Téma: Miluji přítele ale nedokážeme být spolu - jak se od něj oprostit a odmilovat?

Já si myslím, že když Vám to nefunguje 3 roky, stále se rozcházíte a dáváte dohromady, nedokážete být spolu, syn už ho nemůže vystát atd. , tak by měl nastoupit rozum - definitivní konec. Tahle dlouhodobá situace neprospívá nikomu, ani Tobě, natož dětem.

Tobě je 36 let a máš 2 děti (14 a 11), jemu je teprve 24 let a děti jistě nemá, je nejen věkově, ale i jinak úplně jinde, to nemůže podle mě fungovat. Je ještě mladý a neklidný s mnohými životními zkušenostmi před sebou…

Toto všechno vím, poslední rozchod byl rozumový. Jenomže se mi nedaří na něho zapomenout. Stále se mi vše hezké vrací. Potřebovala bych pilulku zapomění, kdyby taková existovala. Nevím, jak překonat ty dny, kdy mi je nejhůř a vše na mě padne. Nejhorší je, že si to všechno uvedomuji a je mi ze sebe nanic.

No, co na tohle rict. asi se k sobe rozumove hodite. ac on je postpubertalni a ty matka dvou deti . Pokud takto chces zit jeste nekolik let a promrhat tak nejlepsi leta sveho zivota… a navic mit potencionalne problem se synem, ktery je v puberte, tak pokracuj v tomto zpusobu zivota. Nebo uz konecne dospej.

Proč nedokážete být spolu? V čem je problém? A když píšeš, že poslední rozchod byl rozumový, tak co tím myslíš?  

Věkový rozdíl pro mě zásadní problém není - spíš to, že jemu je jen 24. Znám pár i s větším věkovým rozdílem a klape jim to skvěle a už mnoho let - i když samozřejmě ze začátku to taky nebylo lehké, vztah odmítala hlavně ona, protože nevěřila, že by si ho mohla trvale udržet a taky kvůli společnosti, bála se, že ji za to budou všichni odsuzovat - a samozřejmě on musel akceptovat, že už s ní nebude moct mít vlastní děti. Ty její byly o něco starší než tvoje. Ale ti si spolu začali když právě jemu bylo něco přes třicet a jí dost přes čtyřicet.

Buď si rozumíte nebo ne.

Jestli ano, proč se rozcházíte?

Pokud si nerozumíte, tak buď řešte to, co vám nefunguje nebo se rozejděte - tohle platí pro každý pár bez ohledu na věk. Plácat se v nějakém polovztahu nikam nevede. A pokud jsou u toho i děti, devastuje jim to jejich budoucí způsobilost mít plnohodný vztah. Zapomínat ani odmilovávat se není potřeba, někdy jen člověk musí zatnut zuby a uvědomit si, že pokud toho druhého miluje, tak to nejlepší, co mu může dát, je svoboda. Láska je dávat a chtít pro druhého to nejlepší a ne si ho přivlatňovat kvůli vlastním potřebám.

Hafuso - svým závěrem v tématu jsi mně vylekala, když píšeš, že už nemůžeš dál a jak nevíš jak se odprostit od dotyčného člověka. Já v podobných situacích (jelikož jsem praktikující křesťanka) se modlím např. tuhle modlitbu: *Bože osvoboď mně od dotyčného - (XY) člověka*. - Je potřebné v modlitbě prosit o osvobození.   A moc mi to pomáha. Taky pozoruj myšlenky, kdy přicházejí, kdy odcházejí - kdy ochabují … . Z křesťanského hlediska je dost důležité se tímto myšlenkám postavit - slovy = modlitbou.

Tolik v stručnosti.

