Téma: Má smysl spojit se s bývalým přítelem po roce a dořešit vztah?

Dopis napsat, pro vyčištění hlavy je fajn občas něco hodit na papír... a pak zahodit, spálit, zničit. Toho člověka nekontaktovat, je to nejspíš jen schopný manipulátor... co tebe vedlo k tomu opustit rodinu, zda to byla čistě sobeckost, nebo k tomu byly další důvody, to nepíšeš, tak tě soudit nebudu... ale mám tak trošku pocit, že sis dost možná prostě zasloužila, aby to takhle dopadlo...  

Chiquito...

ano, důvody k opuštění manžela jsem měla už předtím, než jsem se dala dohromady s bývalým přítelem.

Nejspíš bych od manžela odešla i tak. Jinak... ano.. máš pravdu, je to schopný manipulátor a myslím, že pak už věděl, že jsem schopná dost odpustit. Proto jsem měla takový vztek na něj i na sebe... To, jestli jsem si to zasloužila nevím.. myslím si, že ne... ale bráno z pohledu mého bývalého manžela asi ano. Tak to bývá... boží mlýny melou. Spíš si myslím, že jsem tuhle lekci potřebovala, abych se nad sebou konečně zamyslela. Jsem na začátku cesty, ale díky tomu se teď učím žít sama se sebou. Dávám si čas pro sebe, do žádného vztahu se neženu a nechávám si čas přijít na to, proč jsem to nechala zajít až sem...

Bod pro tebe že se na to dokážeš podívat i sebekriticky Ale opravdu, kontaktovat dotyčného by tě jen hodilo zpátky na začátek. Některé věci je prostě lepší nechat vyhnít, nešťourat do nich a neotvírat pořád dokola staré rány. Pokud jsi s ním vydržela tolik let psychického teroru a i přes to jak se choval stále toužíš po urovnání vztahů s ním, je jasné, že ví jak na tebe, a že má na tebe vliv - a ne zrovna malý. Je to jako závislost - alkohol, cigarety, drogy... pokud si teď "dáš panáka" jen proto aby sis dokázala, že už ho nepotřebuješ, dost možná do toho spadneš zase. I když si teď řikáš že už nikdy více.

Ne, pokud to uděláš, ztratíš další kus života a mládí. Už tak to byla ztráta. Z Tvého psaní cítím, že ho až skoro omlouváš už teď, co teprve později. On ublížil Tobě, logicky by to měl být on, kdo..... ale není to tak. Jsi to Ty a myslím, že by stačilo málo... a stejně tak by to vycítil i on. Už to není ten člověk, kterého jsi znala před dvaceti lety. Smiř se s tím.

Ne ne, nechci ho omlouvat, jen jsem chtěla vyjádřit, že jsem ho měla opravdu ráda, ale zároveň jsem se prala s tím, jestli odejít, nebo zůstat... bohužel moc dlouho. Podle mě je normální, že si po čase vybavujeme ty dobré věci, co ve vztahu byly... ale zároveň si pamatuju i ty špatné a ty bohužel převažovaly. Možná to řeším proto, že jsem ho znala spoustu let a pojí mě s ním hodně vzpomínek. Vím, že je to tak... že on je ten, kdo by měl mít zájem se omluvit, nebo vyjádřit lítost.... právě proto jsem do teď žádný dopis neposlala, protože i když mám v sobě spoustu toho, co bych mu chtěla říct, nakonec si vždycky řeknu, že to stejně nic nevyřeší a jen zase ztratím spoustu energie.... Není to tak, že bych ho chtěla zpět... to už mám vyřešeno... jen mi asi přijde, že to všechno prostě nebylo fér. Ale život asi není spravedlivý, že? ...

Osobně bych se na všechny chlapy vykašlala a věnovala se dětem.

Láska k dětem je pěkná věc, ale lásku od partnera nenahradí... Každé pohlazení se počítá, každé přitulení dělá svět krásnějším... Jasně, partnerský vztah přináší svá rizika, nemusí to vždycky vyjít, ale rezignovat na partnerský život bych nikdy nedokázal... Něco by mně na světě chybělo...

