem uznal.

Včera tedy proběhla "hádka". Žena křičela, plakala… já ne… nemám nic co bych jí řekl nového.  Vše jsem dávnou uznal.

Prý to byly fajn dva roky, ale skončilo to…  Že jí nemám zahánět do kouta tím, že říkám, že dětoi by měli zůstat doma. (syn šel dnes do první třídy) že je v koutě sama… a ví o tom. Jak byla 14 dní doma zjistila prý že je jí tak líp. Jenže to byla doma i bez dětí…  Prý odejde… ne hned ale odejde. nevím jestli bude chtít vzít děti ale snad i počítá s tím, že půjde bez nich… Prý jsem na ně 10 let " sr*l " a teĎ po dvou letech kdy se chovám jak mám se najednou divím…

Takže spala v obýváku… na gauči.

Vzbudila dceru která to slyšela…   Super…

Abych doplnil… Prý mi neměla říkat že mě miluje…

Ale prý mě vždy bude milovat ale nenávidět zároveň.

Já si myslím, že by jí opravdu mohl pomoci psycholog. Nejde přeci donekonečna vytahovat minulost. V současnosti na mě nemůže mít výtek a tak zkouší takové s prominutím nesmysly…

Jakože jsme s dětmi na zmrzlině v cukrárně (byly jsme včera) a já se jí zeptal jakou chce zmrzlinu. Řekla že žádnou… 

A večer mi při té hádce vyčetla že tím to pro mě skončilo. Že jsem se jí měl zetat jestli nechce něco jiného… a tak že je to u mě se vším…  Jenže ona drží dietu a já vím že by reagovala podrážděně kdybych se ptal a nechceš alespoň kafíčko, dortíček…   Proč prostě je problém že by řekla " nechci zrmzlinu, kup mi koktejl" například. Tohle je prostě naprosto nesmyslný argument pro to aby na mě něco našla…

Také když nahromádkuje vyprané prádlo tak uklidím svoje  a dětské… a její ne. To tam nechám… taky špatně.  Jenže mě před pár měsící řekla když jsem jí ho dvakrát uklidil, že jí to tam dávám špatně a že děkuje ale bude si svoje uklízet sama. Držím se toho a nyní je to špatně…

Tohle zkrátka nemám šanci vyhrát. A není to ani trochu fér!  

Michale, jak to píšete, nekouříte, neopíjíte se, vyděláváte, snažíte se… Jí prostě pálí dobré bydlo a nebude spokojená nikdy. Až jednou narazí na pořádného hajzla, tak možná přijde posit, přijde zpět až rozbije rodinu, až vezme dětem domov a mámu nebo tátu, ale to bude pozdě. Ježkovy oči, kluk šel do první třídy, potřebuje zázemí, klid a jistotu, aby se dobře uřil, aby byly děti šťastné. No, lituju Vás velmi, tu co máte doma, nemá ani trochu rozumu jen vrtochy a lituju hlavě vaše děti. Jak já ty rozchody a rozvody nenávidím. Pavla

Nevím no… Nestačí to…  Bere to už jako běžnou věc.

Popravdě nevím jak dál. Mě prostě kontakt chybí. nejvíc mě v uvozovkách štve, že se přetvařuje… Komunikuje. Na to abych si vyslechnul jaký starosti má v práci a jak jí štve sestra atd… na to jsem jí v současnosti dobrej…

Když mi včera udělala kuřecí plátek (dietní úporava), držím totiž dietu tak říkám že se jí povedl.

Přešla to jen slovem "dík".

Ale před usnutím v ložnici po dalších dvou hodinách zničehonic říká " Takže kuře Ti chutnalo? "  Povídám, ano díky

A ona "Tak to jsem ráda".

Já jako chlap (asi jsem na to moc jednoduchej) prostě nechápu proč to řeší jestli mi to chutnalo nebo ne. Byl to obyč plátek s kořením… Proč to prostě řeší?  Proč není tedy studenej čumák pořád?  

Když jí vadím a nechce se mnou žít.

To mě ničí snad víc než kdyby byla pořád studená… Samozřejmě tím to skončilo… nic víc, žádný dotek polibek… "dobrou noc a otočení na druhý bok" …

Michale, pokud se v posteli ptá, jak Vám chutnalo, tak jí jde o kontakt, holt ženský jsou jiný. Toho jste měl využít, obejmout a dál a dál, i kdyby říkala ne, tak pro příště, neprošvihněte příležitost.  

No jo, Pavli, ale byť nevím, jak to v té chvíli Michal cítil a jak "to má on", ale já bych po tom, jak se ona v poslední době chová, fakt neměla (a nemyslím jen v té chvíli, jen ten večer) vůbec chuť na nějaké intimnosti, i kdyby to vážně byl její způsob, jak si o něco takového "říct".  

Leni, jen mně napadlo, zda paní svého muže odmítáním neprovokuje k činu. Nevím, neznám, musí se pán rozhodnout sám, za pokus to stojí.

To si bohužel nemyslím. Včera se sice po celý den i večer chovala téměř jako dřív. Tzn. že přes den tak nějak sama od sebe komunikovala přes zprávy na tý nádheře FB… A to tsk že ona začala. Sice nějakým dotazem ale naprosto pro mě nepodstatným. Potom posílala různý obrázky atd… 

Večer když jsem něco dělal v kuchyni, tak mi zezadu podlomila kolena… Jak se to dělá mezi náctiletými… Dřív mě (a tady to snad můžu říct) plácala třeba přes zadek. To sice včera ne, ale ten kotakt tam byl. Samozřejmě tím to skončilo. Převléká se oproti dřívějšku tak abych ji náhodou neviděl. Mě sice má žena vzrušuje se všemi svými nedostatky, ale nešpehuju… Dokážu se ovládnout tak mi to přijde vcelku divný. No a večer v posteli samozřejmě jen popřání dobré noci bez polibku atd. Ráno také tak.  

Mě to spíš přijde že už ji to narozdíl ode mě netrápí. Má to vyřešený tím že mi to řekla. Tak se nestresuje až bude možnost odejde.

Michale, já nevím, jak chceš Ty, aby to nakonec dopadlo, ale z posledních Tvých dvou příspěvků cítím ochlazení I Tebe vůči manželce…To co řešíš (myslím to v těch posledních 2 příspěvcích), jsou prkotiny a pokud manželka projevila nějakou, byť náctiletou snahu, tak teď pro změnu Ty nic. Spíš si myslím, že se na ní zlobíš a nevěříš jí. Jenom si ale ujasni co chceš Ty. Protože takhle se už odcizujete oba dva vzájemně.  

Rozumím…

Jak mám ale chápat to, že mi teď napsala že chce jít (a samozřejmě půjde protože jsem neměl nic proti) s kamarádkou v sobotu na diskotéku…

Kamarádce je 30 let… A je zrovna po rozchodu, bezdětná.  Já jsem tedy vždy víkendy ctil… Nikdy jsem nešel pryč v sobotu… 

Prostě nemá zájem.  Manželka evidentně nemá zájem cokoliv řešit a napravovat… Tak na druhou stranu já mám taky své hranice

Michale, teď si ale trochu protiřečíš. Na jedné straně píšeš, že máš své hranice, ale na straně druhé je nevymezuješ = neměl jsi nic proti tomu, že půjde manželka na diskotéku. Já mám z toho momentálně takový pocit, že máte s manželkou velký problém s komunikací, ale s osobní - komunikaci přes fb neberu jako osobní komunikaci. A pak to také na mě dělá dojem, že se teď vzájemně zkoušíte - kdo co vydrží, kdo co udělá, kdo co řekne atd, jakoby jste vzájemně spolu hráli nějakou hru 

No já nic nehraju.

Ale vím naprosto přesně co by se stalo pokud bych jen naznačil že si mi to nelíbí. Kéž by byla situace tak jednoduchá abych mohl říct "ne nechoď vždyť děti jsou po prázdninách první víkend s námi doma"  buď s rodinou…   To by bylo opět zahánění do kouta dětmi.