Ja vím, že mě miluje. Po třech rozchodech, kdy jsem se já chtěla vrátit, se vždycky vrátil. I když jsme se rozcházeli, tak vypisoval, jak mě miluje a že to překonáme, že jsme si souzeni. Já se s ním rozešla kvůli tomu,  že jsem si připadala sama, je tak trochu generál, hlavně problémy začaly kvůli dětem, protože nechtěl pomahat, že to nebude dělat (umývání nádobí, úklid apod.), když to nedělají děti. Po poslednim návratu, jsme se dohodly, ze co se týkalo dětí, jsem všechno řešila jen já. Myslím  si že to fungovalo, ale i přesto ho starší syn opravdu nemůže vystát. Dcera by to byla schopna zkousnout, ale syn asi ne. Teď se do toho vložily i moji rodiče, ale to kvůli tomu, že chtějí pro mě i děti to nejlepší. Nezazlivám jim to, ale mrzí mě to. Je mi 36 let a připadám si jako školačka, která provedla něco strašně špatného. Mám strach, že když ho vezmu zpátky, tak se nic nezmění,  že v očích dětí i rodičů klesnu na úplné dno. Ja ho i tak miluju a asi jsem hloupá, že to pořád zkouším a věřím, že se změní.

Sama sis odpověděla

No to dozajista změní, protože teprve dospívá.

A jen tak mimochodem: sorry - ale děti 11 a 12 let doma nepomáhají??? A přítel by měl??? To má po tvých hrabátkách mýt talíře a šůrovat jim pokojíčky??? A víš, že se mu vůbec nedivím, že to dělat nechce? Děti v tomhle věku už by se měly do provozu domácnosti běžně zapojovat a pokud tvému příteli nepřijde v pořádku, že tomu tak není, tak fakt není chyba v něm.

Hafus, chapu, ze rozvedena zena se 2 detma chce mit vedle sebe partnera. Chapu taky, ze jsi zamilovana. Ale podle toho, co popisujes, mas doma deti tri a ne dve! Tvuj pritel nechce resit vase rodinne problemy - nakonec ma pravdu, nejsou to problemy jeho.
Mela by sis uvedomit, ze on za tebou chodi z  jinych duvodu a spolecnou budoucnost s tebou (nebo vami) neplanuje. Asi by se ti ulevilo, kdybys ho brala jako milence a nenutila ho do umyvani nadobi.
Otazka ale je, jestli by ses nemela poohlednout po zralem partnerovi, ktery by ti pomohl problemy resit a ne pridelavat.

Ale co se týče domácích povinností, jsme udělaly rozpis a každý měl svoje úkoly. Na přítele zůstalo pouze jednou za týden utřít  prach. Děti samozřejmě pomáhají. Ale on se je od prvního chození snažil řídit. Rozkazoval, přikazoval a jak to nebylo hned, tak bylo zle. A tam si myslím, že začala nenávist mého syna vůči příteli. Že není jeho otec, aby mu takhle rozkazoval. Což má pravdu, ale zase musel pochopit, že je to můj partner a poslouchat by ho taky měl. Jenomže. pubertální věk vzal za své. Připadala jsem si mezi nima, jak pingpongový míček. Nechápal to ani jeden. Proto jsem po dalším pokusu návratu zavedla řešení problémů jen se mnou. To, že je mladý a bude chtít jednou své děti mu neustále říkám, ale on že ne, že mu stačí ty moje  

Na jednu stranu pokládáš za samozřejmé, že ho mají tvoje děti poslouchat, čili mu přisuzuješ rodičovské pravomoce, na druhou stranu po něm chceš, aby se do chodu domácnosti zapojil jen tím, že bude běhat s prachovkou? To je práce tak pro dceru, ne pro dospělého chlapa - "hlavu rodiny". Evidentně k němu sama občas sama částečně přistupuješ ne jako k rovnocennému, ale jako by byl nejstarší synek. Nedivím se pak, že s tím mají děti problém a nerespektují ho - tím pádem se pak nedivím jemu, že si autoritu snaží dohnat jinak, třeba přehnanými příkazy.

A to už další dítě mít nemůžeš - nebo ho jen nechceš mít s ním??? 36 není tak moc, takže jestli jsi ani neuvažovala o tom s ním mít dítě, taky by to o něčem svědčilo, třeba o tom, že jsi v podvědomí s ním společnou budoucnost vlastně vylučovala ty.

Možná bylo opravdu lepší ho brát jen jako dočasného milence a nekormidlovat ho do role životního parnera, spoustu radostí byste si na nějaký čas podrželi a spousta starostí by vás obešla…

To, co ti pritel rika dnes (22.11.2016), asi taky takciti. Ale za par let to muze vypadat uplne jinak.
Myslim, ze mas dost rozumu na to, aby sis tuhle situaci vyresila sama.