  Mě taky, ale než toto tak raději nic. A vím, že v naší věkové skupině je to notně přebrané a skvos nenajdeš, takže jsme zase u toho, že raději nic.

Taky jsem to tak plánovala... že už NIKDY NIKOHO nechci. V tom vztahu toho bylo víc, co bylo pro mě strašně moc bolestivý. Ono se to nedá takhle napsat jednoduše. V každým vztahu je něco, kvůli čemu v něm zůstáváme a něco, proč chceme pryč. Mě ten vztah dával hodně pozitivních a pro mě důležitých věcí, který vyvažovaly ty průšvihy, jinak bych to šest let nemohla vydržet... Jak píšeš Julie, v našem věku je těžké najít normálního chlapa, protože jsou buď ženatí, nebo sice rozvedení, ale je lepší si je nebrat domů, anebo maminky mazánci, s čímž se taky nedá žít.... dá se vyjmenovat spousta negativ, proč už se na to vykašlat a do žádnýho vztahu nejít, ale jak Medvěd dobře napsal.... je asi nutný to překlenout a jít do toho zase a zase.... protože když nic nezkusíme, tak nic nezískáme a když se budeme bát těch negativ a zůstaneme radši sami, tak sice nic špatnýho nezažijeme, ale nezažijeme ani ty hezký chvíle... ty kvůli kterým do těch vztahů přece vcházíme..... je to fakt složitá věc ta láska . Nejhorší jsou ty pocity, kdy si říkáte, že se už nikdy nezamilujete... navíc když už vám není zrovna dvacet a máte za sebou pár nevydařených vztahů... Každopádně... zůstat sama rozhodně nechci, jen se po tom všem toho už dost bojím a nevěřím si.... zřejmě to chce čas.

  Na pocitu, že se už nikdy nezamiluji nevidím nic špatného. Obdivuji  Tvoje odhodlání jít vstříc novým vztahům, já taková nejsem. Až mě nynější Bajaja opustí a tahle love story skončí, jsem rozhodnutá se s žádným chlapem nesestěhovávat. Už jsem to tu někde psala, ale ženská to má špatný za všech okolností... Ona je ta co se stará co se týče praktického chodu KAŽDÉ domácnosti!!! A nevařím z vody, muži hledají především flirt a zábavu, je nezajímá jakou mám ráda hudbu, film, že miluju banánky v čokoládě, víno a ohňostroj. Oni se chtějí bavit, flirtovat a k tomu potřebují ženskou. Dost dlouho se pohybuji v mužské kapele a vím co říkají o fanynkách, ano dělají si to holky samy svým přístupem. Žádnej chlap se s Tebou nebude bavit o reakci anorganických sloučenin, pro ně je to nuda. Oni chtějí zábavu, rozhodně nehážu všechny do jednoho pytle, ale pozoruji a uvažuji a je to pouze můj názor a taky moje rozhodnutí, jestli na jejich člověče nezlob se přistoupím.... A vzhledem k již zmíněnému věku (mému) si žádné iluze nedělám.

  Jo a nejsem feministka, svého muže miluji, aby si zas někdo nepřisadil jak mu je všechno zase jasnější.....