Až se dcera dozví, že máma jde na diskotéku tak si k tomu jistě něco řekne a hlavně se mě doma bude ptát proč máma chodí sama… nevím co jí mám říkat.

Manželka vidí tento týden děti po prvé za prakticky měsíc déle než dva dny.

 A řto jen po večerech…   Co mám dělat?  Opravdu necítím že bych byl pánem situace.  A ano. máte pravdu… Máme problém v komunikaci a to ten, že já uvažuji nad tím co na moje reakce ten druhý řekne… Manželce je to jedno…

A hlavně… Manželka zkrátka z mého pohledu upřednostňuje sebe před dětmi… I když vnitřně si asi myslí opak…

Ale jsem asi zaujatej. Na druhou stranu na žádné dámské jízdy nikdy nechodila… 

Možná i to je problém… Chce něco dohnat.

Michale, tak v sobotu jde na diskoteku a Vás to štve, jak to má vědět, když jí to schválíte. Ne, řekla bych ne, budeme trávit večer spolu a bude krásný. Ale teď, když jste jí to schválil, můžete být naštvaný jen na sebe. Myslím, že Vám dávala takovými doteky najevo, že máte cestu otevřenou, jen jste to nepoznal. Pokuste si vymínit alespoň páteční večer, aby Vám věnovala, že si uděláte pohodu, povečeříte spolu, dáte spát děti spolu, že chcete být ten pátek, jako rodina. No a až děti usnou, tak to zkusíte, i když se bude bránit. Samozřejmě, že se snad nebude prát nebo řvát. Pokud ne, a bude se jen málo vzpouzet, jste na dobré cestě a nevzdávejte to, pokračujte, poddá se to.

Už nevím, jak více to napsat polopatě. Pavla

Cože, Pavli?

"Ne, řekla bych ne, budeme trávit večer spolu a bude krásný."

Tím jako myslelas, že on by jí to měl "zakázat" a ještě jí "nařídit", že má zůstat doma a běda, jak večer nebude krásný??  

Promiň, ale asi jsem to jen špatně pochopila…

Leni, opravdu jsi mně nepochopila, nebo jsem to tak nejasně napsala. Michal píše, že se manželka ptala, zda může jít s kamarádkou a on jí to schválil a teď se mu to nelíbí. Myslela jsem, kdyby jí řekl, že nechce aby raději s kamarádkou chodila, aby měli večer, jako rodina atd. atd. Někdy jsou myšlenky rychleší než prsty.

Jasně, promiň. Jsem si říkala, že to nemělo vyznít takto.

Leni, klidně mi napiš, já se také někdy neumím vyjádřit.

Dobrý den, Michale. A co kdybyste jí na to řekl něco ve smyslu: "No byl bych sice raději, kdybys zůstala s námi (s Vámi a dětmi) a mohli jsme zajít všichni třeba do kina, ale jestli si chceš zatančit s kamarádkou, tak klidně běž." Nic jí nezakážete, ale projevíte zájem, aby nikam nechodila. Neprošlo by to? Pokud i po této nabídce půjde raději na disko, alespoň budete vědět, že opravdu na žádný Váš krok nečeká a nepopichuje Vás, abyste o ni projevil zájem. Zkrátka si hodlá užívat s kamarádkou.

Něco podobného jsme udělal…

A jde na disco jak říkáte.

Michale, jste si jistý, že svou ženu skutečně dobře znáte? Že umíte odhadnout, jak se kdy cítí např. podle výrazu v obličeji, poznat, jestli není zrovna oslabená, nepotřebuje Vaši oporu? Někteří muži mají poněkud odlišnou představu o tzv. "snažení" než ženy. Omluva jsou jen slova, rekonstrukce bytu je v podstatě něco, co muže i baví a pak je ještě okolí chválí. Jak se ona má cítit? Nechci Vás soudit, jistě jsou chyby na obou stranách, ale kdo byl minulých deset let u dětí, když byly např. nemocné. Třeba chce, abyste věděl, jaké to je, když máte děti na krku a partner se baví, a Vy ani nevíte s kým. Může Vám takto oplácet celou tu spoustu let a má proto skvelé podmínky, právě proto, že se teď snažíte. Psychologové nemají radu na všechny možnosti, které se mohou v životě stát, měl byste se víc držet svých pocitů. Když si Vaše žena, dělá, co chce, přestaňte jí to vyčítat, ukažte, že jste silný, zodpovědný muž, který ví, co chce a bude jí vždy za každých okolností oporou. Dejte jí najevo, že se Vám líbí taková, jaká je, práve proto, že taková je, jedině ona. Jestli toto nepomůže, tak nevím.

Já vám rozumím kam míříte a děkuju za to

Můžu to trochu osvětlit.  Těch deset let… Jsem byl u dětí i já když byly nemocné. Když potřebovala manželka s dětmi např. k lékaři nikdy  nemusela jet například MHD.  Vždy jsem přijel z práce - odvezl ji, byl s ní u lékaře a odvezl zas domů.  

Měl jsem zaměstnání u kterého jsem měl služební auto a maximálně jsem se snažil alespoň to promítnout i do pomoci rodině.

Pracoval jsem každý třetí týden i o víkendech. A bohužel jezdil třeba v sobotu večer v osm někam na servis. A vracel se třeba v jedenáct.  

Nikdy jsem nechodil na diskotéky. Chodil jsem pravidelně (to ano) s mým otcem řekněme každých 14 dní na pivo. Vrátil se vždy třeba do 2 ráno… Není to ideál ale nikdy jsem nepřišel opilý abych něco zničil, na někoho křičel, někoho vzbudil…  

Toho všeho jsem nicméně nechal… Práci mám jinou. Nikam nechodím už dva roky… obravdu zřídka. Teď spíš sporuju…  Koupili jsme chatu kterou manželka chtěla a pracuju na ní… Už jí to ale taky najednou nebaví…  A líbilo se jí tam. prakticky to bylo jen její přání. Do té doby (před dvěma lety) jsme jezdili k mým ordičům na společnou chalupu. Manželka tam byla dle svých pocitů stále na návštěvě.  Nechápal jsem to. Nechtěl jsem.

Teď už chápu… nejezdíme tam… nenutím ji. Máme vlastní.

Nevím … nechce nic zkoušet. Ví moc dobře že se o děti dokážu postarat. Tato situace (ještě horší, včetně křiků a odchodů) tu totiž už byla před dvěma lety. A já se neschoval za křik a "chlapské" tak si běž když si myslíš, že za plotem je tráva zelenější…

Naopak… bojoval jsem. A bojuju… a to tím, že jsem prostě obrátil.  Vše… celý svůj život o 180°.  Rodina je na prvním místě…

Sama to před pár týdny přede mnou říkala kamarádkám… Dalo by se říci že se chlubila… Že pro mě nic není problém,  nemá přednost hospoda, kamarádi. Ne, přednost má rodina… Že je šťastná…

No a mávnutím proutku už není

U mě se ale nic nezměnilo… Opět bojuju… nekřičím, neutíkám… A tedy ukazuji jí přesně to co píšete… Že jí mám rád takovou jaká je.  A snažím s ebýt silný. Doma vtipkuju… Snžím se dělat že mě to netrápí, ale zároveň se zajímám o její problémy v práci. Jak se jí tam a tam líbilo…  Jen nevím, jestli to má ješt smysl a kdy odhadnout ten okamžik kdy už to prostě smysl nemá…

Jestli můžu poradit a doufám, že aspon trochu správně, musíte udělat něco s čím ona nepočítá. tedy já bych šla dnes večer ven, musíte jí ukázat její chování. To si myslím, že je ted jedina šance. dnes si zajdete na pivo a ona bude s dětmi) ) ). řeknete jí jen stručně, že jdete, nic nevysvětlujte a ani se nesnažtez toho slevit, to by věděla, že Vás příště zas ukecá. Nechce se Vám, je mi jasné, že a pivo nemáte ani myšlení, ale musíte) ). Hlavu vzhůru, jsme teď na stejné lodi, jen ja v roli Vaší ženy a můj muž teprv po uznání své chyby po 5ti letech, ale na rozdíl od Vás ví, že mě chce, ale nemá trpělivost za nás bojovat a chce ihned vědět, že ho miluju a že vše budu dělat kolem něj jako dřív. Víte, snažila jsem se, on to neviděl, nechtěl a ted jsem se od něj opravdu otočila, žačala hrát jeho hru a mu to vadí, uvědomil si že takový vztah je na nic. držte se

Děkuju.