Tak to si prave Listicko myslim, ze nema…

Listicko, ale to snad platí o každém vztahu jakkoliv starých lidí, že nemáš jistotu, jak to bude vypadat za pár let. Musíš jednak věřit a jednak se i snažit, aby to i za pár let vypadalo stejně nebo dokonce ještě lépe.

Ale stále se rozcházet a slepovat to moc o rozumu nesvědčí. Buď je hloupost se rozcházet, protože daný problém ve vztahu lze nějak vyřešit - nebo je hloupost se zase dávat dohromady, protože ten problém lepší řešení než rozchod nemá.

Já nechci děti už vůbec, ani s ním ani s nikým  jiným. On ale hlavou rodiny být nemůže… má trošku zkreslené informace o životě. Přijde mi, že jeho hodnoty jsou jiné  než moje. Ano. samozřejmě je to pochopitelné, vzhledem k věku… . teď si Máša určitě rypne… vyrůstal mezi čtyřmi bratry a museli se prát o každou věc, či místo. Myslím si, že přítel určitě vyhrával. Proto musí být nebo museli být po jeho, ještě teď ho poslouchají.

Asi to stejně nemá cenu. vzdám to.

Nemyslím si, že bych byla urýpaná. jen mne zkrátka vytáčí lidská blbost.

A ano, vzdej to… pro jeho dobro jej už nekontaktuj.

Katerino, samozrejme to plati o kazdem vztahu. Ted se tady ale resi prave ten jejich vztah. Chtela jsem spis vyjadrit, ze partner je ve svych 24ti dnes (22.11.2016) nekde jinde nez bude za deset let. A prave v jeho veku se clovek jeste vyviji (tedy co se tyce osobnosti).
Jak Hafus sama popisuje, vztah je nevyrovnany a nemyslim si, ze ma nadeji na nejakou spolecnou stastnou budoucnost. A kdyz se lidi neustale schazeji a zase rozchazeji, tak se k sobe proste nehodi. Je to jednoduche pro nezucastnene, ale ti zucastneni a zamilovani k tomu musi dojit sami.

… na jejich vztah mám stejný názor, jen si myslím, že to, že se někdo vyvíjí není a-priori překážka vztahu. I ona možná bude za deset let někde jinde… znám i pár s větším věkovým rozdílem - a ano vyvinuli se: on dospěl, ona omládla.

Problém podle mně je v tom, co mezi nimi je (nebo spíš není) teď, ne v tom, co by mohlo být za deset let…

Tak koukám, se tady holky ještě pohádate. Podle Mášy jsem ta největší fúrie já, která ničí ho a má ho nechat konečně na pokoji. Ale je to její názor a nikdo jí ho nemůže brát, koneckonců je to veřejné fórum.

Všem ostatním děkuji za názory, vašemi názory jsem zjistila i jiné pohledy na moji situaci, stejně to za mě nikdo nevyřeší a budu se muset nějak rozhodnout. Uvidíme, zatím tomu nechám volný průběh.

Ještě jednou díky

No to jsi mne pobavila

Hafus, přeháníš.

Ale když to chceš brát takto, tak jestli si tu někdo myslí, že někoho ničíš, jsem to já.

Ale ne toho svého nabíječe, ale svoje děti. Dost na tom, že nežijí s obrazem funkčního partnerského vztahu, ale ještě mají koukat na tvoje citové zmatky. Asi si to nepřipouštíš, nebo ti to je jedno, ale pokud nemají funkční vzor alespoň u svého biologického otce, tak jim právě teď ordinuješ předpoklad, že budou mít v životě v partnerských vztazích problémy taky. Gratuluju, maminko.

A poznámka na okraj: ono to platí jak kdy, že to za tebe nikdo nevyřeší. Dost často věci, jejichž řešení se vyhýbáme, k čemuž máš sklony (podle toho "volného průběhu"  a opakovanému rozcházení se a slepování) nakonec občas přeci jen vyřeší "něco" nebo "někdo" jiného než my sami. Jenže pak to bolí o to víc nebo je to prostě větší šok.