No... víš, ona to ani tak není moje odhodlanost jít do dalšího vztahu, jako spíš touha mít někoho blízkého, někoho komu na mě bude záležet a bude mě mít fakt rád.... Přišla jsem o hodně iluzí, co se lásky a chlapů týká, ale to neznamená, že už nechci, aby mě chlap měl rád, myslel na mě, pomohl mi, vyslechl mě, když přijdu domů naštvaná z práce.... Asi bych řekla, že díky tomuhle vztahu jsem si ujasnila, co vlastně od vztahu očekávám. Tohle byla čistá zamilovanost, která nekouká napravo nalevo a která tě nutí skousnout spoustu věcí, který by jsi jinde neskousla... přirovnala bych to k závislosti, kdy nemůžeš být s ním, ani bez něj... je to peklo. Nejhorší na tom všem asi bylo, že jsem nikdy nikoho nemilovala tolik jako jeho a o to víc bolely ty špatný věci. Nedala bych ruku do ohně za to, že mi nikdy nezahnul, ale myslím, že ne... i když příležitosti určitě měl, takže.... čert to už vem. Já se ze začátku snažila hodně s ním mluvit, vysvětlovat, že mi vadí, co dělá (žárlivé scény, hádky o blbosti, zákazy... absolutní neschopnost kompromisu, jeho pohádky o tom, kde byl, když v noci nepřišel domů... a že to byly fakt skoro scénáře na americký film ), zkoušela jsem to i po zlém.. (řekla jsem, že to budu dělat tak jak chci já, že mi není pět let, aby mě musel hlídat a jeslti mi nevěří, tak nemá smysl spolu být, že jestli ještě jednou nepřijde v noci domů a nedá o sobě vědět, že končím... atd). Vždycky to mělo efekt tak na týden a pak to zase bylo stejné. Je fakt, že se to časem trochu urovnalo, ale ta nedůvěra z mojí strany a strach z toho, co zase bude tam už prostě byly.

Na druhou stranu dokázal být neuvěřitelně milej a hodnej, hodně jsme se smáli, rozuměli si v dost věcech a zažili spolu spoustu věcí, který jsme dřív s nikým neprožili. Časem jsem ale zjistila, že jsem to hlavně já, kdo ten vztah táhne, že jen já se snažím komunikovat, když je nějaký problém. Že já zařizuju plno věcí a řeším jeho problémy a nakonec za to sklízím jen jeho opovržení nad tím, že si asi myslím, že jsem něco víc než on.... to bylo jeho oblíbené... že já "holt" jsem ta hvězda... Řekla bych, že to, co na mě napřed obdivoval, začal pak nenávidět.... že umím sama leccos zařídit, vydělám peníze a vlastně bych ho ani nepotřebovala... to byl asi důvod, proč se mě snažil srazit svým věčným komandováním a kontrolováním... Omlouvám se, že se takhle rozepisuju, ale asi to ze sebe musím dostat všechno ven a tady je k tomu prostor... Každopádně, Julie... jsme ve stejném věku a vidím to taky kolem sebe, jak se chlapi chovají, ale přesto doufám, že někde narazím na správnýho kluka, který už bude vědět, co od života chce a že díky němu zase začnu věřit, že "normální" chlapi existujou...

Nereagovat a snažit se na něj nemyslet, vrátí tě to zpátky co už trochu přebolelo a přešlo, víš lidé se nemění a vždy a hlavně takový vycítí tvé slabosti. A dopis at do něj napíšeš cokoliv nebude vnímat slova, ale to, že ti bude moct zase vládnout. Nekontaktovat ani napokukovat. Od něj dále.

Selvi, máš pravdu. Je mi jasné, že jakmile se ozvu, i když třeba jen dopisem, tak to pro něj bude znamenat šanci.... a tu já už mu nikdy nechci dát... Měl by to být asi spíš on, kdo se ozve s tím, že se chce omluvit za to, jak to podělal. On to i řekl, pár dní po našem rozchodu, ale myslím, že to řekl proto, protože mě žádal o další šanci... a tak prostě řekl to, co věděl, že říct musí, aby to zase klaplo... Ale stejně mám pocit, že si asi neuvědomuje, že něco dělal špatně.... to by mě zajímalo... myslíte si, že tihle chlapi mají svědomí? Že si sami sobě večer doma řeknou... "jsem fakt idiot, choval jsem se k ní strašně, nedivím se, že mě nechala"? Asi fakt nemá cenu se k tomu vracet a znovu si procházet tou bolestí.... nic dobrýho by z toho nebylo...

Díky!

Ne, chlapi a zvláště tito to mají nastavené úpplně jinak, ženy chtějí vysvětlovat, pitvat vztahy a toto mužům není vlastní, moc na něj pořád myslíš????? Není ti lhostejný? Víš k ničemu by to stejně nevedlo a navíc kdyby si se ozvala první, bral by to jako zoufalost od tebe. Vem si papír a napiš si sama pro sebe klady a zápory vašeho stavu, naprosto popravdě, možná budeš koukat.