Váš manžel na to jistě přijde taky. Pokud vás má rád, miluje vás tak mu zkrátka musí dojít že to nejde otočit za týden.

Manželka mi taky zpočátku před dvěma lety nevěřila. trvalo řekněme půl roku než jsme spolu například měli něco intimního. Půl roku kdy jsem zkrátka fungoval… Ani poté jsem ale nepřestal.  Změnil jsem se… Změnila mě.  A já jsem rád. opravdu se mi můj způsob života nyní líbí.   Nechci už nikdy jinak… 

A asi máte pravdu že bych měl někam jít a určitě máte pravdu že se mi vůbec nechce     Nevím, ale zda to naopak nebude kontraproduktivní… Aby si naopak manželka neřekla:  " hleďme už si zvyká OK"

Rozumíte mi…

Vám držím moc palce!!! Dnes už vám rozumím… Snad se vám zadaří to s manželem srovnat.  Snad jemu dojde že to není jen o slovech ale činech a to dlouhodobých… trvalých…   Myslím, že člověk pořádně dospěje až ve chvíli kdy opravdu dostane po čumáku… M2 se stalo teprve v 35ti letech… Bohužel pro mé okolí…  

Třeba na to spolu přijdeme v čem je zakopaný pes). Opravdu přesně jak u nás, věta" změnila mě a otevřela oči, byl jsem hlupák, že jsem neviděl tenkrát, ted už to vím a chci to co ona. Jenže ona je zas o krok někde jinde. Vlasntě celou dobu Vás učila jaky máte být, jak by mohla fungovat rodina, společné věci, Vy jste se nepřizpůsobil, neviděl ste to a necítil. V momentě, kdy ona řekla dost, se ona posunula dál a vlasntě zahodila vše o co bojovala, protože ten boj ji přinesl moc bolesti a málo opětovných citů, nebo jak to napsat. Tak a  ted jak z toho ven? Vašežena už zas nechce, co předtím, Vy jste se to naučil pozdě, ale přece, ona to nedokáže ocenit, protože už je jinde a?

Milujete ji a máte spolu děti, má to smysl. Je vidět, že Vám na ní opravdu záleží. Ona možná, pokud měla rozvedené rodiče, má problém udržovat atmosféru dokonalého manželství neustále. Ale to neznamená, že jí jste lhostejný. Neviděla bych to až tak beznadějně, spousta manželství po tak dlouhé době, co jste spolu, má nějakou krizi. Někdy spolu i nemluví, nebo se hádají celé roky, ale neakonec spolu zůstanou. Měl byste jí dávat najevo city a nenechat se rozložit každým jejím výpadem. Možná je z Vašeho vztahu stejně rozhozená jako Vy, ale dělá jí problém začít s Vámi o tom mluvit po všem, co jste zažili. Řekla bych, že by Vám pomohlo být trpělivý, snažit se dál, ale ne proto, že máte nějaou vinu, ale proto, že chcete, že Vám záleží na ní i na rodině. Ona nemusí jít k psychologovi, aby se změnila jako Vy. Může si určitou katarzi prožít sama a pak se vše zase zlepší. Já bych to neviděla beznadějně, možná Vám jen dělá problém se ve Vaší ženě vyznat. Chcete být šťastný a ona pak všechno něčím zkazí a Vy máte pocit beznaděje. Nevíte, proč to dělá, ale ona možná prožívá stejnou krizi jako Vy, jenom to víc skrývá.

Pokračuju ve všem tak jako doposud… Jen zkrátka nejdnou na stejné situace manželka reaguje podrážděně… Někdy z ní cítím určitou pohrdavost… Které nerozumím…

Za 10 minut ji ale zas rozesměju tak jak to umím jen já

Peklo.  

Michale, ale v tom to je, ona to totiž není změna bez příčiny.

Ty si myslíš, že když nyní "sekáš latinu", tak vše poběží od znovu a správně. Přeci když Ty to děláš správně tak musí i ti ostatní. Jenže Ty jsi sice znovu začal, ale Tvá žena ne, ona plynule pokračuje v dalších letech vašeho manželství.

Chápu, že pro Tebe je to nemilé zjištění a z toho, že jste ty dva roky fungovali se dá usoudit, že i Tvoje žena měla snahu se Tvému "novému já" přizpůsobit, ale ta změna prostě přišla příliš pozdě.

manžel mne opustil po 11 letech a šel za ženskou kterou znál tyden. je mi z toho docela, špatně, ale zároven cítim vztek, ponížení, jasný že bych ho chtěla spět, no ta ženská je psychopat. Vybrala si ženáče, jeji 35 let a celej život pase jen po ženáčích. Umí někdo poradit, jestli se vráti, jestli je to úlet? jinak každej vzach utahuje na dítě, slibuje jim rodinu a nakonec sem se dozvěděla od jejiho přítele byvaliho, že nemůže mít děti. nevím si rady co dál

manžel mne opustil po 11 letech, s ženou, kterou zna týden. Je to už měsíc, a tento celý týden nekomunikuje. Nevím jestli je to ulet, nebo něco jiného, ale ta milenka ho dostala na to, že chce dítě a on ji na to ulít. Ve skutečností, nemůže mít děti, jelikož mi to potvrdil jeji byvalí přítel. Snažili se 4 roky a nic. ani v předešlích vztazích ji to nevyšlo. Co dělat, ja to ještě nezažila, co bude, je to ulet nebo ne. Je mu 41 let a ji je 35. poradte

Gejo, nepřemýšlej o tom, co je to za ženskou, ale o tom, kde se ve Vašem vztahu stala chyba. Na všechno jsou vždycky dva. Kdyby manžel nechtěl, neodešel by i kdyby ho "lákal" kdokoliv. Jestli se vrátí, nebo ne, jestli je to úlet nebo ne, co bude dál atd. , to Ti nikdo neřekne. Ty musíš vědět, jak Vám to spolu fungovalo, jestli se ještě máte vzájemně rádi a milujete se, nebo jste sklouzli do stereotypu, hádali se, případně jste se odcizili - těžko říct, nic jsi o Všem manželství nenapsala, ale tam budou podle mě kořeny toho, proč manžel odešel. Určitě tomu něco předcházelo…

Pro Michala:

" Prý mi sice odpustila ale nezapoměla moje dřívější chování… "

Když o tom tak přemýšlím, tak tady bude zřejmě jádro toho, proč to nejde a obávám se, že ani nepůjde. Myslím si, že Ti manželka až tak neodpustila, protože kdyby opravdu ano, nevracela by se k tomu, tzn. , zapomněla by. Vidím to tak, že manželka to rozumem po Tvé změně ještě chtěla zkusit, ale pocity v jejím srdci jí brání v tom, aby to chtěla i nadále. Ono totiž paradoxně tomu asi pomohlo i to, že Ty jsi se změnil tak moc, že ona tím po ty dva roky získala větší či velký prostor k tomu, aby měla více volnosti, než v těch x letech před tím, kdy na to byla sama. A tam - v té době větší volnosti a bezstarostnosti (např. o prázdninách děti cca měsíc neviděla) jí najednou došlo, jak je jí takhle dobře a tudíž, že by chtěla si ještě užít a dohnat to, o co (podle ní) přišla. Proto se teď věnuje hlavně sobě. Jestli dobře počítám, tak se znáte od Tvých 20ti let, tzn. , že před tím jste oba moc vážných vztahů neměli, že jste spolu od mládí, kdy od té doby dosud jste každý dozrál bohužel někam jinam nebo jinak, jiným směrem atd. To je můj názor.

Ano… A takhle nějak to asi bude…

Ovšem nechápu co si vlastně chce užít… Děti miluje… Manžel je teď a dlouhodobě vlastně takový jaký měl být. Nemá si právě teď užívat to, že konečně má to co vždy chtěla?

Nemá být fajn, že i tím jak před dvěma lety bouchla do stolu dosáhla změny v jejím životě? Té kterou chtěla?

Včera mi řekla že se mě vždy bojí zeptat jesli může někam jít…  Źe je to jak by se měla ptát matky. (S mámou neměla příliš dobrý vztah, ona na děti dost kašlala a kašle dodnes, kašle i na vnoučata… atd.)

Otec má vlastní rodinu dávno… Vidí ho jednou za 5 let…

Dokonce mi napsala že se kvůli tomu nechce hádat… I když jsem jí nezavdal  příčinu.  Příští týden má totiž třídní sraz se základkou… A tedy řekla že tento týden nepůjde, že by to bylo moc… A proč já nikam nechodím.  Řekl jsem jí, že já jsem si to už vybral… Že se cítím stále provinile za minulost a nechci tak už žít a ať samozřejmě jde i tento týden.

Odpověděl jsem tedy toto:  "nechápu proč bysme se měli kvůli tomu hádat… Já to neberu tak, že jdeš lovit chlapy… a pokud by to tak bylo stejně s tím nic nezmůžu… Já už jinej nebudu… minulost nezměním… Můžu změnit jen budoucnost. Chtěl bych jí společnou. To je celý. A prostě rozumím, že člověk musí mít i jiný přátele a zájmy. Když je nemá, nefunguje to. Dřív jsem to nechápal a nechtěl chápat… To je celý."

Nejen že jsem jí to odpověděl, ale skutečně to tak cítím. A naprosto rozumím tomu, že zkrátka chce i něco jiného než být doma. Během těch deseti let skutečně nikam nechodila. Ano já dens vím, že to ode mě bylo sobecké… Jen jak píšu… minulost nezměním.

Myslím, že žena uvnitř stále nevěří, že i se mnou může skutečně otevřeně mluvit o svých problémech a pocitech.  bojí se nějaké hádky, i když ty dva roky jsem jí nikdy nevyčetl že někam šla… A chodí vcelku pravidelně…

Sakra vždy já (a teď to berte prosím opravdu s nadhledem) se chovám jako ideální muž… A stejně to nepomáhá…  I o sebe dbám řekněme fyzicky… 

Michale, podle me je to normalni krize stredniho veku. Brali jste se mladi a vase osobnosti teprve vyzravaly. Tvoje zena si skutecne v mladi asi moc neuzila, tak to ted ma ten poocit, ze to musi dohanet.
Myslim si, ze ji to za nejakou dobu prejde.  

Co si chce užít? To co nestihla v mládí. Tak si to spočítej. Znáte se od roku 1997, tj. 17 let. Tobě bylo tehdy 20 let, kolik vlastně bylo tehdy manželce? Z toho většinu = 15 let jsi: "Dalo by se říci, že jsem se zbytečně moc věnoval svým koníčkům místo manželky, děti jsem také moc neřešil…: Pak: Přesně před dvěma lety manželka zkrátka bouchla do stolu a oznámila mi, že se mnou již nechce žít…Tehdy jsi šel do sebe, změnil jsi se a jsi manželem, kterým Tě chtěla manželka mít. Jenže, Ty jsi si těch prvních 15 let - ten čas a tu dobu vybral pro sebe, své koníčky, zatím co manželka ne. Na hodně věcí byla dlouho sama, takže si toho v mládí opravdu moc neužila. A jestli neměla před Tebou žádný dlouhodobý vztah, tak pak tím spíš. O rodiče se nemohla opřít a s Tebou to neměla dlouho jednoduché.  A byť si se změnil, tak ale manželka by chtěla si teď také vybrat nějaký čas či dobu pro sebe a své zájmy či koníčky. Prostě jste si to prohodili. Když to vezmeš z jejího úhlu pohledu, tak se to dá i pochopit.  

A teď mi řekni prosím Tě, proč, když Tě manželka plácla přes zadek (jako to dělala dříve), jsi toho nevyužil, neotočil jsi se k ní, a…?  

No OK.

Tak mohla si užívat před dvěma lety… A ne po dvou letech zničehonic zase otočit o 180°  

Není to fér teDˇani vůči mě a hlavně to není fér vůči dětem.

Máme dvě děti a s těmi si už nikdy užívat nebude… Určitě ne tak jak by asi chtěla.

A proč jsme toho nevyužil? V koupelně ráno když děti byli vzhůru?  Možná jsem toho nevyužil proto, že jsem zkrátka taky vcelku hrdej a nebudu s prominutím naskakovat na každý šťouchnutí.

Navíc mi to opět nepřijde vůbec jako fér chování… Lezu ji na nervy, to je vidět. , … Tak i vím, že to není upřímný… že si asi nějakým způsobem dokazuje jak mě má pod kontrolou.

Bohužel tak to teď cítím. A nemá… i proto jsem nic neudělal.

Navíc… s mokrou hlavou jsem jí měl honit po bytě?

Myslím, že s tou hrdostí to přeháníte oba.

To jistě.

Jenže já nemám moc možností.   Radili jste mi ubrat. Ubral jsem… Přece za ní nebudu běhat jako pejsek…

Začíná to být špatné…  Manželka s emnou prakticky nekomunikuje…

Vidím, že jí na mě opravdu rázem vadí téměř vše. Navenek mezi přáteli a na tom úžasném FB je vysmátá.  

Drží teď dietu jak jsem psal… a tam to řeší pořád… neustále s telefonem v ruce… Jak ho odloží tak nasadí chladnou masku a je to…

Tak to ne. Fér teď není to co píšeš.  

"Máme dvě děti a s těmi si už nikdy užívat nebude…"  Tak to se na mě nezlob, ale tohle je vůči manželce pěkná podpásovka. Ty jsi mohl, a ona nemůže? Děti jste měli již v době, kdy jsi se Ty věnoval svým koníčkům místo manželce a děti jsi také moc neřešil. Njn. , Ty jsi 15 let mohl, ale manželka nee, to už se Ti nelíbí. Si myslíš, že když Ty jsi se probral po té, co bouchla manželka do stolu a teprve 2 roky sekáš latinu - proti těm předchozím 15ti letům, tak manželka musí automaticky také? Že by jako Ti měla být vděčná, nebo jak? Kde je nějaká spravedlnost? Manželka, když bude chtít, tak bude dělat to samé, co Ty a budeš rád, když to nebude trvat také 15 let.  

Jinak, opakovaně Ti píšu, ujasni si, co vlastně chceš, protože tou svojí hrdostí Vaše manželství momentálně dovedeš akorát víš kam…Další podstatná věc, pokud jí nevěříš, že to myslí upřímně, tak to opravdu nemá cenu. A ta situace s tím plácnutím po zadku - já sem nemohla vědět, že to bylo ráno a i přes to, pak jsi mohl udělat cokoliv ke sblížení, kdyby jsi chtěl, jakýkoliv malý krůček, byť malé opětování…a nebo jí klidně honit s mokrou hlavou po bytě. A proč ne? V každém věku se dá dělat cokoliv, když se partneři ještě mají rádi a milují se.  

Houby hrdost, Tvoje ego trpí…

Mimochodem, radu ubrat, jsi dostal v situaci, kdy to vypadalo, že "problém" je jen na straně manželky. Já si to už ale po Tvém dalším psaní nemyslím…

Dobrý den,

Teď si ale nerozumíme… respektive Vy mi nerozumíte.   Tím, že si manželka nebude užívat jsem myslel to, že už to nikdy nemůže být takové jako když neměla děti. Vždy vám do toho vstoupí dítě se svými potřebami. Například dnes jsou obě nemocné.   V žádném případě ji nechci omezovat a taky to nedělám, například v tom když chce někam jít.

Jen si myslím, že tím že se s týká s téměř stejně starými ale bezdětnými ženami tak jim třeba i závidí tu jejich "svobodu"  . Je to z jejich vyjádření i cítit.

Vždyť jaká matka vám řekne "přeci se nebudu celý život už ohlížet na děti"???