Jestli na něj pořád myslím? Řekla bych, že spíš přemýšlím o tom, jak se toho všeho zbavit... jak mu odpustit a jít dál, jak být zase šťastná.... já ho už nechci zpátky.... tohle období, kdy jsem přemýšlela o tom, jaké by to bylo být zase spolu, už mám za sebou. Prošla jsem si za ten rok strašnýma krizema, ale ne proto, že jsem ho chtěla zpět.... ale spíš proto, že jsem tak dlouho zapírala sama sebe a snažila se v tom nějak "přežít".. vyhýbat se hádkám, protože jsem už byla unavená... asi jsem prostě jen čekala moc dlouho a dost mě to vysálo. Navíc jsem neměla ani kam s dcerou odejít... klasický problém. Nakonec to ale přišlo samo a já řekla DOST... nepřemýšlela jsem o tom, kam půjdeme, jak vše zařídím apod. Prostě jsem cítila, že musím pryč, jinak se zblázním. Všechno se to ve mě najednou podtrhlo a sečetlo a já se s tím teď rok vyrovnávala... Asi jsem prostě jen chtěla nějaký zadostiučinění. Pochopit, proč... ač jsem do toho vztahu dala neskutečně moc... proč to neocenil a naopak to spíš vždycky zkazil a nakonec se tvářil on, jako chudák, kterýho já jsem opustila.... Vím, že tohle musím překousnout a vzít to jako životní lekci.... chci odpustit, ale zatím se to úplně moc nedaří... ne, že bych se užírala nenávistí, to vůbec ne, spíš někdy, když jsem v klidu cítím lítost.

Ahojky, procházela jsem prakticky tím stejným Potkala jsem chlapa, vznášela jsem se v nebesích, nádhera, s nikým jsem si tolik nezažila jako s ním, bylo pořád si co povídat. Jenže pak jsme se domluvili na dítěti a já poznala pravou tvář člověka, protože přišla doba, kdy bylo třeba rozdělit zodpovědnost a začít se starat o rodinu, o dítě. Co jsem si prožila byl děs a hrůza, v těhotenství, i pak později. A přece mě to neodradilo se stále vracet, protože jsem jej taky asi 5x opustila. Nevážila jsem si jako ty sama sebe. A přesto, že jsem samostatná, studující, uživím sebe i malou, nejsem na něm závislá, trvalo mi do dlouhé 2 roky než jsem pochopila to, co i ty. Že se nezmění!   Protože vím přesně jak se cítíš, vím, jak je to těžké, pro mě o to těžší, že je tady ještě dítě, ale připojím se k ostatním přede mnou, nekontaktuj, nechej v duši odejít a uzavři to jako kapitolu svého života, obrať list a snaž se žít sama s sebou. Jak říkáš, život je krátký, proto se ho nesnaž zbytečně komplikovat tím, co stejně změnit nemůžeš, a nesnaž se vracet tam, kde ti bylo ubližováno, kde bylo ničeno tvé já, tvá osobnost.