Včera večer její matka napsala na FB takový status jak svým dcerám děkuju že ji nenutí hlídat vnoučata atd.  Manžleku to rozčílilo a rozesmutnilo.  Sama mi to ukazovala a říkala přitom jaké je její matka sobec. Že ony jako děti neměli jinou možnost, protože ona se rozvedla a honila chlapy a děti nechávala doma samotné přes noc už když bylo manželce nějakých 9 let… Potom si tam vodila chlapy atd…

A že je obrosvské štěstí že máme moji matku /tedy její tchýni) která naopak pohlídá kdykoliv…  

To sice vidí, ale nějak sama směřuje opačně.   Ale nekašle na děti…  Jen vlastně neví co se svým životem. Když bude sama (tedy odejde jak plánovala) tak si zkrátka se dvěma dětmi nebude užívat.

Rozumíte?

Já si naopak od vás myslím, že problém není ve mě… přesto u sebe stále hledám rezervy a snažím se jak to jde.  Ale vy jste mě pěkně zaškatulkovala jen co je pravda   

A jak jsem psal již několikrát… Já jsem si neužiíval nemyslete si… Nikam jsem nemizel, ono to ani nešlo. Manželka z těch 10ti let o kterých mluví byla 7 na mateřské… Já chodil do práce i o víkendech a živil jsem rodinu.  Neměl jsem čas ani chuť někde courat… Ano měl jsem koníčka, který byl finančně náročný.  A například jsme nejezdili na dovolené k moři… byli jsme na chalupě.  Nebly na to peníze i díky mému koníčku, ale ne jen kvůli němu.

Nebyl jsem ideál, ale jsou daleko horší. Co pijí, mlátí ženský a někde se k*rví.   To zas ne…   Nemyslete si že jsem byl nějaký hovado. Děti vždy měli co jíst a co na sebe a já se o ně také staral.

Měl jsem navíc bohužel v té době i psychické problémy (panická porucha se to jmenuje) i to moje chování ovlivnilo… Chtě nechtě to působí an okolí negativně.  

Vš je mi to líto a vše je za mnou… Za manželkou prý bylo také, ale už zase není.   V tom je jádro pudla…

TAk jsem si zakoupil knihu od Doktora Plzáka.

Manželská tonutí. Jdu se do ní ponořit… 

Michale, vy si spolu sedněte a promluvte si. Prostě ženě převyprávějte, to, co zažila v dětství, co vyváděla její máma a jak s tím, jako dítě trpěla. Zeptejte se jí, zda chce toto připravit i ona svým dětem.

Víte, já to měla v dětství tak trochu podobné, rodiče se rozvedli a my skončili v děcáku. Vdávala jsem se také velice mladá, nic jsme neměli, peněz pomálu, jen své ruce a práci. Také jsme vše řešili za pochodu, ale ustáli jsme to. Dnes jsme v důchodu, máme vše, co k životu potřebujeme a máme si o čem povídat a na co vzpomínat. Proto všude říkám, jak já ty rozvody nenávidím, nikdy bych dětem nepřipravila ty útrapy, co jsem prožila v dětství já. Třeba k tomu dojde i Vaše manželka. Rozeberte to spolu. Přece nechce jednou zůstat sama, aby jí děti něco vyčítaly, nebo se k ní neznaly, nebo se jí odcizily. Vždyť máte všechny předpoklady pro pěknou rodinu, jen použít trochu rozumu. Víte můžete být hrdi, že jste udělali rekonstrukci, že jste něco vybudovali, ale být hrdý v lásce? To nevím naco? Láska jde se srdcem na dlani a to platí pro vás oba, měli byste si promluvit. Jinak už nevím, co napsat. Pavla

Já vím… Bohužel manželka mluvení odmítá…

Jako příklad uvedu dnešní situaci…

Zakoupil jsem dvě vstupenky na diskusi s p. Jaroslavem Duškem.  Volnou uzavřenou debatu v jedné čajovně… 

Mám je týden potvrzené. byl o to zájem. Místa jsou omezena na 39 židlí…  Myslel jsem si, že by to  

1) mohlo být zajímavé 

2) p. Dušek jde hodně alternativním způsobem života (poslední léta) a pokud někdo čtete a sledujete tak víte, že dbá na osobnost jednotlivce. Jeho postoj k životu atd… Tedy žádné lámání přes koleno…

Vlastně by mi to mohlo i ublížit, protože tam jistě přijde řeč na suverenitu jednotlivce a vlastně to není zaručeně něco co by mi hrálo do karet.

Ale myslel jsem to dobře.  

Odpovědí na mou otázku "mám 14 dní lístky na besedu s Jardou Duškem půjdeš se mnou? "  bylo:

"Koupis listky a po dvou tydnech se ptas, jestli s tebou pujdu? A kdyz reknu ze ne? …"

Dále že p. Dušek je psycholog amatér… (a kdo z nás není  a narozdíl od nás on toho hodně přečetl atd…)

NAkonec to ukončila tímto " Nevim, mam z toho pocit jak z manzelsky poradny"

Bohužel v tomhle prostředí se nedá moc komunikovat… Manželka nechce. Zároveň ale nemá alternativu jak situaci řešit… doma před dětmi dělá jakoby nic. Mě téměř ignoruje. Někdy zs poměrně překvapivě mluví se mnou o věcech co jí trápí… (viz. včerejšek a její matka) a za deset minut zase ignorace a hledání chyb.

Opravdu také nevím jak to řešit… Ona je zkrátka přesvědčená, že ví přesně co má dělat. Akorát vlastně vůbec neví jak…  Nemá kam jít, s kým jít… atd…

Pochopíte člověka který od vás chce odejít, že např. před týdnem navrhovala že si domů pořídíme druhou kočku?   Chováme kočku… 

Já ne.

Jinou odpověď a reakci jsem ani od Tebe nečekala, nezklamal jsi…

Já jsem zvyklá odpovídat upřímně, nikoliv falešně přitakávat. Takže pro Tebe není nic jednoduššího, než to, že se mnou prostě nemusíš souhlasit a já už Ti nemusím psát své názory, pokud si to nepřeješ nebo nebudeš přát. Mezi Tebou a mnou je jeden velký rozdíl. Já nejsem ovlivněna emocemi ze situace, ve které Ty denně žiješ. Tudíž mám větší možnost s chladnou hlavou přemýšlet o úhlu pohledu Tvém i manželky. Proto, podle toho, co dál píšeš, já reaguji.  

Já si prostě nemyslím, že momentálně reaguješ vůči manželce správně a naopak jí tlačíš do kouta. Víš dobře, že manželka odmítá jít k odborníkovi (neříkám, že to je z její strany správné) a přesto, aniž by jsi se s ní domluvil, koupíš lístky na diskusi s p. J. Duškem (já osobně proti němu nic nemám a nevadil by mi, ale o mě tu nejde) a divíš se její reakci? Já ne, protože na ní tlačíš a tlačíš jí směrem, který ona momentálně nechce. Tak, jo. Pokračuj takhle dál, ale počítej s tím, že takhle se akorát totálně zablokuje a Ty už s tím neuděláš vůbec nic. Pak si vzpomeneš na má slova a pochopíš, že jsem Ti neodpovídala tak jak jsem odpovídala proto, že bych Ti nerozumněla nebo nechtěla rozumnět, nýbrž proto, že jsem se snažila Ti otevřít oči…

Ne v pořádku. Rozhodně nepotřebuju plácat po ramenou to je fakt.  Máte pravdu zřejmě i s tím Duškem. Ostatně asi tam půjdu sám. Už se na to doma ptát nebudu. Vnímá to asi jako nátlak. A jsem navíc blb… Začínám dělat chyby. Například jsem si koupil dnes eknihu a hned jí to řekl. Samozřejmě se zeptala jakou a já odpověděl po pravdě že od doktora Plzáka.  

To byl zas obličej. Ale já jí ani tu besedu a ani tu knihu nenutím. Sám chci slyštet i oponenty, tak prosím se mnou ještě nekončete  

Měl jsem držet asu pusu o té knize… 

 Na druhou stranu proč skrývat že se zajímám o to jak naši situaci řešit. Myslím, že k psychologovi by měla jít stejně tak.