Ahoj Janico, moc děkuju za tvůj komentář... je fajn "promluvit" si o tom s někým, kdo to taky zažil a ví, že to není tím, že by byl člověk idiot a nechápal, že s ním ten chlap blbě zachází, ale je to o tom, že když někoho miluješ opravdu hodně a dokáže to, že je ti s ním neskutečně dobře a máš s ním hodně společného, tak je hodně těžké se toho vzdát a hned to utnout.... člověk čeká, že se to obrátí, že ten druhý pochopí, že ti ubližuje... u těchhle chlapů je to tak, že období zamilovanosti střídá období hrůzy... hodně jsem si o tom přečetla, abych to aspoň trochu pochopila... a o to je to horší.... časem si na to zvykneš a už víš, že je schopen tě neskutečně milovat a dávat to patřičně najevo a pak postupně vidíš, jak se stahuje do sebe, hledá důvody proč být protivný až to nakonec vygraduje do nějakého průšvihu z jeho strany, nebo hádky, kdy lítají talíře... (většinou kvůli maličkosti). Možná je to právě to, že s takovým chlapem se nenudíš... navíc tě neustále přesvědčuje o tom, jak moc tě miluje a proto žárlí, je schopen tě vynést do výšin, ale zároveň tě umí skvěle srazit na kolena..... Ten můj byl schopen udělat šílenou blbost, odprosit na kolenou s brekem, když jsem řekla, že končím... dva měsíce fungovat úplně skvěle... a pak nanovo. Píšeš o zodpovědnosti... té bylo u nás taky hodně málo... neměli jsme spolu "naštěstí" dítě, ale já mám dceru z předešlého manželství, které byly 4 roky, když jsem s ním začala žít, takže ta to prožívala se mnou a je fakt, že i když ho měla strašně ráda (věnoval se jí někdy víc, než já a uměl to s ní), tak stejně ty praktické věci byly na mě... nehledě na to, že když jsme byli rozhádaní, tak samozřejmě "moji" dceru ze školky ani náhodou nevyzvedával apod.... Takže tě chápu. Často jsem si říkala, že je lepší být sama s dcerou, než tohle, někdy mi přišlo, že mám doma dvě děti... prcka a puberťáka, se kterým se nedá domluvit. To, že ty s ním máš dcerku je těžší, protože ta malá jinýho tátu nemá a asi spolu musíte občas i kvůli dítěti komunikovat... Moje dcera ho má taky pořád ráda, přece jen s ním žila 6let, to je víc, než s vlastním otcem... On jí ze začátku chtěl vídat a občas si jí i bral. Malá byla nadšená, on se snažil (najednou), jakoby chtěl sobě i ostatním kolem dokázat, že on je ten správnej chlap a bere jí na drahé výlety apod. Po krátkém čase jsem to zatrhla, protože to vypadalo, že se chce přes dceru opět dostat nějak na mě. Tvrdil sice, že se mnou už nikdy nebude mluvit a že bude dělat, jako bych neexistovala, protože mě stále miluje, ale nechápala jsem, proč tedy chce trávit čas s mojí dcerou, když na mě nechce myslet... Já si napřed myslela, že by mohlo mezi námi fungovat něco jako přátelství... že je škoda ho úplně vymazat, že to ani nejde po tolika letech, co ho znám.... ale časem jsem si uvědomila, že vlastně nemůžu být kamarádka s člověkem, který mi tolik ublížil... že bude těžké už jen to odpustit mu... a že vidět se s ním pro mě znamená neuvěřitelný stres... ani ne tak proto, že bych ho pořád tolik milovala, ale spíš proto, že se mi vrací vzpomínky na to, co dělal a co to dělalo se mnou... vážně bych to už nikdy nechtěla zažít a proto se vůbec nehrnu do nějakého vztahu. Odnesla jsem si z toho vztahu strach, nejistotu a nedůvěru a to teď musím postupně odbourat, protože jinak zůstanu už navždycky sama... a to v mém věku není příjemný pocit.

Zkus se s tím smířit a neodpouštěj mu, ber to jako hotovou věc, nemysli na něj. Vím, že je to těžké, ale spadla bys do toho znova, mluvím ted z vlastní zkušenosti, neboj nejsi v tom sama. Jde jen o to vstát a jít znova, najít si nové přátele, vjemy anové zítřky a později i novou lásku.   A nelze s tímto člověkem ani uzavřít přátelství(mluvím z vlastní zkušenosti), přátele bychom si měli volit jěště důkladněji.

Hezký večer, to vše jsi vystihla úplně přesně, jako útržek části mého života, nebýt ten v mém životě mladší, myslím si, že je to on. Nejen taky, že s ním musím komunikovat skrze dítě, ale bydlím s ním na jednom patře. To je teprve šrumec. Kdybys věděla jak ubližoval mi, všichni v mém okolí nevěřícně kroutili hlavou, co jsem ještě schopna unést a co musí udělat, abych konečně otevřela oči. Bylo to přesně jako popisuješ, prostě nádherné chvíle, kdy byl zlatý, pak bodl, do toho nejcitlivějšího místa, kde věděl, že je moje slabé místo. Pak zase pohoda a zlatý člověk, že pořád věříš, že to přece nemůže být možné. Ale je to tak. Skvělý manipulátor a ty jeho argumenty, však je to tvoje vina, že jsem tak zareagoval. Nejraději bych si byla nafackovala. Taky jestli chceš, přečti si deset bodů vztahového hysterika od p. Plzáka. Zjistíš, že to opravdu nemá smysl. Posílám ti odkaz ) http://ografologii.blogspot.cz/2007/12/hysterie-v-psmu.html

Jestli to nepůjde, zkus zadat do vyhledávače vztahový hysterik, tam to hned najdeš. Držím ti palečky a opravdu vydrž, má to cenu, máš svou cenu

Ahoj Jani.... díky za komentář a za podporu. Myslím, že těchhle chlapů je asi docela dost. Přesně tohle popisují v různých brožurách o domácím násilí.... a máš pravdu, je to to samé, co jsem měla doma já.

Jak řekla moje kamarádka "vlk v rouše beránčím"... já se tomu smála, ale ono to tak je. Nikdy jsem to s nikým jiným nezažila... to, jak dokázal být neuvěřitelně milej a fakt zlatej a pak mi bodnul nůž do zad a udělal takovou věc, za kterou by on sám (udělat to já) vraždil. Já nesměla nic a on si prostě udělal co chtěl a kdy chtěl a vůbec se mě na to neptal a pak nakonec řekl, že to bylo vlastně kvůli mně... fakt na Chocholouška.

A taky jsem si říkala v těch dobrých časech... vždyť on je tak zlatej.... a strašně jsem chtěla, aby takový zůstal... říkala jsem mu, že je Jekyll a Hyde a je to tak. Buď strašně hodnej, zamilovanej, anebo hajzl největšího kalibru. Jakoby se mu něco hnulo v hlavě a bylo mu všechno jedno. Ze začátku uznával svoji vinnu a omlouval se, ale časem už se ani neomlouval a jen byl nakonec ještě sám uraženej, že jsem nebyla milá... Přidám takovou perličku pro lepší pochopení... mě kontroloval u pc co a s kým si píšu, jestli se náhodou s někým na něco nedomlouvám a pak jsem jednou za ním stála já a zrovna mu psala nějaká slečna ťuťu ňuňu a bylo jasný, že to samý píše asi i on jí..... on nehnul brvou a čekal, co na to asi řeknu... samozřejmě jsem nadávala... a jeho reakce? Začal řvát a vztekat se, že se na to vy... , že on už tady vůbec nic nemůže . Vlastně to ne on mě, ale já jeho terorizovala, když jsem ho ani nenechala psát si zamilovaný zprávy s úplně cizí holkou... Na tohle prostě není co říct. Ale potřebovala jsem to.... taky bych si nejradši nafackovala, ale teď už to nemá smysl. Nakonec, když jsem se s ním rozešla mi řekla jeho příbuzná, která moc dobře věděla, co mi dělal, že mě musí potrestat pánbůh . Asi na ní zahrál chvíli toho hodnýho... no nic... zase kousek toho je ze mně venku.. Díky za odkaz, skouknu to.

Přečetla jsem to celé a sedí to se vším všudy.... je to trochu smutný.

Já myslím Čarodějko, že sis začala po tak dlouhé době ten vztah idealizovat a to je normální reakce, protože časem člověk zapomene na to zlé a v hlavě tak zůstanou jen ty krásné vzpomínky a to je teď uz tebe asi problém, protože pomalu zapomínáš na ten hnus, který ti tvůj ex prováděl a na ty nepříjemný pocity, který jsi s ním  určitě zažívala. Určitě si s nim už nic nevyříkávej a buď ráda, že jsi od něj, že jsi ten rozchod ustála a že jsi to vůbec dokázala od něj odejít, buď za to na sebe HRDÁ a už se za ním ani neotáčej a jdi dál směrem k budoucnosti a neboj se, on se pro tebe taky nějaký fajn chlap určitě najde.