Michale, vy dva jste ještě asi nikdy neřešili existenční problémy, vám dvěma zatím vše vychází, peníze, zdraví děti, práce, kdybyste museli řešit, těžkosti, asi by vás to semklo. Vám dvěma nic neschází, nudíte se, hledáte na sobě chyby, omlouváte to hrdostí. Máte vinu oba dva, a oba dva musíte pro změnu něco dělat, než se vám rozpadne rodina, než vezmete dětem domov, než si zkomplikujete život. Zřejmě si tím musíte projít, abyste si pak vážili jeden druhého a byli si oporou až do stáří.

Vypadl mi internet… 

Chtel jsem doplnit, ze stejne jak ja by mela jit k psychologovi ona. At uz by to pro me dopadlo jakkoli. Ji by to jiste pomohlo.

Fakt nevim co dal. Asi uz nemam trpelivost. Po dvou hezkych letech jsem tohle zkratka necekal.  

Diky za jakekoliv nazory. Je mi jasne ze chybuju a jsem rad kdyz me nekdo upozorni.

"Asi uz nemam trpelivost."

Chápu Tě, ale budeš muset. Kolik let ji měla ona…

A k psychologovi běž klidně sám, nemusí jít hned s Tebou, natož když momentálně nemá sílu a možná (zatím) ani necítí důvod k němu jít.

Šmangote, Míšo…, takhle by reagovala žena i v pohodovém vztahu. Řekla bych Ti úplně to samý na ty lístky - ty je máš 14 dní a mě se nezeptáš, jestli… Mmch - mám na Duška podobný názor jako Tvá žena, ale to je teď vedlejší. Tady jde o princip. Ty jí vážně pořád něco nutíš a do něčeho tlačíš. I tou knížkou, kterou sice bude dobré si přečíst, ale ne to ve Vašem případě TAKTO "předložit", jak jsi to udělal Ty. Max. ji třeba někde jako náhodou nechat rozečtenou, i když ani v tomto   (ve Vašem) případě bych toto (zatím) nijak nedoporučovala.

A že se svěřila ohledně chování své matky? Vždyť je v tom s Tebou vlastně od začátku Vašeho vztahu (taky se ke mně máti nechová nejlíp  a exmanžel mě vždy vyslechl a probíral to se mnou a samo, že vždy i stál při mně - jak jinak), když už se to táhne od jejího dětství a Ty jsi zřejmě i jediný člověk (nebo přinejmenším 1 z mála), který o tom ví nejvíc - tak komu jinému by to řekla, když se děje/stane něco takového? A to bez ohledu na Váš momentální vztah.

Máte pravdu. Byla to blbost. Dušek i knížka… Knížku si mám přečíst protože chci a když chci na besedu s Duškem mám jít teď sám. Ale ani jedno neventilovat.  

Mimochodem já rozhodně p. Duška neberu jako nějakou spásu nebo někoho pidle koho žít. Jen mě to zajímá…

Zdravím Vás, nechtěl byste založit nový odkaz s řešením Vašeho problému? nějak se v těch odpovědích už ztrácím, není to při takovém množství už  moc přehledné. Samozřejmě bychom požádali admina Avatárka, jestli by tam jen nezkopíroval odkaz  na tetno první vlastní popis Vašeho problému. Ne, že bych byla zvědavá, jak pokračujete, ale opravdu mě to zajímá) ). Samozřejmě pokud je již problém vyřešen, berte tuto poznámku jako bezpředmětnou) ) - pokus o vtip) ) ). Ikdyž bych Vám to moc přála. Pěkný den

Také se mi zdá, že je krize již zažehnána, soudím podle vývoje. A začne to nejkrásnější období - udobřování. Někdy i proto stojí za to vyprovokovat hádku, abychom se mohli krásně udobřovat a utěšovat.

Dobrý den,

Zakládat nové téma asi nebudu. To by byl server zaspaný zbytečně duplicitním tématem.

Jak píšu níže, tak bohužel doma beze změn.

Tedy změny spíš k horšímu

V pátek jsem nakonec na to pivo šel… Přišel někd ypo půlnoci… Děti ještě nespali. Koukali z postýlek na pohádku. Manželka spala…

V sobotu nešla nakonec nikam manželka protože se její kamaárdce neudělalo dobře.

Jinak mě ale ignoruje a čím dál tím víc má připomínky nebo různý hlasitý oddechnutí na cokoliv co udělám.  

Prostě i kdybych se na hlavu stavěl… Nic nepomůže.

Propadám skepsi. Nevím popravdě jak se vůbec chovat dál. Vůbec o tom nemluví… 

Asi jí to takhle vyhovuje, repektive s tím nechce nic dělat

Nevím jak dál.

Zdravím Vás, je mi líto, že to takhle je stále, ale nějak ani já nevidím nějakou nečekanou změnu u nás, pokud by se nejednalo o nějaké razantní rozhodnutí.

Chtěla jsem jen ještě napsat, že některé názory zde, byť se netýkají mne, mě dokáži zvednou ze židle a to si myslím, že jsem celkem kliďas, takže hlavu vzhůru, někteří lidé mají zvláštní schopnosti jak pomoci.

No, ale teď k jádru pudla) ) Napadla mě ještě otázka, jak jste se se ženou seznámili? byla ona po rozchodu, nebo Vy? byl jste v něčem zklamán nebo ona? Defakto co bylo to první, proč jste spolu začali? Třeba Vám to bude připadat malicherné, ale jak se říká, tonoucí se stébla chytá a na některém konci musíme začít. TAkže když nevíme co s koncem, tak se pustíme do začátku) ) ). Držte se, hodte ted problémy za hlavu, nic beztak nového nevymyslíte, jen se v tom budete utápět. snažte se na to podívat z jiného pohledu, třeba z toho začátku) ). Pěkný večer a slunce v duši) )

Dobrý den,

Díky

No my jsme se eznámili vcelku jednoduše a přesto zajímavě.

Byl jsem na vojně s příbuzným mé ženy… Když jsme jednou jeli zpět tak on byl v Praze přes víkend. Je to nevlastní brat mé tchýně.  No a moje budoucí žena jej šla vyprovodit na autobusové nádraží.

Poté jsme se bavili po cestě co a jak bylo o víkendu a já řekl, že můj stál za prd. A že nejsvětlejší okamžik víkendu byl, když jsem viděl jeho příbuznou…  No a on jí to samozřejmě vykecal   Příště po prá týdnech jsme tak všichni ještě s nějakými manželčinými kamarádkami šli v Praze na diskotéku a já dodnes říkám, že manželka mě sbalila…     Já byl na vojně… Nemohl jsem nabídnout nic… Jen psaní dopisů. Ale že jich bylo. Dodnes je mám schované.   

Měl bylo dvacet let, manželce 17.   

 jezdila za mnou potom 200km vlakem každý víkend… úžasná… no a už jsme spolu zůstali…

Zdravím Vás, také se teď momentálně ve všem plácám, čím víc čtu Vaše odpovědi, tím víc vidím můj příběh, jen ten happyend nikde. Kdyby na vše existoval nějaký zákonik, v případě, že se ocitnete v této situaci udělajte toto a stane se toto) ) ), no jo, ale to by nebyl život, že?

Já jsem momentálně dospěla k tomu, že jsem si uvědomila, že diky tomu pomyslnemu bouchnutí do stolu a rezignaci, jsme se posunuli každý někam jinam. Něco ve stylu budto spadnutí růžových brýlí anebo osamostatění se. Plácáme se v tom teď proto, že toho druhého vidíme v jiném světle, ona Vás před dvěma lety, Vy ji nyní. PRoto ji nerozumíte, snažíte se a nejde to, protože ta snaha by zabrala u té staré známé manželky, ne této. Ikdyž neříkám na stoprocent, ale prostě Vaše paní je jinde, defakto Vy také jste jiný, díky tomu, že jste se před tema dvěma lety začal snažit. Takže pokud si rozumíme, sestručním to, díky nevhodným okolnostem ve Vašem vztahu, jste se i přes všechnu snahu odcizili, vidíte se navzájem jinak, citíte se zmatení, nemilovaní, nechápaní. Ovšem dá se říct, že to není až tak strašné, nebijete se, neppijete alkohol. No a na druhou stranu máte děti, bydlení, společnou minulost na kterou můžete spolu štastně vzpomínat, můžete začít stavět na tom Vašem novém já. Jen si teď musí každý uvědomit, zda to nové já, tomu druhému vyhovuje, jestli mu to bude stačit a jestli si nemyslí, že má na víc a od života chce víc. Vaše paní moc nesleví z toho co dělá, možná časem, ale k tomu by bylo potřeba Vaše trpělivost, která sice přes Vaši usilovnou námahu je, ale nebude. Za další, zdraví, to je hodně také důležité, ve stresu půjdeme do kytek rychleji než možná možný výsledek z našeho vztahu, takže nestresovat. Víte, hodně lidí snižuje a snižuje svou příčku, nárok na partnera, až vlastně zůstane u toho základního - hlavně, že jsme zdraví. Nevím, v kolika letech je vhodné si toto začít říkát a brát jako bernou minci - zdravím si vážím moc, aby zas někdo neřekl - ale prostě ta omáčka kolem vztahu, nebo základu, by mohla být aspon trochu také. A nemyslete, vztah není oko za oko, zub za zub, ikdyž bohužel to u nás ted také funguje, ale oproti Vám, my jsme na začátku boje. Takže když Vy jste dělal cokoliv 15let, nečeká se od Vás, že Vy to stejné budete trpělivě snášet od Vaší paní. Ono není chyba jen u jednoho. Vaše paní to nemusela tak dlouho snášet, mohla Vám se snažit také daleko dřív otevřít oči a vše mohlo být jinak, stejně jako teď Vy se budete snažit otevřít oči jí nebo sobě) ) ).

Tak sloh mi moc nejde, snad jsem svou myšlenku aspoň trošku pochopitelně a srozumitelně napsala. Držím Vám palce a věřte, že teď už bue jen líp a líp) ) )

Bohužel nic zažehnáno není.

 Stav trvá… Manželka nakonec dnes nikam nešla protože kamarádce p4ý není dobře a sama jít nechce.

Jinak se ale stále chová odtažitě.

Ráno mě sice plácla přes zadek s poznámkou "kde je vystrčíno."  ale jinak na mě celývden dělá nepříjemné obličeje a cokoliv udělám stejně není dost dobré.

Rád se ro zepíšu pokud to někoho zajímá. Mě sdílení této situace s vámi pomáhá dost alespoň psychicky.  Za to vám moc děkuji. Takže pokud by bylo něco OK určitě bych měl tu slušnost že bych to sem napsal.

Oba jste si prošli těžkým obdobím, oba jste dělali chyby. Ani Vy ani ona nejste dokonalí, ale to se od Vás ani nečeká. Vy jste proti své ženě ve výhodě, máte rodiče, s kterými si rozumíte. Ona musela být předčasně dospělá, ale zvládla to, starala se o děti a byla Vám oporou. Teď hrozí, aby ona neopakovala chybu své matky, protože má v ní svůj vzor a nemá se o co opřít. Má jenom Vás a možná má opravdu stále problém Vám věřit. Nicméně pokud stále vyhledává určitý druh tělesného kontaktu (i když spíš trochu provokativně než navážno), nemáte oddělenou ložnici a záleží jí např. na tom, jestli Vám chutnalo její jídlo, není nic ztracené. Máte pocit, že jí lezete na nervy, že děláte všechno špatně, že s Vámi pohrdá. Pokud se držíte zpátky, je to asi nejrozumnější, co můžete teď udělat. To ona musí chtít sex, musí Vám to opět dovolit. Pokud máte pocit, že s Vámi pohrdá, může to být problém, ale nemusí to tak být docela. Myslím si, že Vaše žena je teď v krizi, bojuje sama se sebou. Po těch dvou letech euforie na ní možná všechno spadlo zase znova, má nějakou nejistotu. Řekla bych, že postupujete správně, držte se svých zásad, třeba nakonec neodolá.

Děkuji.

Ono mi stejně nic jiného nezbývá.  

I když člověk prý má mít alternativu… Já ale žádnou nechci…

Manželka tak jak se chová teď vlastně nneí ta kterou miluju… Ale přesto nějak nedokážu získat nadhled a třeba si vnitřně říc… "tak běž a žij jak myslíš"  Navíc ona nemá kam jít.

Vlastně rozpoutala něco pro co nemá řešení…

Ona se Vám vlastně mstí a Vám je to nepříjemné. Zahání Vás do kouta. Ale uvědomte si, že ona, když byla ve věku zhruba jako Vaše děti teď, potřebovala svou mámu, potřebovala se jí svěřovat s problémy, utěšit apod. , nic z toho neměla. Navíc neměla ani vzor muže ve svém otci, to jí taky chybí. Ona asi sama ví, že by nebyla nejpíš šťastná, kdyby Vás opustila. Navíc určitě k Vám něco pořád cítí. Jenom nemá ten vzor chování v době, kdy už jsou děti větší. Podléhá emocím, což je u žen v podstaě normální, nálady mohou jít nahoru dolů i bez příčiny, ale u ní je to silnější právě z těchto důvodů. Pokud nechce do poradny, asi nechce ani jít nikam, kde se to tomu jen podobá. Máte se jí zeptat spíš předem, než koupíte lístky, aby o tom spolurozhodovala, jako o všem ostatním. Mohl byste jí vzít třeba na večeři, někam jen spolu, jako kdyby jste jí znovu dobýval. Třeba by to přijala.

Já už se jí v podstatě bojím na cokoliv zeptat.  A tím myslím i na běžné věci… V nějaké vnitřní obavě že jí to rozčílí. Nechci ji rozčilovat.  Vím, že to vůbec není správnej pocit ani u mě… Jen nevím co s tím

Návrh na večeři by asi přijala… Ale my chodíme vcelku pravidelně.  No teď by mě spíš řekla, že potřebujeme peníze na jiné věci než vyhazovat je za večeře…

Má ráda vůni levandule. Má rád vůbec Francii.  Koupil jsem jí jen tak levanduli v květináči… Žádné "obyč" kytky z květinářství…  

Ty jsem samozřejmě kupoval…  Chtěl jsem ale překvapit něčím jiným.

Chápu že jsem to prostě pořád já, ale nechci se "okoukat" i když to je asi nemožné… Pracuju na sobě i fyzicky… Za ty dva roky jsem shodil 20kg… Mám teď naprost normální váhu. Dostal jsem se do formy i ve sportu… Téměř jako zamlada když jsem byl na té vojně…  Nějak ale nic nestačí…

V podstatě jde asi o to, že ty problémy jsou dlouhodobé. Vy očekáváte rychlé řešení a ono možná neexistuje. Může to být chvíli lepší, chvíli horší, je to prostě krize. Vy ty věci chápete rozumově, ale zkuste se do ní trochu vžít. Když ona potřebovala mámu, tak její máma střídala různé vztahy. Vaše žena nechce být taková, ale nemá tu zkušenost stabilní rodiny, která je pro Vás samozřejmost. Vy pro ní představujete určitou oporu a stabilitu. Na druhou stranu mi to  nepřipadá zase tak zlé, pokud udržujete některé zvyky, jako třeba ty večeře. Ani to není v krizi samozřejmost, někteří lidé jsou schopni si v krzi dělat fakt hrozné věci. Jste netrpělivý, je to i hodně o Vás.

Asi ano.

Prostě mě naprosto dostala ta okamžitost… prakticky ze dne na den bez příčiny se nesmím ženy ani dotknout. Je teď příjemná… baví se se mnou, vtipkuje… ale třeba pusu na dobrou noc?  Ani náhodou… Ráno když odcházela říkala ahoj. Já se zvedl a ona na to "to se nemusíš zvedat" …  Prostě jakýkoliv fyzický kontakt nepřichází v úvahu.  A to mi vůbec nejde o sex.

Začínám mít čím dál větší pocit, že ten problém je ve Vás. Říkáte divné věci jako: že nemá kam jít, nezajímají jí děti, že má jít k psychologovi nebo že když se takto chová, tak jí nemilujete. Mám pochybnost o Vaší lásce k ní. Jistě, že Vám teď nejde o sex, ale až Vám dovolí pusu, tak ho budete chtít. Jste neskromný, stále mluvíte o penězích, jako kdyby se city daly koupit. Láska znamená, že jí milujete, když je milá, příjemná a když není, tak ne? Hledáte řešení, které bude pro Vás snadné. Něco koupíte, zrekonstruujete nebo se omluvíte a rázem bude všechno vyřešené. Třeba po Vás chce to, abyste při ní stál, naslouchal jí, povídal si s ní a byl jí oporou. Sex je i o důvěře. Je na Vás teď příjemná, tak si toho važte, nemusel byste mít ani to. Šel jste k psychologovi a myslíte si, že Vás opravil jako auto a Vy jste teď dokonalý. Představujete si, že ona když tam půjde také, tak pak bude všechno fungovat. To tak vůbec nemusí být.

Já zase začínám mít pocit že  čtete něco co vůbec nepíšu… 

Nikde nemluvím o penězích například. rekonstrukci beru jako věc která k životu patří a není to nic za co by mi měla být vděčná.

Zrovna tak nikde nepíšu že ji už nemiluju… Co to taháte za nesmysly?  Promiňte výraz ale jsou to nesmysly…

A rozhodně si nemyslím, že jsem dokonalý… To taky nikde nepíšu.

Sex… Opět… Vy víte nejlíp, že ho hned budu chtít… Dávno pro mě není sex v tomto vztahu na prvním ba ani druhém místě… Ale samozřejmě jsem chlap a jde mi jen o jedno.

Zbytek asi nebudu komentovat… Já se manželce věnuji (nevím jak jste přišla na opak) naslouchám jí… povídám si s ní…  

Jistě také napíšete něco v tom smyslu "to jsem čekala" nebo potrefená husea se ozvala… OK.  

Ale jste úplně mimo se svými úvahami. Naopak.

Jen asi nejsem natolik na výši že když odjedu za stavu "miluju Tě" a vrátím se po cca deseti dnech do stavu "nesnáším na tobě skoro všechno"  abych to pochopil mým ubohým chlapským mozečkem… 

Chyba je vždy na obou stranách… když už.  

Sex je to poslední co mě ted a i do budoucna zajímá…   Ale mít ze dne na den pocit že jste tam navíc… že vás ten dotyčný vůbec nemá rád je prostě špatný.   Zejména pokud to není (opakuji není)  reakcí na nějakou moji chybu či nevhodné chování.

Ano jsem chlap. Chlapi to tak zkrátka mají ANO / NE. Jedničky a nuly  chcete li opraveno / rozbito.

Vím že to tak v životě nefunguje a i proto jsem naspal jsem.   

Ale že je teď chyba ve mě?  Já jsem svoje chyby uznal a snažím se žít jinak.   

Odmítám každé dva roky procházet těmito stavy.

Můžu to říci i jinak. Nikdo manželku nenutil čekat deset let na změnu… To bouchnutí do stolu mělo přijít dávno.  Není to náhodou tak trochu i její chyba???

Je fér říci že odchází a nikam nejít?  Dělat valstně jakoby se nic nestalo? Nechctít o tom mluvit? nedělat zkrátka nic???

Hezký den.

Omlouvám se  pokud jsem se někoho dotknul…

Není to tak, že ybch nesnesl kritiku či negativní názor. Ostatně i v profesním životě vedu tým lidí a musím být a jsem zvyklý reagovat i na nepříjemné situace.

Na druhou stranu nesnáším otáčení významu vět a doplňování souvislostí…  To nikam nevede.

Mějte i Vy Karin příjemný víkend!

Život je tak krátký a tak rychle utíká, proč si jej stále komplikovat? Ty nejmilejší věci jsou zdarma, úplně zdarma: úsměv, milé slovo, pohlazení, láska, tak proč s tím každý tolik šetří, jako když má dávat milióny?

Michale, uz jsem vam to jednou psala. Mam ten pocit, ze vase zena se vzdavala moc mlada a ted ma pocit, ze ji neco uteklo. Kdyz odchazi a nema kam jit, uvedomuje si, ze vlastne patri domu. Mozna si nevazi rodiny, chtela by ted neco pro sebe. Zeptejte se ji, jak si predstavuje budoucnost? A ptejte se na konkretni reseni? To chce od vas odejit s detmi? Kam by sla? Rozbijet rodinu, ublizit detem a pak si uvedomit, ze to bylo k nicemu?
Jeste me napada, jestli nema milence?

Já nevím… 

Nevím co chce dělat… Když jsem se na to zeptal řekla že zatím nikam nejde. Ale že třeba během dvou měsíců odejde… Nevím…

To je na tom to nejhorší.   Děti asi neodvede… Respektive jak by jim to řekla? Nemám už ráda tatínka balíme se jdeme?  Nedovedu si to představit.   

Já jsem jí řekl, že děti jsou doma tady. Ona řekla že to ví, že si to uvědomuje, že je v koutě… že se tam dostala sama… Chci jí pomoct ale nevím jak.  

Mluvit o tom nemůžu, ročílí jí to… Tak dělám taky jakoby nic… Směju se na ní, povídám si s ní… Dám si s ní večer u televize třeba dvojku vína když mi naleje… (nepijeme  )  to tak jednou za 14 dní opravdu tu dvojku u nějakého seriálu…

To je to… Já prostě nevím ajk s tou situací naložit.  Zdánlivě se totiž vůbec nic neděje… Žádné hádky, křik, výčitky…

Děti sjou v pohodě. Shodneme se na výchově… Nic… prostě zdánlivě ideální rodina… Ticho před bouří?  Nevím… nejsem rtežisérem.  Já to "nerozpoutal" tím, že odcházím / neodcházím…

Je to asi dost nestandardní situace… Kdbychom se pohádali… nebo hádali… ale tady je vše OK.  Jen prostě nevím kdy se sebere a odejde, jestli odejde… A tak čekám… a nedělám nic jinak než doposud. Chovám se jak bych podle mě měl jako otec a milující chápající manžel.  A chovám se tak protože svou ženu miluju.  Jinak bych to asi nevydržel a sklouzlo by to do těch hnusů…

Milenec?  Nemyslím si… prakticky ani nemá kdy… Abych pravdu řekl…

Tak do hlavy ji bohuzel nikdo nevidi. Mozna je to jenom takova hra, chce docilit, aby jste si uvedomil, ze by mohla odejit. Mozna chce, abyste si ji vic vazil!! Nejhorsi je, ze o tom nechce mluvit. To by me taky vytocilo!! Ale v podstate vam nic jineho nezbyva. Zit v nejistote. Ale naznacil bych ji, ze nejste z kamene a ze si s vasimi city nemuze jen tak pohravat. Rovnou se ji zeptejte, jestli chce rozbit rodinu a jestli zna vsechny nasledky rozchodu nejen pro sebe, ale hlavne pro deti.

Právě… Do hlavy jí nevidíme… já tedy určitě ne…  Jsou dny kdy je to v pořádku a dny kdy není…

Prostě nevím vůbec co bude zítra… 

Nechci a asi v tuhle chvíli ani nemůžu dávat nějaká ultimáta nebo jí říkat jestli si uvědomuje co dělá.  Určitě uvědomuje. Sama asi neví co dál…  Ale mlčením na to nepřijde  Bez pomoci odborníka asi taky ne… 

I kdyby to mělo dopadnout špatně nějak by to řešit měla… To je můj názor.   Tenhle stav je dlouhodobě neudržitelný.

Tak presne tohle bych ji na vasem miste rekla: tenhle stav je dlouhodobe neudrzitelny.

V tématu byl bohužel překročen maximální počet reakcí (100 ks) a téma tak může být zátěží pro server. Z toho důvodu bylo zamčeno a není možné psát nové reakce.

V případě zájmu prosím vytvořte nové téma.

Děkuji za pochopení.